Trustme

Parodie? Pohádka? Pre-puberta? Prapodivnost? Polyamorie? Polystyren? Podobenství? Plýtvání? Psychologie? Pindání? Pomstychtivost? PIČOVINA!

Nudná vyždímaná tématika, která nebaví ani tříleté potencionální fanoušky "blontošaulů" a v marné snaze neosloví ani pamětníky Jurského parku. Nepomůže ani opětovné obsazení původní Spielbergovy partičky (oblečené do kostýmů vzor 93, Laura Dern vytáhla dokonce i stejnou prehistorickou červenou košili) a množství jakože nových, neokoukaných ještěrů ze všech dětských encyklopedií. Guláš scének pokradených ze známých filmů (Indiana Jones, Bond, Rychle a zběsile, Star Wars) a hlavně totální blábol o životě lidí mezi dinosaury, který je zde myšlen zcela vážně a nějak ignoruje, že by lidstvo asi spíš žilo někde pod zemí. Ale tito lidé se nebojí žít mezi megapredatory. Holčička jdoucí naproti velociraptorovi jako by to byl zatoulaný kocour. Stateční hrdinové ocitnuvší se v blízkosti vrčících tyranosaurů ovládající snad nějakou magii, neboť jim stačí se přikrčit v kolenou, napřáhnout ruku s rozevřenou dlaní a tvářit se u toho "my tu jen procházíme a nebudeme zdržovat". A nebo nejtypičtější nesmysl - sedmitunový T-Rex se nečekaně objeví za zády překvapených postav, které ho vůbec, ale vůbec neslyšeli přicházet. To je i na sci-fi film silný kafe.

Salaar je vizuální spektákl v duchu bombastičnosti a epičnosti děje, akce a konání charakterů made in India. Pokud by si někdo stěžoval na současnou módní hollywoodskou variantu rozdělení dlouhé stopáže na dva díly o cca 2x 125minut, tak indická kinematografie bere za základ 175 minut pro jeden díl a považuje už za rozumné i pro indické diváky rozpůlit šest hodin filmu na dvakrát. Salaar Part 1 obsahuje dvě ultra extremium epic masakr mega-macho hrdinské scény, kde Prabhas (Salaar) krutopřísně zmorduje strašlivé indické hrdlořezy ve zpomalených romantických záběrech (u druhého masakru zpívají sbory utlačovaných dětí). Děj filmu klasicky proplétá boj o území, vládu samostatné říše a průběh od klukovského přátelství až k dospělosti - pomstě, nastolení pořádku. A klasicky je vše překombinované. Salaar: CeaseFire - Part 1 disponuje naprosto ultimátním vizuálním zpracováním, kde veškeré kinematografické aspekty a tvůrčí složky jsou na špičkové úrovni (režie, střih, výběr objektivů/hloubka ostrosti, kostýmy, masky, atmosférické/ambientní efekty, rekvizity, zbraně, hudba..). Obrovský podíl z vizuální stránky (nasvícení, barvy, umělecká světelná dynamika) má použití tzv.  Dark Centric Theme, kterou využívá zejména Christopher Nolan ve svých filmech. Takže to celé působí jako tmavá renesanční malba, ale s vysvícenými detaily tváří, postav a neuvěřitelnou atmosférou zejména při akčních scénách a každý takový záběr vypadá jak kinoplakát na hutný akční film. Jako vždy upozornění: Tento film není vhodný pro běžné diváky.

Reality show a televizní sociální experimenty mám jako ujetého koníčka a tak si dovolím opět zhodnotit, psychoanalyticky lustrovat a nastavit zrcadla pořadu Dick Bobr. Myslím, že jsem viděl většinu reality show českých i slovenských a tak mohu posoudit dramaturgii, obsah, scénář, ideovou režii, technické zpracování, casting. Předesílám, že nelze vidět všechny díly nebo dokonce i živé online streamy, takový divák neexistuje a ani já nedával pravidelné sledování. Stačil totiž průběžný výřez 2x týdně, protože víc se toho ani nedělo a režie stále opakovala do zblbnutí "aktivitu soutěžících" z minula. Začátek hry se zdál být ještě zajímavý, ale velmi brzy se ukázalo, že z hovna bič neupleteš a z kokotů shakespeareovské drama nevyždímeš. Castingový štáb expertů z řad psychologů, transvestitů, kriminalistů, tatérů, sexuologů, šamanů a mimozemšťanů se určitě snažil pro tentokrát vybrat to nejšílenější, co objevili v ústavech pro duševně choré, ale některým soutěžícím aplikovali nevhodně sedativa a tak docházelo po čas show k apatickým projevům nebo naopak k hyperaktivním poruchám emocí. Pojďme si představit některé z nich: Andrej - psychopat, loutkář a člověk, který si popletl  herní zadání v domnění, že on je Big Brother. Katrin - totálně pobóchaná Slovenka, tedy klasická slovenská nátura hysterické diliny, která každou větu musí doplnit náročnou hereckou etudou a dramatickými obličejovými výrazy. Její buranská vychcanost prekabátiť všecky v domčeku ji vycházela poměrně dlouho k čemu ji měl pomáhat oblouzněný panic Tarbík, kterému dovolila se do ní zaľubiť. Vydržela až téměř do finále i přes fakt, že byla tou nejméně oblíbenou osobou u soutěžících a k mé obrovské radosti vypadla před finálem a nepomohl ji ani opakovaný srdcervoucí příběh týrané dívenky. František - pod heslem: kdo nic nedělá-nic nezkazí, nás nudil až téměř do konce. Nehnulo s ním ani několikanásobné vesmírné znásilnění  Karolínou. Vítek - mladý upírek odvážně vstoupivší, levitující do pekelných bran lidského světa. Jinoch, nejistého pohlaví a mezifáze probíhající proměny  "chci být ženou jako Zoe, ale mít penis je fajn". Strašidelná ukázka co může generace Z vyprodukovat. Bára - obligátní lesba se vším všudy, tedy defacto chlap v "ženským" těle. Nejhorší falešná kráva celé soutěže. Každá její věta byla jak z rádia - rádoby vtipná, přehrávající, vlezlá. Zoe - co by to bylo za reality show, aby v ní nebyl nějaký ten předělaný mutant. Vlastně tady se zúročilo vše, co mělo přitáhnout diváky k šokujícímu castingu a lesby s nebinárními ufony byly slabý kafe. Zoe správně tušila, že většinu reality show vyhrávají teplí a nebo exoti a tak už v prvním díle byla vyřazena většinou z ní vyděšených spoluhráčů, ale produkce potřebovala mít co nejdéle divnolidi v manéži a tak ji držela až do konce. Proč tihle lidé lezou do reality pořadů, kde se neustále litují, vypráví jak to mají těžké být ve stresu jak je kdo přijme a hlavně vydržet hrát po celou dobu babu, když jste stále chlap. Bylo smutné sledovat amazonku, která byla postavou skoro nejmasivnější ze všech chlapů, občas přešla i do mužského hlasu a po ránu to byl chlap se vším všudy. Moderátor Míra - když neseženeš nikoho jinýho a celý je to takový bulharsky levný a trapný. Big Brother - protože produkci stačil jen někdo, kdo přečte různé jednoduché věty, zadání a oznámení byl nakonec  úsporně vybrán zásobovač Mirek, starší bratr střihače Viktora. Ella - nejsympatičtější osoba, místy i vtipná ženská, co uměla pobavit a slušelo ji to. Standa - normální týpek, co to pojal jako zájezd na chatu - sem tam se opít, sbalit holku, zahrát si nějakou divnou hru a brát to stylem "mám v piči". Důkaz, že diváci jsou taky ještě normální i když koukají na takový sračky a nenechali zase vyhrát nějakýho zoufalce s mimozemskou sexuální orientací. Reality show Big Brother 2023 je ovšem tou nejnudnější reality show jaká byla vyrobena. Dokonce i Primácký Like House byl mnohem zábavnější a akčnější. Mdlá dramaturgie, moderátoři i soutěžící a velmi špatný zvuk. Absolutní rezignace na nějaké napínavější úkoly. Snaha vyvolat uměle nějaké drama díky emočně nevyzpytatelným bláznům se ve výsledku proměnila jen v srdceryvné hysterčení a divákovu potřebu s hláškou "Harry jdu do baráku" zliskat všechny na hromadu. Standa nesbalil holku, ale něco mnohem lepšího. Semetriky Zoe, Bára a Katrin naštěstí utřely a svět se točí dál. Za 20. minut po skončení si už nikdo nevzpomene na nic a nikoho z téhle nepovedené show.

Nevím kolik je na ČSFD nás dědků - video pamětníků, ale dovolím si ideálně právě sem přispět troškou do mlýna o tomto dávném fenoménu, jenž dnes působí legračně a prehistoricky.... | Člověk se vždy snažil v oněch dobách získat to, co nemohl, ale věděl, že to existuje a že je to naprostý opak toho, co ve své socialistické zemi, kam byl nešikovným osudem umístěn "dávali v televizi". Zlatá bombastická osmdesátá léta nabízela hromadu legendárních filmů a hudby. Hudba se dala vcelku dobře nahrávat z okolních cizáckých krajin prostřednictvím rádiových stanic a člověku bylo nějak fuk o čem ten David Hasselhoff zpívá. Problém byl, ale s filmem - mít doma v kredenci oblíbený západní film, který by šel kdykoliv přehrát, měl nějaký český překlad a nemuset mít tatínka na ambasádě v Západním Berlíně. Nejhorší bylo, že na rakouské kapitalistické TV stanici ORF běžel každou sobotu pořad TRAILER, který uváděl šarmantní Frank Hoffmann a tam jsem jako mladý jinoch viděl ukázky z filmů, které mě uhranuly a zároveň rozplakaly, neboť jsem věděl, že tyto filmy z jiných, drsných, akčních světů asi nikdy neuvidím. Naštěstí existuje Bůh a ten nám dal VIDEO. Krásný přístroj s displejem a spoustou high fidelity, sharpening, colourful schopností, které neměly smysl, protože obraz a zvuk byl u nás hlavně shit. První etapou bylo získání, koupení od veksláků - "králů videí" videokazetu s filmem, kde jste doufali, že bude 1) nahraný film, ideálně filmy dva, 2) budou celé, 3) v kvalitě druhé kopie (vždy to byla jakože max druhá kopie, protože tu první měl jen tajemný Král videa), 4) opatřené "rychlodabingem", který bude ehmm srozumitelný. Jakmile jedinec získal cca 5 videokazet (prodávalo se na různých jakože sběratelských burzách, později na velkoplošných akcích typu tržnice) začal řešit přehrání videokazet. Na to reagovali jiní špekulanti a ti nabízeli zapůjčení/pronájem přehrávače, typicky na víkend. Případně další akční lichváři, kteří disponovali i videorekordéry, které půjčovali a nadšenec filmů si tak opět mohl pronajmout 2 videa a doma si za 24 hodin zápůjčky nahrát okolo 14. filmů. Vrcholnou etapou bylo si za vydřené dělnické výplaty pořídit vlastní nahrávací double set a pouze čachrovat s videokazetami a ještě se tak dostat ke spoustě filmů zadarmo, co vám nosili lidé pro zkopírování.... | Oblast zájmu mladého dělníka byl žánr action movies. Diametrálně odlišní hrdinové a zápletky, kteří neřešili dojivost krav, strojírenské zlepšováky, budoucnost JZD. Do mého života vstoupili nindžové, kung-fu bojovníci, svalnatí solitéristé kosící kulomety zlé žoldáky, bubáky a rusáky. Najednou jsem spatřil celé filmy, jejichž názvy jsem si kdysi dávno zapisoval do deníčku, když jsem vzrušeně hltal televizní pořad Trailer. Každá videokazeta s božskými filmy byla hýčkána, opatřena na hřbetu Propisotem názvem filmu, stopáží a xerox fotografií. Každou projekcí se kvalita pásky, obrazu zhoršovala a tak se často podívalo párkrát na posvátný film, nedej bože, když vás požádal kamarád o půjčení čerstvé novinky Cyborg, co jste sehnali v krásné kvalitě a jeho video Aiwa nepatřilo k těm nejčistotnějším.... | Pamatuji doby prvních ultra předražených VHS videokazet nesměle vystrkující své hrdé BASF kvality, ale častěji spíše noname značky. Doby, kdy sběratelské burzy se víc a víc měnily na veksláckou samošku s polskými