Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

1943 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 32 63 93 124
    • 23.5.2017  07:24

    “It’s now or never, miss.” Úvodní lekce existencialismu (a nihilismu) v emocionálně nejnáročnější epizodě celého seriálu, velmi přesně vyjadřující pocit smíření s tím, že některé věci nezměníte, i vyhasnutí víry ve změnu (biblické odkazy tentokrát zahrnují pomyslnou poslední večeři nebo diskuzi o Jidášovi). Postavy se baví v podstatě jen o ztrátě, smrti a sebevraždě (tj. dle existencialistů jediném opravdu závažném filozofickém problému). Dokážou se sice zasmát společné vzpomínce (vzpomínání na to, co se událo v předchozích dílech je zde celkově hodně), ale žádné hlubší spojení mezi nimi již neexistuje, což si nejbolestivěji uvědomujeme skrze Laurie, která coby vyškolená terapeutka mnohem citlivěji prožívá odcizenost druhých i svou vlastní. Díky důmyslné struktuře vyprávění, jež běží paralelně ve dvou střídajících se časových rovinách, ji vidíme, jak zpracovává nejen ztráty, o nichž již víme, ale také jednu, kterou nám syžet teprve odhalí, což jejímu počínání zpětně dodává na věrohodnosti. K tomu si přidejte strhující herecké výkony (které mohou díky dlouhým záběrům naplno „vyznít“) a dostanete zdrcující zážitek, vyvolávající smutek, jež alespoň v mém případě doznívá ještě teď, mnoho hodin po nekompromisním závěru.

    • 19.5.2017  07:04

    „Tohle se nemělo stát.“ Film, ve kterém se Vinklář během výslechu Kanyzy z nějakého důvodu drží za prsa. Vy se budete od začátku do konce držet za hlavu. Výsměch filmové formě (strašlivě zmatečné vyprávění) a stylu (ty akční scény!), tím zábavnější, čím urputněji se nás snaží přesvědčit, že drogy jsou největší zlo. Naopak si budete sami přát, abyste byli něčím sjetí a mohli si tuhle agresivní reklamu na VB vychutnat se vším všudy. Na párty ovšem ideální materiál. Panáka si můžete dát pokaždé, když začne Boudová hystericky křičet, když si nebudete jisti, zda sledujete zlého Kanyzu, nebo jeho hodný klon, když uvidíte socialistickou mládež kroutící se v rytmu disco hudby, když někdo řekne „Barták“, když se mezi záběry vytvářejícími iluzi Západního Německa objeví logo C&A, když Mrkvička vrhne nůž… 15% Zajímavé komentáře: kingik, Adam Bernau, J.Connor, Drom, Dupac, MickeyStuma

    • 16.5.2017  08:17

    Konečně někdo pochopil, v jaké roli chtějí diváci vidět Jamese Franca. Bohužel jde o jediný moment, kdy si film dovolí být stručný. Covenant je podobně jako Prometheus rozpolcený mezi snahou poskytnout skrze návrat k hororovým kořenům prvního Vetřelce (k němuž je odkazováno okatými narážkami) prvotřídní fan service a ambicí být epickým (s úchvatnými záběry jako z Fordových westernů) a hlubokomyslným sci-fi v duchu Stanleyho Kubricka (k němuž má nejblíže minimalistický prolog). Naplnění schématu tuctového osmdesátkového (tzn. před Vřískotem) slasheru, s postavami dělajícími ty nejzákladnější chyby (lezou a koukají tam, kam by neměly, často po jednom, ne ve skupině, mají spolu sex), je tak zdržováno disputacemi o náhodě, osudu a stvoření (roli zde hraje Matka i různí otcové), které jsou rozpracované stejně málo jako kolonizační linie. Nový Vetřelec je paradoxně dobrý film až do momentu, než se v něm nějaký vetřelec objeví. Do přistání na cizí planetě funguje poměrně dobře, neboť se nabízí řada možností, jakým směrem by vyprávění mohlo pokračovat a dlouho není jisté, jaký si tvůrci vyberou. Slibně je například rozehrán konflikt mezi vírou a vědou, mezi kapitánem a Danielsovou (nosící na krku namísto křížku šroub, který jí později přijde vhod), namísto něhož ve druhé polovině sledujeme androida hrajícího na flétnu a recitujícího Shelleyho, což je sice zásluhou Fassbendera fascinující, ale jde o trochu jiné téma a trochu jiný film. Scott je umělými bytostmi a vetřelci najednou fascinován mnohem víc než lidmi, s nimiž jsme strávili skoro hodinu filmu (spárování postav ale emocionálnímu zapojení diváka moc nepomáhá, protože dlouho není pořádně jasné, kdo spí s kým), a všechny složité otázky existence začíná řešit ukousáváním rukou a utrháváním hlav. Z chytře se tvářícího filmu se stává hloupé (ale zábavné) akčně hororové béčko s pěkně nechutnými gore efekty, které mi nebylo zcela lhostejné zejména díky sympatické Katherine Waterston (jakkoli jedinou propracovanější postavou zůstává android). Nový Vetřelec je sice neotřele vystavěn, skvěle vypadá a nabízí jednu velmi dobře vygradovanou akční scénu (se sekyrou), ale ve většině ohledů působí polovičatě, jako kdyby nebyl čas a prostor rozvést mnohé nápady (neorganicky včleněný flashback, který by šlo nahradit dialogem, považuji nejen za příklad ohromné scenáristické lenosti, ale i za náznak toho, že by to celé mohlo fungovat lépe, kdyby film hledisko vzpomínající postavy zohledňoval ve větší míře). 55%

    • 14.5.2017  14:18

    Ridley Scott připravuje své projekty s takovou péčí, až mu chcete odpustit, jak blbé ty filmy někdy ve výsledku jsou. Furious Gods je další z Lauzirikových vyčerpávajících dokumentů, zabývajících se dopodrobna i tím, co byste možná raději nechtěli vědět (kdo si po zhlédnutí segmentu o zvířecích genitálicích nevygooglil krtčí penis, nechť hodí kamenem). S volitelnými doplňujícími videi strávíte s tvůrci filmu minimálně jedno odpoledne (nebo dva večery), což se vám sice může zdát jako mnohem větší dávka pozornosti, než by si Prometheus zasloužil, ale po těch čtyřech hodinách pravděpodobně uvěříte, že o tak špatný film vlastně nejde. Dojde na molekulární gastronomii, freudiánskou interpretaci (první Vetřelec byl o znásilnění, druhý o mateřství a Prometheus je o sexu) i náznaky, jaký oser představuje stereoskopické natáčení. Opět je zde budován mýtus vizionářského filmaře, který preferuje poctivou rukodělnou práci (nikoliv CGI) a chce hlavně nabídnout originální příběh (zajímavý je rozpor mezi tím, zda má být Prometheus autonomním filmem, jak tvrdí Scott, nebo dalším dílem Vetřelce, jak zaznívá ve výrocích většiny herců a spolupracovníků, nadšených, že se mohli podílet na slavné franšíze), ne vydělat hromadu peněz (v opozici ke studiu, tlačícím tvůrce kvůli zisku k co nejnižšímu ratingu). Rozvést by si zasloužila argumentace, proč musel Prometheus vzniknout, vedená v duchu auteurské teorie (Scottův fetiš na silné ženské postavy), a fanouškovské podloží, na němž stojí scénář, napsaný dvojicí relativně mladých autorů, obdivovatelů původního Vetřelce. S ohledem na důslednost, s jakou Scott cizeluje vyprávění, aby bylo co nejplynulejší a nejsrozumitelnější, je škoda, že stříhání filmu, resp. vytváření té správné finální verze, nedostalo více prostoru, ale možná s ním zkrátka nebylo tolik práce jako třeba u Království nebeského. To všechno jsou ovšem drobnosti, nijak nenarušující pocit, že jste se dozvěděli vše podstatné. Pokud něco skutečně kazí dojem, jsou to z gramatického hlediska dost děsivé české titulky na BD od Bontonfilmu (přitom text překládali minimálně tři různí lidé).

    • 12.5.2017  07:52

    Důrazně tento film nedoporučuji lidem trpícím ofidiofobií (protože je v něm hodně hadů, včetně jednoho svinsky velkého) a Danu Vávrovi (protože by podobně politicky korektní verzi středověké Anglie s černochy, Číňany a silnými ženskými postavami nemusel rozdýchat). Ostatní hráči videoher by nicméně mohli být spokojeni, neboť hyperkinetické (jinými slovy strašlivě nepřehledné) a téměř kompletně CGI akční scény, zejména ta finální, vypadají jako sestřih in-game videa z nějaké akční řezačky. Král Artuš vůbec připomíná řadu popkulturních produktů. Videoklip k anglické folkové písničce, kung-fu film, špatné fantasy z osmdesátých let, dobré fantasy z nultých let, skeč od Monty Pythonů („Tohle je stůl. Sedí se u něj.“)... Vinou mnoha inspiračních zdrojů, nesoustředěného vyprávění (i tehdy, když tato nesoustředěnost není odůvodněna špatnou pamětí vyprávějící postavy) a neustálého těkání mezi výsměchem artušovským legendám a jejich ultracool, do sebe zahleděnou a nadhled postrádající modernizací pro dnešní nerdy je to strašný eklektický bordel. Moc nepomáhá, že se mu Guy Ritchie pokusil dodat jakýs takýs řád tím, že film pojal jako další ze svých londýnských gangsterek. Příběh se sice neodehrává v současnosti, ale v alternativním středověku s čáryfuky, obřími krysami a mečem, který funguje jako zbraň hromadného ničení, ale jinak jde o únavně manýristickou variaci dříve viděného. Máme tu opět partu nýmandů mluvících cockney angličtinou, kteří nejdříve jednají a až poté myslí, jejichž plán, jak přelstít soupeře, fatálně nevyjde, roztěkané vyprávění se skákáním po časové ose, psychopatického zlosyna, který svým obětem provádí moc ošklivé věci (jež ovšem potěší fanoušky Gaunerů), honičku natáčenou zčásti GoPro kamerami. Všechno uvedené dokázal Ritchie efektivněji využít ve svých předchozích filmech, které se navíc obešly bez patosem obestřeného origin story, založeného na tom, že se hlavnímu hrdinovi často zdají noční můry a omdlévá. Zatímco Tarantino zraje, Ritchie dospět odmítá, točí pořád totéž a přes občasné záblesky osvěžující tvůrčí invence to v tomto případě působí převážně hodně nuceně. 50%

    • 6.5.2017  09:57

    „You're like Mary Poppins.“ Zejména během prostřední části víc soap než space opera, ale posun k rodinným hodnotám mi po jedničce, končící založením „rodiny“, přijde jako logický vývoj. Tvůrci si ve skutečnosti připravují půdu pro emocionálně silné finále a většinu motivů zdánlivě zdržujících vyprávění dříve či později smysluplně zapojí do hry (dopředu např. víme, že malého Groota fakt není radno pověřovat důležitými úkoly). Vyprávění o nespokojených rodičích (skutečných i náhradních) a nešťastných dětech zároveň souzní s nostalgickým tónem filmu, který pravou kvalitu hledá (a nachází) prostřednictvím songů a popkulturních odkazů v minulosti (stejně jako mnohé současné hollywoodské filmy, okouzlené osmdesátkovou estetikou). Moderní a egoistické řešení à la Minecraft (vytvořit si svůj vlastní svět) nezabírá. Hledání místa, kde se budete cítit dobře (nakonec se pochopitelně ukáže, že nezáleží na místě, ale na lidech), tvoří hlavní dějovou linku navenek epizodického, ve skutečnosti oproti jedničce (kde všechno držel pohromadě jeden MacGuffin) poměrně semknutého vyprávění. Lépe například funguje organizace syžetu pomocí písniček z Peterovy kazety, resp. možnosti/nemožnosti jejich poslechu. Film je samozřejmě nejzábavnější, když se vážně nebere a své pohrdání konvencemi superhrdinských megafilům nám dává ostentativně najevo (úvodní a z celého filmu nejvtipnější akční sekvence, kdy samotnou akci vlastně nevidíme). Gunn opět zkouší, jakými způsoby lze pojmout masivní akční scénu, aby nebyla zaměnitelná. Jen k tomu měl o něco vyšší rozpočet, takže se mohl vyřádit ještě víc (několik scén otevřeně odkazuje ke starým videohrám – Space Invaders, Galaga, Pac-Man –, nechybí vesmírná variace slavné náletové scény z Na sever severozápadní linkou, do velkolepého akčního vyvrcholení je zakomponované cameo Davida Hasselhoffa a narážka na Mary Poppins). Strážci Galaxie Vol. 2 jsou našlapaným letním blockbusterem, který si díky akčním scénám, soundtracku a nezaměnitelným hrdinům zachovává dost osobitosti, aby dokázal mezi mnoha a mnoha dalšími komiksovými filmy zaujmout a abyste mu odpustil větší předvídatelnost a občasnou ztrátu tempa. 80%

    • 1.5.2017  13:06
    Vulva 3.0 (2014)
    ***

    Dokument nejen o vaginách různých tvarů a jejich chirurgických úpravách (tzv. labioplastika), ale obecněji o vztahu žen k vlastnímu tělu, formovaném požadavkem na dokonalé tvary dle standardů pornografického průmyslu. Škoda, že se film, rozdělený do několika tematicky ne zcela jasně vymezených bloků (dělení plní spíše rytmizační funkci), striktně drží té nejvšednější výkladové formy (mluvící hlavy různých odborníků). Obšírněji je v poslední třetině pojednáno pouze o ženské obřízce, což vede ke zpomalení svižného tempa. Namísto gradace pak v závěru přichází nejdelší scéna, chirurgická úprava vaginy, ze které navíc téměř nic nevidíme. Nabízela by se předkamerová konfrontace různých názorů, ke které tak dochází pouze nepřímo, spojováním záběrů s odporujícími si významy. Ve snaze pojednat o tématu z hlediska psychologického, estetického, mytologického i medicínského film nejde v žádném směru dost do hloubky. Vzhledem k průkopnickému charakteru mu to nicméně lze odpustit. Stejně jako nesoustředěnost (v důsledku příliš ambiciózního záběru) a upřednostnění hlasu těch, kteří zásahy do tělesné přirozenosti odmítají. Nejen z hlediska gender studies jde o poměrně stěžejní dokument, snažící se odtabuizovat ženské genitálie, odstranit předsudky o tom, jak by měla vypadat „normální“ vagina a zrovnoprávnit penis a vaginu.

    • 1.5.2017  12:56

    Časosběrný portrét bývalého dětského vojáka, který se vrací do Jižního Súdánu, aby pomohl dát svou zemi do pořádku. Příběh jednoho muže se prolíná s obecnější výpovědí o problémech Jižního Súdánu, k čemu slouží zejména informativní mezititulky. Sociopolitická linie působí jako pouhý doplněk ústředního vyprávění o návratu do rodné země a film rozhodně neobstojí jako pojednání o složité situaci v mladém africkém státu. Příběh Agela by přitom vystačil na samostatný film i bez nucených přesahů k (vše)obecnému výkladu. Je proto škoda, že režisérka více nerozvádí právě toto téma – životní osud muže vycvičeného v mládí k zabíjení.

    • 1.5.2017  11:51
    Broad City (TV seriál) (2014)
    *****

    Popfeministická seriálová „bra-mance“, tematizující s nenapodobitelnou střeleností „ženské problémy“, o nichž se na veřejnosti stále moc nemluví. Broad City přes své zdání neškodné zábavy poměrně odvážně mění obecnou představu o tom, jak by měly ženy vypadat, co by měly říkat a čím by se měly zabývat. ___ Oproti Girls není seriál založen na antagonismu hrdinek a myšlence, ale naopak na nerozlučném přátelství dvou mladých žen a zároveň autorek pořadu. Zdánlivě nahodilé řetězení skečů, točících se zpravidla okolo jednoho ústředního tématu, má poměrně semknutou strukturu s postupně rozvíjenými a navracejícími se motivy, dobře zvládnout gradací a jednolitým stylem. Komického efektu je například opakovaně dosahováno přechodem k většímu záběru a odhalením kontextu, v němž Abbi nebo Ilana řekly/provedly něco nepatřičného. Provázanost jednotlivých skečů ale rozhodně není zárukou toho, že byste po několika epizodách dokázali dopředu odhadnout, jakým směrem se děj bude ubírat. ___ Obsahově jsou jednotlivé díly Broad City stejné jako design Ilaniných nehtů nebo úvodní titulky – pokaždé zcela jiné. Všechny narativní cesty jsou otevřené, nic není nemožné a sebevíc ujetý vtip může být vždy doveden ještě o úroveň výš. K vítané nepředvídatelnosti významně přispívá odmítání příběhových schémat založených na klasických otázkách typu „Má mě rád, nemá mě rád?“ ___ Určujícím existenčním principem Abbi a Ilany je, stejně jako pro Mirandu Hart, hra. Hra nikoliv jako kratochvíle. Hra jako cíl. Abbi a Ilana jsou mnohdy trapné a nemotorné a říkají v nevhodnou chvíli nevhodné věci, ale nemají s tím nejmenší problém a požadavku na všestrannou dokonalost se podřídit nesnaží. Vše, co dělají, je pro ně o součást hry, ve které budete vítězit tak dlouho, dokud si dokážete udržet nadhled a odstup od malicherných každodenních přešlapů. ___ Kulometnou slovní kadencí, neutuchající energií a samozřejmostí, s jakou si podmaňují okolní prostor, připomínají Abbi a Ilana hrdinky screwball komedií. Tím, že své „ženské nedostatky“ proměňují z něčeho nepatřičného, za co by se měly stydět, v něco vtipného a vcelku roztomilého, mění je své přednosti. Jejich síla spočívá v tom, že se nebojí neúspěchu a nervózního smíchu, který jejich počínání může vyvolávat. V ideální společnosti by stejným způsobem měly uvažovat všechny dospělé ženy, veřejným diskurzem stále přesvědčované, že mantinely toho, co je povolené, jsou pro ně mnohem užší než pro muže. Více zde.

    • 30.4.2017  19:11
    Catastrophe (TV seriál) (2015)
    *****

    „You had the female response which was to go nuclear and try to destroy our family. I'm having the masculine response, which is to bury the pain and jerk off in the basement rather than touch you.“ Po třech sériích stále jeden z nejvtipnějších, nejkousavějších a nejpravdivějších seriálů o moderních vztazích, stejnou měrou zohledňující mužské i ženské hledisko. Skvěle napsané postavy, situace odpozorované ze života, neskutečná kadence hlášek, které si budete chtít zapsat. Jestli vás zajímá, co obnáší vážná známost a rodinný život, pusťte si to, ať víte, do čeho jdete.

    • 24.4.2017  17:52

    Zasvěcený pohled na případ čtyř muslimů, kteří se měli v roce 2009 podílet na sestřelení dvou vojenských letadel a odpálení židovských synagog v Bronxu. Dokument předkládá důkazy, podle kterých měla v události prsty FBI, která si vytipovává chudé příslušníky muslimské komunity, jež se následně snaží zatáhnout do předpřipraveného plánu na teroristický útok. Dopadení těchto uměle vytvořených podezřelých pak slouží k obhajobě zpřísněných bezpečnostních opatření. Dokumentaristé zpochybňují zveřejněné závěry vyšetřování a nabízejí vlastní verzi toho, k čemu a proč v Brooklynu v květnu 2009 ve skutečnosti došlo. Základ investigativního dokumentu tvoří převzaté záběry (televizní zpravodajství, tajné záznamy FBI, skrytě pořízené fotografie). Pojivem bohatého množství materiálu jsou mluvící hlavy právníků, příbuzných a známých nebo členů muslimské komunity. Vysoká informační hodnota vyvažuje nízké estetické kvality – formálně film nijak nevyniká. Škoda, jak jednostranně je poutavé téma pojednáno. Snad s výjimkou jednoho zaměstnance FBI jsou všichni vypovídající přesvědčení, že šlo o pochybení justice. Druhá strana nedostává dost prostoru a její názory hlavně nejsou prezentovány se stejnou emocionální naléhavostí. Zřejmým cílem filmu tedy je přesvědčit veřejnost, že k 25 letům vězení byli odsouzeni muži, kteří zločin nespáchali a spáchat nemohli. Přes tuto účelovost jde o pozoruhodný doklad toho, kam může zajít uměle vytvářený a přiživovaný strach z teroru. Film mimo jiné demaskuje některé „označovací“ taktiky amerických bezpečnostních složek a na konkrétním případu dokládá oblíbenou strategii mnohých světových vlád – pokud nepřítel neexistuje, je potřeba si jej vymyslet.

    • 19.4.2017  10:20

    První dvě epizody třetí řady jsou nejlepším procedurálním pornem za dlouhou dobu. Jestli rádi pozorujete lidi plně ponořené do jejich práce, octnete se během scén s Mikem v sedmém nebi. Velkou část obou dílů tvoří tzv. build-up, směřování k nějakému zvratu/odhalení. Výsledek je přitom podobně jako v posledních filmech od Tarantina srovnatelně důležitý jako kroky k němu vedoucí a napětí vzniká z neustálého odkládání toho, co se má stát. Pokud se i zbytek série bude ubírat tímto směrem, naznačeným už v předchozí řadě, kde ale toho skutečného dění bylo přeci jen více než napjatého čekání na něj, budu maximálně spokojen, zároveň si ale dokáže představit, že podobná metoda velmi pomalého zahřívání může odradit mnohé fanoušky výrazně akčnějšího Breaking Bad.

    • 15.4.2017  15:19
    Dcera jezera (2015)
    ***

    V tradici utlumeného latinskoamerického vyprávění chvílemi až hypnoticky pomalý dokument je založen na ostrých vizuálních kontrastech evokativních záběrů ztichlé krajiny na jedné straně a hlučné těžby a hlasitých protestů proti ní na straně druhé. Pohled domorodých žen postupně doplňuje názor nizozemské klenotnice či Bolivijců, kteří se potýkají se stejným osudem jako Nelida. Autor se osudy sociálních herců nesnaží činit uměle dojemnějšími, než jsou. Častěji než hudbu ve zvukové stopě užívá kontrastních zvuků přírody a strojů. Sledování přítomného dění doplňují archivní záběry z násilně potlačovaných demonstrací, dokládající, že se kauza táhne již několik let. Dalším střetem s policí, kdy se dva základní principy vyprávění (násilí x nenásilí, příroda x civilizace, život v souladu s přírodou x její exploatace) střetnou, film také kulminuje. Dokument se snaží na téma střetu dlouhodobých individuálních a krátkodobých korporátních zájmů nahlížet nejen z osobního, ale také z širšího hlediska průmyslu, obchodu, ekologie nebo etiky. Přes zdání objektivity dostávají prostor přednostně lidé z dotčených komunit, vykreslováni jednoznačně jako oběti.

    • 15.4.2017  15:11

    Standardní dokumentární portrét, který nabízí chronologický průřez životem RWF. Slovo patří zejména samotnému Fassbinderovi, v menší míře pak jeho dvěma přátelům/kolegům, kteří mnohdy mluví víc o sobě než o Fassbinderovi (Irm Hermann a Harry Baer), a autorovi dokumentu, který fakta stručným komentářem zasazuje do kontextu. Přestože Thomsen znal Fassbindera osobně, dokument si zachovává vzácně věcný tón a nesnaží se ani o polemiku (nejvýraznějším projevem odporu k Fassbinderovu dílu film začíná). Pro neinvenční střídání mluvících hlav s filmovými ukázkami působí film poněkud strnule a monotónně. Nepomáhá mu ani rozdělení do sedmi poměrně vágně vymezených kapitol. Nejpřínosnější jsou části, v nichž Fassbinder promlouvá o dětství, které mělo očividně velký vliv na klíčová témata jeho tvorby. Otevřenost jeho zpovědi může být přínosná zejména pro ty, kdo chtějí na Fassbinderovo dílo pohlížet z auteursko-psychoanalytické perspektivy. Celkově ale ve filmu nezazní mnoho informací, které by o mnoho let dříve neobsáhnul například dokument Nechci, aby mě milovali, lépe balancující mezi rozkrýváním osobního života a charakteristických znaků Fassbinderových filmů. Znalci Fassbindera se nedozví mnoho nového, nováčkům dokument na druhou stranu nedokáže zprostředkovat, čím jsou filmy onoho cynického a na většině záběrů zjevně nenaladěného pána výjimečné.

    • 9.4.2017  13:26
    Nebe peklo Lucie (TV film) (2017)
    **

    K Lucii Bílé nepociťuji žádné sympatie ani antipatie, ale mrzí mě, že režisérka možnost natáčet v její bezprostřední blízkosti nezužitkovala lépe, resp. že neměla přesnější představu, jak chce film pojmout. Na jedné straně neretušovaný zákulisní časosběr, plně vytěžující dramatický potenciál přihodivších se situací (zrušení koncertu), na straně druhé nekriticky glorifikující sekvence, stylizované tak, jako kdyby se odehrávaly přímo v hlavě hlavní aktérky. Pokud už jsme svědky nějakého krizového momentu, je kontextem „překreslen“ tak, že z něj Bílá, které patří první i poslední slovo, vychází jako oběť (velké trémy, mediálního tlaku, samoty…). Jen zcela výjimečně do kamery promluví (bez její přítomnosti) někdo jiný než Bílá, kdo by zpěvaččinu pozici zhodnotil z odstupu. Po celou dobu tudíž sledujeme Lucii Bílou, jak ji vnímá Lucie Bílá. Oproti mnohem podnětnějšímu (a méně milosrdnému) dokumentu o Richardu Müllerovi vznikl solipsistický portrét umělkyně, kterou občas přemůžou její emoce. Nemá velkou vypovídací hodnotu a neponechává moc prostoru pro diskuzi. 50%

    • 6.4.2017  07:40
    Louis C.K.: 2017 (TV pořad) (2017)
    ****

    „Women should be allowed to kill babies.“ Byť zahájení vystoupení komentářem k potratům působilo jako předem dobře připravená provokace, šlo o výstižnou předzvěst toho, v jakém duchu se ponese zbytek speciálu. Louis se svou nihilistickou nasraností na všechno a na všechny (zastánci života, křesťané, shitty babies) začíná podobat pozdnímu Carlinovi, jen je sebeironičtější, nezabíhá tolik do politiky a prozatím si dává větší pozor, aby nešel moc daleko za hranu. Kdybychom chtěli mermomocí hledat nějakou sjednocující myšlenku večera, pak je to poznání, že nic není trvalé (ani sexuální identita, jak Louis dokládá svým zážitkem ze sledování Magic Mikea), život za moc nestojí (ale stačí jej mít rád dost na to, abyste se nechtěli zabít) a po smrti to nebude o moc lepší (protože nikdy nevíte, kdy za vámi do nebe či kam dorazí manželka). Čas mezi narozením a smrtí můžete strávit buď sami, s dětmi, které vám budou celý život vyčítat chyby, jichž jste se dopustili během jejich výchovy, se psem, kterého ve skutečnosti nenávidíte nebo ve vztahu, který vás dříve či později začne štvát (když se láska, Louisem trefně přirovnána k velké bublině, rozplyne). Nejúčinnějším řešením, jak alespoň pro sebe vyřešit všechny problémy, včetně těch světových, je sebevražda, což je jen jedna z řady nepopulárních životních pravd, které se C. K. nebojí říct natvrdo. Jako bonus k trefným postřehům a výborně pointovaným historkám Louis nabízí zdařilé zvukové efekty, mnoho hlasových imitací (stereotypy jsou hrozné, ale s divnými hlasy je sranda) a nezapomenutelnou hereckou etudu na téma „probouzející se penis“. Po odfláknutém Live at the Comedy Store návrat do prvotřídní formy. 80%

    • 3.4.2017  08:16
    13 Reasons Why (TV seriál) (2017)
    ****

    Zkuste si představit Beverly Hills 90210 jako bezchybně obsazený a bravurně vygradovaný film noir. 13 Reasons Why má nejblíže k tvorbě Gregga Arakiho (nejen díky skvělému soundtracku, komentujícímu to, co hrdinové prožívají), který režíroval dvě epizody. Mezi postavami je zastoupena většina typů známých ze středoškolských filmů přinejmenším od Pomády (z níž jako by se svým účesem a ohozem přímo přifrčel Tony), ale seriál je vykresluje s nezvyklou upřímností a vnímavostí, nakládá s nimi poměrně nepředvídatelným způsobem a jejich rozhodnutí nahlíží v širších souvislostech (sociálních nebo ekonomických), takže u většiny lépe chápeme, proč se chovají tak, jak se chovají. ___Postupné rozplétání pevně propletené sítě sociálních vazeb probíhá paralelně s odhalováním toho, kdo všechno přispěl k sebevraždě Hannah, přičemž vychází najevo, že docela bez viny nebyl vlastně nikdo (včetně outsiderského protagonisty nebo dospělých), byť provinění spočívalo třeba jenom v nedostatku empatie. Rozhodnutí vystavět whodunit vyprávění na melodramatickém, lehce emo podloží funguje i díky tomu, že se Clay nechává pohltit vyprávěním a během „vyšetřování“ prožívá něco podobného jako Hannah. V podstatě se stává jejím avatarem, který dělá to, co ona již učinit nemůže. Propojenost minulosti a přítomnosti na stylistické rovině reflektují bezešvé přechody mezi „tehdy a „teď“ – např. pouze pomocí změny barevného tónování (chladné barvy pro přítomnost, teplé pro minulost) – nebo grafická návaznost dvou přiléhajících záběrů, které od sebe ve skutečnosti dělí několik týdnů/měsíců (dobrým prostředkem k orientaci je taky přítomný/nepřítomný šrám na Clayově čele). Napínavosti vyprávění napomáhá také různá míra informovanosti jednotlivých postav – zatímco jiní si již přehráli všechny pásky a občas odkazují k něčemu, co bude vysvětleno až o několik epizod později, Clay zůstává pozadu (a my s ním). ___Někomu může seriál, zaměřující se primárně na témata jako znásilnění, sexismus, deprese, alkoholismus nebo šikana, připadat až přehnaně temný, ne-li exploatační, ale ve světle toho, že se tvůrci snaží o realismus hlavně v charakterizaci postav, ne ve vykreslení fikčního světa (který je záměrně trochu modelový) a příběh z větší části vypráví a jeho směr určuje hlavní oběť většiny fyzického a psychického násilí, jež se octla za hranou svých možností, dává zvolený tón i naturalismus v zobrazení uvedeného násilí smysl (bez ohledu na to, zda Hannah budete, slovy jedné z postav, považovat za „drama queen“, či nikoliv). ___Uvítal ještě jednu úvodní epizodu, ve které bychom Hannah viděli očima jejích spolužáků, aby následně lépe vyniklo, jak zkresleně ji kvůli neznalosti okolností vnímali. Rozvedeny také mohly být náznaky, že Hannah byla nespolehlivou vypravěčkou a její verze příběhů je skutečně pouze „jednou stranou pásky“. Samozřejmě by se toho našlo víc (občas trochu cheesy dialogy, Hannah jako ztělesnění klukovských fantazií o neobyčejné, sarkastické a sexy dívce), pořád ale jde o stylisticky vyzrálý, vypravěčsky pozoruhodný a v uchopení tématu teenagerské úzkosti dospělý seriál, z jehož zdrcujícího finále (čímž nemyslím posledních pár minut, ale tři závěrečné díly) se ještě chvíli budu vzpamatovávat.

    • 30.3.2017  07:32

    Parta lidí v ostentativně sedmdesátkových hadrech po sobě hodinu a půl křičí a střílí v jedné staré tovární hale. Je to sice trochu zdlouhavější a méně přehledné, než bych čekal (minimum celkových záběrů Wheatleymu na druhou stranu umožňuje postupně odhalovat nová zákoutí haly), ale jako stylovou, nekomplikovanou zábavu, která nabízí přesně to, co slibuje trailer (a nic moc navíc) si to lze bez větších výhrad užít. Ben Wheatley si zřejmě chtěl vyzkoušet, zda podobně high-concept materiál zvládne přetavit v záživnou žánrovku. Zvládl a zřejmě si to i s herci, z nichž většina své postavy modelovala na základě jednoho charakteristického znaku (vzhled, věk, akcent), takže vám nesejde na tom, kdo schytá kolik kulek, náramně užil. Jen nečekejte film, který by vynikal svou sofistikovaností nebo přepisoval pravidla žánru (za jeden z nejchytřejších scenáristických tahů považuji to, že většina aktérů je krátce po začátku střelena do nohy, takže jim následně trvá mnohem déle překonat poměrně krátké vzdálenosti a příběh tak nekončí po půl hodině). Oproti Tarantinovi má Free Fire mnohem jednodušší vyprávěcí strukturu (žádné skoky v čase) a tedy i přímočařejší průběh, jakkoli je v něm patrná jistá snaha o rytmizaci pomocí odhalování nových skutečností (byť ve výsledku vlastně stejně na ničem z toho nezáleží, což nám film sám dává ironicky najevo pointou scény se zvonícím telefonem). Oproti Scorsesemu zase není tak vymazlený, pokud jde o kameru a střih. Wheatley vyprávění občas nakopne prudkým nájezdem, záběrem z velkého nadhledu nebo prostříháváním mezi dvěma akcemi, ale o soustavném využívání určitých stylistických postupů nelze mluvit. Filmu nejvíc pomáhá, že odmítá brát vážně sám sebe, natož své postavy, což je pro brutální slapstickové scény, kdy se máme smát tomu, jak někdo někoho střelí do hlavy, ideální výchozí nastavení. Stupeň absurdnosti a neúcty k tomu, co se sluší a patří, je chvílemi takový, že jsem si vzpomněl na Monty Pythony („Já nejsem mrtvý“), což je asi jedna z největších poklon, kterou lze vyseknout filmu, jenž chce diváka především dobře pobavit. 80%

    • 27.3.2017  06:50

    Fanouškovský hudební dokument založený na kontrastu Lordiho monstrózního vzezření a veřejného vystupování a jeho relativně normálního rodinného zázemí. Fotografie a kresby z jeho dětství tak například podbarvuje divoký metal. Snímky z rodinného alba tvoří společně s výpověďmi Lordiho rodičů historickou linii vyprávění. Ta přítomná rekapituluje průběh Eurovision. Vidíme tedy záběry z koncertů a příprav na ně nebo rozhovory s blízkými. Jedinou důležitou osobou, která nikdy v celé své kráse nevystoupí před kamerou, je paradoxně Lordi sám. Hudebník si tak i v dokumentu, jenž je mu věnován, zachovává svou tajuplnost a legenda žije dál. Nepříliš dobře rytmizované střídání mluvících hlav, veristických záběrů a koncertních záznamů dělá film subjektivně poměrně dlouhým. Z obsahového hlediska jde o dokument objevný především odhalením, že také monstra jsou jenom lidé. Bylo by zajímavé sledovat, jak takto zlidšťující portrét muže vystupujícího jako nelidská bytost, přijmou Lordiho fanoušci. Film je totiž rovněž pozoruhodným dokladem infantilizace společnosti, resp. mužské části populace, která stále déle žije s rodiči a před realitou utíká do smyšlených světů. 55%

    • 26.3.2017  08:42

    Jestli má být tohle "nejopravdovější seriál z lékařského prostředí", tak potěš klobás. Na urgentním příjmu nemocnice, která pro svou novotu vypadá jako výstavní hala veletrhu lékařského vybavení, se pohybuje několik dokonale upravených lékařů, jimž velí vrchní sestra v podání Sabiny Laurinové. OK, snad se to rozjede. Po výbuchu v dole začínají saniňáci přivážet mnohem větší množství zraněných, než je oddělení vzhledem k velikosti prostor a množství personálu schopno pojmout (a vážně by měl zajímalo, kam ty lidi nastrkali). Do služby nastupuje také člověk, kterého jsme před chvíli viděli, jak švýcarským nožíkem rozřízl zavalenému muži hruď a jal se mu masírovat srdce toutéž rukou, ve které před chvíli držel hot dog. Ve zbytku epizody sledujeme střídavě scény, v nichž muži na operačním sále stojí se zakrvácenými rukavicemi nad pacientem a mechanicky odříkávají odborné termíny, scény, v nichž ženy provádějí méně krvavou práci (jako je obkládání pacienta pytlíky s chladivým gelem) a scény s lidmi zvenčí: teenager tak dlouho zapírá, že mu je fakt blbě, až přímo před doktorem vrhne trochu krve; manželka operovaného muže dostane hysterický záchvat a skácí se k zemi, když zaslechne domněnku, že by manžel mohl přijít o nohu. Asi třikrát je pro zpestření zařazená vrcholně nevkusná, zpomaleně snímaná sekvence, kterou podbarvuje Enya, protože co jiného než hypnotizující new age tóny, které vás přenesou do jiné reality, byste chtěli poslouchat, když jde o život, záleží na každém pohybu a každé vteřině. Pak se není co divit, když si doktorka, kterou všichni nenávidí (a podle toho, jak se chová, sami uvěříte, že by mohla být vtělením satana), nevšimne silného krvácení rodičky, kterou právě zašívá. S přimhouřením obou očí, vypnutým zvukem a lehkým otřesem mozku by se tomu dalo uvěřit... kdyby to nebylo tak strašlivě strnulé, sterilní a nepřirozené v dialozích, mizanscéně i hereckých výkonech. Jedna hvězdička, protože mne to oproti jiným pořadům a seriálům na Primě až tolik neuráželo a párkrát jsem se od srdce zasmál (většinou ve chvíli, kdy něčí život visel na vlásku).

    • 25.3.2017  13:36
    El Dorado (1966)
    ****

    Zarputile staromódní příběh mužského tmelení (nebo vás napadá fortelnější překlad anglického „male bonding“?). Příběh zasazený do idealizovaného světa, jemuž stále dominují opravdoví muži, ačkoli otázka „Nevím, proč jste ještě naživu“, kterou si klade Joey, se ve druhé polovině 60. let mohla týkat samotného konceptu maskulinity. Do světa neskrývaného sexismu a rasistického humoru (Mississippi a jeho urážlivá karikatura Asiata) – za jediný posun v tomto směru lze chápat pozitivní vyhodnocení indiánských fíglů (ďábelský vyprošťovák, lehnutí pod koně), jež zde ovšem praktikuje mladý běloch. Do světa, v němž se nejprve střílí a až poté kladou otázky (střelné zbraně jsou prakticky jediným prostředkem řešení problémů). ___ Thorntona coby žijící legendu každý zná a sdílí s ním nějakou příhodu. Wayne přitom (opět) zosobňuje esenci amerických hodnot. Muž svéhlavý, ale jasně rozlišující mezi dobrem a zlem. Věčně na cestě za novým dobrodružstvím, věčně na pomezí divočiny a civilizace, přičemž z obojího si bere to lepší. V centru dění jsou muži, kteří se dokáží postarat o sebe navzájem a taky se umí pohádat jako manželé po mnoha letech vztahu. ___ „Ženské“ jsou tím, co se chlapovi „přihodí“. Buď škodí, nebo obstarávají pomocné práce. Nejde-li o projev obdivu vůči muži, nemá ženino slovo žádnou váhu. ___ Ctí se profesionalita a morální integrita. Jako ve všech Hawksových filmech, také zde je amatérismus důvodem k pohrdání („tohle není práce pro amatéra“). Vytýkat ovšem westernu výše uvedené by bylo jako kárat koně za to, že má velké oči a líná. ___ U Hawkse napomáhá akceptování takto zkostnatělého nazírání na svět vtahující vyprávění. Co se zprvu jeví jako epizodický narativ, je ve skutečnosti důmyslným splétáním motivů (pomyslná ztráta syna a jeho opětovné nalezení v jiném mladém muži). Dějové linie rozvedené v první polovině se sbíhají do jednoho toku v dlouhé noční sekvenci, odehrávající se zdánlivě v reálném čase (a proto divákovi neumožňující vydechnout). ___ Přes povědomost zápletky (nejenom v případě, že jste viděli Rio Bravo) mne tyhle dvě hodiny drsnějšího chlapského škorpení bavily víc, než by se na mladistvého intelektuála, kterému se sebenevinnější projevy mužské nadřazenosti jinak hnusí, slušelo. 80%

    • 19.3.2017  10:26
    A Brony Tale (2014)
    ***

    Nečekaně vnímavý, neexploatační pohled do nitra subkultury, které by bylo velmi snadné se pouze vysmívat. Film překvapující již samotným tématem (minimálně pro toho, kdo o existenci „bronies“ dosud neměl tušení) kromě základních informací o jednom z méně obvyklých popkultuních fenoménů dneška nabízí taky koňskou dávku pozitivní nálady, čímž se liší od řady vážných dokumentů o problémech dnešního světa (samotnou subkulturu s jejími ideovými východisky lze brát jako protireakci na cynismus a ironii současné společnosti). Snaha skloubit intimní portréty „bronies“ s analyticky nezaujatým dokumentem o nich ovšem zapříčiňuje určitou schizofrenii výsledné výpovědi, která se na jedné straně vyhýbá nekritické adoraci, ale zároveň ji chybí větší odstup. Každopádně jde o hodnotný příspěvek do diskuze o krizi maskulinity, genderových stereotypech a sexualitě. 55%

    • 19.3.2017  10:22

    Plusové body za snahu neukazovat Afriku jako zemi, ve které podvyživené děti žijící ve slumech čekají, až se s nimi přiletí vyfotit Angelina Jolie nebo Bono. Tahle poetická pocta černému kontinentu od kolegy a kamaráda Rolanda Emmericha má ovšem jiné nedostatky. Po vzoru Emmerichových (a Bayových) spektáklů se vyžívá ve velkých detailech, opakování týchž záběrů, zpomaleném pohybu, rychlém střihu. K tomu hraje lehce zlověstná, důležitě působící hudba jako z hollywoodského velkofilmu. Vidíme přitom pouze Afričany při jejich kmenových rituálech. Anglický překlad výroků domorodců je vpisován přímo do obrazu, čímž se stává jeho neodmyslitelnou součástí a každá myšlenka získává status velkého moudra, které musí být zapsáno. Také druhý segment, portrét jedince zasazený do Brazzaville je tvořený záběrovými kompozicemi, které v první řadě dobře znějí a vypadají, jakkoli nepřirozeně jejich napůl artfilmová, napůl hollywoodská (ale pramálo africká) stylizovanost v daném kontextu působí. Vizuálně neméně agresivní závěrečná kapitola o wrestlerech pracuje zas s vybledlými barvami a fetišizujícími záběry svalnatých těl a hudba je o něco bojovnější. Informační hodnota minimální, viscerální prožitek ovšem pro někoho může být dost silný, aby filmu odpustil, že zapomíná „o něčem“ být. Frázovité výroky oslovených velkou vypovídací hodnotu nemají, observačním záběrům pak mnoho nesdělují vzhledem ke stylizaci, která se příliš nehodí k tomu, co vidíme a nepodtrhuje tedy určitá témata (význam prováděných rituálů, specifika afrického wrestlingu). Naopak od nich odvádí pozornost. 50%

    • 13.3.2017  07:15

    Nevím, zda jde o nějakou zvláštnost životem sešlých rockerů, ale zatímco Richard Müller v Nepoznaném vypadal, jako kdyby koukal na slepici, Vladimír Mišík s jednou rovnou vede "dialog". Sedí přitom na své planetce, popíjí pivo a čte si Kerouaca. Snaha ozvláštnit tradiční formát dokumentárního portrétu by zde tedy byla. Jenomže snaha nestačí, není-li podepřena ujasněným konceptem. Zprvu se zdá, že osou vyprávění bude pátrání po otci, který, jak zjišťujeme hned na začátku, nezemřel v korejské válce. Jenomže řešení záhady přichází už někdy v polovině, čímž se film připravuje o emocionálně silnou pointu. Snaha o chronologicky vedený řez Mišíkovým životem (samozřejmě nechybí zlomové roky 68 a 89) je neustále přerušována odskoky k různým přidruženým tématům (rodina, ženský, Star Trek) a povídáním Mišíka nebo jeho kamarádů (které asi režisérka z úcty k dotyčným více nesestříhala), takže jde namísto uceleného vyprávění o řadu (ne moc vtipných) historek. Více než o Mišíkově osobnosti se toho nakonec dozvíme o jeho minulém i současném zdravotním stavu (druhé největší dada vedle ženy představené titulkem „kamarádka režisérky“ je mluvící hlava lékaře, který nám sdělí pouze a jenom to, jak bylo za normalizace klukům, kteří nechtěli na vojnu, diagnostikováno vážné astma). Optikou Jitky Němcové se Mišík nejvíc provinil tím, že netrávil víc času s rodinou. Nechce se mi věřit, že by bigbít, byť za socialismu, nebyl větší odvaz, než jak jej popisuje tento dokument, natočený s velkou láskou, ale malým odstupem. 50%

    • 7.3.2017  17:19

    „Who the hell was Baby Jane Hudson?“ Život je jí divadlem. Nebude-li ve středu dění, jako kdyby nebyla. Ve své nové roli trýznitelky je přesvědčivá také díky tomu, že obětí páchaného (domácího) násilí je její vlastní sestra. Žena, která se opovážila být slavnější. Jen ony dvě, velký dům a vzpomínky, v nichž je Jane uzavřená stejně jako je Blanche uvězněná v domě (a stejně jako je její ptáče uvězněné v kleci). Vzpomínky na slávu, jež pominula. Na dobu bez televize, kdy měl obdiv obecenstva větší váhu než peníze. Na otce, jehož autorita je nově zpřítomňována samotnou Jane. Ta nepřipustí, aby se o přízeň, obzvlášť o tu mužskou, musela dělit se sestrou, na níž páchá fyzické násilí právě v momentech, kdy cítí ohrožení ze strany muže. Ať už jde Edwina, fixovaného na matku podobně jako Jane na otce, nebo o doktora s bílým pláštěm až po krk, připomínajícím zásluhou snímání z nadhledu vědce z monster hororu. ___ Jenže kdo stvořil monstrum jménem Baby Jane, není navzdory vysvětlujícímu prologu zřejmé. O hrdinkách nevíme dost, abychom pochopili neskutečnou krutost jedné a částečně dobrovolnou pasivitu druhé. (Tvrzení, že první je sadistka a druhá masochistka, dává smysl, nezakládá se však na tom, co nám sděluje film.) Vysvětlení spíše přímočaře šokující než uspokojující přichází těsně před koncem, který se oproti zbytku filmu odehrává na otevřeném prostranství, čím je na hranu únosnosti vystupňována bezmoc Blanche (svoboda na dosah a ona na ni přesto nedosáhne). ___ Nedostatky v psychologické profilaci hrdinek a zastavení dějového vývoje v poslední třetině napoprvé možná ani nezaznamenáte pro působivost Aldrichovy režie. Divadelní stylizaci (frontální snímání místností, světla umístěná v popředí, campy líčení) kombinuje s ryze filmovými výrazovými prostředky (transfokátor, netradiční úhly) a zároveň si dobře uvědomuje, že páteří jeho psychologického monster hororu (který oproti klasickým monster hororům nezatajuje, že titulním monstrem je ve skutečnosti osoba ženského pohlaví) jsou dvě hollywoodské divy. (Dle úhlu pohledu lze Baby Jane označovat také třeba za grand guignol, gotický horor nebo campovou obskurnost, marně jsem v ní ovšem hledal znaky černé komedie.) ___ Obě dámy zde do žánrových extrémů dovádějí rivalitu ze svých reálných životů. Obě přehrávají, protože je to jejich styl (v 60. letech již zastarávající) a protože můžou. Role jim to dovolují. Být samy sebou, velkými herečkami. Upřímně a bolestivě. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Radko

    • 5.3.2017  08:05
    24. Český lev (TV pořad) (2017)
    ***

    Podezřívám akademiky, že viděli jenom jeden film (a pokud jich bylo víc, na většinu z nich v průběhu roku zapomněli). Vítězství Masaryka v technických kategoriích se dalo očekávat, ale scénář a režie? Jinak mi přijde symbolické, kolikrát během večera moderovaného (velmi pohotově a místy vtipně) slovenskou moderátorkou a prostoupeného narážkami na to, že by velká filmařská rodina měla držet při sobě, bodovali Slováci (kostýmy, kamera, film). O něco svižnější než předchozí dva ročníky, s funkčním zapojením živého hudebního doprovodu a vesměs bez hluhých nebo nechtěně trapných míst (děkující Kaiser se dopředu jaksi naplánovat nedal), ale počtem kategorií pořád zbytečně nafouknuté, což je zvlášť patrné, když všechny válcuje tentýž vítěz.

