Ontos

Ontos

Tomáš Chlebek

okres Karviná
Sebedobyvatel

homepage

10 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 4.3.2017  23:38
    Moonlight (2016)
    *****

    Impresionistický styl a přerušované vyprávění vytvářejí emočně strhující film. Dlouhé chvíle mlčení hrdiny a úsporné využívání zvuku s velmi netypickou smyčcovou hudbou s významotvornými detaily a kompozicemi obrazů působí úžasně introspektivně.

    • 19.5.2015  22:33

    Je zajímavé sledovat, jak se lidský rozum při setkávání s novými informacemi snaží je srovnávat s tím, co už zakusil dříve a co nejefektivněji je zařadit do kategorií. Mad Max: Fury Road je akční film, je někde mezi druhým a třetím filmem původní trilogie, je postapokalyptickým westernem… Odehrává ve světě, v němž člověk zůstal už jen sám se sebou. Je archetypem odvěkého soupeření člověka s přírodou, muže se ženou, autonomií a podřízením se. Svojí dokonalou syntézou "formy" a "obsahu", akce a děje, je revoluční pohledem k začátkůn kinematografie. Ať ovšem v jakémsi ohledu vskutku zcela novým je nebo není, jeví se být zejména dokonale osobitým, zcela individuálním, okamžitě rozeznatelným. A ačkoliv se ho dá co do struktury jednoduše popsat jako "nekončící honičku", nelze tak ani naznačit nespočet detailů a strategií, kterými je takový dojem vytvořen a co to znamená pro způsob, jakým film pomáhá divákovi se zorientovat, ale přesto zůstat neznalým určitých viděných fenoménů. Mad Max: Fury Road je fascinujícím světem, který funguje neméně dokonale, než mnohé vehikly v něm vyobrazené. Mad Max: Fury Road je zkušenost, která je neméně intenzivní, než palivo ve filmových vehiklech využívané.

    • 25.1.2015  23:53
    Birdman (2014)
    *****

    "Birdman (or The Unexpected Virtue of Ignorance) si o sobě myslí strašně moc...a má na to plné právo!" bych řekl, kdybych si myslel, že na to mám právo.

    • 2.10.2014  21:16
    Zmizelá (2014)
    *****

    Co se zápletky týče, Gone Girl si hodně zakládá na překvapení a práci s diváckými očekávaními. Pravda - to většina filmů, zde je to ovšem jeden z nejsilnějších aspektů filmu - velká část mého nadšení pramení z počtu “WTF”, která v průběhu proběhla mojí hlavou. Je tedy nejlepší vidět předem co nejméně a prostě věřit kritice, která je prozatím z většiny nadšená. Implicitní význam pak nevychází z obecného povědomí o filmu, ale ze samotných zvratů - ze syžetu spíš než z fabule. Velmi sofistikovanou hrou s pravidly žánrů thrilleru, dramatu, detektivního filmu a snad dalších vykresluje dosti zvrácený pohled na manželství a jeho rozpad v současné společnosti. Nebo přesněji, jak náročné může být ho udržet závisejíc na neexaktním umění pohybu v sociální sféře. Gone Girl je o nesmírně komplexní existenci upřímnosti v reálném světě. Podobně jako The Social Network a The Girl With the Dragon Tattoo je pak o informacích, způsobu, jakým vytvářejí realitu a jak je tato realita dynamická, na emocích zbavených prostých faktech nepříliš závislá. A soundtrack je skvělý - úzce spojený s ruchy odehrávajícími se v rámci prostředí filmu, umocňující jejich přítomnost, zároveň vytvářejíc zvláštní atmosféru nejistoty, nejednoznačnosti. Gone Girl je velmi, velmi bizarní - humorný v místech, kde ukazuje odvrácenou stranu lidských schopností.

    • 9.2.2014  23:55

    Skoro tak laciné, jakým se to snaží vypadat.

    • 27.7.2013  23:41

    Obskurní.

    • 27.6.2013  22:27

    Jistě z velké části proto, že jsem Muže z oceli viděl před týdnem, mám tendenci s ním Star Trek: Do temnoty srovnávat; myslím ale, že srovnání má určitou relevanci i mimo tento můj subjektivní vjem. Oba jsou to totiž jednak filmy obnovující starší univerzum, jednak (a pro mne hlavně, v univerzech obou z nich se totiž orientuji jen základně) vysoko-rozpočtové akční sci-fi. U Muže z oceli jsem se setkal s názory, že je narativně příliš agresivní a v poslední třetině zahazuje to, co se dosud snažil nejistě budovat - já mám přitom v podstatě přesně tyto pocity po shlédnutí Star Treku. Má intenzivní průběh a okamžitý zážitek je poměrně silný, avšak v závěru se zdá, že se vrací téměř do výchozího bodu, nedodržujíc pravidla, která si sám nastolil (rozpor mezi racionalitou/emocionalitou a jejich důsledky). Neříkám, že jsou zcela smetena ze stolu - film má více rovin (alespoň já racionalitu/iracionalitu a konsekventnost vnímám jako dvě), hlavně ta druhá mi přišla poněkud zredukovaná (ne redundantní, byla nutná pro existenci filmu). Zjednodušeně můžu říct, že si Star Trek příliš neudržuje svou integritu a svádí spíše ke zkoumání narativu, než nadšení ze sledování (čímž nechci narážet na emoce, tato hra se mi zdá poměrně konzistentní).