królowie widea i možností si nechat přehrát kousek filmu v improvizovaném tv studiu, kde vám na "počkání" i zkopírovali film z bohaté nabídky uschované v bednách. Následně dobu počátků videopůjčoven - Divoké Devadesátky, kde už každý chtěl kvalitu z originálek a dabing.... | Kouzelná doba pojednávající v důsledném dokumentu Králové videa je perfektně, nostalgicky a až komplexně, zákulisně zpracována a je dobře, že se toho někdo zhostil, protože tohle bude (je) natolik atypická oblast jedné generace, kterou už nepochopí žádní cestovatelé časem a návštěvníci z budoucnosti. Etapa koncem 20. století, kde fanoušek filmů, dobrodružství, fantazie se chtěl dostat k tvorbě za ostnatým plotem a neuměl anglicky, německy. Jenže socialistický občan si musel poradit. Obzvlášť, když mu to hodilo nějakou tu kačku navíc. Kopírovat jsme už uměli dobře, minimálně tu byl trénink v různých samizdatech, xeroxování a překladech zahraniční literatury, šíření textů na průklepácích, kopírování hudby na kotoučových magnetofonech a ofocování fotek z německých časopisů pro pány. Stejně tak po videu tu pokračovala doba kopií herních disket, CD. Králové videa se zejména zaměřují na fenomén amatérského rychlodabingu, kde každý hlas-dabér byl natolik specifický a škodolibě populární, že dnes by mohl být až v duchu influencerismu a youtuberingu s velkou fanouškovskou základnou. Trefné přezdívky, které přiřadil spoluautor Petr Svoboda i mě kdysi velmi podobně napadly a většina rychlodabérů si i o takové pojmenování koledovala. Tím nejslavnějším a nejčastějším dabérem akčních filmů byl právě Niňja. Byl bohužel i tím skoro nejhorším. Ondřejové Neff a Hejma toho namluvili taky strašně moc a měli podobné sekavé projevy z nuly na stovku a rozumět jim šlo špatně. Tenkrát ještě neznámá Dana Hábová mě rve uši dodnes. Kdybych zachytil nějak dříve, že vzniká tento dokument zřejmě bych mohl tvůrcům pár vzpomínek hodit do placu. P.S. doma v kumbálu mám ještě nahrávací komponenty, sbírku všeho, co kdy písemného vyšlo o filmech/videofilmech/technice okolo roků 1987 - 1998 a asi 1500 dobových videokazet, který jsem si 25 let nepustil. Teď jsem však dostal chuť na nějaký ten nevhodný americký zakázaný film v modročervené (prokopírované) obrazové kvalitě s drop-outem, poškádlit tracking a ve zvukovém šumu zaslechnout legendární: "Už jste slyšel něco vo......niňjách?"  

Remake, skoropředělávka filmu o reklamě na americké tryskové poletování v reklamním stylu zlatavých slunečných paprsků a s rebelským pilotem. Tom Cruise zde vypadá mlaději, než mladí letečtí absolventi, které školí. Klišovité téma a povrchní zápletka. Bohužel filmy o stíhačkách, letcích patří k těm nejnudnějším tématům a 90% diváků stejně ví prd, co se to v tom kokpitu děje na všech těch palubních deskách a radarech a jak je to moc reálné letět někomu hlavou dolů těsně nad kabinou. Kosinski v poctě Tonymu Scottovi přebírá většinu ikonických scén a záběrů a řekněme, že v této moderní (obrazově kvalitnější) verzi i nápaditěji. Začátek filmu ("test Mach 9") je brilantní a hlavně pak finální bojová mise lomcuje s diváckými vjemy a Kosinski s mistrem kamery Mirandou předvádí jak má vypadat adrenalinová akce ve vzduchu. Bohužel těchto akčních 20 minut mělo být rozprostřeno do většiny stopáže a ne nostalgicky opakovat hodinu a půl děj z Top Gun jedničky.

Leo je tím důvodem proč koukám na indické/tamilské akční filmy - už nikde jinde nenajdete takovou čirou radost z bombastických akčních scén, kombinací komiksovitosti, klipovitosti příběhu a brutalitu soubojů, extrémní řežby. Hrdiny, zloduchy, kteří jsou ultra macho a dokonce se nebojí si v každém druhém záběru zapálit cigáru, jak jinak než zapalovačem Zippo. A přitom jde vždy o záchranu rodiny, očištění z nepěkné minulosti, pomstu a velké finále, kde se nehorázně všichni seřežou. A do toho vždy perfektní hudba, naprosto originální hrátky se zvukem, hlasy, texty písní. A samozřejmě taneční čísla, který jsou mnohdy vizuálně to nejlepší, co lze spatřit v rámci taneční režie. Zádrhel je pak už jenom ve spletitém, zašmodrchaném ději a hlavně v tom, že standardní západní divák na tyto filmy bude nevěřícně čumět a uteče anebo potřebuje delší trénink, alespoň v asijském duchu. Tímto zdravím všechny vzácné fanoušky Tamil action movies. P. S.  CGI bych opravdu u indických filmů neřešil - líp to nejde.

Tváře umouněné od popela, luk, šíp a kamizola, ale Popelka to není! Norsko se rozhodlo napadnout parazitně naší Popelku! Řekli si: kurňa máme sněhu plnou prdel po celej rok, to se to bude točit pohádka, kterou by jsme my Seveřané tak moc chtěli mít v zimním katalogu. Zamaskujeme to raději pod označením: severská pocta české filmové klasice, kdyby náhodou někdo z Čechů reptal. Jenže to je jako by jste chtěli natočit moderně Vrchní, prchni v Hollywoodu! Prostě aji kdyby se sebevíc snažili, tak klasický věrný divák bude chtít ten domácí produkt, který mu chutná od malička. K tomuto norskému sebevražednému činu mám jako fanoušek č. 1 Tří oříšků pro Popelku oprávněně co napsat, neboť jsem je viděl asi 35x v televizi a 12x v kině jako dítě a mám tudíž k této pohádce až nostalgický a osobní vztah. Tři přání pro Popelku má svého divného norského Vincka, norskou Rozárku i Juráška, norské teplouše Kamila s Vítkem, hubenou Droběnu a strašidelnou Dracula macechu. Některé scény jsou kompletně okopírované, včetně pokrčení nohou, opření rukou, výrazu tváře. Co se týče "nového" zpracování, tak je zařazena černá na bílém (alespoň jeden černoch v každém filmu i kdyby to byl islandský film o Vikinzích) a povinná elgébété scéna. Norská Popelka a celé dekorace jsou takové ruské Nastěnkovské (Mrazík). Jako sněhu tam je fakt dost, ale to bylo v lesních scénách i u originálu. Věřím, že běžným konzumentům se norská varianta může líbit, ale Popelka je jen ta naše a "taky moje".

Rebel Moon bude dozajista patřit k nejrozporuplnějším dílům v očích diváků, dělících se na fanoušky Zacka Snydera a ty Ostatní. Jak už bylo řečeno Rebel Moon je mix jakési anime variace Star Wars a "Sedmi statečných", tedy vykrádačka témat z předobrazů, které taky byly přebrané, sebrané. První díl, který by měl vlákat se bohužel moc nepovedl a zlí američtí novináři měli pravdu. Chyba bude nejen ve sterilitě děje, žádné osudovosti, která by měla budit nějaký epický vstup do univerza, ale hlavně slabé charisma hlavních postav, potažmo výběr herců, kteří spíš patří do castingu vedlejších rolí, respektive herci zvládající lépe to fyzické herectví. Se Sofiou nemám problém a přál jsem ji nějakou takovou roli bojovnice. Velká reklama, výkřiky o Star Wars pro dospělé se už během prvních diváckých ohlasů roztříštily na zlověstné prskání a jednohvězdičkové srážení. Zack Snyder je dokonce v tomhle první díle takový decentní a krom pár zpomalených výskoků à la 300 a výrazného rozostřování objektivu kamery, nízké clony, bychom ani nepoznali, že jde o jeho dílo. Celý film pokud by byl sestříhán do stopáže 10. minut - šlo by o čistokrevný nerdgasm. Rebel Moon: Part One není ničím úchvatným jak by se mohlo minimálně vizuálně očekávat od mistra epické akce, mohl mít dle ukradení námětových předloh šanci stát se fanoušky vymodlenou ságou "drsných Star Wars" bez Disneyho dohledu. Zatím to spíš zavání obyčejným seriálovým stylingem a asi by tomu prospělo sestavení do klasických kratších stopáží a přiřknout tomu nálepku: Netflix seriál. Druhá část ovšem vypadá, že by měla zlepšit náladu i škarohlídům.

Využití originálního seriálu ke skutečné soutěži je skvělý nápad. Tvůrci, produkce vytvořili ojedinělý projekt až megalomanského druhu v žánru reality show, ať už počtem hráčů nebo výherní částkou, ale hlavně dekoracemi a vybavením, které evokují onu seriálovou atmosféru a tady opravdu muselo být vše pro desítky lidí a plně funkční. Pokus o vysokou investici, která se měla/musela vyplatit. Zde se nabízí otázka: Nastala doba, kdy televizní reality show budou výpravné jako filmy a s rozpočtem ke 100 milionu dolarů? Každá reality show stojí a padá na výběru lidí - hráčů. Zda nebudou nudní, vytvoří se nějaké drama, příběh, emoce. Koho sledovat s kamerou za zadkem hned od začátku? Bude to někdo, kdo působí silně a dojde daleko? Na tohle tu nejde moc vsadit a tak režie nabízí různé typy lidí, kde to vypadá na nějaké osudové snahy dojít přes mrtvoly co nejdál. Aby se jim vzápětí rozstřelila kapsle s černou barvou na hrudi a odporoučeli se do věčných lovišť smolařů a dárců dolarů do megaprasátka. Bohužel ani v takto hráči napěchované reality show se nepodařilo vykřesat z někoho trochu té špetky napínavosti, intrik, zlomyslnosti, strachu, vychytralosti, hráčství, aby divák mohl více naplňovat své sympatie nebo odpor k jednotlivci. Casting tvořily z velké části americké národnostní většiny, takže ještě po selekci Netflix zákonů už zůstali hlavně  černí rapeři a fitness trenéři, vypasené černošky, nezbytní gáyové a lesbičanky a nějaký ten bílý mamánek a nefachčenko. Takže i když mají ve svých prezentacích rádoby super profese, které by jim měly vynášet v klidu slušný prachy (vojáci, doktoři, ajťáci) přesto lezou potit se do tepláků o hodně nejisté vítězství. A že je tohle vítězství o velké náhodě a štěstí! Většina her je tu o náhodě, být na špatném místě či že si někdo zapamatoval zrovna vaše tři čísla na mikině. Ale je tady i pár těch pěkných sociálních her o tom, kdo je zmrd (ano, bohužel většina právě těch protěžovaných Afroameričanů) nebo jak prachy změní charaktery a přátelství (SPOILER: souboj v kuličkách matky a syna, kdy matka nepláče, že opouští syna a že její cesta hrou je u konce, ale že nad ním nevyhrála a tudíž ztrácí šanci na to být milionářka). Každopádně pro fanoušky původního seriálu jde o solidní a místy i originální odbočku do světa Hry na oliheň, kde se bojuje o opravdový ranec prachů, v prvních dílech i zaujetí kam se vše bude ubírat a s efektem diváckého napětí a překvapení - "kdo to sakra vyhraje?!" --- Výherce mě nepotěšil, ale jak už to bývá v soutěžních reality show - vyhraje vždy ten úplný nesympaťák a klikař, než někdo, kdo opravdu dobře bojuje. Doporučuji zhlédnout i dokument o natáčení.