Bukiet

Šel jsem na tento kousek z donucení přátel. Bylo nás, ubožáků, v kině sedm. Po čtvrt hodině odešli první dva a po dalších pěti minutách jsem zdrhnul i já. Přiznávám se, tenhle film jsem zbaběle nedokoukal až do konce. Snad mi někdy bude odpuštěno, že jsem nechal kolegy v kině samotné. Dobře jim tak!

Mrazivě vtipný sitcom. Jeden z mála seriálů u kterého se nahlas směji, ale u epizody "Všechnu moc lidu" mne smích přešel.

Velmi vtipné, nesmírně chytré a bohužel až příliš pravdivé.

Tak tento film je prostě dokonalý. Dokonalý příběh, dokonalá hudba. Vynikající režie a skvostná kamera. Úchvatná výprava a kostýmy. Vynikající herci a božská Audrey. I když vlastně sama nezpívala. Příběh G.B.Shawa plyne tak lehce a vesele a ani nám nepřijde, že jde opět o známé téma války pohlaví. Je lepší žena, nebo muž? Higgins toho hodně namluví o báječném stavu staromládenectví, aby si v jediném, žárlivostí i zlobou prodchnutém okamžiku uvědomil, že s odchodem Lízy cosi důležitého ztratil, pohled na její tvář. A je to i krásný a tak nevelikášský způsob vyznání lásky, kdy už to není o prvotní začátečnické zamilovanosti, ani o ubíjející všednosti stále stejného prožívání vztahu, ale jen o tom, že si zvykl na její tvář. Protože bez pohledu na její tvář už nikdy nebude celým mužem. Jen jedna věc mne trápí u tohoto filmu a to úplný závěr, kdy jednak Líza dvakrát vstoupí do místnosti, což je chyba střihu, nad kterou mohu mávnout rukou, ale pak udělá něco, čemu nerozumím. Uchopí pohozené Higginsovy trepky a úslužně mu je položí k nohám, jako by se mu vzdávala. A Higgins si lebedí v křesle jako pán tvorstva.

Úchvatný film z období, kdy byl ještě Spielberg hravý a zábavný. Všichni bez rozdílu věku fandili malému ošklivečkovi z vesmíru, pánové tajně utírali zrazující slzičky a dámy nepokrytě řvaly v našem náručí, když obludka měla umřít. Pro mne i jedna milá vzpomínka na to, jak jsem musel celý film šeptem číst titulky do ucha svému tehdy šestiletému synovci, který už sice chodil do první třídy a číst uměl, ale ne zas tak rychle. Také tenhle film chápu jako rozloučení s dětstvím. Bylo to naposledy, co jsem cosi podivně tajemného cítil při pohledu na noční hvězdnou oblohu a uvědomoval si, že mi už nikdy nebude dvanáct a stanu se mužem s klíči. Nezapomenutelná hudba Johna Williamse a okamžik, kdy kolo vletí do rokle a vznese se do večerního šera. Údiv i strach malého Elliota, když čekal v noci před domem a hleděl na besídku, v níž se cosi skrývalo. Zoufalství, když Elliotův starší bratr našel našedlé tělo malého mimozemšťana ležet v potoce a zuřivost i zloba nad vpádem „ zodpovědných úřadů“ do intimního světa Elliotovy rodiny. Film, který šel nad rámec dětského filmu v tom, že nám všem ukazoval, jak by mohlo být ve vesmíru fajn, kdybychom se snažili si navzájem rozumět i bez znalosti řečí, zato s otevřeným srdcem. Obnovená verze přináší několik nových veselých okamžiků s mimozemšťanem a bohužel i „umravňuje“ některé scény. Příjezd prchajících chlapců k policejním zátarasům měl s puškami v rukou policistů mnohem větší smysl než nová verze s korektními vysílačkami.

Ponechám stranou, jestli to celé mělo být o tom, zda dokážeme v počítači generovanými postavami nahradit živé herce. Myslím že takhle to Sakaguchi nemyslel a jen chtěl ukázat, kam až jsme v době vzniku filmu schopni technicky dojít. Vždyť kam se dnes hrabou postavy z Esence života na „živost“ Gluma z Pána prstenů. Byla to jen reklamní bublina, že jde o první film, který se zcela obešel bez herců, mimo dabing, samozřejmě. Jako zanícený hráč her ze série Final Fantasy jsem se na tento snímek velmi těšil. Čekal jsem složitý „japonský“ příběh, který se bude tajemně rozvětvovat a odhalovat mi skrytá tajemství světa i nitra hrdinů, těšil jsem se na ono v titulu vzpomínané „fantasy“, automaticky jsem předpokládal, že hudbu dodá Nobuo Uematsu. A byl jsem zklamán. Příběh mi ze všeho nejvíce připomínal novou verzi Vetřelců. Před mými zraky se odehrával nijak objevný "americký" SF příběh, v jehož pozadí jsem jen mohl tušit nějakou duchovní spojitost se světem her Final Fantasy. Hudba nebyla vysloveně špatná, ale já čekal známé motivy. A kam se, do háje, poděla Chocoba? S odstupem již ale nehodnotím zas tak přísně. Je fakt, že pro mne, jako fanouška her FF, to bylo dějově strašně jednoduché, na druhou stranu právě to, co tam aspoň trochu zůstalo z poetiky Final Fantasy zase odrazovalo běžného neznalého diváka. Tak se stalo, že tenhle film nějak minul své publikum. Byl to experiment, který nevyšel, ale myslím, že ještě časem dozraje. Pak už nebudeme hloubat nad neživostí počítačových postav, ale nad docela zajímavou myšlenkou filmu.

Spolu s Mechanickým pomerančem a Dr.Divnoláskou je to pro mne nejzajímavější Kubrickův film. A pro SF žánr je to film zásadní, neboť do té doby béčkový žánr uvedl do třídy A. Přitom je to film, z něhož lidé utíkali, protože je nebavil. Málo akce, podivný příběh, nic nevysvětleno a tripová sjížděčka na konci. Knížku jsem četl ještě před tím, než jsem viděl film a ze závěrečných pasáží, kdy se hlavní hrdina mění v Kosmické dítě, jsem byl docela mimo. Vizuální podoba mne už potom tak nevylekala, neboť jsem byl připraven. Pro vysvětlenou jen dodávám, že film vznikl na motivy Clarkovy povídky a Clark až podle scénáře napsal román. Ohromující jsou filmové efekty, které dodnes patří k tomu nejlepšímu, co jsme mohli v éře před počítači v kinech vidět. A nemám ani tak na mysli záběry z volného vesmíru, jako spíše záběry uvnitř lodi, kdy zaznamenáváme točivý pohyb paluby za plynulého pohybu kamery apod. Je to jeden z nejzásadnějších filmů vůbec. Film zjevení.

Film, který v době vzniku uchvátil i milovníky tvrdé akce. A po letech musím konstatovat, že si zachoval vše, proč byl tak obdivován. Dodnes mne dojímá kňučení malého medvěda a stále mne fascinuje scéna setkání lovce Toma s velkým medvědem. Představitel Toma , Tchéky Karyo, se od této chvíle stal mým oblíbeným francouzským hercem. Je až k neuvěření, že toto je „umělý“ příběh, kdy zvířata jsou trénována a své role vskutku „hrají“. A příjemné bylo tehdy i dnes vidět v titulcích i jedno významné jméno z české kinematografie.

Vskutku neuchopitelný a proto mnou milovaný film. Pleskání neexistujícího tenisového míčku. Mladička Vanessa Redgraveová. David Hemmings odhazující nepotřebný krk rozbité kytary, o který tak urputně bojoval. Neopakovatelná atmosféra v parku, šustící listoví keřů, jež jsem slyšel i ve chvíli, kdy se fotograf nad sušícími se fotografiemi snažil přijít na kloub záhadě.

Tenhle příběh a jeho nálada, mne dostaly už když jsem četl Mannovu novelu. Smutek nad nedosažitelností dokonalosti. V čemkoliv. Touha dotknout se něčeho krásného a nemoci to udělat. Sice je to podle Monty Pythonů jen příběh o „staré buzně“, ale myslím, že každý kdo se nechá tímhle příběhem omámit, pochopí, že hledání absolutní krásy nemá nic společného s hrdinovou sexuální orientací. Aschenbach byl asi sám překvapen, že dotyk čehosi božského se pro něj zračí v dokonalé tváři chlapce, ale nemyslím, že to vnímal sexuálně, či eroticky. Nejosobnější Viscontiho film.