    • 21.6.2013  10:06
    Muž z oceli (2013)
    *****

    "Temný rytíř povstal" se mi líbil kvůli dialogu fikčního světa s tím reálným, poskytoval sofistikované ozvláštnění problémů, se kterými se setkáváme, ačkoliv tak činil spíše implicitně ve prospěch symboliky hlavní postavy - což není zas tolik pravda, vždyť jsem zmínil "dialog", který vskutku probíhá. Každopádně - chtěl jsem/chci říct, že "Muž z oceli", pokud TRP zjednodušíme do podoby angažovaného filmu (která mi imponovala), je spíše prototypem filmu neangažovaného, kde převládá fikční, úniková strana dialogu. Na tomto (mně neimponujícím) protipólu stojí "Avengers", k nimž bych právě "Muže z oceli" příliš nepřirovnával, zdálo se mi totiž, že svoji pozici drží poněkud nekonzistentním způsobem. "Muž z oceli" mi totiž sice poskytuje únikový zážitek, avšak ozvláštňujíc přitom realitu. Ať už tak činí intertextuální hrou nebo odkazy k problému hierarchizace společnosti, působí při tom velice koherentně, všechny vedlejší toky se mi totiž zdají být úzce propojeny s hlavním tématem, kterým je "Nolanovské" budování symbolu. Zatímco je tedy "Muž z oceli", už svým "zdrojovým materiálem", vzdálen přístupu objevivšímu se v "Temném rytíři", nerezignuje na (subtilní?) sofistikovanost, zachovávajíc si status filmu o nepřemožitelném muži - jeho nepřemožitelnost totiž spočívá v tom, že není sám. (Původně jsem ale jen chtěl říct, že se mi u Muže z oceli nejvíce líbila, paradoxně, jeho únikovost - takové tvrzení ale není příliš adekvátní mému myšlenkovému rozpoložení po skončení filmu, i když nejefektivněji vystihuje nadšení v dané chvíli přítomné)

    • 12.5.2013  20:58
    Nevěstinec (2011)
    *****

    Mizanscéna, svícení, uzavřenost, intimita...

    • 12.5.2013  00:48

    Jakým to zvláštním, subtilně-přirozeným způsobem udává Fliegauf kontext dějícímu se. V době, kdy se ani realita samotná nejeví zas tolik realistickou nejsem příliš schopný přiznat něčemu realismus, zde se ovšem vkrádá docela podmanivě. Neunáhloval bych se však a poznamenal bych, že to je důsledek velice rafinované režie, která se pak zdá neviditelnou. Už jen paralelní vyprávění a podrývání diváckých očekávání (navíc s mikroepizodami ze světa mimo ústřední trojici postav) tomu nasvědčují. (Což v důsledku znamená, že téma je zpracováno nadmíru stimulujícím způsobem, podněcujícím diváka k zamyšlení nad svými intuitivními tendencemi.)

    • 11.5.2013  22:18
    Holy Motors (2012)
    *****

    V jistém, dá se říct aktuálním, časovém období vnímám filmy převážně tímto dvojím způsobem: buď jsem při jejich sledování převážně v jakési letargii, která mi aktivní přístup k jejich "obsahu" dovolí až později, nebo jsem ponoukán konstruovat významy, hledat interpretační schémata. Toto jistě naznačuje, že mám obecně tendenci více si vážit filmů druhého typu, jelikož právě ty většinou podněcují aktivitu intelektu. Podobně, jako jsem se nedávno vyjádřil u Cloud Atlas, ten a Holy Motors považuji určitým způsobem za vlastně jediné filmy "loňského roku", co jsem viděl, úspěšně totiž podkopávají už tak chatrné základy, na nichž konstantně přebudovávám můj přístup k filmu (a snad umění obecně, alespoň toho, s nímž přijdu do styku). Jeden by si snad pomyslel, že jelikož Holy Motors přistupují k filmovému médiu v podstatě analyticky a explicitně zkoumají jeho esenciální aspekty, budou ve velké míře postrádat emoční/sentimentální náboj, který bývá spíše devízou narativně klasičtěji pojatých děl. Ono se ale vlastně důsledným způsobem ukazuje stará cinefilská pravda, že film je nejen extrémně blízko realitě, takže jeho složky můžou podněcovat opravdové reakce, ale je dokonce lepší než realita, jeho "umělá" povaha nám umožňuje vytvářet právě ty konstrukty, díky kterým prožíváme krásu… (únor 2013)

    • 11.5.2013  22:14
    Lore (2012)
    *****

    Někdy se snad může zdát, že nebýt druhé světové války, jen těžko by se nám přemýšlelo o lidství ve všech jeho aspektech. Právě Lore mnohem spíše zprostředkovává než dokumentuje, postavy nejsou nositeli informací, nýbrž emocí. Jejich prezentování divákovi je v dokonalém souladu s Malickovským vizuálním stylem - narativně je podstatně skromnější. Tak je čas a herectví impresionisticky deformováno jen v rámci záběrů/střihů/scén, jinak je syžet poměrně přímočarý, na rozdíl od Malickových košatých "sentimentálně-filosofických eposů". Lore si totiž klade trochu odlišné cíle, řekl bych. Je to minimalistický, intimní film, který "jen" prezentuje existenční rozpory, s nimiž se postavy v daném kontextu musí potýkat a jako takový se mi jeví velmi sugestivním. Takový sentiment z temných časů.

    • 5.1.2013  19:56

    O všednosti...?

    • 26.12.2012  17:47

    V současné době si nejsem tak docela jistý, z jakého úhlu by se k hodnocení umění (filmů hlavně) mělo přistupovat, ale držím se osvědčené jednoty "formy" a "obsahu". Z tohoto pohledu se mi aktuálně Hobit nejeví ideálním. Velice dobře se v něm pracuje s mícháním formy "Pána prstenů" s novými, "Hobitími" prvky - jsme uvedeni do souvislostí, setkáváme se se známými postavami těšícími naše emoční vazby k danému univerzu a zároveň jsou nám poměrně detailně prezentovány nové. Hobit se tedy zaměřuje na vykreslování nových charakterů, předpokládám proto, aby s nimi mohl v dalších částech efektivně pracovat. Na druhou stranu nejsem příliš spokojený se prostředky, jakými je toto prokreslování dosahováno - některé scény sice prokazují své místo zpětně, nedělají tak ale skrze narativní provázanost. Snad pozdější reflexe vyjeví více, prozatím jsem s Hobitem pouze spokojen.

    • 5.12.2012  22:19
    Zvětšenina (1966)
    *****

    "Zfleku" nejsem schopný zhodnotit, jak častá podobná přímá polarizace bývá, ale velice mě zaujaly dva poměrně protichůdné interpretace (hlavně závěru) Zvětšeniny. Víceméně se shodují přinejmenším do (troufám si říct) Heideggerovského bodu prozření ("nalezení" onoho aspektu dané fotografie), před nímž žil fotograf v podstatě bohémský život, aniž by jej nějak reflektoval. Následuje snaha odhalit tajemství fotografie (jako média, které pracuje s iluzí a omezenou/řízenou perspektivou), tedy hledání něčeho za prostou realitou, kterou dennodenně vnímáme. Interpretace se rozchází ve fotografově konečném zjištění: jedna říká, že nalezl duchovno, uvědomil si, že míček existuje, i když ho není vidět. Já se kloním k tezi říkající, že fotograf si po nenalezení žádného důkazu uvědomil, že žádný není, svět je jen vyprázdněná realita do níž vkládáme významy jen my. Sleduje hru mimů (už není co víc říct) a hází jim míček, který nejen nevidí, ale není - po tomto zvětšení se jen bezvýznamně usměje a odchází.

    • 25.11.2012  12:14
    Atlas mraků (2012)
    *****

    Následuje zredukovaný kompilát, který se v ideálním případě stane komplexním rozborem filmu: 1. Asi by nemělo smysl popírat, že v takových situacích jsem, do jisté míry, ovlivněn kognitivním biasem, na jehož pojmenování si teď nevzpomenu, ale to není až tolik důležité. Snad pokaždé, když s velkými nadějemi očekávám nějaký film či hudební album, se posléze nemůžu zbavit silného dojmu, že dané dílo je ve velkém souladu s myšlenkami, které dané časové období s převahou okupují moje vědomí. To může být samozřejmě v důsledku ovlivnění oběma směry (moje myšlenkové pochody tendují zaměřovat se na věci, které jsou s nimi v souladu a věci, na něž narážím, mohou výrazně ovlivnit moje myšlenkové pochody). Jelikož se ale snažím vycházet ze subjektivity existence, první možnost se mi zdá dominantní. I ve druhém případě, co jsem navštívil kino promítající Cloud Atlas, se tento "standartní postup" mění a můj interpretační aparát se dostává do konfliktu s entitou, u níž se zdá, že ho jakýmsi podivným způsobem přesahuje a jako dokonalý stimulant ho nutí hledat nová východiska. Důsledek: vedle např. Holy Motors (podle mého zmínka není úplně náhodná vzhledem k tomu, že oba filmy jsou výrazně sebereflexivní) považuji Cloud Atlas za jeden z nejsilněji myšlenkově stimulujících děl, s nimiž jsem se setkal za přinejmenším nějakou tu dobu. 2. Cloud Atlas je unikátní v mnoha ohledech. Jedním z nich je práce s různými styly v rámci jednotlivých syžetových linek. Film se nesnaží propojovat různé epizody z dějin kinematografie, pracuje spíše se současnými konvencemi. Ty jsou, opět, v rámci šesti motivů dodržovány, co je činí výjimečnými, je způsob, jakým jsou propojeny a jak je mezi nimi prostříháváno. Tím často vznikají výzvy pro diváka - když z velice dramatické scény z konspiračního thrilleru přepneme do komediálního dramatu, jsme nuceni neustále přehodnocovat náš postoj k dění na plátně; film tak zaměstnává plnou divákovu pozornost a podbízí ho k reflexi vlastních emocí a reakcí.