    • 2.3.2017  08:00

    „There's no living with a killing. There's no going back from it.“ Deadpool (a před ním třeba Kick-Ass) využil Rkového ratingu k infantilnímu blbnutí. Logan je dospělé drama s oscarovými ambicemi (které jsou místy až příliš zjevné), v němž občas někdo někomu utrhne hlavu. Symbolicky je to právě Wolverine, který se před sedmnácti lety zasloužil o to, že komiksové filmy začaly být v Hollywoodu brány vážně, kdo nyní názorně dokládá, jakou evoluci žánr během uplynulých let prodělal. Teprve čas ukáže, nakolik game-changing filmem, uzavírajícím jednu a zahajujícím jinou etapu (podobně jako v případě westernů například Divoká banda), Logan bude. ___ Film se přes svou rozmáchlou stopáž drží mnohem víc při zemi než jiné superhrdinské bijáky. Diváky si snaží získat malým množstvím věrohodných postav se srozumitelnými motivacemi, ne epickou akcí (akční scény jsou nejen velmi syrové a „zemité“, k čemuž napomáhá nízko umístěná kamera, ale bohužel také poměrně nepřehledné). Vyprávění je oproti Nolanovým Batmanům velmi přímočaré – po celou dobu se drží hlediska hlavního hrdiny –, čehož ovšem dokáže využít ve svůj prospěch. ___ Logan je portrétem světa, který přestal věřit na hrdiny a šťastné konce. Lidé si nedůvěřují a za jediný validní argument považují nabitou zbraň. Moc mají v rukou korporace zapojené do vojensko-průmyslového komplexu, pro které jsou lidé (zejména chudí lidé) jen další odpočitatelné položky. Jackmanův vyhořelý renegát, kterému už na nikom a na ničem nezáleží, dává této společenské letargii (blbé náladě, chcete-li) konkrétní tvar. Podobně jako Clintu Eastwoodovi v nejedné roli mu přitom stačí tvářit se otráveně a cedit mezi zuby slova „shit“ a „fuck“. Film se sice drží hesla o dětech coby naší budoucnosti, ale těmito dětmi jsou příznačně potomci migrantů a navíc mutanti (tedy „jiní“), čili osoby v dnešní Americe dvojnásob nežádoucí. Zemí zaslíbenou je pak přirozeně Kanada. ___ James Mangold je zřejmě první režisér, který dokázal naplno využít potenciál superhrdinských narativů vypovědět nejen o univerzálním souboji dobra a zla, ale také o době, ve které žijeme (opět se zde nabízí paralela s westerny, které začaly být ke komentování přítomnosti využívány někdy v 50. letech, kdy vznikl mj. v Loganovi citovaný Shane). Na rozdíl od dřívějších filmů jako Temný rytíř povstal nebo Návrat prvního Avengera nejde o pár narážek na aktuální politickou situaci, Logan je společenskou nevolností prorostlý, projevuje se v melancholickém tónu i v rozjímavém tempu vyprávění (vždy ale včas nakopnutém další akční sekvencí). ___ Nevybavuji si, že bych kdy nějaký komiksový film prožíval takhle intenzivně, natož aby ve mně tak dlouho dozníval. Možná je to mou aktuální náladou, možná dobou, v níž přesně takové nepatetické příběhy o tom, že se si musíme pomáhat, mají smysl. Každopádně bych se nezlobil (a nedivil), kdyby se z tohohle nekompromisního zúčtování se žánrem stala podobná klasika, jakou jsou dnes třeba Nesmiřitelní. 90%

    • 27.2.2017  07:43
    Oscar 2017 (TV pořad) (2017)
    ***

    Timberlakem slušně odstartovaný, ale ve výsledku spíše slabší ročník. Bez velkých překvapení (vyjma finálního faux pas), pamětihodných děkovaček nebo vtipů, které by tnuly opravdu hluboko. Kimmel dokázal pohotově reagovat na probíhající dění („Fake tans we love, but fake news...“ poté, co z pódia odešla bronzová Alicia Vikander, „Linus, we're so sorry about what happened in Sweden last week“ po děkovačce švédského kameramana), ale obligátní trolling Matta Damona si měl nechat do své talk show. Víc naopak mohl pogrilovat Trumpa, vůči němuž se neopomenul vymezit málokterý z oceněných. Když už tedy bylo leitmotivem večera anti-trumpovské boření zdí a sjednocování lidí různé rasy, pohlaví a třídní příslušnosti, přítomné i v děkovacích projevech tzv. social justice warriors, kteří chtěli akorát dát najevo, že stojí na té správné straně. Většina vtipů byla více či méně zdařilou variací na momenty z minulých ročníků (jídlo pro přítomné, interakce se sedícími celebritami), „nečekaná“ turistická exkurze byla sice milá, ale mohla být kratší. Stejně jako celý ceremoniál.

    • 24.2.2017  07:29
    Poltergeist (1982)
    ***

    „They're here.“ Zvláštně rozpolcený horor, který se vzorově osmdesátkové yuppie rodince a jejímu životnímu stylu (racionalita, pragmatismus, odtržení od přírody, která nyní v podobě dotěrných komárů a lidožravého stromu vrací úder) zprvu vysmívá, posléze skrze ale skrze její neštěstí obhajuje právě ty hodnoty, na nichž reaganovská Amerika stála (dvojznačně vyznívá využití paranormálních jevů jako podnětu k navracení postav do doby, kdy ještě „věřily na zázraky", jak říká Diane). Podobně film nemá jasno v tom, zda by se divák měl duchů bát, nebo s nimi soucítit, protože jsou – dle jasnovidkyně – tak osamocení. Možná obojí, jenomže ty přechody od family-friendly zábavy, udržující nás v iluzi, že vlastně o nic nejde, k brutálnímu hororu, kdy se postavám odlupuje kůže z obličeje (a připomínají flákotu masa, kterou se chystaly zkonzumovat, což nevím, zda měla být nějaká sofistikovaná kritika konzumerismu), projevující se i proměnlivým stylem (naléhavé detaily x celky s více plány akce), nejsou příliš jemné. Vyrovnaný není film ani rytmicky (zpomalují jej dlouhé vysvětlovací pasáže, vyprávění pokračuje v „nastaveném čase" poté, co bylo vše podstatné dořečeno), ani z hlediska triků (některé jsou stále působivé, jiné, jako digitální tornádo, vyvolávají úsměv). Třebaže v sobě Poltergeist obsahuje to nejlepší z tvorby Stevena Spielberga i Toba Hoopera, nedaří se mu oba přístupy spojit tak, aby to nepůsobilo rušivě. 70% Zajímavé komentáře: JFL, DaViD´82, Jordán, Slasher, zputnik, Cimr

    • 23.2.2017  07:27
    John Wick 2 (2017)
    ****

    Poetry in motion. Slastně přímočarý, přesto neustále něčím překvapující a každým záběrem neuvěřitelně stylový akční film pohybu, který by měl teoreticky uspokojit fanoušky Bustera Keatona, Akiry Kurosawy, Sergia Leoneho, Johna Woo i videoher. Komiksově nadsazený svět s málomluvným westernovým hrdinou (který se ale moc pěkně umí vyjadřovat tužkou) dává díky rozvedení mytologie více smyslu než v jedničce, ovšem daní za delší stopáž je pokulhávající rytmus. Filmu na chvíli padá řetěz poté, co se na scéně (příliš pozdě) objeví král newyorských vagabundů Laurence Fishburne (věřím, že lépe bude využit v pokračování) a ke konci jen zbytečně nahání minuty (návrat „domů“). Jednička nebyla tak dlouhá na to, aby se začala opakovat, a znovu se na ni podívám s větší chutí, ale jako vzorový příklad toho, že akce nemusí být vytvářena jenom střihem, ale i pohybem v promyšleně komponovaných záběrech, budu od nynějška kromě Friga jako Sherlocka Holmese rád používat i druhou kapitolu Johna Wicka. Kdo by to před pár lety byl býval řekl, že nejvíce respektu vzbuzujícím akčním hrdinou 21. století, kterému věříte lásku k bezejmennému psovi, vyhraněný vkus v oblékání, porozumění oduševnělému modernímu umění (nikdy nevíte, kdy vám správně nastavené zrcadlo může zachránit život) i to, že by byl bez mrknutí oka schopen vystřílet celou Camorru, bude padesátník Keanu Reeves. 80%

<< předchozí 1 2 3 4 32 63 93 124
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace