Marla Singer

Marla Singer

okres Praha
cynická idealistka

12 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3
    • 19.7.2020  15:13
    Frankenstein (1931)
    *****

    Hororová klasika s ikonickým monstrem - ale především skvělý gay film. Díky trochu kašírované výpravě a přepjatému hraní už dnes Whaleovo zpracování působí úsměvně, ale původní motiv hrůzné jinakosti přetrvává a mění se v mrazivý úšklebek. Mladý pán Frankenstein se těsně před svatbou odebere do odlehlého mlýna, aby zde prováděl „experimenty“ na umělém muži. Frankenstein ví, že jeho konání je zvrhlé a protivící se Bohu, ale nemůže si pomoc. Po intervenci od starostlivé snoubenky a pohrdavého otce zkouší chvíli žít tak, jak se od něj očekává, ale monstrum se osvobodí a hrozí, že vše zničí. Přes snoubenčiny prosby se tak Frankenstein v den svatby vydává do kopců, aby monstrum vyhledal… A pokud tohle všechno působí jako mimoděčné tiky, stačí se podívat na grandiózní finále, kdy monstrum Frankensteina unáší do mlýna, aby byli spolu jako dřív. Přičemž je následně zlynčuje dav vesničanů a v roubovaném závěru připíjí šťastný otec na pokračování svého slovutného rodu. Dr. Frank-N-Furterovi pak o čtyři dekády později stačilo ujít jen pár kroků navíc. ___ P.S.: Whale byl v době natáčení filmu dávno vyoutovaný.

    • 11.12.2019  13:01
    Hračky našeho dětství (TV seriál) (2017)
    ***

    Narozdíl od Filmů našeho dětství se Hračky ještě dokáží vyhrabat z díry fanouškovského servisu a brutálního infotainmentu. Pořád sice jde o celkem rutinní dokument, který se veze na mileniálské nostalgii a hláškujícím vypravěči, ale díky různorodé skupině dotazovaných aspoň nabízí nějaké širší souvislosti. Jednotlivé díly ukazují hračky od vývoje, přes mánii až po úpadek a zdaleka nekončí jen historkami z natáčení jako zmíněný filmový sequel. Z rozhovorů vyplývá také fungování plastikového pekla jménem hračkářský průmysl, bizarní mezinárodní dohody, patentové války, provazování s médii, marketingové strategie a samozřejmě hackování dětí skrze focus groups. Je škoda, že se všechny tři série zaměřují spíš na značky, které se v obměnách na trhu stále objevují, a viditelně se tak krotí ohledně jejich kritiky.

    • 14.11.2019  15:03
    Le Mans '66 (2019)
    ****

    Le Mans '66 funguje jako montážní linka se skleněnými stěnami, takže když na konci vyjede hotové auto, svezete se s ním na falešném pocitu konstruktérského rauše. Pro závodní filmy je vedlejší linie s politikou týmu nebo sponzorů standardní věc a vytváří pnutí mimo trať, samotný aspekt navrhování stroje stál ale obvykle stranou. Tady se konstruktérská linka naopak od začátku zdůrazňuje a díky vysvětlení tří základních principů slouží jako skrytý průvodce závodem. První je aerodynamika, která se vyřeší celkem rychle, druhý je (pod)řazení a třetí brzdy - protože se všechny rizika řeší od začátku, vyhne se Mangold klišovitému detailu na součástku, která se za chvíli dodělá a způsobí nehodu. Problémové díly auta zkrátka sledujete celou dobu, takže lze těžko odhadnout vnitřní vadu, a navíc získáte pocit, že rozumíte mechanice auta. Stačí, když Miles v jednoduchých příměrech vysvětlí namachrovanému řidiči, že si neměl pořizovat přeplňovaný motor, když neumí řadit a pak si se Shelbym prohodí pár konstrukčních vylepšení. Podobně funguje i scéna se synem a mapou Le Mans, která by vám měla vytanout v hlavě, když se Ford s Ferrari vzájemně stíhají na rovince. V průběhu závodu tak do sebe všechny pečlivě vysoustružené části filmu zapadnou, mechanismus se sepne a do sedadla vás zatlačí kamera škrtající o vozovku a především zvukový monument skřípění a nabírání otáček. Vrchol filmu ale postrádá jakýkoliv afekt, sounáležitost cítíte hlavně se strojem a nikoliv jezdcem – a navíc ho téměř zastínila scéna se zběsilou jízdou rodinným station wagonem, což je příjemná ironie u snímku o sportovních autech. Le Mans '66 je zkrátka pochromovaná slavobrána, filmová verze Bugatti stepu a ideální vstupní film pro všechny, kteří se k automobilovým závodům nikdy nedokázali úplně vztáhnout. Problém je, že se kolem aut motají lidi, jejichž konstrukcí se nikdo příliš nezabýval.

    • 10.8.2019  19:37
    Šinseiki Evangelion (TV seriál) (1995)
    ***

    Utrpení mladého Šindžiho pro devadesátkové rozervance. Někdejší modla z hlediska animace prakticky nezestárla a nově zrestaurovaná verze se krásně vpaluje do sítnic. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla tak čistou práci s formátem 4:3 – a to je taky to jediné, co mě donutilo sérii dokoukat. Příběh apokalypsy, linie hlavních postav i jednotlivé epizody jsou rozlámané na nespojité kusy a skoro pokaždé se dovlečou ke konci stopáže dřív, než dokončí byť jedinou širší myšlenku. Pohromadě sotva drží už první třetina dílů, sešitých z teenage soap opery a ultimátního boje proti antropoholokaustu, což se omílá každou epizodu. Následující díly zvolní tempo útoků a nasadí flashbacky, jež docela slibně otvírají motivy (an)organiky, nadnárodního komplotu a osobních traumat… dokud je nespláchne do kanálu projekt instrumentality. A pak už se rozjede jen stroboskopická montáž s voiceoverem citujícího Freuda/Kanta/Junga 101. Vlastně je to hrozná škoda, protože jednotlivé prvky a detaily nepůsobí nabubřele ani tak prázdně, až jejich nedořečenost a rozháranost z nich dělá afektovanou plejádu, kde je každá postava archetyp nebo chodící diagnóza.

    • 17.6.2017  23:14
    Rakka (2017)
    ***

    Blomkamp se vrátil ke svému debutu a dál rozvíjí téma střetu s mimozemskou civilizací - jen škoda, že ho nepokrytě vykrádá. Rakka má nepochybně i svoje vlastní a působivé shockery, malebné jako vyhlídka z Eiffelovy věže, ale production design zůstal prakticky totožný a stejně tak paradokumentární (pro Steam uživatele fps) snímání. První díl sotva drží pohromadě a působí spíš jako trailer, což by nevadilo, pokud se tahle náhodná skladba vysvětlí v pokračováních. Otravný je ovšem vlezle popisný voice over, který nejenom, že jednotlivé úseky nijak logicky nepropojí, ale popořadě odříká všemožná válečná klišé. Ano, válka je amorální. Ano, v extrémních podmínkách se lidé chovají a přemýšlejí odlišně. Další prosím.

    • 13.7.2014  23:56
    Slepá (2014)
    *****

    Když z paměti kreslíte lidskou tvář, mimoděk do ní zanesete i vlastní rysy. Nedávná ztráta zraku uzavírá Ingrid mezi čtyři stěny povětšinou prázdného bytu, kde se zabořená v křesle snaží pomocí obrazových vzpomínek a vymyšlených příběhů zrekonstruovat a udržet svět, jaký dříve znala. Do zpočátku neviného 'zrakového' cvičení ale stále častěji pronikají detaily z jejího vlastního života, které přerůstají autorce přes hlavu, až se do stanou do fáze, kdy realita, niterné strachy a fikce splývají. ___ Slepá zcela přebírá imaginární vidění hlavní postavy - byt se tak může zdát nezaplněný (Ingrid v hlavě neudrží všechny věci rozmístěné po pokoji) a vyprávění se neopodstatnělým střihem přesune z kavárny do busu a zase zpět nebo se stáčí ke zcela absurdním situacím. Nejvýraznější formální složkou je ale nadhled: jednak černý sebeironický, jež se nebojí tnout do živého, a jednak sebereflexvní ve filmovém vyprávění a procesu utváření příběhů.

    • 13.7.2014  21:33

    Lepší vládnout středověku než v multiplexu ohýbat hřbet. Naprosto ojedinělý divácký zážitek, za který si ovšem German vybírá od publika nemalou daň. Doslova pocítit hnus světa, jež nezná krásu, staví na známé ruské škole dlouhých jízd, složitě komponovaných záběrech a zahlcené scéně, zobrazené výjevy jsou ale v přímém konstrastu s obvyklou obrazomalebnou formou. Filmová adaptace si s knihou v zásadě dělá co chce a bez znalosti předlohy nezbývá než tápat v pološeru a chytat se každého slova. Kamera orientaci v ději nijak neusnadňuje, naopak volně přechází od dokumentárního náhledu (steadicam, narušení čtvrté stěny), k vidění hlavní postavy nebo k bohorovným přezíravým přeletům nad bezútěšnou krajinou. Obscénost, krutost, hloupost, lidské útroby ve všech podobách a zoufalý boj rusovlasého démona o záchranu lidstva se ve svojí extrémnosti propadá až k samoúčelným výjevům (samozřejmě, že první věc, na kterou po upadnutí do mdlob běžně narazíte, je oslí erekce a střídání stráží na latríně, než se vydáte dál ulicí). V rámci celého Germanova 'nausea' gesta se ale zdá směšné vytyčovat hranici o přípustnosti daných obrazů. ___ V zásadě se první půl hodinu otrkáváte, následně zjišťujete, že úvodní prohlídka panoptika poskytuje základní rámec příběhu, takže se další hodinu snažíte spojit si postavy a dialogy do souvztažného logického rámce, jež by osvětlil celé směřování snímku, a poslední hodinu se už jen necháváte unášet obrazy a propadáte depresi, ať už děj chápete nebo ne.

    • 12.7.2014  13:04

    Novodobý western uprostřed nejmrazivější díry někde na středozápadě, kde jsou v rovnocenné bídě všichni obyvatelé pokrevně spříznění a zatažení do vaření perníku. Ree by si nejraději nazula kanady, sklapla paty k sobě a jako v případě červených střevíčků odletěla kamkoliv, hlavně daleko. Na krku jí ale visí dva mladší sourozenci, nemohoucí matka a celý jejich pozemek, který otec zastavil na kauci a beze stopy zmizel. Samostatné pátrání v uzavřené komunitě zdánlivě nikam nevede, jenže kdo by taky prásknul práskače. ___ Depresivní thriller s devastující atmosférou kraje na konci světa a nekonečným blouděním ode zdi ke zdi si rozhodně nezaslouží nálepku pouhé 'feministické variace' na klasické téma a promítání z (už v době vzniku) raritní a znatelně použité pětatřicítky dokresluje celý nehostinný obraz Winter's bone.

    • 11.7.2014  20:45

    Čtrnáct minimalisticky komponovaných výjevů z rodinného dramatu s křesťanskou symbolikou zní jako typ filmu, u kterého bych si dřív uhryzala nohu, než abych ho dokoukala, Brüggemann ale dokáže balancovat přesně na hranici mrazivé nevyhnutelnosti tragédie a černého humoru, takže v blízké době si Kreuzweg chystám pustit znovu, jen co vypadnu z festivalového kola. Snímek nabízí skvělý vstup do otázek radikálního katechismu, kdy divákovi předříkává křesťanská dogmata, aby je následně v praxi překroutil. Už úvodní teologický militarismus a popírání druhého koncilu obracel vnitřnosti a zatínal pěsti - a je věčná škoda, že si Mel Gibson místo tiskovky jen nezávazně pokecal s Markem Ebenem. Pax tecum.

    • 11.7.2014  13:35
    Frank (2014)
    ***

    Hudební komedie o vyšinutém frontmanovi experimentální kapely s přílepkem v podobě zrzavého loosera od pohledu slibovala vítanou přestávku mezi publikum devastujícími molochy převlečené za artové filmy - bohužel pro Franka jde ale o jednorázové divácké použití a smutné zjištění, že ostrovní produkce nezajišťuje už ani průměrné dávkování suchého humoru. Při příjemně trapném úvodu s 'vnitřně' skládajícím Jonem bez hudebního sluchu za to se zoufalou potřebou po pozornosti ještě netušíte, že přebere roli vypravěče po celou dobu filmu, navíc z velké části typickým haha glosováním na sociálních sítí (kritika společnosti jemná a nenápadná jak rána kladivem do hlavy), jež se ke konci mění v srdceryvné pokání. Film zachraňuje jen papundeklová hlava Fassbendera, pohrdající pohled Gyllenhaal, pár pokusů o sebevraždu a záznam z nahrávání jedné celé skladby. Hashtag: gingersdonthavesouls

    • 11.7.2014  12:28

    Přestože sousední Německo nedávno uzákonilo existenci třetího pohlaví, je inter- a transsexualita stále věc, na kterou se v Evropě zvyká velmi pomalu, když o podobné skupině prakticky neexistuje ani historické povědomí (na rozdíl od kultur v Americe nebo Asii, kde mají i vlastní gramatický rod). Bergsmark zasadil dvojjakého Sebastiana/Elii - v anotaci zmíněný "chlapec" je dost zavádějící, když za celý film neodhalí vyhraněný postoj ke svému tělu - do skomírajícího Stockholmu, kde sebou nechá smýkat ode zdi ke zdi a přecitlivěle snovým voiceoverem sdílí s publikem myšlenky na sebevraždu nebo až ponížené potřebě po něčí blízkosti. Svojí pohlavní i vztahovou nevyhraněností týrá snad jediného vážného přítele a při jakémkoliv dalším rozvinutí jejich vztahu utíká do potemnělých klubů, kde vděčně přijímá roli sexuální hračky (a dává tím do rukou skvělou munici všem ignorantům v sále). ___ Větší ponor do fucked up myšlení hlavní postavy prakticky není možný, takže se držíte v uctivé vzdálenosti a vnitřní hlas s pohledy do betonové dáli pak trochu ztrácí smysl. Forma distanci od protagonisty ještě více prohlubuje - dokumentární snímání každodenní pracovní rutiny i nočních pankáčských výtržností střídají extrémně stylizované zpomalené záběry drsnějšího sexu v parku nebo rovnou 'pietního' pissingu v měkkém světle. Přestože jde v zásadě o romantický film, vyšinutost ústřední dvojice napravuje jméno celému přeslazenému žánru ("Močil, podíval se ti do očí a pak se poblil. Můj vnitřní romantik vážně nemá slov.") a už kvůli stalkingové scéně s greatest romantic song ever (https://www.youtube.com/watch?v=GyUtlV4291o) stojí za zhlédnutí. Něco se musí zlomit ale překvapuje hlavně samozřejmostí, s jakou jsou sexuální menšiny vyobrazeny (orientace spolubydlící odhaluje vlastně jen detail v jediném slově), a přestože jste osobně na nikoho podobného nikdy nenarazili, rychle přejímáte jejich postoje, byť film větší identifikaci s protagonistou neumožňuje.

    • 10.7.2014  15:21

    Zobrazení invalidů ve filmu (a stejně tak mentálně postižených - viz fiktivní Simple Jack) většinou balancuje někde mezi negativním a pozitivním postojem ke znevýhodněné postavě a strach z obecného přijetí často zatlačí tvůrce do polohy lítostivého porozumění nebo rovnou adorace jejich vůle k žití. Těžko říct, co z toho postižení nenávidí víc. Nápravná třída patří mezi tři snímky na KV věnující odlišnému pohledu na tělesné znevýhodnění a přestože protagonistku vyloženě nezneužívá k sebedojímavým scénám, je z celé trojice nejslabší. Pokud přetrpíte až strojeně idylické přijetí ve třídě (nikoliv ve škole) narušené jen 'náhodnou' smrtí spolužáka a kolouškovský vztah s největším hezounem v okolí, dostanete se ke slušné dávce černého humoru a nepříjemně vyostřených scén. Je dost možné, že laskavý úvod sloužil jen k ukolébání naivnějších diváků, a v takovém případě zafungoval, ale beztak trochu zbytečně zaplní obrovskou část snímku. Navíc empatie a vnímání příběhu z pohledu protagonistky selhává, když se jedná o útlocitnou moralizující kravku.

    • 10.7.2014  11:25
    Kmen (2014)
    *****

    U krajnice vypálený trabant, zdevastovaný a graffiti pomalovaný dvůr nebo osiřelá pouť slouží jako kulisy pro zvrácené zákonitosti uzavřené komunity, která nabízí ochranou ruku před nechápajícím okolím, ale vnitřní tyranie přebíjí většinu výhod poskytovaných členům. Kmen vypadá jako stokrát omílaný příběh z pohledu rookieho, jež se ze začátku nechá zbít smečkou, aby se pak zahryzl do krku alfě a vydobyl si tak postavení ve skupině do doby, než nenávratně překročí čáru, ale formou překračuje vše dosud viděné. Pocit z filmu má asi nejblíže k mým harantím létům, kdy jsem hltala animáky ze zahraničních stanic a přestože jsem nebyla schopná říct, co se právě na obrazovce děje, příběhu jsem rozuměla (nebo si to alespoň myslela). ___ Znaková řeč je i bez jakékoliv nápovědy divákovi srozumitelná například 'tónem' sdělení (důraznost gest) a většina informací pro zpětné rekonstruování dialogů lze vyhledat v obraze. Frustrace z neporozumění nutí v dlouhých steadicamových záběrech sledovat každý detail a opakující se scény odosobnělé rutiny znechucují svojí otevřeností a zároveň fascinují nikdy neviděným. Vlastně jde o první film za dlouhou dobu, ze kterého mi bylo doslova fyzicky špatně (naposledy jsem něco podobného zažila při čtení Nočních můr s čápem Marabu).

    • 10.7.2014  01:41

    Stařec nachází nově utvořený kus země a na holém ostrůvku uprostřed vyostřené hranice zbuduje prakticky z ničeho dům i pole. V tichosti se nesoustředí na nic než na práci kolem úrody a občasné chránění právě dospívající vnučky před vojáky na obou březích, jenže úplného odizolování od problémů vnějšího světa beztak nedosáhne. Podobenství o zemi nikoho, jež se v pravidelných cyklech objevuje stejně jako mizí a je zcela lhostejná k zanechané stopě člověka, zpočátku působí jako klasický lyricko meditativní příběh o darech i krutosti přírody za zvuku šplouchajících vln. Spodní proudy kolem kukuřičného ostrova ale mnohem viditelněji vynáší aktuální politická a společenská témata a jejich dopad na jedince než vztah člověk-příroda a místo pomalu narůstajícího pnutí útočí náhle a bez varování.

    • 9.7.2014  21:47
    Norsko (2014)
    ***

    V zásadě naprosto dokonalej wtf movie, jen se v prvních dvou třetinách musíte epilepticky protančit neony osmdesátkové diskotéky, kde chcíp pes, a lesní etudou, kde chcíp jelen. Norsko má na prostoru celého úchylného děje rozeseto pár vymazlených postav i okamžiků, ale scénář většiny scén vypadá jak přepis z dlaždiček na záchodech ve čtvrté cenové. Btw, každý s odpadovým hodnocením se prakticky ocejchoval jako volič Zlatého úsvitu. ___ A pro ty, co se minuli s debatou a skřípou zuby nad názvem: Norsko je jednak název závěrečné (a v Řecku celkem provařené) skladby a podle režiséra je severská země plná ledovců, fjordů a árijských typů pro kulturní chápání Řeků natolik mimo realitu, jako snímek samotný.

    • 9.7.2014  21:21

    Drama odehrávající se komplet na prostoru jedoucího auta, ve společnosti jediného řidiče s dlouhým telefonním seznamem a téměř v reálném čase rozhodně nevypadá na film, u kterého strávíte zábavný večer, jenže forma je mocná čarodějka. Locke je v zásadě opakem nedávného Drive - hlavní postava má normální a zodpovědnou (čti nudnou) práci, rodinné zázemí, jeho schopnost komunikovat s lidmi působí až nadprůměrně a morální kodex mu neumožní překročit rychlostní limit ani v případě nejvyšší nouze. Locke si nelibuje v osmdesátkách ani ve výrazném zpracování světla či barev a snímání i střih se naopak snaží působit co nejúsporněji. Oba protagonisté ale začínají prakticky v bodu nula a průběhu děje pomalu odkrývají své motivace. Osobní historie Ivana Lockea oproti očekávání postrádá fikční atraktivnost, ale multitaskingové hledání řešení na třech frontách naprosto fenomenálního kiksu (a vlastně i jeho zpětné rozkrývání) vás zatlačí do sedačky po celou dobu promítání. Jen vynořující se otcovský komplex a prázdné monology s ještě prázdnějším zadním sedadlem obrací oči v sloup.

