Naushika.

Když jsem viděla Abramsův reboot StarTreku, okamžitě mě napadlo, že jestli má někdo dělat nové díly Hvězdných válek, musí to být tenhle týpek. A on je fakt dostal a výsledek je přesně takový, jaký jsem očekávala a hrozně si ho přála. ♥ Je to především pocta původním Star Wars, jak esteticky (nikdo nebyl zvědavej na nablýskaný futurismus epizod I-III - my chceme oprýskaný X-Wingy se srandovníma zaměřovačema a šedivý hranatý imperiální interiéry s nesmyslnýma ochozama a čudlíkama!) tak příběhově - protože ty klišé a naivní dějové finty (nepřátelská supersilná superstanice má vždycky to superstupidní slabé místo, let's blow this thing and go home!) jsou to, co nás tak baví. ♥ Ano, vzhledem k tomu, že polovina filmu jako by z oka vypadla starým Star Wars (tedy hlavně epizodě IV), moc prostoru na invenci nezbývá, většina postav představuje klasické tropy a děj je vcelku předvídatelný, což asi může být bráno jako slabina - ale ne u prvního dílu fenomenálního comebacku něčeho třicet let starého a naprosto kultovního (zda Abrams StarWars někam posune nebo pojede stále v osvědčených vyjetých kolejích se ukáže až na dalších dílech). Novinkou, která mě nadchla, je pak hra s úhly pohledu, z nichž děj sledujeme: plenění pouštní osady zažíváme z perspektivy stormtrooperů, na bitvu stíhaček se díváme ze země, zásah planety superzbraní sledujeme z pohledu lidí, kteří na té planetě jsou... ♥ A k tomu všechny ty návraty postav i věcí, které tak dobře známe a máme rádi a které jsme naposledy viděli v epizodě VI. a po kterých se nám tak stýskalo. ♥ Jsem nadšená a dojatá, protože původní Star Wars se po třiceti letech konečně dočkaly pokračování, které si zasloužily. ♥

Zlaté pobřeží je řemeslně skvěle natočené. Jeho hypnotická forma a geniální soundtrack úžasně souzní a doplňují myšlenky a emoce odehrávající se v hlavním hrdinovi. Film se spolu s ním propadá do horečnatého afrického snu, sleduje jeho blouznění a točení ve spirále, která představuje důležitý opakující se symbol. Záměrně se otírá o hranici kýče a občas vstupuje i za ní. Jedno se mu podařilo dokonale: ve stylu té nejčistší mimesis vystihnout podstatu koloniálního romantismu a s ním neoddělitelně spojeného romantického rasismu. Bohužel, bez toho, aby jej jakkoli relativizoval či aktualizoval. Evropští kolonisté jsou aktivními hybateli, subjekty. Domorodí Afričané jsou pasivními objekty v pozadí, občas záměrně opticky splývajícími v černý dav. Evropané mají charakter, jsou buď padouchy nebo idealisty věřícími v lepší svět a spravedlnost. Afričané jsou mlčícími stíny a až na pár výjimek ani nemají jména. V centru stále aktuálního a stále bolestivého příběhu bezpráví, příběhu o kolonialismu a otroctví, opět stojí bílý muž. Černí domorodci jsou ušlechtilými divochy mysticky propojenými s přírodou, která fascinuje a děsí. Kamera onanisticky zabírá atavistické aspekty jejich života, tance, rituály, nesrozumitelná gesta a řeč. Tohle všechno je esence toho, jak byli černí Afričané vzdělanými Evropany vnímáni v první polovině 19. století a jako studie tohoto myšlenkového a emocionálního vyladění Zlaté pobřeží funguje geniálně. Když jsem v kině přistoupila na tuto hru, očekávala jsem ale, že se mi dostane nějakého zvratu, který celou tuto konstrukci nakonec nabourá a posune někam, kam by ve 21. století být posunuta měla. Ale to se nestalo a je to špatně. Možná to měl udělat sám divák? Těžko říct. Naše dnešní společnost ale bohužel stále ještě není ve stavu, aby bylo běžné být takové reflexe schopen. Ačkoli je formální stránka filmu takřka mistrovská, jeho obsah mě hluboce zklamal: nemá přesah a romantický rasismus, který by měl být dávno mrtvý, v podstatě oživuje a glorifikuje.

Mě tenhle film fakt strašně potěšil. Nenadchlo mě to, jak je natočený a o čem je (popravdě, na disneyovku je spíš pod průměrem), nadchlo mě, co sděluje: Doby, kdy byla "disney princess" hodná a pasivní holka v nesnázích čekající na svého prince, jsou pryč. Ve středu děje stojí vztah nikoli milenecký, ale sesterský. Princ může být dost dobře taky parchant. Postava Elsy (a její do nebe vynášená písnička) krásně přímočaře symbolizuje to, jak nesnesitelné je nežít autenticky a být nucen do pasivity a role "hodné holky". A na závěr všeho přichází známý pohádkový motiv, "zlomení kletby skutkem vykonaným z pravé lásky", jehož posun mě dojal: tou pravou láskou byla sesterská láska mezi dvěma ženami.

Mad Max je feminista! ♥ Krom toho, že je to naprosto geniálně natočená řežba a doslova neustálá akce (forma nepřetržité honičky je vlastně docela odvaz... divák si po chvíli uvědomí, že napínavé to bude furt a může se klidně uvolnit a jen se královsky bavit), která ale přitom neztrácí nápaditost a je stále přehledná... je to taky tak krásně přímočará agitka, až mi z toho plesalo srdce. Je tam všechno: • Silná, drsná, ale přitom emoce projevující hlavní hrdinka? Check. • Týpek, kterýmu je nejdřív všecko jedno, ale pak se rozhodne bojovat, i když se ho ta "ženská záležitost" netýká? Check. • Patriarchát ztělesněný těmi nejhnusnějšími hnusáky, kteří jsou posedlí mocí a ženy považují za věci? Check. • Kontrola reprodukce jako alfa a omega nadvlády hnusáků? Check. • Holky, který jsou krásný a dost marný... ale je jasně ukázáno, že je to tím, že byly zotročeny a učiněny závislými na patriarchálních hnusácích? Check. • Hodnej kluk trpící pod diktátem maskulinity, který se z něj vymaní a konečně je šťastnej? Check. • Klan ženských, který se umí rvát jak lvice, ale jejich ultimate goal není moc a desktrukce, ale pěstování života? Check. • Staré ženské, které nejsou na odpis, ale naopak za ty největší husťačky? Check. EMPOWERMENT! Uuuuuuu! Já jsem nadšena.

Jestli je tohle experiment, tak si jeho metodika zaslouží rozcupovat. Film (i celý "projekt") My Stuff totiž působí dojmem, že si předem stanovil, co chce sdělit a následně se toto snaží naplnit - a přitom dost tlačí na pilu, což je občas docela křečovité, na pár místech vyloženě trapné a především prakticky po celou dobu strašně ploché a povrchní. Problematika "závislosti na defacto zbytečných věcech" je aktuální, koncept autobiografického social experimentu stále zajímavý; jsem přesvědčená, že to, co hrdina ten celý rok ve skutečnosti řešil bylo mnohem komplexnější a to, co prožíval, mnohem hlubší. Tím spíš ale nechápu, že z toho sestříhal tak mělký a plytký film. Hlavní (a v zásadě i jediná) myšlenka je pěkná, ale upřímně, dost banální a nikterak překvapivá: na svižný kraťas by vydala, na celovečerní film to ale opravdu není. Zde některými vyzdvihovaná babička se během filmu objeví několikrát, aby pokaždé pronesla naprosto totéž moudro - onu nosnou myšlenku, která je divákovi jasná od první chvíle (z čehož mi bylo mírně trapně). Nalezení partnerského vztahu je ve filmu prezentované jako věc a) podmiňující osobní štěstí (což mě trochu nadzvedává, ale dejme tomu...) a b) komplexní asi jako spárování dvou postaviček z The Sims: potřebuju holku - hele holka, tu sbalím - opravím jí kolo - pozvu jí na výlet - tadá, hotovo, mám funkční dlouhodobý vztah (což mě strašlivě vytáčelo - zvlášť proto, že "holka" nemá ve filmu vůbec žádnou osobnost (většinu času ostatně ani tvář) a představuje vlastně jen další "věc", kterou si hrdina "rozhodne pořídit").

Tohle je přesně ten film, u kterého připadá v úvahu jen hodnocení ***** nebo odpad - nic mezi tím nedává smysl. Je to věru hrůzné a trapné, ale je to dokonale hrůzné a trapné. Námět i scénář je naprosto dementní a všechny postavy jsou absolutní gumy, mezi nimiž září hlavní hrdina - nelidská zrůda odporného zjevu, strašlivého smíchu a přízvuku a totální idiocie hereckého projevu - v níž z něj ale sálá, že se celou dobu bere smrtelně vážně a celou tuhle svou příšernost psal jakožto seriózní drama. Dosud mě všechny věci s nálepkou "tak hrozné, až jsou dobré" zklamaly, ale teď jsem v euforii, protože poprvé dám filmu bez zaváhání odpad, ale zároveň toužím ho vidět znovu a mé srdce při vzpomínce na něj plesá.

Wow, I didn't see that coming. Dost geniální hříčka s velkým gradujícím WTF efektem (málem jsem si při čím dál tím větším otvírání pusy vykloubila čelist). Stojí za shlédnutí!

Tenhle film je fakt dobrý po výtvarné stránce - ta kouzelně ošklivá estetika postaviček, barevný minimalismus, propracovanost detailů a pár skvělých nápadů... ale já se prostě nemůžu přenést přes tu jeho až kýčovitou dojímavost, která mi připadá prvoplánová a násilná. Silné scény byly, emoce tryskaly, slza mi ukápla nejednou - ale celou dobu jsem se cítila, jako bych do toho dojetí byla vmanipulována proti své vůli a bylo mi to vnitřně strašně nepříjemné. Harvie Krumpet mi před lety přivodil úplně tentýž pocit. Tohle prostě není pro mě.

Nevím, zda existuje hodně filmů natočených v podobně hardcore retro stylu, tohle byl každopádně jediný, který jsem dosud viděla. A fakt se mi to líbilo. Lovecraft podle mě dnes ani jinak natočit nejde... součást jeho poetiky je ten duch doby, krásně zaznamenatelný na starém filmu a starých fotkách (příklad geniálního pojetí zde. )

Pro mě tedy docela zklamání. Zaprvé: postavy ve mě patrně budily naprosto jiné pocity než měly, nemorálních antihrdinů už mám plné kecky, strašidelných násilnických dětí taky. (Hlavní dějová linka mi tak přišla trochu mimo a celou dobu jsem fandila Bruceovi.) Holku, která chodí s děsně vážným výrazem na pole opižlávat pařez sekyrou, jsem nebrala vážně od první scény s touto její kratochvílí (něco jako když v Matrix 3 vyráběli náboje do bazuky v moždíři) A ti bandidos v klóbrcích... Zadruhé: rozumné scifi filmy se většinou drží jednoho z těchto pojetí cestování v čase ( http://i0.wp.com/rcsmag.com/wp-content/uploads/2012/11/The-three-types-of-time-travel-in-movies.jpg ) - Looper plácá všechny dohromady a ve výsledku je nelogický a nekonzistentní až to bolí. Navíc Gordon-Levitt je tak namaskovaný, že si není podobný a není na co koukat...