Jenda

Tíživá atmosféra severošvédského zapadákova v kontrastu s uvolněnou letní náladou slunečné svatojánské bílé noci.

Rap/hip-hop sice není moc můj šálek čaje, ale ten všeobecný hype okolo mě donutil se podívat. Nebylo to špatné, song Välikuolema je skoro stejně dobrý jako Cha cha cha. Na stagi bylo krásně vidět rozdíl v produkční hodnotě mezi písničkou stylizovanou pro Eurovizi a zbytkem Käärijova repertoáru. Eurovizi se set design nedal rovnat, neboť zimní stadion HIFK není nějaká mega-aréna a produkce asi ani nemá na pořádné osvětlení a tak dekorace působily poněkud spartánsky. I když performera omlouvá, že byl očividně dojatý zájmem fanoušků, na můj vkus bylo mezi songy na koncert až moc povídání... To že je z Kääriji teď mezinárodní hvězda dokazovaly při přenosu zprávy fanoušků z celého světa a YLE posléze vydalo zprávu, že koncert vidělo cca 750 tisíc lidí. Tsemppiä

Docela slabá produkční hodnota, pár vstupů ze zahraničí, obsese nad čímkoli zeleným a hodně psychologické práce před celým národem, nebo to tak alespoň vypadá. Zpravodajský pořad o tom, že jsme to vlastně všechno měli vyhrát my, a ne oni... Narychlo sestavený coping mechanism od státní televize.

Pokud chcete sledovat Eurovision Song Contest musíte na to být ve správném mentálním rozpoložení, nejlépe si ještě pomožte něčím silnějším (stejně to běží dlouho do noci). Přijměte fakt, že je to spíše přehlídka ulítlých cringe performancí, než že by se jednalo o nějaké dobré songy, a bavte se show. Perfektním příkladem byl letos v tomto slova smyslu chorvatský zástupce -  jehož frontmanem je jakýsi růžový Scatman John. Doba, kdy tuhle soutěž vyhrála ABBA a v obecenstvu seděli lidé v black tie, je už vážně dávno pryč. Hodně mě potšil finský zástupce Käärijä, jehož písnička je dokonalý crowd-pleaser a ve Finsku rozpoutal skoro davovou psychózu. Ča Ča Ča jde zpívat/řvát hodně dobře a na koncertech to bude bomba! Loreen i její píseň zklamání... U Švýcara a Polky jsem měl poci, že už jsem to někde slyšel. Vedle Kääriji se mi líbili Australani, Rakušanky. Hudebně celkově horší, než loni. Tak špatně ozvučenou live věc, jako byla obě semifinále, už jsem dlouho neslyšel... jo neslyšel!

Jak někdo psal - Juliette Binoche je tady asi omylem, nebo možná jako charita začínajícím režisérům - a je taky jedinou světlou stránkou tohoto nudného a unylého snímku, se kterým jsem promrhal další dvě hodiny života. Už na začátku jsem získal pochybnosti o schopnostech scénáristky, když se pokusila vykreslit obhroublost kamioňačky Binoche natvrdo nacpanými, nepřirozeně znějícími sprosťárnami při hovoru se svojí whatsapp skupinou žen řidiček (asi parafráze na kamioňáckou komunitu s vysílačkami v jiných filmech). Skupina posléze ve filmu funguje jako deus ex machina. Nenechte se zmást castingem Binoche - Freeman na plakátu. Tenhle film je kvalitou blíž spíše céčkovým "peckám", ve kterých se objevuje Frank Grillo. Celkově to má nádech nudného nezávislého snímku, který by bez hlavní herecké hvězdy asi shořel ještě víc.

Zajímavé zakomponování barevných, černobílých a původních záběrů a zamlženost, kterou člověk ale spíše vidí v televizních filmech odehrávajících se ve zlatých dvacátých letech. Na Johna Williamse místy až otravná hudba, která mi připomíná spíš muziku z nějakého levelu Diabla II. Občas přehrávání jinak vynikajících herců (např. šok po Kennedyho zastřelení). A prožitek v dnešní době kazí již i samotná osoba režiséra, ze které je dnes prachsprostý konspirační teoretik a Putinův apologeta. Měl jsem asi zrovna špatný mindset, ale ta délka byla ubíjející...

Tohle už je jen a jen o tom novináři a jeho teoriích.

Tak tohle byl hodně rychlý díl. Celá story seriového vraha za jeden hodinový díl. O jiných seriových vrazích natočí Netflix 6 hodinové dokumenty, i když by stačila polovina. Tady bych asi uvítal něco mnohem detailnějšího.

Nejlepší dokument roku. Čekal bych nějaké pídění se po důvodu, proč je ve Finsku karaoke tak moc oblíbené. Film zde ale jen pojednává o životech několika lidí, kteří karaoke mají rádi a praktikují jej jako hobby nebo profesionálně. A to víceméně jen v náznacích. Nevšiml jsem si ani nějaké dokumentaristické narace. Na druhou stranu, nemohu říci, že by mě ta plejáda poloopuštěných hospod uprostřed ničeho a jejich karaoke osazenstvo nudilo. Tím, že film nemá přepálenou stopáž a některé charaktery jsou i docela zajímavé, mě nudit nestihl.

Jsem mile překvapený, že mě takto situovaný sitcom baví. Tím svým roztomilým vidláctvím mi to trochu připomíná Last Man Standing Tima Allena. I když jsou i tady některé vtipy jakoby dost zaměřené na jinou cílovku, dá se u toho občas zasmát a odpočinout si.