Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

1949 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 32 63 94 125
    • 23.7.2017  19:13
    Master of None (TV seriál) (2015)
    ****

    Seriál, v němž rasové, etnické nebo genderové předsudky nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority. Master of None je primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život a úskalích moderního randění, teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni. Od svého protagonisty si drží větší odstup než seriály jako Girls nebo Louie a více zohledňuje společenských a kulturní kontext. Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod si na druhou stranu vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Francesky, odpovídající archetypu manic pixie dream girl. Vinou toho nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě. Výhodou Master of None nicméně je, že každá z epizod zpracovává z různých názorových pozic určité téma a funguje jako samostatný krátký film. Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu (více tady). 80%

    • 17.7.2017  07:36
    Dobrý časy (2017)
    ****

    Podstatně ušmudlanější a upocenější neo(n)-noir než Drive. Jak stylem, tak digresivním vyprávěním. Namísto přímočaré jízdy z bodu A do bodu B samé zbytečně okliky a slepé uličky. Čisté žánrovce se Good Time blíží pouze během úvodní bankovní loupeže, po které jde ovšem všechno z kopce způsobem, na jaký vás jiné heist movies nepřipraví. Connie nemá žádný plán. Improvizuje podle toho, kdo/co se mu připlete do cesty. Jedno nedomyšlené (a svou imbecilitou občas i velmi vtipné) rozhodnutí střídá další. Film rovněž vzbuzuje dojem, že vznikal „za běhu“, ale přitom drží pohromadě díky dobré rytmizaci (střídání klidných scén bez hudby a dynamických pasáží) a navracejícím se motivům (Connie je přesvědčen, že byl v minulém životě psem, což vysvětluje, proč si s jedním čtyřnohým přítelem později tak dobře rozumí). Protagonistovy snahy zachránit bratra před vězením je navíc systematicky využíváno k portrétování života newyorské spodiny a tento portrét lidí bez peněz, ambicí a naděje na lepší budoucnost, jejichž popíjení alkoholu a braní drog občas zpestří policejní brutalita, je ve výsledku stejně důležitý jako melodramatický příběh sebedestruktivní bratrské lásky (čímž film připomíná raného Scorseseho). Společně s nervním, vysoce viscerálním thrillerem (snímání téměř výhradně v detailech bez ustavujících záběrů) tak v jednom překvapivě kompaktním balení dostáváme i sociální drama v neonových barvách a s elektronickou hudbou (která mi kromě arkádových videoher asociovala i prvního Terminátora). Jisté je, že podobně nevyzpytatelný a srovnatelně intenzivní film v kině hned tak nezažijete. 85%

    • 15.7.2017  16:29
    Five Came Back (TV seriál) (2017)
    ****

    Bez účasti osobností jako Spielberg, del Toro nebo Streepová (která čte komentář) by tento pohled na druhou světovou válku očima pěti slavných hollywoodských režisérů snadno zapadl mezi tucty jiných válečných dokumentů pro military nadšence, které české televizní stanice se železnou pravidelností nasazují do svých programů. Bouzereau zvolil tu nejvšednější podobu výkladového modu - mluvící hlavy, archivní záběry, ukázky z hraných filmů, další mluvící hlavy, animované mapy... Za pozornost tudíž stojí obsah, nikoliv forma. Sérii by paradoxně přispělo, kdyby se tvůrci drželi faktograficky hutnější a kontext více zohledňující knižní předlohy a nesnažili se projektu dodat větší prestiž slavnými jmény (dotyční navíc s probíranými režiséry spojuje jen to, že k nim cítí úctu, nikoliv například to, že by je osobně znali - proto bych spíše chápal např. přítomnost Petera Bogdanoviche, který s Fordem dělal rozhovor). Pánové sice o svých filmařských vzorech povídají pěkně, ale moc přínosného ve výsledku neřeknou a jejich slova takřka nekritického obdivu jen zbytečně zabírají prostor, který by mohl být věnován něčemu objevnějšímu. Mnohem víc k věci (a bez oslavného patosu) v dříve pořízených rozhovorech nepřekvapivě mluví jejich kolegové, kteří válku zažili z první ruky. Fascinující je například přiblížení geneze konceptu Why We Fight samotným Frankem Caprou, kterého frustrace z vrcholného díla německé propagandy (Triumf vůle) dovedla k myšlence použít s jiným úmyslem právě tuto propagandu. Five Came Back chce bohužel vyprávět nejen o tom, jak za války probíhalo natáčení dokumentů s uměleckými ambicemi (vládou následně využitých k propagandě), ale také o válce jako takové, takže nabízí i velmi zjednodušené opáčko školního dějepisu. Stejným "letem světem" přístupem se vyznačuje celá série, která se snaží postihnout velké množství témat, kvůli čemuž nezbývá čas probrat alespoň některé z nich víc do hloubky. Předkládaný pohled na filmovou propagandu je vedený hlavně snahou zaujmout diváka a probudit v něm obdiv k hrdinství Capry, Forda, Hustona, Stevense a Wylera, nikoliv jej přimět klást si složitější otázky (v podstatě jsme vedeni k tomu, že německá propaganda byla špatná a americká, pracující mnohdy s podobnými rasovými a národnostními stereotypy, dobrá). Hlavně díky unikátním záběrům z válečných bojišť sice nejde o prohru, ale o nevyužitou příležitost rozhodně ano. 75%

    • 14.7.2017  12:26
    Oklamaný (2017)
    ****

    Jemnější, senzuálnější a sofistikovanější zpracování románu Thomase Cullina, než jaké v roce 1971 natočil Don Siegel s Clintem Eastwoodem. V původním filmu představovaly zkázu muže žárlivé a pomstychtivé ženy, které nedokázaly potlačit svůj chtíč. Chápu proto rozhodnutí Sofie Coppolové zpracovat stejný námět tak, aby výsledkem nebyl film vyjadřující mužskou paranoiu z ženské hysterie a v němž jsou jižanské krásky definovány výhradně svou sexualitou (nebo její absencí). Coppolová vypustila širší historický kontext a nahradila jej nadčasovým vyprávěním o souboji pohlaví a dívčím dospívání. Podobně jako ve Smrti panen nebo v Marii Antoinettě své hrdinky uzavírá do zlaté klece, která jim poskytuje určité výsady, ale současně jim brání ve svobodném projevení jejich individuálních zájmů. Tato uzavřenost se v Oklamaném projevuje také v ignorování vnějšího světa, odpovídajícím hledisku privilegovaných bílých dívek, které zajímají pouze jejich vlastní potřeby. Oklamaný je přes zdání plochosti a povrchnosti vrstevnatý, podvratný a vtipný film s nejednoznačným vyzněním (více tady). 85%

    • 10.7.2017  08:07
    Wind River (2017)
    ****

    Taylor Sheridan není tak dobrý režisér jako Denis Villeneuve, ale naučil se toho od něj hodně. Dobrého (práce s krajinou, prodlužování napětí na hranici snesitelnosti, šokující výbuchy násilí) i špatného („chtěnost“ a zbytečná doslovnost). Vyšetřování zločinu mu slouží především jako prostředek k vytvoření atmosféry zmaru a totální deziluze (jako ve filmech noir, v nichž je odhalení pachatele mnohdy také spíše dílem náhody než výsledkem poskládání jednotlivých indicií) a jako záminka k rozkrytí čehosi shnilého uprostřed jedné komunity. Tedy podobně jako v Top of the Lake nebo Pustině, ovšem na mnohem menší ploše, což nese svou daň v podobě přehnaných scén, které se toho snaží sdělit naráz příliš mnoho (žena sedí v ložnici, pláče a řeže se do ruky, uvidí ji jiná žena, beze slova zavře dveře a odchází). Realistický tón navíc narušují baladické dialogy o zmrzlém pekle a nevymýtitelném zlu (které by mnohem lépe vyzněly na stránkách knihy) a využívání westernových archetypů, posunující drama lidí ukotvených v konkrétní sociální realitě k nadčasovému podobenství o lovcích a predátorech a střetu dvou upadajících kultur. Spojení obou rovin vyprávění by mohlo být hladší, nakládání s ženskou hrdinkou ztracenou mezi muži, kteří mnohem lépe rozumí tomu, co se okolo děje, by nemuselo tolik připomínat Sicaria, a někdy by k řečení toho podstatného možná stačilo, kdyby postavy prostě jen seděly a mlčely, ale katarze, kterou Wind River ve finále přináší, je tak silná, že nepřesvědčivost jednotlivých částí drtivě přebijí. 75%

    • 9.7.2017  18:06

    Kdysi silně provokativní nizozemská alegorie stále dokáže vyvolat silné emoce nejen svým otevřeným hájením feministických myšlenek, ale i komplexní vyprávěcí strukturou, vzdáleně připomínající Občana Kanea (s tím rozdílem, že zde nejde o život jednoho muže, nýbrž o zločin tří žen). Číst film jako obhajobu vraždění mužů znamená dezinterpretovat jej a brát doslovně to, co má být metaforou k zamyšlení. Přestože apelativní tón filmu již dnes nezní stejně naléhavě jako v 80. letech, k plodné myšlenkové aktivitě svou strukturou i svými významy stále dokáže podnítit. Díky YouTube se můžete přesvědčit sami. Podrobněji tady. 90%

    • 9.7.2017  18:04

    Koreeda film sice zamýšlel jako poctu své zesnulé matce, ale stejně tak by jej mohl dedikovat Ozuovi, podle jehož dramat obyčejných lidí (šomin geki) je zápletka modelována. Vztahy mezi postavami jsou ovšem zamotanější (a záběry někdy záměrně méně přehledné), tón méně melancholický a konec má daleko ke smířlivě vyznívajícím Ozuovým filmům. Smyslem Still Walking ale není nalézt během čtyřiadvaceti hodin řešení, překonat rodinné křivdy, znovu nalézt společnou řeč a zacelit otevřené rány (vyrovnávání se s absencí někoho blízkého je jedním z leitmotivů Koreedovy tvorby). Režisér vytváří s trpělivostí mistra mnohovrstevnatý portrét složitých rodinných vztahů, v nichž se na konci filmu budete perfektně orientovat, protože s většinou členů rodiny strávíte dostatek času a poznáte jejich chování v rozličných situacích (více zde). 90%

    • 3.7.2017  08:44

    Na filmech, které vycházejí vstříc masovému vkusu samozřejmě není nic špatného. Tím, že se chtějí líbit (byť třeba řeší dosti bolestivá témata) a nekladou divákovi žádný odpor, pouze stavějí do nonkonformní pozice kritika uvědomujícího si, jak je s ním manipulováno. S Pěkně blbě jsem proto měl podobný problém jako s loňským hitem ze Sundance Tohle je náš svět. Ve filmu odvážně spojujícím observační komedii o střetu různých pohlaví a kultur (s humorem založeným po vzoru stand-up vystoupení na glosování každodenních situací) a melodrama je ale přeci jen méně banality a více opravdovosti. Prvním vítaným porušením romanticko komediálního schématu je nečekaně brzy přicházející rozchod, který zároveň nepředstavuje to nejhorší, co do vztahu ústředního páru zasáhne. Po náhlém žánrovém obratu sice středobodem filmu zůstává vztah, ale nikoliv chlapce a dívky, ale jednoho z partnerů k rodičům druhého partnera. Úvahy, zda jde o řešení originální, či zbabělé a vůči jedné z postav dost necitlivé, nejsou moc relevantní při vědomí, že takhle nějak to ve skutečnosti proběhlo. Film sice po změně tónu, jež může připomenout některé z komediálních dramat Jamese L. Brookse, zcela neztrácí humor, ale je vážnější, dojemnější a méně egocentrický než jiné romantické komedie od mladých tvůrců. Rodičům je věnováno skoro stejné množství pozornosti jako dětem, jejichž sebestřednost a nepřipravenost na život si uvědomujeme o to zřetelněji. Nečekaná změna perspektivy, se kterou znamenitě pracuje také Aziz Ansari v Master of None, nás tak stejně jako hrdiny vede k přehodnocení toho, na čem v životě skutečně záleží. Neschopnost nebo neochotu Emily a Kumaila vnímat nastalou situaci z pohledu toho druhého film důsledněji rozvádí v posledním, mírně repetitivním aktu lehce natahovaného snímku (což je ale nešvar většiny filmů natočených nebo produkovaných Juddem Apatowem). Tvůrci se svými postavami rádi tráví čas a nechávají je vést dialogy trvající často o pár minut déle, než je potřeba. Po většinu času se nicméně drží ústředního tématu „lásky navzdory“ a nikdy neodběhnou od hlavní dějové linie na tak dlouho, aby vyprávění ztratilo tah a začalo nudit. Většinu dějových odboček se jim nadto daří zužitkovat v emocionálně silném finále, kdy vám zásluhou střídání hledisek nebude záležet jen na osudu ústředního páru, ale také mnoha postav okolo nich. 75%

    • 3.7.2017  07:30

    Filmová varianta Iron Manova na dálku ovládaného obleku (na který zde také dojde). Navenek funguje bezvadně a splňuje všechno, co od něj očekáváte (přestože jde z velké části jen o nezávazné blbnutí, film uteče vcelku rychle), ale uvnitř je prázdný a chybí mu osobitost. Vyjma scén s Michaelem Keatonem, jehož komiksový Walter White mě bavil mnohem víc než Spider-Manovo dilema, jak zajistit světový mír a zároveň sbalit sexy spolužačku. Vulture by zasloužil sólovku, ve které do jeho obratně vystavěného příběhu nebudou zasahovat (povinné) odkazy k osmdesátkové popkultuře ani teenager válčící se svými hormony. Překvapilo mne, jak konzervativně film přes své zaměření na mladší diváky (zhruba ve věku Youtuberů, které oslovuje hned úvodní Peterův videodeníček), kteří by v sobě mohli mít trochu rebelantství, vyznívá. Učiněný anti-Deadpool. Charakterizace tety May začíná i končí u zkratky „MILF“ a druhá výraznější ženská postava je zde jen od toho, aby měl Spider-Man koho zachraňovat. Ze dvou hrdinů z lidu je správné pouze počínání toho, který jedná s posvěcením obří korporace (a za přispění jejích supermoderních technologií typů dronů), byť se snaží sebe i své okolí urputně přesvědčit, že Starka za zády nepotřebuje, což je podtrhnuto hned dvěmi patetickými scénami „last minute“ prozření. Nádech anarchie, která filmem bohužel není nijak zohledněna, v sobě má akorát Spider-Manovo nezodpovědné ničení cizího majetku (a ve finále pravděpodobně i zabíjení desítek civilistů), ve které opakovaně ústí jeho snaha konat hrdinské skutky. Také z toho důvodu funguje mnohem lépe patosu prostá civilní rovina, dialogové scény připomínající nám, že Peter je v nitru jen obyčejný kluk z ulice, který ví, kde v Queensu připravují nejlepší sendviče, ale s řešením závažných morálních dilemat vám nepomůže. Kdyby jej tvůrci netlačili k zodpovědnosti a nesnažili se jeho počínání napasovat do šablony superhrdinských velkofilmů, mohl by být nový Spider-Man mnohem přesvědčivější. Protip: vezměte si do kina tabulku se jmény vašich oblíbených seriálových postav a udělejte si čárku, kdykoli se na plátně mihne Earnest Marks z Atlanty, Lincoln Rice z Broad City, Bertram Gilfoyle ze Silicon Valley nebo Nacho Varga z Better Call Saul. 70%

    • 25.6.2017  20:41
    Miss Sloane (2016)
    *****

    Režisér John Madden a debutující scenárista Jonathan Perera na rozdíl od tvůrců filmů jako Podfukáři (2013) nepodlehli touze překvapovat diváka na úkor příběhové logiky a nepomáhají si neférovými úhybnými manévry, které by celou zápletku postavily na hlavu. Nelžou a nevymýšlejí si nemožné (dokonce i švábi s mikrokamerou na zádech jsou dnes realitou), jenom nám zkrátka neříkají všechno. Práce s informacemi je přitom alfou i omegou také pro Elizabeth, která si potrpí na přesných faktech a větu „I don’t know“ nebere za odpověď. Více zde. 90%

    • 23.6.2017  07:14
    Svět podle Putina (TV seriál) (2017)
    ****

    Prokremelská propaganda hlavně pro ty, kteří si vytvořili názor předem, nebo neviděli všechny díly. Netvrdím, že v dokumentu nezazní faktografický nepřesné, zavádějící či nepravdivé informace, které by mě nezvedaly ze židle. Zazní, a není jich málo, ale kriticky smýšlející divák, který nespoléhá na jeden zdroj a fakta si ověřuje, by je namísto automatického zavrhnutí měl být schopen rozpoznat a přijmout jako jiný úhel pohledu (než jaký zprostředkovává většina tuzemských či obecně liberálních médií). Můžu se mýlit, ale myslím, že v tomhle spočívá podstata dialogu. ___ Stone dává Putinovi příležitost, aby představil své vidění světa (především) americkým divákům a kromě vyloženě podlézavých mu klade také vcelku provokativní otázky (na něž viditelně nervózní Putin reaguje defenzivně), byť se zpovídaným zjevně častěji souhlasí, než nesouhlasí (ale být politicky angažovaný a mít názor, třebaže nepopulární, a držet se jej, snad není zakázané). Kdyby Stone hned na začátku namísto pomalého oťukávání zvolil ostře konfrontační tón, nebude dokument trvat čtyři hodiny, ale čtyři minuty a rozhovor se nedotkne žádných závažnějších témat (pronásledování homosexuálů, konflikt na Ukrajině, sledování vlastních občanů, kybernetické útoky). ___ Na rozdíl od prokremelských trollů zná Stone velmi dobře historii, jakkoli si z ní mnohdy účelově vybírá jen to, co se mu hodí do jeho interpretačního rámce, a události neustále nahlíží v dějinných souvislostech. Dokonce bych se nebál tvrdit, že byl na rozhovor připraven výrazně lépe než leckterý novinář a dokáže díky tomu klást nepříjemné protiotázky (v jeden moment například kontruje výrokem Trumpa, který tvrdí o ruských hackerech přesný opak toho, o čem je přesvědčen Putin, jenž Trumpa ještě před chvíli chválil). ___ Stone zároveň jako vizuálně založený filmař nespoléhá jen na mluvené slovo, ale velké množství významů, někdy jdoucích proti tomu, co říká Putin, sděluje také doprovodným, kontext doplňujícím obrazovým materiálem (např. paralely mezi Stalinovým a Putinovým kultem osobnosti během vojenské přehlídky, k nimž se Stone vrací v poslední epizodě při snaze najít Putinovo místo mezi ostatními velkými muži ruských dějin). Za relevantní v této souvislosti považuji sebereflexivní začátek posledního dílu, v němž Stone režíruje (což je klíčové slovo) Putina tak, aby měl natáčený záběr hloubku. Nesledujeme syrový záznam skutečnosti, ale její přiznanou interpretaci, pojatou mimo jiné tak, aby byl zesílen dramatický efekt (proto nejsou rozhovory řazeny chronologicky – to nejlepší si Stone nechává na konec, ačkoliv jde o slova pořízená dříve). Svět podle Putina svým vizuálem (úvodní titulky, font písma se jmény osob) i výběrem událostí, na které klade důraz, zdůrazňuje Putinovo studenoválečné vnímání mezinárodní politiky, které sám navenek odmítá. Stone svými postprodukčními zásahy zkrátka nejen ilustruje to, co Putin říká, ale také s tím polemizuje. ___ Ačkoliv nejde o audiovizuálně stejně hutnou lekci dějepisu jako Neznámé dějiny Spojených států, poznámky o nudě nechápu, jelikož se jedná o mimořádně dynamickou a významově mnohovrstvou záležitost s neustálými střihy, měněním úhlů kamery a prostředí, animovanými mapami, zpravodajskými záběry nebo filmovými klipy, které se v nejlepším momentu dokumentu stávají přímou součástí dialogu v podobě společného sledování Dr. Divnolásky. Kdyby nic jiného, představil Oliver Stone zakuklenému ruskému carovi, přesvědčenému o mnoha silně znepokojivých skutečnostech (typu „Vystrašit ruský lid je skoro nemožné“), jednu z nejlepších filmových satir historie, což není málo. 80%

    • 22.6.2017  07:52

    „Vážně nevím, co tu hulíte.“ Přesně tohle mi chybělo v Králi Artušovi od Guye Ritchieho – tříhlavý robodrak! Michael Bay nikdy neznal míru, nectil vyprávěcí logiku a nerespektoval hranice dobrého vkusu, ale teprve v Posledním rytíři se jim ostentativně vysmívá. Jen vzácně se však imbecilitu svých nápadů snaží maskovat sebeparodickým přeháněním a pomrkáváním na diváka. Nestačí mu ukázat opilého středověkého kouzelníka. Musí jej nechat pronést něco ve smyslu „jsem pod parou“ a pořádně si přihnout z lahve. Jedním z mála náznaků sebeuvědomělosti je Cadeova poznámka o striptýzových šatech Viviane Wembly (jméno jak z Mooreových bondovek), držitelky tří akademických titulů s dokonalými tělesnými proporcemi, která je po většinu filmu snímána/oděná tak, abychom si všímali jejích nohou, zadku nebo poprsí (objekty podobné fetišizace jsou tradičně také drahá sportovní auta). ___ Základem scénáře byl zřejmě záznam rozhovoru party teenagerů o tom, co všechno by chtěli vidět ve svém vysněném filmu. Aktualizace artušovského mýtu s robotickými rytíři? OK. Hodinky, které zabily Hitlera? Proč ne. Dinoboti chrlící oheň a zvracející policejní auta? Máte je mít. Anthony Hopkins chovající se jako puberťák? Jasná věc. Literární patvar byl následně svěřen hyperaktivnímu dítěti jménem Michael Bay, kterému dělá dost velký problém udržet myšlenku a zachovat kauzalitu mezi jednotlivými scénami, natož napříč dvě a půl hodiny dlouhým vyprávěním. Byť jsem si během celého filmu svědomitě dělal poznámky a věnoval maximální pozornost, tomu, co postavy říkají a dělají, nedokážu hodinu (natož den) po projekci rekonstruovat fabuli tak, aby v ní nebyla hromada logických děr a nezůstala řada nezodpovězených otázek typu „jak se postava X dostala z bodu A do bodu B“, „jakou roli ve vyprávění hrály postavy Y a Z“, „na základě čeho někdo předpokládal, že se někdo jiný zachová zrovna tímhle způsobem“. Fakt nevím, co ve filmu dělal John Turturro a teenagerka s robotem nápadně připomínajícím Vall-Iho a proč se Transformer jménem Hot Rod snažil mluvit s legračním francouzským přízvukem (když tedy pomineme, že Bayovi zřejmě přijdou vtipné národnostní, etnické a genderové stereotypy). Předpokládám, že to nevěděli ani tvůrci, spoléhající, že si cílová divácká skupina (do patnácti let) podobné otázky klást nebude. ___ Zároveň jsem si ale po celou dobu říkal, že Michael Bay třeba předběhl dobu a natočil avantgardní masterpiece, technicky nejvypiplanější dadaistickou hříčku historie, kterou budou diváci za pár desetiletí obdivovat stejně, jak dnes žasneme nad Mužem s kinoaparátem. Pokud totiž Poslední rytíř dokáže kromě pocitu otupělosti a intelektuální prohry (protože jste neuspěli ve snaze najít v něm nějaký smysl a řád) vyvolat ještě něco, tak úžas nad tím, jak od první do poslední minuty (alespoň ve 3D a v IMAXu) vypadá. Stále platí, že málokdo umí režírovat tak epické, přehledné a dechberoucí 3D akční scény jako Michael Bay, který už se ani neobtěžuje brát ohledy na příběh. Proč taky. Příběh je mrtvý, ať žije kinematografie (ryze neintelektuálních) atrakcí! Bylo to ohromující, bavil jsem se královsky, ale kdybych to měl vidět znovu, exploduje mi hlava. 60%

    • 22.6.2017  06:56

    Podobně málo vtipné jako Pobřežní hlídka (opakovaně baví jen australský akcent Kate McKinnon a Peterova anabáze), ale objektivně lépe zrežírované, což se projevuje plynulejším a sevřenějším vyprávěním, vyrovnaným tempem nebo významotvorným inscenováním postav v prostoru (někdo se zkrátka zamyslel nad tím, kde a proč bude která herečka sedět/stát). Holky na tahu skoro nemají hluchých míst, která by nějakým způsobem nesloužila vyprávění (nadbytečný je akorát sex před bezpečnostní kamerou i většina ostatních scén se sexuchtivými sousedy), jen jsou vtipné mnohem méně, než byste čekali od filmu, za nímž stojí tvůrci božího Broad City. Nejinspirativnější mi přijde sledovat je jako ženský remake morbidní komedie Petera Berga Šest pohřbů a jedna svatba, založené na stejné výchozí situaci (s tím, že se v ní fatálně zvrtne pánská, nikoliv dámská jízda). Hrdinům Bergova filmu se smějeme, protože jsou to hrozní imbecilové a je nám jedno, jak moc se jim situace vymkne z rukou. Ženské osazenstvo Holek na tahu se autoři naopak snaží různě zlidšťovat a jejich chování ospravedlňovat, což nejde moc dohromady s gagy jako z animovaných grotesek. Jak přitom ukazuje linie s Peterem, film je nejvtipnější, když hrdiny nijak nešetří a citlivé lidské bytosti se z nich dělat nesnaží (protože půjde vzhledem ke stopáži a povaze zápletky nutně o polovičatou snahu). Podobně bychom Holky na tahu mohli srovnávat třeba s Pařbou ve Vegas, vůči protagonistům rovněž mnohem nekompromisnější. Vypadá to, že hollywoodská filmová studia zatím nemají – oproti televizním stanicím – odvahu prezentovat ženské postavy, které budou překračovat sociální normy, ať už s kreativním (Broad City), nebo destruktivním (Sedmikrásky) výsledkem, aniž by se za to omlouvaly. (Příznačné také je, že pokud hrdinky mluví o penisech, menstruaci nebo HPV, činí tak mezi sebou či v soukromí, a nijak tím nepohoršují okolí, na čemž je naopak často zakládán humor v Broad City.) Právě v tom, že se ženy chovají v rozporu s očekáváním (patriarchální) společnosti a patřičně si to užívají, ale spočívá jedinečnost Broad City. 55%

    • 15.6.2017  16:25

    Když svalnatí muži zrovna zpomaleně neskáčou do vody a krásné ženy z ní zpomaleně nevystupují (nad úroveň toho, jak jsou mužská/ženská těla zobrazována, se film v podvracení genderových stereotypů nikdy nedostane), stojí/sedí dvě a více postav někde na pláži a v nenápaditě nasnímaných scénách únavně dlouho rozmazávají jeden pubertální vtip, týkající se například věku Efronova hrdiny („Odkuds přišel, z One Direction?“) nebo neschopnosti jednoho sidekicka formulovat myšlenku tváří tvář osobě opačného pohlaví. Jako star-vehicle pro Johnsona tahle dvouhodinová oslava virility a hrdinství založeného více na fyzické síle než intelektu funguje obzvlášť tehdy, když dokonalost protagonisty zveličuje na hranu záměrné parodie. Bohužel tak činí stále dokola podle té samé šablony, s leností příznačnou pro to, jak je celý film napsán (namísto rozvíjení vtipu hromadění rádoby humorných příměrů) a zrežírován (špatný timing zadrhávajících se akčních scén). Ve druhé polovině, věnované z větší části dost jalové kriminální zápletce (sloužící hlavně jako záminka k tomu, aby The Rock mohl dát někomu přes držku), film nejenže není moc vtipný (spíše neironicky patetický), ale taky mu docházejí nápady, ztrácí tempo a pořádně negraduje. Mimo jiné kvůli tomu, že z něj na delší část mizí hlavní hvězda a jediný důvod, proč tuhle komedii cílící zejména na chlapce mladší patnácti let (a osobami stejného věku a pohlaví zřejmě i napsanou) přetrpět. 40%

    • 12.6.2017  19:41
    Eye Myth (1967)
    **

    Na tom filmu je nejvtipnější, že jeho výrobou strávil Brakhage zhruba rok.

    • 12.6.2017  19:39
    Cat's Cradle (1959)
    ****

    Moje oblíbené kočičí video.

    • 12.6.2017  14:05
    Skokan (2017)
    *

    Film, který hledá správnou cestu, čímž zrcadlí hledání hlavního hrdiny. Dobrý nápad. Bohužel mizerně zpracovaný. Improvizovaný způsob natáčení dal vzniknout dramatickému útvaru, který zoufale nedrží při sobě. Skokan začíná jako syrově realistické resocializační drama o propuštěném vězni (za co přesně seděl, se nedozvíme), s nímž máme možná soucítit (protože jej odvrhne vlastní otec) a možná se mu smát (protože část peněz utratí za výherní losy a část za pivo, které pak rozlévá po chodníku). Když v televizi uvidí reportáž o festivalu v „Kán“, rozhodne se opustit svou malou dceru a vyrazit stopem do Francie. Najít si práci v Česku se nesnaží. Možná by se svou minulostí neměl šanci, z filmu to ovšem nevyplývá. Bez peněz a pořádné znalosti nějakého jazyka (včetně češtiny) se vydává na více než tisíc kilometrů dlouhý road trip. Shodou okolností záhy narazí na jiného Roma, který dělá v západní Evropě jistý byznys a ujme se jej jako svého pomaleji chápajícího syna. Dává mu peníze a úvodní lekci angličtiny („nauč se, jak se řekne ‚smrt‘, protože tam chcípneš“). Od jiného dobrého muže dostane Julius (nejsem si ovšem jist, že by ve filmu jedinkrát padlo jeho jméno) za posekání trávy přenosný reproduktor na karaoke, který má dotyčný shodou okolností strčený v kůlně. Na své cestě si tak protagonista může přivydělávat zpíváním písniček, které má nahrané na USB ve tvaru křesťanského křížku, jenž nosí na krku… zní to absurdně a později se zprvu autentický film tomu, co byste považovali za pravděpodobné, vzdálí ještě víc. ___ Potíž přitom není v samotném formátu „sociální pohádky“, ale ve strašlivě nekonzistentním chování postav a v různém stupni vážnosti, s jakou film na jejich počínání pohlíží. Hrdina, který nezná ani abecedu, se například coby „skokan“ dokáže nezvykle rychle adaptovat a rychle zjistí, že účastník festivalu by měl mít ideálně kvádro a akreditaci. Přestože jádro filmu po jistou dobu tvoří úsměvná (bezradností hrdiny) road-movie o hloupém Honzovi, který se vypravil do světa, Petr Václav se zároveň snaží vypovědět o vyděděncích společnosti hledajících (z různých důvodů) štěstí mimo jejich domovinu. Proč bychom ale měli věřit, že Julius nedokáže uspět v Česku. Vždyť způsobem, jakým se živí v západní Evropě (kradení), by se mohl uživit kdekoliv jinde. V posledním, ke zbytku příběhu neorganicky přilepeném aktu, tvůrcům zřejmě došly nápady, co všechno by Rom bez vzdělání mohl konat v Cannes. Film provádí nečekaný žánrový úkrok stranou a láme se v humoru prostou rádoby gangsterku o obchodu s bílým masem a záchraně „princezny“. O oné „princezně“ sice díky hrdinovým (rušivým) halucinacím/snům již víme, ale přesto vzniká dojem, že jeden příběh byl uzavřen a otevírá se další. Podobným vymýšlením dalších zápletek, jen minimálně podložených tím, co jsme sledovali doposud, by film mohl pokračovat libovolně dlouho. __ Skokan ze všeho nejvíc působí jako nahodilá změť vyprávěcích postupů a motivů, kterými by měl být tvořen festivalový film – dokumentární styl natáčení, outsider v hlavní roli, silně subjektivní vyprávění (od hlediska hlavního hrdiny se ovšem film v závěru také odklání, čímž jen stvrzuje absenci ujasněného konceptu), dlouhé bezeslovné a děj nikam neposunující záběry, využití neherců, reflexe současné politické situace v Evropě, explicitní sex (který je zde naprosto zbytečný, jako vsuvka z porna), případně ještě godardovské úvodní titulky, ale ty nejsou podmínkou. Na doklad své urputné festivalovosti se Skokan na jednom festivalu dokonce zčásti odehrává. Jinak by, obávám se, neměl nejmenší šanci se tam dostat. Doufám, že tato z nouze ctnost vznikla jen proto, že Václav potřeboval narychlo natočit film ve francouzské koprodukci či utratit peníze z nějakého fondu, ne proto, že ztratil zbytky soudnosti. 20%

    • 11.6.2017  19:24
    Billy Crystal: 700 nedělí (divadelní záznam) (2014)
    ****

    Chlapectví Billyho Crystala. Kdo chce klasickou nálož vtipů, bude zklamán. 700 nedělí je víc než jen stand-up, v podstatě jde o dvouaktovou divadelní hru pro jednoho herce (který ovšem znamenitě ztvárňuje plejádu postav). Crystal se během svého povídání o rodině, dětství a vztahu s otcem nesnaží být stůj co stůj vtipný. V závěru je mnohem víc sentimentální, což ale představení nijak neubírá ze zábavnosti, neboť je od začátku do konce skvěle napsané a zahrané (a decentně doplněné home videi a významotvorným svícením). Namísto toho, aby tahal z rukávu hluboká moudra, nechává Crystal poznání, k němuž v životě došel, nenásilně vyplynout z příběhů, které vypráví. Ani v nejhorších životních chvílích bychom se neměli zapomínat smát. 700 nedělí je výborný způsob, jak si to připomenout a zároveň si nechat zlepšit náladu. 85%

    • 10.6.2017  17:32

    Rychlost, s jakou je překlenuto několik let v životě postav, odpovídá režisérčině snaze přizpůsobovat strukturu vyprávění životním peripetiím postav. Mezi počáteční fází zamilovanosti a oboustranným opadnutím zájmu zeje velká mezera, kdy se kromě narození dcery navenek nic nestalo. Neschopnost vidět přínos vztahu v něčem jiném než v Lily, je možná důvodem, proč Maggie začíná uvažovat o rozchodu. Rebecca Millerová projevuje při nahlížení do soukromí svobodomyslných městských intelektuálů srovnatelný pozorovací talent i odvahu mluvit otevřeně o vztazích a sexualitě jako Lena Dunham (k jejímž Girls má Maggie o něco blíž než k Woodymu Allenovi, od něhož bychom se narážek na hnutí Occupy, Pussy Riot nebo Slavoje Žižeka zřejmě nedočkali). Millerová má své postavy očividně ráda a pro jejich nedostatky se snaží najít pochopení tím, že je zasadí do širšího kontextu (protagonistčina posedlost kontrolou nad vlastním životem může vyplývat z jejího nestabilního rodinného zázemí, její snaha děla pouze stoprocentně správná rozhodnutí, zase z výchovy dle kvakerských zásad). Ke karikatuře má zprvu blízko pouze Georgette, jejímuž zlidštění je ovšem věnována druhá část filmu, kdy se komickou figurkou stává naopak Maggie. Ochotou pohlédnout na postavy z různých perspektiv a předložit skrze jejich osudy více modelů spokojeného života se Maggie má plán liší od komedií jednoznačněji deklarujících, která cesta ke štěstí je tou správnou. Přestože film přesun pozornosti od Maggie k Johnovi a Georgette tematizuje také v dialozích (život jako beletrie vs. život jako zmatek bez pevného řádu), je jeho vinou formálně nesourodý a rytmicky nevyrovnaný. Ve druhé polovině ztrácí počáteční spontánnost a spád, stává se usedlejším a předvídatelnějším a velké oživení nenabízejí ani dialogy, točící se stejně jako vztahy postav v kruzích. Ačkoli snaha nabídnout divákům dva filmy za cenu jednoho zcela nevyšla, pořád jde o nesmírně důvtipný a z větší části uvěřitelný mix screwball a remarriage komedie s chytrou a soběstačnou ženskou hrdinkou (což je samo o sobě něčím výjimečným). 75%

    • 29.5.2017  14:45
    Děti online (TV film) (2017)
    **

    „Kámoš nechal svojí holku, pařil totiž Dooma dvojku.“ Na YouTuberingu je podle filmu nejhorší, že vás čas od času někdo označí za buznu. Kéž by. Dokument se dotýká několika slibných témat (kyberšikana, vzdalování se přírodě, online hraní jako příležitost poznat lidi naživo), ale nedokáže vykutat nic objevného a tři archetypální příběhy zasadit do širších (sociologických, ekonomických, genderových) souvislostí, neboť je založen primárně na výpovědích samotných dětí (kterým chybí odstup od toho, co dělají) a jejich rodičů (kterým chybí odstup od toho, co udělali – tzn. od jejich dětí). Portréty YouTubera a dívky, která podcenila úskalí online seznamování, jsou sice stejně povrchní, ale semknutější než prostředí část o hráčích, u které mi přišlo, že režisérka neměla moc jasný plán, jak ji koncipovat, a natočila každého, kdo byl ochoten promluvit do kamery – viz např. velký věkový rozptyl zpovídaných pařanů (jeden z dospělých táborových vedoucích se svou hudební produkcí na druhou stranu postaral o jediný nezapomenutelný moment filmu). Objevovat téma s tím, jak o něm natáčíte (pročež vám hraní na síti může připadat jako fenomén současnosti, zatímco relevantnější problémy typu FOMO zcela opomenete), je nešvar, který se mezi českými dokumentaristy rozmohl zřejmě pod vlivem Českého žurnálu. Byť tón Dětí online není vyloženě karatelský, v důsledku zvolené perspektivy si je zejména starší diváci zřejmě vyloží jako předzvěst mravní zkázy mládeže a digitální apokalypsy. Namísto toho, aby si hrály venku, tráví děti čas tím, že v temných brlozích stříhají videa o svých bílých vlasech (díky kterým vypadají jako Alžběta Trojanová), hrají střílečky a posílají nahé fotky pedofilům. Film víceméně opomíjí možnost udělat kariéru v pro-gamingu nebo pozdější využití získaných technologických znalostí a dovedností k práci v oblasti IT či audiovizuální tvorby. Děti online tak splnily pouze jeden z proklamovaných cílů, „poukázat na některá vážná rizika, se kterými se mohou děti v kyberprostoru setkat“. „Poodhalit měnící se svět dnešních dětí“ se jim nepodařilo. Doufám, že Nejsledovanější od Jiřího Sádka proniknou do světa internetové mládeže hloub a s větší filmařskou invencí. 50%

    • 28.5.2017  15:17

    „This is between me and the vegetable.“ S vysokou pravděpodobností nejlepší adaptace divadelního muzikál, který byl adaptací kultovního béčkového filmu. A zcela určitě nejlepší film se zpívající masožravou kytkou. Ještě blíže než ke Cormanovu úletu má Ozův film k Rocky Horror Picture Show, jiné rockové šílenosti těžící z estetiky amerických sci-fi a katastrofických filmů z 50. let (Ashmanovým dalším inspiračním zdrojem byly očividně monstr horory a životní styl poválečné Ameriky). Narativ Malého krámku hrůz, mísící faustovský motiv s kritikou (maso)žravého kapitalismu (dovedenou do důsledků v režisérském sestřihu s hodně temným koncem), je ovšem mnohem konzistentnější a styl filmu promyšlenější v tom, jak zrazuje formální i tematické konvence hollywoodských muzikálů. Písně nepředstavují útěk do jiného světa (a pokud ano, jde o zpotvořenou variaci na „american way of life“ dle reklamního katalogu). Naopak ironicky pojmenovávají, čím a v čem hrdinové žijí. Mizanscéně vládne chudoba, ošklivost, špína. Není postavy, která by nebyla cvok, sadista, masochista, looser nebo všechno uvedené dohromady. Díky campovému přehrávání a veselým melodiím je ale tohle převrácení hodnot (potěcha z bolesti, smrt s úsměvem) úchylné milým, nikoli zvrhlým způsobem, takže se nám nakonec paradoxně dostává stejné divácké satisfakce jako z rozšafnějších muzikálů klasického střihu. Zásluhou upřímných textů, promyšleně komponovaných záběrů (bez přemíry střihů) a skvělé gradace scén ve filmu fungují i složitější emoce než smích a znechucení. Stejně jako RHPS, ani Ozův film nelze díky spoustě drobných vtípků vyčerpat napoprvé. Můžete si například všímat toho, jak mění barva šatů trojčlenného chóru, který doprovází vyprávění, v závislosti na atmosféře a obsahu scény (fialová pro smrt, zelená ke zdůraznění sci-fi prvků…). Nejpádnějším argumentem k opakovanému zhlédnutí pro mne každopádně zůstane životní kreace Steva Martina jako sadisty bez příčiny, zato s vrtačkou, motorkou a parodií Elvise na hlavě. 90%

    • 23.5.2017  07:24

    “It’s now or never, miss.” Úvodní lekce existencialismu (a nihilismu) v emocionálně nejnáročnější epizodě celého seriálu, velmi přesně vyjadřující pocit smíření s tím, že některé věci nezměníte, i vyhasnutí víry ve změnu (biblické odkazy tentokrát zahrnují pomyslnou poslední večeři nebo diskuzi o Jidášovi). Postavy se baví v podstatě jen o ztrátě, smrti a sebevraždě (tj. dle existencialistů jediném opravdu závažném filozofickém problému). Dokážou se sice zasmát společné vzpomínce (vzpomínání na to, co se událo v předchozích dílech je zde celkově hodně), ale žádné hlubší spojení mezi nimi již neexistuje, což si nejbolestivěji uvědomujeme skrze Laurie, která coby vyškolená terapeutka mnohem citlivěji prožívá odcizenost druhých i svou vlastní. Díky důmyslné struktuře vyprávění, jež běží paralelně ve dvou střídajících se časových rovinách, ji vidíme, jak zpracovává nejen ztráty, o nichž již víme, ale také jednu, kterou nám syžet teprve odhalí, což jejímu počínání zpětně dodává na věrohodnosti. K tomu si přidejte strhující herecké výkony (které mohou díky dlouhým záběrům naplno „vyznít“) a dostanete zdrcující zážitek, vyvolávající smutek, jež alespoň v mém případě doznívá ještě teď, mnoho hodin po nekompromisním závěru.

    • 19.5.2017  07:04

    „Tohle se nemělo stát.“ Film, ve kterém se Vinklář během výslechu Kanyzy z nějakého důvodu drží za prsa. Vy se budete od začátku do konce držet za hlavu. Výsměch filmové formě (strašlivě zmatečné vyprávění) a stylu (ty akční scény!), tím zábavnější, čím urputněji se nás snaží přesvědčit, že drogy jsou největší zlo. Naopak si budete sami přát, abyste byli něčím sjetí a mohli si tuhle agresivní reklamu na VB vychutnat se vším všudy. Na párty ovšem ideální materiál. Panáka si můžete dát pokaždé, když začne Boudová hystericky křičet, když si nebudete jisti, zda sledujete zlého Kanyzu, nebo jeho hodný klon, když uvidíte socialistickou mládež kroutící se v rytmu disco hudby, když někdo řekne „Barták“, když se mezi záběry vytvářejícími iluzi Západního Německa objeví logo C&A, když Mrkvička vrhne nůž… 15% Zajímavé komentáře: kingik, Adam Bernau, J.Connor, Drom, Dupac, MickeyStuma

    • 16.5.2017  08:17

    Konečně někdo pochopil, v jaké roli chtějí diváci vidět Jamese Franca. Bohužel jde o jediný moment, kdy si film dovolí být stručný. Covenant je podobně jako Prometheus rozpolcený mezi snahou poskytnout skrze návrat k hororovým kořenům prvního Vetřelce (k němuž je odkazováno okatými narážkami) prvotřídní fan service a ambicí být epickým (s úchvatnými záběry jako z Fordových westernů) a hlubokomyslným sci-fi v duchu Stanleyho Kubricka (k němuž má nejblíže minimalistický prolog). Naplnění schématu tuctového osmdesátkového (tzn. před Vřískotem) slasheru, s postavami dělajícími ty nejzákladnější chyby (lezou a koukají tam, kam by neměly, často po jednom, ne ve skupině, mají spolu sex), je tak zdržováno disputacemi o náhodě, osudu a stvoření (roli zde hraje Matka i různí otcové), které jsou rozpracované stejně málo jako kolonizační linie. Nový Vetřelec je paradoxně dobrý film až do momentu, než se v něm nějaký vetřelec objeví. Do přistání na cizí planetě funguje poměrně dobře, neboť se nabízí řada možností, jakým směrem by vyprávění mohlo pokračovat a dlouho není jisté, jaký si tvůrci vyberou. Slibně je například rozehrán konflikt mezi vírou a vědou, mezi kapitánem a Danielsovou (nosící na krku namísto křížku šroub, který jí později přijde vhod), namísto něhož ve druhé polovině sledujeme androida hrajícího na flétnu a recitujícího Shelleyho, což je sice zásluhou Fassbendera fascinující, ale jde o trochu jiné téma a trochu jiný film. Scott je umělými bytostmi a vetřelci najednou fascinován mnohem víc než lidmi, s nimiž jsme strávili skoro hodinu filmu (spárování postav ale emocionálnímu zapojení diváka moc nepomáhá, protože dlouho není pořádně jasné, kdo spí s kým), a všechny složité otázky existence začíná řešit ukousáváním rukou a utrháváním hlav. Z chytře se tvářícího filmu se stává hloupé (ale zábavné) akčně hororové béčko s pěkně nechutnými gore efekty, které mi nebylo zcela lhostejné zejména díky sympatické Katherine Waterston (jakkoli jedinou propracovanější postavou zůstává android). Nový Vetřelec je sice neotřele vystavěn, skvěle vypadá a nabízí jednu velmi dobře vygradovanou akční scénu (se sekyrou), ale ve většině ohledů působí polovičatě, jako kdyby nebyl čas a prostor rozvést mnohé nápady (neorganicky včleněný flashback, který by šlo nahradit dialogem, považuji nejen za příklad ohromné scenáristické lenosti, ale i za náznak toho, že by to celé mohlo fungovat lépe, kdyby film hledisko vzpomínající postavy zohledňoval ve větší míře). 55%

    • 14.5.2017  14:18

    Ridley Scott připravuje své projekty s takovou péčí, až mu chcete odpustit, jak blbé ty filmy někdy ve výsledku jsou. Furious Gods je další z Lauzirikových vyčerpávajících dokumentů, zabývajících se dopodrobna i tím, co byste možná raději nechtěli vědět (kdo si po zhlédnutí segmentu o zvířecích genitálicích nevygooglil krtčí penis, nechť hodí kamenem). S volitelnými doplňujícími videi strávíte s tvůrci filmu minimálně jedno odpoledne (nebo dva večery), což se vám sice může zdát jako mnohem větší dávka pozornosti, než by si Prometheus zasloužil, ale po těch čtyřech hodinách pravděpodobně uvěříte, že o tak špatný film vlastně nejde. Dojde na molekulární gastronomii, freudiánskou interpretaci (první Vetřelec byl o znásilnění, druhý o mateřství a Prometheus je o sexu) i náznaky, jaký oser představuje stereoskopické natáčení. Opět je zde budován mýtus vizionářského filmaře, který preferuje poctivou rukodělnou práci (nikoliv CGI) a chce hlavně nabídnout originální příběh (zajímavý je rozpor mezi tím, zda má být Prometheus autonomním filmem, jak tvrdí Scott, nebo dalším dílem Vetřelce, jak zaznívá ve výrocích většiny herců a spolupracovníků, nadšených, že se mohli podílet na slavné franšíze), ne vydělat hromadu peněz (v opozici ke studiu, tlačícím tvůrce kvůli zisku k co nejnižšímu ratingu). Rozvést by si zasloužila argumentace, proč musel Prometheus vzniknout, vedená v duchu auteurské teorie (Scottův fetiš na silné ženské postavy), a fanouškovské podloží, na němž stojí scénář, napsaný dvojicí relativně mladých autorů, obdivovatelů původního Vetřelce. S ohledem na důslednost, s jakou Scott cizeluje vyprávění, aby bylo co nejplynulejší a nejsrozumitelnější, je škoda, že stříhání filmu, resp. vytváření té správné finální verze, nedostalo více prostoru, ale možná s ním zkrátka nebylo tolik práce jako třeba u Království nebeského. To všechno jsou ovšem drobnosti, nijak nenarušující pocit, že jste se dozvěděli vše podstatné. Pokud něco skutečně kazí dojem, jsou to z gramatického hlediska dost děsivé české titulky na BD od Bontonfilmu (přitom text překládali minimálně tři různí lidé).

    • 12.5.2017  07:52

    Důrazně tento film nedoporučuji lidem trpícím ofidiofobií (protože je v něm hodně hadů, včetně jednoho svinsky velkého) a Danu Vávrovi (protože by podobně politicky korektní verzi středověké Anglie s černochy, Číňany a silnými ženskými postavami nemusel rozdýchat). Ostatní hráči videoher by nicméně mohli být spokojeni, neboť hyperkinetické (jinými slovy strašlivě nepřehledné) a téměř kompletně CGI akční scény, zejména ta finální, vypadají jako sestřih in-game videa z nějaké akční řezačky. Král Artuš vůbec připomíná řadu popkulturních produktů. Videoklip k anglické folkové písničce, kung-fu film, špatné fantasy z osmdesátých let, dobré fantasy z nultých let, skeč od Monty Pythonů („Tohle je stůl. Sedí se u něj.“)... Vinou mnoha inspiračních zdrojů, nesoustředěného vyprávění (i tehdy, když tato nesoustředěnost není odůvodněna špatnou pamětí vyprávějící postavy) a neustálého těkání mezi výsměchem artušovským legendám a jejich ultracool, do sebe zahleděnou a nadhled postrádající modernizací pro dnešní nerdy je to strašný eklektický bordel. Moc nepomáhá, že se mu Guy Ritchie pokusil dodat jakýs takýs řád tím, že film pojal jako další ze svých londýnských gangsterek. Příběh se sice neodehrává v současnosti, ale v alternativním středověku s čáryfuky, obřími krysami a mečem, který funguje jako zbraň hromadného ničení, ale jinak jde o únavně manýristickou variaci dříve viděného. Máme tu opět partu nýmandů mluvících cockney angličtinou, kteří nejdříve jednají a až poté myslí, jejichž plán, jak přelstít soupeře, fatálně nevyjde, roztěkané vyprávění se skákáním po časové ose, psychopatického zlosyna, který svým obětem provádí moc ošklivé věci (jež ovšem potěší fanoušky Gaunerů), honičku natáčenou zčásti GoPro kamerami. Všechno uvedené dokázal Ritchie efektivněji využít ve svých předchozích filmech, které se navíc obešly bez patosem obestřeného origin story, založeného na tom, že se hlavnímu hrdinovi často zdají noční můry a omdlévá. Zatímco Tarantino zraje, Ritchie dospět odmítá, točí pořád totéž a přes občasné záblesky osvěžující tvůrčí invence to v tomto případě působí převážně hodně nuceně. 50%

    • 6.5.2017  09:57

    „You're like Mary Poppins.“ Zejména během prostřední části víc soap než space opera, ale posun k rodinným hodnotám mi po jedničce, končící založením „rodiny“, přijde jako logický vývoj. Tvůrci si ve skutečnosti připravují půdu pro emocionálně silné finále a většinu motivů zdánlivě zdržujících vyprávění dříve či později smysluplně zapojí do hry (dopředu např. víme, že malého Groota fakt není radno pověřovat důležitými úkoly). Vyprávění o nespokojených rodičích (skutečných i náhradních) a nešťastných dětech zároveň souzní s nostalgickým tónem filmu, který pravou kvalitu hledá (a nachází) prostřednictvím songů a popkulturních odkazů v minulosti (stejně jako mnohé současné hollywoodské filmy, okouzlené osmdesátkovou estetikou). Moderní a egoistické řešení à la Minecraft (vytvořit si svůj vlastní svět) nezabírá. Hledání místa, kde se budete cítit dobře (nakonec se pochopitelně ukáže, že nezáleží na místě, ale na lidech), tvoří hlavní dějovou linku navenek epizodického, ve skutečnosti oproti jedničce (kde všechno držel pohromadě jeden MacGuffin) poměrně semknutého vyprávění. Lépe například funguje organizace syžetu pomocí písniček z Peterovy kazety, resp. možnosti/nemožnosti jejich poslechu. Film je samozřejmě nejzábavnější, když se vážně nebere a své pohrdání konvencemi superhrdinských megafilům nám dává ostentativně najevo (úvodní a z celého filmu nejvtipnější akční sekvence, kdy samotnou akci vlastně nevidíme). Gunn opět zkouší, jakými způsoby lze pojmout masivní akční scénu, aby nebyla zaměnitelná. Jen k tomu měl o něco vyšší rozpočet, takže se mohl vyřádit ještě víc (několik scén otevřeně odkazuje ke starým videohrám – Space Invaders, Galaga, Pac-Man –, nechybí vesmírná variace slavné náletové scény z Na sever severozápadní linkou, do velkolepého akčního vyvrcholení je zakomponované cameo Davida Hasselhoffa a narážka na Mary Poppins). Strážci Galaxie Vol. 2 jsou našlapaným letním blockbusterem, který si díky akčním scénám, soundtracku a nezaměnitelným hrdinům zachovává dost osobitosti, aby dokázal mezi mnoha a mnoha dalšími komiksovými filmy zaujmout a abyste mu odpustil větší předvídatelnost a občasnou ztrátu tempa. 80%

    • 1.5.2017  13:06
    Vulva 3.0 (2014)
    ***

    Dokument nejen o vaginách různých tvarů a jejich chirurgických úpravách (tzv. labioplastika), ale obecněji o vztahu žen k vlastnímu tělu, formovaném požadavkem na dokonalé tvary dle standardů pornografického průmyslu. Škoda, že se film, rozdělený do několika tematicky ne zcela jasně vymezených bloků (dělení plní spíše rytmizační funkci), striktně drží té nejvšednější výkladové formy (mluvící hlavy různých odborníků). Obšírněji je v poslední třetině pojednáno pouze o ženské obřízce, což vede ke zpomalení svižného tempa. Namísto gradace pak v závěru přichází nejdelší scéna, chirurgická úprava vaginy, ze které navíc téměř nic nevidíme. Nabízela by se předkamerová konfrontace různých názorů, ke které tak dochází pouze nepřímo, spojováním záběrů s odporujícími si významy. Ve snaze pojednat o tématu z hlediska psychologického, estetického, mytologického i medicínského film nejde v žádném směru dost do hloubky. Vzhledem k průkopnickému charakteru mu to nicméně lze odpustit. Stejně jako nesoustředěnost (v důsledku příliš ambiciózního záběru) a upřednostnění hlasu těch, kteří zásahy do tělesné přirozenosti odmítají. Nejen z hlediska gender studies jde o poměrně stěžejní dokument, snažící se odtabuizovat ženské genitálie, odstranit předsudky o tom, jak by měla vypadat „normální“ vagina a zrovnoprávnit penis a vaginu.

    • 1.5.2017  12:56

    Časosběrný portrét bývalého dětského vojáka, který se vrací do Jižního Súdánu, aby pomohl dát svou zemi do pořádku. Příběh jednoho muže se prolíná s obecnější výpovědí o problémech Jižního Súdánu, k čemu slouží zejména informativní mezititulky. Sociopolitická linie působí jako pouhý doplněk ústředního vyprávění o návratu do rodné země a film rozhodně neobstojí jako pojednání o složité situaci v mladém africkém státu. Příběh Agela by přitom vystačil na samostatný film i bez nucených přesahů k (vše)obecnému výkladu. Je proto škoda, že režisérka více nerozvádí právě toto téma – životní osud muže vycvičeného v mládí k zabíjení.

    • 1.5.2017  11:51
    Broad City (TV seriál) (2014)
    *****

    Popfeministická seriálová „bra-mance“, tematizující s nenapodobitelnou střeleností „ženské problémy“, o nichž se na veřejnosti stále moc nemluví. Broad City přes své zdání neškodné zábavy poměrně odvážně mění obecnou představu o tom, jak by měly ženy vypadat, co by měly říkat a čím by se měly zabývat. ___ Oproti Girls není seriál založen na antagonismu hrdinek a myšlence, ale naopak na nerozlučném přátelství dvou mladých žen a zároveň autorek pořadu. Zdánlivě nahodilé řetězení skečů, točících se zpravidla okolo jednoho ústředního tématu, má poměrně semknutou strukturu s postupně rozvíjenými a navracejícími se motivy, dobře zvládnout gradací a jednolitým stylem. Komického efektu je například opakovaně dosahováno přechodem k většímu záběru a odhalením kontextu, v němž Abbi nebo Ilana řekly/provedly něco nepatřičného. Provázanost jednotlivých skečů ale rozhodně není zárukou toho, že byste po několika epizodách dokázali dopředu odhadnout, jakým směrem se děj bude ubírat. ___ Obsahově jsou jednotlivé díly Broad City stejné jako design Ilaniných nehtů nebo úvodní titulky – pokaždé zcela jiné. Všechny narativní cesty jsou otevřené, nic není nemožné a sebevíc ujetý vtip může být vždy doveden ještě o úroveň výš. K vítané nepředvídatelnosti významně přispívá odmítání příběhových schémat založených na klasických otázkách typu „Má mě rád, nemá mě rád?“ ___ Určujícím existenčním principem Abbi a Ilany je, stejně jako pro Mirandu Hart, hra. Hra nikoliv jako kratochvíle. Hra jako cíl. Abbi a Ilana jsou mnohdy trapné a nemotorné a říkají v nevhodnou chvíli nevhodné věci, ale nemají s tím nejmenší problém a požadavku na všestrannou dokonalost se podřídit nesnaží. Vše, co dělají, je pro ně o součást hry, ve které budete vítězit tak dlouho, dokud si dokážete udržet nadhled a odstup od malicherných každodenních přešlapů. ___ Kulometnou slovní kadencí, neutuchající energií a samozřejmostí, s jakou si podmaňují okolní prostor, připomínají Abbi a Ilana hrdinky screwball komedií. Tím, že své „ženské nedostatky“ proměňují z něčeho nepatřičného, za co by se měly stydět, v něco vtipného a vcelku roztomilého, mění je své přednosti. Jejich síla spočívá v tom, že se nebojí neúspěchu a nervózního smíchu, který jejich počínání může vyvolávat. V ideální společnosti by stejným způsobem měly uvažovat všechny dospělé ženy, veřejným diskurzem stále přesvědčované, že mantinely toho, co je povolené, jsou pro ně mnohem užší než pro muže. Více zde.

<< předchozí 1 2 3 4 32 63 94 125
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace