thommas

thommas

Tomáš M.

okres Brno

31 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 21.11.2018  09:20

    Přišel jsem nepřipraven. Čekal jsem romanci s prvky folklóru, dostal jsem meditaci na půl cesty k mistrovství Weerasethakula. Což není špatně. Předně: není to queer příběh, je to univerzální příběh a pohlaví tu nehraje sebemenší roli. Možná je kombinace homosexuality a překonání smrti producentským kalkulem, jak zaujmout festivalové publikum a svézt se na vlně úsporných a formálně strohých pralesních meditací. Film se velmi hmatatelně rozpadá na dvě kvalitativně vzdálené poloviny. První část je režisérsky, scenáristicky i obrazově velmi nezručná: zaměřuje se na vztah dvou hlavních protagonistů a jejich osobní historie, které jsou pro další příběh relevantní povětšinou jen jako kulisa různých smrtí (ukopání čarodejnice, uškrcení dcerky), se kterými se hlavní postava dosud nedokázala smířit a vyrovnat - a ke kterým dostává ještě jeden čerstvý křížek. Historie se prozrazují skrze strojené a špatně odehrané promluvy, vizuálně rámované symbolikou života jako květinové výzdoby, která umírá dřív než je dokončena. Druhá polovina je naopak řádně hustý pralesní art o smíření se s konečností života a nalezení způsobu posledního rozloučení se všemi, kteří nám odcházejí. Art, který jede po hraně divácké snesitelnosti tím správným způsobem. Nevyvážená filmová meditace, kterou jsem si po většinu času užíval především jako exkurz do thajské flory.

    • 20.11.2018  14:40

    Ateliérová nuda o pravdivém (ne)prožívání umění. Přesně ten druh filmu, který si každý překouše po svém. Pro mě je to celovečerní obžaloba kánonu homo-umění. Jim se jako slušný a nepolíbený mladík ze vsi dostává do Londýna (nebo libovolného jiného města s uměleckou komunitou, protože lokace zde hraje jen okrajovou roli), setkává se s bližními svými a propadá se do světa 'raconteurs' – prostitutů, kteří ovládají umění duchaplné post-koitální konverzace. "A person who tells anecdotes in a skilful and amusing way," píše slovník o výrazu 'raconteur'. To, co Jim dělá, má tedy s prožíváním umění pramálo společného: je to buzní verze umění, kánon děl a vtipných zajímavostí, které se sdílejí a dědí, jsou základem našeho komunitního vědomí a v určité fázi svých životů se do nich noříme: do zajímavostí o homoerotickém umění, do debat o sexualitě slavných mistrů, do perliček o teplých malířích, filmařích a básnících, které se Jim učí zpaměti. Postcards from London tyto banalitky falešného vnímání umění na diváka chrlí s vražednou kadencí. Jim ale cítí, že to není ono, to není to pravé – to není skutečný prožitek umění – a tak si za své služby nedokáže ve své čistotě inkasovat peníze.Tráví čas s postaršími muži, kteří umění nikdy neprocítili a pasovali ho jen do role vizuální erotické ikony. Chudák svatej Šebestián. Jim ale cit pro umění v sobě má, dokáže ho vnímat – a to dokonce velmi fyzicky. Po krátké koketérii s chlapcem, který umění vnímá čistě komerčně, zavrhuje i tuto cestu a nakonec v sobě nalézá sílu prožívat umění i mimo vyčerpaný a jasně vymezený homokánon nebo čistou komerci. Odchází z kulis na reálnou ulici, stvořit něco vlastního, vlastní krásu a vlastní estetiku, i kdyby ty bylo z papírových krabic a i kdyby měl nakonec zůstat bez prostředků. Dobře pro něj. A dobře pro McLeana, pokud je to autobiografický příběh o jeho prosazování se v uměleckém světě londýnského Soho. Jen já se nedokážu rozhodnout, jestli mě tahle alegorie účelně iritovala nebo bavila. A kdybych přiznal, že McLeanovu filmovému umění dávám bod navíc za břišáky Harrise Dickinsona, podsekl bych sám sobě židli. Au. Ten film vlastně docela dobře řeže.

    • 18.11.2018  00:20
    NeonBoy (2018)
    *****

    Recenzent časopisu Variety po projekci na Berlinale napsal, že dělení do tří částí mu nedává smysl – prý není jasné jak a nakolik se od sebe části liší. Vnímá totiž NeonBoy jako melancholický snímek o degeneraci vztahů v internetovém věku. Takto úzké chápání je velmi limitující. Hypertextové vztahy nejsou hlavním tématem – hlavním tématem je naše obsedantní touha sledovat a přitom zůstávat ve stínu. Touha, která vehnala Pedra do spirály odcizování se, samoty a socializačních (panických) ataků. Všechny postavy, včetně těch minulých, ho totiž sledují a zároveň si zachovávají svou anonymitu – ať již doslova, jako náhodní lidé v oknech města nebo chlípníci na Cam4 – nebo obrazně, jako postavy, které se sice dívají zblízka a ukazují tvář, ale vždy sledují jen své cíle a nakonec odcházejí. Na celku je znát jistá tvůrčí rozháranost: NeonBoy se snaží tematizovat jak šikanu a násilí, tak hledání vlastní identity, první milostná vzplanutí, odtažitost vztahů a města, samotu nebo depresivní stavy, které se dědí v rodině – to vše se ale řeší pod dohledem přiznaných i skrytých voayerů, kteří se nechtějí účastnit, jen se nerušeně a z bezpečí dívat. V takovém kontextu pak hrají zásadní roli i maličkosti, jako dívka se psem nebo fakt, že Pedro nosí ven trika zásadně naruby. Dá se tomu vytknout mnoho: třeba město, které mělo zjevně hrát mnohem větší roli, ale režisérům se nepovedlo zachytit jeho upadajícího ducha i nějak jinak než skrze historky o nestabilní navážce. Nebo závěr, který je s ohledem na aktuální stav Pedra poněkud nepravděpodobný a který tak relativizuje dvě hodiny atmosférické analýzy na prostoduchou lovestory o lidech, kteří odešli, ale navždy nás změnili. Ne, Pedro musí měnit sám sebe, zevnitř. Ale přiznávám, že ačkoliv je to příliš náhlé a artové procitnutí, nedá se tomu vytknout jisté příjemné divácké mrazení. Geniálně vybraný je hudební podkres a fabulózně dravý zvukový design, který boří hranice plátna hlavně v momentech, kdy se Filipe Matzembacher a Marcio Reolon suverénně noří dál do dvou hodin stopáže pomocí absolutní nepředvídatelnosti i nečekaně využité thrillerové vsuvky. Osobitý, atmosférický a proklatě přitažlivý film s neonovým vizuálem.

    • 1.5.2018  21:59

    Autonomní auta v éře děrných štítků a magnetických pásků.

    • 20.7.2017  17:01

    Pařížanka v Americe. Uhlazená romance s francouzským šarmem a velmi příjemnou úspornou kamerou. Levin dovedně míchá tragedii vztahové konstelace se zabroušenými dialogy, za které by měl Woody Allen dostat tantiémy. Anton Yelchin v některých scénách dokonce chodí a mluví jako Woody, když v souboji kulturních partnerských konceptů zastupuje americkou koncepci lásky proti francouzským konstruktům pravidel pro volné city. Škoda vrstvení pěti latentních konců: toho hlubokého poučení a katarze chtěl film vygenerovat víc, než kolik uvěřitelnosti dokázal v první hodině vybudovat.

    • 20.7.2017  16:41

    Film―kniha―objekt. Osobitý halucinogenní pokus překlopit Pamukovo Muzeum nevinnosti jako text i místo a související myšlenky do obrazové básně. Poklona objektům, které do jednoho nesou naše příběhy, poklona Istanbulu po setmění, toulavým psům i kolemjdoucím. Fabulace o nenaplněné tragické lásce, dokument o městě, portrét náhodných taxikářů, politické prohlášení, biografie významného spisovatele i experimentální poéma v jednom. Fascinující stylová nuda. Meditace pro trpělivé flagelanty. "Kolik je vzpomínka a kolik je fikce?"

    • 12.6.2017  10:14
    Přihrávka (2016)
    ***

    Ztělesnit stísněnost potlačované sexuality do klaustrofobického světa hotelových pokojů není příliš objevným způsobem, jak se parabolicky popasovat s homosexualitou ve vyšších sférách společnosti. Uvězněný Jason tu fňuká v kontrastu k Ademu, který se ze zlaté klece dostal ven, za těžké záclony a neprodyšně uzavíratelná francouzská okna, která v The Pass těžce divadelně hrají hlavní metaforickou roli. Nic víc než zfilmovaná divadelní hra otrocky následující tři akty, která nedokáže myslet mimo zajeté koleje a funguje jen jako nosič na bezkonkurenční výkon Russela Toveyho, do detailu nacvičený už na prknech, a skvělou jednoaktovku Lisy McGrillis. Záznam originálu by posloužil stejně dostatečně.

    • 12.6.2017  00:37
    Spa Night (2016)
    ****

    Příjemně obyčejné prosáknutí do etnických i sexuálních zákoutí introvertního Davida, potomka korejských rodičů, kteří kdysi zvedli kotvy a vyrazili do USA hledat americký sen pro své děti. Andrew Ahn do tradičně střiženého snímku dokázal vměstnat nejen rozměr sexuálního procitání v magickém a často vytěžovaném prostředí lázeňské kultury, ale i mnohem zajímavější širší komunitní vztahy, nezlomné rodinné role a zvyklosti, sílu tradic a bezbřehou závaznost očekávání kladených na druhou generaci přistěhovalců. Tato očekávání už ovšem dávno nemusí mít ani trochu společného s blahobytem. Vícevrstevnatý a přitom semknutý, citlivý a velmi pokorný debut, který jen zdánlivě vypadá jako tisíckrát viděné.

    • 11.6.2017  17:23

    Řešit krizi mužství a mužů v moderní společnosti sice frčí až poslední roky, v Dánsku ale očividně měli k tématu co říct už na začátku devadesátek. A hned hezky od podlahy: selhávající rodiče, nechápavé feminizované ženské partnerky, neschopné otcovské vzory a náhražky, které nedokáží přinést mladému chlapci s dobrodružnou povahou víc než papundeklové cetky zbraní a plastikové indiánské stany. I přes přídomek "rodinný" žádné lepení za nedořečenost, pěkně hezky seversky na dřeň. Variace na dobrovolný Stockholmský syndrom a hodinka kvalitní práce přímo k jádru věci. "You're nobody 'til somebody loves you, you're nobody 'til somebody cares."

    • 10.6.2017  17:29

    *SPOILER ALERT!* Scénárista slavnějších italských kolegů (třeba s Ozpetekem pracoval na perfektní komedii Mine vaganti) Ivan Cotroneo se po debutu Kryptonit! vrací k režii s variací na Jules et Jim pro zmatenou generaci. Asi chápu, jak to mělo být: Cotroneo se nás snaží zlákat k pohodové pozdněletní komedii, předhazuje nám pubertální muzikálová čísla a osudem zmítané, ale na první pohled celkem stabilní postavy s relativně pohostinným rodinným zázemím, humorem a chemií, aby je pak nakonec během deseti minut vrhl do mravokárné hříčky s vraždou, skupinovým znásilněním a poučením. In your face! Kontrast, který měl umocnit poselství, ale totálně selhává v nesmyslnosti akcí. Naprostý chlad. Ze všech tří linek je třeba ocenit Valentinu Romani a její bravurně odvedenou postavu Blu, která jediná ve finále získala decimetr hloubky a smyslu. Chválihodný záměr, fajn song od Miky přímo pro film, ale jinak všude poklid, mír a čas na podzimní prázdniny. Výchovný film se vším zlým, co se k tomu váže.

    • 10.6.2017  00:23
    Esteros (2016)
    ****

    Celovečerní pokračování krátkometrážní prologomeny Matías y Jerónimo není v jádru ničím, co už by plátno stokrát netrpělo: dva kamarádi z dětství se potkávají po letech. Každý šel svou cestou: jeden je přirozený a extrovertní, druhý je potlačený a usedlý. Jeden je město, druhý mokřady. Ve vzduchu jsou nedořečená slova a nedokonané skutky – a pak už jen klasická hra na čekanou, kdy to celé sepne. Byla by to nuda, kdyby každý záběr vlastenecké kamery Erica Elizonda nekřičel "Argentina!" a stokráte viděné nesunul spolu s pevnou režií Papu Curotta na latinskoamerický standard filmové LGBTQ kvality: zvláštně úsporný a přitom velmi živý styl, jednoduchý ale stabilní scénář, ekonomický přístup k počtu postav, důraz na kvalitně odvedené emoce, živý a ostrý vizuál. Velmi příjemný debut. Pro jednou by ovšem bylo osvěžující, kdyby se končilo o pět minut dřív a srab by zůstal srabem, než aby nahrazoval nekompatibilní osobnost úplně stejně nekompatibilní osobností, jen s jinými pohlavními znaky. Možná to je materiál na smutný krátkometrážní doslov.

    • 9.6.2017  17:52
    Baisers cachés (TV film) (2016)
    *

    Přijít v oblasti coming-out filmů s novým a osobitým pohledem je veliká dřina, jelikož všechny možné rodinné a vztahové konstelace už byly mechanicky prozkoumány a každý další příspěvek je jen méně nebo více zručný výždimek zajetých řádů. Didier Bivel se s tím ovšem nepáral, na nový pohled rezignoval od první minuty, vzal všechno zlé z dosavadních coming-out filmů a řádně to seždímal do jednoho patetického a ubrečeného odpadu. Sledovat tenhle nános klišé bolí zhruba podobně, jako dostat do tlamy po těláku v šatně. Každá jediná scéna od "jedeme autem a vtipkujeme o holkách" přes "chlapec jede na kole, zpomaleně, je zádumčivý jako zatažené nebe nad ním" až po "běžíme proti sobě na peróně" a "stojíme nehybně, zatímco běží titulky po zdánlivě nečekaném zvratu" je čirou satirou na otevírání celospolečenské debaty. Tak snad jedině všechnu čest dobrým úmyslům francouzské veřejnoprávní televize. Zlo přímo ze skříně.

    • 9.6.2017  14:56

    Podivně rozčrtnutá, nesoustředěná, rádoby osobitá a předstíraně stylová povídka o prvním osobním sblížení a neodvratném rodinném rozklížení. Původní román Andrease Steinhoefela byl určen dospívajícím, jeho adaptace Jakoba M. Erwy tak hledá cesty, jak oslovit stejnou cílovku. Nakonec se vydává tou nejhorší: skrze trapný vizuální manýrismus. Všechnu dobrou práci tu odvádějí Louis Hofmann a magnetická Sabine Timoteo. Jednohubka bez duše, za to s velkým egem.

    • 9.6.2017  14:44
    Taekwondo (2016)
    ****

    Sledovat Taekwondo je jako chytat záblesky Bergerova nepřekonatelného Hawaii a snažit se vytěsnit všechnu tu trapnou nudu, co se vznáší nad bazénem. Pomalé tempo sociopsychologické sondy do heteronormativity působí, jako by se většina z děje na plátně minutu po minutě improvizovala. Pokud tomu tak je, chybí Taekwondu zruční improvizátoři. Pokud ne, chybí mu silnější scénář. Martín Farina si ale tenisákem do hlavy rozhodně nezasloužil. Jeho dokumentární explicitní kamera se noří do Bergerovy typické idylické izolace a vzniká cosi co, ač náchylno k desítkám výtek, v jádru zůstává výtečným a osobitým Bergerem, čarujícím i s nepříliš povedeným materiálem. Magický realismus + soft porno + psychologická sonda + představení ochotnického spolku argentinského hřebčína.

    • 9.3.2017  23:00
    Stát pevně (2016)
    *****

    Od Guiraudieho filmu očekávám, že bude výsostně podivný, a na Rester vertical jsem se proto těšil už jen z podstaty oné radosti, že sledujete cosi neuchopitelného, co si ale zároveň udržuje neochvějnou vnitřní logiku. Jenže Rester vertical není žádné cvičení v tvorbě alternativních společenských vesmírů. Rester vertical lze číst jako krutou alegorii o životních rolích, sociální normativitě a neschopnosti si pevně vystát svoji identitu tváří v tvář smečce. V úvodu potkáváme Léa (optimálně vykulený Damien Bonnard), který přijíždí na pastviny hledat vlky, kteří ho tak přitahují. Rozlehlé pláně, které Guiraudie zneužil už v středometrážním Du soleil pour les gueux, hostí stádo ovcí a pastýřku Marii, která vlky nenávidí. Léo se nechá Marií svést a přivést do stavu otcovského. Ačkoliv se snaží hrát svoje nové i současné role (profesní, otcovské, přátelské, lovecké) správně a za sebe, není si nikdy pevný v kramflecích a neustále pendluje mezi venkovem a civilizací. Všechny ostatní postavy jsou zbaveny jednoznačné sexuality, jsou přirozeně pansexuální a vytváří sociální pouta tak, jak se jim to hodí a jak to cítí - na rozdíl od Léa, který se bojí. Navíc je očividné, že v Jean-Louisovi dříme stejný zmatek a strach jako v Léovi, jen po letech obrany před smečkou už o něco militantnější. Magický závěr je metaforou, která dává Léově alegorické cestě od srabáctví a sociálních zábran smysl a vrací ho zpátky na začátek, k sobě: nalezl co hledal, jeho touha po konfrontaci s vlky se naplnila, možná by dokázal navázat i křehké spojenectví - teď už si to musí jenom pevně vystát sám před sebou. Ačkoliv se u Stát pevně neubráníte pocitům jisté sebestřednosti a snahy naplnit očekávání po hypnotickém L'inconnu du lac, je to stále onen kvalitní metaforický queer art s možností různorodých čtení, který Guiraudie umí tak osobitě a přístupně.

    • 7.3.2017  00:29

    Netuším, jak to Ozpetek znovu a znovu dělá, že z tak sladkobolné povídačky vytáhne to nejlepší a donutí mě se do každého jeho dalšího filmu zamilovat. Dokope herce i k poslední emoci, co tam ještě mají, okatě do toho naseká humor, pohraje si s retrospektivou, přidá pár technicky perfektních scén beze smyslu (změna směn v kavárně) a rozjede kolem hlavních postav další osudy, k jejichž dořčení mu mnohdy stačí i jeden záběr. Rosamunde Pilcher hadra. Ferzane, jdi už do háje!

    • 6.3.2017  10:37
    Revolting (TV seriál) (2017)
    ****

    Ostrá dávka britské satiry po Brexitu. Rubinstein a Prowse už svými pranky tolik nemíří na politiky, snad že jejich profily už má každá ochranka v království, a místo toho pálí do aktuálních kauz a organizací, od britských drah a operátorů přes neohrožené novináře a média až po běžné Brity v nejistém světě. Hashtag #savethebritish! We made it, yeah!

    • 4.3.2017  00:57

    Tisícihlavá bestie má geniálně rozkročeno mezi svižný thriller o boji s byrokratickým molochem, minimalistické drama s hlubokou lidskou tragédií (ta největší se odehrává zcela mimo záběr) i formálně velmi experimentálním filmem s podpisem osobitého kameramana i zvukaře. Rámování přes zrcadla a skla a střídání hloubky ostrosti konstantně přepíná diváka mezi pozicemi účastníka a náhodného kolemjdoucího, voice-overy ze soudního jednání pak dohrávají jinak stopáží velmi úsporný snímek až do hořkého konce. Skřípání pneumatik na hladkém betonu parkovacího domu ještě nikdy neposunulo hlavní postavu tak, jako precizně odehranou roli matky na krvavé cestě za vyrovnáním se se smrtí svého muže. Mimořádně kvalitní artový crowd-pleaser.

    • 19.1.2017  09:37

    Náhodná koláž obrazů obohacená o náhodné triky, spojená nahodilým střihem, zpracovávající stupidně jednoduchý scénář, který někdo rozstříhal na odstavce a náhodně seřadil za sebe. Kult požraný sebou samým, iritující parodická hyperbola vlastní zapomenuté geniality. Domýšlivé, nafouknuté, ješitné, povýšené, namyšlené, naduté, samolibé a arogantní, zatímco hlavní postava už dávno míří k opačným charakteristikám. Totální maglajz.

    • 17.12.2016  23:37

    Komorní zfilmování vlastní participativní divadelní hry, ve vlastním bytě, s plakáty na vlastní filmy, s sebou a svou rodinou v hlavních rolích. Všední a mírná, zároveň jasně a pevně vedená a odvedená exhibice emocí a hodnot, která se sice občas snaží otevírat až příliš mnoho dveří, ale v jádru se nakonec mile dotýká opravdovosti. Jsem naprosto šťastný, jen si to asi někdy úplně nepřipouštím.

    • 10.12.2016  00:13
    Toni Erdmann (2016)
    *****

    "Máš v životě i jiné plány, než strkat pod lidi prdící polštářky?" Bravurně odehraná skladba vesele bolestivých situací, spojená geniálním střihem (smrt psa - usednutí v zahradě - čekání v lobby). Zatímco ostatní by skončili u scény v klubu a u náznaků smíření, Maren Ade nekončí a teprve rozjíždí své zkoumání sdílené deprese v dalších dvou hodinách feministicko-korporátní fresky, která může být jak utahanou komedií nebo lidským dramatem dvou odcizených osob se společným jádrem, tak širokým komentářem k naší době a metastázujícímu kapitalismu. "Jsi ty vůbec ještě člověk?" Zvláštní, ale totálně pozitivní zážitek.

    • 18.11.2016  09:41
    Ornitolog (2016)
    *****

    Jak jste se octli v tak kalné vodě, proč nevyhledáte si vody čisté? Nejpokročilejší Rodriguesův očistec, kterým se definitivně ustavuje jako nejzajímavější autor současného queer cinema. Ačkoliv některé z motivů se opírají o život svatého Antonína z Padovy, náboženské obrazy a souvislosti si Ornitolog vypůjčuje zcela volně (průchod archou noemovou), míchá je s lokálními kulturními specifiky (ohrožená mirandština) a skládá z nich autobiografickou pouť nad klasickým motivem "muže v lese" na cestě za vírou a sebeobjevením. Kamera Rui Pocase je božská: krajinu říčního kanonu využívá až na dřeň a záběry, kde se sledující ornitolog stává sledovaným, jsou neustálým zdrojem úžasu.

    • 14.11.2016  16:21
    Příchozí (2016)
    **

    Absolutní nenapojení. Amy Adams je výborná herečka, ale její postava mi byla jedno, její osud mi byl jedno a její rozhodnutí o početí nebo nepočetí dcery obalené v desetiminutovém závěrečném kýči mi bylo jedno ještě víc. Jednoduchý sci-fi příběh o důležitosti vzájemné komunikace a porozumění vypráví Arrival jako jednu velkou komunikační past. Závěrečné prozření a snaha o řešení situace skrze komunikaci mezi národy nevychází z nás jako z lidstva, ale objevuje se jako řešení shora, deus ex machina, jako dar z nebes. Mírně mě to nabádá k interpretaci příběhu jako mravokárné historky o víře: s dvanácti apoštoly, sedmičkou jako základem božího světa a poselstvím o přijetí víry jako prostředku ke smíření se s událostmi budoucími (smrt dcery) i nástroje k nastolení globálního porozumění. Maglajz, co si půjčil všechno zlé od Nolana i Malicka.

    • 20.7.2016  19:32
    Julieta (2016)
    odpad!

    Dvacátý film mého oblíbence je spolu s Rozkoší v oblacích nepříjemným rozcestníkem jeho kariéry. Zatímco let do Mexika byla přiznaná šílenost, Julieta na první pohled slibuje mnohem více: je návratem Almodóvara ke klasickému ženskému emocionálnímu středobodu a k tradičním tématům (ne)schopnosti komunikace, hluboké ztráty a šílenství. Z kvalitního Almodóvara tu však zůstal jen vizuál a vkus (ostré barvy, přebroušené záběry a přehlídka autorova oblíbeného umění v každém políčku), celek je nepříjemně konvenční, neempatický a bez vášně klouže po povrchu. | Hranice mezi Almodóvarovým typicky podvratným melodramatem a telenovelou je velmi tenká, a právě jeho schopnost osobitě a stylově setrvávat někde těsně před zlomem je základem mého obdivu k jeho filmům. Žánr, který dokázal Almodóvar vždy tak dobře překonávat svým unikátním autorským způsobem ho však v Julietě pohltil. Možná za to může přílišná adorace originálních povídek Alice Munro, díky které se rozhodl tentokrát nevybočovat, možná je to znamení, že melodramata už Pedro krotit nedokáže a Rozkoš v oblacích bylo logické odbočení. | Julieta není v jednotlivostech tak špatný film. Odkazy na Highsmithovou a vlastně celý hitchcockovský segment s cizinci ve vlaku zavání starými časy snad i proto, že se odehrává v době, kde je Pedro tak nějak doma. Následná období už upadají do mělkého příběhu o neschopnosti vnímat druhé a o výpravách na komunikační pontos. | Narativ se odvíjí jako retrospektivní detektivka a Almodóvar mnohdy dobře buduje napětí, které záhy nechává vyznít do prázdného prostoru povrchních emocí, na které se jako divák nedokážu napojit. Happy end přichází tak nějak záhy, bez možnosti se ho účastnit - však je to v ten moment teprve pár minut, co se příběh a jeho celý emoční rozsah plně otevřel i divákovi. V Cannes prý Pedro prohlásil, že Julieta je film na dvě shlédnutí, kdy se až s opakováním a naší plnou znalostí příběhu dokážeme s postavami spojit - to je jen malá omluva za selhávající retrospektivní experimenty. | Režisérské nápady jako dobře provedená záměna hereček či mírně roztřesená kamera dávno před momentem odhalení, že je Julieta sledována svým současným manželem, se v kontextu telenovelního příběhu stávají nezáměrně vtipnými - a překvapivě nebezpečnými, protože vždy odhalují, na jak slabém a průhledném ledě tentokrát Almodóvar se svými hrdinkami klouže. | Julieta není v jednotlivostech tak špatný film, ale v jeho jádru je pro mě něco bytostně neuspokojivého a nepříjemného, díky čemu bude lepší tento nevýznamný příspěvek do Almodovárovy filmografie přejít bez většího zájmu.

    • 27.3.2016  16:44
    Naz & Maalik (2015)
    ****

    Jeden den s dvojicí mladých afroamerických muslimů, kteří řeší své životy, rodiny, město i svět obecně. Po úsvitu. A místo Vídně pulzující Brooklyn. Nezvládnuté snahy o přesah do komentáře k situaci muslimské komunity v New Yorku po 9/11 (scény s absolutně nekompetentní agentkou FBI, které snad prý měly vzniknout na základě rozhovorů režiséra s mladými muslimy z Brooklynu) zalepí Dockendorf skvělým přístupem k vizuálu, Adam Gunther hypnotickým soundtrackem a v neposlední řadě naprosto přirozená chemie mezi hlavními postavami, která funguje nejlépe, když se Naz a Maalik prostě jen tak toulají Brooklynem – svobodněji, než za dveřmi svých pokojů. Výborný debut.

    • 20.3.2016  16:31

    Tuctová (b)romance plná dějových a charakterových klišé, která neklesá k hloupým vtipům a drží se uprostřed proudu. Nackman v rámci žánru vytušil, že v místech scenáristické nemohoucnosti nestačí jen hercům svléknout trika, ale že by bylo fajn nechat je třeba mírně improvizovat. Pohoda na jeden večer.

    • 20.3.2016  15:59
    Bizarre (2015)
    ***

    Prchající delikvent, neschopný navazovat trvalé citové vazby, za sebou pálí mosty – někdy doslova. Plochá lovestory o dotěrné minulosti, nezručně naroubovaná na kolážovitou poctu nočnímu klubu v Brooklynu. Wannabe Shortbus na hraně režisérské trapnosti, který zachraňuje Pierre Prieur od pasu nahoru a výběr songů.

    • 8.2.2016  22:07
    Poklad (2015)
    ****

    "Storytellingový sadismus," vystihl recenzent Guardianu další příspěvek do rumunské nové vlny. Porumboiu nudí, ale zároveň nenápadně baví pomalými táhlými dialogy a sérií opakujících se otázek a opakovaných odpovědí. Prolog záměrně uspává detailní observací postupu před počátkem samotného hledání, aby odhalil a demytizoval hrdiny – žádný Robin Hood, co bohatým vezme: tři obyčejní muži, kteří se následně potulují zahradou s detektory, postávají, debatují, a když má dojít k reálné práci, vůbec se do ní nemají ("pod podlahou bude jen roura, nebudeme to dál zkoumat"). Možná sice představují rozdílné typy současné rumunské společnosti (to ať posoudí fundovanější), pro mě jsou však univerzální i přes rozdílné motivace: pojí je snaha najít "poklad", nechat si do rukou spadnout únik a bez práce opustit své potíže (raději debatují o logice hloubky země než by kopali), a i Cornel, ač myšlenkami žije ve starém režimu a na oko neuznává rychlá řešení, se ve skutečnosti jen přizpůsobil a parazituje skrze techniku, kterou vlastně nechápe a neovládá. Globálně srozumitelný epilog je happyendem jen zdánlivě: rodina a syn se možná potvrzuje být nejcennějším bodem v životě Costi, ale jeho krásné gesto ihned plodí zlé vztahy a vychovává novou generaci, která očekává, že poklady padají z nebes a vyzvednout si je můžete v bance. Pomalý satirický poklad, který odmění ty, jež si dají tu práci a vydrží až do konce.

    • 4.9.2015  22:52
    Vybíjená (2015)
    odpad!

    Když jsem se kdysi zařekl, že budu odpadem šetřit, vyhradil jsem si ho pro skvosty jako tento. Absolutní režisérská bezradnost.

    • 11.8.2015  22:11

    Vynikající a bezprostřední celovečerní prvotina Bruna Podalydése, který ač ve Francii soustavně miláčkem kritiky i diváctva, u nás zůstává až na jedno nekoncepčně vydané DVD neznámým. Albert (režisérův bratr Denis) je nerozhodný zvukový technik, který ani před čtyřicátým rokem svého života neví kudy kam. Jeho nerozhodnost se stává přítěží ve chvíli, kdy do jeho života náhle vstupují tři odlišné ženy.

<< předchozí 1 2 3 4
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace