Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

2011 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 33 65 96 128
    • 19.7.2018  08:43
    Tully (2018)
    ***

    Na půl cesty mezi tím nejlepším a nejhorším, čeho je Jason Reitman schopen. Charlize Theron exceluje v roli vysílené matky tří dětí, jejíž život se scvrkl na mechanicky opakované vyměňování plín a kojení. Díky jejímu výkonu, odžitým situacím a odměřené režii spoluprožíváme její únavu, chápeme její poporodní depresi, cítíme obrovskou úlevu, když se před dveřmi objeví Tully. Kouzelná chůva jednak zodpovídá (nikdy nepoloženou) otázku, jak by vypadala Mary Poppins, kdyby byla mileniálka, jednak mění žánr filmu z vypravěčsky jasně zacílené sociální tragikomedie v ambiciózní magicko-realistickou výpověď o ztrátě víry ve smysl toho, kým jste a co děláte. Reitman podobně jako v otřesné satiře Muži, ženy a děti podlehl pokušení nabídnout nám kromě malých dramat obyčejných lidí velké nadčasové myšlenky. Ty jsou ale v jeho pojetí komicky zjednodušené a pro snazší stravitelnost sladkobolně zabalené („A Spoonful of sugar helps the medicine go down“) a jejich přítomnost ve vyprávění zdůvodňuje strašlivě vratká narativní konstrukce, nadřazující odhalení předvídatelného dějového zvratu uspokojivému vyřešení všech ostatních problémů (hrdinčiny nenaplněné kariérní ambice, nedostatek financí, synův autismus). Závěr filmu, jehož tvůrci po cestě z bodu A do bodu B tak trochu zabloudili, pak sice nabízí řešení, ale skrze něco, co dosud nepředstavovalo problém (zapojení manžela do péče o domácnost). Tully je svým utilitárním přístupem k postavám přes autentický začátek vlastně hrozně cynický a neupřímný film. 55%

    • 18.7.2018  13:12

    „Všichni jsme úplně blbí.“ Nevím, nakolik jde o zásluhu spoluautorky scénáře Lucie Bokšteflové, ale Chata na prodej mi přišla tematicky i formálně soustředěnější než Parádně pokecal i většina Pavlíčkových studentských filmů. Osm postav (plus Pepa), které jsou různě kombinovány, aniž bychom měli jistotu, kdo nakonec skončí s kým. Dvě auta s proměňujícími se řidiči i pasažéry. Jedna chata, která je jako řada dalších později rozvíjených motivů (pouštění normalizačního popu na gramofonu, první zmínka o chatě jako „malém moři“, otcova submisivita) představena už v první části filmu, kdy zároveň lépe poznáváme postavy, s nimiž tak neztrácíme kontakt ani poté, co se začnou chovat trochu výstředně (kostým medvěda) a hystericky (knižní válka) a baví nás s nimi trávit čas i během scén, které jsou založené více na atmosféře než na ději (ale dokážu si představit, že právě kvůli pomalejšímu tempu film méně empatickým divákům, očekávajícím zběsilou taškařici, přijde zdlouhavý a nudný). Divácky vděčná, po celou dobu vkusná, decentně intelektuální (postavy po sobě házejí knihami a znají Bergmana) komedie funguje zároveň jako uvěřitelné vztahové drama i jako výpověď o Češích, kteří se (n)ostalgicky ohlížejí za minulostí a lpí na své zaprděné pohodě (i když už nemusejí) a chlubí se tím, že jsou první v počtu chat na osobu (i když jsou druzí). Téma návratů lze ale ve světle nečekaného (a dojemného) závěrečného setkání - kdy vychází najevo, že pro vyprávění směrodatnou (neboť vše završující) postavou byla možná ta, která za celý film téměř nic neřekla - vnímat obecněji. Touha vrátit se do dětství, do přírody, k vlastní podstatě, od které nás odvádí civilizační „zmätok“. Klid přitom paradoxně nachází pouze údajně dementní děda. Všichni ostatní se nejprve v přeneseném, během bloudění lesem v doslovném významu ztrácejí. Chata na prodej mě bavila kompozicí celku i jednotlivých záběrů (které jsou mnohdy vtipné už jen tím, kde a jak postavy sedí/stojí), v mezích žánrů uvěřitelnými a výborně zahranými postavami (dokumentarista Jan Strejcovský je přirozený talent), pokorou vůči konvencím žánru a zároveň schopností žánr nenásilně přesáhnout směrem k závažnější výpovědi (hrdinové si občas bez obalu říkají dost zraňující věci). Zřejmě nejuspokojivější tuzemská žánrovka od Okresního přeboru. 75%

    • 18.7.2018  08:15

    První hodina je plná života, tělesných potěch, hřejivých barev, opulentně vybavených a rozlehlých pokojů, které hrdinům poskytují spoustu volnosti. Mnoho postav, mnoho mikropříběhů, radost z objevování. Po otcově smrti přichází prudké ochlazení, rigorózní pravidla, strohé interiéry s minimem nábytku, malé uzavřené pokoje, více detailů tváří. Rodinná fraška se mění v klaustrofobní psychologický horor, který vrcholí krajně nepříjemnou scénou, ve které je Alexander potrestán za to, že popustil uzdu své fantazii, že si dovolil to, čeho je Bergmanův autobiografický testament oslavou - vyprávět (vymyšlený) příběh. Následuje magická scéna záchrany dětí, které se v jednu chvíli zdají být na dvou místech zároveň, ukazující, že stejně důležitá jako fikce, ony malé světy, do nichž můžeme unikat, je naše ochota v ní věřit (suspension of disbelief). Zákonitosti dosud víceméně realistického fikčního světa prostě musely být porušeny, aby děti před biskupem unikly a příběh mohl pokračovat. Buď to přijměte, nebo nechte být. Velké umění se rodí z velké bolesti a omezení možností volby tak paradoxně podněcuje Alexandrovu imaginaci, která představuje jeho poslední útočiště a jejímuž pochopení a přijetí je věnována třetí, nejimaginativnější kapitola filmu. Pokud Bergman v něčem skutečně exceloval, pak v režii mizanscény. Málokterý film to dokládá tak přesvědčivě jako Fanny a Alexander, v němž úchvatným způsobem shrnul myšlenky i stylistické postupy své celoživotní tvorby (přestože jsou protagonisty děti, dojde i na tematizaci stárnutí a umírání). Vrcholné dílo mistra na vrcholu sil. 90% Zajímavé komentáře: sportovec, gudaulin, Pacco, murakamigirl, Sandiego, Jenni, teyra

    • 17.7.2018  14:46
    Ten čas (1966)
    *****

    Život věčně vystresovaného (protože nestíhajícího a na telefonu stále visícího) městského člověka jako surreálná groteska, ve které veškerou komunikaci obstarává výrazný pohyb (Radim Cvrček projevuje neobyčejnou tělesnou flexibilitu). V každé minutě nesmírně nápadité, moderní a nadčasové (neměl bych problém uvěřit, že jde o současný film se záměrně retro stylizací), perfektně rytmizované (v podstatě jako muzikál) a mimo všechny kategorie (vyjma citace z Chaplinovy Moderní doby a velké animované ruky, která mi připomněla Monty Pythony). Stačí, abyste jednou za čas narazili na podobný, vlastně velmi obskurní klenot a uvědomíte si, jak je pošetilé domnívat se, že už jste všechno (dobré) viděli a nic vás nezaskočí.

    • 14.7.2018  19:04
    Beze stop (2018)
    ****

    Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne a vzhledem k přílišnému soustředění na vztahy mu trochu schází spád, k mnoha postavám a motivům se vyprávění nevrací... oba snímky nicméně obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než "čistým" přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat, ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce (dát někomu svobodu přitom může nejupřímnějším projevem lásky) a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Tím větší váhu ovšem má názor, k němuž dojdeme, tím déle film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 75%

    • 11.7.2018  16:11

    Od začátku nepříjemně stísněný film, neponechávající moc prostoru na pořádné nadechnutí. Odehrává se téměř výlučně v uzavřených prostorách (viz jen množství scén s otcem v autě), s kamerou blízko hercům. Postavy nemají možnost úniku. Vyprávění je hodně koncentrované i díky zaměření na několik málo dnů a pár událostí. S tím, jak příběh graduje, využívá Legrand stále více hororových stylistických prostředků (první mistrovskou lekcí ve vytváření napětí a strachu z toho, že se přihodí něco zlého, nabízí narozeninová oslava, další následuje) a již tak intenzivní drama se plíživě, ale s ohledem na charakterizaci postav poměrně přirozeně proměňuje v regulérní psychoteror, v jehož finále zapomenete, že máte dýchat. Film, který je sice krajně nepříjemný, ale stejně tak situace dětí rozcházejících se rodičů a obětí domácího násilí, kterou neuvěřitelně sugestivně a empaticky zprostředkovává. V rámci prevence podobných situací by jej mělo vidět a prožít co možná nejvíc lidí. 90%

    • 10.7.2018  12:16

    Polské lidové písničky nikdy nebyly tak sexy. Kromě nich mě Pawlikovského baladický průřez dějinami hudby a Evropy uhranul silně kontrastní černobílou kamerou a vysoce ekonomickým vyprávěním s ostrými střihy, náhlými skoky v čase a množstvím významů sdělovaných bez slovního dovysvětlování mizanscénou, díky čemuž může film za necelých devadesát minut pokrýt nějakých patnáct let historie. Atmosféra přitom zůstává konzistentní, mění se hudební styl a míra frustrace hrdinů, kteří stále nemají to, po čem touží. Zjevně jde o snímek okouzlený poválečnou evropskou kinematografií (což se vedle akademického formátu projevuje také množstvím zastoupených evropských zemí a jazyků) - nikoliv jenom muzikály sovětského typu jako Zítra se bude tančit všude, vůči nimž se kriticky vymezuje -, ke které má mnohdy blíže než k realitě. Zároveň jsou to ale právě dobové politické represe, jimiž museli nepohodlní umělci v komunistických zemích čelit, jež komplikují zápletku a oddělují milence od sebe. Velké zjednodušení sociopolitických souvislostí, psychologická plochost charakterů a výrazná stylizace sice dobře slouží nadčasovému fatalistickému příběhu nenaplnitelné lásky (u kterého tolik nevadí, že namísto plnokrevných hrdinů sledujeme pouze určité (arche)typy), ale jako výpověď o určité době a lidech určité doby, kterou chce být též, Studená válka ze stejného důvodu selhává. Jestli ale chcete vidět velmi vstřícný art, který divákům nestaví do cesty moc překážek, nic hezčího v kinech zřejmě jen tak neuvidíte. 75%

