Iggy

Česky On pianistou. Harold je výborný salónní pianista z velkoměsta, a tak si jede vydělávat na živobytí na divoký západ jako pianista v drsném salloonu. Shodou okolností do městečka dorazí taky největší drsňák Západu Dagger-Tooth Dan, který šerifovi vymění fotky v dopisech. Ze sebe udělá synka ze slušné rodiny a z Harolda největšího tvrďáka v kraji, před kterým je třeba mít se na pozoru. Slaboučký Harold ale neváhá a využije své nové pověsti, která ho provází na každém kroku, ve svůj prospěch. Nemůže samozřejmě chybět závěrečná půtka (s Danem a taky s barmanem Snubem Pollardem) ani závěrečný polibek.

Na kterémsi francouzském rybníce se počátkem 20. století učí Max Linder bruslit, víc netřeba dodávat. Údajně první film, ve kterém se Max objevil ve svém typickém kostýmu šviháka!

První Lloydův delší film, který natočil ve stejném roce jako Chaplin Kida a patří tedy mezi první dlouhé grotesky. Po úspěchu filmu se Lloyd ke krátkým groteskám už nevrátil. Harold je synek z bohaté rodiny, hejsek, budižkničemu a povaleč. Aby si mohl vzít svou milou Mildred, musí ale jejímu otci dokázat, že se dokáže do práce pořádně opřít. A tak se nechá naverbovat k námořnictvu. Mildred se s otcem a chumlem nápadníků vydává na cestu kolem světa a Harold svým způsobem taky. Prožívá každodenní problémy námořníka a časem se skamarádí i s nejdrsnějším mužem na palubě (výborný Noah Young). Cesty milenců se zkříží až v daleké Arábii, zemi nejen tisíce a jedné noci, ale také tisíce a jednoho lupiče. Maharadža dostane zálusk na Haroldovu vyvolenou a unese ji a chudák Harold musí svést souboj s celou jeho ochrankou v jeho orientálním paláci.

Kaurismäkiovská balada o patnácti mužích, kteří se všichni jmenují Frank, a anglicky mluvícím Pekkovi, kterému zřejmě trochu hráblo z Taxikáře. Z periferie Helsinek, kde je už nesnesitelně otravují zlé důchodkyně, ulice jsou přeplněné rozjívenými dětmi a psy, a autobusy jezdí narvané a ještě pozdě, se tahle banda dospělých mužů v plné síle, černých brýlích a ošuntělých ohozech vydá do centra města. Tam se snaží protlouct, jak se dá, někdo sám, jiní ve skupinkách. Moc se jim ale nedaří a pomalu strádají hladem a zimou. Jak se kdo ze svízelné situace dostane, už uvidíte sami. Snová scéna jejich fiktivního koncertu je zřejmě již předzvěstí pozdějších Leningradských kovbojů. Jinak klasický Kaurismäkiho styl a humor, jeho oblíbená hudba, filmové narážky, celkově ale trochu nevyvážené.

Výborný film, ale rozhodně ne Jakubiskův nejlepší, ty natočil o nějakých patnáct let dřív. Tisícročnou včelou se ale dokázal vrátit po dlouhém zákazu natáčet a po několika nevyrovnaných projektech v plné síle na československou filmovou scénu. Přestože Kronerova postava Martina Pichandy je asi ze všech nejsympatičtější, tak se mi víc líbily poslední dva díly, v nichž už nežije. Asi proto, že v prvních dvou dílech na sebe strhává až příliš pozornosti i přesto, že pro plynutí děje filmu není jeho postava zas až tak podstatná. Na rozdíl od svých potomků se nijak nevyvíjí ani nemění. Snad vůbec nejpodařenější scénou filmu je jeho pohřeb. ad: Politická situace podle mě není vůbec překážkou nadčasovosti, ba naopak. Aby něco mohlo být nadčasové, musí to podle mě pevně vycházet z konkrétního času a jeho reality. A politika je úplně běžnou součástí lidského života, a to aniž by se v ní člověk angažoval. I ve Sto roků samoty je politika velmi důležitá. Jinak by vznikla spíš neuvěřitelná nečasovost.

Poslední díl trilogie o Alfonsu Karáskovi. Zestárlý a mýty opředený svůdník Alfons Karásek (Miloš Kopecký) tentokrát učí svého nesmělého synovce Lojzíka (Jiří Langmajer, který oproti Copak je to za vojáka ze stejného roku hraje dost křečovitě a obzvlášť pohyb a tanec mu moc nejdou), jak jednat se ženami. Do vzniklých potíží se ale nejvíc zaplétá sám. Oproti předešlým dílům filmu uškodila barva a kulisy „zlatých“ 80. let, takže se s nostalgickým kouzlem starších černobílých dílů nedá srovnat. Taky herecké obsazení je podstatně slabší, alespoň písničky zůstaly dobré.

Jakubiskův celovečerní debut už dává tušit poetiku jeho pozdějších filmů. Scény Jurajovy jízdy na kole po pokoji nebo jeho a Janino bláznění v pražských ulicích by klidně mohly být součástí pozdějšího Vtáčkovia, siroty a blázni. Stejně tak postavu Yoricka můžeme chápat jako pokračování Juraje (oba ztvárnil Jiří Sýkora), což nás ovšem nutí nebrat Jurajovu proměnu a nalezení sebe samého (pokus začít svůj život znovu a lépe) jako definitivní. Fantastickou a nepřekonatelnou kameru u obou filmů má svědomí Igor Luther. I přes všechny Jakubiskovy bláznivé nápady však kladou Kristove roky důraz hlavně na příběh, což je zásluha scénáristy Lubora Dohnala, častého spolupracovníka Ela Havetty, který údajně původní Jakubiskův scénář úplně zamítl a společně stvořili nový. Později mu pomohl přepracovat příliš socialistický námět k filmu Postav dom, zasaď strom.

Jedinou, ale podstatnou výtkou filmu je Marjanino nadšení komunistickými myšlenkami, které by se u malého dítěte v izolovaném Íránu dalo pochopit, ale v období dospívání ve Vídni, vzdálené jen co by kamenem dohodil od blahobytného komunistického ráje ČSSR, Maďarska a Jugoslávie svědčí jen o její omezenosti a hlouposti. Marjana by se asi divila, co všechno by se nezměnilo, kdyby v Íránu nevládla diktatura muslimská, ale komunistická. Na druhou stranu ji ovšem (z)dravý kapitalismus málem nechal umrznout na ulici. Jinak má film asi všechno, co život přináší: lásku, politiku, radosti i strasti, a hlavně nezbytnou poezii (hlavně scény s babičkou). Příjemně mě překvapilo, jakou sílu a jaké poselství může mít takový kreslený film. Důkaz toho, že v jednoduchosti může být krása.

Náhodou, pro mě teda takový milý malý film. Rozhodně ne ztřeštěná komedie na jakou jsme u Caryho Granta zvyklí, ani ne thriller jako Na sever severozápadní linkou. A to je podle mě problém filmu Lidé budou pomlouvat, že nemá jasný žánr, je v něm něco komedie, trocha romantiky, prvky detektivky i dramatu, od všeho trochu, ale dohromady vlastně nic. Ale já se docela bavil!

Moc hezký dokument o slovenském režisérovi Elo Havettovi, zaměřený především na jeho film Slávnosť v botanickej záhrade, a dále na jeho rodné Vozokany a jeho předčasný skon. Málokoho je taková škoda jako právě Ela Havetty… Škoda, že se dokument nezaměřil i na Ľalie poľné. Dobrý nápad byl rozhovor s botanikem, který charakterizuje život palmy a jakoby mimoděk tak vystihl i Ela Havettu, naopak zklamáním pro mě byl rozhovor s Jurajem Jakubiskem, který tu působí s prominutím jako pitomec.