Filmmaniak

Vyvrcholení bosensko-srbského konfliktu v polovině 90. let vykreslené z pohledu bosenské překladatelky, která se snaží ochránit svou rodinu během mnohatisícové evakuace, zatímco soustavně tlumočí komunikaci mezi oběma stranami a velícími zástupci OSN. Její příběh i zachycení celé události je od začátku do konce silně vypjaté a neuvěřitelně vtahující, vyprávěné je až na pár tišších míst v konzistentně hbitém tempu a krom pevně uchopené režie a propracovaného scénáře (až na několik výrazných shod okolností, které přispívají vyšší dramatičnosti) uhrane především vrcholným a zcela věrohodně prožitým výkonem představitelky hlavní role. Kruté finále je nastaveno ještě víc zdrcující dohrou na hranici emocionálního vyděračství, která ze snímku dělá hodně tíživou záležitost, což ale skutečným událostem, jimiž je film inspirovaný, de facto odpovídá.

Starosvětské turecké drama o tíze špatného svědomí, běžných i neběžných strastech spojených s farmařením a činech, které člověk ani při nejlepší vůli nemůže odčinit. Pomalu prohořívající portrét chybujícího muže, jenž se před cestou do Mekky snaží očistit od malicherných i závažnějších hříchů, stojí především na hereckém výkonu představitele hlavní role a na kameře, která pomáhá dokreslovat životní styl úspěšného pěstitele častým zabíráním darů přírody, šťavnatých ovocných sadů, zeleninových záhonů a okolních scenérií. Závěr přijde s výbornou katarzní pointou, do té doby však plouživé tempo vyprávění v kombinaci s nepříliš dramatickým dějem nemá až na pár obrazových kompozic šanci čímkoli skutečně strhnout, byť o konzistentní kvalitě zobrazovaného nemůže být pochyb. Ne všechny načaté linie do sebe ve finále zapadnou (pasáže s odmítnutím vyšívaného ubrusu a koupí prodělávajících sousedových polí vlastně nemají žádnou dohru), drobné dramaturgické nedostatky však vyvažuje mimo jiné typově přesné obsazení vedlejších rolí a také osvěžující (bohužel jen okrajová) linie o přípravách na svatou pouť, která zřejmě vyjde podstatně dráž než leckterá dovolená.

SPOILERY: Ono se to na pohled nezdá, ale jde v podstatě o naplnění typického gangsterského schématu o cestě jednoho mafiána na vrchol a jeho následném pádu ve stylu Zjizvené tváře (přičemž oním mafiánem je hlavní anti-hrdinka, amorální a manipulativní lidská hyena převlečená za starostlivou pečovatelku), akorát je to zabalené do emancipovaného a satirického kabátu vhodného pro (post)moderní kinematografii 21. století. Mafián Peter Dinklage a jeho poskoci se jeví jako legrační a neschopní záměrně, představují totiž zastaralý model kriminálníků, kteří se krčí v ilegálním podsvětí a pěstují si auru úplatkářů, pašeráků a únosců usekávajících prsty, zatímco novátorská Rosamund Pike a její ženský gang působí navenek naopak jako legitimní dobrodinkyně a vyhřívají se na výslunní pod ochrannými křídly státní legislativy a justiční přízně. Svůj byznys ale neovládají tak jako klasická mafie navzdory špatnému systému, ale naopak s tím systémem spolupracují a zneužívají jeho slabin a film pak ukazuje i jejich konkrétní bezbranné nevinné oběti, takže se s nimi z podstaty věci nejde ztotožnit (což na konci dolehne jako na jedinou potenciálně sympatickou postavu s nějakým vývojem i na Dinklage, který prozře k horšímu a přidá se na stranu těch, jimž nelze fandit). Což bude asi pro kdekoho nepříjemné a leckomu to bude vadit (navzdory slabému zadostiučinění na poslední chvíli), stejně jako několik dost nevěrohodně působících okamžiků, které hlavní anti-hrdince několikrát zásadně nahrají do karet. Výrazné herecké výkony všech zúčastněných jsou nicméně jednoznačným plus.

Komediálně laděné drama o noční šichtě několika policejních hlídek v bulharském hlavním městě. Žánrově bohatá směs propletených historek, které jsou napůl mrazivé a tragické a napůl legrační až anekdotické, skvěle obstojí jako náhled do panoptika rozličných postaviček i jako sociálně-politická společenská kritika.

Snímek se drží poměrně zavedeného dějového schématu o nováčkovi v uzavřené a rozervané komunitě, který ji svým přičiněním mimoděk stmelí, ale své minulosti přesto neunikne – a i jeho forma je po většinu stopáže poměrně obvyklá. Co už tak obvyklé není, je neskutečně výrazný a až démonický Bartosz Bielenia, který podává v hlavní roli mimořádný výkon a táhne celý film na svých bedrech, a perspektiva jeho postavy, nahlížející na svět skrz Boha a poznávající přitom sebe sama. Film kromě toho zaujme i komplexně zpracovaným tématem náboženské víry a statickou kamerou, která však v závěru v klíčovém momentu překvapí náhlou, leč opodstatněnou pohyblivostí. Pozoruhodné drama vyniká i propracovaným scénářem a slouží jako další důkaz pro to, že i komorní film s nízkým rozpočtem a několika málo lokacemi lze natočit tak, aby se divákovi dostalo silného a výjimečně působivého zážitku.

Vynikající drama o (ne)umírání s dokonale věrohodnými postavami, natočené zcela realisticky, civilně a bez patosu a přílišného tlačení na pilu. Díky skvělému scénáři a vynikajícím (místy až dechberoucím) hercům dokáže nabídnout silné okamžiky jak v emocionálně vypjatých momentech, tak ve ztišenějších pasážích. Bezútěšné pobíhání po nemocnicích a konzultace s ne vždy soucitným personálem v období vánočních svátků a na přelomu roku, dávkované v příběhu důsledně den po dni, kupodivu není jen propadem do deprese a chmur, neb snímek se ve své druhé polovině a zejména s blížícím se závěrem snaží vynahradit dosavadní smutek enormní dávkou dojímavého cukrkandlu, čímž paradoxně emocionálně již trochu ztrácí. I tak jde ale o suverénně režírovanou a po všech stránkách precizní vztahovou studii, na níž je zajímavé i to, že zpočátku poněkud odcizená partnerská dvojice hlavních hrdinů v ní k sobě znovu najde cestu a jejich povadlá láska znatelně nabere druhý dech právě až díky vidině potenciální blízké smrti jednoho z nich.

Až mě to překvapilo, jak dlouho ve mně dokázal rezonovat film, v jehož zhruba dvou třetinách jsem se přestal orientovat, co se v něm dělo. Po konzultaci s několika fanouškovskými weby nakonec musím uznat, že to smysl dává, byť od všech lapsů týkajících se časových paradoxů se to podle mě zcela oprostit nedokázalo. Smekám před Shanem Carruthem klobouk za to, že vůbec dokázal takový scénář vypotit (je poznat, že jde původně o technického inženýra a matematika), a snímek doporučuji coby jeden z nejpozoruhodnějších a myšlenkově nejpodnětnějších příspěvků k žánru filmů o cestování v čase, jenž je navíc na laciný nezávislý debut režírován i zahrán velmi obstojně. Na druhou stranu plně chápu, proč jeho záměrně výpustková, nic moc nevysvětlující a výhradně náznaková vypravěčská struktura spoustě lidí nesedne.

Romantický příběh o šestnáctiletém klukovi, který se v Tokiu po útěku z domova zamiluje do podobně staré osiřelé dívky, která umí na přání zastavit déšť a přivolat Slunce – ale pokaždé za to draze platí. Upřímně je to hrozně krásný film o síle lásky, touze po svobodě a o namáhavém protloukání se životem ve velkoměstě, které postupně mizí pod nánosy vody. Lze ho číst i v rovině metaforického komentáře k extrémním výkyvům počasí, jichž v poslední době přibývá. Jeho jedinou nevýhodou je, že opravdu hodně připomíná předchozí režisérovy filmy a zejména pak snímek Your Name, který byl navíc příběhově košatější, tajemnější a emocionálnější. Místy to skoro vypadá, jako by Makoto Šinkai chtěl svůj úspěch po předešlém hitu zopakovat, a tak použil znovu stejnou formuli (zamilovaná mladá dvojice, kterou spojí magická fantasy schopnost) a opět ji opentlil svými oblíbenými motivy (rušná metropole, déšť, vlaky, soundtrack, hrozící katastrofa, riziko osudové ztráty milované osoby) s předpokladem, že to bude fungovat stejně, a ono to samozřejmě funguje, akorát že výsledek je tentokrát o něco průhlednější, přímočařejší a dramatičnost musí dohánět uměle, nejčastěji přes různé honičky s policisty. Finále mohlo být klidně podstatně delší a překvapivější. I tak ale Šinkai znovu potvrzuje svou pozici mistra v práci s detaily a s poetickými obrazy, s dialogy, věrným zachycením prostředí i s vyprávěním, které umí čapnout za srdce na těch správných místech.

Sci-fi thriller o dvou záchranářích, kteří se v poslední době nachomýtli hned k několika případům souvisejícím s novou drogou, po jejímž užití se lidé propadají do jiných světů. Na atraktivní mysteriózní námět se pak nabalí ještě jeden klasický motiv sci-fi žánru, který snímek pozoruhodně kombinuje s emocionálním dramatem o kamarádském vztahu dvou hlavních hrdinů a jejich tíživých problémech a s akčními/hororovými pasážemi ve stylu za málo peněz hodně muziky. Klidně to mohlo dopadnout jako nějaké stupidní hollywoodské béčko, nicméně zručná režie, chytrý scénář (až na jednu berličku), skvělý Anthony Mackie (má podstatně víc prostoru než Dornan, škoda, že film jejich postavy nepropojuje ve vyprávění víc) a absence patosu dělají ze snímku impozantní autorský počin, který i navzdory přítomnosti několika klišé působí originálně a svěže.

Sociální drama o chudém klukovi, který se naivně zamiluje do spolužačky-zlatokopky, a aby si vydělal, přidá se k partě zlodějů benzinu. Poctivě režírovaný film sbírá body za přirozené herce, autenticky působící prostředí mexického zapadákova i dokumentárně laděnou kameru. Syrovému vyprávění s úderným závěrem sluší i určitá neučesanost a pozvolnost, vedlejší linie s policistou zas napomáhá jeho dramatické rovině a umocňuje socio-ekonomické sdělení filmu. Akorát to dost působí, jako kdyby kradení benzinu a potenciální riskování života nebylo až tak špatné a tak problematické jako snaha chodit s holkou, která svolí k rande jedině výměnou za nový iPhone, což ale asi záměrem filmu být nemělo.