    • 9.7.2018  17:25

    Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50%

    • 28.6.2018  07:43

    Údělem žen ve druhém Sicariovi je smutně koukat (Catherine Keener) nebo se nechávat zachraňovat muži (Isabela Moner), kteří při řešení problémů aplikují logiku „když to nejde silou, použij sílu vojenskou". V tomhle se film tolik neliší od jedničky, ovšem Sheridanův ostentativní nihilismus a touha natočit zlý film a zlých lidech nabývají až parodických proporcí. „Filozofii" filmu nejlépe vystihuje motto Brolinovy postavy „Seru na všechny". Sollima režíruje rutinně a Wolski jen manýristicky napodobuje Deakinse. Scény z větší části působí ploše a postrádají jakoukoli atmosféru a napětí (mj. kvůli tomu, že všechny postavy jsou tak trochu svině a vůbec vám na nich nezáleží). Jediný autentický moment nastává, když Del Torův antihrdina může na chvíli opustit křečovitou mačo pózu a s někým vést docela obyčejně „lidský“ dialog (byť znakovou řečí). Extrémní pomalost, daná mechanickým vyprávěním (jeden špatný plán je nahrazen dalším, ještě horším, zas a znovu), absence katarze a uspokojivého řešení v důsledku nepůsobí jako snaha vyjádřit existenciální úzkost ze světa prostoupeného zlem do té míry, že už není východiska, ale pouze jako výsledek odbyté práce a nutkání natočit stůj co stůj sequel. V bizarním finále, kdy zbytky logiky berou za své a stáváme se svědky zrození monstra, se film sice svou přehnaností přibližuje pozdní tvorbě Sama Peckinpaha (jako Přineste mi hlavu Alfreda Garcii), ale bez klíčového humoru, pro který Taylor Sheridan bohužel nemá smysl. Pokračování veskrze zbytečné, ale zřejmě žel ne poslední. Jestli si za týden vzpomenu na něco dalšího než na apartní obuv (crocsy) Joshe Brolina během psychického mučení - jehož účinnost film mimochodem nijak nezpochybňuje (oproti Zero Dark Thirty) -, budu překvapen. 45%

    • 27.6.2018  11:24
    Batalion (1927)
    ****

    Filmová adaptace povídky (později upravené do podoby divadelní hry) Josefa Haise Týneckého existuje ve dvou verzích. Zvukovou natočil v roce 1937 Miroslav Cikán s Františkem Smolíkem v hlavní roli. O deset let dříve vznikla v režii Přemysla Pražského, který je jinak znám především jako herec, verze němá. Batalion ve své době podobně jako Tonka Šibenice nebo Takový je život obohatila československou kinematografii o prvky sociálního realismu, veristické vykreslení prostředí a věrohodnější psychologizaci postav. Nesentimentální, expresivně stylizovaná tragédie o mravním a společenském úpadku člověka se natáčela jednak v ateliérech A-B na Vinohradech a na Kavalírce, jednak přímo v ulicích staré Prahy, což rozhodně nebyl standardní postup. Velké zásluhy na tísnivé atmosféře filmu a přesvědčivosti závěrečné sekvence, ve které protagonista zažívá delirium tremens, náleží kameramanovi Jaroslavu Blažkovi, který později stanul za kamerou Fričova Varhaníka u sv. Víta. 75%

