thommas

Pařížanka v Americe. Uhlazená romance s francouzským šarmem a velmi příjemnou úspornou kamerou. Levin dovedně míchá tragedii vztahové konstelace se zabroušenými dialogy, za které by měl Woody Allen dostat tantiémy. Anton Yelchin v některých scénách dokonce chodí a mluví jako Woody, když v souboji kulturních partnerských konceptů zastupuje americkou koncepci lásky proti francouzským konstruktům pravidel pro volné city. Škoda vrstvení pěti latentních konců: toho hlubokého poučení a katarze chtěl film vygenerovat víc, než kolik uvěřitelnosti dokázal v první hodině vybudovat.

Film―kniha―objekt. Osobitý halucinogenní pokus překlopit Pamukovo Muzeum nevinnosti jako text i místo a související myšlenky do obrazové básně. Poklona objektům, které do jednoho nesou naše příběhy, poklona Istanbulu po setmění, toulavým psům i kolemjdoucím. Fabulace o nenaplněné tragické lásce, dokument o městě, portrét náhodných taxikářů, politické prohlášení, biografie významného spisovatele i experimentální poéma v jednom. Fascinující stylová nuda. Meditace pro trpělivé flagelanty. "Kolik je vzpomínka a kolik je fikce?"

Ztělesnit stísněnost potlačované sexuality do klaustrofobického světa hotelových pokojů není příliš objevným způsobem, jak se parabolicky popasovat s homosexualitou ve vyšších sférách společnosti. Uvězněný Jason tu fňuká v kontrastu k Ademu, který se ze zlaté klece dostal ven, za těžké záclony a neprodyšně uzavíratelná francouzská okna, která v The Pass těžce divadelně hrají hlavní metaforickou roli. Nic víc než zfilmovaná divadelní hra otrocky následující tři akty, která nedokáže myslet mimo zajeté koleje a funguje jen jako nosič na bezkonkurenční výkon Russela Toveyho, do detailu nacvičený už na prknech, a skvělou jednoaktovku Lisy McGrillis. Záznam originálu by posloužil stejně dostatečně.

Příjemně obyčejné prosáknutí do etnických i sexuálních zákoutí introvertního Davida, potomka korejských rodičů, kteří kdysi zvedli kotvy a vyrazili do USA hledat americký sen pro své děti. Andrew Ahn do tradičně střiženého snímku dokázal vměstnat nejen rozměr sexuálního procitání v magickém a často vytěžovaném prostředí lázeňské kultury, ale i mnohem zajímavější širší komunitní vztahy, nezlomné rodinné role a zvyklosti, sílu tradic a bezbřehou závaznost očekávání kladených na druhou generaci přistěhovalců. Tato očekávání už ovšem dávno nemusí mít ani trochu společného s blahobytem. Vícevrstevnatý a přitom semknutý, citlivý a velmi pokorný debut, který jen zdánlivě vypadá jako tisíckrát viděné.

Řešit krizi mužství a mužů v moderní společnosti sice frčí až poslední roky, v Dánsku ale očividně měli k tématu co říct už na začátku devadesátek. A hned hezky od podlahy: selhávající rodiče, nechápavé feminizované ženské partnerky, neschopné otcovské vzory a náhražky, které nedokáží přinést mladému chlapci s dobrodružnou povahou víc než papundeklové cetky zbraní a plastikové indiánské stany. I přes přídomek "rodinný" žádné lepení za nedořečenost, pěkně hezky seversky na dřeň. Variace na dobrovolný Stockholmský syndrom a hodinka kvalitní práce přímo k jádru věci. "You're nobody 'til somebody loves you, you're nobody 'til somebody cares."

*SPOILER ALERT!* Scénárista slavnějších italských kolegů (třeba s Ozpetekem pracoval na perfektní komedii Mine vaganti) Ivan Cotroneo se po debutu Kryptonit! vrací k režii s variací na Jules et Jim pro zmatenou generaci. Asi chápu, jak to mělo být: Cotroneo se nás snaží zlákat k pohodové pozdněletní komedii, předhazuje nám pubertální muzikálová čísla a osudem zmítané, ale na první pohled celkem stabilní postavy s relativně pohostinným rodinným zázemím, humorem a chemií, aby je pak nakonec během deseti minut vrhl do mravokárné hříčky s vraždou, skupinovým znásilněním a poučením. In your face! Kontrast, který měl umocnit poselství, ale totálně selhává v nesmyslnosti akcí. Naprostý chlad. Ze všech tří linek je třeba ocenit Valentinu Romani a její bravurně odvedenou postavu Blu, která jediná ve finále získala decimetr hloubky a smyslu. Chválihodný záměr, fajn song od Miky přímo pro film, ale jinak všude poklid, mír a čas na podzimní prázdniny. Výchovný film se vším zlým, co se k tomu váže.

Celovečerní pokračování krátkometrážní prologomeny Matías y Jerónimo není v jádru ničím, co už by plátno stokrát netrpělo: dva kamarádi z dětství se potkávají po letech. Každý šel svou cestou: jeden je přirozený a extrovertní, druhý je potlačený a usedlý. Jeden je město, druhý mokřady. Ve vzduchu jsou nedořečená slova a nedokonané skutky – a pak už jen klasická hra na čekanou, kdy to celé sepne. Byla by to nuda, kdyby každý záběr vlastenecké kamery Erica Elizonda nekřičel "Argentina!" a stokráte viděné nesunul spolu s pevnou režií Papu Curotta na latinskoamerický standard filmové LGBTQ kvality: zvláštně úsporný a přitom velmi živý styl, jednoduchý ale stabilní scénář, ekonomický přístup k počtu postav, důraz na kvalitně odvedené emoce, živý a ostrý vizuál. Velmi příjemný debut. Pro jednou by ovšem bylo osvěžující, kdyby se končilo o pět minut dřív a srab by zůstal srabem, než aby nahrazoval nekompatibilní osobnost úplně stejně nekompatibilní osobností, jen s jinými pohlavními znaky. Možná to je materiál na smutný krátkometrážní doslov.

Přijít v oblasti coming-out filmů s novým a osobitým pohledem je veliká dřina, jelikož všechny možné rodinné a vztahové konstelace už byly mechanicky prozkoumány a každý další příspěvek je jen méně nebo více zručný výždimek zajetých řádů. Didier Bivel se s tím ovšem nepáral, na nový pohled rezignoval od první minuty, vzal všechno zlé z dosavadních coming-out filmů a řádně to seždímal do jednoho patetického a ubrečeného odpadu. Sledovat tenhle nános klišé bolí zhruba podobně, jako dostat do tlamy po těláku v šatně. Každá jediná scéna od "jedeme autem a vtipkujeme o holkách" přes "chlapec jede na kole, zpomaleně, je zádumčivý jako zatažené nebe nad ním" až po "běžíme proti sobě na peróně" a "stojíme nehybně, zatímco běží titulky po zdánlivě nečekaném zvratu" je čirou satirou na otevírání celospolečenské debaty. Tak snad jedině všechnu čest dobrým úmyslům francouzské veřejnoprávní televize. Zlo přímo ze skříně.

Podivně rozčrtnutá, nesoustředěná, rádoby osobitá a předstíraně stylová povídka o prvním osobním sblížení a neodvratném rodinném rozklížení. Původní román Andrease Steinhoefela byl určen dospívajícím, jeho adaptace Jakoba M. Erwy tak hledá cesty, jak oslovit stejnou cílovku. Nakonec se vydává tou nejhorší: skrze trapný vizuální manýrismus. Všechnu dobrou práci tu odvádějí Louis Hofmann a magnetická Sabine Timoteo. Jednohubka bez duše, za to s velkým egem.

Sledovat Taekwondo je jako chytat záblesky Bergerova nepřekonatelného Hawaii a snažit se vytěsnit všechnu tu trapnou nudu, co se vznáší nad bazénem. Pomalé tempo sociopsychologické sondy do heteronormativity působí, jako by se většina z děje na plátně minutu po minutě improvizovala. Pokud tomu tak je, chybí Taekwondu zruční improvizátoři. Pokud ne, chybí mu silnější scénář. Martín Farina si ale tenisákem do hlavy rozhodně nezasloužil. Jeho dokumentární explicitní kamera se noří do Bergerovy typické idylické izolace a vzniká cosi co, ač náchylno k desítkám výtek, v jádru zůstává výtečným a osobitým Bergerem, čarujícím i s nepříliš povedeným materiálem. Magický realismus + soft porno + psychologická sonda + představení ochotnického spolku argentinského hřebčína.