Filmmaniak

Občas o něco řidší než jednička, místy naopak našlapanější ve smyslu "více téhož" a ve výsledku nehorázná zábava jako kráva, pokud vám tedy Zoolanderův velmi specifický styl humoru kombinující praštěnost, sofistikovanost, bizarní ujetost a absurdnost sedne. Každopádně trefa do černého pro ty diváky, kterým se líbil první Zoolander, jeho pokračování je totiž něco velmi podobného - totální zhovadilost natočená lidmi, kteří mají nezanedbatelné filmařské schopnosti, nejsou hloupí, mají cit pro komediální timing a pro nejrůznější styly humoru od komiky s vážnou tváří přes maniakální pitvoření až po všechny možné podtypy satiry a parodie. Film má pomalejší rozjezd, pár hluchých míst se najde a ne všechny vtipy fungují, ale třeba posledních dvacet minut jsem se smál už téměř nepřetržitě. Delší recenze ZDE.

Jako muzikálová pocta Starcům na chmelu nebo jako film o nacvičování divadelní hry snímek selhává na celé čáře a akceptovat se dá jedině jako česká variace na současné taneční filmy typu Let´s Dance, s nimiž sdílí jednak slabý děj a také množství hudebně-tanečních scén, na české poměry celkem vydařených. S kultovními Starci ale vyjma písniček není provázaný téměř vůbec - kdyby studenti nacvičovali něco jiného, bylo by to jedno, a na příběhu by se nemuselo nic měnit. Kromě toho, a to je horší, film z onoho nacvičování ukazuje strašlivě málo a ze závěrečného představení před publikem pro jistotu vůbec nic. Dobré filmy tohoto typu jsou přitom založené právě na podrobném ukazování tréninku, kdy sledujeme hrdiny, jak se lopotí a dělají chyby, a v závěru trneme, jestli se jim podaří naostro vystoupit už bez chyb, a jsme dojatí, když se tak stane. Tohle tím pádem zcela odpadává. Delší recenze ZDE.

Zatímco Soderbergh brnkal se snímkem Bez kalhot převážně na dramatičtější strunu, tak jeho pokračování s lascivním podtitulem XXL se již plně vydalo cestou nenáročné letní komedie. Chtělo by se říct, že přiznaně míří výhradně jen na ženy, nicméně záměrem tvůrců zřejmě bylo oslovit obě pohlaví - jde totiž v podstatě o chlapáckou road-movie o macho mužích, kteří vedou silácké řeči a dělají vtípky, jež odpovídají ironicky spíš zábavě pro pány, zatímco ženy se mohou kochat striptérskými výstupy, kterých je o hodně víc než v jedničce a mají i lepší choreografii. Děj je na druhou stranu vyloženě strašný a dialogy otřesné, přičemž snaha vtisknout hlavním hrdinům nějakou serióznější psychologii nebo osobní problémy se zcela míjí účinkem, protože jde o banality, kterými se autoři snaží zamaskovat, že cílem filmu je ukázat svaly a částečnou nahotu hlavních protagonistů. Delší recenze ZDE.

Reflexe sociální současnosti a života společenské spodiny na maloměstě a zároveň důvtipná satyra na čecháčkovství, zabalená do béčkové hororové komedie o masožravé díře v zemi... Nenasytná Tiffany je multižánrovým mixem, jehož všechny složky jsou v dokonalé proporční souhře – děs, napětí, humor i společensko-sociální kritika jsou přítomny ve správných poměrech a fungují pospolu nade všechna očekávání. Mouchy by se sice našly, nicméně i tak jde o snímek nesmírně zdařilý, na němž je potřeba ocenit především to, že se vůbec někdo odvážil adaptovat do českého prostředí skutečně netradiční filmařské a žánrové prvky, povedlo se mu to, a vznikl film, který nejenže baví, ale i má co říct. Opravdu velké a příjemné překvapení. Delší recenze ZDE.

Nejde o to, že by vtipy v American Ultra byly slabé - ony tam totiž skoro žádné nejsou. Ačkoli je film prezentován jako akční komedie, tak jako komedie vůbec nepůsobí, protože mu chybí nadhled, legrační hlášky i odlehčující prvky, a jeho hrdinové, k smrti vyděšení a se slzami na krajíčku prchající před zabijáckými psychopaty, mají k zábavnosti daleko. Spíš jde o akční thriller s několika komicky přestřelenými scénami a nevytěženým potenciálem, utopeným v nepodařených dialozích, nepříliš dobře vedených hercích a podprůměrné režii. Delší recenze ZDE.

