Bubble74

Filmový kouzelník Billy Wilder tahal z rukávu ve své bohaté kariéře jedno eso za druhým. Tímto jízlivým a nadčasovým trumfem se trefil do černého, neboť bez servítek ukázal rasu homo škodolibus v jejím cudném hyenismu. Není to lichotivé, ale taková jsme nátura. Neštěstí druhých nás přitahuje a čím tragičtější, tím záživnější. A na bezcharakterní média se všechno svádět nedá. Nejsou to žádná neviňátka, ale krmí nás prostě tím, co nám nejvíc chutná.

Jsou lidé, kteří se ze všech sil snaží přizpůsobit se krizové situaci a vypořádat se s ní, a pak jsou tací, kteří se zoufale snaží nezvladatelnou situaci přizpůsobit obrazu svému, protože jinak se s ní vypořádat neumí. Neobyčejně reálný a upřímný film o lidských povahách a vzájemném neporozumění mezi těmi, kteří by si měli rozumět nejlépe.

Škoda, že Mike Oldfield v první půlce tak zuřivě mlátil do rezavých hrnců, protože to chvílemi rvalo uši a obrazovou dramatičnost to spíš narušovalo. Škoda, že se zbytečně moc stopáže vyplácalo na suchopárného Amíka, protože mimoto by se jednalo o pětihvězdné protiválečné drama jak vyšité. I tak patří mezi nejlepší s tímto přetěžkým tématem, které jinak světová kinematografie nepochopitelně opomíjí a velká část lidstva o něm nemá ani potuchy.

Pár správných chlapů v uniformách nebo havajských košilích, jejich mužné kamarádšofty i drsná šikana, dvě srdcebolné lovestory a závěrem hrstka autentických Japonců, bombardující Pearl Harbor. Dovedu pochopit, že z toho bylo publikum včetně Akademie v padesátých letech u vytržení, ale čím si toto uhlazené a zvětralé melodrama oživuje dodnes status vrcholné klasiky, je mi menší záhadou. Montyho krásným xichtíkem to asi nebude. Ale ještě že tam byl a dopřál alespoň mým ženským hormonům blaženého povyražení. P.S. Jituš, moc dík za dvd, třásla jsem se na to jak divá, ale že bych to teď stejně vehementně doporučila dál, to ňák ani né...

I přes břitký anglický humor i nálož smrtících hlášek je to v podstatě smutný film s tragickou příchutí a okamžitý pocit jet zachlastat a zhulit se někam do zabláceného vidlákova ve mně nevyvolal. Asi podmíněno věkem a skutečností, že už mám proces vystřízlivění za sebou. Withnail & I nabízí netuctovou zábavu a pokud se člověk, stejně jako ta dvě šarmantně zbabělá, sebestředná individua, vzdaluje bezstarostnému mládí, určitě ho to i navzdory komediálně odlehčené formě trochu nakopne, aby se zamyslel nad svým nevyužitým potenciálem. V případě že nějaký existuje.

Divé, rudé, čínské lány, jak jste zrádné na vše strany. Od souvratě ku souvrati, ve větru se stébla klátí, jako lidské osudy. Esteticky prvotřídní žeň, působivá i krutá zároveň.

Symboliky a impulsů k zamyšlení je v Babettině hostině právě tak hojně jako chodů na její sváteční tabuli. Opravdu jsem si smlsla na apelu náboženským fanatikům. Oddávejte se Bohu dle libosti, ale neodpírejte si slasti života, projasní to vaše puritánské mozečky. Lahodila i úvaha neplýtvat uměleckým talentem. Nezáleží na slávě nebo početnosti obecenstva, ale na přesvědčení a vášni s jimiž nadaný artista tvoří a rozdává svůj dar pro potěšení ostatních, třeba i v nejzapadlejší díře světa, třeba i za cenu celého jmění, třeba i z vděčnosti. Jako vybrané víno provází toto hodování elixír nejvzácnější, láska v rozlišných variacích. Osobně dodávám, že samotný pohled na závěrečnou excelentní žranici roztančil mé žlučníkové kameny jak pekelnický čardáš.

The Lady, výstižnější název této biografie už být nemohl, což nemyslím zrovna jako kompliment. Kromě vskutku noblesního vzhledu a mírumilovného vystupování za každé, sebenapjatější situace, jsou výraznější aktivity této dámy ukázány jen letmo. Filmová Aung San Suu Kyi je elegantní a jemná žena, každého okouzlí svými úsměvy a kvítky ve vlasech, ale budí dojem, že k politice se připletla nechtěně jak slepý k houslím. Ve stylu, taťka byl oblíbený generál, zavraždili ho, tak když jinak nedáte, budu pokračovat v tom, co on už nestihl. Hluboko pod kůži ji nahlédnout nemůžeme. Její disidentská angažovanost se zkrátka jeví jako zájmový kroužek vzdělané hospodyňky a co divákům bezpochyby zůstane v paměti jsou jen nesmyslně často zobrazovaná vítání a loučení s milujícím manželem a poslušnými syny. Besson nešetří přemírou sentimentality, jenže ve špatném námětu, protože soucit ani obdiv pro tuto historicky zajímavou osobu to u mě nepodnítilo. Téměř se až hlásí dojem, že onu Nobelovu cenu obdržela jen za léta strávená jako způsobný domácí vězeň. Dobře míněné, důležité poselství se bezmála vytrácí. I když určité aspekty informativně obohatí, to je bez debaty. Díky tomu je to i přes nedostatky film z kategorie „měl by být viděn“. Když už pro nic jiného, tak pro herecké výkony a úchvatné scenérie.

Pomyšlení, že by dnes učitel ohnul drzého výrostka přes lavici a seřezal rákoskou, je stejně bizarní jako praní prádla na valše. Současná, podotýkám západní, úzkostlivě korektní společnost nařizuje zacházet s dětmi jak „s radioaktivním odpadem“, čili kantore, ruce pryč. Monsieur Lazhar, charismatický chlapík a zastánce starých metod je názoru, že nějaký ten lepanec či pohlazení ještě nikomu neuškodily. Má na krku imigrační úřad, zvyká si na novou zem i školní pravidla a musí se, stejně jako jeho nová třída vypořádat s těžkým traumatem. Je přesvědčen, že smrt by neměla být ve škole tabu, že je třeba o ní hovořit otevřeně a nepodceňovat závažnost toho, jakým způsobem a jak dlouho děti tragickou událost zpracovávají. Jenže u příslušných autorit nenalézá pochopení. Emocionální stres prý není nemoc, kterou je třeba vyléčit... Toto nenápadné drama, oproštěné od pompézních gest a proslovů, se zabývá subtilní a nevyzývavou formou zvládáním traumatické situace na základní škole v dnešním multikulti světě a poukazuje na důležitost vzájemného respektu mezi pedagogem a žáky.

Dojemné, procítěné, věrohodně realisticky ztvárněné a velmi dobré. Jenom ten Isabellin civějící škleb na mě působil spíš odpudivě než kouzelně nebo křehce, ale pánové to asi holt vidí jinak.