thommas

Televizní dokument mapující příběh Google Books selhává na všech metách svou bezkoncepčností. Snaha poukázat na konspirační teorie se každou chvílí přelévá přes diskuze o legislativních a morálních dopadech do popularizačního popisu myšlenky světového mozku (Kurzweil included), to vše bez ladu a skladu, skrze často nevhodně vybrané strany a komentátory. Na konci tak jako jediné poselství zůstává otázka: je rozumné nechat komerční subjekt digitalizovat světové intelektuální bohatství? - tedy otázka, která měla stát hned na počátku, a pak by se Google and the World Brain možná nemusel klopýtat od jednoho problému k druhému, aniž by srozumitelně cokoliv pokryl, a mohl přinést rozumný krok dál či intelektuální nakopnutí širší debaty. Umělá gradace v soudním finále už jen poukáže, jak nekoncepčních posledních 90 minut, rozkročených mezi konspirační crowd pleaser a seriózní debatní kroužek pro BBC, vlastně bylo. #FreshFilmFest'13

Gondryho neschopnost vyprávět byť jen jednoduchý příběh mi zajistila prožitek dosud nezakusené vyčerpávající bezemoční nudy, srovnatelné s rozbředlostí Nauky o snech. 125 minut ploché přeslazené romantiky (hrdinova manželka umírá na rakovinu - ano, je to tak prosté) dusící původně "křehký" příběh s poválečným přesahem, obalený v serepetičkách, jež v převodu z textu na plátno pozbyly jakékoliv symboliky a působí už jen samoúčelně. Moc jsem se snažil mít Gondryho rád, ale nestravitelná Pěna dní mi potvrdila, že je přeceňovaným režisérem a především zcela nemožným vypravěčem uvězněným v osidlech své (již) nudné představivosti.

Jedinou sérií LGBTQ filmů, jejíž kvality v rámci stanoveného žánru diagonálně rostou, jsou bezpochyby filmy Alana Q. Brocky. "Genre is genre". Drama Camp dovádí do extrémů vše, co se zdálo být od druhého dílu jasné: totiž že lze parodovat žánr, který zároveň vytváříte. V pořadí čtvrté pokračování Eating Out tak funguje jako parodie klasických heterosexuálních klišé prcičkovských komedií a zároveň jako hyperbola sebe sama zakončená hromadným orgasmem on stage. Pokud chcete zabít večer a vypnout mozek, Eating Out: Drama Camp je perfektní volba. Pokud chcete nad filmem přemýšlet, analyzovat ho a máte pocit, že tohle je pod vaši úroveň, mohu dodat jen jedno: "Never judge a book by its haircut".

Nějak tak by měl vypadat sociálně angažovaný dokument - vtipný, s přiměřenou stopáží, vyvážený a kritizující ve vizuálně propracovaných detailech. Viděno na MUBI.

Po prvních deseti minutách, respektive po scéně na sádkách, se z režisérova nepochopeného "šílenství" stává osobitý režisérský styl (rozhovory z dálky a náhlé, dramaticky blízké záběry na tváře herců; hudební doprovod ve stylu osmibitové hudby prastarých videoher; střihy mezi emocemi, nesynchronizované voiceovery opravované tvrdými prostřihy), pro mě osobně však těžko stravitelný. Celkově velmi slabé. Viděno na MUBI.

Poznámka těm, co si stěžovali na hlas Funèsovy sekretářky. V originální verzi má hluboký hlas nerozeznatelný od mužského, to je i základem gagu s telefonem, kde se snaží vysvětlit, že opravdu nevolá muž. Stačí trochu přemýšlet a nebýt hned kritičtí ke všemu, co je české.

Pandora: místo, jehož zákonitosti nejsou ničím jiným, než zhmotněnými vazbami našeho vlastního světa. Systém propojené sítě není objevný a ani překvapující, protože ho máme před sebou každý den, aniž bychom ho vnímali. Cameron ho převzal jako základní složku života a pak už si jen "vyhrál" s vlastní evolucí. Ta skýtala kreativní prostor, který však, bohužel, ve prospěch jednoduchosti, zůstal nevyužit. Výsledkem Cameronovy evoluce světa je totiž prostoduchá fauna a flora bez zastoupení širší škály. Vytvořil zhruba dvacítku zástupců živočišné říše, jejichž vlastnosti jim předurčují, v které části snímku budou existovat. Rostlinná říše je v podrostu pouhou kopií té naší, která je obohacena o schopnost fluoreskovat a činit tak záběry vizuálně přitažlivými, což je její primární a jediný účel. Vizuálně krásné, ekologicky podvratné, ale na rozmanitost podivně chudé místo, ta Pandora. | Konflikt: zlo v Avataru je až příliš odlidštěné, nemá vedlejší uvažování a nepochybuje - zlem se stává ztělesnění chamtivosti a arogance v postavách Quaritche a Selfridge. Pozorovatel pak ke zlu chová nenávist, aniž by se s ním ztotožnil. Cameron na konec, jak je ve filmových soubojích dobra a zla kamenným zvykem, přeruší relativně autentickou konstruktivní linii a zakončí ji, ku satisfakci diváka, překonstruovanou finální bitvou mezi dobrem a zlem v zastoupení dvou elementárních prvků obou soupeřících stran. Poprvé mě až bytostně štvalo, že se film snaží vyhovět mým dějovým "tužbám". Nicméně divák Avatara pak už jen jásá nad vítězstvím těch dobrých, aniž by si uvědomoval, že Cameron právě pokořil jeho samotného. Klíčem k vyššímu prožitku z Avatara je nalezení cesty ke zlu, objevení malých zlomků zla v sobě samotném. Teprve pak se z prostoduchého a povrchního scénáře stává alespoň trochu hlubší a duševně uchopitelnější celek. | James Horner je mistrem proměnlivé kvality. Snaží se hudbu propojit s obrazem za každou cenu a ne vždy mu to funguje tak, jako se mu to povedlo ve vzdušné bitvě v levitujících horách. Když bubnuje do rytmu světélkování nočního lesa příliš okatě nebo když podivné pseudoetnické píšťalkování používá k podkreslení kmenových rituálů, je to jako by do týlů upocených designérů a animátorů zabodával otrávené šípy. | Avatar by obstál primárně jako počítačová hra. Jako film na mě nepůsobí ani převratně, ani geniálně. Síla peněz, které se v rozpočtu filmu objevily v kolonce "marketing" spolu s do kamene vytesaným jménem režiséra způsobila šuškandu a následnou přívalovou vlnu diváků. Emoce snad ještě nějaké mám a schopnost účastnit se orgií (těch vizuálních) bez výrazného příběhu jsem schopen taky, jak se potvrdilo například v Singhově Pádu. Přesto se mi nedaří zjistit, proč je Avatar tak jiný a dokonalý.

U nás širší divácké obci téměř neznámý Alex van Warmerdam je ve své domovině opečovávaným režisérem a hercem. Ve svém nejnovějším filmu Poslední dny Emmy Blankové si, jako obvykle, sám zahrál jednu z hlavních rolí - jmenuje se Theo a zcela překvapivě, ač vykazuje fyziologické znaky člověka, je psem. Nic není takové, jaké se to na počátku zdá být. Příbuzenské souvislosti podivné rodinné hry se divák jakoby náhodou dozvídá v průběhu rozhovorů napříč celým snímkem a je nucen přehodnocovat vše doposud viděné. Režisérův osobitý "surrealismus v mezích reality" graduje postupně a tak nějak opačně - čím více věcí a prvků je vysvětleno a čím racionálněji jednotlivé postavy jednají, tím absurdnější se celá situace z pohledu diváka zdá být. De Laatste dagen van Emma Blank je humorně poetická a nesmlouvavá satira na lidskou zkaženost, rozklad rodiny a v neposlední řadě i strach ze smrti.

Celovečerní debut Australana Warwicka Thortona je důkazem, že sociální drama z chudých oblastí nemusí být strohé, chladné a nekonečně nudné. Realisticky tragická romance režiséra, který sám sebe označil za beznadějného romantika, se může pochlubit geniální kamerou a především naprosto nepřekonatelnou prací se zvukem a hudbou. Jeden z nejosobitějších filmů roku. "At one of the screenings, an old man – and we’re talking old as in 50, because we don’t live very long anymore – he came up to me with tears in his eyes. He said ‘that’s my story, that’s what happened to me.’ He said ‘I was a sniffer, a petrol sniffer, and I went to town and got in a lot of trouble and then I had to go right out bush to my country to get my soul strong and my head straight.’"

Honorého moderní adaptace francouzské klasiky dopadla značně neslavně. Ve snaze vytvořit něco nového a zároveň nezklamat tu část fanouškovské základny, kterou si vydobyl svým Les Chansons d'amour, vznikl jakýsi filmový patvar slučující chladné středoškolské drama a osobitý muzikální pohled na La Princesse de Clèves, aniž by ve finále byl alespoň v jednom nadprůměrný. Honoré tentokrát nepracuje v komorním prostředí, jak je zvyklý, ale na zaplněných chodbách lycea a s příliš mnoha postavami, které nezvládá na ploše devadesáti minut dostatečně ukočírovat. Nepotřebné známé tváře dosazuje do zbytečných rolí (Chiara Mastroianni v roli smějící se ženy v kavárně, Clotilde Hesme v roli knihovnice), snad až příliš okatě vkomponovává linii homosexuálního vztahu a vše nakonec završí zkopírováním sebe samotného - muzikálovým vystoupením Grégoire Leprince-Ringueta přesně ve stylu svého předchozího filmu. Snaha formálně navázat na divácký úspěch Les Chansons d'amour je až příliš znatelná a především nepříjemně vlezlá.