    • 26.6.2018  07:47
    Patrick Melrose (TV seriál) (2018)
    *****

    „Of course it was wrong to want change people, but what else could you possibly want do do with them?" Pět epizod ze života narcistního schizoidního alkoholika se sebevražednými sklony. První díl, nejvíce ukotvený v Melrosově roztěkané mysli, připomíná nepolevujícím tempem, množstvím jump cutů, neutichajícím vnitřním dialogem, střídáním pomalých nájezdů kamery a symetrických kompozic s těkavým ručním snímáním hodinový panický záchvat - „koncentrace jako plamenomet“, křeče, třas, myšlenky na sebevraždu. Melrose nechce vystřízlivět a zklidnit se, protože ví, že by se propadl do svého pošramoceného nitra a semlely by jej traumatizující vzpomínky na dětství, které bolí víc než spálená kůže nebo vpichy injekční stříkačky a které přibližuje navenek prosluněný, v jádru skoro hororový druhý díl (s otcem coby obávaným monstrem), přepisující vyznění toho prvního (poprvé jsme se mu škodolibě smáli, podruhé jej litujeme). ___ Patrick je příliš upřímný sám k sobě, aby část svého já dokázal zcela popřít a předstírat, že se mu nic nestalo (tak jako zbytek vyšší společnosti, do které alespoň dle svého původu patří). Drogy a alkohol mu pomáhají odvést pozornost od hlasů a myšlenek v jeho hlavě. ___ Melrosovo odhodlání převzít nad vlastním životem kontrolu, započaté na konci úvodního dílu prvním projevem roky potlačovaných emocí, pokračuje ve třetí epizodě, která je zprvu stejně apatická, pomalá a bez nálady jako člověk zbavujících se svých závislostí. Když je Patrick sám, je nápor vzpomínek nejsilnější. Vyrazit do společnosti pro něj na druhou stranu znamená vidět se s lidmi, kteří jsou stejně nesnesitelní jako jeho otec. Večírek, kam byl pozván, především ukazuje, jak se v aristokratických rodinách opakují tytéž narušené vzorce výchovy, tytéž ponižující rituály nadřazující etiketu lidskosti, tedy něco, čeho se Melrose sám bude snažit mermomocí vyvarovat. Díl vrcholí jednou z nejlépe napsaných, zahraných a rytmizovaných dialogových scén, jaká se kdy na televizních obrazovkách objevila. Melrose se svému příteli svěřuje s nejtemnějším tajemstvím a vyjadřuje touhu stát se nyní, když již víceméně vystřízlivěl, součástí skutečného světa a být něčím přínosný. Obává se ovšem, že pokud odstraní hořkost, zášť, sarkasmus, snobismus a sebenenávist, možná už nic nezbude. Přítel mu navrhuje, aby svůj život zkusil naplnit něčím hodnotnějším, třeba láskou a rodičovstvím. ___ Čtvrtá epizoda, opět se držící převážně Melrosova hlediska, ovšem ukazuje, že ani v případě, že se obklopíte hodnotnými lidmi, nemusíte začít věřit, že sami máte nějakou hodnotu. Melrose se tolik snaží uchránit své potomky před rodinným prokletím, až znovu padá do deprese a závislosti. Jeho syn sice není zneužíván, ale přesto se ocitá v podobně nejisté a stresující pozici jako ve stejném věku Patrick. Poslední epizoda ukazuje další cyklus vysilujícího boje se sebou samým a zároveň jeden životní cyklus uzavírá, když Melrose nechává po otci pohřbít také matku. Jeho sílící a zase ochabující víru, že už se dokáže udržet na vlastních nohou, vyjadřuje střídání dvou příběhových rovin, dvou pohybů (propad do nitra a pohyb vpřed). Pokud bude chtít uspět, bude se muset zbavit závislosti nejen na drogách a alkoholu, ale také na otci, matce a všem ostatním, co jej determinovalo, stát se nezávislým na představě o tom, jaký život by měl vést a kým by měl být. Díky přesnosti, nadhledu a vnímavosti, s jakou série jeho boj plný vzestupů, pádů a opakování vykresluje, má zhlédnutí všech pěti dílů podobné účinky jako psychoterapie. Velmi zábavné, velmi temné, velmi silné, prozatímní vrchol letošní hrané televizní tvorby (a pravděpodobně i Cumberbatchovy kariéry).

    • 23.6.2018  16:48
    Stray Dog (2014)
    ***

    Stereotypy bořící pohled do nitra motorkářské komunity. Jako průvodce si režisérka vybrala na pohled typického motorkáře, Rona „Stray Doga“ Halla. Díky empatickému přístupu však zjišťujeme, že jde o citlivého muže, který duchovní rovnováhu, ztracenou během bojů ve Vietnamu, zkoušel najít postupně v buddhismu, křesťanství i pohanství. Rona nám dokument představuje jako mimořádně citlivého, spirituálně založeného muže, který s láskou pečuje o svou mexickou manželku (není rasista) i o svá štěňata (má rád zvířata) a nedělá mu problém pochovat si svého vnuka (má rád děti). Má-li nějakou temnou stránku, nic se o ní nedozvíme. Každá nová odkrytá vrstva Hallovy osobnosti jen stvrzuje dobráckost jeho charakteru. Filmu tak chybí jakýkoli znejisťující spodní proud. Graniková zvolila prosté „fly-on-the-wall“ pozorování. Interakci se sociálními herci se vyhýbá, nondiegetickou hudbu nebo mimoobrazový komentář nepoužívá. Scény jsou řazeny chronologicky tak, jak se události odehrály. Od režisérky nekompromisního Winter’s Bone jsem po pravdě očekával víc než čistě observační, láskyplný rodinný film o lidské dobrotě a společenském odmítnutí, který kromě příjemného pocitu z hlavního aktéra nic moc jiného nevyvolává. 60%

    • 20.6.2018  19:38
    Flákač (1990)
    ****

    Promyšlený narativní experiment, který vyprávění nesceluje jedním protagonistou, ale celkovou náladou paranoie (připomínající Rivettův debut Paříž patří nám) a několika leitmotivy (mediální manipulace realitou, nedůvěra ve veřejné mínění). Podobně jako postavy filmu nežijí podle klasických společenských norem, hledá Linklater zvolenou strukturou jakési vyprávěcí štafety (kterou sám zahajuje) alternativu k mainstreamovému vyprávění. Na rozdíl od svých postav, kterými jsou buď sociopati provozující bizarní rituály (vyřezávání fotek z ročenky, vyhazování věcí po ex-přítelkyni) a vedoucí paranoidní rozhovory o velkém spiknutí, nebo zhulení flákači diskutující o Šmoulech a Krišnovi, je Linklater ve snaze postihnout chaos postmoderního zeitgeistu poměrně úspěšný. Kolážovitým kombinováním mnoha různých příběhů (které se liší odlehčeností témat a příčetností postav) i mnoha různých médií a formátů (video, Super 8, 16mm) se mu daří vyjádřit nesoustředěné vnímání generace X, jejíž příslušníci těkají mezi obrovským množstvím podnětů, ale naplno se ničemu věnovat nedokáží. Proto je film vystavěn jako sled odboček od určitého tématu nebo něčího osudu. Touha diváka po koherentní zápletce tak nikdy není naplněna, ale zároveň naše pozornost neochabuje, neboť se musíme znovu a znovu seznamovat s dalšími postavami. Lidské figury jsou sice utilitárně (jako nositelé významů a funkcí) využívány v každém vyprávění, ale zde je jejich podřízenost narativu zvýrazněna tím, že jsou využívány jako kterýkoli jiný narativní prostředek, například střih nebo pohyb kamery. Namísto zastření vyprávěcí struktury a navození dojmu dokumentární bezprostřednosti, mnohopohledovosti a náhodnosti ve volbě toho, co uvidíme dál, nás schémata osvojená sledováním tradičně vyprávěných filmů nutí k větší citlivosti vůči tomu, jak je Slacker vyprávěn. Z tohoto hlediska pak není jeho hlavní náplní generační portrét, ale samotný akt vyprávění se všemi jeho fixními (vzorec příčina-následek) i proměnlivými prvky (nezávislost na hlavním hrdinovi a hlavní dějové linii). 80%

    • 13.6.2018  15:49
    Bistro Ramen (2018)
    ***

    Pošta pro tebe pro lidi, kteří ujíždějí na food pornu. Zároveň film idealizující jídlo takovým způsobem, že vás dokáže dojmout detailem vepřových žebírek a přesvědčit, že s láskou připravená polévka může překlenout rozdíly mezi kulturami, národy a generacemi. Velmi kýčovitý, sentimentální, psychologické pohnutky postav extrémně zjednodušující, ale v zásadě příjemný pop - s ohledem na závažnost tématu (nenávist Singapuřanů k Japoncům kvůli krutostem páchaným za války) možná příjemný až příliš. 55%

    • 8.6.2018  06:34

    Našlapaná akční jízda, jež se řítí vpřed tempem tak sebevražedným, že její konec přichází dříve, než Road Runner stačí dokončit svou oblíbenou větu „Meep Meep“. Stereotypizoavné postavy (zkorumpovaný polda-psychopat, zoufalý polda-poctivec, fyzicky namakaný sok v lásce) vážně připomínají figurky z animovaných grotesek. Premium Rush od nás ostatně ani nevyžaduje jiný (serióznější) typ sledování. Všechno je béčkové přestřelené a zjednodušené a i když jde zrovna o život, jako kdyby o moc nešlo. Vůbec to neznamená, že by šlo o hloupý nebo špatný film. Jednoduchost zápletky a plochost postav nám umožňuje plně si vychutnat jízdu, jejíž plynulosti jsou veškeré vyprávěcí komponenty podřízené. ___ Koepp s učebnicovou úsporností využívá pár postav, jejichž cesty se několikrát překříží a z nichž každá je plně zužitkována, někdy na více úrovních zároveň (Wilee s Mannym soutěží nejen o to, kdo bude rychlejší, a tedy přispěje k vyřešení zápletky, ale také o to, kdo je větší frajer a získá dívku). Kondenzace vyprávění, strukturovaného do několika aktů s vlastním deadlinem, flashbackem a klimaxem, se projevuje v charakterizaci postav za běhu (protože není čas se zastavit) i v sebevědomém nakládání s časem jako velmi pružnou veličinou (zastavení, přetočení, překrývání). Dlouho jsem neviděl akci natolik důslednou ve využití každé minuty stopáže. ___ Film sice nese zřetelné eko-poselství (v odosobněném velkoměstě při sobě drží jen cyklisti, zatímco padouši v autech žijí i umírají), ale ve vztahu k moderním komunikačním technologiím je hodně „trendy“. Wilee používá chytrý telefon, který ho nasměruje na místo určení po vzoru mapy ve videohrách typu GTA, kde je většinou rovněž třeba vejít se do určitého časového limitu. Videoherně lze číst také vizualizaci protagonistových možných rozhodnutí, kudy pokračovat v jízdě. Stejně jako ve hrách, umožňujících po neúspěchu návrat k výchozí pozici, vidíme následky špatných rozhodnutí. Tyto scény současně pomáhají dokreslit povahu hrdiny, který zásadně nepoužívá brzdy a sám se nezastavuje – zastavit se musí čas. Jasně, je to šílenec, ale díky Gordon-Levittovi šílenec sympatický, v jehož případě nepochybujete, že ho „morální kompas“ vždy na poslední chvíli nasměruje správným směrem. Velmi požitek nabízejí akční scény točené povětšinou bez CGI, naživo přímo v ulicích New Yorku. Díky snazší zranitelnosti cyklisty oproti automobilistovi pociťujeme sváděný boj s časem takřka fyzicky. ___ Premium Rush není jenom akcí neskutečně rychlou, ale hlavně akcí, která je rychlá tak promyšleným způsobem, že v ní ještě zbývá dost prostoru pro vtipkování, ekologickou agitaci, romantiku, rodinné melodrama a důkladné topografické zmapování New Yorku. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, mcb, Madsbender

    • 7.6.2018  07:42

    Debbie a její product placement. Taneční párty, během které běží na plátně Jules a Jim. Helena Bonham Carter mluvící plynně francouzsky. Sandra Bullock křičící německy „boty do mrazáku". Další momenty pozvedávající film z průměru si nevybavuji. Všechno je tak nějak OK, což mi při podobném obsazení rozhodně OK nepřijde. Herečky, z nichž většina výborně ovládá i umění komedie, skoro nemají možnost být vtipné či vůbec něčím zaujmout. Jména všech parťaček poprvé slyšíme zhruba po hodině filmu, což dobře dokládá, nakolik autorům scénáře záleželo na postavách. Stejně malý důvod zajímat se o ně máme v důsledku toho také my. Je přitom poměrně žádoucí pociťovat určité sympatie ke skvěle upraveným ženám (vč. rastafariánské hackerky a kapsářky žijící na ulici), které se oblékají do elegantních šatů a kostýmků a přesto mají potřebu přilepšit si o několik desítek milionů dolarů. Motivace k činu je jakžtakž srozumitelná pouze v případě Debbie (osobní pomsta), pro ostatní dámy se zjevně jedná pouze o zpestření a přivýdělek. Bylo mi lhostejné, zda jejich plán, velmi jasně vyložený a s podivuhodnou samozřejmostí naplňovaný (což pohřbívá veškerou napínavost), vyjde. ___ Učinit dějištěm loupeže Met Gala, tedy opulentní přehlídku snobismu, umožňující ženám a mužům u televizních obrazovek slintat nad šaty, které si v životě nebudou moci dovolit, se navenek zdá jako „soderberghovsky“ podvratný tah (hrdinky poškodí akci posilující přesvědčení, že základem šťastného života je vydělávat hromadu peněz a dobře vypadat před objektivy fotoaparátů). Film ve skutečnosti dělá akci a všemu, co je s ní spojováno (časopis Vogue, drahé šperky, šaty od špičkových módních návrhářů), skvělou reklamu. Nejenže k ní není kritický, ale navíc se zakládá na stejném okouzlení krásným povrchem. Každý záběr (a herečka v něm) musí primárně dobře vypadat. Jeho přínosnost pro vyprávění je sekundární. Proto film obsahuje spoustu vycpávkových záběrů, které jej hlavně v roztahané první polovině zpomalují. Sice to nedosahuje stejně obludných rozměrů jako v Padesáti odstínech svobody, což bylo v podstatě jen pásmo reklam s pohlednými herci, ale občas jsem z toho měl podobný dojem. Debbie a její parťačky zkrátka nechtějí okrást bohaté lidi, protože jimi pohrdají, ale aby mohly být jako oni a nosit stejně luxusní konfekci. Jde o značně problematické poselství, zvlášť s ohledem na ženy coby cílovou diváckou skupinu (a tedy předpoklad, že přesně po tomhle ženy touží). Vlastnit luxusní zboží je nezbytné. Kde na ně seženete peníze, není podstatné. Ať žije marnivost! 55%

    • 6.6.2018  07:39
    Pytel blech (1962)
    ****

    Nevím, jestli by Chytilové v tehdejším Studiu populárně vědeckých filmů prošel dokument z téhož prostředí. Zřejmě by se musela zřeknout neadoračního vykreslení autorit, k nimž je kamera mnohem méně empatická než k dívkám (při domluvě soudruhů a soudružek chvíli hledí kamsi do stropu). Zvolenou formu hraného dokumentu považuji za ideální. Autentické jsou děvčice svým „kurnikšopováním“ i svým jednáním (neoblíbené prominentce klidně vybílí balík s proviantem). Kamera tupě nekouká z kouta, chová se jako jedna z postav, ke které se ostatní hrdinky otáčejí a vtahují nás tak do svého spikleneckého kroužku. Vychovatelé jako kdyby na druhou stranu kameru, tedy Evu, ani neviděli, a nemohli tudíž ovlivňovat svůj výsledný obraz, čímž režisérka poměrně jasně prozrazuje, na čí straně stojí. Film ale zároveň znejasňuje, jestli je více dokumentem, či tragikomedií. Znaky toho prvního nese mimoobrazový komentář, pronášený ale šepotem, takže může jít o dodatečně namluvené věty (tzn. o prvek dokumentaristický) stejně dobře jako o Evinu aktuální vnitřní řeč (tzn. o prvek filmu hraného). Nelze vyčítat formální neukotvenost filmu, jenž si s ní takhle vtipně hraje. 80%

    • 31.5.2018  08:31
    Já, Simon (2018)
    ***

    Když chcete vypovědět o životní zkušenosti nevyoutovaného středoškoláka, měli byste si pohlídat, aby se polovina vyprávění nesoustředila na jeho straight kamarády, kteří jsou navíc lépe prokreslení (a hrají je zkušenější herci). S láskou, Simon je modelová gay romance pro bílé heterosexuální publikum (zvlášť pak pro všechny fag hags), snící o ultratolerantním světě, ve kterém může být každý sám sebou, pokud k tomu najde dost odvahy. Pro homosexualitu ve fikčním světě filmu, připomínajícím sociální bublinu, ve které mnozí liberálové žijí, nemají pochopení pouze dva hloupější spolužáci, kteří jsou ovšem promptně pokáráni a další potíže nedělají. Ostatní projevy nepochopení pak nesouvisejí s tím, kým Simon je (s jeho identitou), nýbrž s tím, jak se chová (jeho charakter). Linie s Martinem působí jako vykonstruovaná záminka k alespoň nějakému konfliktu v jinak pohádkově bezkonfliktním a dramaturgicky monotónním filmu. Většina zápletky je založená na obtížně přijatelné premise, že se mladý muž dělí o intimní detaily ze svého života s člověkem, kterého vůbec nezná (a přesto je do něj zamilovaný). Přesvědčivější je druhá rovina příběhu, ukazující, jak kvůli nezdravé fixaci na člověka, kterého mylně považujeme za jedinou spřízněnou duši, jež nám rozumí, můžeme ztratit přízeň mnoha jiných lidí, kterým na nás skutečně záleží. Já, Simon je sice vítaným obohacením subžánru středoškolských filmů pro široké publikum, jenom jde ve srovnání s jinými teenagerskými romancemi z posledních let (Lady Bird, Hořkých sedmnáct), natož ve srovnání s vyhraněnějšími queer filmy (Call Me By Your Name, Na konci světa), o hru na jistotu s až příliš obroušenými hranami. 65%

    • 26.5.2018  16:42
    Bílý ráj (1924)
    ****

    Stylistickou čistotou a přehledností vyprávění s hladkým kauzálním propojením jednotlivých událostí jde o film, který může být klidně poměřován s Griffithovými melodramaty ze stejné doby (která byla komplexnější zejména díky vyšším rozpočtům, většímu množství postav a akčních scén). ___ Sledujeme několik současně rozvíjených dějových linií s řadou paralel, které „na dálku“ posilují pouto mezi postavami (Ivan utíká před četníky, Nina utíká před Rezkem). Splněním hlavního cíle jedné dějové linie (donést lék matce) je v určitém momentu pověřena aktérka z jiné linie. Její akt dobré vůle (právě dobrosrdečnost představuje ústřední motiv vyprávění) vede ke vzniku citového pouta mezi ústředním párem a stanovení nového, společného cíle. Po tomto dílčím vyvrcholení příběhu je zároveň uvedena nová postava (loutkář), vyvolávající otázku, jakou roli sehraje ve vyprávění a zda nějak hrdinům pomůže s překonáním komplikací, které jim znemožňují společné soužití. Ukáže se přitom, že původcem všech problémů je tentýž člověk a mají tudíž jedno řešení. ___ Film je vyprávěn lineárně, vyjma dvojího a velmi funkčního využití krátkých flashbacků. První má vysvětlující funkci, druhý, s rozbitým křišťálovým zámkem, vyjadřuje emocionální stav hrdinky a zároveň nám připomíná její nedospělost (projevující se neodolatelně rozpustilým hereckým projevem Anny Ondrákové) - aby mohla dospět a vstoupit do světa symbolična, bude dle melodramatických konvencí potřebovat partnera. ___ K neobyčejné kompaktnosti vyprávění přispívá práce s různým rozsahem vědění postav a diváka (na rozdíl od Niny víme, že Ivetta má snoubence, sarkastického intelektuála v podání Gustava Machatého) nebo kompoziční motivace prakticky všech objektů, k nimž je nasměrována naše pozornost (vč. těžkých dřeváků, v nichž Nina nejdříve tančí a následně jedním z nich na chvíli vyřadí z provozu svého pronásledovatele). Do služeb vyprávění jsou zapojené i zimní šumavské exteriéry, kde se natáčelo (Ivanův lék pro matku zmrzl, matka synovi upletla nátepníky). K bezproblémové orientaci v příběhu (a během mnohých akčních scén i v prostoru) přispívají středové kompozice, hlediskové záběry nebo využívání detailů tváří a předmětů. ___ Možná to jsou z dnešního pohledu banality, ale díky stylistické a vypravěčské suverenitě film nemá hluchých míst, je dojemný, napínavý i vtipný (s tím souvisí i pozoruhodný sebereflexivní rozměr, zastoupený postavou loutkáře s jeho „němou hereckou družinou“ - konec jeho představení je zároveň koncem filmu), baví vás jej sledovat a záleží vám na postavách. Pro většinu současných českých filmů nic z toho neplatí. 80%

