Jenda

Problém netflixu je (mimo jiné), že se snaží všechno ukrutně natahovat. Ale fakt fest. Stejně jako tenkrát prodejci cenu pitné vody. Promotér se zřejmě poučil z výsledného dojmu dokumentu na HBO a tady už se aktivně nesnaží sabotovat sama sebe a nevystupuje jako prvotřídní nenažranej zlatokop.

Nuda nuda nuda. A proč mají všichni tak divný rozteklý masky?

OK - to je na jedno shlédnutí a je to nemlich to samé, co v každém jiném netflix akčňáku, akorát u toho tady jsou ještě čeští policajti, kteří působí jako uplný trumpety. Za měsíc si nebudu pamatovat jedinou scénu, stejně jako si nepamatuju nic z dalších akčňáků od Netflixu, vyjma jejich obsazení. Čas najít někoho, kdo dokáže napsat zajímavej scénář... Dnešní akční filmy mi začínají připomínat epizody Power Rangers - ty taky byly vždycky jako přes kopírák, akorát tady to víc bliká a vybuchuje.

Asi nejdětštější Thor. Asi proto tolik projekcí s dabingem. Pořád je to docela vtipný, má to skvělej hudební doprovod a dobrýho záporáka. Krásnej vizuál a celkově je to popkornová šou pro masy, která ale bohužel nemá na Ragnarok.

Záběr muže jdoucího po nároží složený ze 16 fotek, pořízených 16-čočkovou kamerou, kterou si vynalezl sám Louis Aimé Augustin Le Prince. Dneska se tomu říká GIF. Neví se přesně kdy ani kde snímky vznikly. Spekuluje se ale, že v Paříži již v roce 1887. Je to zárověň jediná kompozice zaznamenaná na le Princovu šestnáctku, jež se zachovala. Tady jsou ty cca 2 vteřiny v lepší kvalitě, než na YouTube. Protože měla kamera 16 čoček v rozložení 4x4, lze si všimnout, jak domy v pozadí ulice "putují" zpoza rohu a zpět tak, jak jednotlivé čočky na jistě mohutné kameře zaznamenávaly své snímky.

Vždyť co byl v minulém století film, než projekce mnoha za sebou poskládaných filmových políček - fotek.

Poměrně akční němý film, alespoň na finské poměry. Záběry točené uprostřed bouře na moři byly docela překvapivé. Místy komická a místy napínavá honička mezi pašeráky a pobřežní stráží. 100 let staré záběry helsinského přístavu. Představitel hlavního hrdiny na mě moc nezapůsobil, a sám bych si v jeho roli představoval třeba pašeráckého kápa Axela Slanguse. Prý získal roli prý kvůli tomu, že se jako jediný z herců z divadla v Turku nebál natáčet na otevřeném moři v bouřce. Děj filmu popisuje vzestup pašěráctví během finské prohibice příběhem nešťastného rybáře, který musí splácet "hypotéku" na svůj ostrov a nechá se pašeráky zlákat vysokou odměnou k práci kormidelníka v obtížném mořském terénu. Ale pak se v něm hne svědomí...

Místní umělec Bertel pozve na párty ve svém atelieru přítele s jeho chráněnkami a to zejména pak Hilkku, kterou však ve zvacím dopisu příteli nazývá na dnešní poměry poněkud sexisticky „kočičkou“ atd., což ženu naštve a mstí se mu tím, že ho během oslavy okázale ignoruje. To ovšem hlavního „hrdinu“ motivuje k většímu úsilí dívku získat, a tak s kumpány naplánuje trik, ve kterém vlastně působí jako statečný zachránce, aby se do něj dívka zamilovala (ještě víc). Dnes naprosto naivní a zkratkovité. Jakoby úkolem ženy ve filmu v raném období kinematografie bylo zamilovat se do muže, a to bez zjevného důvodu. Viděl jsem dvě verze filmu, které jsou v současnosti (2022) k zhlédnutí. Na starší DVD se dostal jen zlomek filmu v podobě 17 minut, ale odborníci z Národního audiovizuálního institutu se značně snažili a podařilo se jim ze záložních nahrávek či jen fotografií sestavit 62 minut (byť rozdílné (ne)kvality obrazu) z tohoto 88 minutového téměř zničeného filmu. Je třeba říci, že dalších více než 40 minut materiálu dává filmu rámec a film má pak samozřejmě mnohem větší smysl. Po technické stránce si je možné všimnout, i na rozdíl od předchozích filmů Erkkiho Karua, nápadného zmnožení close-up záběrů na herce. Kamera je stále převážně statická, ale Kurt Jäger se již naučili „švenkovat.“ Má jít o první pokus o salonní komedii, která, pokud jsem to správně pochopil, má být postavená na dialozích, což je u němého filmu obtížné. I tak však Erkki Kivijärvi propašoval do mezitextů několik jedovatých vtipů. Osobně ve scénáři nacházím i náznaky grotesky – Zejména pak ve scéně, kdy hlavní hrdinka nastaví nohu jedné z vedlejších postav, aby ho pak ještě zpražila větou: „Čím krásnější muž, tím ošklivěji padá“. Férové je i říci, že proces „strašení“ mladé ženy je napsán hezky a je docela zábavný a druhá polovina filmu, odehrávající se na falešném rodinném sídle, z tohoto filmu udělala lehce nadprůměrně zábavnou komedii. Všechno okolo je jen omáčka. Musím souhlasit s dobovou kritikou, že z hereckého obsazení ve filmu vynikají nejvíce Yrjö Somersalmi a Paavo Kostioja v rolích souputníků hlavního hrdiny. Zbytek herců, včetně hlavního protagonisty, mě příliš nezaujal.

Eerova manželka se na smrtelné posteli Eerovi svěří, že ji jednoho dne, kdy Eero pracoval na poli, znásilnil jejich opilecký soused Matti. Přítomný děkan Eerovi rozmluví pomstu, i tak se ale Eero vydá na Mattiho svatbu a vznikne bitka, při které někdo Mattiho zavraždí. Všichni obviňují Eera, který se rozhodne uprchnout a vrací se až po čase, aby očistil své jméno před soudem, poté co slyší historky z rodné vsi, ve které je jeho stará matka ostrakizována kvůli Eerově předpokládané vině. Na rozdíl od většiny předchozích finských filmů, Suursalon häät není zfilmovaná verze divadelní hry, přesto scénář, který si režisér sám napsal, sleduje typickou melodramatickou divadelní linku. Vše je na dnešní dobu nezvykle „chlapsky“ zjednodušené – zejména jakékoli emocionální pochody hlavního hrdiny. Taktéž jeho snaha očistit se se zdá nepochopitelná, jelikož  aniž by hlavní hrdina měl plán, vše závisí na postavě kněze, který jako deus ex machina přichází se svědectvím pravého vraha, jenž mu své doznání sděluje při zpovědi ve špitále. Scénář sám není moc zajímavý, těží z historického příběhu "krvavé svatby" v Pohjanmaa, ale režisér a scénárista očividně čerpal i ze starších materiálů a obecných dějových linek, tudíž se ve filmu objevují i motivy neprávem obviněného, tak jako ve filmu Ollin oppivuodet, a hlavně souboje o mladou ženu (stejně jako např. ve filmu Koskenlaskijan morsian). Za divadelními hrami a předchozími filmy ale pokulhává - zejména pak v dialozích (roz. v mezitextech). Samotné zpracování „krvavé“ svatby není vůbec žádný masakr, takže není okamžitě poznat, že scénář si půjčuje tento příběh jako inspiraci. Zajímavou změnou oproti některým dřívějším filmům je zakomponování krajiny v okolí Nummi do širších záběrů, které, domnívám se, jsou důsledkem angažmá filmařsky vyspělejšího francouzského kameramana Raoula Reynoldse. Jinak je kamera samozřejmě statická a k vykreslení napínavých emocionálních momentů používá prostřihy na obličeje herců. Divadelního pudru ubylo. K obsazení nelze mnoho vytýkat. Do hlavní role byl vybrán operní herec Oiva Soini, ke kterému mám jen jedinou výhradu – a to, že jeho emocionální výrazivo při ženině zpovědi, bych spíše připisoval problémům s trávením. Aku Korhonen tímto filmem začal svoji oceňovanou kariéru, ale film nebyl nejúspěšnější a pro režiséra/scénáristu Konrada Tallrotha, který si zde zahrál naivní roli vesnického soudce (další chyba slabého scénáře), byl posledním, který natočil.

Hlasitá hudba přes dialogy, ve kterých se herci zadrhávají, chaotický střih, chvějící se kamera. Kapitán má z nějakého důvodu zelené CGI legíny, místo kalhot. 1 * za exteriéry a asi snahu.