Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

2021 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 33 65 97 129
    • 18.9.2018  14:18
    Domestik (2018)
    ****

    Film jako zatěžkávací zkouška. Opravdu fyzicky nepříjemný zážitek, při němž máte pocit, že vám postupně ubývá kyslíku. Stejně jako hlavním hrdinům a jejich vztahu. Zprvu ještě dokážou vést víceméně konstruktivní dialog, poslouchat požadavky toho druhého a reagovat na ně (i pokud se týče sexu, z něhož mají na začátku zjevně potěšení oba - nejde o partnerovo silové dokazování si převahy a fyzické zdatnosti). Postupně svou pozornost ale čím dál urputněji koncentrují sami na sebe, na své vlastní cíle, posunování svých tělesných limitů. Svého partnera přestávají vnímat (v záběrech s oběma je zpravidla zaostřen jen jeden z herců), nejsou ochotni ustoupit, udělat cokoliv, co jim nepomůže dosáhnout jejich záměru. Domestik je tak v zásadě stejně jako Semestr o lidech posedlých sebou samými a neschopných sebereflexe. Jenom jsou o generaci starší, víc je tlačí čas (proto taky dává smysl, že je Šarlota, která chce počít dítě, dokud může, o několik let starší než její partner) a jejich narcismus nabývá monstróznějších podob. A zejména je neničí to, že by nebyli schopni se v životech někam posunout (třebaže Roman většinou šlape na místě), ale naopak posedlost tím, kam se chtějí dostat. Při kratší stopáži by Domestik možná byl koncentrovanější a měl větší spád, ale skoro dvouhodinová délka společně s úmyslně repetitivním charakterem vyprávění (opakování omezeného množství prostředí, situací a témat, které postavy řeší) napomáhá tomu, že jste v závěru skutečně vysíleni a přejete si, aby to už skončilo a mohli jste odejít z kina na vzduch, kterého je ve filmu tak málo. Jediná exteriérová scéna je jednak pocta Zrození od Jonathana Glazera (nebo si to alespoň myslím), jednak ukazuje, že nejvíce omezující vězení nepředstavuje byt ani kyslíkový stan: Šarlotu i na čerstvém vzduchu zrazuje její vlastní porouchané tělo, před kterým - na rozdíl od vyčerpávajícího vztahu - nemůže utéct. K dojmu nemožnosti úniku napomáhá i precizní design zvuku, vytvářející (někdy záměrně dezorientující) zvukové můstky mezi záběry a přispívající k neobyčejné audiovizuální kompaktnosti filmu. Tu rozbíjejí pouze některé zbytečně specifické dialogy, které byly výsadou velmi přirozeného Semestru, ale tady, ve filmu, který směřuje od klaustrofobního psychothrilleru k domácímu (body) hororu, jehož protagonisté ztrácejí kontakt se skutečností (resp. si vytvářejí svou vlastní realitu), bych se bez nich vesměs obešel. Přesto je míra spoléhání se na vyprávění obrazem a zvukem obdivuhodná. Stejně tak Sedlákova odvaha natočit veskrze nepříjemný film o lidech, v jejichž společnosti vám rozhodně nebude dobře (náznaky citu pro „feel bad“ poetiku jsou taky něčím, co se objevilo již v Semestru). Nikoliv bezchybný, ale rozhodně jeden z nejpřesvědčivějších českých celovečerních režijních debutů, který si chci časem zopakovat, abych mohl nejen znovu projít onou intenzivně nepříjemnou zkušeností, ale také zkoumat, jak konceptuálně důsledný ten film ve skutečnosti je. 75%

    • 17.9.2018  07:47

    Viděl jsem a komentuji pouze režisérské verze obou částí. Divácky neuspokojivé vyprávění o rozličných způsobem tělesného (sebe)uspokojování pět a půl hodiny konfrontuje dvě největší témata všech freudiánských režisérů – sex a smrt. K nejvýraznějšímu prolnutí obojího dochází během drastického autopotratu, na jehož konci se Joe zachvěje vzrušením, a v kapitole s umírajícím otcem, jejíž černobílý obraz a citově vyděračský tón působí tak (pseudo)artově, že jde nejspíš o jednu z mnoha Trierových taktik, jak divákovi upřít to, co by si přál. V průběhu obou filmů k navození pocitu nepohody, která znemožňuje nerušeně konstruovat fabuli, používá rušivě mnoho odboček, pomyslných závorek, skoků v čase nebo změn ve stylu vyprávění. Hypermediální encyklopedické vrstvení informací může připomenout Zanussiho, tematizace fetišů a nestálé identity Buñuela, komorní partnerská soda Bergmana a spirituální vzruchy zas Tarkovského (včetně přímé citace Zrcadla). Tato eklektická a intermediální kompilace stylů je sice semknutá rámcovým vyprávěním, ale koherentním tvarem bych ji nenazýval. Jak by taky mohl být koherentní film, který je vystavěný jako dialog dvou zdánlivě neslučitelných světonázorů (asexuál a nymfomanka), do něhož se Trier navíc neustále snaží zapojit i diváka. Ať prolomováním vizuálních tabu (názornější potrat jsem zatím ve filmu neviděl) nebo bouráním čtvrté zdi mezi fikcí a realitou (záběr kamery v zrcadle, zřetelné paralely mezi provokativně svobodomyslnými názory Joe a samotného Triera). Přes všechnu sexuální explicitnost a do extrému dovedenou kalvárii protagonistky mi nakládání s ženským tělem přišlo méně vykořisťovatelské než třeba v Životě Adele. Ačkoli se žena zejména v první části několikrát mění v sexuální objekt a její štěstí je po většinu filmu závislé na výdrži, dostupnosti a schopnostech muže, její zobrazování častěji než příjemné pocity vyvolává bolest, soucit nebo znechucení. V tomto kontextu je možná nejpřínosnější scénou režisérské verze již zmíněný potrat, demonstrující s otevřeností, která bude, domnívám se, nepříjemná zejména mužům, jak vyhrocených podob může nabýt napříč oběma filmy hájené právo ženy nakládat s vlastním tělem dle uvážení. Ukazování toho, co nechceme vidět, je zde úzce spjato s úvahami nad tím, o čem nechceme přemýšlet. Taková provokace má podle mne smysl. Stejně jako celá Nymfomanka. 75% za I. část, 80% za II. část. Zajímavé komentáře: Radko, mcb, Mouzon, Madsbender, Artran, Othello, Aelita, elgreco

    • 7.9.2018  09:19
    King Skate (2018)
    ****

    Zřejmě jsem letos neviděl film s takovou živelnou energií (blízko k němu ovšem má, také tematicky, Léto). Osmdesátiminutová testosteronová jízda bez zpomalování (malá proměnlivost tempa ovšem při střízlivé stopáži nikdy nezačne být únavná). Na konci uvěříte, že absolutním vyjádřením svobody v nesvobodných časech byla jízda na skejtu. Režijně, resp. dramaturgicky jde (stejně jako hudebně) o dost punkovou záležitost, která sice sem tam zaměří pozornost na určité téma, ale žádnou pevnější strukturu, díky níž byste dostali ucelený přehled o skejtování za socialismu, nemá. Hlavní je zakusit pocit volnosti. Díky charismatickým skejťákům a mixu bravurně sestříhaných archivních záběrů (skvělé jsou kontrasty necenzurovaných amatérských záběrů a koženého oficiálního pohledu na věc) a téměř neutichající hudby, to je velmi snadné i pro člověka, který nemá rád pivo, na skejtu stál poprvé a naposledy cca v pěti letech a příčí se mu, když je ženám přidělována role pohledných pasivních zpestření mužských aktivit. Za to, že jsem díky filmu objevil písničku Superden, tvůrcům děkuji a zároveň je nenávidím, protože to už z hlavy nedostanu. 80%

    • 4.9.2018  08:17

    Buranský spaghetti western s elementy kriminálního filmu, v němž jsou znaky italského westernového subžánru dotlačeny na hranu parodie. Spravedlnost je od určitého momentu skutečně slepá, alespoň náznakem pozitivní postava docela chybí. Výjimkou není ani nesnesitelný protagonista. Jed, cpoucí do sebe v jedné scéně talíř špaget (zřejmě na důkaz, že sledujeme skutečně špagetový western), se chová jako odporný dobytek a ze všeho nejméně úcty projevuje k ženám, což se mu ve finále zle vrací. Po devadesáti minutách slovního a fyzického ponižování Susan Georgeové (která si zde vytrpěla ještě víc než v kontroverzních Strašácích) jde však jen o nepatrnou feministickou náplast. Morriconeho hudba sice táhne obehraný příběh nahoru, ale občasnému pocitu trapnosti za tvůrce, dostavujícímu se jinak spíše během sledování hrubozrnných komedií s Fantozzim, zabránit nedokáže. 65%

    • 2.9.2018  10:12

    Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma

    • 20.8.2018  18:12
    Jan Palach (2018)
    *****

    Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90%

    • 20.8.2018  18:10
    Flint Town (TV seriál) (2018)
    ****

    Obával jsem se, půjde o náborové video, heroizující americkou policii a oslavující její militarizaci. Obraz, který série nabízí, je ale komplexnější a svědčí o ambici tvůrců natočit něco jako dokumentární verzi The Wire.___ V osmi epizodách sledujeme podfinancované policejní oddělení ve městě s jednou z nejvyšších zločinností v USA. Příslušníci otevřeně mluví o své únavě, deziluzi a strachu z toho, že přijdou o život a práci. Stejně tak se o jejich životy kvůli rostoucímu počtu útoků na policisty strachují jejich blízcí. Místní, kterým se po dvorcích potulují týpci s nabitými puškami, z nichž občas z plezíru střílejí okolo sebe, si pak stěžují, že musejí na policejní hlídku mnohdy čekat několik hodin, protože střelba byla zároveň hlášena na třech dalších místech. Nedůvěra komunity dává smysl, ale vidíme, že jednotlivci toho bez podpory z vyšších míst moc nezmění. ___ Chování strážníků v terénu občas hraničí s neopodstatněnou šikanou a dokument je nijak neomlouvá. Zároveň ale chápeme jejich zvýšenou ostražitost, víme, že jsou mizerně placení a musejí pracovat přesčasy. Policejní náčelník se snaží předejít redukci již tak omezených stavů všemi možnými způsoby, třeba - což je rozhodnutí zřejmě nejlépe dokládající absurditu a zacyklenost problému s kriminalitou - rozprodáváním vyřazených policejních zbraní obyvatelům Flintu s platnými zbrojními průkazy… Do toho se blíží prezidentské volby (natáčelo se od listopadu 2015) a zatímco „bílá“ část policejního sboru doufá ve vítězství Trumpa, od něhož si slibují větší investice do represivního aparátu, černošští policisté si kladou otázku, pro koho chce Trump vlastně udělat Ameriku „great again“. ___ Velká část natočeného materiálu se odehrává v noci, kameraman se vyžívá ve velkých detailech a uměleckých kompozicích s oranžovou noční oblohou a postavami osaměle stojícími v krajině, v podkresu hraje zlověstná atmosférická hudba, případně v něm slyšíme třeba tlukot srdce nenarozeného dítěte jednoho z policistů. Chvílemi to připomíná noirové thrillery Michaela Manna, chvílemi apokalyptický horor o městě, které jen čeká na to, až jej někdo podpálí. V něčem zbytečně vyhrocený, každopádně působivý a přínosný počin, který vcelku obratně balancuje na tenkém ledě a snaží se příliš nenaštvat ani konzervativce, ani liberály.

    • 20.8.2018  17:04

    Film nabízí elementární přehled o motivacích, struktuře a cílech hnutí FEMEN tak, jak je vnímají jednotlivé členky. Slovo patří výhradně jim a jejich blízkým. Rozhovory jsou prokládány sledováním aktivistek během příprav na další akci i během všednodenních činností (cesty vlakem, vaření, pečení). Volba „akční“ hudby během protestních výstupů nejlépe svědčí o tom, jak chce být hnutí samo vnímáno. Tato sebestylizace je nicméně vyvažována přízemnějšími komentáři o přáních a obavách žen a zcela neheroickými záběry žen zbitých a (dočasně) poražených. Nejde o nijak výlučný dokument, nabízí nicméně užitečný úvod k tématu, usnadňující pochopení toho, oč „sextremistkám“ jde a proč se jako bojovou taktiku rozhodly zvolit zrovna obnažování na veřejnosti.

    • 16.8.2018  15:05

    Přestože Ijáček byl můj nejoblíbenější nihilista před Bernardem Blackem, členem fanklubu Medvídka Pú jsem se nikdy nestal. Na Kryštůfka Robina, jakýsi sequel k předchozím animákům, jsem byl proto zvědav hlavně kvůli režisérovi a jednomu ze scenáristů (z mumblecore vycházející Alex Ross Perry, jehož vliv je zřetelný zejména v Ijáčkových tíhou existence prostoupených replikách). ___ Scenáristů se u projektu během jeho vývoje vystřídalo celkem pět, což může být důvodem, proč výsledek působí tak těžkopádně a rozháraně, proč se ten film nikdy neusadí a nefunguje jako rodinná podívaná, jak Disney nejspíš zamýšlel. Příběh pracovně vytíženého na zisk a výkon orientovaného muže, který v důsledku války navíc zřejmě trpí PTSD a zanedbává svou manželku a dceru, dokud díky mluvícímu plyšovému medvědovi (a prasátku a tygrovi a oslíkovi) znovu neobjeví své vnitřní dítě (resp. dokud nepřizná jeho existenci a nepřestane mluvící plyšáky před ostatními skrývat), je především nekonzistentní. Chvílemi vcelku vážné drama o vyprázdněném bezbarvém bytí, chvílemi přehnaný slapstick (zejména scény s Gatissem, který připomíná padoušské kapitalisty z filmů klasického Hollywoodu). Styl je převážně velmi naturalistický, s desaturovanými barvami, ruční kamerou zaléhající po bok vojáků v zákopech druhé světové války a s animovanými postavičkami, které vypadají jako skuteční ušmudlaní plyšáci z hrdinova dětství. Jindy má ovšem svou rozverností blízko osvobozujícímu magickému realismu á la Paddington (nahánění medvídka po nádraží, závěrečná honička). Stejně nevyrovnaný je rytmus vyprávění, kterému chybí spád a jasnější zacílení. Film se nedokáže rozhodnout, zda by měl být jeho prioritou Kryštůfkův rodinný život, jeho kariéra nebo jeho vztah s medvídkem a tak jako kdyby co chvíli na jeden z těchto motivů úplně zapomněl a slepě následoval nějaký jiný, namísto toho, aby všechny tři nějak šikovně propojil. Některým scénám příliš dlouho trvá, než se doberou své pointy (souboj se sloniskem), zatímco jindy se zdá, že kus příběhu vysvětlující, jak se postava dozvěděla o určité informaci, schází (jaktože např. Madeline ví o hře na šlofíka?). ___ Pro děti je film z velké části příliš vážný a pochmurný, během scén ze Stoakrového lesa zahaleného v mlze až strašidelný (zvlášť v kombinaci s červeným balonkem, který má zřejmě odkazovat k filmu Alberta Lamorisse, ale nelze si nevzpomenout na psychoklauna z To). Pro dospělé zas ledabylý v nakládání s pravidly fikčního světa, nepřesvědčivý nuceným optimismem závěru a banální v přístupu k psychologii (zázračná proměna Robinova uvažování), partnerským vztahům a korporátnímu kapitalismu. ___ Ústřední myšlenka, že nicnedělání a nostalgické obrácení se do minulosti může zlepšit naši přítomnost a že se po nás našemu dětství stýská stejně jako nám po něm, je v časech, kdy je naopak třeba ostražitěji sledovat, kam se ubírá současný svět, a případně podle toho jednat, trochu mimo (ovšem plně v souladu s neustálým natáčením remaků starých filmů a fetišizací minulých desetiletí, nemluvě o tom, že výzva k tomu, abychom žili v přítomném okamžiku, bude mezi dnešními vyznavači konceptů jako mindfulness jistě silně rezonovat). V jiných filmech (jako Toy Story 3) byla podobná idea nadto uchopena citlivěji. Nakonec ale hlavně díky ní Kryštůfek Robin jednak vznikl, jednak jakž takž drží pohromadě. 60%

    • 15.8.2018  07:49

    Rodinný přítel je oproti ostatním Sorrentinovým filmům obtížně přístupný nejenom významovou mnohoznačností, ale také skutečností, že v jeho středu stojí odpudivý lichvářský skřet. Stejně jako nám nepomáhá s dešifrováním symbolů nesených záběry, jež by obstály jako obrazy v galerii (lidské figury nabývají srovnatelného strukturálního významu jako neživé objekty), neulehčuje nám režisér ani cestu k protagonistovi, kterého jsem osobně vnímal s podobným odstupem, s jakým pozorujeme hororová monstra. Jako groteskní horor o zaprodanosti a citové vychladlosti dnešní společnosti dává vypravěčsky komplexní film více smyslu než jako cool historka z podsvětí, třebaže inspirace Scorsesem, stejně jako estetikou reklam a videoklipů, je opět zřejmá. Obdobně jako si Geremia navyšuje sebevědomí pokořováním těch, kteří mu zdánlivě nemohou ublížit (avšak ve skutečnosti nejsou o nic méně prohnilí), vyžívá se Sorrentino ve formálním zvýznamňování scén, v nichž navenek neběží o nic výjimečného (nakupování v supermarketu). Až zpětně, poté, co jsou zprvu nesrozumitelné segmenty vsazené do širších souvislostí, vychází najevo hlubší podstata nečekaných setkání formy a obsahu. Životy nízkých charakterů vypovídají o velkých otázkách zásluhou takřka operetního podání. Rodinný přítel je nepříjemný film, který nic nedává zadarmo, který lépe funguje v celcích než v neživotně působících detailech a který dost okatě exploatuje ženské tělo, ale pořád je ryzím filmem Paola Sorrentina, jehož výrazný režijní rukopis přes (záměrnou) odpudivost obsahu nedokážu neobdivovat. 70%

    • 14.8.2018  11:09

    „Namouvěru, na válku vám seru!“ Dříve to bylo životopisné drama nebo heist film, tentokrát Spike Lee k vyjádření svého politického stanoviska využívá a pro své potřeby přepracovává konvencí policejních filmů o dvojí identitě. Překážky, které hrdinové musejí při plnění své mise překonávat, nepřicházejí pouze zvnějšku, ale berou na sebe také podobu jejich kolegů a nadřízených, kteří se nedokážou přenést přes vlastní předsudky a reprezentují systém znevýhodňující určitou část obyvatel. Spárování dvou nesourodých postav neslouží pouze k vytváření komických situací, které odlehčují vážné téma. Je podmínkou toho, aby mohl být Stallworthův smělý plán realizován a zároveň vyjadřují ústřední přesvědčení filmu, že cesta k úspěchu je podmíněna spoluprací, bojem za sdílené hodnoty (přestože je každý úplně jiný, před členy KKK vystupují jako jeden člověk), což lze zároveň chápat jako polemiku s blaxploitation filmy, jejichž styl BlacKkKlansman napodobuje. ___ Oba dva hrdinové v důsledku konfrontací s bílými nacionalisty, kteří je coby černocha a žida vnímají jako hrozbu srovnatelnou leda s morem a cholerou, začínají více přemýšlet nad svou identitou. Zimmerman například na otázku, zda je žid, zprvu odpovídá „Nevím“. Později přiznává, že o svém židovství díky asimilaci nikdy nepřemýšlel, ale teď své stanovisko začíná přehodnocovat. Stejně jako jeho parťák přestává brát infiltraci Ku Klux Klanu jako pouhou práci, stává se z ní pro něj osobní záležitost. Zatímco Stallworth tak přestává utíkat před skutečností, že je černoch, Flip „zásluhou“ bandy antisemitských imbecilů začíná hrdě hájit své židovství. ___ Rasisti legitimizují své výroky a aktivity vytvářením umělých nepřátel a šířením strachu z rasové války nebo židobolševického spiknutí. Zásadní roli při tom sehrává jejich slovník, jenž sice neoplývá kdovíjakou bohatostí a svědčí o elementární neznalosti gramatiky (zde tvary jako „lepšejší“), ale zároveň je dost expresivní, aby dokázal vyvolat silné emoce a strhnout nemyslící davy. Emoce nahrazují schopnost pracovat s fakty a promyšleněji argumentovat. Absenci elementární logiky ve svých postojích jeden z bigotů vyjeví, když ho Flip upozorní, že je nesmysl popírat holocaust, při němž přece bylo zavražděno několik milionů Židů a z pohledu bílého nácka šlo tudíž o nejúžasnější událost dějin. K navazování vztahů v rámci KKK pak dochází výlučně skrze sdílenou nenávist. Vstup do organizace je podmíněn znalostí nenávistného kódu (různé nadávky pro každého, kdo není bílý heterosexuální Američan). Z jazyka uzavřené skupiny je ovšem třeba udělat masovou záležitost, třeba i s pomocí hollywoodských velkofilmů jako Zrození národa. ___ Vlna rasově motivovaného násilí v sedmdesátých let představovalo reakci na některá drobná vítězství Afroameričanů v předcházející dekádě. Podobně lze dnes sílící pozici extrémní pravice v Americe, přikrmovanou výroky sociopata, kterého Spike Lee označuje slovy „Orange motherfucker“, případně „Agent Orange“, vnímat jako „odvetu“ za osm let vlády Baracka Obamy. Paralelami s přítomným děním ve Spojených státech i Evropě je Leeho film prostoupen. I bez šokujícího dovětku by bylo zřejmé, že stejně jako ve svých dřívějších filmech využil historického námětu k upozornění na přetrvávající nesnášenlivost vůči určitým společenským skupinám. Styl se mění, podstata zůstává a svět bude potřebovat ještě mnoho hrdinů jako Ron Stallworth nebo Heather Heyer. BlacKkKlansman to říká možná ne příliš nuancovaně, ale dost naléhavě, aby alespoň pár lidem, kteří ještě nemají totálně vybílené mozky, otevřel oči. 90%

    • 7.8.2018  14:08
    Léto (2018)
    *****

    Tohle proklatě horké léto už by klidně mohlo skončit. U Léta od Kirilla Serebrennikova jsem si naopak přál, aby bylo delší. A to navzdory skutečnosti, že jde v podstatě o bezpříběhové pásmo hudebních vystoupení obskurních ruských kapel a částečně animovaných muzikálových sekvencí (ve kterých naopak zní hity slavných západních hudebníků). Určitou dramatickou váhu má akorát vznikající milostný trojúhelník, který ale vzhledem k tomu, jak volné jsou vztahy mezi postavami, nemůže mít moc bolestivé konsekvence. Žádný vážnější tlak na umělce nevytváří ani státní aparát. S příslušníky se bohémští rockeři střetnou jedinkrát, s cenzurou se vypořádají lehce a s humorem. Přesto si neustále uvědomujeme nebezpečí, které svobodnému prostředí, které si okolo sebe hrdinové vytvořili, v nesvobodné zemi hrozí, a tón vyprávění se pozvolna proměňuje od počáteční letní pohody v melancholickou předtuchu zániku. Poslední scéna, která v sobě tuhle pomíjivost života s pomocí dvou strohých titulků shrnuje, je neuvěřitelně silná a nadčasová. ___ Jde o film, v němž se podobně jako v Rusku (nebo ostatně i Československu) na začátku 80. let skoro nic neděje. Jen se opakují oficiální vládní akce a proslovy, zde zachycené vždy kdesi v pozadí na obrazovce televize, pomocí kterých režim vytváří svůj (sebe)obraz a udržuje status quo. Rocková hudba, v jejíchž textech se zpívá o volné lásce, alkoholu a rebelii proti systému, tyhle pořádky přirozeně narušuje. Zatímco hudebně jde hlavně o (progresivní či indie) rock, resp. New Wave, vypravěčsky je Léto lehce punkovou záležitostí, která dlabe na většinu zásad, podle kterých by mělo být strukturováno drama. Rytmus udávají písničky, nikoliv dějové zvraty. Když filmu dochází dech, jedna z postav, která komunikuje s ostatními obyvateli fikčního světa i s diváky (jimž průběžně oznamuje, že k tomu, co jsme právě viděli, ve skutečnosti nikdy nedošlo), jej pomůže nakopnout. Nechat se jen tak unášet vyprávěním je ovšem svůdně snadné právě díky téhle ohromné spontánní energii, chytlavým songům, spoustě naprosto božích a nejspíš hrozně pracných audiovizuálních nápadů (k vrcholům filmu patří „oživování“ obalů kultovních hudebních desek) a v neposlední řadě zásluhou odpoutané černobílé kamery, která v dlouhých záběrech s vynikající vnitrozáběrovou montáží přechází od postavy k postavě a společně s písničkami propojujícími jednotlivé scény přispívá k dojmu plynulého toku událostí. ___ Uvědomuji si, že ten film je dramaturgicky rozvolněný až příliš, že by nemusel tak důsledně přejímat pro socialismus příznačné cyklické opakování určitých situací, že postavy neprocházejí zásadním vývojem a že by konec mohl nastat v podstatě v libovolný okamžik (kdyby titulky naběhly po vstoupení do plátna a ponoření do moře, dávalo by mi to dokonalý smysl). Chápu proto, že pro diváky, které Léto nechytne od prvních minut, může jít o úmornou zkušenost. Pro mne, který jsem měl husí kůži už během úvodní písničky (a pak ještě několikrát), šlo o totálně osvobozující zážitek a jedno z nejpřesnějších filmových vyjádření všeho, co si spojuji s létem. Léto jako tohle bych chtěl zažívat každý rok. 90%

    • 5.8.2018  14:41

    Pár spoileroidních poznámek ke skutečnostem přispívajících k tomu, že Poslední z Jediů považuji za nejlepší epizodu Star Wars (o chlup lepší než Impérium, které tenhle film – stejně jako jiné díly ságy - v lecčem zrcadlí, případně směle reviduje): 1) Ve vyprávění se proplétají tři ústřední konflikty – mezigenerační, třídní a mezi světlou a temnou stranou síly (všechny dialogy mezi Kylem a Rey i dialog, který vede Rey sama se sebou). Horliví mladí hrdinové dělají unáhlená rozhodnutí, která pro ně zpravidla končí špatně. Kdyby naslouchali svým starším a zkušenějším mistrům, mohli by předejít některým komplikacím. Generační obměna je ovšem nevyhnutelná. Bude proto záležet, zda mladí rebelové učení svých předchůdců zcela odmítnou anebo se jím nechají inspirovat. Schopnost být inspirací pro mladší generaci je směrodatná pro dějovou linii se zotročenými dětmi na planetě Canto Bight. Aby se mohla buržoazie bavit, musí za ní někdo dřít. Poslední scéna přitom naznačuje, že se tohle vykořisťování může stát podnětem k třídní revoluci. 2) Luke své učednici vysvětluje, že síla nevychází pouze z Jediova nitra, ale je založena na rovnováze s okolním světem. Příkladem člověka, který dosáhl harmonie s přírodou je sám Luke, který si vystačí s dary, které mu ostrov nabízí (kritizovaná scéna s dojením má své opodstatnění, neslouží jen jako komická vsuvka). Později jsme ještě dvakrát svědky toho, jak hrdinům naslouchání přírodě zachrání životy – Finn a Rose uniknou z Canto Bight díky kopytníkům připomínajícím křížence koně a lamy, poslední povstalci najdou cestu ven z jeskyně díky arktickým (krystalickým) liškám. 3) Film opakovaně záměrně nenaplňuje naše očekávání, mýty nestaví, ale zpochybňuje a bourá, nehraje podle pravidel, kterých se držely předchozí epizody a díky tomu je jeho sledování velmi stimulující. Nenechá nás jen pasivně koukat a odškrtávat si „povinné položky“. Jedijský výcvik je ukončen předčasně, výprava na Canto Bight končí navenek fiaskem (jakkoli darování prstenu chlapci zřejmě bude mít významnou dohru v následující epizodě), hlavní záporák umírá mnohem dřív, než byste předpokládali, kladní hrdinové se vyjma úvodní akce nacházejí v defenzivě, skoro neustále před někým utíkají a snaží si zachránit životy, což je plně v souladu s mottem osmé epizody – nemá smysl bojovat s tím, co nenávidíme, ale zachraňovat to, co milujeme. 4) Celé to neskutečně dobře vypadá. Je poznat, že si tvůrci dali ohromně záležet na kompozicích, přemýšleli nad volbou objektivů, velikosti záběrů a barevnými kontrasty (to, co v závěru rozehrají s červenou a bílou, bere dech). Kamera zde zkrátka oproti jiným franšízovým žánrovkám neplní pouze servisní funkci, ale skoro každým záběrem si říká o nominaci na Oscara. 5) Je to opravdu vtipné i opravdu pochmurné (přičemž obě polohy se navzájem netlučou a přechody mezi nimi jsou velice přirozené) a zejména ve druhé polovině jedna boží scéna střídá druhou, takže jde o neskutečnou emocionální jízdu. 90% Zajímavé komentáře: kiddo, Marigold, Lavran, JFK, Indy, Eodeon

    • 3.8.2018  14:39

    SPOILERY. Přijde mi trochu paradoxní vyčítat Falloutu, že tolik připomíná Národ grázlů. Není právě jistá míra podobnosti, jistota, že víceméně víme, co nás čeká, důvodem, proč máme rádi filmové seriály, ať už jde o bondovky, marvelovky nebo Star Wars? Fallout krom toho nabízí dost specifických prvků, aby nebyl zaměnitelný a na jistou zacyklenost, se kterou se Ethan Hunt ve svém životě potýká, průběžně poukazuje. ___ Oproti předchozím dílům tenhle víc využívá subjektivního vyprávění (sny, představy) a častěji zapojuje minulost hlavního hrdiny, která jej najednou začala tížit (podobně jako Bonda ve Skyfall). Jeho dilema, zda pomoct jednomu milovanému člověku, nebo zachránit miliony, přitom zpřítomňují zejména ženské postavy (Julie, Ilsa, francouzská policistka). Ústřední konflikt, nastolený první scénou (i výtiskem Homérova Odyssea, v němž Hunt dostane zadání mise), vychází z touhy po harmonii, kterou doprovázejí obavy z toho, že ji svým počínáním nenávratně naruší. Vlastně tak „jen“ hledá vnitřní klid (podobně jako se Ilsa touží vrátit domů). ___ Dvě a půl hodiny filmu jsou pak naplněny různě spletitým oddalováním tohoto cíle (k němuž je třeba se dopracovat přes několik dílčích úkolů), který se zprvu zdá být na dosah ruky (obchod s plutoniem), ale postupně je tím vzdálenější, čím usilovněji se jej Hunt se svým týmem snaží dosáhnout (v zásadě se v souladu s jedním z významů podtitulu propadají stále hlouběji). Nevědomky přitom přispívá k realizaci padouchova plánu a tedy i k naplnění své nejhorší obavy z úvodní scény. ___ Neustálé odkrývání identit dvojitých a trojitých identit agentů, kteří na sebe kují pikle (o čemž někdy víme a jindy ne) jednak ukazuje, jak obtížně je v nestálém postmoderním světě simulaker podchytitelná realita (viz také scéna, ve které Benji navádí Hunta podle 2D mapky 3D prostoru), jednak – a především – vytváří další a další záminky pro velkolepé akční atrakce, na kterých je tahle franšíza založená a kterým je podřízena logika všeho ostatního. Takže ano, padouch musí opouštět Londýn z věže galerie Tate Modern, Hunt musí objíždět Vítězný oblouk plnou rychlostí v protisměru a do Paříže se bylo třeba dopravit seskokem ze sedmi kilometrů, protože to prostě úchvatně vypadá a zvýší vám to hladinu adrenalinu. Suspension of disbelief. Alfred Hitchcock. Pokud s tím máte problém, přijde vám to přehnané a nepravděpodobné, bohužel si Fallout naplno neužijete. ___ Tím, jak nám dává zakusit závratný pocit z pohybu na hraně života a smrti, má Fallout blízko k vrcholným groteskám jako Frigo na mašině nebo O patro výš (byť Cruise předvádí spíše výkony založené na rychlosti a síle než na tělesné akrobacii). Akční scény jsou svým rytmem, využíváním deadlinů, nápaditým zapojováním Schifrinova motivu nebo tím jak hladce do sebe nakonec všechno zapadne, neskutečně opojné, zároveň dost rozmanité z hlediska využitých dopravních prostředků, způsobů boje, množství paralelně běžících linií (poslední akce je v tomto ohledu hodně „nolanovská“) a míry naší informovanosti, která přispívá k tomu, že mnohdy s jistotou nevíme, jestli vidíme naplňování předem vymyšleného plánu či improvizaci. ___ Život se údajně pohybuje ve spirálách a Fallout je podle toho strukturován, když s lehce pozměněným rozložením sil opakuje situace, které jsme viděli v první polovině filmu (přestřelka v londýnském podsvětí nápadně připomíná berlínkou předávku) nebo v předchozích dílech série, čehož si postavy jsou vědomy, vědoucně na sebe (a na nás) pomrkávají a dělají si legraci ze svých (opět) zdánlivě nulových šancí na úspěch a přežití. Epizodické vyprávění, sestávající z několika ohromných akčních sekvencí s vlastními vývojovými vzorci a dechberoucí gradací, je tak opět nejen uplatňováno, ale také reflektováno. Vše přitom nemůže skončit jinak než spektakulárním cliffhangerem. ___ Jistě, ten film by mohl být kratší, méně zahlcený dějovými zvraty, soustředný více na akci než na postavy, ale z hlediska vývoje současného světa i série Mission: Impossible mi výraznější melodramatičnost (která k delší stopáži dost přispívá) a větší zahlcenost postmoderním zpochybňováním toho, co je vlastně reálné, přijde jako logický způsob, jak zvýšit sázky, aniž byste se uchylovali k podobným excesům jako tvůrci Rychle a zběsile. Jakkoli není vyloučené, že Hunt bude příště závodit s tanky a ponorkami. Fyzičku na to zjevně pořád má. 90%

    • 1.8.2018  16:25

    Leighova metoda vypadá tak prostě. Vymyslí si několik situací, které by mohly potkat kdekoho, obsadí herce, kteří nemají problém improvizovat a spustí kameru. Jeho přístup k zachycování velkých dramat malých lidí je ve skutečnosti mnohem svědomitější, vyžaduje precizní přípravu, hodně trpělivosti, ale také kapku štěstí. Na výsledku každopádně není poznat, že byl dlouze plánován a promýšlen. Působí velmi syrově, velmi živě. Kdykoli to obsah scény umožňuje, nechává Leigh běžet kameru nepřetržitě a herci si hezky na jeden zátah oddřou své. Zvlášť v záběrech s více postavami bych ale neopomíjel ani obrazovou kompozici – slouží přehlednosti a vypovídá o vztazích mezi postavami. Dominující modrošedý barevný tón pak odpovídá „zamrzlosti“ citů, neschopnosti otevřené komunikace, strachu z pravdy a zodpovědnosti. Smutná témata, ale velmi blízká tomu, čím žijeme. Konec filmu přesto nabízí jistou naději. 85%

    • 24.7.2018  08:42
    Chalupáři (TV seriál) (1975)
    ***

    Zásluhou populárních herců a řady situací, ve kterých se mnozí snadno najdou (výlet do Prahy za kulturou a nákupy, vesnická zábava, promoce na Karlovce), lze u Chalupářů jistě na pár horkých nedělních večerů vypnout, ale jejich hlavní přínos dnes, v konkurenci bezpočtu zdařilejších komediálních seriálů, s lepší dramaturgií, vtipnějšími replikami a alespoň náznakem morálního ponaučení, vidím osobně především v tom, že ukazují preferované hodnoty a ideální (schválenou) verzi bytí v pozdně socialistickém Československu, tedy bytí vcelku poklidného (touha po klidu na život a práci je ostatně hlavním důvodem, proč je Evžen exkomunikován na venkov), ale také naprosto otupělého, povrchního a prázdného. Více v mém zhodnocení Chalupářů bez (n)ostalgie.

    • 23.7.2018  12:02

    V dnešním světě kompjůtrů… Více než internetu se po zhlédnutí Mužů, žen a dětí bojím lidí, které film nadchl, jsou přesvědčeni, že pravdivě zrcadlí realitu a hned po doběhnutí titulků se pro jistotu odpojili od internetu. Reitmanův obludný režijní a scenáristický přehmat je vzorovou ukázkou tezovitého snímku (základní teze: všichni žijeme v bublinách), který by strašně moc chtěl být aktuální a vyjadřovat se ke žhavému problému současnosti. (Pokud by vám to nebylo jasné, tak problémy bílých středostavovských Američanů jsou problémy celého světa.) Jeho hlavním problémem ale je, že problémy nehledá, ale uměle vytváří a zveličuje. Nejde přitom o komediální nadsázku, ale vážně míněné varování před škodlivostí moderních technologií, které - psychicky zjevně ne zcela vyrovnaným lidem, což ovšem vyprávění opomíjí - způsobují závislost na pornu a hrách, rozpad partnerství, posedlost vlastním vzhledem, poruchu příjmu potravy, paranoidní chování, ztrátu kontaktu s reálným světem... ___ Film při své exploatační plytkosti a hysterii vrší jeden negativní efekt pobytu ve virtuálním prostoru za druhým a nepřipouští, že by internet, tablety a chytré mobily mohly mít i nějaký pozitivní přínos. Trefné pointy a výstižné paralely (úvahy nad vlastní nicotnosti vs. přeceňování vlastní důležitosti) zanikají v přívalu nápadů nedovařených, nepřesvědčivých nebo naprosto pitomých. ___ Nad užitím síťového vyprávění Reitman zřejmě nepřemýšlel nad rámec přesvědčení, že by se hodilo k filmu o sítích a propojeném světě. Postav je zbytečně mnoho a tak se musíme spokojit s karikaturami, přičemž oslí můstky mezi nimi jsou nepřesvědčivě vykonstruované. Většina epizod slouží jenom k demonstraci určité teze, takže ani k ničemu nesměřují, stejně jako celý film váznou na mrtvém bodě, a vyznívají do prázdna. ___ Snaha dodat rozdrobenému vyprávění vyšší smysl, vážnost a důležitost „vesmírným“ rámováním a hlasem vypravěčky (sofistikovaně znějící Emma Thompson) hraničí s parodií a představuje vzorovou ukázku toho, co nedělat, nechcete-li, aby byl váš film označen za midcult. ___ Některé z předchozích Reitmanových filmů považuji za dobře zacílené satiry, které si dokázaly udržet lehkost a nadhled. Muži, ženy a děti jsou jen strašlivě těžkopádným, zaujatým a vypravěčsky bezradným pokusem sdělit něco zásadního o moderní společnosti. Kvůli karatelskému tónu a chybějícímu nadhledu ze všeho nejvíce připomínají Patricii, nejděsivější postavu filmu. 35% Zajímavé komentáře: pepo, BoredSeal, Abes

    • 19.7.2018  08:43
    Tully (2018)
    ***

    Na půl cesty mezi tím nejlepším a nejhorším, čeho je Jason Reitman schopen. Charlize Theron exceluje v roli vysílené matky tří dětí, jejíž život se scvrkl na mechanicky opakované vyměňování plín a kojení. Díky jejímu výkonu, odžitým situacím a odměřené režii spoluprožíváme její únavu, chápeme její poporodní depresi, cítíme obrovskou úlevu, když se před dveřmi objeví Tully. Kouzelná chůva jednak zodpovídá (nikdy nepoloženou) otázku, jak by vypadala Mary Poppins, kdyby byla mileniálka, jednak mění žánr filmu z vypravěčsky jasně zacílené sociální tragikomedie v ambiciózní magicko-realistickou výpověď o ztrátě víry ve smysl toho, kým jste a co děláte. Reitman podobně jako v otřesné satiře Muži, ženy a děti podlehl pokušení nabídnout nám kromě malých dramat obyčejných lidí velké nadčasové myšlenky. Ty jsou ale v jeho pojetí komicky zjednodušené a pro snazší stravitelnost sladkobolně zabalené („A Spoonful of sugar helps the medicine go down“) a jejich přítomnost ve vyprávění zdůvodňuje strašlivě vratká narativní konstrukce, nadřazující odhalení předvídatelného dějového zvratu uspokojivému vyřešení všech ostatních problémů (hrdinčiny nenaplněné kariérní ambice, nedostatek financí, synův autismus). Závěr filmu, jehož tvůrci po cestě z bodu A do bodu B tak trochu zabloudili, pak sice nabízí řešení, ale skrze něco, co dosud nepředstavovalo problém (zapojení manžela do péče o domácnost). Tully je svým utilitárním přístupem k postavám přes autentický začátek vlastně hrozně cynický a neupřímný film. 55%

    • 18.7.2018  13:12

    „Všichni jsme úplně blbí.“ Nevím, nakolik jde o zásluhu spoluautorky scénáře Lucie Bokšteflové, ale Chata na prodej mi přišla tematicky i formálně soustředěnější než Parádně pokecal i většina Pavlíčkových studentských filmů. Osm postav (plus Pepa), které jsou různě kombinovány, aniž bychom měli jistotu, kdo nakonec skončí s kým. Dvě auta s proměňujícími se řidiči i pasažéry. Jedna chata, která je jako řada dalších později rozvíjených motivů (pouštění normalizačního popu na gramofonu, první zmínka o chatě jako „malém moři“, otcova submisivita) představena už v první části filmu, kdy zároveň lépe poznáváme postavy, s nimiž tak neztrácíme kontakt ani poté, co se začnou chovat trochu výstředně (kostým medvěda) a hystericky (knižní válka) a baví nás s nimi trávit čas i během scén, které jsou založené více na atmosféře než na ději (ale dokážu si představit, že právě kvůli pomalejšímu tempu film méně empatickým divákům, očekávajícím zběsilou taškařici, přijde zdlouhavý a nudný). Divácky vděčná, po celou dobu vkusná, decentně intelektuální (postavy po sobě házejí knihami a znají Bergmana) komedie funguje zároveň jako uvěřitelné vztahové drama i jako výpověď o Češích, kteří se (n)ostalgicky ohlížejí za minulostí a lpí na své zaprděné pohodě (i když už nemusejí) a chlubí se tím, že jsou první v počtu chat na osobu (i když jsou druzí). Téma návratů lze ale ve světle nečekaného (a dojemného) závěrečného setkání - kdy vychází najevo, že pro vyprávění směrodatnou (neboť vše završující) postavou byla možná ta, která za celý film téměř nic neřekla - vnímat obecněji. Touha vrátit se do dětství, do přírody, k vlastní podstatě, od které nás odvádí civilizační „zmätok“. Klid přitom paradoxně nachází pouze údajně dementní děda. Všichni ostatní se nejprve v přeneseném, během bloudění lesem v doslovném významu ztrácejí. Chata na prodej mě bavila kompozicí celku i jednotlivých záběrů (které jsou mnohdy vtipné už jen tím, kde a jak postavy sedí/stojí), v mezích žánrů uvěřitelnými a výborně zahranými postavami (dokumentarista Jan Strejcovský je přirozený talent), pokorou vůči konvencím žánru a zároveň schopností žánr nenásilně přesáhnout směrem k závažnější výpovědi (hrdinové si občas bez obalu říkají dost zraňující věci). Zřejmě nejuspokojivější tuzemská žánrovka od Okresního přeboru. 75%

    • 18.7.2018  08:15

    První hodina je plná života, tělesných potěch, hřejivých barev, opulentně vybavených a rozlehlých pokojů, které hrdinům poskytují spoustu volnosti. Mnoho postav, mnoho mikropříběhů, radost z objevování. Po otcově smrti přichází prudké ochlazení, rigorózní pravidla, strohé interiéry s minimem nábytku, malé uzavřené pokoje, více detailů tváří. Rodinná fraška se mění v klaustrofobní psychologický horor, který vrcholí krajně nepříjemnou scénou, ve které je Alexander potrestán za to, že popustil uzdu své fantazii, že si dovolil to, čeho je Bergmanův autobiografický testament oslavou - vyprávět (vymyšlený) příběh. Následuje magická scéna záchrany dětí, které se v jednu chvíli zdají být na dvou místech zároveň, ukazující, že stejně důležitá jako fikce, ony malé světy, do nichž můžeme unikat, je naše ochota v ní věřit (suspension of disbelief). Zákonitosti dosud víceméně realistického fikčního světa prostě musely být porušeny, aby děti před biskupem unikly a příběh mohl pokračovat. Buď to přijměte, nebo nechte být. Velké umění se rodí z velké bolesti a omezení možností volby tak paradoxně podněcuje Alexandrovu imaginaci, která představuje jeho poslední útočiště a jejímuž pochopení a přijetí je věnována třetí, nejimaginativnější kapitola filmu. Pokud Bergman v něčem skutečně exceloval, pak v režii mizanscény. Málokterý film to dokládá tak přesvědčivě jako Fanny a Alexander, v němž úchvatným způsobem shrnul myšlenky i stylistické postupy své celoživotní tvorby (přestože jsou protagonisty děti, dojde i na tematizaci stárnutí a umírání). Vrcholné dílo mistra na vrcholu sil. 90% Zajímavé komentáře: sportovec, gudaulin, Pacco, murakamigirl, Sandiego, Jenni, teyra

    • 17.7.2018  14:46
    Ten čas (1966)
    *****

    Život věčně vystresovaného (protože nestíhajícího a na telefonu stále visícího) městského člověka jako surreálná groteska, ve které veškerou komunikaci obstarává výrazný pohyb (Radim Cvrček projevuje neobyčejnou tělesnou flexibilitu). V každé minutě nesmírně nápadité, moderní a nadčasové (neměl bych problém uvěřit, že jde o současný film se záměrně retro stylizací), perfektně rytmizované (v podstatě jako muzikál) a mimo všechny kategorie (vyjma citace z Chaplinovy Moderní doby a velké animované ruky, která mi připomněla Monty Pythony). Stačí, abyste jednou za čas narazili na podobný, vlastně velmi obskurní klenot a uvědomíte si, jak je pošetilé domnívat se, že už jste všechno (dobré) viděli a nic vás nezaskočí.

    • 14.7.2018  19:04
    Beze stop (2018)
    ****

    Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne a vzhledem k přílišnému soustředění na vztahy mu trochu schází spád, k mnoha postavám a motivům se vyprávění nevrací... oba snímky nicméně obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než "čistým" přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat, ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce (dát někomu svobodu přitom může nejupřímnějším projevem lásky) a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Tím větší váhu ovšem má názor, k němuž dojdeme, tím déle film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 75%

    • 11.7.2018  16:11

    Od začátku nepříjemně stísněný film, neponechávající moc prostoru na pořádné nadechnutí. Odehrává se téměř výlučně v uzavřených prostorách (viz jen množství scén s otcem v autě), s kamerou blízko hercům. Postavy nemají možnost úniku. Vyprávění je hodně koncentrované i díky zaměření na několik málo dnů a pár událostí. S tím, jak příběh graduje, využívá Legrand stále více hororových stylistických prostředků (první mistrovskou lekcí ve vytváření napětí a strachu z toho, že se přihodí něco zlého, nabízí narozeninová oslava, další následuje) a již tak intenzivní drama se plíživě, ale s ohledem na charakterizaci postav poměrně přirozeně proměňuje v regulérní psychoteror, v jehož finále zapomenete, že máte dýchat. Film, který je sice krajně nepříjemný, ale stejně tak situace dětí rozcházejících se rodičů a obětí domácího násilí, kterou neuvěřitelně sugestivně a empaticky zprostředkovává. V rámci prevence podobných situací by jej mělo vidět a prožít co možná nejvíc lidí. 90%

    • 10.7.2018  12:16

    Polské lidové písničky nikdy nebyly tak sexy. Kromě nich mě Pawlikovského baladický průřez dějinami hudby a Evropy uhranul silně kontrastní černobílou kamerou a vysoce ekonomickým vyprávěním s ostrými střihy, náhlými skoky v čase a množstvím významů sdělovaných bez slovního dovysvětlování mizanscénou, díky čemuž může film za necelých devadesát minut pokrýt nějakých patnáct let historie. Atmosféra přitom zůstává konzistentní, mění se hudební styl a míra frustrace hrdinů, kteří stále nemají to, po čem touží. Zjevně jde o snímek okouzlený poválečnou evropskou kinematografií (což se vedle akademického formátu projevuje také množstvím zastoupených evropských zemí a jazyků) - nikoliv jenom muzikály sovětského typu jako Zítra se bude tančit všude, vůči nimž se kriticky vymezuje -, ke které má mnohdy blíže než k realitě. Zároveň jsou to ale právě dobové politické represe, jimiž museli nepohodlní umělci v komunistických zemích čelit, jež komplikují zápletku a oddělují milence od sebe. Velké zjednodušení sociopolitických souvislostí, psychologická plochost charakterů a výrazná stylizace sice dobře slouží nadčasovému fatalistickému příběhu nenaplnitelné lásky (u kterého tolik nevadí, že namísto plnokrevných hrdinů sledujeme pouze určité (arche)typy), ale jako výpověď o určité době a lidech určité doby, kterou chce být též, Studená válka ze stejného důvodu selhává. Jestli ale chcete vidět velmi vstřícný art, který divákům nestaví do cesty moc překážek, nic hezčího v kinech zřejmě jen tak neuvidíte. 75%

    • 9.7.2018  17:25

    Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50%

    • 28.6.2018  07:43

    Údělem žen ve druhém Sicariovi je smutně koukat (Catherine Keener) nebo se nechávat zachraňovat muži (Isabela Moner), kteří při řešení problémů aplikují logiku „když to nejde silou, použij sílu vojenskou". V tomhle se film tolik neliší od jedničky, ovšem Sheridanův ostentativní nihilismus a touha natočit zlý film a zlých lidech nabývají až parodických proporcí. „Filozofii" filmu nejlépe vystihuje motto Brolinovy postavy „Seru na všechny". Sollima režíruje rutinně a Wolski jen manýristicky napodobuje Deakinse. Scény z větší části působí ploše a postrádají jakoukoli atmosféru a napětí (mj. kvůli tomu, že všechny postavy jsou tak trochu svině a vůbec vám na nich nezáleží). Jediný autentický moment nastává, když Del Torův antihrdina může na chvíli opustit křečovitou mačo pózu a s někým vést docela obyčejně „lidský“ dialog (byť znakovou řečí). Extrémní pomalost, daná mechanickým vyprávěním (jeden špatný plán je nahrazen dalším, ještě horším, zas a znovu), absence katarze a uspokojivého řešení v důsledku nepůsobí jako snaha vyjádřit existenciální úzkost ze světa prostoupeného zlem do té míry, že už není východiska, ale pouze jako výsledek odbyté práce a nutkání natočit stůj co stůj sequel. V bizarním finále, kdy zbytky logiky berou za své a stáváme se svědky zrození monstra, se film sice svou přehnaností přibližuje pozdní tvorbě Sama Peckinpaha (jako Přineste mi hlavu Alfreda Garcii), ale bez klíčového humoru, pro který Taylor Sheridan bohužel nemá smysl. Pokračování veskrze zbytečné, ale zřejmě žel ne poslední. Jestli si za týden vzpomenu na něco dalšího než na apartní obuv (crocsy) Joshe Brolina během psychického mučení - jehož účinnost film mimochodem nijak nezpochybňuje (oproti Zero Dark Thirty) -, budu překvapen. 45%

    • 27.6.2018  11:24
    Batalion (1927)
    ****

    Filmová adaptace povídky (později upravené do podoby divadelní hry) Josefa Haise Týneckého existuje ve dvou verzích. Zvukovou natočil v roce 1937 Miroslav Cikán s Františkem Smolíkem v hlavní roli. O deset let dříve vznikla v režii Přemysla Pražského, který je jinak znám především jako herec, verze němá. Batalion ve své době podobně jako Tonka Šibenice nebo Takový je život obohatila československou kinematografii o prvky sociálního realismu, veristické vykreslení prostředí a věrohodnější psychologizaci postav. Nesentimentální, expresivně stylizovaná tragédie o mravním a společenském úpadku člověka se natáčela jednak v ateliérech A-B na Vinohradech a na Kavalírce, jednak přímo v ulicích staré Prahy, což rozhodně nebyl standardní postup. Velké zásluhy na tísnivé atmosféře filmu a přesvědčivosti závěrečné sekvence, ve které protagonista zažívá delirium tremens, náleží kameramanovi Jaroslavu Blažkovi, který později stanul za kamerou Fričova Varhaníka u sv. Víta. 75%

    • 26.6.2018  07:47
    Patrick Melrose (TV seriál) (2018)
    *****

    „Of course it was wrong to want change people, but what else could you possibly want do do with them?" Pět epizod ze života narcistního schizoidního alkoholika se sebevražednými sklony. První díl, nejvíce ukotvený v Melrosově roztěkané mysli, připomíná nepolevujícím tempem, množstvím jump cutů, neutichajícím vnitřním dialogem, střídáním pomalých nájezdů kamery a symetrických kompozic s těkavým ručním snímáním hodinový panický záchvat - „koncentrace jako plamenomet“, křeče, třas, myšlenky na sebevraždu. Melrose nechce vystřízlivět a zklidnit se, protože ví, že by se propadl do svého pošramoceného nitra a semlely by jej traumatizující vzpomínky na dětství, které bolí víc než spálená kůže nebo vpichy injekční stříkačky a které přibližuje navenek prosluněný, v jádru skoro hororový druhý díl (s otcem coby obávaným monstrem), přepisující vyznění toho prvního (poprvé jsme se mu škodolibě smáli, podruhé jej litujeme). ___ Patrick je příliš upřímný sám k sobě, aby část svého já dokázal zcela popřít a předstírat, že se mu nic nestalo (tak jako zbytek vyšší společnosti, do které alespoň dle svého původu patří). Drogy a alkohol mu pomáhají odvést pozornost od hlasů a myšlenek v jeho hlavě. ___ Melrosovo odhodlání převzít nad vlastním životem kontrolu, započaté na konci úvodního dílu prvním projevem roky potlačovaných emocí, pokračuje ve třetí epizodě, která je zprvu stejně apatická, pomalá a bez nálady jako člověk zbavujících se svých závislostí. Když je Patrick sám, je nápor vzpomínek nejsilnější. Vyrazit do společnosti pro něj na druhou stranu znamená vidět se s lidmi, kteří jsou stejně nesnesitelní jako jeho otec. Večírek, kam byl pozván, především ukazuje, jak se v aristokratických rodinách opakují tytéž narušené vzorce výchovy, tytéž ponižující rituály nadřazující etiketu lidskosti, tedy něco, čeho se Melrose sám bude snažit mermomocí vyvarovat. Díl vrcholí jednou z nejlépe napsaných, zahraných a rytmizovaných dialogových scén, jaká se kdy na televizních obrazovkách objevila. Melrose se svému příteli svěřuje s nejtemnějším tajemstvím a vyjadřuje touhu stát se nyní, když již víceméně vystřízlivěl, součástí skutečného světa a být něčím přínosný. Obává se ovšem, že pokud odstraní hořkost, zášť, sarkasmus, snobismus a sebenenávist, možná už nic nezbude. Přítel mu navrhuje, aby svůj život zkusil naplnit něčím hodnotnějším, třeba láskou a rodičovstvím. ___ Čtvrtá epizoda, opět se držící převážně Melrosova hlediska, ovšem ukazuje, že ani v případě, že se obklopíte hodnotnými lidmi, nemusíte začít věřit, že sami máte nějakou hodnotu. Melrose se tolik snaží uchránit své potomky před rodinným prokletím, až znovu padá do deprese a závislosti. Jeho syn sice není zneužíván, ale přesto se ocitá v podobně nejisté a stresující pozici jako ve stejném věku Patrick. Poslední epizoda ukazuje další cyklus vysilujícího boje se sebou samým a zároveň jeden životní cyklus uzavírá, když Melrose nechává po otci pohřbít také matku. Jeho sílící a zase ochabující víru, že už se dokáže udržet na vlastních nohou, vyjadřuje střídání dvou příběhových rovin, dvou pohybů (propad do nitra a pohyb vpřed). Pokud bude chtít uspět, bude se muset zbavit závislosti nejen na drogách a alkoholu, ale také na otci, matce a všem ostatním, co jej determinovalo, stát se nezávislým na představě o tom, jaký život by měl vést a kým by měl být. Díky přesnosti, nadhledu a vnímavosti, s jakou série jeho boj plný vzestupů, pádů a opakování vykresluje, má zhlédnutí všech pěti dílů podobné účinky jako psychoterapie. Velmi zábavné, velmi temné, velmi silné, prozatímní vrchol letošní hrané televizní tvorby (a pravděpodobně i Cumberbatchovy kariéry).

    • 23.6.2018  16:48
    Stray Dog (2014)
    ***

    Stereotypy bořící pohled do nitra motorkářské komunity. Jako průvodce si režisérka vybrala na pohled typického motorkáře, Rona „Stray Doga“ Halla. Díky empatickému přístupu však zjišťujeme, že jde o citlivého muže, který duchovní rovnováhu, ztracenou během bojů ve Vietnamu, zkoušel najít postupně v buddhismu, křesťanství i pohanství. Rona nám dokument představuje jako mimořádně citlivého, spirituálně založeného muže, který s láskou pečuje o svou mexickou manželku (není rasista) i o svá štěňata (má rád zvířata) a nedělá mu problém pochovat si svého vnuka (má rád děti). Má-li nějakou temnou stránku, nic se o ní nedozvíme. Každá nová odkrytá vrstva Hallovy osobnosti jen stvrzuje dobráckost jeho charakteru. Filmu tak chybí jakýkoli znejisťující spodní proud. Graniková zvolila prosté „fly-on-the-wall“ pozorování. Interakci se sociálními herci se vyhýbá, nondiegetickou hudbu nebo mimoobrazový komentář nepoužívá. Scény jsou řazeny chronologicky tak, jak se události odehrály. Od režisérky nekompromisního Winter’s Bone jsem po pravdě očekával víc než čistě observační, láskyplný rodinný film o lidské dobrotě a společenském odmítnutí, který kromě příjemného pocitu z hlavního aktéra nic moc jiného nevyvolává. 60%

    • 20.6.2018  19:38
    Flákač (1990)
    ****

    Promyšlený narativní experiment, který vyprávění nesceluje jedním protagonistou, ale celkovou náladou paranoie (připomínající Rivettův debut Paříž patří nám) a několika leitmotivy (mediální manipulace realitou, nedůvěra ve veřejné mínění). Podobně jako postavy filmu nežijí podle klasických společenských norem, hledá Linklater zvolenou strukturou jakési vyprávěcí štafety (kterou sám zahajuje) alternativu k mainstreamovému vyprávění. Na rozdíl od svých postav, kterými jsou buď sociopati provozující bizarní rituály (vyřezávání fotek z ročenky, vyhazování věcí po ex-přítelkyni) a vedoucí paranoidní rozhovory o velkém spiknutí, nebo zhulení flákači diskutující o Šmoulech a Krišnovi, je Linklater ve snaze postihnout chaos postmoderního zeitgeistu poměrně úspěšný. Kolážovitým kombinováním mnoha různých příběhů (které se liší odlehčeností témat a příčetností postav) i mnoha různých médií a formátů (video, Super 8, 16mm) se mu daří vyjádřit nesoustředěné vnímání generace X, jejíž příslušníci těkají mezi obrovským množstvím podnětů, ale naplno se ničemu věnovat nedokáží. Proto je film vystavěn jako sled odboček od určitého tématu nebo něčího osudu. Touha diváka po koherentní zápletce tak nikdy není naplněna, ale zároveň naše pozornost neochabuje, neboť se musíme znovu a znovu seznamovat s dalšími postavami. Lidské figury jsou sice utilitárně (jako nositelé významů a funkcí) využívány v každém vyprávění, ale zde je jejich podřízenost narativu zvýrazněna tím, že jsou využívány jako kterýkoli jiný narativní prostředek, například střih nebo pohyb kamery. Namísto zastření vyprávěcí struktury a navození dojmu dokumentární bezprostřednosti, mnohopohledovosti a náhodnosti ve volbě toho, co uvidíme dál, nás schémata osvojená sledováním tradičně vyprávěných filmů nutí k větší citlivosti vůči tomu, jak je Slacker vyprávěn. Z tohoto hlediska pak není jeho hlavní náplní generační portrét, ale samotný akt vyprávění se všemi jeho fixními (vzorec příčina-následek) i proměnlivými prvky (nezávislost na hlavním hrdinovi a hlavní dějové linii). 80%

<< předchozí 1 2 3 4 33 65 97 129
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace