Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

2042 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 33 66 98 130
    • 14.1.2019  13:21
    Přepadení (1939)
    ****

    Jestli tenhle ansámblový western napěchovaný vším, co by měl klasický western obsahovat (Monument Valley, Indiáni, přestřelka na ulici), něco brzdí, pak dostavník napěchovaný vším, co před válkou představovaly Spojené státy. Mikrovzorek společnosti Fordovi sice umožňuje charakterizovat Kida jako nezávislého individualistu stojícího mimo zavedené sociální struktury a zároveň rozvést jeho oblíbené téma zrození amerického národa, ale na maupassantovskou komedii mravů nejsou vztahy mezi postavami dost prokreslené a na jejich „vyřešení“ je poněkud neférově užito deus ex machiny v podobě tlupy divošských Indiánů (kteří zde oproti Stopařům nejsou ničím víc než překážkou na cestě k civilizované společnosti). Málo jízlivé melodramatické vsuvky a málo vtipné záblesky fordovského humoru jsou ovšem během dlouhé akční scény zadupány do země nepřehlédnutelnou ukázkou prvotřídní filmařiny. Zadní projekce a exteriérové záběry s kaskadérskými kousky jsou zkombinovány tak obratně, že přechody mezi realistickým a „umělým“ prostředím neruší a sekvence pádí takovým tempem, že Fordovi rádi odpustíte i matoucí překročení osy. Možná je škoda, že ve stínu této velkolepé sekvence zůstává nejen sociálně-kritický rozměr filmu, ale také bravurní režie úvodní části. Ford Přepadení režíruje částečně jako němý film. Vesměs se spoléhá na statické záběry, namísto slov nechává promlouvat pohledy, které si postavy vyměňují a které mají o to výraznější vypovídací hodnotu, že detaily a jinými stylistickými oživeními se ve filmu neplýtvá (uvedení Wayneovy postavy je nezapomenutelné právě díky ojedinělému použití prudkého nájezdu kamery). Každý střih, každá změna velikosti záběru má při Fordově výrazové úspornosti své opodstatnění. Styl k sobě zbytečně nestrhává pozornost, z do hloubky komponovaných záběrů (které měly údajně velký vliv na Občana Kanea) se dozvíme výhradně to, co je třeba pro konstrukci fabule. Přehlednost a srozumitelnost vyprávění působí naprosto samozřejmě, v čemž tkví nejen jedinečnost Fordovi režie, ale také záludnost jejího postihnutí slovy. Zkuste popsat něco neviditelného. Přestože se vám jeho kvality mohou zdát málo nápadné, Přepadení zůstává filmovým mezníkem. Snímkem, který zahájil revival westernového žánru a jednoho béčkového herce strnulých výrazů a sošných póz proměnil v nesmrtelnou filmovou ikonu. 85%

    • 10.1.2019  08:16

    Cena za štěstí potvrzuje, že nejlepší komedie čeští tvůrci točí tehdy, když chtějí natočit melodrama. Vyjma dvou dětí se všechny postavy chovají jako psychopati. Ženy jsou navíc hysterické a utěšit je dokáže jen tvrdý alkohol nebo Tomáš Hanák. Bez ohledu na to, v jakém vesmíru se má příběh odehrávat, konflikty a jejich řešení nedávají žádný smysl. Pubertální dcera pod velmi pochybnou záminkou opustí svou matku (která žije s jinou ženou, ale tvrdí o sobě, že není lesba) a cca rok žije s cizím klukem (který svou rodinu opustil ze stejně nejasných důvodů) mezi máničkama a hackery v jakési lesní komuně, které šéfuje David Černý hrající postavu jménem Mastermind (v dalších wtf cameích se můžete těšit na Vratislava Brabence, filmového kritika Jana Folla nebo Ladislava Heryána). Ostatní postavy si mezitím naprosto bizarními, strašlivě vykonstruovanými, fungování reálného světa a lidské psychiky popírajícími způsoby kradou děti a partnery, hodně na sebe křičí a brečí. K vrcholům filmů patří scéna, ve které se Josef Polášek coby dětský lékař ptá malé holčičky „Víš, co je to láska?“ a scéna, ve které do sebe Jaroslav Plesl natlačí pomeranč, zatímco v pozadí běží ve smyčce video, ve kterém mu dcera oznamuje, že je looser a zůstane sám. Lepší než poslední záběr Call Me By Your Name. Dlouho mi nic takhle nezlepšilo náladu. Pokud budou ostatní letošní české filmy stejně zábavné, bude to skvělý rok.

    • 9.1.2019  13:04
    Brexit (TV film) (2019)
    ****

    Cumberbatch hraje dalšího vysoce inteligentního sociopata, který jde proti všem konvencím (a jde mu to skvěle). Tentokrát nám při tom dává nahlédnout do zákulisí politiky založené na silných emocích a vyrábění alternativní reality s pomocí sociálních sítí a datových analytiků (perspektiva voličů není vzhledem k nedlouhé stopáži tolik akcentována, ale některé důvody naštvanosti a touhy po změně vyprávění zohledňuje). Informačně je to sice sice neskutečně hutné, ale zároveň přehledné, srozumitelné a velmi svižné. Zpravodajské záběry mohly být do příběhu začleněny elegantněji, občasné vyprávění obrazem (nejen nepolevujícím proudem slov) by neuškodilo a rámování příběhu „zpovídajícím se“ Cummingsem vyznívá do prázdna (vyprávění navíc odskakuje i do druhého tábora, kde nebyl přítomný). Určitou nedotaženost ale beru jako nutnou daň za to, jak brzy po britském referendu film vznikl, díky čemuž v sobě má hodně (naštvané) energie. Přes relativní věrnost skutečným událostem jde především o názorově vyhraněný politický komentář (s karikaturními kresbami některých politiků), nikoliv o nezaujatou rekonstrukci. Přes nadsazený tón a cynismus většiny postav je výsledek spíše mrazivý než zábavný, protože už teď je zřejmé, že podrytí elementární důvěry ve fakta a autority má dost zrůdné následky. Doufám alespoň, že až se v tom uvidí Johnson nebo Farage, prasknou jim cévky. 75%

    • 7.1.2019  22:10
    Most! - Epizoda 1 (E01) (epizoda) (2019)
    ***

    Most! se nebojí jít na hranu a zesměšňovat Poštu pro tebe i politickou korektnost. Jen těžko určit, kde končí záměrně přestřelená hra se stereotypy a začíná nedostatek tvůrčí soudnosti a hrozně laciné a povýšenecké strefování se do snadných cílů. Po režijní a herecké stránce tomu ale nelze moc vytknout (pro srovnání z nových seriálů viz třeba Strážmistr Topinka, kde komediální timing nefunguje vůbec). Zatím opatrné tři hvězdičky, ale za vítězství považuji už skutečnost, že to na rozdíl od jiných počinů, k nimž Petr Kolečko v poslední době napsal scénář, probudilo mou zvědavost, nikoliv chuť udělat tvůrcům něco nepěkného.

    • 4.1.2019  08:44
    Orlando (1992)
    ****

    Ačkoliv se film drží základních myšlenek předlohy a je především podmanivým zamyšlením nad lidskou smrtelností a sexuální identitou jako formou performance, Potterová jen otrocky nepřepisuje původní text. Doplnila motivaci pro hrdinovu proměnu, pozměnila závěr, připsala postavu zpívajícího anděla a hru s genderovými rolemi dovedla ještě dál, když nechala Swintonovou hrát muže i ženu. Krom toho se rozhodla zvýraznit ústřední témata posmoderní filozofie, v zárodečné podobě přítomna již v knize (nelineární vyprávění, přímé oslovování čtenáře, poukazování na nestabilitu identit). ___ V době publikování předlohy průkopnická myšlenka, že muži a ženy nejednají dle svého biologického nastavení, nýbrž hrají role přisouzené společností, je ve filmu vyjádřena nejen slovně, ale také ironickým využitím kostýmů, gest, výpravy a pohybů postav, proměňujících se dle dějinného vývoje. Každá epocha se vyznačuje určitým zastřešujícím tématem a uměleckým slohem i specifickou barevnou paletou. ___ Opulentních povrchů Potterová využívá ke zdůraznění premisy, že lidské životy jsou formovány především našim vzezřením. Sofistikovanými filmovými prostředky pak prozkoumává schopnost umění a člověka překonávat kategorie, které zároveň vymezují i omezují naši životní zkušenost. ___ Pohledy Tildy Swinton do kamery nahrazují vysoce komunikativního vypravěče Woolfové a současně nás upozorňují na nesoulad mezi Orlandem a jejím prostředím, které ji nechápe. Film tak nejen soustavně relativizuje způsob, jakým rozumíme genderu a identitě, ale podvrací i naše divácké očekávání a mění způsob, jakým se běžně díváme na filmy. ___ Kniha i film nejenže tematizující sexuální ambivalenci, ale navíc ukazují, jak mohou být kulturnímu dědictví v nových kontextech připisovány jiné významy. Texty jsou významově bohaté, historie je nestabilní. Stejně tak lidská identita. Orlando je krom jiného film o čtení a psaní, natočený podle novely o čtení a psaní. Stejně jako předloha si přitom klade zásadní otázku, jak psát a číst pravdivě vůči sobě samému. 80%

    • 2.1.2019  13:53
    Favoritka (2018)
    ****

    Opulentně aranžovaná, famózně nasnímaná a zahraná romantická/převleková komedie, ve které si postavy namísto vyznání lásky říkají „Vypadáš jako jezevec!“. Neboť za jeden z nejlepších filmů loňského roku považuji ten, ve kterém žena svého partnera miluje tolik, že mu připraví omeletu z jedovatých hub, vítal jsem tuhle rovinu s radostí. Pokračování zde. 80%

    • 27.12.2018  18:27
    Vzplanutí (2018)
    *****

    Jeden z nejlepších filmů tohoto roku je zároveň tím nejhůře polapitelným. Šestý celovečerní snímek bývalého spisovatele a korejského ministra kultury Lee Chang-donga lze sledovat jako sociální drama, kousavou komedii o jihokorejské high society nebo tísnivý thriller. Dvouapůlhodinová adaptace desetistránkové povídky Harukiho Murakamiho „Barn Burning“ je ale především filmem, který svým příběhem i strukturou vyjadřuje touhu po vytrácejícím se (vyšším) smyslu. Pokračování zde. 90%

    • 23.12.2018  17:03
    Dotek zla (1958)
    *****

    Bez ohledu na míru Wellesovy kontroly nad finální podobou filmu (resp. jeho různými verzemi) považuji právě Dotek zla za jeho vrcholný počin. Kompozicemi i vyprávěním dynamický, téměř v reálném čase vyprávěný noirový příběh pádu policejního kapitána, připomínajícího chladnokrevným jednáním, vzezřením i způsobem snímání (z podhledu a v expresionisticky vychýlených úhlech) hororové monstrum, je pro mne vzorovou ukázkou „pure cinema“. Práce s několika plány akce, sugestivní vysoce kontrastní stínohra, akci plynule sledující a na měnící se pozice postav flexibilně reagující kamera (díky vedení naší pozornosti rozmístěním figur, změnami velikosti záběru a přerámováváním mohou klíčové scény filmu trvat několik minut, aniž by se to jakkoli projevilo na tempu vyprávění), přesný, často ironický a někdy záměrně diskontinuitní střih – to všechno přispívá k tomu, že styl nejenže strhává pozornost sám k sobě (aniž by narušil realistický, místy až dokumentárně veristický ráz řady scén), ale hlavně nese významy, posiluje příběh a přispívá k atmosféře permanentního ohrožení, před nímž není úniku (a to i ve scénách snímaných ve velkých celcích, zdůrazňujících izolovanost hrdinů). Bezútěšnosti napomáhá povýšení antagonisty na ústřední a skutečně fascinující postavu. Vargas a jeho milenka jsou oproti tomu relativně ploché melodramatické figurky, které chtějí hlavně vypadnout z předpeklí, v němž vinou úvodní exploze uvízli (jakkoli je pro liberální vyznění filmu i pro jeho téma hranic mezi různými reálnými i imaginárními prostory podstatné, že jde o smíšený pár). Ať jej vidíte poprvé nebo poosmé, Dotek zla vás dokáže překvapit porušováním hollywoodských žánrových konvencí, stylistickou promyšleností i tím, že nepůsobí chladně a strojeně (jinak by se zřejmě nestal kultovním). Není v něm takřka jediného „obyčejně“ působícího záběru (když už, s velkou pravděpodobností jde o některou z dotáček, nad nimiž neměl Welles kontrolu). Mnoho stejně poctivých a vtahujících učebnic toho, jak vyprávět obrazem, neznám. 95% Zajímavé komentáře: Adrian, Radko, Madsbender

    • 20.12.2018  17:30

    Muzikály mám rád, původní Mary Poppins si vždycky s chutí připomenu a Emily Blunt bych poslouchal, i kdyby předčítala televizní program, ale tenhle nostalgický remix je tak prázdný, až to bolí. ___ Samotná Mary má ve filmu ostudně marginální roli. Tvůrci s ní nepracují jako s plnohodnotnou postavou vyprávění, ale jako s pouhým symbolem (takže se její stín samozřejmě musí objevit na Big Benu). Pro příběh je přínosná pouze tím, že ve správnou chvíli posune zpátky minutovou ručičku. Jinak by ve filmu vůbec nemusela být. Stejně zbytečných je osmdesát procent děje, tvořených ledabyle seřazenými výchovnými (v lepším případě) písničkami, které zápletku nikam neposunují. Muzikální čísla představují vesměs jen technicky vyspělejší, delší a okázalejší variace scén z původního filmu - namísto tancujících animovaných tučňáků celá Zoo, namísto stepujících kominíků gang lampářů. ___ Jedna z nejvíc postradatelných scén je zároveň tou jedinou pamětihodnou, protože v ní Meryl Streep coby lehce pomatená cikánka odkudsi z východní Evropy zpívá totálně nonsensovou písničku o žábách (Shaimanovy slovní hrátky jsou hlavním důvodem, proč si pustit alespoň soundtrack). Dalším bolestivým příkladem plýtvání talentem je Colin Firth, který hraje - jak originální - zlého bankéře, obohacujícího se na úkor svých klientů, což ovšem není tak hrozný prohřešek jako skutečnost, že v sobě zadusil své vnitřní dítě. Jako kdyby společnost už nebyla dost infantilní. ___ Jde o stejný věšák na nákladná hudební/taneční čísla, jakým byl Čarovný les nebo Nine. Smutné je, že díky výpravě a hudbě bude tenhle bezdějový patvar zřejmě nominován na dost Oscarů a vydělá dost peněz, aby Rob Marshall mohl v páchání kinematografického zla pokračovat (už teď se můžeme „těšit“ na jeho Malou mořskou vílu). ___ Podívejte se s dětmi raději znovu na Paddingtona. 40%

    • 19.12.2018  13:34
    Bumblebee (2018)
    ****

    Bumblebee je něco jako E.T. s transformerem namísto mimozemšťana: outsiderka bez otce a kamarádů nachází spřízněnou „duši“ v návštěvníkovi z vesmíru. Celé se to odehrává na americkém předměstí v osmdesátých letech, což s sebou krom množství osmdesátkových hudebních hitů nese i sledování Alfa v televizi nebo odkaz na Snídaňový klub. Stejně jako rané filmy od Amblinu to navíc bezchybně šlape, bez zpomalování a bez scény, která by dříve či později nenašla své opodstatnění v celkové struktuře vyprávění. Travis Knight sice nenabízí tak přehledné a okázalé 3D akční scény jako Bay, ale zato věnuje mnohem víc času a prostoru postavám, jejichž jednání je srozumitelně motivované a lze se na něm snadno emocionálně napojit (ano, na Bumblebeeho taky). Film se velmi šikovně vyhýbá tomu, aby protagonistka vyřešila všechny své problémy (nízká sebedůvěra, žádní přátelé, stesk za otcem) tím, že získá auto. Potřebné zdroje díky prožívanému dobrodružství nachází sama v sobě. V rámci kategorie „blockbuster pro celou rodinu“ tomu filmu fakt není moc co vytknout. Moc příjemné překvapení. 80%

    • 16.12.2018  18:43
    Roma (2018)
    *****

    Cuarón své příběhy rád zasazuje do úchvatně propracovaných světů se specifickými pravidly, vyžadujícími jiný způsob jednání, než na jaký jsme zvyklí z běžného života. Roma se sice odehrává na předměstí Mexico City (nazvaném Colonia Roma) na přelomu let 1970 a 1971, ale v realitě, která je nám dobře známá. Mexický držitel dvou Oscarů tentokrát nevytvořil svět, resp. rekonstrukci světa, aby prozkoumával dopad jeho zákonitostí na životy postav. Neslouží mu jako dějiště vzrušujícího dobrodružství plného napětí. Nepředvádí (se), pozoruje. Deset let připravovaný, 108 dní natáčený film je současně zcela původní, hluboce osobní projekt, nekompromisně naplňující vizi svého tvůrce. Pokračování zde. 100%

    • 13.12.2018  18:55
    Aquaman (2018)
    ***

    Aquaman je hodně věcí (najednou i postupně). Origin story vyprávějící o zrození hrdiny i historii jednoho národa, mateřské melodrama naruby (z pohledu potomka, ne matky), Flash Gordon pod vodou, buddy movie (sloužící jako základ jalové romance), pohádka o dvou bratrech, z nichž jen jeden může být králem, film, v jehož vrcholné scéně si hrdina osedlá mořského koníka a jeho parťačka kosatku... ___ Čistě strukturálně to sice drží pohromadě (i díky nadbytečně působící dějové linii se mstícím se pirátem, která motivuje hrdinovu proměnu a vytváří podloží pro sequel) a rytmicky funguje, ale tón je každých deset minut jiný (čímž Aquaman nezáměrně připomíná jihokorejské multižánrovky) a vyprávění si neustálé vypomáhá týmiž postupy ("zlidšťující" suché hlášky, jimiž hrdina reaguje na epické momenty, posunování příběhu nečekanými útoky "vodních" vojáků). ___ Ostatní výhrady jsou spíš mé osobní problémy, které s filmem mám - Jason Momoa mi nepřipadá sexy a protiví se mi řešení problémů hrubou silou, které reprezentuje; Mera musí většinu příběhu zvládnout v šupinaté latexové kombinéze s velkým výstřihem a kompetentně působí hlavně díky tomu, že Aquaman je po jejím boku nemožný; nejsmysluplněji jedná padouch, který chce rozpoutat válku s lidmi, protože zasviňují oceány svým odpadem. ___ Vizuálně a hudebně je to místy velká paráda (připomínalo mi to Avatara, Blade Runnera nebo lepší filmy Luca Bessona, znalci starých komiksů budou možná inspiraci vidět jinde) a přinejmenším jedna akční scéna (Sicílie) nemá podobu hlučného CGI megabordelu, i když vykrádá Tintinova dobrodružství, Bourneův mýtus, druhého Captaina Americu i scrollovací videohry. ___ Jako guilty pleasure s přepálenými ambicemi (a zrzavým Dolphem Lundgrenem a žraloky s laserovými děly a Willemem Dafoem, který hraje vezíra jménem Vulko) si to lze bez větší bolesti užít. 65%

    • 13.12.2018  16:59

    Film, který nemá co říct (jediné sdělení nese pár informačních titulků ze závěru). Jen ukazuje bolest a snaží se vás dojmout. První polovina je alespoň pozoruhodně strukturovaná. Vyprávění se neposunuje vpřed, ale jenom - často pomocí zvukových můstků - propadá do sebe (jako člověk na drogách). Pak ale tvůrci fragmentární, výrazně subjektivní naraci, střídající flashbacky otce a syna, bez opodstatnění opouštějí a zbytek je konvenční misery porn s hrozným výběrem hudby a křečovitými herci (Chalamet umí hrát skvěle, ale potřebuje pevnější režijní vedení, tady místy působí jako špatný imitátor Roberta De Nira), kteří namísto normálních vět říkají s vážnou tváří hlášky jako „Chyběls mi víc než Slunci chybí Měsíc“. Přiznávám ale, že na konci se mi chtělo brečet. Kvůli promarněným dvěma hodinám života, které už mi nikdo nevrátí. Možná jsem přehnaně přísný, ale proti tomuhle typu filmů, které něčí skutečné neštěstí využívají ke strašlivě laciné a samoúčelné exploataci, mám silnou averzi. 20%

    • 13.12.2018  11:39

    Tak takhle si čeští tvůrci představují „ženskou“ road movie? Pátrání hrdinek je iniciováno (nepřítomným) mužem a za mužem také směřují, devadesát procent jejich dialogů se týká mužů (zbylých deset rakoviny), když se octnou ve svízelné situaci, pomůže jim muž. Vyprávění je organizováno kolem zesnulého otce - k němu se sbíhají všechny motivy, jeho odkaz motivuje rozhodnutí Terezy udělat něco se svým vztahem, okolo něj se točí většina konverzací (neustále přemítání nad tím, jaký otec byl, co by jak udělal, co po něm Tereza podědila), díky němu se matka s dcerou někam posunou (doslova, protože jedou jeho autem). Ženy se zkrátka starají zejména o muže (nejnázorněji v případě Polívkova senilního Jindřicha, odkázaného na péči své partnerky), ne o sebe. Tereza záleží především na tom, aby byl Petr šťastný a svobodný, proto se s ním chce rozvést (ne kvůli vlastnímu štěstí). Matčino závěrečné odhalení je sice v rozporu s tím, jak byl film strukturován, k jakému závěru nás vedl, ale stejně nevede k přehodnocení názoru na otce a nijak neovlivní vývoj vyprávění (cestu je třeba dokončit tak jako tak). Nedomyšlený koncept (resp. nedomyšlení toho, k čemu by měl sloužit) je odhalen až v závěru, návodná hudba, která hraje prakticky bez přestání a pomáhá vyplnit všudypřítomnou prázdnotu (námět by vydal na povídku, ne na celovečerák), mě iritovala od začátku. V pojetí Jiřího Vejdělka je vážný takový film, k němuž hraje vážná hudba. Nemůže se stát, že byste nevěděli, co máte cítit. Stačí poslouchat. Ideální, pokud se chcete nechat dojmout, ne přemýšlet. Přidejte malebné záběry české krajiny každých dvacet minut a dostanete bezzubý urážlivý kýč. Takových Vejdělek už pár natočil (a nejede v tom sám), sledování Tátovy volhy je ale o to bolestivější, že stojí na (mužském) předpokladu, že ženy jsou na světě kvůli mužům a ještě jsou za to rády. Nejhorší na tom je, že něco takového tvrdí film, který se tváří mile a neškodné a je natočený vcelku profesionálně (což u nás bohužel rozhodně není standard - viz amatérské pseudofilmy Jána Nováka, Tomáše Magnuska a dalších). 35% Zajímavé komentáře: Coliseum, Kokska, Oktavianus

    • 5.12.2018  10:58

    Jake Hannaford, vášnivý lovec s irskými předky, šovinista a rasista, není ani tak alter egem samotného Wellese, jako Johna Hustona. The Other Side of the Wind zachycuje konec klasického Hollywoodu, potažmo rozklad světa, který mačo patriarchové Hustonova typu reprezentovali. Představitelku svého filmu Hannaford pro její domorodý původ vnímá jako exotický výstavní předmět a výsměšně ji nazývá „Pocahontas“. Herečka reaguje zprvu nenávistnými pohledy, poté dá své frustraci průchod střelbou na figuríny. Publicistka Hannafordova životopisu, modelovaná dle vzoru filmové kritičky Pauline Kael (která Wellese nesnášela), se s režisérem nezdráhá jít do otevřené verbální konfrontace, když opakovaně poukazuje na jeho mačistickou pózu, za kterou se schovává. Ženy se brání a muži z toho nemají radost. ___ Tím, že ženským postavám poskytuje větší prostor a umožňuje jim, aby daly průchod své sexualitě, se Welles krom Hollywoodu vypořádává také s vlastním odkazem. Podobně jako pozdní John Ford, kterého bezmezně obdivoval, kriticky přehodnocuje náměty svých dřívějších filmů. Současně ale vyvstávají pochyby, zda to, jak je prezentována postava Ojy Kodar v Hannafordově filmu (sexuálně agresivní, podmaňující si nezkušeného mužského hrdinu), vypovídá také něco o Wellesovi. ___ Hannafordova rozpracované opus magnum je totiž zjevně parodií děl amerických tvůrců, kteří v období Nového Hollywoodu snaživě reagovali na evropské podněty a natáčeli domýšlivé a nekoherentní, rádoby umělecké filmy plné erotiky a okatého symbolismu. Více či méně nazí, krásní a mladí herci okolo sebe mlčky krouží ve snově působících interiérech a exteriérech. Přestože postavy nesledují sekvence Hannafordova filmu ve správném pořadí (pakliže vůbec někdo ví, jaké pořadí by to mělo být), nezdá se, že by to vadilo. Jak Welles prozradil v jednom rozhovoru, film natáčel s maskou, jako kdyby nebyl sám sebou. Proč bychom s ním tedy měli spojovat to, co Hannafordův počin vypovídá o ženách a ženské sexualitě? ___ Parodickou nápodobou stylu, který Wellesovi nebyl vlastní, jsou také syrové, úmyslně nedokonalé záběry z ruky z večírku, připomínající tehdy módní cinéma-vérité. Film dokončený dlouho po Wellesově smrti je tak v zásadě kombinací dvou stylů, jaké by Welles nenatočil. Otázka, kdo byl Jake Hannaford (podobně jako v Kaneovi otázka, kdo byl Charles Foster Kane), je v této souvislosti méně relevantní než otázka, kdo je vlastně autor a kdo napodobuje koho, kterou Welles dost naléhavě klade také napříč mockumentem F for Fake, který má svým fragmentárním stylem nejblíže k The Other Side of the Wind. ___Třeba Peter Bogdanovich, považovaný v sedmdesátých letech za Wellesova napodobitele, ve filmu hraje Hannafordova nejsnaživějšího plagiátora. Definování jeho postavy tím, že napodobuje někoho jiného, je ovšem dovedeno ad absurdum, když při rozhovorech s novináři občas začne imitovat Jamese Cagneyho nebo Johna Waynea. Welles do svého filmu sice přenáší mediální obrazy vlivných osobností, ale zároveň se jim vysmívá jako nepravděpodobným a nepravdivým. Všechny tyto rozpory mohly být součástí snahy nabídnout namísto rekapitulace životního příběhu jednoho člověka vyjádření pochybností nad samotnou poznatelností toho, kým někdo skutečně byl. ___ Přestože by díky Netflixu mohlo Wellesův film teoreticky vidět mnohem víc diváků, než k nimž by se dostal v době svého vzniku, způsob jeho uvedení streamovací společností připomíná moment z Hannafordova večírku, kdy producent předloží zájemcům o projekci filmu filmové kotouče se slovy „Here it is if anybody wants to see it“. Netflix pomohl film dokončit a zvýšil svůj kulturní kapitál jeho uvedením na prestižním festivalu, ale dál se o něj moc nestará. Jako kdyby pro něj cinefilové milující náročnější starší filmy nebyli dost atraktivním diváckým segmentem. ___ Film, na jehož dokončení se čekalo 48 let, by za přispění samotného Wellese byl možná ucelenější, měl vyrovnanější rytmus a nesl jednoznačnější sdělení. Všechny jeho nedokonalosti nás ovšem zároveň upozorňují na jeho kompilační povahu, resp. spletité okolnosti vzniku - přemýšlíme nad tím, kdo je nad dílem, kdo jej vytvořil (možná Jake Hannaford, jehož „Cut!“ zazní po doběhnutí závěrečných titulků) a co to o něm vypovídá, což byl zřejmě Wellesův záměr. The Other Side of the Wind je dobrým příslibem výborného filmu. 80%

    • 3.12.2018  17:19

    Tenhle neonoirový mashup nejspíš naštve ještě víc lidí než Kniha obrazů (protože na něj kvůli Garfieldovi přijde do kina víc diváků). Oba filmy jsou spíše než na vytváření něčeho původního založené na rekontextualizaci dřívějších mediálních obsahů a hledání skrytých významů v popkultuře, představující v Silver Lake základní referenční rámec. Všechno odkazuje k něčemu, co v minulosti vymyslel někdo jiný. Neexistují originály, jen kopie a přepisy. Proto se příběh musí odehrávat v Los Angeles, městě, které hrálo v tolika filmech, až se stalo remakem sebe sama. Mitchellův třetí film drží pohromadě díky vtahující atmosféře na pomezí Vertiga a Čínské čtvrti a pseudo-detektivní zápletce. Ta je rozvíjena tak absurdními, totálně lynchovsky mindfuck způsoby, že namísto satisfakce z odkrývání nových souvislostí přináší jen postupně prohlubovanou frustraci. Pro nás i pro hlavního hrdinu, paranoidního flákače jako z devadesátkového indie filmu, jde tak skoro o dvě a půl hodiny oddalovaného vyvrcholení (jediný uspokojivý styk se odehraje během prologu). Po celou dobu to je současně ohromně zábavný, současně uctivý i potměšilý pastiš klasických i postklasických noirových filmů (a hudby z nich), jehož většinu „nedostatků“ lze interpretovat jako uvědomělou a ironickou práci s určitými konvencemi a stereotypy. Třeba redukování ženských postav na víceméně pasivní objekty můžeme chápat jako kritiku „male gaze“, protože přesně takhle ženy na základě jejich mediální reprezentace ve filmech od Hitchcocka a jiných vnímá mentálně nedospělý protagonista, jehož hlediska se film po celý čas důsledně drží. Záhada Silver Lake je ambivalentní postmoderní útvar, kterému se i díky tomu, že nemá střed a pevnou strukturu, daří vyjádřit zmatenost mladých lidí, kteří se snaží marně najít nějaký vyšší smysl ve všech těch příbězích zakrývajících jim výhled na realitu. Pro mne šlo o jeden z nejzábavnějších filmů roku, ale existuje zhruba stejně velká pravděpodobnost, že jej budete od srdce nenávidět. 85%

    • 29.11.2018  17:56
    Utajený šéf (TV pořad) (2018)
    odpad!

    Cílem pořadu je zjevně ukázat lidskou tvář kapitalismu, tj. dobrosrdečnost šéfů velkých firem. Ti se v přestrojení vydávají mezi své nejhůře placené zaměstnance a strašně se diví, v jakých podmínkách, bez základního vybavení typu kladiva (když nemáš kladivo, použij kuchyňský váleček) nebo rukavic, přes které si nepopálí ruce, musejí pracovat a kolik toho zvládají. Situace je na konci „vyřešena“ tím, že jsou dotyční odměněni za kreativitu a výkonnost. Veškeré rozhovory namaskovaného šéfa se zaměstnanci přitom probíhají za přítomnosti kamer. Odpověď na otázku „baví tě to?“ je nepřekvapivě vždy pozitivní.___ Šéf se zaměstnanci také často vede hovory o jejich životě, k čemuž hraje strašlivě sladkobolná hudba a zřejmě máme být naměkko společně s „lidsky“ dojatým šéfem. Největší utrpení přitom není vázáno na práci, nýbrž na osobní život, resp. je vytvářena iluze, že myšlenky na sebevraždu a jiné zdravotní problémy nijak nesouvisejí s tím, jakou práci dotyční vykonávají, ale že jde o překážky, které dokázali překonat díky silné vůli a oddanosti práci.___ V závěru se šéf již bez přestrojení setkává s lidmi, s nimiž spolupracoval, a odměňuje je nikoliv ani tolik za vykonávanou práci, nýbrž právě za jejich životní příběhy. Jedna žena dostává prémii 10 tisíc, protože musí držet bezlepkovou dietu (to je skutečně argument, který šéf použije). Jiná pro sebe a své tři děti získává zájezd do Disneylandu. Systémové záležitosti typu nevyhovujících pracovních podmínek (extrémní horko, chybějící prostory, kde by se zaměstnanci mohli najíst), buď vůbec řešeny nejsou, nebo se o jejich řešení pořad nezmiňuje. Maximálně je plošně zvýšen plat nebo zaměstnanec dostane novou vrtačku, která neprobíjí a je tudíž nižší pravděpodobnost, že ho zabije.___ „Vyvolení“ zaměstnanci, které potkalo štěstí v podobě jejich generálního, se tak v závěru dílu ocitají v pozici těch, kdo jsou šéfovi za obdržený majetek nebo finanční odměnu a projevené porozumění (šéf je tvůj kamarád) neskonale vděční a zavázáni, jejich přimknutí k firmě je posíleno a mohou dál spokojeně makat za 66 korun na hodinu (vlastně za cca 73,-, protože jim byl milostivě zvýšen plat o 10 procent). Nikoliv hranice práce, ale práce bez hranic.___Samozřejmě jde především o show, která má modelové diváky dojmout či pobavit, nikoliv přimět k úvahám nad (sebe)prezentací kapitalismu (a mám podezření, že velká část situací je stejně nahraná). To ovšem neznamená, že by si ji levicoví intelektuálové nemohli vychutnat jako guilty pleasure.

    • 18.11.2018  14:41

    Návrat k Bressonovi nejen tematizací osobní zodpovědnosti za stav světa (základní dějová kostra je v podstatě Deník venkovského faráře, ekologická linka připomíná Bressonovy skeptické pozdní filmy), ale také rigorózním minimalistickým stylem. Akademický formát, skoro monochromatický obraz (Schrader chtěl původně točit černobíle), odměřené herectví, opakující se střihové postupy (každé jejich narušení nám něco podstatného sděluje nebo přesměrovává naši pozornost) a kompozice (od symetrických film poté, co protagonista začne pochybovat, přechází k nesouměrným). Jen zcela výjimečně pohyblivá kamera. First Reformed je sice vážný a pomalý film neobyčejné formální přísnosti, ale zásluhou thrillerového rámce a nastolování dobově relevantních otázek (bez jednostrunného karatelského tónu v duchu „Old Man Yells at Cloud“) nepůsobí těžkopádně. Jakkoli má film „staromódně“ konfesní charakter, mezi deníkovým voice-overem a tím, co vidíme, vzniká inspirativní napětí. Toller neustále svádí boj mezi svými myšlenkami a tím, co může ve své pozici nahlas vyjádřit. Při psaní deníku sice slibuje, že nebude nic zatajovat a škrtat, ale některé deníkové zápisky vzápětí raději ničí. Obsah jiných (těch posledních) nám je pro změnu utajen. Jako kněz plní Toller určitou společenskou funkci. Slouží druhým a jako takový cítí zodpovědnost za stav světa a propadá deziluzi a alkoholismu, protože není schopen nic změnit. Z pasivity jej vytrhne až setkání s mužem, který kvůli environmentální zkáze nechce na svět přivést potomka. Nastolením dilematu mezi soukromými myšlenkami a veřejnými činy se First Reformed liší od Taxikáře, Schraderova předchozího dramatu o trápení muže znechuceného společností, z něhož minimálně během noční jízdy autem otevřeně cituje. Schraderův scénář a Hawkovo soustředěné herectví fascinujícím způsobem vyjadřují Tollerovu pomalou proměnu, která je současně propadem do temnot i vzestupem do vyšších sfér bytí (transcendencí). Na začátku ještě Michaelovi radí, aby žil pro to, co člověka přesahuje, ke konci si však uvědomuje nedostatečnost skutečnosti, že církev namísto přítomných problémů řeší duchovní otázky a posmrtný život. Vnitřní klid nachází až po učinění rozhodnutí, jak bude na globální oteplování, ztrátu zájmu o náboženství (na jeho kázání sedí obvykle cca pět lidí, kostel slouží spíš jako obchod se suvenýry) a radikalizaci mládeže reagovat. Poprvé netráví večer sám se skleničkou whisky, ale v restauraci, kde jí rybu. Rozhovor s Michaelem současně nastoluje ústřední myšlenku života jako hledání rovnováhy mezi zoufalstvím a nadějí. Michael zprvu zosobňuje zoufalství, Toller naději. Později se jejich pozice komplikují. Zoufalství i naději nabízí také dvojznačný (resp. dvojitý) konec. Sděluje dost na to, aby mohl být film uspokojivě uzavřen, ale ne tolik, abyste pak několik dnů netrávili přemýšlením nad tím, co přesně Schrader jedním ze svých nejlepších filmů, které lze sledovat jako stylistické i tematické završení jeho dosavadní tvorby, sděluje. 90%

    • 17.11.2018  23:31

    Oslava francouzského venkova, týmové práce a street artu. Agnès Varda se svým o padesát let mladším a třicet centimetrů vyšším kolegou navštěvují místa vyprávějící podnětné příběhy (o lidech, nezaměstnanosti, proměně krajiny či zániku venkova) a nechávají je promlouvat s pomocí velkoformátových fotografií. Lidé, které potkávají, jsou objekty i spoluautory jejich děl. Nezajímá je primárně izolace, devastace a industrializace, ale radosti života a možnosti kreativního uchopení reality. Nechtějí kritizovat a nehledají systémové řešení problémů, coby konceptuální umělci „pouze“ mění optiku, kterou na okolní svět pohlížíme. Přestože je dělí dvě generace, oběma je vlastní nepolevující zápal, chuť objevovat a tvořit. Reagují přitom vždy na konkrétní prostředí a příběhy druhých prokládají těmi vlastními (vyšetření očí, running gag se slunečními brýlemi, ukázky z dřívějších filmů Vardové), což filmu, který by se mohl zvrtnout v monotónní sérii site-specific zastavení, dodává mile improvizační, nepředvídatelný ráz. Vše završuje „setkání“ s Godardem, které trajektorii vyprávění svede zcela nečekaným směrem, čehož ovšem Vardová dokáže využít ve prospěch filmu. Její reakce představuje další vyjádření ústředního tématu dokumentu - důležitější než to, jaké věci (lidé, zdi, domy, přístavy) jsou, je to, jak se na ně dokážeme dívat. Pohled Agnès Vardové je empatický, hravý a radostný a bez náznaku falše, což z Visages, villages dělá jeden z nejlepších feel-good filmů posledních let. 90%

    • 15.11.2018  10:29
    Soumrak (2018)
    *****

    Ačkoliv se Soumrak jeví jako „murder mystery“ thriller, na ústřední záhadu uspokojivou odpověď nenabízí. Motiv vraždy a pátrání po bratrovy slouží jako MacGuffin iniciující hrdinčin průzkum jednotlivých pater budapešťské společnosti. Netoužíme vidět co nejméně, abychom nemuseli čelit okolo probíhajícím hrůzám, zahrnujícím několik vražd, pokus o znásilnění nebo útok anarchistické skupiny, ale chceme naopak vědět podstatně víc, abychom došli ke spolehlivým odpovědím na vyvstávající otázky, což ovšem není možné. Jde o funkční a provokativní převrácení konceptu ze Saulova syna, za jehož horší kopii bývá Soumrak krátkozrace označován. O jednom z esteticky nejpodnětnějších festivalových filmů tohoto roku píšu podrobněji zde. 90%

    • 13.11.2018  14:34
    Mladý papež (TV seriál) (2016)
    ****

    Sorrentino stejně jako ve svých filmových charakterových studiích ohledává téma vykořeněnosti, izolace a samoty. Více si tentokrát všímá, jak lze uvedené překonat pomocí náboženství a víry. Opět využívá rytmického opakování týchž střihových vzorců a dlouhých klouzavých a vzletných záběrů kamery, která je s výjimkou pár dialogových scén neustále v pohybu. Jeho okázalý, geometricky přesný styl přitom nachází oporu ve volbě prostředí. Katolická církev je instituce vyznačující se pompou a pravidelnými rituály s jasně stanovenou choreografií pohybů, kostýmy a svícením. Vznešenost, s jakou se křesťanství běžně prezentuje, je ovšem v rozporu s jeho hodnotovou vyprázdněností. Tělesný a materiální rozměr náboženství Sorrentina zajímá víc než jeho duchovní složka. Se stejnou dichotomií pracovala i Velká nádhera a v menší míře Mládí. Hlavní hrdina Mladého papeže ale není nezaujatým glosátorem. Ani jím být nemůže. Je součástí zobrazovaného světa, sám jej utváří, sám buduje zdi (možná kvůli tomu, že si není jistý sám sebou a odmítání rozmanitosti chápe jako způsob, jak zachovat určité záchytné body). Přesto si od onoho světa snaží alespoň zčásti udržet ironický odstup, distancovat se od názorů kardinálů a nabídnout vlastní pohled na otázky víry. Reprezentuje především rozpornost a absurditu církve. Není proto pravda, že by Sorrentino katolíky zesměšňoval a zjednodušoval a vykresloval pouze v negativním světle jako sexuálně frustrované pokrytce posedlé mocí (jakkoli tato témata neopomíjí). Jen s nadhledem a svým příznačným podvratným humorem ukazuje, že sebevznešenější instituce bude vždy tak nedokonalá jako lidé, kteří ji tvoří. V jádru je ovšem Mladý papež, koncipovaný jako desetihodinový film (a režisérovi tudíž umožňující naplno rozvinout jeho zálibu v excesech všeho druhu), stejně jako všechny Sorrentinovy celovečeráky hluboce melancholickým vyjádřením existenciální tísně, jakou zažívá člověk ztrácející víru. Jedno, zda v Boha, umění nebo život samotný. Zajímavé komentáře: Marigold, DaViD´82

    • 5.11.2018  08:44

    Kdybych neměl slabost pro Lisbeth Salander a Claire Foy (a ostudně nevyužitou Vicky Krieps), hodnotím přísněji. Nevadí mi, že tvůrci Lisbeth definitivně proměnili v komiksovou superhrdinku, která si rány ošetřuje vteřinovým lepidlem, na povzbuzení šňupe rozdrcené tabletky amfetaminu, dokáže se přemísťovat z místa na místo bleskovou rychlostí a k nahackování NSA potřebuje míň času, než kolik běžnému smrtelníkovi zabere uvaření kafe (k tomu směřovala už Larssonova trilogie). Problém je, jak fušersky této proměně uzpůsobili zápletku podstatně vrstevnatější, více perspektiv zohledňující (a střídající) předlohy a způsob vyprávění. Události jsou na sebe napojovány strašně ledabyle a repetitivně, podle stále stejného vzorce (někdo se někoho pokusí unést/zabít, dotyčný je dopaden/unikne a znovu dokola). Postavy se přes náznaky psychologizace (Lisbethino trauma kvůli sestřině zradě) chovají jako v tuctovém akčním filmu a jejich hloupá rozhodnutí pro ně příliš často nejsou fatální jen díky šťastným náhodám a magicky bezchybnému načasování. Vizuální styl, vycházející ze scandi noiru a punkové a S/M estetiky, jen kopíruje Finchera a Alvarez mnohem víc než pomalých odhalujících záběrů (jako je ten první po „bondovských“ úvodních titulcích), které vyvolávají neklid a nepříjemné pocity, využívá rychlého nepřehledného střihu, který veškerou atmosféru pohřbívá. Nejvíc „doma“ je režisér zjevně během scén s prvky body hororu, které jediné nejsou stejně bolestivě generické a zaměnitelné jako zbytek. Claire Foy v roli Lisbeth Salander rád uvidím znovu, ale ne ve filmu, který ze všeho nejvíc připomíná feministickou odpověď na Zastav a nepřežiješ. 55%

    • 30.10.2018  17:42
    Oni a Silvio (2018)
    ***

    Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65%

    • 22.10.2018  08:22

    Film o natáčení filmu, dobového artového hororu s tělesně postiženými postavami (název odkazuje k exploatačnímu filmu Chained for Life z roku 1952). Tvůrci se rozhodují obsadit vedle „normálních“ herců také herce s požadovanými fyzickými postiženími. Představitelka hlavní role se sbližuje s mužem s deformovaným obličejem, který hraje jejího milence. Není ovšem jisté, zda jsou její city autentické, nebo je pouze předstírá, aby ze sebe udělala lepšího člověka. Stejnou otázku si můžeme klást u ostatních herců. Hranice mezi příběhem před kamerou a za kamerou je postupně rozostřována, přechody mezi natáčením a natáčeným jsou stále méně zřetelné. Jistou rukou režírované, dlouhých členitých záběrů využívající sebereflexivní drama (s prvky hororové satiry) se snaží pravdivě zachytit zkušenost znetvořených umělců (sám režisér má deformovaný obličej). Nesnaží se je vykreslovat v přehnaně pozitivním světle na základě obvyklého narativního schématu o monstru s dobrým srdcem, díky němuž si kráska uvědomí, v čem spočívá skutečná hodnota člověka. Tělesné nebo charakterové vady mají všechny postavy a nelze odhadnout, jak se vůči sobě zachovají. Film touto cestou přínosně a inspirativně dekonstruuje určité stereotypy spojené s tím, jak kdo vypadá, a reflektuje, nakolik naše vnímání lidí, kteří se fyzicky odlišují, ovlivňuje jejich zavedená mediální reprezentace. 75%

    • 21.10.2018  11:42

    Tři fáze jednoho vztahu ve výpovědi o životě současné kosmopolitní mládeže. Svěží a svižné drama s výpomocí netradiční kolážovité struktury (kombinující událostí ze tří různých roků) a nenásilné práce s paralelami ukazuje, jak se v soužití dvou lidí různé situace opakují a zároveň proměňují v čase podle toho, jak se oba partneři lépe poznávají a mají jeden od druhého jiná očekávání. Je škoda, že film plýtvá stylistickými ozvláštněními a ornamenty (zpomalené záběry, 360 stupňové kroužení kamery, strojově symetrické kompozice), které odvádějí pozornost od civilních hereckých výkonů a dialogů zohledňujících rovnoměrně perspektivu muže i ženy a dotýkajících se skrze individuální příběhy obecnějších problémů lidské sexuality (čemuž je uzpůsobeno také profesní zaměření partnera, účastnícího se výzkumu léků na neplodnost). Pozornost si zaslouží skutečnost, že film byl opravdu natáčen ve třech různých obdobích (2006, 2013, 2016) a postavy po celou dobu hrají stejní herci, což mu podobně jako v Chlapectví nebo doinelovské quadrilogii dodává paradokumentární rozměr a proměna postav je tak uvěřitelnější. Přes určitou nevyrovnanost se jedná o vypravěčsky vcelku originální a v pojmenovávání problémů, které lidé ve vztazích v běhu času řeší, poměrně výstižnou mileniálskou vztahovku. 75%

    • 20.10.2018  13:27
    Bohéma (TV seriál) (2017)
    ***

    Bohéma nabízí na rovině konkrétních rozhodnutí i obecnějších principů solidní představu o tom, co se dělo v zákulisí milovaných filmů pro pamětníky. Veselohry s Burianem nebo Marvanem vám nyní už tak veselé připadat nebudou, v čemž spočívá zřejmě nejpodvratnější tah Roberta Sedláčka, tvůrce, který se zas a znovu pouští do toho, k čemu většina jeho kolegů nemá odvahu – odkrývá slabiny české národní povahy. V širších souvislostech sérii nahlížím tady.

    • 19.10.2018  17:00
    Hovory s TGM (2018)
    ****

    Hovory s TGM vás vycházkovým tempem, bez vyloženě rušivých momentů a snahy o velké drama provedou myšlenkovým světem prvního československého prezidenta. Vyprávění směřuje hlavně do minulosti obou postav, ne směrem vpřed. Zápletku podobně jako ve filmech Richarda Linklatera (nebo Erica Rohmera) nesou především dialogy, v nichž dojde na národnostní otázku, náboženství, sebevraždu i ženy. Díky poměrně přirozeným hercům (zejména Martin Huba) a kameře Jana Malíře (akademický formát + barvy připomínající staré kolorované fotografie) je povídání dost živé i bez vytváření napětí pomocí otázek, na něž bychom čekali odpovědi. Můžeme se akorát ptát, komu jsou určena srdíčka, která Masaryk během úvodních titulků kreslí; otázka, zda Masaryk dá Čapkovi svolení k vydání Hovorů, kterou je celý film rámován, plní spíš funkci MacGuffinu a film se nesnaží postupným vršením argumentů dojít k jejímu zodpovězení - to přichází jaksi mimoděk a slouží hlavně k uzavření vyprávění. ___ Všem nemusí sednou knižně znějící dialogy, které odpovídají spíše tomu, jak by se dva myslitelé Čapkova a Masarykova formátu bavili na stránkách knihy (po pečlivé editaci), nikoli při neformálním přátelském setkání, ale když přijmete, že jde o mediální konstrukty obou mužů (což je také jedno z témat, k němuž se film opakovaně vrací a které mu přidávají na formální sevřenosti), o jejich lehce idealizované verze, o nositele nadčasových (což bylo pro Kosatíka zřejmě klíčové slovo) idejí, nemusí jít o zásadní překážku v přijetí filmu. Hovory s TGM jsou navíc založené na určitém napětí mezi symbolem a skutečností, mezi dokumentární bezprostředností a mediálním zkreslením. Projevuje se jak v Masarykově odmítání rolí, které mu přisuzuje Čapek (i národ, spatřující v něm „tatíčka“), tak v rozporu mezi zaměřením na přítomný okamžik a výtvarnou stylizací, která nám brání přijmout příběh jako něco autentického a plně se do něj ponořit. ___ Očekávám, že pro mnohé půjde jen o další díl Českého století, navíc bez Sedláčkových „šrapnelů“ (jejich absence mi ovšem vzhledem k vlídnému tónu, zaměření na prosté okamžiky namísto velkých dramat vyhovovala), případně o zfilmovanou rozhlasovou hru (obrazová složka ve skutečnosti hraje podstatnou roli), pro mne šlo o vzácně vyrovnaný, inscenačně velmi dobře zvládnutý film pro kina s jasným a přesvědčivě naplněným záměrem. 75%

    • 17.10.2018  07:51
    Waru (2017)
    ***

    Osm krátkých desetiminutových příběhů osmi maorských žen. Každý z nich natáčela jiná režisérka v jeden den a na jeden záběr. Všechny jsou propojené do vyprávění inspirovaného statistikami o vysoké úmrtnosti maorských dětí. Film se konkrétně zaměřuje, jak smrt, potažmo pohřeb jednoho osmiletého chlapce (jménem Waru) zasáhly do života komunity. Dohromady se nám dostává vrstevnaté mozaiky, zohledňující pohled „zevnitř“ i „zvenčí“ a postihující sociokulturní pozadí chlapcovy tragické smrti i života Maorů. Celý film je natočen pouze za využití přirozeného svícení, což příběhům dodává na syrovosti a bezprostřednosti. Zásluhou sjednocené vizuální stránky jednotlivých segmentů působí výsledek poměrně homogenně, jakkoli mají jednotlivé segmenty odlišnou dynamiku. Zvolený formát dodává vesměs realistickému, byť chvílemi zbytečně vyhrocenému dramatu na naléhavosti a usnadňuje náš průnik do světa postav, které ovšem kvůli krátkému času nemůžeme poznat a pochopit důkladněji. Ne všichni herci navíc zvládají své náročné role, jak vychází najevo zejména během četných emocionálně vyhrocených momentů. Odvaha otevřeně vypovědět o bolestivém tématu tak vzbuzuje více obdivu než nedotažené zpracování. 65%

    • 16.10.2018  20:04
    Halloween (2018)
    ****

    Nový Halloween možná není tak děsivý jako ten z roku 1978 a stejně zábavný jako H20, ale stále je dost podnětný a sebeuvědomělý, aby nešlo o zbytečný sequel. Lze jej sledovat třeba jako morbidně vtipnou polemiku s filmy a (dokumentárními) seriály, které se zlo snaží pochopit (např. s pomocí psychologie). Laurie Strode ví, že občas je lepší moc se neptat - jak činí ostatní postavy, snažící se Myerse (kterým jsou fascinovány podobně nezdravě jako někteří hororoví fanoušci) přimět, aby se vyjádřil (což většinou učiní, ale ne tak, jak by si představovaly) -, ale prostě vzít do ruky kuchyňský nůž nebo brokovnici. Nejen na příkladu Laurie pak Greenův trojgenerační horor ukazuje, jak se ženy během uplynulých čtyřiceti let naučily účinněji bránit nebezpečí a vzpírat přiděleným rolím (krom kostýmového gender swappingu na halloweenském večírku dojde i na převrácenou variaci jedné slavné scény z prvního Halloweenu). Přesto musí nadále čelit nedůvěře a podezření, že jsou psychicky vyšinutými hysterkami, v čemž jde film hodně s dobou. Režii není co vytknout a z hudby otce a syna Carpenterových tuhne krev v žilách. Když navracet k životu kultovní filmy, tak alespoň takhle. 85%

    • 15.10.2018  07:36
    The Haunting of Hill House (TV seriál) (2018)
    ****

    Když hned zkraje přijmete, že Mike Flanagan (viz taky výborný Oculus) využívá hororového rámce k napínavému vyprávění o zpracovávání rodinných traumat, hledání důvěry (příběh ženy, které nikdo nevěří, že se opakovaně stává obětí útoků. je velmi up to date) překonávání strachu a hledání domova (tzn. rodinná historie oproti jiným hororům neslouží pouze jako záminka k lekačkám - jde především o ni, strach vychází zvnějšku), můžete si pak užívat psychologicky přesvědčivé drama, vrstevnatou vyprávěcí strukturu s hladkými (vizuálními a zvukovými) přechody mezi minulostí a přítomností, skutečností a představami, i strašení „ze staré školy“, založené na vnitrozáběrové montáži a znepokojivém pohybu v různých plánech obrazu. Některé scény jsou sice natočené vcelku tuctově (dialogy typu záběr/protizáběr) a závěr s nedotaženou metafikční rovinou trochu doplácí na přehnané ambice a stopáž (každý z dílů, zpravidla vázaný na hledisko jedné z hlavních postav, má své opodstatnění, ale mnohé z nich by mohly být klidně kratší), ale v souhrnu jde o režijně i herecky velmi suverénně zvládnutý počin a jedno z nejpříjemnějších letošních seriálových překvapení. Šestá epizoda, sestávající z několika choreograficky i významově komplexních mnohaminutových záběrů, pak z řemeslného hlediska patří k vrcholům Quality TV jako takové.

<< předchozí 1 2 3 4 33 66 98 130
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace