QuentinVetinari

Hvězdu nahoru za Foo Fighters; hvězdu dolů za podivně naleštěný a papundeklový Asgard, který bych od filmu za 150 milionů dolarů nečekal; hvězdu nahoru za to, jak Branagh dokázal tak nevinnou věcí, jako je herecké obsazení filmové adaptace komiksu inspirovaného severskou mytologií, rozzuřit tolik xenofobních idiotů.

Americká kinematografie nás už celá desetiletí přesvědčuje, že střední školy ve Spojených státech jsou hotovým peklem, odkud si lidé odnášejí spíš doživotní traumata (a to ještě jen v případě, že docházku vůbec přežijí!) než vzdělání. V Orlandu na Floridě se zdá být situace zvláště špatná. Společenský status nebohých teenagerů zde určuje to, jak obstojí v MMA souboji proti místnímu psychopatovi, který je podle všeho taky studentem (i když vypadá na třicet). I přes zdejší stížnosti na naprostou absenci originality je třeba filmu přiznat několik osvěžujících prvků. Tak třeba největší deadpan snarker široko daleko je matka (rádoby) adolescentního hlavního hrdiny: Just do me one favor... make sure he keeps all his teeth. My dental plan doesn't kick in for another six months. Nutno dodat, že prakticky každý je ve filmu větší hláškař než hlavní hrdina: přítelkyně hlavního hrdiny, mladší brácha hlavního hrdiny, trenér hlavního hrdiny; dokonce i otec úhlavního nepřítele hlavního hrdiny a nikdy neviděný otec trenéra (!) hlavního hrdiny jsou na pokraji toho být lepší hláškaři než hlavní hrdina (no kidding). Dělba práce mezi vedlejší postavy, které hláškují, a protagonistu, který kope a mlátí do (v žádném konkrétním pořadí) věcí a lidí, ale nakonec uspokojivě funguje, takže jí není co vyčítat. Djimon Hounsou získává titul majitele nejhlubšího hlasu na světě (Xerxes z 300 je diskvalifikován kvůli digitálnímu zkreslení). Skvělý je i soundtrack, který kombinuje punk rock s hip hopem. A málem bych zapomněl na další silný bod: perverzní závěrečné ponaučení! Přebrali jste přítelkyni magorovi, který vás dvakrát zmlátil a je ochotný vydloubat oči zcela náhodnému člověku, aby to mohl udělat i potřetí? Nezoufejte! Stačí ho poslat do bezvědomí kopem s otočkou, a až se dotyčný probere, budete se spolu moct nevzrušeně pozdravit přátelským kývnutím, vyměnit si pohled plný vzájemného respektu a všechno bude OK. Never Back Down téměř nedokáže nudit – s výjimkou těch několika krátkých okamžiků, kdy prozkoumává k uzoufání plochou psýché hlavního hrdiny (je snad až nechtěně symbolické, že se tahle scéna odehrává v nočním supermarketu). V takových chvílích se ukázalo být o něco zábavnější sledovat kartičku Angry Birds s 3D efektem, kterou dává Albert k nákupům nad dvě stovky. To je ale spíš drobná skvrnka na kráse překvapivě sledovatelného filmu.

Vynikající kompilace záběrů z jiných dokumentárních filmů pořízených v prvních měsících španělské sociální revoluce (Reportaje del movimiento revolucionario en Barcelona, Aguiluchos de la FAI por tierras de Aragón), kterou Confederación Nacional del Trabajo krátce po pádu frankizmu dovybavila retrospektivním komentářem. Zvláště prvních deset minut, v nichž je stručně nastíněna historie předcházející rokům 1936 a 1937 (od konce Primo de Riverovy diktatury a vyhlášení Druhé španělské republiky po nacionalistické povstání) a ve kterých jsou zobrazeny první týdny sociální revoluce, musí patřit k vůbec nejpůsobivějším v historii filmu. Tomu pomáhá i bezchybně vybraná hudba – opakovaně zaznívají anarchistické hymny ¡A las barricadas! a Hijos del Pueblo (jednak na autentických nahrávkách ze 30. let, jednak v podání Ramona Munse). Film je volně dostupný na YouTube ve španělské i italské verzi.