Majkak

Emociální stránka funguje výborně. Jenkins nechá diváka sáhnout na pocity hlavního hrdiny a vtáhne dovnitř jeho osoby. Ačkoliv film nemá prakticky žádný děj a je sledem drobných událostí běžných dnů, nenudí. Jeho působení není proto založeno na síle příběhu, ale na prožitku. Chiron žije v místech odkud se těžko dá vyhrabat, zvláště pokud je matka feťačka a otec neznámo kde. Chironovi pomáhá chlapík, který dealuje drogy feťákům jako je Chironova matka. Diváku vyber si. Chiron není povolán k tomu, aby učinil svět spravedlivější. Učí se přežít. Nepomstí zradu přítele, ale hledá cestu.

Nejlepší na tom celém počinu je Gyllenhaal, který ovšem hrál v mnoha zajímavějších filmech. Po infantilním začátku, kdy se všichni rozněžňují nad probouzejícím se životem, ačkoliv je jasné, co z toho vzejde, se dočkáme klasických akcí, kdy posádku ohrožuje nezničitelná agresívní potvora. Což je jako oddechovka přijatelné, ale kdyby se aspoň občas pokusili udělat si ze sebe srandu. Nejlepší nás čeká nakonec, ale zase to není nic objevného, co by muselo mít pokračování.

Slušně namíchaný koktejl z fungujících ingrediencí pro film mlaďoši bez zábran chtějí zničit starý dobrý svět, který měl ještě pravidla. Pokud by se měla rozhodnout, zda jsou tam klišé anebo starý pravdy, který se nikdy neomrzí, volím druhé. Hlavní hrdinové mezi sebou uvěřitelně fungují, a proto si můžou dovolit říkat, co říkají. Mangold děj příjemně oživil westernový prvky, které příběhu pomohly.

Roden hraje výborně, jenže nejspíš trochu jinou postavu než byl skutečný Jana Masaryk, což v žádném případě není Rodenova chyba. Není využit potenciál tíže, kterou musel Jan snášet kvůli jménu Masaryk, a kdyby to jednou výslovně neřekl, neznalý divák by netušil. Flashbacků je tolik, až působí poněkud chaoticky a místo, aby pomáhaly porozumění, spíš ho zamlžují. Jan Masaryk se utápí v žalu ze zrady vlasti, a je prezentován jako politik jednoznačně odhodlaný jít do boje proti Hitlerovi. Chybí vnitřní linie, která by tuto rovinu spojovala s chlapíkem, který neustále šňupe kokain a táhá do postele jednu ženskou za druhou.

Základní přehled o dark webu, který získá každý, kdo pravidelně sleduje toto téma. Přidanou hodnotou jsou úvahy o svobodě a setkání s hackery.

Po celou jsem nevycházela z údivu, jak jsem těm dvěma nepoužitelným rodičům mohla narodit takhle schopná a odhodlaná dcera. Přijímání se blíží hranému filmu, čímž trochu snižuje jeho uvěřitelnost jako dokumentu. Každopádně zajímavá sonda do života nefunkční polské rodiny.

Obrazově krásné, obsahově nejednoznačné. Otec Rodrigues nerozumí Božímu mlčení stejně, jako mu nerozumí mnoho jiných v těžké situaci, kdy si připadají zoufale opuštění. Víc se mně líbila linie, kdy se Rodrigues mění z neochvějného křesťana v zoufalce zmítajícího se v pochybnostech. Připodoboval se ke Kristu a stal se Jidášem. Garfieldovi výborně utáhne čas, kdy si vůbec neví rady a je na dně. V poslední části se redukuje jen na opakující se záběry, aniž Scorsese pustí diváka do Rodriguesova nitra. Nejednoznačnost je hlavní předností i negativem Mlčení. Podle toho, co kdo preferuje. Jen nechápu ty, kteří nesnáší křesťanství, pak vlezou do kina na film o jezuitských misionářích a jsou otráveni z toho, že tam řešili vztah k Bohu.

Oba jsou krásní, elegantní, stejné jako je elegantní prostředí, ve kterém se to celé odehrává. Děj má spád a nijak zbytečně nenudí. U Marion Cotillard jsem bohužel nerozlišila, do kdy předstírá oddanou Pittovu manželku, a odkdy se do něj zamiluje. Hrála pořád to samé. Údajné přeskočení jiskry se dalo poznat čistě podle děje, jinak mezi nimi žádná zvláštní chemie nepanovala. Konec byl zásadně předvídatelný, ale řeči o tom, že neměla na výběr. Druhá půlka trošku vycucaná z prstu.

Lonergan malinko vydírá. Lee Chandler se dopustil jednoho drobného opomenutí. Stejně jako milión lidí ten večer. Jen pro něho to skončilo nekonečným traumatem. Zbytek života se může jen pomalu užírat. Skvělé drama o člověku, který měl neskutečnou smůlu a jehož život se otočil nevratným směrem. Lee si nikdy nedokáže odpustit a jen se snaží dožít. Anebo to nakonec nějak v sobě zlomí? Jde to ztuha poté, co mu přistane na krku synovec, který o něj stojí. Nikoho jiného než Lea nemá. Jejich sbližování je maximálně civilní, a proto autentické. Ani z toho šíleného traumatu neždíme Lonergan maximum, ale sympaticky volí civilní rámec.

Vynikající James McAvoy perfektně táhne cca prvních ¾ a kdyby se Shyamalan neutrhl z řetězu a zůstal v mezích lidských možností, byl by Rozpolcený hodně zajímavý. Tohle je přehlídka promarněného potenciálu. Dá se na to dívat a povětšinou závažně nenudí. Bohužel závěr je ve stylu, cokoliv tě napadne, je možné. Shyamalan se chová jako kouzelník, co se tahá z klobouku králíky. Namísto hraní s psychologickými motivy a traumaty z dětství si vytáhne satanský prvek, protože je holt dobrý nápad vyčarovat monstrum. Nemá to logiku? Nebuď detailista. Když chceš a vyprsíš se, ani kulka tě neprostřelí. Všechno můžeš. Ach jo.