Kormákur se rozhodl natočit svůj zatím nejambicióznější film co nejrealističtěji, bez tradičních hollywoodských příkras a uměle vyvolaných dramatických situací, čímž z Everestu udělal téměř dokumentární rekonstrukci skutečných událostí, kterými byl inspirován. Trpí však příliš velkým počtem postav - na vrchol se jich drápou nejméně dva tucty a řada dalších čeká dole nebo doma. Je jich tolik, že velká spousta z nich se ve filmu vyskytuje pouze okrajově a nedostane dostatek prostoru na to, abyste si k nim dokázali vytvořit nějaké emocionální pouto, což je vzhledem k hvězdnému obsazení docela škoda. Natočené je to přitom řemeslně skvěle, leč bez invence a bez nápadu. Jako osudová výpověď o překonávání sebe sama, o síle lidského ducha a o tom, že příroda má nakonec stejně vždycky poslední slovo, Everest funguje. Jinak ale představuje divácky bezrizikový snímek, v němž je sympatická snaha o uvěřitelnost a realističnost vykoupena nedostatkem dramatičnosti a přelidněním. Delší recenze ZDE.

Je vidět, že film byl hodně drahý a výpravný, hudba dynamicky burácí, herci se snaží, režie je řemeslně zručná, atd. Nic z toho ale nedokáže zakrýt ten fakt, že z hlediska příběhu se prostě ve filmu skoro nic zajímavého neděje, a to, co zajímavé být mohlo, je nesmyslně okleštěno na minimum. Po předchozím utahaném dílu jsem se těšil na avizovanou občanskou válku a grandiózní finále, ničeho takového jsem se ale nedočkal, a místo toho mi byla naservírována další nálož té samé nudy. Většina filmu má dost loudavé tempo a trpí plytkými dialogy, které víceméně opakují to samé, co bylo řečeno již dříve. Během 135 minut dojde pouze ke dvěma slušnějším akčním scénám, přičemž z té nejzásadnější, tedy z útoku povstalců na Kapitol, uvidíme jen kratičký zlomek. Delší recenze ZDE.

Už jsem sice viděl větší slátaniny, ale i tak je to dost bída. Danny Trejo je tam asi dvě minuty, sopka vyflusuje zombíky a trapně digitální lávu, ale většinou se neděje nic a je to hrozná nuda. Nezáměrně zábavné to trochu je, ale nikoli v dostatečné míře. A fascinuje mě režisérova snaha za každou cenu neustále cpát přímo před kameru různé rozostřené předměty, případně ramena herců.

V první půlhodině Zelenka rozehrává nepříliš zdařilou hořkou komedii o mediální bublině kolem mluvícího papouška, aby pak divákům vytřel zrak tím, že ta nepodařenost byla celou dobu zcela záměrná, a to z dobrého důvodu. Ztraceni v Mnichově jsou skvěle vyváženým (velice vtipným a zároveň místy smutným a bolestně pravdivým) podobenstvím o zákulisí filmové produkce, o českém národu a o tom, že zdání občas klame, samozřejmě s určitou porcí nadsázky. Jistou rukou režírovaným, promyšleným a uvědomělým projektem s přirozenými herci, ambiciózním a inteligentně uchopeným zpracováním tématu Mnichovské dohody a s funkčním příběhem plným překvapivých zvratů, na české poměry navíc vyprávěným dost nezvyklým a přitom atraktivním způsobem. Delší recenze ZDE.

Připadá mi, jako by se Kevin Smith ZÁMĚRNĚ pokusil natočit tento film tak, aby se nedal fyzicky snést. Jednak tu máme ujetý a úchylný wtf příběh připomínající Lidskou stonožku, jemuž vévodí odpudivý mroží kostým a znepokojující myšlenka bolestivé přeměny. Příběh, který je od samého začátku zcela dementní, ale zároveň by v sobě chtěl nést jakési hluboké poselství (viz poslední scéna). Pak tu jsou přehnaně dlouhé dialogy o ničem, zoufale nevtipné vtipy pronášené s co největší trapností, nelineární vyprávění narušující pozornost, nerozhodný žánr balancující na hraně mezi špatným hororem a mizernou komedií, naprosto příšerný herecký výkon Johnnyho Deppa... Je toho tolik a v takové extrémní míře, že to prostě nemůže být náhoda, a vzhledem k režisérovým zkušenostem ani neumětelství, takže podezírám Smithe z toho, že to přesně takovéhle mít chtěl, a že se mu to tím pádem zřejmě povedlo. Což ale neznamená, že takový záměr ocením.