Filmmaniak

Ex Machina je inteligentní a sofistikovaná směs sci-fi a thrilleru, která je ohromující, ambiciózní a nesmírně napínavou podívanou, jejíž průběh děje nelze dopředu odhadnout - většinou se totiž vyvíjí zcela nepředvídatelnými a neotřelými způsoby. Poměrně úspěšně rozvíjí filozofický diskurz na téma umělé inteligence a s ní spojených rizik, zabývá se otázkou týkající se důvěry lidstva v pokročilé technologie a tím, zda existuje hranice, za níž už se stírá rozdíl mezi robotickou bytostí obdařenou umělou inteligencí a člověkem jako takovým. Působí maximálně současně a realisticky, přičemž se opírá o možnosti internetu a dnešních technologií a o aktuální vědecké poznatky v oblasti robotiky, bio-mechaniky a softwarového inženýrství. Navíc je opravdu skvěle natočená, bravurně napsaná, herecké výkony jsou prvotřídní a technická stránka znamenitá. Alexi Garlande, tleskám. Delší recenze ZDE

Ročně v našich končinách vzniknou dva až tři filmy, které jsou opravdu dobré (hlavně v porovnání se zbytkem domácí produkce). Fair Play je jedním z nich. Silný příběh o bezmoci v dobách socialismu, o zastrašování, vydírání a manipulaci skrze nekompromisní režim, tu byl zpracován u mnohokrát, ale nikdy v souvislosti se sportovní tematikou. Režie je velmi přesná a čistá, nechybí smysl pro detail a propracované dialogy. Pochvalu si zaslouží i Judit Bárdos v hlavní roli talentované sportovkyně, Aňa Geislerová jako její maminka a Roman Luknár v roli přísného trenéra. Spokojenost.

Další z vody uvařená nastavovaná kaše, v níž se pomaličku schyluje k souboji mladého Brumbála s Grindelwaldem, ale skutečně jen schyluje - a ještě to zřejmě několik filmů potrvá. Řídký a uměle natahovaný příběh, stojící víceméně pouze na nahánění jednoho čaroděje po Paříži (kupodivu ne Grindelwalda), se Rowlingová a spol. neúspěšně snaží zaplnit vedlejšími podzápletkami s veskrze banálními nesnázemi nemalého množství postav, z nichž některé jsou představeny jen proto, aby ve filmu byly, ale za celou dobu neřeknou ani neudělají nic zásadního (a zřejmě se toho od nich dočkáme až v dalších pokračováních). Na pozadí je za tím cítit jakýsi náběh na epochální příběhový oblouk o osudovém střetu dvou největších čarodějů své doby, film jako takový ale žádný velký příběh nevypráví a jen se veze na okrajových vlažných romantických liniích svých hrdinů, potterovské nostalgii a digitálních zvířátkách, sloužících čistě pro okrasu. Vizuálně je to krásné a plné nápaditých a zábavně realizovaných podnětů, to z toho ale dělá jen lunapark barevných atrakcí a nenaplněných příslibů.

Naprosto boží. Mistrovský kus založený na schopnosti vyprávět příběh a umět ho sestříhat ze střípků již existujících filmů tak, aby to emocionálně fungovalo. Pálfimu se tahle přebohatá koláž povedla na výbornou. Pro filmového fanouška vyloženě skvost.

Dokument je hudební, což se projevuje tím, že několikrát je film přerušen asi dvou až tříminutovým záznamem nějaké kapely, jak hraje song týkající se probíraného tématu. Pozoruhodné, avšak odtrhávající pozornost diváků od hlavní dvojice, která je zajímavá a zábavná (kytarista bývalé finské rockové kapely Aknestic Kai Latvalehto a jeho otec) – jejich vynikajícím vzájemným rozhovorům je však věnováno příliš málo času. Film okolo nich zabývající se otázkou existenciální identity lidí s finsko-švédskými kořeny je bohužel příliš dlouhý a nudný.

O uceleném portrétu nemůže být příliš řeč – třeba filmy Muž na Měsíci či Goyovy přízraky jsou zmíněny až v závěrečném shrnutí Formanovy filmografie a řadě jiných se snímek věnuje jen v míře sdělení jejich základní myšlenky a shrnutí kontextu jejich vzniku. Pro laiky je nicméně poutavý a věcný dokument, realizovaný napůl v češtině a napůl v angličtině, skvělým úvodním náhledem do Formanovy tvorby (a plně srozumitelným i pro zahraniční, potažmo americké publikum, což je výtečné), znalci zas ocení pasáže věnované Formanovu dětství a osobnímu životu, jež doprovází fantastické archivní materiály i unikátní video záznamy ze soukromého vlastnictví Formanovy rodiny.

Na bizarním námětu o Karlu Rodenovi sešívajícím z těl nacistů a sovětů steampunková zombie-frankensteinovská monstra stojí celý film a kromě tísnivé atmosféry strašidelných sklepení a bizarních děsivých příšer nenabízí nic dalšího, co by ospravedlňovalo jeho existenci. Režie i scénář jsou strašné, na druhou stranu se nic jiného od takovéhoto filmu asi ani čekat nedalo. Zvrácené choutky krvežíznivých fajnšmekrů sice ukojeny budou, dobrý film to ale není.

Největší šanci na úspěch má Free Guy u hráčů počítačových her ve věku od cca deseti let, kteří hrají ideálně GTA a Fortnite, a kteří budou jistě chrochtat blahem. Jinak jde ale o ve všech ohledech polovičatou akční komedii s Ryanem Reynoldsem se solidní, leč zapomenutelnou akcí, podprůměrnou komediální složkou (popkulturní odkazy a herecká camea samy o sobě vtip nezaručují a snaha o úderné hlášky se míjí účinkem) a schematickým příběhem poslepovaným z motivů, které byly k vidění už mockrát dříve a lépe. Free Guy přitom na rozdíl od Truman Show nepracuje s žádnou satirickou rovinou nebo hlubší myšlenkou, vedle Ready Player One vypadá jako jeho obsahově podstatně chudší a méně nápaditý příbuzný a celkově se svou úrovní blíží spíše k novým Jumanji, s nimiž sdílí i nekonzistenci a nejasnosti v pravidlech vlastního fikčního světa a ambici pouze nezávazně bavit a nesnažit se o jakýkoli další přesah. V tomto ohledu Free Guy jako lehká letní akční zábavička obstojí mimo jiné i díky profi technické stránce, roztomilému námětu o životě herních NPC postaviček a sympatickému hereckému obsazení. Realizován je nicméně způsobem, jenž ani zdaleka nevytěžil v dostatečné míře jeho bohatý potenciál, následkem čehož všude tam, kde by Free Guy chtěl být osudový, komplexní a naprosto strhující, zůstává pouze nedomyšlený, povrchní a veskrze tuctový.

Umělecký a divácky velmi nevlídný experimentální dokument natočený v nehostinné Antarktidě, který nevypráví žádný konkrétní příběh, ale o to více významů a interpretací si na něj zřejmě můžete nabalit. Těch zdánlivě střídmých 73 minut dá docela práci vydržet, mimo jiné i kvůli záměrně kakofonické audio stopě sestávající převážně z všelijakého šumu, ruchů a něčího dýchání. Objektivně se toho ve filmu moc nestane - úvod zajišťuje pár minut domácího videa s vypravěčským komentářem, amatérská vivisekce srnky a trocha abstrakce, zbylých 65 minut tvoří dlouhé bezeslovné záběry antarktické přírody pořízené z letícího dronu, natáčejícího se do různých směrů. Tu a tam je nějaké zvíře a v druhé polovině se vyskytuje i osamocený vědec, přičemž některé obrazy vizuálně působí až uhrančivě a hypnoticky, ale většina je akorát zbytečně dlouhá. Do jednoho záběru je digitálně vloženo stádo dinosaurů a na konci dojde i na černou díru vedoucí do vesmíru (možná jde o metaforické připomínky minulosti a budoucnosti, možná ne). Podle tvůrců film reflektuje krizi lidské identity a vlnu posthumanistického uvažování způsobenou rozvojem technologií a umělé inteligence a také klimatickou změnou. Jsem za tuto informaci vděčný, protože sám bych to z něj nikdy nevyčetl.

Originální, pro mnohé přesto na první pohled dost tupé. Mě to ale příjemně překvapilo, postavy jsou sympaťáci a ze scénáře se vykřesalo, co se dalo. Jen je to chvílemi dost zdlouhavé.