Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární

Recenze (331)

plakát

Star Wars: Síla se probouzí (2015) 

Jestli toužíte přečíst si totožný komentář, ovšem s nádechem jiného člověčiny a jináč napísané, zavítejte k tomuto ----> TheDarKnig. V rámci sounáležitosti a správného ztotožnění s vesmírným charakterem celé ságy jsem se jala zhlédnout starou trilogii a kousek nové. Ten kousek byl jen proto, že se cítím býti jaksi student vysoké školy a chtěla bych se jím cítit i nadále minimálně do června, tudíž zbytek bez toho kousku dokoukám později. Podotýkám, že jsem již všechny díly viděla již jako malé štěňátko v kolébce (rozuměj, můj ctěný mozek byl natolik vyvinut, abych si všechny filmy mohla pamatovat a některé podrobnosti a nadále reprodukovat ústní formou - vtipy, tipy, triky). Nicméně jsem starou trilogií byla natolik uchvácená, že jsem se málem rozběhla do kina na nový díl a rovnou do promítací kabiny s touhou ukrást filmový pás a pustit si ho.... no tam, doma promítačku nemám. Nebojte, nestalo se tak. V žádném kině pásky nechybí. Někteří mí vrstevníci jsou jistě nespokojeni s absencí bojových a akčních scén, ale pro mě jsou tyto tři snímky vzpomínkou na dávná předávná léta. Proto jsem tedy doufala v to, že Abrams se oprostí od množství těchto bum prásk scén a zanese na plátno trochu té naivnosti a kýče. Jenže pak mi došlo, že kdyby byly Star Wars dle mého gusta (a též i TheDarKniga), bylo by nás pod promítacím plátnem pomálu a popcornáři by si nevydělali ten večer ani na chleba s máslem a se šunkou. Tudíž jsem vlastně i ráda, že je nový díl oblíben i teenagery, kteří si se samozřejmostí pustí znovu předchozí díly a zvýší se tak počet nás, fanoušků. A ještě tedy něco k tou filmu: kdyby mi někdo řekl, ať ho rozdělím na tři části, bude má práce rychle odbytá. Mám pocit, že na scénáři pracovali tři.... aha, ono opravdu.... tři lidé, kteří se zprvu nemohli domluvit, co všechno by rádi nacpali do sedmého dílu. A tak si ho rozdělili na tři části (totiž, tři lidé, jeden film, takže tři části) a pak se pomocí Síly, a též izolepa byla přítomna, snažili vše slepit dohromady. Jak se jim to povedlo, nechť posoudí ctěný divák a jeho dvě ctěné oči, které doporučuji na poslední minutu zavřít, neb je poslední scéna tak pitomoučká, až mě skoro nenavnadila na další díl. Což by ale pánové nechtěli, že....

plakát

Američan v Paříži (1951) 

Aby bylo jasno, tři hvězdy patří zaslouženě Kellymu a Leslie. To kolem nich byla jen podprůměrná klišoidní americká produkce. Jednoho oblačného dne (místy s deštěm, vítr jihozápadní, bio zátěž na dvojce) si náš velevážený režisér sedl k černé kávě rozmýšlejíc se pouze nad množstvím kostek cukru, a napsal příběh milostného čtverce ve 2D (mám na mysli původní náčrt i výsledné dílo), kde je jediné překvapení (a zde jsem se opravdu pozastavila nad tím, že opravdu si na žádné nemohu vzpomenout) originálně zpracovaný popis charakteru děvčete (viráž přežila!). "A nyní přidám dvě stě vojáků tančících v obtažených kalhotách, protože to jistě zabere na slintající paničky v publiku, choreograficky ojedinělé číslo Kankánu, kde může mužské oko spočinout na růžových punčocháčů (které jsou asi tak sexy asi jako jablko v županu), a aby se umělci nenudili, namaluji jim díla současníků i nesoučasníků, které bude vytvářet jeden malíř, protože tím neztratím nic ze svého abnormálního rozpočtu, které mi pokryje to majstryškové dílko ke konci." Kdo se chystá zhlédnout, přeji Vám mnoho štěstí, připravte si piškoty (baletní boty pozn. autora) či špice (též baletní boty, vy nevzdělaná paka!), rozcvičte si bedra a ujměte se vedení té prapodivné plejády skotačících herců. Odstraňte z placu všechny ostré předměty a zavolejte mamince, ať připraví lékárničku. Dík.

plakát

Labyrint: Útěk (2014) 

Když je v názvu filmu ,,labyrint,'' tak čekám, že se hrdinové budou proplétat bludištěm skrývající nejrůznější nástrahy a překvapení, majíc v sobě jakýsi logaritmus, toužící po rozluštění těmi, kdož prokáží jistou zainteresovanost. Rozhodně nečekám pár betonových stěn porostlých břečťanem (ano, sahal do výšky, ano, mohli jste přelézt zdi) a také čekám jistou prozíravost ve stavění výškových staveb (to abyste se, hlupáčci, podívali, co vás v tom bludišti čeká, že). A pokud je název obohacen o slovo ''útěk,'' tak tedy očekávám víc běhu za dobrodružstvím. Něco jako Forrest, když běžel. Něco jako Lola, když běžela. Něco jako skupinka turistů v lese, když uvidí šavlozubého tygra a jejich přirozený pud sebezáchovy - běh. Něco jako já, když si v hlavě vysním svůj budoucí běh nejlépe tak na sedm kilometrů. Nikoho pak pranic nezajímá, jestli jsem těch vysněných sedm uběhla, nikdo se nezeptá, jestli to byla alespoň třetina či snad čtvrtina nebo dokonce pětina, nejdůležitější je těch sedm původních. Protože snít můžeme o čemkoliv a kdyby mi někdo dal tak velký rozpočet, neuběhla bych ve svém filmu sedm, ale rovnou sedm set kilometrů. V příběhu bylo několik slibných momentů, kdy se zdálo, že tvůrci konečně přišli na převratný nápad, jenže v další minutě přišel jakýsi rozumbrada a celou předchozí snahu zhatil. Ať mi nikdo netvrdí, že za tři roky hloubání a bádání i ten největší hlupák nevymyslí, jak se dostat z vězení ven. Mechanické oslizlé hračky nerostou na stromech. Někdo je musel osliznout. A také bych čekala více oslizlých mrtvol. ,,Zemřel na osliznutí.'' Jaká to pěkná smrt i pro Amíka.

plakát

Zlaté pobřeží (2015) 

Vždy mějte připravenou propisku. Protože když se Vás Jakob zeptá, jestli nějakou nemáte, dáte mu ji, i kdyby měla být vyrobena z Vašich vlastních kostí!!

plakát

A co teď? (2011) 

Atmosféra Velkého sálu Thermalu v Karlových Varech je jistě odlišná od té, kterou máte doma. Skupina podobně smýšlejících lidí (pokud jste si nepozvali domů hordu kamarádů), kteří se po několika hodinách strávených ve frontě smějí v podstatě všemu. Naštěstí je zde humor na místě, načasované vtipy nejsou hloupé, občasné choutky filmu tíhnoucí k muzikálu lahodí sluchu a hašišovou písničku si všichni budete zpívat při odchodu z kina či gauče. Zábavný snímek, co pohladí po duši a mnohým z vás do ní také promluví a ukáže jiný pohled na neshody mezi muslimy a křesťany. Představte si svět jako jednu vesničku, kde jsou dvě náboženství rozdělena jen mezi muži. Stačí pár opiátových potravin a plán může začít. Za jednu noc jsou neshody vyřešené a lidé mohou žít spokojeně dál. Je to krásná pohádka a funkční v malých prostorech. Nezbývá než litovat, že takové praktiky nejsme schopni uvést do praxe globálně. Mezitím bych doporučila otestovat postupně vesničku po vesničce. Třeba se nám to za pár let podaří.

plakát

Olga (2014) 

Jsem sice velmi náročný divák, ale na druhou stranu jsem vytrénovaná a odchovaná tak připitomělými filmy a seriály, že přetrpím cokoliv a hlavně většinu výtvorů dokoukám do konce. Špatný film se pozná hned na začátku a pokud mám to štěstí a jsem zcela při smyslech, jsem schopná onen příšerný počin vypnout při prvních záběrech, což se, doufejme, neděje moc často, celosvětová kinematografie není na zdaleka tak špatné úrovni, jak se všichni domnívají, jen musíte dobře hledat. Jenže tohle, tohle je opravdu něco strašného. Hodnotit ani nebudu, vydržela jsem skoro hodinu a to bych přeci neměla ani dovoleno hodnotit. A mimoto mám alespoň nějakou miniaturní sebekázeň, která mi nedovolí něco takového udělat, to bych se pak velmi dlouho sžírala a vyčítala si, při každém pohledu na profil. Ech, to trochu přeháním, ale jen pro ten dobrý pocit to neudělám. Ač bych to tu chtěla trochu srazit, muhehe. Olga Havlová je úžasná bytost, inteligentní, upřímná, statečná a tedy chvályhodná žena, která pomohla našemu státu se postavit na vlastní nohy a bez její podpory by jistě nebyl Havel Havlem. A my jí můžeme děkovat, ovšem nikoli dokumentem, ve kterém vypadá jako neuvěřitelně introvertní a skoro až neschopná manželka prezidenta. A mrzí mě, že to musím takto napsat. Nevím, co si režisér myslel při skládaní dokumentu, ale vážně ho podezřívám z účasti na drogovém sezení či dokonce na samotném propagování omamných látek veřejnosti. Po hudebním doprovodu jedné zábavní seance na Hrádečku, kde byla jen zpola slyšet originální hudba a hlasy účinkujících, jsem měla vážnou obavu o své chatrné zdraví (to víte, přišla rýma), ale hlavně o to duševní, jelikož si nejsem stoprocentně jistá svou psychickou vyrovnaností po sledování všemožných zavádějících či snad až monotematických snímků. Nejenže autor nectil odkazu různých známých Halvových, dokonce se snažil přimyslet si něco vlastního, co pravda nebyla. A výběr osob, které četly různé spisy a deníky, nebyl akurátní, jelikož ani jedna z vyprávějících postav nevěděla, že ''j'' se ve slově ''jsem'' prostě nečte. A pokud tento příšerný zlozvyk (a kdo uhádne, jaký politik se ho nemůže odnaučit?) nedokáže potlačit v jedné větě, kde se slovo objevuje kupříkladu šestkrát, jsem ( a nečtu ''j'') nucena s přílivem dalších okolností popadnout ovladač a vypnout televizor a pak s předměty doličnými mrštit o podlahu (u televizoru bych si to samozřejmě nedovolila, zítra mi dávají Mentalistu a zde vidíte, že ani já nemám příliš duchaplný vkus, za což se omlouvám, ale chyby dělá každý a já se jen divám, já nevytvářím). Styďte se, pane režisére, tohle nebyl dokument o Olze. Tohle byl film poskládaný ze záběrů, které nejenže do sebe vůbec nezapadaly, ale aspoň jste mohl vybrat ty, ze kterých se divák něco dozví, přiučí, zasměje či se snad dokonce (ale to bychom chtěli moc) i dojme. A u mě se ani jedna z reakcí neprojevila.

plakát

Miluj mě něžně (1956) 

První má myšlenka by ta, že jsem hned opravila mou matku, že ,,takhle se teda ta písnička nezpívá,'' že nezná slova ani melodii a vlastně nemá vůbec ponětí o klasických romantických písní čisté lásky. Jenže po úvodní znělce mi došlo, že debil jsem já a jelikož nerada uznávám svou chybu, zamumlala jsem něco ve smyslu, že jsem znala jinou verzi a tohle není ta, co je nejznámější. Jednoduše a prostě, krásně jsem se z toho vylhala a vyšla jsem z boje jako vítěz! Pak přišel další šok v podobě Elvise Presleyho ve výčtu herců, jelikož jsem opravdu netušila, že nagelovaný mládenec s kytarou kolem krku umí i hrát (tedy nejen na tu kytaru) a že umí i vcelku dobře hrát (na zpěváka) a že se umí i mírně rozčílit nad ukradenou slečnou. Pardon, nebyla kradená! Jenže tvůrci si ho propůjčili z jednoho prostého důvodu. Neměli nikoho, kdo by perfektně nazpíval písně. A tedy si dopomohli takto. Což o to, nápad a to byl dobrý, ale film jako takový nezachránil ani tancující Elvis. Z jednoduché zápletky dráma každým coulem Nu a když byl příběh nejnapínavější ( a já měla poctivě snědenou meruňkovou taštičku a jablečný závin), náhle jsem si vzpomněla na nedávný problém a to jest, kolik vlastně takhle stojí látky. To víte, občas večer dumám nad smyslem života. Takže já vlastně ani nevím, jak vlastně závěr filmu probíhal, jelikož jsme přemýšlela nad odpovědí, kterou mi jeden z mých rodičů zatvrzele odmítal sdělit. Jaký já to mám těžký život. A abych nezapomněla... Je s podivem, že bankovky pod vodou vydržely a okolí vlaku bylo tak krásně nasvícené, až to skoro vypadalo, že není točeno v ateliéru!

plakát

Sia - Chandelier (2014) (hudební videoklip) 

Nyní nehodnotím hudbu, ale tanec úžasné mladičké tanečnice Maddie. Hudba se zde nemůže objektivně posoudit z prostého důvodu, nejsme přeci na hudební databázi. Či mě snad šálí zrak? Pokud máte tento pocit a jste přesvědčení, že je Sia geniální zpěvačka, stačí si poslechnout některé její koncerty naživo (za předpokladu, že účinkující i divák jsou na témže místě naživu), tam Vaše ctihodné ucho zjistí, tedy zaslechne její příšerně nedotažené výšky, přičemž se tento neduh snaží zakamuflovat tím, že ihned přejde k tónu dalšímu. Chudák Maddie, která má doufám hudební sluch, když u tedy tancuje, a musela si přetrpět pár takovýchto nočním (mých) můr. A ještě něco k samotné tanečnici. Ti, kdož sledují Dance Moms, což je zábava sice pod úroveň každého uživatele této databáze, ale povinnost pro všechny tanečníky contemporary (vynechejte řvaní matek na dcery a soustřeďte se na jednotlivá představení, zde nebudete vystaveni nebezpečí, že se psychicky zhroutíte pod nátlakem ječících opic, pardon, matek). V show můžete obdivovat různé taneční techniky a žánry a pro šťouraly, kteří třeba nevěří, že si celou choreografii vymyslela sama, je celý pořad důkazem. A pro ještě větší šťouraly, kteří tvrdí, že je celý klip pedofilní, vulgární a celkově neslušný či snad dokonce nepřístupný mládeži do osmnácti let a poukazují na úbor malé dívky, mám připravenou pravou pěst mířící do břicha či do brady, jak je ctěnému provokatérovi libo, a jakmile je tato akce vykonána , doporučuji onomu chudákovi s půlkou žaludku či bez spodní čelisti (jak je ctěná libost, stále je to ta Vaše první volba) zhlédnout jakékoliv taneční představení. Budete velmi udiveni, ale tento dres se opravdu nosí!! (Zkoušení na vlastní nebezpečí). A jeden dodatek: kdyby existovaly nejoblíbenější klipy, jistě by tento kraloval na přední příčce. Tedy by byl nejvýše. Úplně nahoře. Byl by první. Něco jako Královna krásy. Tedy jen v nějakých státech. Takže v tom žebříčku velmi vysoko. Jestli chápete, co tím myslím.

plakát

22 Jump Street (2014) 

Pokud (dvacet) jednička byla ''úplně skvělá a naprosto boží,'' pak pro (dvacet) dvojku nenacházím slov a s nostalgií (ano, viděla jsem film před pár hodinami) vzpomínám na ''totální úlet,'' kde Channing je ještě roztomilejší a parkurovější a Jonah už není příliš slizký. Jenom trošku. Příběh není nijak zvlášť originální, soudě dle prvního dílu, ale všichni jsme to čekali a co jiného se dá vymyslet dvou chlápkům pracujících u policie, kteří na všechny školy budou přestárlí? Na druhou stranu je výborné, že tvůrci budou moci vyššího věku obou představitelů využívat i nadále, jak sami řekli ,,jsme na tohle moc staří.'' Což nevadilo, zvládli pár kaskadérských kousků a pokračovali v krasojízdě. Jak bylo zmíněno, příběh byl velmi jednoduchý, zato se scénárista snažil přidat více vtipných částí, oproti předchozímu dílu byly mnohem promyšlenější. Tlachat dále nebudu, stále čekám, že by mě napadlo něco nadmíru vtipného, abych tím vyjádřila celý film (ehm, ehm), koukám, že stále nic, tak tedy mohu ho jen a jen doporučit. A ti, co ho viděli v letním kině na Filmové noci (či víkendu, říkejte si tomu, jak chcete...) zažili asi tu nejlepší atmosféru, jakou bychom si u 22 Jump Street mohli přát!

plakát

Walter Mitty a jeho tajný život (2013) 

Elsijpoiwnhovnovoeqnx. Nebo. Epwkniefpienrvoůadnailsijoúvvevvgnjmum. Ne, nepřešla se mi po klávesnici kočka (ač to velmi ráda dělává). Jen se snažím vystihnout mé převládající pocity při sledováni Waltera Mittyho. A zde je překlad: Eyjafjallajökull. Ano, je to ta sopka na Islandu. Ne, nebyla jsem ta. Ne, nechci se tam podívat. Nemám totiž ráda zimu. Ne, nevím, proč by měl být Walter Mitty tak zajímavý. A ani nevím, co to popadlo Stillera režírovat film, kde chtěl spojit dokumentárno-fantastično-romantično-technično a komediálno. Jelikož! Jelikož, pane Stiller, vy nemůžete pracovat s intelechtuálními dialogy. A ani nemůžete předstírat, že jste kdovíjaký dobrodruh, jež se hrne za dobrodružstvím a poslouchá pseudochytré výlevy fotografa, který se raději dívá, než fotí. Takže... Cože?? Když čekám několik dní na výborný záběr, tak pak sakra fotím a nehraju čutanou s pofidérním míčem!! A krom toho si myslím, že to stejně byl ananas. V Himalájích. Ano! I takové věci se dějí! A co by se dít nemělo? Míchání žánrů kýmsi, kdo ještě před pár lety lízal něčí *** někoho a nechával si dělat účesy ze svého ***. Celou dobu jsem jen dumala nad tím, kdy podobné ''ptákoviny'' přijdou a kdy ona linie příběhu sklouzne z průměrného ''béčka'' do kategorie ''péček''. A ono nic, ejhle! Takže pokud čekáte nějaké ty prasečinky, žádných se nedočkáte (vy perverzní, šovinistická hovada!) a pokud patříte do skupiny, která chce zhlédnout onen slavný intelechtuální film plný filozofických průpovídek a zamýšlením se nad smyslem (či nesmyslem) života a jeho podobného, sáhněte raději jinam. Sáhněte raději do filmografie jiných tvůrců, kteří mají inteligenční kvocient (alespoň) nad pásmem idiocie a nemusí předstírat dobrodružné a odhodlané pohledy jen proto, že nepotkali Strasberga. Tož jsem si myslela, že si takhle jednou hezky dopoledne zalebedím s filmíkem a dečkou v křesílku, ovšem toto antidílo mě alespoň utvrdilo v tom, že bych mohla vstát a začít něco dělat, protože jak tak koukám, tady je to opravdu ztráta času. Tak si básněte a předstírejte, jak to máte v hlavě srovnané, milánci, a buďte od té lásky a nic netočte, ju?!

Reklama

Reklama