BodG

U Tarantinových posledních dvou filmů se mi líbí především to, že na rozdíl od většiny ostatních režisérů/scénáristů se nesnaží o současný trend, čímž je posouvání protagonistů do tzv. "šedé zóny", ve které nejsou jejich motivy ani kladné, ani záporné, kde je divák postrkován k nalezení si více hrdinů, kterým by přáli splnění jejich cílů. Postavy v Djangovi jsou ryzí a tak čitelné, jako v málokterém filmu, jež jsem za uplynulý rok viděl. Tak jako u Panchartů zde oceňuji velmi spádný děj, který ani na chvíli nezanudí, neuvěřitelné vypětí klíčových scén, vynikající herecké výkony Christophera Waltze a správně přehrávajícího Samuel L. Jacksona (tohle k Tarantinovi prostě patří). Celé dokresleno opět neskutečným soundtrackem zahrnujícím geniálního Ennia Morricone, bez kterého westernovka zkrátka nemá tu šťávu.

Neuvěřitelně snivý film, který si mne hned napoprvé připoutal a už nepustil. Po každém dalším zhlédnutí zde objevím novou věc k zamyšlení, pokaždé mne nutí přehodnotit spoustu věcí v mém vlastním životě. Rozhodně si nemyslím, že by se film snažil tvářit jako nějaké veleobjevné všezahrnující dílo. Naopak. Skvělý střih, kamera a proložení občasným mluveným komentářem dávají filmu zvláštní nádech a lehkost, se kterou poměrně dlouhá stopáž uběhne snad až příliš rychle.