bart-leby

Vynikající Dürrenmatova předloha se v televizáckém Filipově pojetí zvrhla v poněkud ukřičenou a umlaskanou konverzačku. – Doporučuji mnohem mrazivější rozhlasovou inscenaci, v níž si obchodního cestujícího Trapse zahrál Bořivoj Navrátil. Téma viny a tresti je v této rozhlasové úpravě rozehráno mnohem dramatičtějším a tísnivějším způsobem.

Velmi nevyrovnaný film: slabší v celku, ale sugestivní v detailech. Politická rovina se zde střídá poetickou, přičemž režisér si příliš neláme hlavu s nějakou příběhovou konzistencí.

Osobně hodnotím více Pád Itálie, ale i tento snímek je beze sporu velmi kvalitní, byť ten rámcový příběh tří mladých mužů, jejichž osudy rozdělila válka a následná okupace jejich města, je trochu kliše a navíc vyznívá poněkud do ztracena, chybí mu větší osudovost či tragičnost. Převládá spíše mozaikovité vyprávění, jehož poetika a styl – jak správně napsali někteří jiní uživatelé – připomínají trochu Felliniho. – Scéna v autobuse, kdy ustašovská lůza realizuje etnicko-rasově-třídní čistku, je dokonalou ukázkou groteskně hrůzné exploatace.

Úderná a tématem vděčná moralitka o tom, jak chudák – byv zbohatl – do ještě větší nouze přišel. Herecké výkony Menšíka a Roubíkové jsou dechberoucí; a ostatní figurkaří také se ctí.

Velmi dobrý politický thriller natočený podle skutečné události. Strůjcům atentátu nelze nefandit, zvláště když celou akci má na povel nesmírně charismatický Gian Maria Volonté.

Ti první a ti druzí mezi nimi chudák Fériaud, kolem nějž začíná být poněkud mrtvolno… Hlavní protagonista mi tak tochu připomínal Georga Camela z filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku…

Velmi civilní, uměřený a nepatetický popis posledních týdnů jedné z nejvýznamnějších postav moderního výtvarného umění. Tvůrci se naštěstí vyhnuli dělat z Gogha excentrického, rozervaného a nepochopeného génia, který je svou posedlostí a umanutostí uměním nesnesitelný, až směšný (viz Minnellihio kanonizovaný portrét van Gogha ve filmu Žízeň po životě).

„Viděl jsem strašlivě špatný film: Posedlost, směs hororu, detektivky, násilí, satanismu a kdoví čeho ještě. Hnus. Prachy, prachy, prachy... Nic skutečného, pravdivého. Ani krása, ani pravda, ani upřímnost, nic, jen aby z toho byly prachy... Dívat se na to je jako mučení... Dá se udělat všechno, doslova všechno, jen když se za to zaplatí!“ – Andrej Tarkovskij (sic!!!)

Tento film si v mých očích zaslouží plné bodové ohodnocení už jenom z toho důvodu, že jsem na pointu přišel mnohem dříve, než ji rezisér vybalil. A sebekriticky říkám, že v disciplíně správné tipování point nijak nevynikám.

Neskutečně silný snímek, jehož melancholická atmosféra se mi přesně trefila do nálady. Mužský trojlísetk nemá chybu. Sympaťák jeden vedle druhého, což je minimálně v případě Montyho poněkud paradoxní. Nejlepší scéna je Nortonův monolog před zrcadlem, jímž se vyznává k lásce k New Yorku a jeho obyvatelům.