Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Animovaný
  • Drama
  • Dokumentární

Recenze (113)

plakát

Gualeguaychú: el país del carnaval (2021) 

Karneval je rozháranější následník hrané psychologické sondy Taekwondo (2016). Označení dokumentární film je tady ale hodně na hraně: dynamika mužského přátelství, rituálu a přirozeného exhibicionismu je vyprávěna spíše jako netypická dokufikce: není jisté, kde příběh končí a realita karnevalu začíná; které situace jsou nahrané, které improvizované či které skutečné; kdo je herec a kdo místní účastník karnevalu - a zda herci vůbec hrají, když se během dialogů sami prezentují jako herci z povolání. Před kamerou se na moment objeví i samotný Berger, když spolu se štábem promýšlí, co dál natáčet a jak materiál pojmout. Na rozdíl od Taekwonda se tu už tolik neřeší reakce mužské skupiny v konfrontaci s homosexuálními pocity, ale spíše obecnější témata jako fluidita vazeb iniciovaná rituály a tradicemi. Za příjemně neotesanou kamerou stojí Martín Farina, ostatně stejně jako v Taekwondu (Gualeguaychú je navíc experimentální dvojprojekt s Farinovým El Flugor). A samozřejmě stále platí, že celé to je jeden velký argentinský hřebčín. Není úplně jasné, kam to jde a co to chce říkat. Není úplně jasná ani struktura (film má dvě ústřední postavy, ale až téměř do konce to vlastně není příliš znát a je těžké odhadovat, kdo je s kým v jakém vztahu). Ale dívá se na to krásně. Je to osobitý, je to jiný, je to trochu nuda, je to prostě Marco Berger - a já jeho experimenty žeru i s navijákem.

plakát

Muž, který ukradl slunce (1979) 

Osobitý akční velkofilm o středoškolském učiteli chemie, který si doma vyrobil atomovou bombu a stal se tak devátou jadernou mocností světa. Způsob, jakým Kazuhiko Hasegawa promíchává dynamickou akci (od tuctových autohoniček až po nekonvenčně prostříhaný heist) s drsně poetickým zamyšlením o dopadech a kontextech atomové (bez)moci v reáliích země, která má s atomovkou hluboký prožitek - tak to mě absolutně odzbrojilo. Navíc s takovým preosmdesátkovým soundtrackem. Jo! Alternativní čtení: možné negativní dopady podfinancovaného školství na národní bezpečnost.

plakát

Detaily (1975) 

Your rope can still rise... Inserts mají výborný scénář, kterému by to perfektně slušelo na divadle. Pět herců v jedné místnosti v reálném čase s vtipem a odhalenými ňadry kontempluje o umění, sexu, cuntshotech, sebeúctě a smyslu života vůbec. Někde kolem zatím neodbytně obchází Clark Gable, snažíce se zastihnout vykulčeného režiséra, který se nedokázal podílet na tvorbě talkies a raději nasáklý koňakem točí němé porno na objednávku místního hamburgerového mafiána. Tyhle divadelní jednoaktovky ve filmu bývají často nudné, ale kde jinde je happyendem fakt, že se hlavnímu hrdinovi konečně zase postaví - a ještě si o tom na závěr pěkně zazpívá? Plakát nelhal, je to zdegenerovaný film s důstojností.

plakát

Cesta divočinou (1980) 

Osmdesátkový wildlands film přecpaný záběry divoké přírody a exaltovanými emocemi. Velmi jednoduše by se dal odepsat jako papundeklová pohádka: v každém dalším záběru je více a více zvířat, která by se společně za běžné situace požrala; na každé větvi sedí pečlivě naaranžovaný papoušek nebo lelkoun. Celá tahle hra značně irituje až do chvíle, kdy přistoupíte na možnost, že rozsáhlé přírodní papundeklování není jen snaha vyrobit australskou divočinu, ale že může být zásadním klíčem ke čtení celého filmu. V ten moment se ničím výjimečný příběh stane filozofickou bajkou o cestě do ráje skrze individualismus. Wow.

plakát

Annette (2021) 

Nějak se to nesešlo. Songy bratrů Maelových a Caraxova vize jako by nešly stejným směrem; některá čísla těžknou dlouhé minuty, jiná jen tak vesele odplují a nezapadnou nikam. Kreativita enormní, občasně to funguje i muzikálově, repetice v hudbě je navíc moje krevní skupina — ale nevím co si z toho odnést. Jádrem Annette je neobjevná tragická romance, navíc velmi naivně a hloupě odvyprávěná. Velká část symbolů je tak doslovná, až je to úsměvné, a Henry nemá ani přes ten všechen úporný herecký výpud Adama Drivera jako postava žádnou hloubku mimo "zírání do propasti". Díval jsem se do propasti dlouho, propast se dívala na mě, díval jsem se taky na břišáky Adama Drivera (což zabralo asi 20 % filmu), ale to bylo tak všechno.

plakát

Todo a la vez (la mirada de Paco y Manolo) (2021) 

Alberto Fuguet je především spisovatel a jeho exkurze do světa filmu mají kolísající kvalitu. Jeho poslední hraný snímek Siempre sí nebyl víc než rozvleklé experimentální artové porno, tragicky selhávající při pokusu o přirozenost. Dokumentární experimenty mu, zdá se, sedí o něco lépe. Todo a la vez sleduje tvůrce kultovního magazínu Kink, fotografy Paca Moyana a Manola Rodrígueze: pozoruje je při práci, mluví s nimi po práci, zkoumá motivace jejich modelů. Jako spisovatel Fuguet velmi zajímavě pracuje s otázkami: pokládá je často dost divoce, rozlévá se do mnoha směrů, někdy se zdají být až hloupé a přitom otevřou neskutečně zajímavé segmenty. Filmově je to ale pořád hodně neobroušené, zasloužilo by to lepší (respektive alespoň nějakou) dramaturgii, krutě sestříhat, výrazně lépe přeložit (oficiální anglické titulky jsou plné chyb, ostatně podobně jako anglické texty v samotném magazínu Kink) — prostě tak nějak pevněji formálně uchopit. Ale možná k těm fotkám tahle hrubá forma docela dobře sedí.

plakát

Beyto (2020) 

Členové tureckého ochotnického spolku nahazují repliky z neskutečně špatného a uspěchaného scénáře pod diletantskou režií Gitty Gsell tak hloupě, až z toho v první půlhodině vznikne bolestivě zábavná sebeparodie. Celé to rdousí tragický soundtrack. Yusuf Yesilöz, autor knihy Hochzeitsflug, se na scénáři přímo podílel, takže si nedělám iluze o kvalitě původní předlohy. V jádru jsou témata s neskutečným potenciálem a důležitostí, ale jejich pojetí je v Beyto tak diletantské a hloupé, že to musí homosexuální migranty v zajetí tradic až urážet. Wow, takové věci se bez potíží dostávají na prestižní LGBTQ festivaly? Neskutečný zážitek, který funguje snad jen okrajově jako etnografický vhled do tradiční venkovské turecké svatby — a končí přesně tam, kde by mohl začínat.

plakát

O anthropos me tis apantiseis (2021) 

Victor je zaseklý doma v Řecku, stará se o umírající babičku a protlouká se životem pomocí nárazové práce a potlačovaných vzpomínek na neplánovaně ukončenou kariéru profesionálního skokana. Jeho matka, kdysi divoká a nestabilní ex-alkoholička, zatím žije nový život v Německu. Smrt babičky, posledního pevného bodu ve Victorově nesmyslném životním záseku, ho vypakuje na road-movie napříč Itálií: směr Německo. Po cestě potkává bohémského Matthiase, který krade předražené sendviče a zdánlivě vůbec nic neřeší. Pro Victora je cesta přes půlku Evropy samozřejmě cestou k sebeobjevení, postavu Matthiase nechá scénář nakonec vyznít jen jako volnomyšlenkářskou figurku, která zná všechny italské cesty a neomylně ví, kde z nich sjet, aby to Victorovi na tomhle tripu za vlastním pojetí bytí nějak pomohlo. Přesto je to velmi příjemný, malý, pomalý a koprodukčně zajímavý feel-good trip.

plakát

Před odletem (2021) 

Filmů podobného půdorysu existuje řada: dva lidé se sejdou, něco mezi nimi sepne, ale jejich pohledy na svět i životní situace se dramaticky liší. I přes omezený čas, který na sebe mají, si vzájemně zasáhnou do života. Boy Meets Boy využívá stejné schéma jako klasiky Before Sunrise nebo Weekend — a na pozadí letního Berlína se pokouší tematizovat vztahově-společenské pohledy současných dvacátníků. Mnohdy se mu to daří nádherně, nenuceně a přirozeně. Někde scénář ale nepříjemně těžkne — zvlášť když Hannah Renton otevírá k debatám až příliš mnoho zásadních témat (víra, rodičovství) nad rámec zvládnutelného v jinak rozumně pojaté stopáži. Boy Meets Boy je první snahou úzce profilované asijské VOD platformy GagaOOLala produkčně promluvit i do evropského prostoru. Výsledkem je stylově nasnímaný a celkově solidní pokus o generační film.

plakát

Code Name: Dynastud (2018) 

Hlášky a kulisy z ulepených osmdesátkových porno-klasik, tehdy natočených jako vyteplené parodie na bondovky nebo Dynastii, ožívají do křečovitého politického poselství v kontextu nadrženého campu a béčkové trash-rom-com. Tohle má neskutečnou energii a nepotřebuje to ani korunu v rozpočtu navíc. Nepotřebuje to lepší herce, nepotřebuje to vyšší produkční hodnoty, nepotřebuje to dospělejší a chytřejší humor. Nic to nepotřebuje. Tohle je prostě přesně tak, jak to má být. A jak se to má po půlnoci promítat někde na LGBTQ festivalech, aby potom mohli všichni padnout na kolena a vést o tom dlouhé politicko-filozofické debaty. Guilty pleasure.