Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Horor

Deníček (25)

Nejlepší filmy roku 2023 (podle mě)

Nejlepší filmy v distribuci:

1) Zabijáci rozkvetlého měsíce – monumentální a mistrně napsaný, zahraný i zrežírovaný žalozpěv na úpadek společnosti, jenž se pomalu a úderně noří do temnoty kontroverzní americké historie se zaměřením na podstatu zla v příběhu o tutlaných zločinech páchaných na původním obyvatelstvu ve jménu touhy po moci a bohatství. Velkofilm se zásadním přesahem, epickým měřítkem a portrétem Spojených států precizně vybudovaném na směsi gangsterky a westernu, amerických žánrů založených na tematizaci amorálního jednání. 

2) Umění jíst a milovat – nádherně vyprávěná, emotivní, něžná a fantasticky nasnímaná francouzská dobová gurmánská romance o kráse a pomíjivosti života a o smyslových slastech kultivovaných labužníků v čele s dvojicí zamilovaných kuchařských expertů. Vášeň k jídlu a dlouhé scény jeho příprav zde fungují jako prostředek k vyjádření milostných citů. Vrcholná pocta francouzské gastronomii, ve které láska prochází žaludkem a společné vaření je předehrou pro intimní chvíle, a v níž i anatomický popis příjmu potravy zní jako milostná poezie. 

3) Oppenheimer – velkofilm o životě teoretického fyzika a otce atomové bomby není ani tak klasickým životopisným dramatem, jako spíš modernistickým dramatickým politickým thrillerem, v němž se střídají dvě vypravěčské linie napříč několika časovými rovinami. Informačně hutná přehlídka ambiciózních, inteligentních a intrikujících postav a chytrých dialogů, která nedává prostor pro vydechnutí, navíc natočená s intenzivní filmařskou razancí. Dynamický a dravý film s působivě propletenou strukturou, vystavěnou na střetu dvou egoistických mužů a příběhu o boji jednoho vědce o záchranu vlastní duše, si klade otázky vztahující se k proměně civilizace po vynalezení jaderné zbraně, k etické stránce jejího použití a k ochotě lidí riskovat kvůli slávě či nadvládě zničení světa, což má relevantní přesah i do současnosti. 

4) Anatomie pádu – francouzské procedurální soudní a detektivní drama o vyšetřování kriminálního případu muže zabitého pádem z okna, v němž je podezřelou jeho žena, je inovativně nahlíženo perspektivou toho, jak celá situace i eskalující rozplétání vztahové krize obou manželů dopadá na jejich jedenáctiletého zrakově postiženého syna, jenž se náhle ocitne v zodpovědné úloze korunního svědka. Precizně vystavěný a bezchybně režírovaný film uvrhne diváky od samého začátku do nejistoty ohledně anti-hrdinčiny viny či neviny a celý je protkán skepsí a pochybnostmi. Bravurní charakterová studie o hledání pravdy, jíž se není možné dobrat, s mistrnými dialogy a strhujícím výkonem představitelky hlavní role. 

5) John Wick: Kapitola 4 – současná špička akčního žánru, která kromě zážitku z efektní, úderné a vizuálně opojné akce nabízí i dramatické a osudové pokračování příběhu profesionálního zabijáka, který své nepřátele likvidovat zkrátka musí, jelikož nemá na výběr – ocitl se ve smrtící spirále odplat a nevyřízených účtů, ze které se dá uniknout, jen když se probijete až na její konec. Akční scény opatřené nápaditými a elegantními choreografiemi nemají daleko k uměleckým instalacím, většina jich je mimořádně působivá a monumentální a snadno by obstála jako závěrečné vyvrcholení spousty jiných akčních filmů. Děj, byť poměrně přímočarý, je obalen solidní scenáristickou prací založenou na pečlivě budovaném vyprávění a postupném šponování intenzity jednotlivých situací. Velkým tahounem je i sympatický hlavní hrdina a nezapomenutelné charismatické vedlejší postavy. 

6) Spider-Man: Napříč paralelními světy – neuvěřitelně nahuštěný animovaný komiksový snímek čerpá z uvědomělého nadhledu, internetových memů, popkulturních narážek, dlouhé komiksové historie a z rafinovanosti, s níž tvůrci přistupují k frenetickým akčním scénám a k práci s postavami. Strhující audiovizuální obžerství nacpané nápaditými detaily, které si navzdory ultra-svižnému tempu, hromadě gagů a přehršli dynamické akce zachovává prostřednictvím příběhu dvou mladistvých superhrdinů a jejich rodinného zázemí i seriózní dramatickou rovinu, v níž vynikají naopak tiché emoce a pomalejší dialogové pasáže, jenž stojí na rodinných vztazích a na tématech osudovosti, dospívání a boje proti předurčenosti. 

7) Aftersun – jemný, intimní a citlivý snímek o dovolené dospívající dcery a jejího mladého otce v přímořském letovisku v polovině devadesátých let, jehož táhnou kupředu vynikající herecké výkony obou protagonistů, jejich skvěle napsané postavy, křehká režie a všeprostupující melancholie. Název filmu odkazuje ke krémům po opalování, používaným pro zklidnění efektu intenzivního slunečního záření. Jeho pozvolna vyprávěný příběh je symbolicky pro změnu medikamentem zjemňujícím následky emoční, jenž je otiskem snahy jeho autorky vyrovnat se s předčasnou ztrátou vlastního rodiče. Minimalistické pocitové drama s dlouhotrvajícím niterným dozvukem. 

8) Dungeons a Dragons: Čest zlodějů – nejzábavnější a nejlépe zvládnutý fantasy blockbuster za mnoho posledních let. Výborně vybalancovaný mix fantasy dobrodružství a komedie, u nějž se dá zasmát nahlas i žasnout nad jeho vizuální podobou, a jehož svět a postavy jsou natolik nosné, že by klidně ustály i několik pokračování. Hbitá, vtipná a nápaditá akční jízda, jejíž spletitý děj plný vypravěčských odboček hezky drží pohromadě, disponuje poutavou atmosférou, bohatou výpravou, zdařilými digitálními triky, zajímavými a netriviálními hlavními hrdiny a vynalézavými gagy. Navíc se nebere vůbec vážně, což je v tomto případě výraznou předností. 

9) Mission Impossible Odplata – První část – Pokračování populární akční série staví charismatického hlavního hrdinu ze staré školy proti digitálnímu nepříteli v podobě umělé inteligence, jenž naopak reprezentuje potenciální hrozby moderní doby. Oproti předchozím dílům méně velkolepá, zato dějově přehlednější první část plánovaného vyvrcholení celé špionážní ságy neklade důraz jen na dlouhé a příběh rytmizující kaskadérské akční scény, ale i na motivace postav a emoce, jež vyvěrají primárně z toho, že kromě osudu světa jsou v sázce i životy přátel hlavního hrdiny. Precizně realizovaná, napínavá a zároveň odlehčená letní podívaná sice nepokořuje laťku vysoko nastavenou některými jejími předchůdci, nicméně během masivního půlhodinového akčního finále jdou stejně všechny výtky stranou. 

10) Babylon – Opulentní výpravný velkofilm, jenž se ohlíží za divoce extatickými i tragicky smutnými příběhy filmových hvězd, jejichž sny a životní jistoty se rozplynuly, když o ně přestal být zájem. Návrat ke dvacátým létům minulého století do období nástupu zvukového filmu tu slouží nejen k vyjádření lásky k filmům jako takovým, ale i k nebývale ostré kritice Hollywoodu jakožto továrně vybudované na útlaku a pošlapávání lidských práv. Hypnotizující snímek střídá žánry podle převládající nálady postav – první třetina je až snově magickým a rozjařeným drogovým raušem, druhá třetina je více komedií a zbytek směřuje zas k dramatu s kriminálními prvky. Byť celkově snímek nemusí působit zcela celistvě a hned od začátku se pohybuje na hraně nabubřelého excesu, tak jeho jednotlivé části jsou ve většině případů režírovány mistrovsky. Po celou dobu jde ale především o stylizovanou a nadnesenou exkurzi do filmového zákulisí, která upomíná na to, že mnohé z filmů, které milujeme a obdivujeme, leckdy vznikaly v moři bezpráví, krve, potu, zvratků a výkalů. 

11) Tři mušketýři: D’Artagnan – dobrodružná literární klasika v novém kabátě kombinujícím poctivé historické drama plné intrik a nejednoznačných postav s moderním filmařským zpracováním a realistickou stylizací. Navzdory všeprostupující špinavosti, syrovosti a fyzičnosti mušketýři srší vtipem a šarmem a akční sekvence pozvedává jejich nápadité inscenační pojetí. Výborné herecké obsazení, skvělá výprava a působivá atmosféra dělají z této adaptace živelnou a vtahující podívanou, v níž divákovi záleží na postavách a jejich osudech, a která dodává mockrát zfilmovanému příběhu nový dech, aniž by jej obírala o staromilské původní kouzlo. 

12) Chlapec a volavka – japonský animovaný fantasy film o chlapci, jehož matka je zabita během bombových útoků v Tokiu, a on se následně stěhuje se svým otcem na venkov, kde má žít u matčiny sestry. Úvod je ještě civilní a prakticky bez nadpřirozena, pak se ale hlavní hrdina propadne do fantazijního světa, při jehož procházení se musí vyrovnat s pocity bolesti, samoty, zloby a smutku. Vyprávění přetéká pestrými vizuálními nápady, hlubokými myšlenkami a také magickými a pohádkovými snovými prvky, které umí být někdy kruté a jindy něžné. 

13) Karaoke Blues – kouzelně minimalistická finská romance mezi melancholickým dělníkem a nesmělou introvertní prodavačkou. Zasmušilá starosvětská tragikomedie o strastiplném sbližování dvou zoufalých duší vyniká perfektní formou, suchým humorem s vážnou tváří, osobitými charaktery, sociálním rozměrem, nevtíravým zakomponováním současných události v podobě rádiových zkazek o válce na Ukrajině vměstnaných do bezčasých retro kulis nostalgicky působících Helsinek, skvěle padnoucí hudbou i láskyplnými cinefilními odkazy na režiséry ze světa nezávislého a artového filmu. 

14) Godzilla -1.0 – nový restart japonského katastrofického sci-fi o obřím oceánském monstru zrozeném ze strachu z jaderné energie a válečných konfliktů v době atomových zbraní je návratem ke kořenům téměř 70 let starého fenoménu, jenž za málo peněz přináší spoustu muziky. Epické a leckdy dechberoucí destrukční/bitevní scény s nezničitelným monstrem jsou v kontrastu s civilním komorním lidským dramatem postav poznamenaných následky druhé světové války, v němž titulní obluda zosobňuje poválečné trauma a pocity viny a selhání. Bravurní kamerové kompozice a povědomý hudební podkres slouží velkolepému příběhu, jenž sice ohromí především postupně gradující akcí, leč přesto je v něm důraz kladen na postavy, jejich motivace a rozvíjející se psychologické pochody. 

15) Jagna – polská adaptace slavného románu vypráví o trudných osudech mladé dívky mezi sedláky na polském venkově na počátku 20. století. Animované drama je realizováno pracnou metodou, při níž byly natočené hrané záběry ručně přemalovány po jednotlivých filmových okénkách do rozměrných olejomaleb. Vizuální stránka filmu je tak sama o sobě uměleckým dílem, jenž čerpá z tvorby polských malířů zachycujících realistické výjevy z historického venkova. Silný příběh o údělu ženy žijící ve tmářské pokrytecké společnosti ovládané předsudky, závistí, sobeckostí či pomluvami a svázané konvencemi a tradicemi má univerzálně platnou výpovědní hodnotu a zapůsobí nejen uhrančivým výtvarným zpracováním a trýznivými dramatickými výjevy, ale i padnoucí energickou hudbou.

 

Čestná zmínka pro další pozoruhodné filmy:

Tár, On se bojí, Minulé životy

 

Nejlepší české filmy 

1) Úsvit – skutečně moderní, progresivní, univerzálně srozumitelný a perfektně řemeslně realizovaný snímek evropské úrovně s propracovanými detaily a promyšleným obsahovým i audiovizuálním konceptem, jenž se navzdory příběhovému zasazení do anti-utopického továrního městečka ve třicátých letech minulého století vyjadřuje k tématům relevantním pro dnešní dobu. Vyniká rezonujícími aktuálními motivy, jako jsou střet tradice a modernity či genderová identita, ambivalentní postavou silné hlavní hrdinky, která se musí kvůli svobodnějšímu životu vzepřít vůči společenským konvencím, nebo fluidním přeléváním žánrů od mysteriózní detektivky po melodrama. Film o životě ve společnosti, která se navenek tváří pokrokově a novátorsky, leč přesto je v ní zakořeněno zpátečnické smýšlení lidí, kteří ke každé jinakosti přistupují se stereotypními předsudky, a o následném nutném prozření. 

2) Přišla v noci – nejlepší česká komedie za poslední léta, která povyšuje práci s tématem pokřivených rodinných vztahů přimknutím k prvkům znepokojivějších žánrů, jako jsou horor nebo home-invasion thriller – žánr postavený na tísnivé premise, že intimitu domova hlavních hrdinů naruší zvenčí nějaký vetřelec. V tomto případě je oním vetřelcem bezohledná, manipulativní, vztahovačná, sebelítostivá a citově vyděračská, ale též tragicky osamělá matka, která se nacpe do bytu svého syna a jeho přítelkyně. Z jednoduchého nápadu, skromných prostředků a komorních podmínek se podařilo vykřesat maximum. Film vychází z povědomých a přesně odpozorovaných dialogů a situací stojících na rodinném soužití, jejichž nepříjemnost drsně stupňuje až do absurdních rovin. Vyprávění je systematicky pojato tak, aby každá scéna působila komicky a úzkostně zároveň, a lze jej číst i metaforicky jako sondu do problematiky selhávající mezigenerační komunikace. Splynutí obou tonálně odlišných nálad, kdy se erupce hlasitého smíchu často a pravidelně střídají s intenzivním mrazením v zádech, probíhá ve snímku naprosto hladce a harmonicky. 

3) Tonda, Slávka a kouzelné světlo – rodinný animovaný film o přátelství svítícího kluka a dívky s bujnou fantazií, kteří žijí v bytovém domě, jenž je obrazem společnosti potýkající se s mocichtivostí, úzkostmi a neschopností si naslouchat, dokáže oslovit stejnou měrou děti i dospělé publikum. Do hloubky pracuje s tématem přijetí jinakosti a citlivě ukazuje, jak může vzájemné porozumění a sdílení navzdory odlišnostem vést k tomu, že začnete sami sebe přijímat mnohem sebevědoměji. Film předává cenné lekce bez nutnosti vše doslovně vysvětlovat a splétá kouzelné fantazijní prvky se strastmi skutečného dospívání i rodičovství a s náznaky dalších vážných témat, aniž by přitom ztratil zářivý pohádkový nádech. Krom toho nádherně a uvědoměle pracuje s barvami a se světlem. 

4) Němá tajemství – drama o třech ženách, které se vyrovnávají se smrtí jednoho muže, rozplétá formou detektivního pátrání paralelní dvojici linií – vyšetřování (sebe)vraždy pacienta vážně postiženého afázií a postupné odkrývání jeho komplikované osobní vztahové minulosti. Přesvědčivé herecké výkony kralují zručně napsanému a natočenému filmu, jenž je realizačně i atmosférou srovnatelný s mnohými severskými kriminálkami. Kromě poutavého příběhu s řadou zvratů, jenž pojednává o snaze nalézt pro trpícího člověka to nejlepší řešení i za cenu ilegální cesty, snímek zaujme též osvětou nepříliš známého onemocnění souvisejícího s poškozením řečových oblastí v mozku. 

5) Tancuj Matyldo – do dramatu o muži, jehož pracovní i osobní život zásadně naruší nenadálá nutnost postarat se o svou matku, u níž začnou čím dál intenzivněji propukat symptomy Alzheimerovy choroby, otiskli jeho tvůrci osobní zážitky s péčí o nemocného rodiče a stejně tak i zkušenosti se sociálními službami a souvisejícími institucemi. I přes značné množství dramatických situací a nemalou porci skepse je vyznění filmu v konečném důsledku spíše motivační, neb jeho postavy volí cestu, která má ve finále pozitivní dopad na jejich silně problematické vztahy. Snímek vyniká realističností, civilností a emocionální opravdovostí přinejmenším v kontextu toho, že zpracovává závažné téma zákeřné nemoci a snahy se s ní nějak vypořádat prostřednictvím autenticky prožitých situací, v nichž dokáže najít přes všechen smutek a těžkosti i odlehčené humornější chvilky.

 

Čestná zmínka pro nejlepší krátký film:

Elektra

 

 Nejlepší filmy mimo kino 

1) Hundreds of Beavers – aktualizace grotesky pro 21. století, nehorázně vtipná, nápaditá a roztomilá, využívající různé tvůrčí a stylistické postupy i opakující se motivy k budování postupně se vyvíjejících gagů, gradujících do nepředvídatelných rovin. Jednoduchý, leč sofistikovaně strukturovaný příběh o paliči alkoholu/lovcovi kožešin, jenž je nucen se přizpůsobovat okolnostem a v zasněžené divočině nejprve bojuje o přežití a následně o lásku, je nevídaným gejzírem kreativity, nejlepší komedií za poslední léta a zcela jistě i budoucí kultovní klasikou. 

2) Chudáčci – nesmírně zábavná a významy přetékající extravagantní a bizarní komedie s frankensteinovskými motivy o emancipační cestě jedné ženy za poznáním světa i sebe sama. Ženy s dospělým tělem a mozkem vlastního nenarozeného dítěte, kterou skrze vyprávění řazené do kapitol sledujeme na cestě po Evropě, jak porušuje všechny myslitelné společenské konvence, postupně podráží patriarchátu nohy a ve finále mu bodá kudlu do zad a prochází si kompletním zrychleným vývojem od zvídavého batolete přes naivní dospívající dívku až po výmluvnou intelektuálku s jasným názorem na stav věcí. Inteligentní dialogy, promyšlený koncept, aktuální téma, vizuálně opojné obrazy, strhující herecké výkony, ďábelsky morbidní nápady a spousta nahoty v uměleckém filmu, jen zároveň vyniká diváckou přístupností. 

3) Unavená naděje – komplexní, vrstevnatý a vůči lidstvu cynický turecký film-román o učiteli v zasněžené Anatolii, jenž zápolí s obviněním z příliš důvěrného kontaktu se žákyněmi. Divácky náročný snímek v sobě sdružuje mnoho témat od zneužívání moci z pozice hlavního hrdiny po intelektuálně-milostný trojúhelník, která se přes sebe přelévají, aniž by některé z nich výrazně dominovalo. Všechny složky filmu včetně detailní režie, chirurgicky přesného scénáře i fantastické kamery, která často snímá v předlouhých záběrech plahočící se postavy nebo jejich našlapané mnohaminutové dialogové výměny, vytvářejí plastický a realistický svět, který diváka zcela pohltí. 

4) Vermines – jeden z nejlepších pavoučích hororů v historii kinematografie, v němž jedovatý a s překvapivou rychlostí se množící osminohý pokoutník unikne z krabičky svého majitele a zamoří obří činžák na francouzském sídlišti. Realistické prostředí s postavami dokreslujícími jeho sociální aspekt a svěží přístup schopného mladého filmaře plného energie je přesně to, co tento hororový sub-žánr potřeboval. Řádně intenzivní pavoučí scény se neustále stupňují a nutí k ustavičnému ošívání se, přičemž zvlášť pro lidi, kteří se pavouků štítí, budou některé pasáže za hranicí únosnosti. 

5) Pracovní síla – zdrcující kanadské sociální drama o skupině guatemalských dělníků, kteří jsou opakovaně dováženi do québecké potravinářské fabriky, aniž by znali svá práva a pracovní podmínky, a tak jsou hrubě vykořisťováni až do roztrhání těla v nesmyslně nastaveném a nespravedlivém systému, na němž jsou biti ve výsledku všichni, nejen živořící nádeníci, ale i jejich bezohlední kanadští zaměstnavatelé, kteří musejí plnit kvóty a jsou na levné pracovní síle existenčně závislí. Celá problematika je nahlížena z pohledu chápavé překladatelky, jenž jako jediná vidí pracovníky jako individuální bytosti a zároveň je přítomna i u problémů druhé strany, což činí snímek silně empatickým, aniž by zároveň tíhl k moralizujícím odsudkům. Silné budování děje s postupně gradující intenzitou a emotivním závěrem, navíc na aktuální a společensky důležité téma. 

6) Netvor – výtečně napsané japonské drama začíná jako příběh matky samoživitelky, jíž dělá starosti její syn, patrně šikanovaný na základní škole svým učitelem. Rafinovaně vystavěný snímek pak ale postupně nabídne i vypravěčské perspektivy onoho učitele a dotyčného syna, které pokaždé přemění hlavní téma filmu v něco jiného. Nahlížení na tytéž události z jiného pohledu následně vždy poskytuje další dílky skládačky a opakovaně převrací významy dříve viděného. Nápaditá a složitá struktura filmu stojí na průběžném doplňování záměrně ponechaných mezer a nejasností ve vyprávění a na soustavném boření všech očekávání a předpokladů, které film v divácích sám vyvolal. V centru dění přitom stojí jen pár skvěle definovaných postav, které příběh vyprávějící o vnitřní bolesti, o proměně role učitele ve společnosti a o chybách vzniklých kvůli dělání ukvapených závěrů vede ke zničujícímu finále. 

7) Byt č. 10-01 – herecky procítěné a přesně režírované americké nezávislé drama se nejprve zabývá sociální tematikou, když své plně věrohodné postavy matky-bývalé zlodějky a jejího syna, kterého ilegálně unese z pěstounské péče a změní mu identitu, aby mohli žít opět jako rodina, nechává díky silné vůli a odhodlání vystoupit z životní mizérie a vést relativně normální život s potenciálně světlou budoucností. Postupem času se ale postava matky odsouvá z pozice hlavní hrdinky a do popředí je čím dál výrazněji stavěn její dospívající syn, čímž se posouvá i úhel pohledu. Závěrečný akt pak představuje nečekané tnutí do srdce a odhaluje, že už tak promyšlené a na pevných základech vybudované vyprávění bylo po celou dobu ještě důmyslnější, než by se mohlo zdát. 

8) Sbohem, Julie – silné súdánské drama o morálním dilematu, výčitkách svědomí a o vývoji ve vztahu dvou žen (černošky z chudinského slumu a movité muslimky zodpovědné za smrt jejího manžela), které působivě a napínavě pracuje s odkládáním nevyhnutelného odhalení pravdy a doplňuje jej o motiv soužití arabské hlavní hrdinky s jejím distancovaným mužem a o kontext politické situace v zemi, jenž směřuje k národnímu referendu o autonomii. Snímek poctivě a komplexně nakládá s řadou motivů i s postavami a do příběhu zapracovává na mnoha úrovních témata, jako jsou vina a vykoupení, lži a nedůvěra, posun od rasových předsudků ke vřelému přátelství nebo nastavování priorit při činění velkých životních rozhodnutí. 

09) Sleep – silně zdařilý a nápaditý jihokorejský horor o různých poruchách spánku včetně extrémní náměsíčnosti, kdy se člověk stává nebezpečným pro sebe i pro své okolí. Noční hrůzy manželského páru jsou vyprávěny z pohledu úzkostné ženy, která se oprávněně obává, že by její muž mohl ve spánku zabít jejich novorozeně. Napínavě budovaná zápletka je následně postupně dovedena do netušených rozměrů, přičemž nabídne jak dějové zvraty, tak malé ostrůvky funkčního situačního humoru. 

10) Late Night with the Devil – australský hororový snímek je formálně koncipován jako nově oprášený záznam nikdy neodvysílané speciální halloweenské epizody populární talk show ze 70. let, která se poněkud zvrhla poté, co do ní nečekaně zavítal ďábelský host. Celkově jde o pozvolna prohořívající a formálně pozoruhodnou podívanou s perfektní dobovou stylizací, která pomaličku stupňuje míru znepokojení až do šokujících okamžiků, na něž se vyplatí si počkat.

 

Čestná zmínka pro nejlepší dokument mimo kino:

Still: Příběh Michaela J. Foxe

Nejlepší filmy roku 2023 (podle mě)

Nejlepší filmy roku 2022 (podle mě)

Nejlepší filmy v distribuci:

1) Poslední představení – nesentimentálně emotivní a krásně natočené indické drama o chlapci, který se snaží se svými kamarády postavit v chudé vesnici biograf. Film o lásce k filmu a ke starým kinům, jenž slouží jako pocta kinematografii i světovým režisérům, vypráví o cestě za svým srdcem navzdory rodinným tradicím a předurčenosti, plně obstojí i jako sociální drama se špetkou culinary cinema a zároveň svěže tematizuje film z materiálního hlediska a nevídaným způsobem zachycuje též smrt filmového média.  

2) Elvis – audiovizuálně strhující, výborně zahrané a od prvních okamžiků silně vtahující hudební životopisné drama, válcující veškerou konkurenci posledních let, v němž se perspektiva mladého Elvise Presleyho přirozeně doplňuje s perspektivou nespolehlivého vypravěče v podobě jeho úlisného manažera. Mistrovsky nasnímaná hudební čísla vynikají famózním střihem a celým filmem se vine téma nezlomné snahy o zachování vlastní výjimečné osobní a hudební identity, která je jako jediná klíčem k umělcově úspěchu a nesmrtelnosti.

3) Trojúhelník smutku – možná je to střelba na až příliš snadné cíle, přesto tu dlouho nebyla vtipnější satira na současnou společnost, moderní trendy a kapitalismus, která by byla takhle ostře jízlivá a nekompromisní. Mnohovrstevnatý film o nerovnosti ve společnosti a o nekončícím boji o moc a privilegia, jenž je navíc divácky velmi vstřícný a v němž perfektní skloubení špičkové festivalové filmařiny s pokleslostí a střet intelektuálního humoru s fekálními gagy vedou k nezapomenutelným scénám vyvolávajícím záchvaty smíchu.

4) Avatar: The Way of Water – příběh pokračování Avatara z roku 2009 je jednoduchý, leč nechybí mu emoce, napětí, patřičná dramatičnost ani skvělá akce. Hlavně je to ale masivní velkofilm s bravurním citem pro budování fikčního světa a rozvíjení postav. Technologicky a vizuálně jde navíc o absolutní skvost, pro který se těžko hledá srovnání. Objevování nových zákoutí planety Pandora je místy až éterickým a poetickým zážitkem, který v kině a ve 3D úspěšně přenáší diváky do jiného časoprostoru.

5) Batman – nejtemnější a nejsyrovější film o netopýřím muži, který v sobě kombinuje komiksové drama, akční krimi-thriller, pulpovou gangsterku, neonoir detektivku a sporadicky i katastrofický film. Výrazně působivé a špičkově realizované epické drama, které pozoruhodně a inovativně pracuje se známými postavami, a v němž Batman není jen obávaným superhrdinou, ale i zranitelnou, pochybující, traumatizovanou a do sebe uzavřenou obětí ponořenou do zášti a smutku.

6) Top Gun: Maverick – pokračování, které s přehledem předčilo svého předchůdce. Vše, co bylo na prvním Top Gunu z roku 1986 dobré, bylo povýšeno prostřednictvím moderní filmařiny a aktualizace do současnosti o několik úrovní výš. Akční sekvence, natáčené se skutečnými stíhačkami, jsou dechberoucí. Komplexní masterclass akčního melodramatického filmu a také velký návrat do slavné role pro Toma Cruise, který spolehlivě utáhne celý film na svém charismatu a na pečlivě nacvičených úsměvech.

7) Fabelmanovi – ve svém zdaleka nejosobnějším filmu se režisér a scenárista Steven Spielberg ohlíží za svým dětstvím a dospíváním a za zážitky, které jej formovaly jako filmaře. Natáčí lehkou rukou a s poctivou dávkou hravosti, jemnosti, upřímnosti a citu, čímž potvrzuje pověst jednoho z nejlepších filmařů současnosti. Namísto nostalgicky naivní a lacině sentimentální vyprávěnky o kráse filmového média totiž překvapivě servíruje emocionálně silné rodinné drama, v němž jsou radostné a humorné chvíle vyváženy stejnou měrou melancholií a těžkostmi.

8) Svatý pavouk – mrazivé íránské krimi natočené podle skutečných událostí o honu na sériového vraha zabíjejícího ve městě prostitutky. Příběh vyprávěný z pohledu emancipované, ateistické a odvážné novinářky je zároveň nekompromisním náhledem do íránské společnosti prolezlé fanatismem, korupcí a misogynií, v níž má soudní proces s dopadeným zločincem kvůli názoru silně věřící veřejnosti překvapivou, tíživou a emočně intenzivní dohru.

9) Podezřelá – vynalézavě vyprávěný jihokorejský film o osudové romanci policejního vyšetřovatele a vdovy podezřelé z vraždy dovedně míchá kriminální thriller a melodrama s černou komedii a hravě zaplétá diváka do klubka zvratů, bohatého na znejišťující a nepředvídatelné momenty. Důmyslná režie uhrane celou řadou stylistických voleb, zatímco propracovaný scénář balancuje na hraně překombinované skládačky, v níž ale všechny dílky zapadnou do sebe.

10) Událost – francouzské drama zasazené do 60. let, kdy byly potraty ve Francii ilegální a přísně trestané, se zaobírá příběhem nadějné studentky literatury, která se po nechtěném otěhotnění ocitne kvůli odhodlání pokračovat za každou cenu ve studiu ve značně složité situaci. Naléhavý snímek s přesahem do současnosti precizně a sugestivně poukazuje na nutnost práva žen svobodně rozhodovat o vlastním těle.

 

Čestná zmínka (pro filmy minulé sezóny, které se do kin dostaly se zpožděním):

Na cestě – íránská komediální road-movie o dramatickém loučení, která přetéká režijními nápady, mísí humor a hořkost v perfektním poměru a disponuje vtipnými dialogy, skvěle vypointovanými situacemi a jedním z nejlepších dětských hereckých výkonů v historii kinematografie.

Bod varu – na jeden záběr natočená adrenalinová jízda z prostředí vytížené luxusní restaurace, jenž důsledně buduje atmosféru pracovního stresu, organicky přepíná mezi jednotlivými ději a okouzluje precizně nazkoušenými dialogy i hereckými výkony.

Drive My Car – japonské drama o nečekaném porozumění mezi divadelním režisérem a jeho mladou soukromou řidičkou vypráví o sdílení traumat a tajemství, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, odehrávajícího se na pozadí zkoušek Strýčka Váni ve vícejazyčné verzi, a vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby.

 

Nejlepší české filmy

1) Oběť – slovensko-české koprodukční drama pojednává o morálních dilematech svobodné ukrajinské matky žijící v českém maloměstě, jíž se vymkne z rukou mediální kolotoč zaostřený na případ jejího dospívajícího syna, který se stal obětí násilného útoku mladistvých romských násilníků. Snahu o získání českého občanství a rozjetí podnikání jí komplikuje starost o syna i nutnost snášet zvýšenou pozornost a zájem okolí, spojenou však i s neustálým tlakem a nutností žít ve lži a přetvářce. Film špičkové evropské úrovně s precizní realizací od dialogů přes herecké výkony až po kameru snímající děj v dlouhých záběrech, za který by se nemuseli stydět ani režiséři rumunské nové vlny.

2) Běžná selhání – koprodukční film sestává z příběhů tří žen, vyprávěných během jednoho dne na pozadí jakési blížící se katastrofy. Snímek upoutá pevně uchopenou a precizní režií, přesnými hereckými výkony hlavních protagonistek i vypilovaným scénářem, jenž vyniká nejen ambiciózní snahou o žánrové vybočení, ale i začleněním nevtíravého přesahu s ekologickým poselstvím. Navzdory koketování s prvky sci-fi a katastrofických filmů však film zůstává v jádru skromným a intimním psychologickým dramatem, které klade důraz především na své postavy a na jejich pocity.

3) BANGER. – kinetický, dialogově autentický a pocitově intenzivní snímek na pomezí thrilleru, černé komedie a dramatu o morálním prozření, zasazený do prostředí drog, rapu a hip-hopových koncertů. Jeho hlavní hrdina, mladý samolibý rapper s velkými ambicemi, se odhodlaně snaží vylepšit svou životní situaci, leč každým dalším špatným rozhodnutím ji jen konstantně zhoršuje. V souladu s tím je nejvýraznějším motivem filmu ztráta iluzí. Realističnost podtrhuje i obrazová složka zachycená mobilním telefonem a promyšlený koncept vizuální formy doplňuje též prokládání děje střípky z různých virálních videí, jimiž je příběh ironicky komentován.

Doporučení na další kvalitní české filmy: Arvéd, Kdyby radši hořelo, Il Boemo, Poslední závod

Čestná zmínka pro tři nejlepší české dokumenty: KaprKód, Good Old Czechs, Zkouška umění

 

Nejlepší filmy mimo kino

1) RRR – akčně dobrodružný indický velkofilm vyprávějící o revoluci a jednom velkém přátelství v kolonizované Indii. Na kontrastu ohně a vody postavený příběh dvou mužů, stojících na opačných stranách barikády a vykreslených v souladu s nacionalistickým vyzněním filmu v podobě bezmála superhrdinů, překypuje spektakulární over-the-top akcí, která je ale dokonale přehledná a fantasticky nasnímaná, a také perfektními a nápaditými muzikálovými/tanečními čísly. Krom toho tento dějově našlapaný a z hlediska užitých motivů pestrý film definuje i bezbřehá fantazie a absolutní nestřídmost jeho tvůrců, která je během epického vyprávění o velkých činech a velkých emocích přetvořena v čistou radost a nadšení.

2) All Inclusive – jemný a citlivý snímek o dovolené dospívající dcery a jejího mladého otce v přímořském letovisku v polovině devadesátých let táhnou kupředu vynikající výkony obou protagonistů, jejich skvěle napsané postavy, křehká režie a všeprostupující melancholie.

3) Dalva – drama o náctileté dívce, která se po zatčení svého milovaného otce, s nímž žila a který ji sexuálně zneužíval, ocitá proti své vůli v sociálním ústavu, odkud se snaží opakovaně utéct. Precizně režírovaný film se skvělou dětskou představitelkou hlavní role inovativně přistupuje k tématu sexuálního zneužívání nikoli z hlediska násilí, nýbrž ve smyslu manipulace s realitou z pozice dospělého, který je v rodině nositelem definice toho, co všechno může být z pohledu dítěte bráno jako normální a standardní projev lásky.

4) Lynch/Oz – naprosto vyčerpávající esejistický dokument o provázanosti díla režiséra Davida Lynche s americkou muzikálovou klasikou, Čarodějem ze země Oz z roku 1939. Podrobná studie vlivů a odkazů, zasazená do kontextu světové kinematografie a poskládaná z bezpočtu ukázek a doprovodných komentářů šestice odborníků a filmařů, představuje cinefilní potěšení nabité informacemi, zajímavostmi, pozoruhodnými detaily a netušenými intepretacemi.

5) Slepý muž, který neviděl Titanic – emotivní a překvapivě se vyvíjející drama o nevidomém vozíčkáři, který se rozhodne podniknout na vlastní pěst nebezpečnou výpravu za svou přítelkyní, natočené z perspektivy člověka se silnou vadou zraku.

 

Čestná zmínka:

Třináct životů – filmařsky minimalistické, leč přesto napínavé a emocionálně vypjaté procedurální humanistické drama o odvaze, odhodlanosti a houževnatosti. Zachycení mediálně známé události z Thajska, při níž se po zmizení třinácti dětí v zatopené jeskyni rozjela dvoutýdenní záchranná akce s nejistým výsledkem, vyniká bezchybnými klaustrofobickými scénami a hereckými výkony. Skvělý film, avšak o rok dříve se témuž tématu věnoval i dokument Záchrana, který je ještě o něco lepší.

Nejlepší filmy roku 2022 (podle mě)

Nejlepší filmy roku 2021 (podle mě)

Nejlepší filmy v distribuci:

1. Quo vadis, Aida? – vyvrcholení bosensko-srbského konfliktu v polovině 90. let z pohledu bosenské překladatelky, která se snaží ochránit svou rodinu během mnohatisícové evakuace, zatímco soustavně tlumočí komunikaci mezi oběma stranami a velícími zástupci OSN. Její příběh i zachycení celé události jsou od začátku do konce silně vypjaté, dynamicky vyprávěné a neuvěřitelně vtahující. Kromě pevně uchopené režie a propracovaného scénáře film uhrane především vrcholným a zcela věrohodně prožitým výkonem představitelky hlavní role. 

2. Poslední souboj – působivé historické drama, které vypráví tentýž příběh o rozpadu jednoho přátelství, obvinění ze znásilnění a rytířském klání na život a na smrt ze tří různých perspektiv. Stojí na dialozích a emocích, na prokreslených postavách, zasazených do velkolepých středověkých kulis, a na nevtíravé reflexi MeToo, přirozeně posílené zpátečnickým smýšlením v dobách temna a tmářství. 

3. Paříž, 13. obvod – elegantně režírovaný a chytře napsaný francouzský snímek, zkoumající milostné a vzájemně propletené osudy tří pařížských třicátníků. Věrohodně buduje přesvědčivé a propracované postavy a skvěle pracuje s hudbou, černobílou kamerou a s výtečnými herci. 

4. West Side Story – velkolepé oživení klasického muzikálu, které má oproti svému vzoru výhodu v podobě moderního zpracování a současného profesionálního řemesla, a tím pádem disponuje i větší chytlavostí a celkově hbitějším tempem. Skvělí herci, fenomenální taneční i pěvecké sekvence a písně o lásce a oslavě života, ale i o diskriminaci a násilí, které neztrácejí ani po letech na síle a aktuálnosti, ve službách skvělého filmu, který se směle vyrovná kvalitám svého předchůdce, jehož motiv rasových konfliktů oprašuje jako dodnes relevantní společenské téma. 

5. Rozhněvaný muž – nezvykle vážná britská gangsterka, zabalená do precizně režírovaného akčního krimi-thrilleru o pomstě, jenž ve třech krutých dějstvích postupně odhaluje identitu, zázemí i motiv hlavního hrdiny, a který na začátku svou soustředěností a postupným budováním napětí chytne a až do konce ani na okamžik nepustí. 

6. Duna – vypravěčsky nadstandardně zručná adaptace první části slavného sci-fi románu, vizuálně strhující a svou narativní strukturou promyšlená a soustředěná. Z jejího děje sálá příjemně starosvětská literární poctivost a autorská brilance, která snímek svým intenzivním kladením důrazu na nesmlouvavou serióznost odlišuje od současných žánrově spřízněných blockbusterů, koncipovaných jako šablonovité nablýskané sebeironické přehlídky atrakcí. Velmi nadějný příslib, navnazující na své nutné dokončení. 

7. Drazí soudruzi! – černobílé ruské drama popisuje události, které vedly v Sovětském svazu v roce 1962 k masakru protestujících dělníků, a používá je ke kritickému obrazu totalitních praktik tehdejšího socialistického režimu. Na pozadí následného dění, při němž se naplno projeví potenciál zhoubného despotismu autoritářské ideologie, přitom sledujeme příběh matky, až naivně oddané komunistky, která riskuje kariéru ve straně i život, aby našla svou nezvěstnou dceru, jenž se protestů též účastnila. 

8. Sebevražedný oddíl – vydařený záměr zcela restartovat příběh o superhrdinském týmu složeném z odsouzených trestanců a nadlidských vyvrhelů vyhřezl do lehkonohé, divoké a barvitě rozjuchané komiksové jízdy plné ujetých postav a ztřeštěných gagů, která navzdory prudké kadenci stylizovaných a nadsazených nápadů nepůsobí přeplácaně. Pro někoho možná až příliš extravagantní, ale když víte předem, do čeho jdete, je snadné se na to naladit. 

9. Rytíři spravedlnosti – letošní vrchol severské černohumorné tragikomiky přišel z Dánska, a sice v podobě žánrového mixu kombinujícího psychologické drama o ztrátě a truchlení, thriller o pomstě, nechtěné kauzalitě a zákonech pravděpodobnosti, absurdní komické prvky, akční scény a svým svérázným způsobem i vánoční atmosféru. Navzdory této tonální bohatosti jde o konzistentně vyrovnaný snímek, který zvládá zároveň bavit, napínat i dojímat a krom toho též skvěle pracovat s postavami.

 

3 čestné zmínky (které se nedostaly do žebříčku, ale pro svou pozoruhodnost by neměly být opomenuty):

Není čas zemřít – emotivní zakončení pentalogie, v níž je James Bond věrohodný nejen jako akční hrdina zachraňující svět, ale i jako melancholický, rozervaný a zranitelný muž, který touží po láskyplné blízkosti a stabilním zázemí. Konec ságy se vším všudy, v němž se sice opět oprašují známé trademarky, ale zároveň jeho tvůrcům nechyběla odvaha přijít s pár novými prvky, které úzus předchozích dílů série narušují a zážitek ze sledování filmu povyšují do kategorie nezapomenutelných. 

Spider-Man: Bez domova – zábavný a líbivý komiksový popcorn, který slouží nejen jako závěr „hollandovské“ trilogie, ale i jako dovětek za celou zhruba dvacetiletou filmovou historií se Spider-Manem. Pro fanoušky velmi příjemný festival nostalgie a takřka splněný sen, plný vizuálních i slovních citací a několika návratů komiksových legend. 

Matrix Resurrections – čtvrtý Matrix po osmnáctileté pauze, kombinující mnoho stylů, od hravého a sebe-uvědomělého meta-přístupu přes nostalgické vzpomínání a tendenční akční rutinu až po sci-fi romanci. Lze jej vnímat jako konceptuální snímek, nabízející různé možnosti toho, jakým způsobem se dalo na původní trilogii Matrixu navázat.

 

Nejlepší filmy mimo distribuci:

1. Otec – komorní dramatický skvost, jenž pojednává o rozpadající se mysli stárnoucího muže, a který je i napsán, strukturován a natočen tak, aby odrážel pocity a vidění světa člověka s Alzheimerovou chorobou. Fantastičtí herci a silná emocionální nálož ve filmu, v němž se s drtivou neúprosností postupně ztrácejí vzpomínky, znalosti, vědomí místa a času i samotná osobnost hlavního hrdiny. 

2. 25 let neviny – sugestivní polské drama natočené podle skutečného případu mladíka, jenž byl neprávem odsouzen na 25 let do vězení za znásilnění a vraždu nezletilé a na svobodu byl v důsledku nových šetření propuštěn až po 18 letech. Naturalistický obraz boje nevinného o přežití v kriminále, kde vás i ostatní vězni nenávidí, a zároveň kritická sonda do systémových vad chybující státní justice. 

3. Na cestě – íránská komediální road-movie o dramatickém loučení, která přetéká režijními nápady, mísí humor a hořkost v perfektním poměru a disponuje vtipnými dialogy, skvěle vypointovanými situacemi a jedním z nejlepších dětských hereckých výkonů v historii kinematografie. 

4. Bod varu – na jeden záběr natočená adrenalinová jízda z prostředí vytížené luxusní restaurace, jenž důsledně buduje atmosféru pracovního stresu, organicky přepíná mezi jednotlivými ději a okouzluje precizně nazkoušenými dialogy i hereckými výkony. 

5. Záchrana – dokument kombinující autentické záběry i dokumentární rekonstrukci mediálně známé události z Thajska, při níž se třináct dětí ocitlo kdesi hluboko v zatopeném jeskynním komplexu. Snímek rozkrývá den po dni přesný průběh následných dvoutýdenních pokusů o jejich evakuaci, a činí tak prostřednictvím emocionálně silného a napínavého detailního vyprávění, při němž se místy až tají dech, a které oslavuje lidskou vynalézavost, odvahu a houževnatost. 

6. Rodina na baterky – animovaný film o svérázné rodince, která si vyrazí na výlet a shodou okolností se připlete k boji proti celosvětové vzpouře přístrojů řízených digitální technologií. Energický a ztřeštěný film je napěchovaný tunami nápadů a gagů, přičemž na jedno zhlédnutí prakticky nelze zachytit všechny. Nehorázně zábavná a našlapaná rodinná komedie, v níž se pod nánosem vtipů, popkulturních odkazů a šíleností skrývá klasický příběh o generačních rozdílech a o sbližování otce a dcery. 

7. Drajv maj kár – Japonské drama o nečekaném porozumění mezi divadelním režisérem a jeho mladou soukromou řidičkou vypráví o sdílení traumat a tajemství, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, odehrávajícího se na pozadí zkoušek Strýčka Váni ve vícejazyčné verzi, a vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby. 

8. Místnost sebevrahů. Hater – polské drama o ambiciózním studentovi práv, za jehož introvertní fasádou číhá nebezpečný manipulátor s psychopatickými sklony, a jenž se po vyhazovu ze školy nechá zaměstnat v PR agentuře, která ničí lidem životy a kariéry, skvěle vystihuje současnou názorově rozdělenou a vzájemně znesvářenou společnost a rizika spočívající v machinacích se sociálními sítěmi i s narůstajícím množstvím snadno ovladatelných extremistů. Mrazivý film ohromuje přesnou režií i hereckými výkony, a to především chladným a vypočítavým projevem protagonisty hlavního anti-hrdiny.

 

Nejlepší české filmy:

1. Zátopek – na české poměry špičkově realizované sportovní drama, které rekapituluje atletickou kariéru Emila Zátopka i šťastné a krizové chvíle jeho manželství s oštěpařkou Danou. Nikoli mramorový pomník dokonalého hrdiny, ale vykreslení opěvované sportovní legendy včetně jejích nedostatků a mnohých pochybení. Snímek s přehledně strukturovaným vyprávěním a vycizelovanými hereckými výkony, dosahující mezinárodních kvalit. 

2. Myši patří do nebe – příběh o nečekaném přátelství mezi myší a lišákem, putujících po zvířecím Nebi, zpracovává témata smrti a ztráty tak, aby se jich dětští diváci nezalekli.  Nejlepší český animovaný film přinejmenším od posledního Fimfára, který rukodělnou propracovaností loutek i jednotlivých nápaditých lokací, špičkovou technickou stránkou, emocionální působivostí, smysluplným závěrem i svým přístupem k leckterým motivům a sdělením dokáže nejen zaujmout, ale i vyniknout nad značnou částí zahraniční konkurence. 

3. Shoky & Morty: Poslední velká akce – nebývale vtipná černá a sebe-ironická komedie, která si zábavně utahuje z Youtuberů i z trapné náplně jejich nejvíc „trendy“ videí, a zároveň nalézá inspiraci v různých pokleslých žánrech od duchařských hororů po krvavé braky. Zdařilé hrátky s žánry a s extrémním humorem navíc významně podtrhuje to, že film přistupuje ke svým postavám s velkou dávkou empatie a nevykresluje je jako pouhé karikatury. 

4. Jednotka intenzivního života – dokument o praktikách dvojice pracovníků oddělení paliativní péče v jedné pražské nemocnici, jenž očišťuje stigmatizované téma umírání i péče o nemocné v krizové části jejich života, kdy je potřeba jim pomoct prožít jejich poslední dny důstojně a šťastně. Film stejný jako přístup oněch doktorů – nesentimentální a věcný, leč zároveň empatický, vnímavý a komunikující s citem. Výborný výkop pro osvětu a popularizaci. 

5. Chyby – v jedné rovině sociální vztahové drama o tom, zda láska hlavních hrdinů dokáže překonat zásadní krizi, kterou v jejich soužití vyvolá ozvěna minulosti jednoho z nich, v rovině druhé reflexe různých forem předsudků, pokrytectví, nepochopení a lidské malosti ve společnosti.

Nejlepší filmy roku 2021 (podle mě)

Mezinárodní Filmový Festival Sitges 2018

Tento rok jsem se poprvé vydal do Španělska na Mezinárodní Filmový Festival Sitges, jenž je pořádán každý rok začátkem října v katalánském přímořském městečku Sitges, asi 30 kilometrů jihozápadně od Barcelony. Poprvé se tento festival konal v roce 1968, takže letošní ročník byl již jedenapadesátý a probíhal od 4. do 14. října. Jde o jeden z největších festivalů se zaměřením na horory a fantasy filmy na světě, leč promítají se tu hojně i thrillery, sci-fi, akční filmy a různé poddruhy těchto žánrů včetně různých brutálních krváků, přiznaných béček, filmových braků, animovaných filmů a komedií.

 

V posledních letech zde v hlavní soutěži vyhrávaly filmy jako Gattaca (Andrew Niccol, 1997), Oldboy (Park Chan-wook, 2004), V pasti (David Slade, 2005), Pád (Tarsem Singh, 2007), Moon (Duncan Jones, 2009), Holy Motors (Leos Carax, 2012), Výchozí bod (Mike Cahill, 2014), Švýcarák (Daniel Kwan a Daniel Scheinert, 2016) či Měsíc Jupitera (Kornél Mundruczó, 2017). Celkem festival uděluje každý rok více než patnáct ocenění včetně ceny za nejlepšího režiséra, herce, herečku, kameru, hudbu, scénář, make-up a scénografii. O tu nejprestižnější cenu – za nejlepší film – se letos v hlavní soutěži popralo celkem 33 titulů. Zahajovacím filmem byla Suspiria Luca Guadagnina a zakončovalo se nově restaurovanou verzí klasiky 2001: Vesmírná odysea na počest jejího padesátiletého výročí.


Letošními hosty byli mimo jiné John Carpenter, Nicolas Cage, Ed Harris, Ron Perlman (se kterým jsem natočil rozhovor), Tilda Swinton, Pam Grier, Peter Weir, M. Night Shyamalan, J.A.Bayona, Luca Guadagnino, Gaspar Noé, Panos Cosmatos a Alex Proyas.

 

Sitges je úplně jiné než Karlovy Vary. Španělská kultura a středomořské podnebí jsou samozřejmě jedna věc, ale značné rozdíly jsou i v organizaci, žánrově specifickém programu a v návštěvnících. V pěti kinech se promítají filmy celý den jen s minimálními přestávkami a od jedné ráno ve většině sálů probíhají celonoční filmové maratony, takže promítačky jedou prakticky nonstop. Filmu se vždy tleská nejen na konci, ale i na začátku u jeho názvu, studiového loga, jména režiséra nebo herecké hvězdy v úvodních titulcích a někdy i v průběhu, když dojde třeba na nějakou hodně akční nebo hodně brutální scénu. Diváci jsou vesměs nadšenci, kteří sem přijeli výhradně kvůli filmům, ne aby se tady fotili a chodili se opíjet na večírky (což tady ani moc dobře nejde - Sitges je prakticky jen maloměsto s hezkým historickým centrem a plážovou promenádou, kde není ani jediný fastfoodový řetězec nebo obchodní centrum, natož pak noční diskotéky a kluby.

 

Na plážové promenádě i v centru festivalového dění jsou desítky krámků s filmovou tematikou, kde se prodávají plakáty, stovky triček, modely postav, peněženky, vinylové desky se soundtracky, knížky, komiksy, stovky filmů na DVD a Blu-ray včetně řady brakových perel a jiné filmové suvenýry. S jídlem jsme tu museli trochu improvizovat, pokud jsme nechtěli utratit majlant. Poslední tři dny festivalu se už na nás trochu podepisovala únava, takže na dopolední projekce jsme chodili přes tiskové oddělení, kde měli kávovar. Jít aspoň někdy spát před půlnocí bylo jen zbožné přání – mnohé snímky začínaly třeba i v půl jedenácté večer. Poslední noc jsme se dokonce odvážili jít na noční filmový maraton, ale po náročném fyzickém i psychickém vypětí posledních dnů jsme vydrželi jen na jeden film, který i tak končil ve tři ráno (a navíc šlo o pomalý pseudo-art, což nás dost umrtvilo). Cenu za nejlepší film si nakonec odnesl Climax režiséra Gaspara Noého a slavnostnímu ceremoniálu předcházel koncert filmové hudby Johna Carpentera, jehož se zúčastnil spolu s hudebníky i sám Carpenter. Předposlední den jsem se dokonce stihl dostat k moři.

 

Za nejlepší filmy, které jsem tu viděl, je potřeba zmínit Složku 64 (další dánská krimi podle knižní předlohy Jussiho Adler-Olsena, mnohem lepší než předchozí díly série) , La sombra de la ley (promyšleně napsané španělské krimi odehrávající se ve dvacátých letech v Barceloně), The Spy Gone North (jihokorejský špionážní thriller), Dragged Across Concrete (policejní procedurální thriller od režiséra filmů Kosti a skalp a Blok 99 v hlavních rolích s Vince Vaughnem a Melem Gibsonem) a Mirai no Mirai (japonský anime film od režiséra Kluka ve světě příšer).

 

Celkem jsem viděl 40 filmů, což bylo ostatně maximum novinářské akreditace. Podobné množství viděli i moji kolegové RUSSELL, Goldbeater a POMO, s nimiž jsme se vydali do Sitges pod záštitou ČSFD.

Mezinárodní Filmový Festival Sitges 2018

Co mě filmy ve Varech naučily?

Cesta do Florianópolisu - Ubytování na Airbnb je v Brazílii za trest.
Cizinci ve vlaku - Nenoste kravaty s jmenovkou, když nechcete být snadno identifikováni.
Climax - Noste si na akce s kamarády vlastní pití.
Dobré mravy - Nesouložte s vlkodlaky.
Domestik - Když nebudete jíst maso, vypadají vám vlasy a nehty.
Geula - Otázku náboženství si na rande naslepo raději vyjasněte předem.
Hmyz - Román Ze života hmyzu od bratří Čapků měl původně špatný konec.
Chata na prodej - Nejvíc chat na počet lidí mají ve Švédsku, Češi jsou kupodivu až druzí.
Chvilky - Náhodný sex s náhodným ženatým muzikantem vám depresi ani rodinné problémy nevyřeší.
Mandy - Čím je žena nemravnější, tím lépe hoří. 
Mars - Při plánování svatební lokace své snoubence bedlivě naslouchejte - mezi Marsem a Marseille je totiž velký rozdíl.
Mimořádná zpráva - Šéfredaktor Hospodářských novin má rád šťávu ze sirupu.
Miriam lže - Piště si na internetu jenom s lidmi, kteří mají profilovou fotku.
Muzeum - Snažte se krást jenom ty věci, které se dají prodat.
Muž, který zabil Dona Quijota - Někdo by měl udělat Ztracen v La Mancha 2.
Naneživo - Obsazovat do natáčení živého vysílání herce s průjmem se nevyplácí.
Nepřátelé - Nejsou indiáni jako indiáni. Nejhorší jsou ti s červenou barvou v obličeji.
Panický záchvat - Když už chcete masturbovat před kamerou, zajistěte si dostatek soukromí.
Profil - I muslimští teroristé si posílají zprávy s obrázky koťátek.
Robin Williams: Mysl na dlani - Nejvtipnější řeč při předávání Zlatých glóbů měl Robin Williams, a to ani nevyhrál.
Sedící slon - Nestrkejte se v blízkosti schodů.
Skokan - Vždycky si plaťte vlastního advokáta.
Stěhovaví ptáci - Po vyjednavačích se prostě nestřílí.
Studená válka - I z lidových písniček se dá udělat velká show.
Tina a Vore - Hlídejte si děti, aby vám je náhodou někdo nevyměnil za podvrh.

Tísňové volání - Kvůli odřenému kolenu si sanitku nevolejte.
Touch Me Not - Nechat do sebe bušit pěstí je taky terapie.
Tři tváře - Když vám někdo dá nasolenou předkožku, je to znamení toho, že jste to v životě dotáhli daleko.
Všechno bude - Chcíplé mouchy lze oživit pomocí cigaretového popela.
Všichni to vědí - Na vesnici nic neututláte.

Nesmyslnost Divácké ceny

Pravděpodobně nikomu neušlo, že i běžní návštěvníci festivalu mají možnost hlasovat o nejlepší film, což se děje prostřednictvím hlasovacích papírků, které dostává každý divák před vstupem na všechny projekce. Na papírku pak stačí při odchodu z kina natrhnout jednu z možností (výborný-dobrý-průměrný-slabý) a je odhlasováno. Film s nejlepší průměrnou známkou získá na konci festivalu Diváckou cenu deníku Právo. Troufnu si tvrdit, že to je cena k smíchu.

 

Věc se má totiž tak, že se na vedoucích příčkách s železnou pravidelností často drží zejména filmy české, které už dávno měly premiéru v bežné distribuci či dokonce už běžely v televizi, a také klenoty světové kinematografie staršího data, uváděné nejčastěji v retrospektivních sekcích. Což se na mezinárodním festivalu, kde jsou české filmy uváděné hlavně kvůli tomu, aby měli zejména zahraniční tvůrci a novináři možnost vidět něco z lokální české produkce, přinejmenším podivné. Zvlášť když na festivalu operují i odborné poroty. Mnohem větší smysl by dávalo, kdyby mohli diváci hodnotit jen filmy v soutěžních sekcích.

 

Další problém je v hodnotícím algoritmu. Ten totiž počítá jen čistý aritmetický průměr a už nezohledňuje, kolik diváků film vidělo. Třeba ČSFD nebo IMDB s tímhle počítají a nabízejí kromě toho i širší hodnotící škálu (na ČSFD 6 možností, na IMDB 10), což umožňuje spočítat hodnocení přesněji a objektivněji. Čím víc lidí se totiž podílí na výsledné známce, tím je ta známka objektivnější. Příklad: Když dá jeden člověk nějakému filmu tři hvězdičky z pěti a druhý člověk dá pět hvězdiček z pěti, tak výsledné hodnocení čtyři hvězdičky z pěti je objektivnější než hodnocení každého zvlášť. Pořád je to ale dost subjektivní, protože se sečetlo hodnocení jen od dvou lidí, lepší by tedy bylo, aby film ohodnotilo třeba 50 nebo 100 lidí. Nebo ještě lépe několik tisíc. Z toho vyplývá, že je nezbytné brát v potaz i to, kolik diváků se na udělení výsledné známky podílelo.

 

V tuhle chvíli to vypadá tak, že v sobotu 7. července se o první místo v divácké anketě dělí český televizní film Dukla 61 a československý snímek Miloše Formana z roku 1965 Lásky jedné plavovlásky. Jediný soutěžní film festivalu, který se v žebříčku pár dní držel - izraelská Geula - už zmizel. Hlavně že v něm místo toho figurují černobílí Cizinci ve vlaku od Alfreda Hitchcocka a Akumulátor 1 od Jana Svěráka. Dukla 61 se přitom promítala za celý festival jen ve dvou menších sálech a za celou dobu ji tudíž vidělo jen nějakých 400-500 diváků, zatímco jiné filmy, které se promítaly i ve Velkém sále a v dalších sálech třeba čtyřikrát za festival, navštívilo okolo 2500 lidí, což je docela nepoměr.

 

Samozřejmě se dá namítnout, proč by Dukla 61 nebo Lásky jedné plavovlásky nemohly dostat Diváckou cenu, když se lidem na festivalu zřejmě líbily nejvíc, ale na to se dá oponovat, že to hodnocení je z výše uvedených důvodů neprůkazné a že je trošku divné, když v roce 2018 vyhraje Diváckou cenu film z roku 1965. Navíc si lze udělat jasný obrázek o tom, co to je za diváky, kteří jdou na mezinárodním festivalu plném výrazných zahraničních filmů na něco českého, co už bylo k vidění v televizi. U starších filmů zas hraje roli nostalgie, dlouholetá prověřenost a pocit, že se člověk dívá na něco významného, co se často líbí všem. Vykoupení z věznice Shawshank nekraluje divácké anketě pravděpodobně jen díky tomu, že se v letním kině nehlasuje.

 

Takhle je to každý rok, že žebříček nakonec vede nějaký starší oblíbený film nebo něco českého (i když mnohdy jako zázrakem ještě výsledným pořadím zamíchá poslední den festivalu), což samo o sobě poukazuje na to, jak nesmyslná a zbytečná tahle Divácká cena je. Vhodná řešení jsou tři - zohledňovat počet hlasujících diváků, nechat je hlasovat jen o soutěžních filmech, anebo celou tu anketu rovnou zrušit.

 

EDIT: Nakonec se držitelem Divácké ceny stal film Rain Man z roku 1988, který se hrál jednou v pátek 6. července a v sobotní tabulce nebyl uveden patrně proto, že v době jejího vytváření ještě neměl spočítané hlasy.

 

Konečné pořadí je:

Rain Man (1,02)

Dukla 61 (1,08)

Lásky jedné plavovlásky (1,08)

Profil (1,13)

Akumulátor 1 (1,13)

Tísňové volání (1,17)

Robin Williams: Mysl na dlani (1,2)

Chata na prodej (1,21)

King Skate (1,22)

Cizinci ve vlaku (1,24)

Největší legenda festivalu - Petr Folprecht

Každý rok se ve Velkém sále v hotelu Thermal nejčastěji tleská nikoli celebritám, tvůrčím delegacím a zahraničním hostům, ale muži, který před každým promítáním přijde na pódium a položí naležato mikrofon, aby divákům nezacláněl při sledování filmu. Pokaždé je to ten samý muž - a za dlouhá léta této činnosti se z něj stala hvězda Thermalu a jedna z ikon festivalu. Je jím technik Velkého sálu Petr Folprecht, který pro festival pracuje už od roku 1974.

 

Vystudovaný právník Petr Folprecht přitom po celý rok pracuje v Praze jako advokát a technikem se stává jen na krátké období po dobu festivalu. Jeho pracovní činnost ovšem pochopitelně nekončí u pokládání mikrofonu na zem - dohlíží i na hladký chod projekcí a na to, aby nedocházelo ve Velkém sále k technickým potížím. Dříve měl v repertoáru i krátké scénky před diváky, které mu ale pořadatelé festivalu nakonec zatrhli, protože na sebe strhával příliš mnoho pozornosti. U symbolického a minimalistického skládání mikrofonů naštěstí zůstalo.

 

Poprvé na festivalu položil mikrofon na zem ve chvíli, kdy se na něj před promítáním jednou omylem zapomnělo a divákům vadil ve výhledu. Když se Petr Folprecht vydal na pódium situaci napravit, byl odměněn potleskem zejména od prvních řad - a pak se z toho stala úspěšná tradice. Předtím na festivalu působil i jako promítač a v roce 2001 dokonce krátce účinkoval v oficiální festivalové znělce, kterou tehdy natočil režisér Ivan Zachariáš.

 

Přejme mu pevné zdraví a mnoho dalších potlesků.

Největší legenda festivalu - Petr Folprecht

Fotografická výstava FESTIVAL v Galerii umění

Kdo se vydá od Grandhotelu Pupp směrem k Richmondu, může se po pravé straně po necelých deseti minutách chůze zastavit ještě i v karlovarské Galerii umění, kde od 29. června do 9. září 2018 probíhá v rámci 53. ročníku Mezinárodního filmového festivalu výstava fotografií s názvem FESTIVAL. Vystaveny jsou zde snímky od renomovaných českých fotografů, kteří pořizovaly fotografie nejen významných festivalových hostů a osobností, ale i celkové atmosféry festivalu spolu s jeho zákulisním fungováním. "Výstava FESTIVAL nabízí snímky, ve kterých reflektuje nejen význam této kulturní a společenské akce, ale podává i zprávu o estetice a vyjadřování v současné české dokumentární fotografii."


Na fotografiích od desítek autorů včetně Michala Čížka, Davida W. Černého a Zuzany Mináčové se můžete pochotat portréty desítek celebrit od Johna Travolty, Johna Malkowiche či Leonarda Di Capria po Helen Mirren, Roberta Redforda nebo Christophera Lee. Na fotografiích mapujících posledních 30 let festivalu nechybí ani české hvězdy jako Anna Geislerová, Taťána Vilhelmová, Miloš Forman a pochopitelně ani Jiří Bartoška, Eva Zaoralová a Marek Eben. Své místo tu mají i členové ochranky, uklízečky, festivaloví návštěvníci stojící ve frontách a stanová městečka.

 

Výstava je během konání festivalu otevřena od 10 do 19 hodin a k mání je za symbolické vstupné od 20kč do 40kč, přičemž držitelé akreditací a Festival Passů mají 50% slevu. Po skončení festivalu bude výstava otevřená i nadále přes celé léto, denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin.

Fotografická výstava FESTIVAL v Galerii umění

Půlnoční Večerníček

Nejen krví a akcí jsou nasáklé půlnoční projekce v Karlových Varech. Kdo o půlnoci zavítá v hotelu Thermal do kinosálu B, ten si může ve festivalové atmosféře užít hodinu dlouhé pásmo Večerníčků od těch nejklasičtějších, které patří k dlouhodobě nejoblíbenějším, až po ty novodobější. Jednak je to příjemné zpestření oproti ostatním filmům a zároveň u toho člověk nostalgicky zavzpomíná na dětská léta. K promítání si diváci mnohdy berou i něco dobrého k pití a ovíněná nálada přispívá k všeobecnému veselí, které obvykle zavládne, jakmile se na plátně objeví Maxipes Fík, Maková panenka či Křemílek s Vochomůrkou. Jednoznačně doporučuji pásmo Večerníčků navštívit alespoň jednou za festival, je to obrovský a hrozně příjemný zážitek, ke kterému vůbec nepotřebujete vstupenku a ani nevadí, když zmeškáte začátek. Promítá se každý den po posledním filmu v kinosálu B, nejdříve však o půlnoci.

Půlnoční Večerníček

Kam ve Varech na krátký pěší výlet za vyhlídkou?

Kdo tráví příliš mnoho času v potemnělých kinosálech a chce si trochu odpočinout od věčného shonu a mačkajících se davů, může zabrousit do kopců obepínajících karlovarskou kolonádu a podívat se na město trochu z nadhledu. Z různých míst je totiž na lázeňské centrum úžasný výhled a člověk ani nemusí chodit nikam daleko, aby si užil i trochu přírody - tyhle tři vyhlídkové tipy vám zaberou jen hodinu či dvě.

 

Rozhledna Diana je nejvýš a má ze všech blízkých vyhlídkových míst v okolí Varů největší prestiž. Jde o 40 metrů vysokou cihlovou stavbu s dřevěným ochozem, nacházející se zhruba dva kilometry nad Grandhotelem Pupp, odkud na ni vede značená turistická stezka (a několik delších vycházkových tras) i elektrická zubačka - jízda nahoru a dolů vás přijde na 90 kč. Rozhledna stojí na svém místě od roku 1914 a název Diana nese od poloviny 40. let. Kromě ní se na vrcholku nachází i butik s občerstvením, restaurace, zejména u dětí a rozverných dospělých oblíbená zvířecí mini-zoo s poníky, kozami a miniprasátky a také Motýlí dům, jehož návštěvníci si zde mohou prohlédnout tropickou zahradu s exotickými motýly z celého světa i s jejich líhněmi. Za vstup do Motýlího domu se platí vstupné, zoo je zdarma.

 

K Jelenímu skoku a Petrově výšině se dá dojít i z Diany či mezistanice elektrické zubačky, která též nese název Jelení skok. Jinou variantou je začít cestu od velkého Vřídla, odkud jsou obě vyhlídky již značené. U Jeleního skoku je dřevěný altánek a poblíž je socha kamzíka - symbolu Karlových Varů. Petrovu výšinu, která byla pojmenovaná po ruském carovi Petru Velikém, zas zdobí jeho busta i velký dřevěný kříž.

 

Vyhlídka Tři kříže nese název podle tří křížů, symbolů biblické Golgoty, které se nacházející nedaleko dřevěného vyhlídkového altánu, umístěného severovýchodně od lázeňského centra - cesta sem vede též od Vřídla a značená je žlutou turistickou značkou přes ulici "Na Vyhlídce". Volně přístupný altán vznikl v roce 2000. Na rozdíl od Diany a Jeleního skoku s Petrovou výšinou (nabízejících výhled zejména na Divadelní náměstí a Vřídlo) je z ní pohled na Vary z protilehlého kopce, odkud je dobře vidět i na hotel Thermal. Cestou můžete potkat i menší altánek nazvaný Camera obscura, přes nějž se ke Třem křížům jde.

 

Když si stoupnete před Městské divadlo, uvidíte snadno na všechna tato tři místa - přímo naproti vám je Petrova výšina s věžičkou, napravo mezi stromy (pod vysílačem) se skví altánek u Tří křížů a nalevo nad Puppem se na vrcholu hřebene tyčí rozhledna Diana.

 

Kromě toho jsou k dispozici i jiná zajímavá vyhlídková místa, akorát se k nim jde o trochu déle, tudíž cesta k nim z lázeňského centra může zabrat více času, a ne všechna jsou přístupná. Nejmajestátnější z nich je pseudogotická rozhledna Goethova vyhlídka, nacházející se ještě 3,5 km za Třemi kříži, ale bohužel je zavřená, stejně jako rozhledna Aberg, k níž se dá dojít po zhruba 2,5 km dlouhé stezce od Diany. Oproti nim je volně přístupná Vyhlídka Karla IV, budova podobná nízkému minaretu s ochozem, umístěná přes kilometr daleko od Poštovního dvora, odkud se k ní jde po žluté stezce, dojít se k ní dá však i z Diany. Kamenná rozhledna Bučina nad Kyselkou je dostupná nejlépe z obce Kyselka, po červené turistické značce, trasa je ale hodně do kopce. Naopak zdaleka nejbližší možnost hezkého výhledu poskytuje i karlovarská Zámecká věž, která stojí na skále nad Tržištěm nedaleko Vřídla i Divadelního náměstí.

 

Jinak co se týče filmů, tak zatím mám štěstí a vídám více filmů nadprůměrných než podprůměrných. Byl jsem i na pár klasikách, třeba na Vykoupení z věznice Shawshank v Letním kině či na Cizincích ve vlaku od Alfreda Hitchcocka. Dnešní zážitek s Bílým rájem, němým filmem Karla Lamače z roku 1924, byl však překvapivě poněkud trpký. Byl totiž doprovázen živou hudbou, což je pro mě obvykle každý rok jeden z nejsilnějších zážitků z celého festivalu, leč tentokrát se minul účinkem. Namísto standardního piána či smyčců byl totiž živý podkres postaven na elektronické syntetické hudbě, která byla navíc pojata zásadně experimentálně a připomínala spíš rytmickou improvizaci doprovázenou různými pazvuky včetně hrátek s vysokými frekvencemi. Film byl dobrý, ale zvolená hudba se k 94 let starému promítanému materiálu brutálně nehodila a dokonce donutila několik diváků k brzkému odchodu. Příště raději zas nějakou klasičtější variantu, prosím.

Kam ve Varech na krátký pěší výlet za vyhlídkou?

První videorozhovory na Vodafone pláži

Dnes jsme se společně s agentem Brylinem jako první zúčastnili natáčení rozhovoru o filmech, které jsme zatím na festivalu měli možnost vidět, jaké z nich se nám nejvíc líbily či nelíbily a na co se ještě v budoucnu chystáme. Videa se natočila hned dvě, jedno režíroval přímo POMO kvůli ČSFD a druhého se zhostil moderátor Hanny Firla, který s námi udělal v podobném duchu zas interview pro "Vodafone Insta Stories". V následujících dnech oba to samé zopakují i se všemi zbývajícími agenty, takže se máte na co těšit ;)

Slavnostní zahájení s koncertem věnovaným Milošovi Formanovi

Včera proběhlo ve Varech slavnostní zahájení, během něhož si hlavní hvězda festivalu Tim Robbins převzal od Jiřího Bartošky Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Všestranný herec, režisér a hudebník, který dnes představí v letním kině film Vykoupení z věznice Shawshank a ve středu večer vystoupí se svou hudební skupinou Tim Robbins and The Rogues Gallery Band v Městském divadle, mluvil na pódiu o toleranci, svobodě a pokroku, které podle něj festival v Karlových Varech silně podporuje, a zmínil přitom několik českých osobností od Václava Havla po Miloše Formana. Právě Miloše Formana vzpomněl i zahajovací film, jímž byl jeho snímek Lásky jedné plavovlásky a následně i zahajovací koncert, který se odehrál před hotelem Thermal.

 

Koncert uvedl Marek Eben a popřál všem divákům před jeho zahájením společně s Jiřím Bartoškou příjemně strávený festival. Početný dav posluchačů (mnozí stáli i na druhém břehu řeky) pak měl možnost vychutnat si hudbu mimo jiné z Formanových filmů Valmont, Hoří, má panenko, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Taking Off, Amadeus, Vlasy, Muž na Měsíci a Přelet nad kukaččím hnízdem, z některých děl dokonce více než jednu skladbu. Hudebních nástrojů se ujal Český národní symfonický orchestr (a řada hudebníků byla členy Karlovarského symfonického orchestru) pod vedením dirigenta Carla Davise. Závěr koncertu byl doplněn o tradiční ohňostroj.

 

Jinak co se mě týče, mám za sebou po necelých dvou dnech teprve nějakých sedm filmů a jednoznačně mohu doporučit více než polovinu z nich - zejména výborné snímky Tři tváře a Tísňové volání. Film Sedící slon mohu velice doporučit jen když pro vás čtyři hodiny v kině nepředstavují moc velkou překážku a půlnoční hardcore řezničina Mandy je zas vhodná jen pokud jste hodně otrlí a nevadí vám brutální krvavé orgie s barvitými halucinacemi. Večer jdu na Shawshank a pokusím se sednout si dost dopředu.

Slavnostní zahájení s koncertem věnovaným Milošovi Formanovi

KVIFF 2018 a jeho kinosály

Po roce jsem zase na festivalu v Karlových Varech a hned první den mě čeká pořádná kláda – čtyřhodinový čínský film Sedící slon. Večer se rozhodně chystám na zahajovací koncert věnovaný hudbě z filmů zesnulého režiséra Miloše Formana a na ohňostroj a o půlnoci si pak půjdu odfrknout na krvavou dřevorubeckou řezničinu Mandy. Předtím bych ale rád začal s přehledem kinosálů, v nichž se filmy v Karlových Varech promítají.

 

Velký sál – srdce hotelu Thermal s místy na sezení pro 1146 osob (přízemí + patro), rozlehlým pódiem, červeným kobercem a největším plátnem ve městě. Ve Velkém sále probíhá slavnostní zahájení i zakončení festivalu. V žádném jiném sále nenarazíte na tolik delegací tvůrců, osobně uvádějících své filmy – a kromě nich můžete pak zatleskat i chlapíkovi, jenž po každém uvedení přijde na pódium složit mikrofon naležato, a který je populární postavičkou tradičně spjatou s Velkým sálem. Jinak hotel Thermal je čtyřhvězdičkový hotel umístěný na okraji lázeňské zóny s kolonádou a vřídly, zastávající též funkci kongresového centra. Jde o výraznou budovu postavenou v letech 1967 až 1976 ve stylu brutalismu.

 

Malý sál – druhý nejkomfortnější sál s kapacitou 247 míst, nacházející se v prvním patře hotelu Thermal, stejně jako Kinosály A, B, C a Kongresový sál.

 

Kongresový sál – oválný sál v Thermalu, který pojme 206 lidí. Zvláštní je jeho kruhové uspořádání, tvořené z více než z jedné třetiny prosklenými stěnami. Ty jsou ale v průběhu konání festivalu zakryté, aby denní světlo nerušilo projekce filmů.

 

Kinosály A, B, C – sestava tří oddělených malých sálů s kapacitou 63-70 míst (ale i tady platí, že do všech sálů se vleze víc lidí, pokud jsou ochotni sedět na schodech, v uličce, či přímo pod plátnem – a to se týká většiny sálů na festivalu). Kinosály A a C slouží převážně k pořádání projekcí pro novináře, filmy z Hlavní soutěže jsou pak novinářům promítány dopoledne ještě v Kongresovém sálu.

 

Kino Čas – standardní kino nedaleko Thermalu, celoročně promítající filmy z běžné distribuce, včetně 3D. Pohodlně se v něm posadí 220 diváků. Některá sedadla jsou dvousedačky, z čehož mohou pro mnohé vyplývat svízelné situace.

 

Kino Drahomíra – druhé normální celoroční kino, stejně jako kino Čas. Zde je nicméně součástí kina i bar a kavárna a více než 100 míst (z celkových 125) je vybaveno odkládacími stolky, kde můžete mít během promítání třeba pivo. Drahomíra je od Thermalu vzdálená asi 15 minut chůze ve směru od lázeňského centra, ale má u ní zastávku i festivalový autobus.

 

Národní dům – sál pro 373 návštěvníků vznikl z původně tanečního sálu nacházejícího se v přízemních prostorách třípatrového Grandhotelu Ambassador, který byl po zdlouhavé privatizaci v devadesátých letech a celkové rekonstrukci znovu uveden do provozu v květnu 2015. Secesní dům byl vybudován v letech 1899 až 1901 za účelem poskytnout úlevu okolním přeplněným hotelům coby kulturně-společenské centrum.

 

Lázně III – lázeňská patrová budova postavená ve stylu raného historismu skrývá sál pro 198 osob. Nachází se v lázeňském centru na levém břehu řeky Teplé, kde byla vystavěna v letech 1864 až 1866. Dříve sloužila kromě lázeňských účelů i jako hudební středisko a dodnes v ní dochází jak k léčebným procedurám, tak ke koncertům.

 

Karlovarské Městské divadlo – celoročně fungující divadlo s 318 sedadly, nacházející se nedaleko Gradhotelu Pupp. Základní kámen divadla byl položen v roce 1787 díky tehdejšímu slavnému lékařovi dr. Davidu Becherovi, který vznik divadla prosadil a finančně podpořil poté, co se původní dřevěné divadlo zřítilo. Hned v roce 1788 pak proběhlo jeho slavnostní otevření, zahajovací hrou byla Mozartova opera Figarova svatba.

 

Divadlo Husovka – divadelní budova nacházející se v těsné blízkosti Karlovarského Městského divadla, zaměřující se však převážně na alternativní a nekomerční sféru. Účinkují v ní kluby a hudební spolky pořádající mimo jiné i koncerty, autorská čtení, besedy s osobnostmi, přednášky a divadelní představení pohybující se mimo hlavní proud. V sálu učeném pro promítání filmů se usadí 97 diváků.

 

Grandhotel Pupp – pětihvězdičkový hotel v lázeňské oblasti s 228 pokoji, promítacím sálem pro 416 návštěvníků a bohatou historií. Postaven byl v roce 1701 a vystřídal mnoho majitelů. Byli v něm ubytováni například skladatelé Johann Sebastian Bach, Ludwig van Beethoven či Richard Wagner, císařovna Marie Terezie, ruský car Petr Veliký, Napoleon Bonaparte, Otto von Bismarck, Franz Kafka, Giacomo Casanova, Karl Marx, Jurij Gagarin i Jaromír Jágr. Během filmového festivalu jsou v hotelu ubytováváni nejvýznamnější festivaloví hosté, herci a režiséři.  

 

Kromě toho každý rok promítá i Letní kino, ale pochopitelně jen ve večerních hodinách a ne každý den. V některých minulých ročnících byl v provozu i nafukovací kinosál Espace Dorleans před Thermalem a sál v Parkhotelu Richmond.

 

Přeju všem, aby se dostali na to, co chtějí vidět. Nebo aspoň na něco, co bude stát za to ;)

KVIFF 2018 a jeho kinosály

Závěrečná bilance festivalu

Mám před sebou poslední festivalový film, vybral jsem si pro ten účel americkou klasiku s názvem Mzdu strachu od režiséra Williama Friedkina. Myslím, že to bude taková příjemná tečka za letošním 49. ročníkem. Který byl povedený.

 

Byly rozdány ceny. Hlavní porota udělila Křišťálový glóbus (dle mého názoru zaslouženě) výraznému a překrásně natočenému snímku Kukuřičný ostrov, který nabídl neotřelý příběh, osudovost, nádhernou kameru a metaforické interpretace o koloběhu života. Držitelem Zvláštní ceny poroty se stal originální maďarský režisér Gyorgy Pálfi pro svůj snímek Volný pád a stal se také vítězem Ceny za režii. Cenu za nejlepší mužský herecký výkon připadla Nahueli Pérezovi Biscayartovi za film Jsem tvůj, nejlepší herečkou se stala Elle Fanning za roli dcery na drogách závislých rodičů ve filmu Až na dno. V sekci Na východ od západu se oceněným filmem stala rusko-německá Nápravná třída. Zvláštní uznání získal snímek Barbaři. Cenu pro nejlepší celovečerní dokument si odneslo belgické Čekání na srpen, v kategorii dokumentů krátkometrážních se stal vítězem chorvatský Autofokus. Držiteli Zvláštních uznání v těchto dvou sekcích se staly snímky Sicflajš a Královna. Vítezným filmem Fóra nezávislých se stalo německé Někde jinde. Diváckou cenu deníku Právo přidelili hlasující návštěvníci festivalu dokumentárnímu filmu Olgy Sommerové Magický hlas rebelky, který mapuje životní osudy zpěvačky Marty Kubišové. Herec Mel Gibson a režisér William Friedkin si domů odnášejí Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Cena prezidenta MFF KV za přínos české kinematografii připadla Zdeňku Svěrákovi.

 

Za sebe mohu nejvíce doporučit filmy I Origins, Kalvárie, Magický hlas rebelky, Co děláme v temnotách, Život Rogera Eberta, Chlapectví a Snowpiercer. Naopak nemohu doporučit filmy V tichu, Dobrodružství, Až na dno, Zejtra napořád, Memphis, Rover, či Welkome Home. Ze všech filmů, co jsem letos ve Varech viděl, se mi I Origins líbilo nejvíc. A u Co děláme v temnotách jsem se nejvíc zasmál.

 

Za své nejhezčí zážitky na festivalu považuji oba rozhovory, které jsem dělal (s Gyorgym Pálfim a s Irenou Pavláskovou), restaurované Milenky starého kriminálníka promítané v karlovarském divadle s živou hudbou a relativně klidný výlet do přírody na rozhlednu Dianu uprostřed všeho toho shonu. A jsem ohromně rád, že jsme si tak padli do noty s mými spolubydlícími na festivalu, s agenty d.besedou a sskrblikem. A s ostatními agenty. A že jsem vůbec mohl být na festivalu a reprezentovat v tom mumraji ČSFD.cz. Takže díky všem.

Rozhovor s Gyorgym Pálfim

Dovolte mi ještě před závěrečnou rekapitulací nabídnout rozhovor s maďarským režisérem Gyorgym Pálfim, jehož nejnovější film Volný Pád se účastnil hlavní soutěže. Rozhovor je poměrně zkrácený (asi o polovinu) a nejsem v něm vidět, ale jsem to já, kdo pokládá otázky :)

Co mě filmy ve Varech naučily

Festival se pomalu blíží ke konci, tak jsem se rozhodl dát do kupy, co všechno jsem se z filmů zde viděných naučil...


Rover - Australský dolar je slabá měna.

I Origins - Dávejte si pozor na výtahy. Raději se jim vyhněte.

Křížová cesta - Katolická církev je zlo.

Co děláme v temnotách - Jste-li upír, nejezte hranolky. Nebo tuhou stravu vůbec.

Istanbul United - Když je nejhůř, jsou i největší rivalové schopni sjednotit se proti společnému nepříteli.

Texaský masakr motorovou pilou - Nechte venkovská obydlí na pokoji. Zvlášť když uvnitř najdete gauč z lidských kostí.

Welkome Home - Nekupujte autosedačku, když nemáte auto.

Volný pád - V maďarských panelácích je to mnohem zábavnější než v českých panelácích.

Memphis - Na kole se dá jezdit i jinak než v sedě. A souložit se dá i s hlínou.

Ida - Život jeptišky je na hovno. Zvlášť když jste ještě k tomu Židovka.

Pomník Michaelu Jacksonovi - Než se rozhodnete postavit na náměstí sochu, zjistěte si, jestli to někomu nevadí.

Kukuřičný ostrov - Živi můžete být i z půdy o rozměrech 12x10 metrů.

Fair Play - Steroidy mohou způsobit nadměrný růst chlupů. U žen to není nic moc.

Hrátky s peklem - Čistěte si zoubky ga ga ga, gi gi gi.

Díra u Hanušovic - Ve vesnicích na Jesenicku chcípnul pes. A čepuje se tam Šerák.

Neutečeš - Ze sexu můžete chytit i něco horšího než pohlavní nemoc. Třeba pohlavní kletbu.

V tichu - Židi trpěli. Už zase. A hra na klavír vám může pomoct k manželství.

Milenky starého kriminálníka - Pro všechny případy se ujistěte, jestli nejste podobní nějakému známému kriminálníkovi.

Černý pátek - Nejvhodnějším místem v Indii pro teroristický útok je Bombaj.

Kalvárie - Tím, že pochčijete obraz nevyčíslitelné hodnoty, ničeho nedosáhnete.

Dobrodružství - Holka, která každý večer prostojí pod pouliční lampou, nemůže být normální.

Zákaz kouření - Nezačínejte kouřit. Přestává se pak těžko.

Magický hlas rebelky - Marta Kubišová je cool.

Až na dno - Když si váš otec píchá heroin, vysvětlete mu, že to je špatně.

Jsem tvůj - Online seznamky jsou vážně riziková záležitost.

O koních a lidech - Když je zima, stačí rozpárat koně, vyvrhnout jeho vnitřnosti a vlézt si dovnitř. To zahřeje.

Locke - Nepodvádějte svou ženu.

Snowpiercer - Bota nepatří na hlavu.

Solaris - Když se vám začne zjevovat dávno mrtvá manželka, vraťte se na Zem a nevrtejte se v tom.

Stejná srdce - Gayové to v osmdesátých letech neměli jednoduchý.

Rozhovor s Irenou Pavláskovou o filmu Fotograf

Ovšem celý název filmu je Fotograf, aneb dámy, radím vám ke klidu... a jde o film inspirovaný osudy slavného umělce a fotografa Jana Saudka. Rozhovor vznikl u příležitosti prezentace nových českých filmů distribuční společnosti Bioscop, o které už psali agenti přede mnou. Snímek bude mít premiéru 15. ledna příštího roku. Hlavní role se zhostil Karel Roden.

 

Dnes jsem se zúčastnil i živého vysílání Radiožurnálu, kam jsem dorazil na krátký rozhovor o festivalových filmech. Docela zajímavá zkušenost. A v příštích dnech se můžete těšit i na rozhovor s režisérem Gyorgy Pálfim, autorem filmů Taxidermia, Final Cut - Dámy a pánové či jeho nejnovějšího počinu Volný pád, který zde ve Varech soutěží v hlavní sekci.

Rozhledna Diana a mračna nad Vary

Nedávno jsem zde v deníčku zmiňoval, že v centru Varů se dá koupit párek v rohlíku za pětadvacet korun, a že to určitě časem poskočí nahoru. Mno tak dneska už stojí u toho samého stánku pětatřicet (a nemám ověřeno, jestli se úměrně zvětšil i objem párku).

 

Už včera jsem se chtěl vydat na výlet na rozhlednu Dianu, protože když vidíte tři, čtyři, někdy i pět filmů denně a ještě o nich píšete, tak to vašemu zdraví rozhodně neprospěje (protože jste zmagoření a večer už nejste schopní dát dohromady, co za filmy jste viděli ráno). Nehledě na to, že po skoro celou dobu sedíte na zadku (tudíž už jsem plynule přešel k tomu, že některé komentáře k filmům píši na laptopu ve stoje). Ale jakmile jsem vyrazil a těšil se na meditativní cestu lesem a na rozhled z věže, tak začalo lít jako z konve, takže jsem se chtě nechtě vrátil do přítmí kinosálu.

 

Dešťové mraky snášející se nad Vary vypadají záludně a kapky z nich mohou začít padat každou chvíli. Ale vzhledem k nedostatku volného času v následujících dnech jsem to dnes konečně risknul a na rozhlednu, vzdálenou pouhých 1,5 kilometru od Puppu, vítězoslavně dorazil (a udivilo mě, že kromě zubačky, která vás k Dianě spolehlivě doveze, je i v rozhledně samotné nainstalován výtah). Ten výhled stál za to. A taky tam měli miniaturní zoologickou s kozami, prasaty a poníky.

 

Nejen Mel Gibson, ale už i Laura Dern nebude mít tiskovou konferenci a ani KVIFF Talks. Takovéhle manýry tu dříve nebývaly. Snad se z toho nestane trend, že se budou hlavní hosté festivalu před veřejností a před novináři skrývat. Oproti tomu John Travolta loni využil každou příležitost k tomu, aby byl s festivalem a s jeho návštěvníky v přímém kontaktu (pamatuji si na vyprávění kolegy, jehož kamarád dělal v Puppu ochranku a když se jim Travolta nečekaně utrhl z denního plánu s tím, že odchází do města, tak celé podlaží v panice pobíhalo a křičelo do vysílaček, že "Orel vyšel z hnízda"). Leč alespoň bude šance vidět Lauru Dern na slavnostním promítání filmu Zběsilost v srdci a po vzoru Gibsona i na natáčení pořadu Na plovárně.

 

A ještě zmíním, že jsem dnes viděl mimo jiné filmy Fair Play a Kukuřičný ostrov. Z toho, co jsem zatím měl možnost zhlédnout z hlavní soutěžní sekce, my tyhle dva připadaly nejlepší. Schválně, jestli to zítra vytrhne Welkome Home či Volný pád od Pálfiho.

Rozhledna Diana a mračna nad Vary

Den dobrých skutků

Po dnešní novinářské Media Party proběhl v Poštovním dvoře u Karlových Varů benefiční koncert pro Sdružení Linka bezpečí, kam volají děti v tísni a rodiče, kteří si nevědí s dětmi rady, o odbornou pomoc. Nezisková organizace získala od partnerů festivalu darem prostředky pro mediální podporu a finanční příspěvky, vybrané mimo jiné v rámci dobrovolného vstupného na koncert, kde vystoupili bez nároku na honorář zpěvačka Debbi s kapelou, skupina Jelen a zpěvák Jakub Ondra. Akci moderovala herečka Iva Pazderková.

 

Každý, kdo se koncertu zúčastnil a poskytl symbolický peníz ve prospěch Linky bezpečí, tak vlastně učinil dobrý skutek. Já sám si dnes mohu po vzoru Rychlých šípů vybarvit modrý čtvereček za vykonání dobrého skutku tlustou fixou, neboť aniž bych to plánoval, tak jsem udělal radost přinejmenším dvěma paním. Jedna toužila po fotografii, jak stojí u trůnu ze seriálu Hra o trůny, ale neměla foťák, tak mě požádala, jestli bych ji nevyfotil svým a neposlal jí zhotovené záběry e-mailem, což jsem učinil. O něco později jsem si všiml, že na nástěnce u hotelu Thermal visí vzkaz o zoufalém shánění lístku na Díru u Hanušovic, který jsem shodou okolností měl a věděl jsem, že na tuto konkrétní projekci nepůjdu. Tak jsem se žadatelce ozval a po chvilce vzájemné komunikace po telefonu se stala majitelkou onoho lístku. Určitě byla šťastná. A jak budou asi šťastné všechny ty děti, které se dovolají na Linku bezpečí, aniž by se jim přitom ozval oznamovací tón.

 

Slušelo by se ještě upozornit, že očekávaná Díra u Hanušovic měla dnes na karlovarském festivalu premiéru. Kdo všechno se dostavil na tiskovou konferenci, se můžete podívat v přiložené fotografii.

Den dobrých skutků

Bilance čtvrtého dne a na cestě do divadla

Nejlepší tři filmy (dle mého názoru samozřejmě), které jsem zatím měl tu čest ve Varech zhlédnout? - I Origins, Snowpiercer, a Kalvárie (s Magickým hlasem rebelky v těsném závěsu). A nejhorší tři? - Dobrodružství, Neposlušní a V tichu (což je celkem překvapivé, vzhledem k tomu, že první jmenovaný snímek soutěží v hlavní soutěži a třetí je počinem režiséra Zdeňka Jiráského, který před třemi lety debutoval výbornými Poupaty).

 

Dnes jsem se vydal na včera avizovaný snímek z roku 1927 s názvem Milenky starého kriminálníka a byl jsem překvapen, jak ohromně vtipné to bylo! Když filmaři neměli k dispozici zvuk, museli spoléhat na komediální grimasy herců, a to v tomto případě fungovalo téměř dokonale. Vlasta Burian byl velmi komický, i když neměl k dispozici své tradiční hlasové kreace. A zjistil jsem, že ona zmiňovaná kolorace je něco úplně jiného, než jsem si původně myslel. Domníval jsem se, že procesem kolorace se z černobílého snímku získá snímek barevný, ale ve skutečnosti je film černobílý celou dobu, jen v některých pasážích mají konkrétní scény barevný nádech (např. modrý, když se hrdinové ocitnou v temném sklepě). Živý hudební doprovod tria Neuvěřitelno stál také za to. Nakonec jsem udělal dobře, že jsem vyrazil na projekci tohoto takřka zapomenutého filmu, namísto návštěvy prezentace budoucích filmů Works in Progress moderovanou Tomášem Baldýnským, neboť jsem byl ubezpečen, že jsem nepřišel o tolik, o kolik jsem se bál, že přijdu.

 

Po cestě do Karlovarského městského divadla, kde byly Milenky starého kriminálníka promítány, jsem se díval, co všechno by se dalo po cestě dělat. A že by bylo z čeho vybírat. Každou chvíli vám někdo vrazí do ruky leták (tu a tam na muzeum, jindy na restauraci, kde dostanete po předložení letáku drink zdarma...). Některé letáky se rozdávají dokonce s přiloženým bonbonem. Může se vám stát, že vás zastaví slečna z Českého rozhlasu Radiožurnál s diktafonem, abyste jí krátce řekli něco o nějakém filmu, který jste viděli. Nebo vás může oslovit snědá cikánka, že vám bude číst z ruky (raději zdrhněte). Případně můžete narazit na umělce malujícího na klobouky (viz. příspěvek agenta Pluhyho).

 

Podél cesty se vinou krámky s lázeňskými oplatkami, s malovanými pítky na minerální prameny (kterých je na kolonádě hned několik) a s rozličnými suvenýry (často kýčovitými). Chodníky lemují malíři, portrétisté a karikaturisti, občas narazíte na hudebníky sbírající peníze do klobouku či do futrálu od kytary. Nejrůznější sponzoři festivalu pořádají ve svých stanech zábavní program, besedy, soutěže a jiné kratochvilné aktivity (leč bývá tam narváno). V Domě České Televize můžete na plátně sledovat rozhovory s českými tvůrci, ke kterým tu dochází poměrně často. V řece Teplá jsou instalovány bannery s plakáty filmů promítaných na festivalu, které tvoří unikátní výstavu táhnoucí se celým centrem. Chvilku klidu zažijete v Muzeu Karlovy Vary, v kostele svaté Máří Magdalény a v pravoslavném kostele sv. Petra a Pavla. Příjemnou procházkou je zajisté výlet na rozhlednu Diana (kam se v nejbližší době chystám), či na některou z okolních vyhlídek (kde už jsem byl a doporučuji). Pro lenivé či pracovně vytížené je příjemným řešením pozemní lanovka, vedoucí od Puppu až k Dianě.

 

A to určitě zdaleka ještě není všechno. O výstavách ve Varech a o možnosti půjčit si kolo tu už psali agenti přede mnou, stejně tak o příležitosti vyrazit si na hrad Loket. Sám jsem zvědav, na co všechno zde ve Varech v průběhu putování mezi kinosály ještě narazím.

Bilance čtvrtého dne a na cestě do divadla