Filmmaniak

Film Matky měl zřejmě působit pozitivně (v souladu s titulní písničkou s textem „i přes všechny zmatky budem hrdý matky“), leč výsledný dojem z něj je spíš opačný – jeho hlavním poselstvím (dost možná nezamýšleným) se totiž zdá být to, že pořízení dítěte vám zničí život a přinese strašnou spoustu těžkostí a jen minimum radosti (tak jako hlavním hrdinkám), takže byste si ideálně žádné pořizovat neměli. Snímek sice konstantně přeskakuje mezi čtveřicí příběhů diametrálně rozdílných žen, které jsou nejlepšími kamarádkami, přestože spolu nemají prakticky nic společného, ale pořádný děj mu stejně chybí. Na začátku jsou sice nastoleny nějaké situace, avšak ty se nadále nijak nerozvíjejí - všechny čtyři hlavní hrdinky se totiž přibližně hodinu pouze repetitivně plácají ve vlastní bezradnosti a až úplně v závěru dojde skokově k sérii několika šťastných okamžiků, které mají naoko ty jejich problémy zaplácnout (avšak ve skutečnosti je nevyřeší). Kvůli neustálému lavírování mezi veselou komedií s depresivními podtóny (nepříliš vtipnou) a posmutnělým dramatem s komediálním nadhledem je nejasné i to, co by měl divák k hlavním hrdinkám vlastně cítit. V některých situacích by se jim měl zřejmě smát, jindy by mu jich mělo být líto (leckdy třeba i ze scény na scénu), leč souznět s nimi stejně moc nedokáže, protože se mnohdy chovají jako nány. Jediné téma, o němž film vypovídá konzistentně, je neschopnost životních partnerů komunikovat mezi sebou, neb právě nedostatek vzájemné komunikace je zdrojem naprosté většiny jejich konfliktů a problémů.

Partnerská dvojice vesnických dlužníků vyhraje v loterii, leč neumí s nečekaně nabytým bohatstvím nakládat. Nějakým zázrakem se oběma podaří v poměrně krátkém časovém období rozfofrovat desítky milionů, aniž by se to přitom jakkoli podepsalo na jejich nuzném životním stylu. Nakonec po všech lapáliích a opětovném propadu do chudoby zjistí, že jejich největší štěstí spočívá v tom, že mají jeden druhého a mají se rádi. Není na tom nic originálního, stejně jako na moralizujícím poselství o tom, že peníze kazí charakter. Ale mohla to být aspoň solidní komedie (předlohou filmu se ostatně stala litevská komediální hitovka Trys Milijonai Euru z roku 2017, kterou film Štěstí je krásná věc vyloženě okopíroval), avšak to by se jí nesměli chopit producenti filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci a seriálu Kameňák a scenárista obou Špindlů. Výsledkem je trapná buraniáda plná tupých stereotypů, jejímiž hlavními hrdiny jsou omezený hráč forbesů a jeho partnerka, která za ním oddaně stojí, i když jim zrovna exekutoři odvážejí pohovku. Zřejmý pokračovatel normalizačních komunálních satir (avšak s minimem nadsázky), v němž nechybí postavy jako závistiví sousedé, podvodnický podnikatel, umírající otec, dotěrně svádivá zlatokopka či podlý farář, ani legrační figurky v podobě bodrého Roma či vulgárního invalidy. Humoru pomálu, křeč skoro všude.

Takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby se dílem bratří Grimmů inspirovaný Ed Wood pokoušel kopírovat George Mélièse a vyšel mu z toho obskurní laciný psychedelický pohádkový polo-balet. Perníková chaloupka je festivalem autorské nesoudnosti a takřka až okouzlujícího filmařského diletantství, z nějž však okázale toporné výkony dětských představitelů hlavních rolí, brutálně přehrávající čarodějnice s vycpanou kočkou na rameni a imaginativní snové pasáže s vílami a anděly činí vskutku nezapomenutelný zážitek.

SPOILERY: Ono se to na pohled nezdá, ale jde v podstatě o naplnění typického gangsterského schématu o cestě jednoho mafiána na vrchol a jeho následném pádu ve stylu Zjizvené tváře (přičemž oním mafiánem je hlavní anti-hrdinka, amorální a manipulativní lidská hyena převlečená za starostlivou pečovatelku), akorát je to zabalené do emancipovaného a satirického kabátu vhodného pro (post)moderní kinematografii 21. století. Mafián Peter Dinklage a jeho poskoci se jeví jako legrační a neschopní záměrně, představují totiž zastaralý model kriminálníků, kteří se krčí v ilegálním podsvětí a pěstují si auru úplatkářů, pašeráků a únosců usekávajících prsty, zatímco novátorská Rosamund Pike a její ženský gang působí navenek naopak jako legitimní dobrodinkyně a vyhřívají se na výslunní pod ochrannými křídly státní legislativy a justiční přízně. Svůj byznys ale neovládají tak jako klasická mafie navzdory špatnému systému, ale naopak s tím systémem spolupracují a zneužívají jeho slabin a film pak ukazuje i jejich konkrétní bezbranné nevinné oběti, takže se s nimi z podstaty věci nejde ztotožnit (což na konci dolehne jako na jedinou potenciálně sympatickou postavu s nějakým vývojem i na Dinklage, který prozře k horšímu a přidá se na stranu těch, jimž nelze fandit). Což bude asi pro kdekoho nepříjemné a leckomu to bude vadit (navzdory slabému zadostiučinění na poslední chvíli), stejně jako několik dost nevěrohodně působících okamžiků, které hlavní anti-hrdince několikrát zásadně nahrají do karet. Výrazné herecké výkony všech zúčastněných jsou nicméně jednoznačným plus.

Všechny neduhy jedničky zopakované a ještě jich několik přibylo. Podfukáři 2 sice opět vypadají draze, stylově a nablýskaně jako lasvegaské casino, což jde ruku v ruce s megalomanskými vystoupeními čtyř hrdinů-iluzionistů, ale stále mají dost chabý a dementní příběh plný děr a nesmyslů. Hlavní hrdinové jsou s lehkostí schopni během deseti minut provádět loupežné akce, na něž by nestačili ani Dannyho parťáci po mnohahodinovém úsilí, a pochopitelně umějí kohokoli třeba i na několik hodin zhypnotizovat nebo uspat pouhým lusknutím prstu, tudíž se ve filmu může stát naprosto cokoli, a pak to bude vysvětleno tím, že řada postav jednala ve stavu hypnózy. To filmařům umožňuje donekonečna vytvářet překvapivé zvraty, totálně vycucané z prstu a ošetřené desítkami chabých scenáristických berliček. Děj se ubírá simultánně deseti různými směry, všichni v něm kují podrazy na všechny a titulní kvarteto má krom zjevně neomezených finančních prostředků na provádění svých nevěrohodně působících iluzí také neskutečně hloupé protivníky (jaký má smysl zbavovat se kouzelníka jeho shozením do jezera v zavřeném sejfu, o němž víte, že je rekvizitou používanou k únikovým vystoupením?). Dívat se na Podfukáře 2 je jako sledovat záznam kouzelnického čísla s vědomím toho, že ty iluze a kouzla jsou dělaná digitálně, a kouzelník pak ještě drze vysvětlí, jak ta kouzla dělal, avšak způsobem, kterým by udělat nešla. P.S. Fakt by mě zajímalo, jak moc je obsazení Daniela Radcliffa důsledkem toho, že tvůrcům přišlo vtipné mít ve filmu o kouzelnících Harryho Pottera.

Podfukáři se snaží tvářit jako chytrý a sofistikovaný krimi-thriller s iluzionisty, ve skutečnosti jde ale naopak o dost tupou a nedomyšlenou vyprávěnku plnou děr, příběhových nesmyslů a dementních zvratů, jejíž prvoplánově atraktivní a maximálně efektní kabát v podobě akčního střihu, nablýskaného vizuálu, spousty známých herců a tepající hudby má patrně diváka ukolébat a odradit od toho, aby začal nad dějem jakkoli přemýšlet. Samozřejmě by asi bylo možné natočit zábavný a kvalitní film o tom, jak se čtveřice extravagantních showmanů dopouští úplně absurdních loupeží a maskuje je za jevištní kouzelnická vystoupení. Jenže to by Podfukáři nesměli zahrnout do svého děje i zcela seriózní kriminální zápletku s agentem tajné služby, jenž se snaží jejich případ nějak věcně vyšetřovat, a postavu kouzelnického znalce, který se mu pokouší ty bizarní iluze nějak logicky vysvětlit, přičemž je ale vysvětluje způsobem, který by byl v reálu naprosto neproveditelný. Atmosféru kouzelnického vystoupení tudíž snímek dokonale kazí, protože zatímco kouzelníky můžete jistě obdivovat pro hbité ruce a inscenační preciznost, tak v Podfukářích obojí bohužel nahradily megalomanské počítačové triky a střih. Což na krátký moment kýžený "wow" efekt jistě vyvolá, ale celé té kouzelnické stylizaci to dost ubírá na věrohodnosti.

Komické trio The Three Stooges tentokrát udrželo své obvyklé pitvoření, křepčení a vzájemné pošťuchování dost na uzdě a možná je to i škoda. Tento film je totiž takřka katastrofou s neohrabanou režií, naprostou absencí vtipu, mimořádně banálními dialogy a řadou trapných a nudných pasáží. Příběh vychází z klasické pohádky o Sněhurce, akorát s tím rozdílem, že místo sedmi trpaslíků se v chaloupce nachází trio zmíněných komiků (chaloupka přitom skutečně patří sedmi trpaslíkům, ti ale zrovna shodou okolností nejsou doma). A princ, kterého tři moulové vychovávají od té doby, co mu zachránili život, trpí ztrátou paměti, takže neví, že byl jako malý chlapec zaslíben právě Sněhurce. Film je také částečně muzikál, takže se v něm občas zpívá a chvílemi dokonce bruslí (do role Sněhurky byla obsazena olympijská šampionka v krasobruslení Carol Heiss). Tyto scény ale málokdy posouvají děj kupředu a často nudí. Stopáž přesahující sto minut je neomluvitelná hlavně proto, že ve většině filmu se vůbec nic neděje. Zároveň se v něm zcela iracionálně a náhodně pracuje s blíže nespecifikovanými kouzly a magickými rekvizitami (např. kouzelný meč plnící přání), které nejenže příběhu příliš neslouží, ale navíc u mnoha z nich ani nejde pochopit, jak vlastně fungují. Zábavné to není, napínavé také ne a i herecké výkony byste hledali marně. Zejména kreace brutálně přehrávající zlé královny jsou k nepřežití a její komplikované čarodějné jednání navíc nedává smysl. Když se má Sněhurka probudit ze smrtelné křeče, tak marně celou dobu čekáte, kdy vyplivne požitý kus jablka - přičemž podobných lapsů je tu plno a o vtipný záměr většinou opravdu nejde. Jedna z nejhorších adaptací pohádky o Sněhurce vůbec, a to jsem viděl i Sněhurvu a sedm prcalíků. EDIT: Tak jsem našel ještě horší Sněhurku, a sice československou Sněhurku a sedm trpaslíků z roku 1933.

Americké komické trio The Three Stooges (Tři moulové) se proslavilo přiblblým humorem založeném na pitvoření, křepčení a vzájemném pošťuchování doprovázeném různými zvuky a skřeky. Právě tohoto typu humoru se ale v Polévce pro blázny nedočkáte. Snímek pojednává o několika málo postavičkách, pracujících v prodejně kostýmů. Její stařičký majitel na začátku oznámí bankrot a podnik od něj přijde převzít majitel nový, který se ihned zamiluje do jeho dcery. No a to je vlastně k příběhu všechno, o nic jiného v něm v podstatě nejde (nějak v tom všem sice figurují hasiči, ale to není důležité). Film ostatně není ani tolik o ději a o postavách, jako spíš o lineární šňůře více či méně vtipných gagů. Ty nijak neposunují děj, tvůrci je zkrátka do filmu nějak vložili, kam se zrovna hodily, a vzhledem ke stáří snímku jich už většina působí z dnešního hlediska otřepaně. Mnohdy jsou navíc na hony předvídatelné (když majitel prodejny poukazuje na důmyslnou past na zloděje, tak je jasné, že se do ní v průběhu děje také sám chytí), účel však přesto částečně plní díky své roztomilé naivitě. Celkově jde o relativně příjemnou úsměvnou komedii pro pamětníky, k čemuž přispívá i několik hravých režijních nápadů, odsýpající dialogy a střídmá stopáž.

Křehký a zcela unikátní dokument o nenadálém přátelství zvědavého hlavonožce a pracovně vyhořelého filmaře, jenž s ním při každodenním potápění strávil většinu jeho života. Originální, emotivní a místy i napínavé propojení světa lidí se světem zvířat, nacházející sjednocující paralely v životech obou protagonistů a nenuceně vybízející k porozumění přírodě ze zcela jiného úhlu pohledu.

Komediálně laděné drama o noční šichtě několika policejních hlídek v bulharském hlavním městě. Žánrově bohatá směs propletených historek, které jsou napůl mrazivé a tragické a napůl legrační až anekdotické, skvěle obstojí jako náhled do panoptika rozličných postaviček i jako sociálně-politická společenská kritika.