Jenda

Zjevná pocta Tarantinovi, okatě a občas komicky přepálená ve směru nesmrtelnosti hlavního hrdiny, jehož zdrojem má být finské sisu, které posbíral mezi vřesem v Laponsku. Jorma Tommila hraje dobře, jakoby tak nějak napůl vypadl z filmu Aki Kaurismäkiho. Jeho protipól Aksel Hennie je ale ještě o něco lepší. Zvláštní zmínku zaslouží Ilkka Koivula jako pilot Stuky, kterého maskéři namaskovali do úžesně umatlané slizkosti. Kamera fajn, efekty fajn, CGI mohlo být lepší. Dialogy jsou tu vlastně jen filler a proto občas nepůsobí přirozeně. Slušná zábava, i když mě napadá, že nějlepší kousky byly tak nějak odhaleny již v traileru...

Miluju tenhle typ filmů. Outsider, který vypadá, že by si ho dá na ulici kdejakej agresivní blbeček, a vyklube se z něj neumlátitelná agilní mašina na mrzačení grázlů. U scén, kdy lidem dochází co je Hutch zač, mě mrazí stejně, jako kdysi u návratu Batmana z jeho ústraní v The Dark Knight. K tomu se do budoucnosti vrací strejda Fester jako Hutchův boží taťka a i on má nabito. Nebýt naprosto přepáleného konce, dal bych i hvězdu navíc - protože rvačka v buse je totiž mnohem lepší. Ale jinak fajnová jízda za pomstou.

Pár dobrých vtipů na podnikatelské prostředí zasazených do středověku nestačí, aby vyvážily poměrně slabý příběh. Zvláště pokud se v v tom prostředí nepohybujete, některé vtipy vám mohou i zcela uniknout. Obecně mám rád tenhle typ humoru, ale zde mi přijde, že by se spíš hodil do nějaké skečové show. Vítám honosné obsazení (nejlepší Kari Hietalahti), výpravu (i přes dopomoc místy televizně vypadající CGI) a hlvně na začátku výpravnou hudbu Panu Aaltia. Tvůrci vlastně neodvedli špatnou práci, ale film ubíhá strašně pomalu na to, abych se dostatečně bavil a po dvaceti minutách si neříkal: "hmm, chci tohle vůbec dokoukat?"

Barevná zábava s někdy extrémními CGI triky, pravděpodobně zaměřenými na 3D. Ze začátku trochu chaotické, ale brzo se dostanete do obrazu. Poměrně vtipné, příběh poměrně všední. Hezká camea a barvitě zobrazené backstory některých postav. Bavil jsem se většinu času. Za mě dobrý.

Tíživá atmosféra severošvédského zapadákova v kontrastu s uvolněnou letní náladou slunečné svatojánské bílé noci.

Rap/hip-hop sice není moc můj šálek čaje, ale ten všeobecný hype okolo mě donutil se podívat. Nebylo to špatné, song Välikuolema je skoro stejně dobrý jako Cha cha cha. Na stagi bylo krásně vidět rozdíl v produkční hodnotě mezi písničkou stylizovanou pro Eurovizi a zbytkem Käärijova repertoáru. Eurovizi se set design nedal rovnat, neboť zimní stadion HIFK není nějaká mega-aréna a produkce asi ani nemá na pořádné osvětlení a tak dekorace působily poněkud spartánsky. I když performera omlouvá, že byl očividně dojatý zájmem fanoušků, na můj vkus bylo mezi songy na koncert až moc povídání... To že je z Kääriji teď mezinárodní hvězda dokazovaly při přenosu zprávy fanoušků z celého světa a YLE posléze vydalo zprávu, že koncert vidělo cca 750 tisíc lidí. Tsemppiä

Docela slabá produkční hodnota, pár vstupů ze zahraničí, obsese nad čímkoli zeleným a hodně psychologické práce před celým národem, nebo to tak alespoň vypadá. Zpravodajský pořad o tom, že jsme to vlastně všechno měli vyhrát my, a ne oni... Narychlo sestavený coping mechanism od státní televize.

Pokud chcete sledovat Eurovision Song Contest musíte na to být ve správném mentálním rozpoložení, nejlépe si ještě pomožte něčím silnějším (stejně to běží dlouho do noci). Přijměte fakt, že je to spíše přehlídka ulítlých cringe performancí, než že by se jednalo o nějaké dobré songy, a bavte se show. Perfektním příkladem byl letos v tomto slova smyslu chorvatský zástupce -  jehož frontmanem je jakýsi růžový Scatman John. Doba, kdy tuhle soutěž vyhrála ABBA a v obecenstvu seděli lidé v black tie, je už vážně dávno pryč. Hodně mě potšil finský zástupce Käärijä, jehož písnička je dokonalý crowd-pleaser a ve Finsku rozpoutal skoro davovou psychózu. Ča Ča Ča jde zpívat/řvát hodně dobře a na koncertech to bude bomba! Loreen i její píseň zklamání... U Švýcara a Polky jsem měl poci, že už jsem to někde slyšel. Vedle Kääriji se mi líbili Australani, Rakušanky. Hudebně celkově horší, než loni. Tak špatně ozvučenou live věc, jako byla obě semifinále, už jsem dlouho neslyšel... jo neslyšel!

Jak někdo psal - Juliette Binoche je tady asi omylem, nebo možná jako charita začínajícím režisérům - a je taky jedinou světlou stránkou tohoto nudného a unylého snímku, se kterým jsem promrhal další dvě hodiny života. Už na začátku jsem získal pochybnosti o schopnostech scénáristky, když se pokusila vykreslit obhroublost kamioňačky Binoche natvrdo nacpanými, nepřirozeně znějícími sprosťárnami při hovoru se svojí whatsapp skupinou žen řidiček (asi parafráze na kamioňáckou komunitu s vysílačkami v jiných filmech). Skupina posléze ve filmu funguje jako deus ex machina. Nenechte se zmást castingem Binoche - Freeman na plakátu. Tenhle film je kvalitou blíž spíše céčkovým "peckám", ve kterých se objevuje Frank Grillo. Celkově to má nádech nudného nezávislého snímku, který by bez hlavní herecké hvězdy asi shořel ještě víc.

Zajímavé zakomponování barevných, černobílých a původních záběrů a zamlženost, kterou člověk ale spíše vidí v televizních filmech odehrávajících se ve zlatých dvacátých letech. Na Johna Williamse místy až otravná hudba, která mi připomíná spíš muziku z nějakého levelu Diabla II. Občas přehrávání jinak vynikajících herců (např. šok po Kennedyho zastřelení). A prožitek v dnešní době kazí již i samotná osoba režiséra, ze které je dnes prachsprostý konspirační teoretik a Putinův apologeta. Měl jsem asi zrovna špatný mindset, ale ta délka byla ubíjející...