insurgentes

Gift je kultovní video. Svého času jsme ho sháněli na vheskách a jeho projekce byly něco jako zasvěcovací rituál. NIkdy jsem na žádné nebyl, ačkoliv kazeta kolovala v okruhu mých přátel. Proto jsem také jen matně chápal narážky typu "kdybych se jednou chtěla vdávat, chtěla bych svatbu jako v Giftu." O patnáct let později se to jednomu mému kamarádovi, který náhodou neměl nic společného s šílenstvím kolem Jane´s Addiction, povedlo. A kde je teď? Kde jsou teď všichni ti, co hulili kvanta gandžy a polykali tuny papírů? Všichni jsou v prdeli, vše je v prdeli, a tohle video, které si dnes každý může stáhnout na dvě kliknutí myší, je taky v prdeli. Nevypovídá absolutně nic o ničem, je to prázdná slupka, i když pořádně napěchovaná pózami a obaly, a samozřejmě dobrou hudbou. Měl to být celý jeden velký životní pocit, styl a směr, jenom si nikdo neuvědomoval, že ten směr nevede odnikud nikam, od ničeho k ničemu. Perry Farrel na začátku shání nějakej shit, a masíruje si tím ego, jakej je frajer. Pak jsou tam nějaký prostřihy na koncerty, pár jinejch masírek, již zmíněná svatba, a ke konci nám s Casey předvedou "pointu", neboli neskutečně dementní výplod rádoby choré fantazie těch dvou o tom, co je Pravá láska. Mimochodem, celá ta slavná svatba je dokonalou "exploatací", kdy dva feťáci ze států se přijedou duchovně očistit k mexickému šamanovi, a tím dosáhnout opravdovosti. Bohužel to nějak nevyšlo, když Farrel posléze zcela zdementněl po boku své nové Yoko Ono. Krásně to ukazuje, jací jsou pokrytci na obou stranách: nakonec vejce ale snese vše. Jako ztracený sen jedné generace a zrcadlo vlastní hlouposti je tento film ovšem dobrý, má natrvalo místo v mém srdci, jakkoliv jím pohrdám.

Jen je mi záhadou, že nikomu z těch 500.000.000 dementů fejsbukářů nevadí, že jsou jen čísílko na screenu těchhle zmrdů. No, proti gustu...

První třetina filmu je tak neskutečně nudná a debilní, že jsem to tady zapíchnul a další pokračování si přečetl raději ve spoileru k filmu. Když si rukojmí a terorista začnou povídat o sportu, respektive když si jakékoliv dvě postavy v jakémkoli filmu (kromě sportovního, ale na ten bych zase nekoukal) začnou povídat o sportu, znamená to pro mě, že buďto scénáristovi došly nápady na další duchaplnou konverzaci anebo má v hlavě opravdu nasráno. Výsledek je pocit, že s tím zbytečně ztrácím čas. Oprava: Nakonec jsem to dokoukal, a musím uznat, že druhá část filmu už má trošku atmosféru, zejména teda ta scéna, když Dil ve žlutých šatech zpívá v baru... To jsem se málem udělal. Takže opravuji z * na ***.

Těšil jsem se přinejmenším na nějaký standard, jakýsi minimální průsečík Niro + LAPD, jenže oni na to nalepili tu nesmyslnou dějovou linku s televizní show, čímž to nezískalo naprosto nic na vtipnosti a ztratilo polovinu akce a napětí.

Já nevim no na mě tohle prostě funguje... Až na záběry z "Kremlu" točený na nádvoří Pražskýho hradu..

Renčův zprasek, příšerná hudba, kýčoidní kamera, otravné stále stejné prostřihy, hercům pod jeho vedením nevěří člověk vůbec nic, no a scénář, kde postavy mění své postoje naprosto chaoticky, bez důvodu, bez vysvětlení, z jakýchsi nízkých pudů, které chápe asi jen renč (přitom vše okolo se ve filmu tváří děsně hluboce). Rebelové byli dobrý film, co do hloubky asi maximum, do čeho by se měl tenhle režisér pouštět bez rizika (nebo spíš jistoty) naprostého průseru.

Příznačné, jak zrovna evropský filmový projekt je tolik o chudobě, asi jako předzvěst toho, na co se máme v nové socialistické evropě těšit...

"Slečno, můžu se vás na něco SLUŠNĚ zeptat...?"

Myslím, že je zcela v pořádku, aby se velkým národním hrdinským činům, jakým je vykradení dejvické pošty, stavěly pomníky v podobě takto relativně zdařilých filmů.

"Je to tady profízlovanější než za komunistů."