Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (2 426)

plakát

The Last of Us (2023) (seriál) 

No já bych to teda zas až tolik nehrotil. Last Lofas je pičítačová hra, u které si rozhodně nepamatuji, že bych hodinu vodil po monitoru dva postapo buzeranty a tlačítkem PAL je nutil píchat, okopávat zahrádku nebo se až do smrti pateticky objímat na verandě. Taky si nepamatuji, že bych strávil den v obchoďáku otravně kýčovitým, pouťovým filozofováním s vymaštěnou asociální negrokravkou či se v jednom kuse musel převlékal za xmrti nudného, a ne zrovna dvakrát kvalifikovaného, pedopsychiatra. Takže 4 díly z devíti, nebo jejich části, jakž takž splňují to, co by neprobuz(ň)ený pařan od „předlohy“ racionálně očekával, a zbytek je jako obvykle žluklá, narkoleptická a debily mentorující neomarxistická vata. Tudíž zdejší přehřáté hodnocení přisuzuji výhradně kohortě řádně vysmažených kokotků, kterým někdo v televizi způsobil dežo-ví názvem, u něhož kdysi řádně přeleštili džojstyky, a těch několik málo snesitelných a hře odpovídajících akcí jim naaranžoval do úplně stejných obrázků. „A něco takovího přece může neopjetkovat jen totálňý debyl, neasy!“, i když je to přes padesát procent hrací doby jen unylá, uměle natahovaná a nenapínavá pícnina pro hovada. Být to naopak a vzniknout podle takového seroše hra, obroste vám u ní ovladač mechem, zteplá monitor a repráky si budou znuděně pobrukovat Internacionálu.

plakát

RRR (2022) 

Tancoš a Mižigar jsou úpa ti nejkrutohustější a dozajista nejnádhernější stosedmdesáticentimetroví pandžábští alfabouhači. Děsně rádi pašujou melouny, i když na to věru moc konstituci nemají, natírají se olejem, zatínají břišáky a tváří se urputně osudově. Mižigar vpoho dokáže dát na piču tygrovi a jiné svévolně agresivní lesní zvěři, Tancoš je zase schopen úplně sám vymlátit desetitisícovou demonstraci šúdrú za lepší velkobritské zítřky a naan pro všechny, aniž by se zadýchal. Tancoš a Mižigar jsou také snad ty úplně největší BíeFeFka na světě. Jsem si naprosto jist, že kdyby je nesvazovaly ty odporně homofobní, zcela neprogresivní a neprobuz(ň)ené indické fujfuj společenské normy, serou na cigošky, a dávno spolu prcají. Takhle se o sebe akorát tak co půl hodiny otírají při nějakém tom strašně kůl harekršna tanečku, u něhož vyzývavě natřásají hýždě a jeden na druhého lascivně repujou v sanskrtu. Všechno by bylo úplně překrásné, správňácké a růžové, a kluci by jen v klidu tři hodiny sbírali barevné kovy, „bratrsky“ se držíc kolem pasu, či se úplně hetero šmidlali mambami v zátylcích, když jeden druhého ani trochu teple nosí v jednom kuse na ramenou. Jenže tu máme drobné charakterové schizma, jako vystřižené z fatálního latinskoamerického „dramatu“! Zatímco se Mižigar zřetelně profiluje jako krystalický more Mirek Dušin tělem i duší, sveřepě bránící slabé a utlačované, vdovy a sirotky, ať už o to stojí, nebo ne, je Tancoš patrně pěkná kurva a svinský kariérní kolaborant s odporně rasistickými, sadistickými a veskrze i jinak prohnilými velkobritskými okupanty. Ti samosebou přinesli do Indie jen bídu, zmar, teror, vraždění, znásilňování, ponižování a potlačování kulturní svébytnosti. Co na tom, že bez nich by tam zrovna někdy teď slézali ze stromů a začínali vynalézat kolo pro své maringotky. Čili, ač z toho každým políčkem kapou ryzí audiovizuální bolyúdská zášť a nenávist, je přinejmenším pozoruhodné, ani trochu pokrytecké, a také veskrze národně hrdé, že se od rocku 1947 téměř každý druhý „svobodný a jha útlaku zbavený“ čmoud cpe do Londýna snad urputněji než Žid do Palestýny, a je to tam „otaska prestyže, more“. Ale zpět k tématu, ty omezený a zpátečnický páprdovitý zmrde! Kde jsem to … Aha, už vím, charakterové schizma. Inu, milé otylé čokoládové hospodyňky, nemějte strach, a v klidu a bez přílišných emocí dorožněte toho čerstvě načesnekovaného „králíka“! Sice to v jednu chvíli vypadá, že se nad tím nádherným přátelstvím naších prüdce hetero hrdinů stahuje břišní tyfus, ale Védy nejsou tím, čím se zdají být! Ukáže se, že Tancoš nakonec až taková kurva není, je to némlich stejný správňák jako Mižigar, ba navíc s posláním!!!, tudíž se kluci opět sveřepě semknou v pevném obětí a s mambami těsně přiléhajícími na zátylky, načež téměř holýma rukama a ve stylu čínských leteckých dnů málem vyautují Ghándího, když anihilují asi tak osm divizí puškami a děly vyzbrojených velkobritských speciálních jednotek, zkompletují několik terorem rozdělených indických rodin, posundávají ze stromů všechna uvíznutá koťátka i anglické snajpry, Mižigar naoko vzplane k jediné správňácké a naprudko filantropické velkobritské šlechtičně, aby nevypadal tak podezřele, ta jeho pseudocity bezelstně opětuje, jak jinak, a všichni společně s hrdinnou plísní na rtech, plni národní hrdosti a zřetelného sebeurčení odtančí v sáhodlouhém videoklipu k zapadající skládce. Tak, a teď je ta pravá chvíle, milé čokoládové hospodyňky, aby slzy oprávněného dojetí ztékaly po vašich masitých obličejích do čerstvě uvařeného dog tikka masala. Děsivě přitroublá, mongoloidně patetická a odporně kýčovitá cigánská velesračka pro mentálně nejatrofovanější publikum, která bude mít yntelechtuální úspěch leda tak ve všech Chánovech světa. Ovšem velesračka tak pompézně a nádherně natočená, že ač jsem u projekce blil zpola natrávené maršmelousy, plesnivé motýlky a spektrálně hnědou duhu, aniž bych něco takového předtím jedl, musím tomu za audiovizuální stránku překrásných 1,5000000000013482 chcačky nechcačky more přyjebat, a už o tom nechci mluvit.

plakát

Luther: Pád z nebes (2023) 

Nechybělo mnoho, a vynikající seriál, u něhož ani trochu nevadí, že toho zasraného protestantského heretika hraje negr, doplnili o vynikající film. Má to švih, spád, napětí, solidní akci, hezkou výpravu i naprosto parádně úchylného glummasouna. Nechybělo! Jen kdyby tentokrát scénárista Nahet Kříž tolik nečichal ředidlo a celé to pak nenapěchoval obezličkami a lapsy na hranici kauzálního kokotismu, demence a mnohdy až mozkové smrti, které sice Netflusovská a BBC cílová skupina dozajista s mlaskáním sežere i s tou shnilou žížalou na konci, ovšem jakýkoliv alespoň trochu soudnější divák se akorát tak nasere, že se z něj někdo dvě hodiny urputně snažil dělat totálně vymatlaného čuráka. A tak jsem tomu, ač nechtě, musel tři hvězdy odsát nosem. Doteď cítím hovna.

plakát

BANGER. (2022) 

S velkým předsudečným despektem jsem mačkal plej v domnění, že se dočkám nějaké náctileté pičočalamády pro sociálně síťově angažované vymatlance, kterou ihned spláchnu do hajzlu. Och, jak jsem se v Toho žita hospodáři krutě zmýlil! Dostal jsem totiž na naše lůzry a hnoje nebývalý, mrazivý až znepokojivý výlet do sice hnusného, ovšem reálného světa potratů dělnické třídy, vyrachtaných živlů, naprosté mentální spodiny, smažek, hokynářů se „smíšeným zbožím“ a kraniálně vylízaných instapičinek, vkusně balancující mezi Trainspottingem a Mandragorou. Tady trochu prrr, jen dramatická hyperbola, honiči hned nebudou stahovat kalhoty, zas tak explicitní to není, jen děsící, s čím vším tu musíme obývat Zeměplacku. Kupříkladu i s prvotřídně vymaštěnou solvinou, pissničkářem, tedy vlastně recitátorem blahoslavených s vkusně pokerovanou držkou a la Bory, obskurně odporným pičusem, kterého kdyby jiné lopaty neposadily do vaty, doteď somruje na piko před Kauflandem u Karolíny. K těm všem pozitivům to má i naprosto skvělého cigoše, fuckt klobouček, more, a i mimo plátno odpudivě slizká buznička, Mišík junior, to bez blonďatého žužupřelivu a v neteplouškých hadrech dal k mému velkému překvapení totálně famózně. Takže hluboká poklona, pane Sedlák, doufám, že to mezi těmi korektně zdegenerovanými, pozlátkovými pamrdy dneska klapne, a Vy i díky té trapkoceně budete moci s těmi parádními sondami do žumpy utěšeně pokračovat.