    • 15.5.2012  11:37

    Hezký eskapický film představující tehdejší francouzskou zábavnou kinematografii spíše v lepším světle. Z dnešního pohledu ale působí příliš zidealizovaně. Oslavuje se svobodu, ale nerealisticky ignoruje se důsledky situace dosažené ve snímku. Je vidět ještě nedokonalé užití zvuku, film má spíše než ke komplexní práci s novými prostředky tendenci působit jako slepenec němé grotesky a nesmělých hudebních čísel, která jsou ovšem do dění vkusně zakomponovaná a nevyčnívají příliš okatě.

    • 14.5.2012  00:49

    Troufám si říct, že co se realismu formy a divácké percepce týče, zásadní dílo. Téma je přinejmenším aktuální.

    • 13.2.2012  23:51

    Asi bych prozradil příliš, pokud bych řekl, kam nouzový východ směřuje, každopádně zajímavý film to je. Je sice škoda, že v prezentovaných názorech působí trochu přízemně, s trochou vlastní iniciativy ale může být zajímavým zamyšlením (nebo podnětem k němu?) nad sice poněkud otřepaným tématem životních hodnot, které ale pořád zůstává natolik komplexním, že dojít jednoznačného výsledku je snad nemožné. Výsledek může působit depresivně nebo ne, záleží na oné iniciativě, myslím.

    • 5.3.2011  00:51
    G. I. Joe (2009)
    **

    Snad nejdražší reklama na hračky. Rádobyseriózní verze Spy Kids. Ono je to zezačátku hrozně kůl, všechny ty digitální (často to dle mého tvůrci s CGI přehnali, viz. animovaný medvěd) věcičky vapadají zajímavě, minimálně po půlce filmu jsem je ale přestal vnímat. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby si to uvědomili tvůrci filmu a příběhem se alespoň pokusili zaujmout. Ani jedna z postav nebyla sympatická, k čemu tam byla geniální členka týmu, když s nápady museli přijít "obyčejní pěšáci"? Jak se stalo, že dva nováčci byli vybrání pro záchranu světa? Nemůžu upřít, že totožnost záporáka mě překvapila, stejně mi to ale bylo úplně jedno (ostatně to na vývoj děje nemělo skoro žádný vliv). Celkově vzato, vizuálně víceméně zajímavé, což je málo. Kdybych se mohl znova rozhodnout jestli stáhnout, nebo ne, nestáhnul bych.

    • 12.2.2011  20:17

    Úžasné, Dechberoucí, Intenzivní, Drásavé, Bezprostřední. Tohle chci cítit po skončení filmu... více zde: http://atrumeos.blogspot.com/2011/02/black-swan.html

    • 23.1.2011  01:07
    Tron (1982)
    ****

    Zhlédnuto nedlouho po sequelu. Vizuálně z dnešního hlediska poněkud směšné, přesto velice nápadité a originální. To samé se týká příběhu. Některé scény jsou docela podivné, některé jsem dokonce úplně nepochopil, přesto 75% z velké části kvůli pocitu říkajícímu, že jako dítě bych Trona zbožňoval....a nakonec ani dnes hodinu a půl strávenou sledováním v žádném případě nemůžu prohlásit za ztracenou.

    • 16.1.2011  08:58
    Crazy Heart (2009)
    ****

    Síly minulého viděného existenciálního dramatu (Wrestlera) Crazy Heart nedosahuje, přesto čas utekl příjemně. Jeff Bridges je klasicky skvělý, Maggie sympatičtější, než bych čekal. Než jako velký oscarový film mi Crazy heart přišel jako vyprývění dávné epizody ze života popisující, jak vznikla tahle píseň. Ta je ostatně věnovaná tady Wendy v publiku...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace