Iggy

Friga na mašině jsem si oblíbil už jako malý, když jsem si ho často pouštěl u mého dědy z jedné ošoupané videokazety. Možná i proto je to dodnes můj nejoblíbenější Keatonův film a snad i mně nejmilejší film vůbec. Jeho síla není ani tak v komických situacích plných gagů, u kterých bychom se smíchy za břicho popadali, ale spíš v jeho atmosféře, v náladě jakou v nás vyvolává, v poezii a kouzlu, které obsahuje. „Na tomto filmu je možno obdivovat všechno: jeho jednoduchost i bohatost, jeho uvolněnost i napětí, jeho melancholii i humor. Všechny tyto pojmy vytvářejí celek.“ (Herbert Jhering) Doporučuji verzi se skvělou hudbou Carla Davise. Zajímavosti: Záběr s mostem a padajícím vlakem byl vůbec nejdražším záběrem v historii němého filmu. Delší 107 minutová verze je pouze pomaleji promítaná původní verze 75 minutová.

"If looks can kill, I am a-dead now." (...) "You throw the ball against me? I throw ball against you." (...) "Very true story." (...) "Is a sad and beautiful world."

„Šťastie je železničiar a dve biele kozičky.“ Poprvé jsem viděl film Vtáčkovia, siroty a blázni asi před dvěma lety a od té doby ještě aspoň čtyřikrát. Za celou tu dobu jsem ale nebyl schopen napsat k němu žádný uspokojivý komentář. Tak alespoň pár slov samotného režiséra: „V určité životní situaci, zvláště když si lidé uvědomují, že stárnou, hledají pocit štěstí. Třeba v nějaké hře, říkejme jí bláznovství. Jak jinak by člověk vydržel tlak světa, celé situace, jak jinak by mohl řešit pracovní i osobní problémy… Najdou na chvíli pocit štěstí v bláznovství a najdou svou osobnost, mají pocit svobody… ale člověk nemůže sám sebe dlouho klamat. Pak zaplatí daň za relativní štěstí.“ Jdou totiž za štěstím „tak vehementně, že pošlapou i to, co bylo hezké a čisté.“ Všichni, kdo jste dali filmu Post Coitum odpad! a co ohrnujete nos nad Bathory, které ještě ani nevstoupilo do kin, věnujte laskavě těch 80 minut filmu Vtáčkovia, siroty a blázni, který byl u nás 20 let zakázán. Tady totiž teprve uvidíte, jak originální filmař je Juraj Jakubisko, proč je jedním z našich vůbec nejlepších režisérů a proč převezme v Karlových Varech křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. A to natočil podle mě ještě o fous lepší film Zbehovia a pútnici!

„Si představ, jak třeba Pavlu Vrbovou volizujou plameny. – Plameny se maj!“ (…) „Dyť se na sebe podivejte kuci, dyť vypadáte jak ze dvou půlek. – Kdo jak vypadá? To to je normálka, sme zedníci! Každej zedník tak vypadá!“ (…) „Prosimtě Čendo, poď už. Póď. Póď. – Tak čekám, je to tady zajímavý, vole. – Zajímavý. Vole. Pro tebe je to zajímavý! – To neni zz-zajímavý, to to vubec, NAOPAK!“

U konce s dechem bylo jedním z prvních „uměleckých“ filmů, které jsem viděl. A po celkem nevydařeném středoškolském filmovém klubu (Andrej Rublev, Satyricon apod.) asi první, který se mi líbil. I když jsem ještě ani nevěděl, kdo je Humphrey Bogart, kterého tu Michel napodobuje. U konce s dechem je film jak pro cinefily, tak pro průměrné diváky, má v sobě drama, romantiku, napětí, umění i revoluci a je tak „ďábelským koktejlem a manifestem Nové vlny.“ Řekl bych „možná“ nejlepší film všech dob, po všech stránkách stejně inovativní jako Občan Kane.

Jakubisko: "Jediný film, ktorý by som nevedel nakrútiť lepšie." Viděl jsem Zbehovia a pútniky už potřetí a stále se nestačím divit. Geniální skloubení obsahu, hudby a samozřejmě nesmírně nápadité a bohaté vizuality. Podle mě nejdrsnější a možná i vůbec nejlepší československý film. Jakubisko byl podle mě v 60. letech naším nejoriginálnějším a nejzajímavějším režisérem, který byl spolu s Elo Havettou a Věrou Chytilovou určitým protipólem estetiky ošklivosti Miloše Formana, Ivana Passera a dalších novovlnných režisérů. A řekl bych, že protipólem zajímavějším. Zajímalo by mě, jestli se ho někdy dočkáme dvd, ale nevím, jaké jeho kopie vlastně existují. "Škoda, že tento poviedkový triptych - o troch svetových vojnách - už nikto neuvidí v tej experimentálnej farebnosti ako bol urobený. Negatív sa stratil a dnešná kópia je vyrobená z talianskej verzie, ktorú si totalitný režim schovával ako usvedčujúci dôkaz pre chystané politické procesy s umelcami. Paradox: vďaka tomu zostal zo Zbehov aspoň bledoružový tieň mojej filmovej "runway"." (V rusky dabované verzi, kterou lze na internetu stáhnout, „kupodivu“ chybí krátká sekvence o okupaci Československa v roce 1968, kdy nadlouho pominula „doba, kedy ešte bolo možné vymýšlať a nakrúcať príbehy.“)

Carlos William Carlos: „No ideas but in things.“ Trochu mě překvapuje, že tu nikdo nezmiňuje americké civilní básníky, jako jsou William Carlos Williams (skutečnému městu Paterson věnoval stejnojmennou rozsáhlou báseň, z které je i výše uvedený citát, který ve filmu zazní z úst rappera v prádelně), Wallace Stevens nebo Frank O’Hara, protože film je v podstatě poctou jejich dílu. A jejich knihy jsou ve filmu několikrát zcela úmyslně v záběru. Autorem básní použitých ve filmu je básník Ron Padgett, čtyři básně jsou starší - Love Poem, Poem (I’m in the house), Glow, Pumpkin - a další tři - Another One, The Run, The Line - napsal přímo pro film. Autorem básně Water Falls je sám Jarmusch. Paterson je o poezii každodenního života a kráse všedního dne. Sedm dní v týdnu, každý je stejný, každý je jiný, každý je krásný. Co je neobyčnějšího, než žít obyčejný život, dělat obyčejnou práci a psát při tom obyčejné básně? Patersonových básní podle mě na konci vůbec není škoda, protože to byly básně psané na vodu a sám básník to věděl. Básně není ani tak podstatné číst, jako je důležité je psát! Dokud budeme psát básně, budeme žít. Jak říká v jednom rozhovoru sám Jarmusch: „I love poets because I never met a poet that was doing it for money.“

Co dodat? Snad nejkultovnější film všech dob. S geniální rockenrollovou hudbou a tanečními čísly, provokativní a vzrušující mizanscénou, dokonalým Timem Currym a původním autorem muzikálového představení Richardem O'Brienem, polonahou Susan Sarandon, trefnou cameo Meat Loafa, spoustou promakaných narážek a odkazů na béčkové filmy a výtvarné umění (nejlepší je Americká gotika).

"Pojedeme vlakem! Kam? Na Žižkov. Polez. Teď bude písek. Co když nejede na Žižkov? Kam by to jelo? Tydle koleje vedou na Žižkov. (...) Myslim, že nejedeme na Žižkov. (...) Jsme zapomněli, že nákladní kolikrát nestavěj ve stanicích vůbec. (...) Kdybysme bejvali jeli na Žižkov, tak by to tam stejně nezastavilo, čili toho nemusíme vlastně litovat."

Hodně milý a povedený film, i když některé scény působí trochu zbytečně, vynucené scénářem, aby do sebe všechno zapadalo. Ale to zdaleka vynahradí ohromná upřímnost a otevřenost příběhu, nehledě k tomu, že mi je Radnor i jeho postavy neuvěřitelně sympatický. Vzhledem k tomu, že si Josh Radnor oba své filmy sám napsal, zrežíroval i zahrál hlavní roli, tak se mi příjemně věří, že i sám tvůrce je skutečně takový, jako jeho hrdinové, včetně Teda Mosbyho z How I Met Your Mother. Neumím si představit, že by někdo točil pořád takovéhle postavy, aniž by jimi sám do značné míry byl, podobně jako třeba Woody Allen.