    • 9.7.2014  15:05
    Chlapectví (2014)
    *****

    Autentické dospívání jednoho chlapce v produkčním běhu na dlouho trať a klasickém Linklaterově stylu. Masonův epizodický portrét se skládá z náhod, relativně banálních situací a rozhovorů i vyostřenějších konfliktů, přičemž každý z nich hraje v chlapcově životě důležitou symbolickou roli. Narozdíl od extrémnějšího Slackru sleduje film kontinuálně (i když skokově) deziluzi hlavní postavy a přestože vyprávění připomíná klasický semknutý model, jednotlivé vývojové linky se provazují jen občas a jiné důležité okamžiky jsou zcela vynechány nebo jen odvozeny z pozdějších situací. ___ Na první pohled extrémní stopáž vydá díky odlehčeným scénám a dialogům (aka Jih nikdy nezemřel!) subjektivně sotva na půl druhé hodiny (v sále bych klidně seděla i další hodinu) a pokračující sourozenecký vztah přes rozdíly v detailech až nechutně připomíná skutečnost (ano, mám mladšího bratra). Pocit civilnosti a autentičnosti ale nejvíce těží z modelu internetového fenoménu 'only X's kids remember', konstantního přepisování scénáře a vkládání kulturních odkazů. Hudební rozsah nejohranějších skladeb za poslední dekádu se pohybuje od Blink 182, karaoke Britney Spears po v kavárně vyřvávajíci Gotye, nechybí ani noční čekání na další díl HP nebo posun videoher v čase a celým vyprávěním se táhne nesmrtelná linka Star Wars.

    • 8.7.2014  19:14

    Pro skalní příznivce Flight of the Conchords ideální, ale pokud jste viděli více než jednu přemrštělou upířinu, úplně vrnět blahem nebudete (i když ozvláštnění dokumentárním stylem funguje skvěle). Čtyři spolubydlící ztělesňují základní typologii mýtu od Nosferatu, přes hraběte Vlada, po rozervaného romantika a ke konci se přidá i übercool Edward, aby se vzájemně udržovali v iluzi o výlučnosti svého klubu, zatímco musí řešit přízemnosti jako jak si při obědě co nejméně zaflákat od krve své oblíbené kanape, jak se nechat pozvat do lepšího klubu nebo jak se srovnat s technologickým pokrokem - and everybody loves Stu!

    • 8.7.2014  13:22

    Rozvětvený příběh o rodinné kletbě a jejím zamlčování prorůstá do dalších propojených minipříběhů, které vytváří mozaiku z historických traumat Lotyšska za poslední století a postavení žen v dané zemi. Baumane logicky začíná vyprávění u své babičky a zakladatelky rodu, jež svým dětem předala mnohé, i když nechtěné dary. Celý film působí jako autorčina terapeutická snaha smířit se se svým stavem díky chybám starších žen v rodině a také si nemoc bez výčitek přiznat. Přijetí schizofrenie (bez pomoci farmaceutik) se pak uzavírá ve smyčce do podivné rovnováhy, která balancuje mezi uklidňujícím pokusem o sebevraždu a jejím úspěšným dokončením. ___ Nepřetržitý proud vyprávění a jeho spletitost zachovává pocit autentické rodinné historie, která se málokdy předává jinak než ústním podáním. Je ale věčná škoda, že Baumane nesehnala dostatek finančních prostředků a i když si s vizuálem pohrála (a občas zahlédnete kousek z Plymptona), některé pasáže vyloženě třou bídu s nouzí.

    • 7.7.2014  22:23
    Majdan (2014)
    ****

    Dokumentární forma Majdanu patří k těm nejjednodušším, nejméně tendenčním, ale ve svém náhledu také k divácky nevděčným. Vzhledem k aktuálnosti událostí je ve filmu napřímo uvedeno pouze několik styčných zlomů, jež pomáhají také orientaci v čase, zároveň ale chybí jakékoliv doprovodné slovo. Hlavním smyslem a protestní silou na Kyjevském náměstí se totiž nestávají slova, ale fyzická přítomnost lidí jako demonstrace jejich nesouhlasu i odhodlání. Většinu fakt o protestech jste beztak mohli slyšet ve zpravodajství nebo si přečíst noviny - Loznicův přístup naopak nechává v nepřetržitých statických záběrech a velkých celcích promlouvat atmosféru a davy na náměstí, komentáře okolního dění poskytují pouze útržky rozhovorů, vánočních koled a projevů na pódiu. Kamera se pohne pouze ve dvou akutních případech: když jí zasáhne slzný plyn a když se začne střílet do lidí mimo záběr. ___ Majdan vyžaduje aktivní zapojení do obrazu, protože oko diváka k žádnému určitému detailu nevede, pouze mu nabízí možnost pozorovat dění z širokého záběru. Pokud máte pocit, že se ve filmu vlastně nic nedělo, chyba nebude na plátně. Výjevy jako koordinované rozbíjení chodníku na munici, použití ohňostroje místo dělostřelectva, odvrácení lynče zajatých policistů nebo text hymny, jež snad musela být přímo napsána jako protest song, musíte najít sami.

    • 7.7.2014  19:20

    Legenda o Japonce (v první verzi, kterou jsem před lety slyšela, byly dvě), jež se po zhlédnutí Farga vydala do Minnesoty hledat bájný kufřík s penězi někde u jednotvárné hranice se Severní Dakotou, protože na začátku snímku bylo přeci upozornění o pravdivosti příběhu, posloužila Davidu Zellerovi jako podklad pro novodobou pohádku. V Tokiu přežívající Kumiko nenávidí svojí práci i povrchní kolektiv, hovory s matkou se stáčí pouze na její (ne)schopnost najít si snoubence a domů se vrací jen, aby Bunzo neumřel hlady. Z letargie ji vytrhne až nález značně poničené kazety a zevrubný rozbor záběrů v naivní ale neústupné snaze najít přesné místo pokladu ji umožní se nikomu a ničemu nepodřizovat. ___ Převrácená červená karkulka, kde se všichni vlci jen snaží zabránit jí vstupu do lesa, těží hlavně z protikladnosti obou světů a vzájemného míjení. Pro překlad do japonštiny si do čínského bistra může dojít opravdu jen Američan, který do jiných států v životě necestoval, a uvěřit Coenům může jen člověk bez znalosti mýtu o žiletkách v tobogánu. Celá část snímku odehrávající se ve sněhem pokrytých pláních Minnesoty hrozí podbízivou lítostí a sentimentem nad čistou duší, Zellnerovi se ale záhadně povedlo nesklouznout ani k jednomu a spíš si pohrává s depresivním vývojem Kumikiny cesty a nepříjemnou předtuchou, že výprava za kufrem peněz může skončit jen jedním směrem.

    • 7.7.2014  13:28

    Legendární představitelka rozervaných žen s melodramatickým rozsahem od poníženě prosící subiny po hysterickou fúrii ničící vše, co je jejímu vyvolanému drahé, se rozhodla posunout svou tvůrčí tvorbu dál - aniž by mohla nabídnout víc, než svůj herecký talent. Hned zkraje bych asi měla říct, že mi přepjatost a teatrálnost žánru nikdy neseděla, ale rozhodně to nebyl důvod, proč jsem měla nutkání z filmu odejít po 20 minutách. Ze scénaristického a režisérského hlediska nemůže snímek nabídnout nic než nazdobenou fasádu - efektně nasnímané hysterické výstupy, které ale postrádají jakýkoliv podklad nebo vývojovou logiku a vše by měla osvětlit unylá metafora o restaurování luxusního hotelu s prohnilými základy nebo víceznačné monology. Benátská maska bez obličeje, jež by jí nosila a vtiskla roli, také zaujme sotva na pár minut. ___ Violoncellistka Margo představuje prototyp rolí, kterými se Fanny Ardant proslavila, ale nakonec ji musela svěřit své mladší kolegyni. Ironií je, že pod Ardantiným hereckým vedením je největší hysterkou v Naléhavých rytmech architekt Furio, který se složí i z obyčejné večeře nebo hraní na cello. Po závěrečné montáži s rekapitulací vztahu ústřední dvojice, rozmlženým potleskem a pohlednicovými záběry už nezbývalo, než se zvednout.

    • 6.7.2014  20:37
    Nepochopená (2014)
    ****

    Nadnesená deníková forma z pohledu předpubertální Arii vzbuzuje pocit neskutečného rodičovského týrání v kombinaci se šikanou ve třídě a připomene dobu, kdy jste na základce práskli dveřma s plánem, že si sbalíte pár knih, plyšáka a gameboye a domu se už nikdy nevrátíte. Pamatujete si každou nespravedlivou facku, ale většinu malérů, ze který jste vyvázli, už jste dávno zapomněli. ___ Hlavní postava má ve snímku tu výhodu, že rodiče žijí odděleně, tudíž po sbalení věcí na truc má kam odejít - odvrácená strana mince se objeví ve chvíli, kdy začne být jednomu z vyšinutých rodičů na obtíž, takže může být stejně snadno vypakovaná. Při náhledu z první osoby se vypravěčka projevuje jako předčasně vyspělá, jediná ukřivděná a soustavně ponižovaná a možná taková i je, někdy ale v příběhu odhalí pár lepších stránek soužití v pravé italské rodině, které znemožňují jednostranný náhled oběti. Pokud jste ze začátku měli pocit objektivního vyprávění, rychle vystřízlivíte u zpomalených záběrů namachrovanýho skejťáka, osmdesátkového disca, andělského osvícení u čtení projevu nebo (a to především) u znásilňování barbín. ___ Asia Argento slibuje výlet do dětství - ne zrovna příjemný, ale o to větší jízdu.

    • 6.7.2014  13:35

    Přízemní podvodník s rozvinutou krizí středního věku se protlouká životem na malém městě a jediný důvod k hrdosti spočívá ve výchově dcery z prvního manželství. Předměstská rutina v podobě choreografického stříhání plotů, zahradničení nebo kolektivních sportů ho nijak nenaplňuje, ale v rámci urovnání sousedských vztahů požadovaným vzorcům chování beze zbytku podléhá. Po setkání se stejnojmennou spřízněnou duší se pokouší napravit vztahy v práci i v rodině nebo po letech dodělat rekonstrukci domu, letitá šmelina "hasiče-pyromana" ho ale nakonec stejně dožene a hromadné vyloučení z komunit na sebe nenechá dlouho čekat. Bezvýchodnost a deprese se mimo hlavního hrdinu projevuje i u bratra, majitele obchodu se zábavnými předměty, jež se omylem pokusil o sebevraždu, nebo čerstvě opuštěné těhotné přítelkyně. Pestrobarevná ironizující moralita v groteskním stylu Jacquese Tatiho sleduje bezradného muže bez ambicí a jeho snahu zapadat, i když není zcela jisté, jestli o uznání kolektivu vůbec stojí - nebo jestli vymáchání v dehtu a peří vede k lepšímu konci.

    • 6.7.2014  02:51
    Apocalypto (2006)
    ***

    Kdyby se Gibson zdržel ideologického přesahu o vyhnívání tisícileté civilizace, kterou Evropané pomocí kříže a mušket vlastně spasili, mohlo by jít o celkem slušný survival a závěrečný krvavý hon by Apocalypto na Karlových Varech odsoudil maximálně do promítací kategorie půlnočních filmů. Ale vzhledem k tomu, že tvůrce je od pátku festivalem oceněný umělec a jeho poslední počin tedy seriózním uměním kritizující brutální násilí, spadl snímek do jiného ranku. ___ Z rozhovoru na plovárně vyplynuly jasně dvě věci: potomci původních indiánů byli herecky vedeni prakticky jako loutky (takže o nějaké dokumentární / autentické kvalitě nemůže být řeč) a režisér postrádá nadhled, co se vlastního ega týče. Morálně zkažené uspořádání zvrátí (kromě Španělů) jen rodinné pouto, jež otci dodá sílu běžet dnem i nocí s prostřeleným břichem a matka se po dnech hladovění neutopí a stihne i porodit... Vynechám-li příběh, na digitální kameru si povětšinou stěžovat nemůžu, naopak vzbuzuje reportážní pocit z veřejnoprávní televize, ale v kombinaci s triky a akčními sekvencemi z prvního pohledu sklouzává až k maňáskovému divadlu. Na druhou stranu, krvavé stříkance snímá skvěle. ___ Film jsem si užila vlastně až zpětně - při cestě do pokoje po půl třetí ráno na mě totiž hned na úpatí znásilňovacího lesíka čekala zapálená pochodeň, takže paranoidní déjà vu na sebe nenechalo dlouho čekat.

    • 6.7.2014  02:21

    České snímky se do soutěžní sekce dokumentů na KV dostávají narozdíl od hrané tvorby pravidelně a nový počin Jany Ševčíkové se navíc představil ve světové premiéře. Její časosběrný dokument sleduje v průběhu pěti let faru, která funguje jako charita, komunitní centrum a částečně i jako odvykací stanice. Katolický kněz, jemuž úvodní text vykresluje doslova svatozář, není představován jen z pohledu nedoknutelné autority a navíc se ve snímku neobjevuje jako výlučný protagonista. Ševčíková dává prostor přibližně desítce postav vyprávět svůj příběh skrze kamerové zpovědi a sleduje jejich vývoj i po opuštění fary. Ne každý totiž souhlasí s velmi specifickým náhledem kněze na život a po ukončení 'skupinové terapie' je potřeba se postavit na vlastní nohy (nebo kolečkové křeslo). Neuspořádanost a přeskakování od záběrů, kde chybí velká část souvislostí nebo vcelku podstatný údaj o tom, kolik času vlastně uběhlo, vytváří iluzi, že všechny příběhy jsou vlastně stejné a splývají v jedno nevypovídající klubko.

    • 5.7.2014  17:38
    Fishtail (2014)
    **

    První projekce ze soutěžní sekce dokumentárních filmů je vyložené zklamání - observační mód kamery na přirovnání ke direct cinema rozhodně nestačí a akcent na podsouvání vznosných myšlenek o prostých mužích je v lepším případě úsměvný. Ve chvíli, kdy se společně s postavami dostáváte do jejich každodenní honácké rutiny, se náhle shora ozve hlas slovutného Harry Dean Stantona, který vám začne patriotisticky kázat o divokém západě jako církvi, o spiritualitě (divoké) trávy nebo o bušení srdce při svobodné práci. Pravé 'seno, špek a stáj' peklo ale začne ve chvíli, kdy se vypravěč dostane ke kytaře. ___ Přitom úvodní sekvence se rozvíjela slibným směrem: mizející kovbojský způsob života zaznamenali tvůrci na podobně vymírající celuloidový pás a vizuál nepodobný reklamě na malboro v kontrastu s docela obyčejnou prací na ranči boří klasické vidění 'západu'. Tlachy o počasí nebo ledabylá kastrace telat pro někoho možná skýtá návod na spokojený a vyrovnaný život, ale fakt, že ho režisér nedokázal srozumitelně sdělit obrazem a musel si vypomoci moudry starého muže, je smutné selhání.

    • 5.7.2014  15:18

    Neznámý jezdec přijíždí do odřízlé osady uprostřed pustiny, kde se žije podle vlastních / nespravedlivých pravidel, a místní mu dovolí zůstat pouze díky úplatku v podobě peněz a dosud neviděného vynálezu fotografie. Klasickou westernovou zápletku ozvláštňuje zejména prostředí Alp a černobílý kontrast skal a hor, na rozdíl od klasickým žlutooranžových odstínů americké pouště, a také feudální, až šovinistická tyranie Hanekeovského rázu (a není divu, Prochaska s režisérem několikrát spolupracoval). Namísto křivého šerifa nebo chamtivého rančera se jako hlavní antagonista představí sedlák "žijící blízko nebe", jemuž podpora faráře a zvrácený výklad o početí spasitele umožňuje znásilňovat všechny ženy v údolí a udržovat stádo. ___ Zápletka vprostřed mrazivých pustin se ale primárně soustředí na vykonávání krevní pomsty ve zpomalených, pečlivě komponovaných záběrech a biblické motivy jsou spíš na oko. Zkoumání obrazců krevních stříkanců na čerstvě napadaném sněhu je plná kinematografie, při poslední přestřelce se ale červená trefí přímo do kamery a pár dalších záběrů je snímáno skrze ní ... ikdyž jsou mordy efektní, čekáte na ně zaboření do sedačky v příliš dlouhých pomlkách, dlouhé dny a krátké noci v rámci vývoje děje moc smyslu nedávají a nebýt Control, nevěřila bych, že Riley ovládá obličejovou mimiku.

    • 4.7.2014  23:41

    Pfaffenbichlerovu kolážovou poctu všem rolím jediného herce si užijete jen v pár vzácných případech: a) bezvýhradně milujete Borise Karloffa a už pouhá přítomnost jeho tváře na plátně vám stačí ke spokojenosti; b) viděli jste příliš mnoho starých filmů a jste závislí na kompilačních videích na YT; nebo c) baví vás obrazové a zvukové ataky v kině a zažíváte škodolibou radost, když během filmu postupně odejde přibližně polovina publika. ___ Norbert Pfaffenbichler pokračuje v dlouhé tradici vídeňského experimentálního filmu a střihově si hraje s podobností prostorů nebo prodlužuje shodné pohyby a gesta skrze nesouvisející scény a filmy. Volně přechází mezi klasickým a širokoúhlým formátem obrazu, černobílým a barevným / němým a zvukovým filmem a vzájemně provazuje do jednoho monologu dokonce i různé jazyky. Zpočátku jsou šílené experimenty s Karloffem v roli vědce i oběti groteskní (zastaralostí triků, ale i sestřihem a vznikajícími záměnami) a v zásadě nechávají zdání zastřeného, postupně se vyjevujícího děje, následně se ale forma rozpadá na obrazové smyčky a nápory ticha, křiku a pazvuků (během scény s opakováním Wehrmachtu odešlo i 20 lidí). Předpoklad děje popírají už samotné kapitoly, kdy se každá označí za první - jednotlivé scény na sebe hravými háčky navazují, ale z volného sledu událostí příběh nevzniká. ___ Ačkoliv je Karloff legenda hororu, Maska šílenství ho představuje také jako postavu melodramatu, animovaného filmu, gangsterky či jako komentátora dokumentu ze safari nebo postarší paní s rudou parukou. Střílí po sobě, hraje sám se sebou šachy, dohání se k šílenství, vystavuje se hypnóze a nakonec se zabije.

    • 1.7.2014  18:04

    Cahill ve své osmileté retrospektivě o střetu empirického a spirituálního světa vytahuje všechna známá klišé o lidském oku jako oknu do duše nebo jeho přirovnání ke kameře – což mu prochází jen díky tomu, že podobné proslovy jsou spíše nahodilé nebo přirozeně vyrůstají z posedlosti hlavního postavy. V opilosti dokáží protagonisté i shodit romantické pohnutí o prázdnotě v duši, ale tím veškerý nadhled nad plytkostí jednoduchých mouder a symbolů o smyslu života končí. Vztahy i jednotlivé konflikty jsou rozhodně vzdálené přepjatosti klasických hollywoodských limonád, ale pokud jste viděli více než pět nezávislých romantických snímků, očekáváte to jako standard nikoliv jako bonus. Mnohem zajímavější je střihové prolínání Ianova života v práci a v soukromí, kdy se vlastně jedno s druhým vylučuje a při přímém střetnutí dvou světů také dojde ke kolapsu představ o jejich vzájemném skloubení. Závěrečné procitnutí protagonisty se nutně musí odehrát v kolébce východní filozofie, kde mu obyčejná Indka odcituje Dalajlámova slova (již několik let plošně kolující na síti v podobě motivačních fotografií), a se stejnou doslovností projde hrdina v posledním záběru skrze „dveře“ se zachráněnou duší. ___ Filozofický přesah snímku bude vyhovovat Coelho čtenářům, zbytek otrávených si alespoň vyhraje s nastíněnými ústřižky v podobě možné budoucnosti biometrie a vědy, bezmoci ve výtahové scéně nebo oku lahodící kameře.

<< předchozí 1 2 3