plakát

Velryba (2022) 

Tak přesně tohle se vám, kluci, přihodí, když budete prcat chlapy a furt dokola číst tu Melvillovu přeceňovanou kudlankovsko - narkoleptickou sračku! Poslední vepřový týden Brandoráda Prasera je jedním z mála filmů houbičkového artisty Darrena, u jehož sledování neobrostete esotericko - psychodeliktickým mechem, a ani nemáte nutkavou potřebu v pravidelných intervalech zvracet pseudoyntelechtuálně nestravitelné kusy Schopenhauera nebo poťouchlé zbytky biblických metafor. Přisuzuji to zejména tomu, že mu autor vcelku solidní divadelní hry i scénáře nedal prostor příliš fetovat a projevovat obvyklou metadonovou „tvůrčí kreaturivitu“, a především veskrze dokonalé a až uhrančivě odpudivé kreaci samotného, dnes už i civilního keporkaka, Prasera, jehož jsem vždy považoval za skvělého kašpara, a je věčná škoda, že nezvládl přechod a vyžral se z mumijního fešáckého lumena skoro na porážkovou váhu hrdiny tohoto kusu. Ale aspoň na něj nemuseli patlat moc silikonu a role na tělo se pro něj zjevně pořád najde. Až mi bylo líto, že to pro podtržení té obskurní chrochtavé atmosféry nenatočili v 5D a projekce nepřenášela i otřesy sténajícího sedacího nábytku a pachy žluklého potu a tříselných mykóz. Jelikož neurazí ani samotný psychologicky solidně propracovaný příběh moderně náhle zbuznělého intelektuála, jehož religiózně rozpolcený klystýr pošel na anorexii, a on se na protest rozhodl užrat xmrti, přičemž kvůli neutuchajícímu životnímu optimismu nevidí, že je jeho homozanedbávaná dcera odporná charakterová mrdka, uberu pouze 1,5004243582 hvězdy za předchozí Darrenův audiovizuální terorismus a docela spokojeně se odeberu na posezení sežrat nějaký ten maxikyblík z Kentucky.

plakát

Dobré ráno, Brno! (2023) (seriál) 

Prušinovskému náramně svědčí, že má o Kolečko míň, a poslední dobou jednoznačně ukazuje, kdo byl v dřívějším tandemu pissálků lopatistických seriálů a filmů vkusný a vtipný kreativec, a kdo slizký bulvární trapák za každou cenu. Toto je osobitá, místy třeskutá a veskrze příjemně sarkastická sonda do rekta Českého koncesionářského bandity s perfektním štatlovým Genius loci a s novým nekorunovaným králem nonšalantního brněnského mámtovpičismu – old kosem Kolaříkem. Ale taky ostatní ansámbl, aji Mucha, byl zjevně pičlivě vybraný, veskrze uvolněný a vůbec těžce v ólrajtu, a té afektované, místy až děsivé maďarské barakundě napřesdržku jsem ani na chvíli neuvěřil, že to jen hrála. Ta to musí mít od přirození. Po dlooouhé době vkusný a originalní shitcom z našich lůzrů a hnojů, tudíž velmi doufám, že nějaká ta roztomilá karikaturka příliš nepodráždila některému z korektních soudruhů z předsednictva hemoroidy a bude to utěšeně pokračovat!

plakát

Kompromat (2022) 

Nejprve bych rád kapku zapolemizoval, co vlastně znamená takový „nevinný rodinný moment po sprše“, a o tom, jestli je ten skutečný Barbró, podle jehož trampot byl film natočen a zobrazuje jej jako liliovitého lidového hrdinu bez bázně a samohany, opravdu jen nevinná oběť odporné zvůle ruské kompromitující mašinérie. Říkejte mi klidně šosácká konzerva, ale jsem toho názoru, že pokud si frajer cíleně pořídí takové nahé selfíčko se svou čtyřletou dcerou (reálná komprofotografie), pak ho pečlivě uloží do komplu, dozajista do rodinného alba a možná i jako tapetu na plochu, a jakmile mu jej nějaký „údajný“ ruský fuj fuj hacker „údajně“ ukradne a zveřejní, tvrdí na svoji obhajobu, že to byl jen takový „nevinný rodinný moment po sprše“, čti „čili si nahý nechává od své nahé čtyřleté dcery ve sprše vydrbat záda“, nebudou možná všechny sovy tím, čím se zdají být! Ale jak už to tak na tom světě v postinformační době chodí, po sedmi letech je skutečnost dávno utopená v balastu oboustranné propagandy politického obchcávání patníků, v nějaké té čupr bestcelerní knížce, v níž se náš „hrdina“ jasně označuje za nevinného, tudíž to musí být pravda pravdoucí, a v oslavném filmíku zcela dle jeho verze. A i kdyby ta pravda byla náhodou na straně rudých, Bardó nikdy nepřizná, že prcá děti, žabožroutská garnitura nikdy nepřizná, že kryje pedofila a Rusáci si můžou mlít, co chtějí, protože v dnešním klimatu je přeci cokoliv, co prohlásí, a to například včetně údajů o momentálním počasí v Irkutsku, přeci a priori jasná lež, neboť skrz naskrz prohnilý je dozajista i Federální meteorologický ústav. Ovšem vypnete-li jako správný neomarxista kritické myšlení, abstrahujete od výše uvedeného podhoubí a tupě to sežerete jako obvyklou otrávenou pralinku od Netflusu, jedná se o nadstandartní, veskrze svižný a poměrně temný napínač a mile syrový exkurz do ruských bas, který trochu kazí pouze osazení krajně nesympatickým zbuznělým jelimanem a velmi diskutabilním (ne)hercem Lelůšem a kýčovitě násilná, nechutně zakrvácená romantická vložka. Takže kdo ví, možná jsem právě očtyřkoval ódu na pederasta.

plakát

Il Boemo (2022) 

Amadeus z chudobince a se souchotinami. Docela by mě zajímalo, co by dnes Pepouš řekl na to, že jej po dvě stě čtyřiceti letech vyobrazil nějaký sluníčkářský čecháček místo jako božského, cílevědomého a šarmantního klasicistního génia, razícího si zářnou cestu Itálií, která mu ležela u nohou, až se z toho roztomile pohlavně roznemohl, jako slizce bezpáteřního klasicistního genitála, promrdávajícího se s vervou kariéristického parazita nemytými klíny bohatých či vlivných klasicistních Italek, až si umrdal lues. To by ale možná ještě rozdýchal. Ovšem za to, že jeho památku krutě zostudil bezprecedentní neherec a ochrnutý bezlýtkáč Vojtěch Sakmaj, mimicky se projevující výhradně v případech, kdy nosil benátskou škrabošku nebo syfilitickou masku, tak za to by dozajista někomu nasraně vrazil do prdele čembalo. Velmi úsměvné je také to velkohubé označení distributora - „velkofilm“. Ty „velkolepé“ záběry Benátek (cca deset minut baráků ze dvou metrů) v této televizní inscenaci dost připomínají slavný Trhák pana Boufingra. Počítám, že takhle za soumraku a mimo sezónu jezdili tamní člunotramvají za deset éček na hlavu Kanálem Grande, a když náhodou narazili na nějaké liduprázdné zákoutí, vyfuckovali Dicka z lodi, flákli mu na držku škrabošku, aby neplašil holuby, a nechali jej pár minut jako obvykle bezradně nehrát na goupročko, přičemž Václav akorát tak hlídal, aby je odněkud nezmerčili karabiníci a nenapálili jim pokutu dvojnásobně převyšující rozpočet filmu. „Velkokrásně“ oprýskané interiéry „velkošlechtických“ sídel, tipuji na nějaký ten squat v Braníku s pár narychlo nalepenými antickými tapetami z fotošopu a vyloupený sekáč s cigánskými napodobeninami Ludvy Šestnáctky, zase dost nápadně připomínají klasicistní holobyty, jejichž majitelé byly klasicistní socky, tudíž neměli na nábytek. Operní lóže a kukaň desetihlavého orchestru počítám vypapundeklovali někde v Karlíně a nechali mezi nimi pobíhat pár druhořadých italských a ruských!!! (dezoláti zkurvení) herců, kteří patrně makali za jídlo a prohlídku Prahy s ilegálním průvodcem, a jímž místy vkládali do huby dialogy jako z logopedické poradny. Nasraně druhé, ač je to evidentní malofilm a těžký zhovnabitch, musím připustit, že genitální Pepoušovy kompozice udělaly svoje, což spolu s kulantním nasvícením, beznadějnou strohostí, solidní etudou s malým Mozartem a jakýms takýms, byť prudce diskutadebilním, příběhem tomu jistou atmosféru i spád vnukli, a já se u toho příliš neotravoval a zas tolik nezlobil. Takže krásných 2,5000000000132.

plakát

Někdo klepe na dveře (2023) 

„Ťuk, ťuk!“ „Kdo tam?“ „Tady Noční Šalamajn, more.“ „A co chceš, ty kluku pandžábská?“ „BAF!!!“ „… Aha, tak jako asi LEK, že jsi to ty, ale už to nedělej, víš, že ti to moc nejde! Co tam máš dál?“ „Inu, po sté přicházím zkusit resuscitovat svou dávno chcíplou kariéru, tentokrát s takovým urputným homobiblickým varováním o tom, že jestli nějací buzeranti okamžitě nezačnou páchat rituální sebevraždy, nastane konec světa.“ „Hm, hm, jako dobrý, vole, máš recht, koule a mile jsi jim to naandal, ale tebe asi omrzelo točit, co? Vždyť za tohle tě soudruzi z LGBT +DDPPP (Další Deviace, Psychické Poruchy a Parafilie) vykancelujou rychleji, než bys řekl „Svámípráhbhutána“, a nepomůže ti ani ten ukrutně angažovaný a zcela filantropický teplý Ježíš v závěru, homofobe zkurvený! I když, tadyhle Bludman to zase zjevně nepochopil a cáká. No, jestli jsou všichni bukanýři tak hloupí, možná to nakonec i přežiješ, a ještě tě i nechaj natočit další řadu Kvíresfolk. Téma vcelku milé, vole, takové mementivní a konzervativně nosné, po kterém možná i pár probuz(ň)enců zase usne, nicméně satanžel usne i většina heteroseksuálního publika, protože je to zase prázdně nabubřelá, krutě unylá až otravná, rádoby psychologicko – religiózní sračka bez pořádného děje i pointy. Čili celé poselství v prdeli. A to doslova! Takže namažte, nebo vlastně namaž, když jsi tu sám, a už mi s něčím takovým na chatu nikdy klepat nechoď, nebo příště pustím psy! Zjevně jsi kompletně vyhořelý, tak co kdyby ses na to už vysral a začal místo toho třeba sbírat barevné kovy? To ti určitě půjde!“. „Aby tě rakovyna sprala, ty vyjebany nevkusny rasystycki gadžo, a ať ťy Šiva zkrati kar na džaponskou delku!!!“

plakát

Bažináč (2019) (seriál) 

Konečně kulantní a zcela zasloužená pocta světoznámému zpěvákovi Ajvnovi Jangstrovi také ze Spojených sráčů, jejíž krajově adaptovaná zvuková stopa, aby to bylo dokonalé, rozhodně měla znít takto: / I’m driving Mustang 81 to camp in Alabama / in a rush taking the risk passing through Louisiana./ The monster’s on the rampage there stepping out the glade / eating mostly Texan fucks / Džóžin is its name. //Džóžin - The swamp thing is lurking in the plash / Džóžin - The swamp thing has reached the village edge / Džóžin - The swamp thing is sharpening its claws / Džóžin - The swamp thing bites and sucks and chokes. / To get rid of Džóžin, although it sounds insane, U must use just and only fucking powder plane.// Aneb, když už nějaká ta pásová linka na homixové furtdokolové lobotomie konečně vyprodukuje něco alespoň trochu originálního, jakž takž syslupného, zábavného, dějově dotaženého, pestrého a solidně temného, co na to cýlové publykum?: „Gchrrrrchchch, ééééé, dyď je to úplně blbí, neuvjeřytelné postavi, vůbec ňykdo tam nebil super, nelogyckí děj, nůůůůda, poťme rači opjetkovat ňáki hluboce fylozofyckí, antycki dramatyckí, mišlenkově děsně složytý, exystencyjálně povznášejýcý a hlavně úpa nedyskredytačňý Opruz Dej od Mrvelu!!!" Tudíž si o pokračování můžeme nechat akorát tak zdát. Čuráci vypatlaní!