    • 20.5.2018  13:23
    Jako opice (2011)
    ****

    SPOILERY „To je výchova.“ Píle, vůle, odhodlání. Přísnost, soustředěnost. Žádné emoce. Přesto potřeba citů. Jak asi dopadne tahle cesta z dětství na švédský způsob? Požadavky společnosti nutí obě dívky, z nichž starší nahrazuje té mladší chybějící mateřský vzor, volit při hledání vstupenky do (mužského) světa velkých ambicí a vlastního sebe-uvědomění krajní řešení. Ohroženým druhem přitom v celém filmu nejsou ženy, ale právě muži, jimž může jediné neopatrné gesto vynést obvinění ze sexuálního obtěžování a „jejichž“ symboly chlapáctví (kůň, puška) rovněž ovládají, nebo se učí ovládat ženy (závěrečná scéna krásně naplňuje úsloví „být na koni“). ___ Svou frustraci z nedostatku kontroly, z nutnosti poslouchat příkazy, které pro ni zosobňuje Emma (proto také své sestře říká, že ji nenávidí), Sara příznačně ventiluje rozmlácením plastového koníka. Zatím nemá tolik síly, aby osedlala toho skutečného. Motiv ovládání a pocitu moci se objevuje s úvodní scénou, ve které se zatím podřizuje jenom pes. Stejně poslušný se ale později ukáže být také otec (spíše okrajově přítomný, jako všechny mužské postavy), který dcerám raději ve všem vyhoví. ___ Snaha nenechat si vzít svou nově nabytou a sotva poznanou moc je nakonec důvodem rozpadu vztahu Emmy a Casandry. Jsme nicméně ponecháni na pochybách, zda je to, co se zrodilo z jejich mlčení, skutečně upřímným přátelstvím, nebo jen vypočítavým krokem k získání výhodnější pozice. Emma své nové kamarádce/přítelkyni sice důvěřuje, jak ukazuje scéna se zavázanýma očima, ale zároveň jejich vztah vnímá jako formu experimentu, po jehož krachu si bere zpět svou finanční zálohu. I když se Emma vztahu nebrání, přijímá jej víceméně trpně, cítí, že oslabuje její mimořádně pevnou vůli a činí ji zranitelnější. (Tou skutečně zraněnou je v závěru nepřekvapivě emoce více vystavující Cassandra.) Strach ze ztráty kontroly u ní vytváří potřebu návratu ke starému, chladnokrevnému já, kdy měla city dokonale pod kontrolou. ___ Informace jsou nám dávkovány velmi pozvolna a se skandinávskou skoupostí na zbytečné řeči a emoce. Až téměř po hodině filmu poprvé slyšíme jméno Cassandry. Její identita se tím alespoň pro nás stává důležitější a v závěru ji můžeme snáz litovat coby oběť. Do té doby zkrátka nebylo třeba, abychom její jméno znali. Díky velkému prostoru pro divákovo domýšlení souvislostí neslouží film k hanění jednoho konkrétního typu výchovy/rodinného modelu (co se stalo s matkou?). Něco se dozvíme dostatečně pozdě, aby nás toto odhalení přimělo k přehodnocení dosavadního chování postav (kdo je vlastně Sebastian). Styl režie je stejně „neuvolněný“ jako samotná Emma. Statická kamera, opakující se uvozovací a ukončovací záběry a o to silněji působící kulminace nastřádaného napětí ve finále, kdy musí nevyhnutelně dojít k westernovému duelu (nechybí ani obligátní záběr s větrem hnaným trsem slámy), z něhož se ale nepřekvapivě vyklube dokonalá antiteze velkolepých kovbojských přestřelek. Holky tyhle věci prostě řeší po svém. Zvlášť ve Švédsku. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, JFL, Brygmi, FlyBoy

    • 18.5.2018  08:24
    Piano (1993)
    ****

    Kolik musí žena obětovat, aby byla slyšet? Piano, symbol vyspělé společnosti, poskytuje Adě výsadu. V očích mužů se díky němu stává ženou z jiného, tajuplného světa, čímž je tradiční střet pohlaví obohacen o neméně směrodatný, antropologií lehce načichlý střet kultur. Zatímco Baines touží její svět blíže poznat, její manžel jej chce ovládnout, kolonizovat. Objemný hudební nástroj, který s sebou vláčí jako své břímě, pro protagonistku zároveň představuje možnost úniku do svého vnitřního světa. Díky Bainesovi sice postupně objevuje hudbu také mimo sféru vlastního hraní, zároveň se tím ale vzdaluje dceři, jejíž ztráta by pro ni představovala větší ránu než opuštění manžela. Jakkoli se rozhodne, samotnou ji nečeká štěstí, nanejvýš jen další bolest a ponížení. Ač tvoří jádro snímku klasický milostný trojúhelník a Ada v souladu s melodramatickými zákonitostmi působí jako magnet na veškeré utrpení, Jane Campion banální melodrama nenatočila. Nejzřetelněji se její feministické ohýbání pravidel žánru (mnohem zřetelněji například dává najevo, že muž se ženou nakládá jako s majetkem, s nímž může dle libosti handlovat), projeví nečekaným úhybným manévrem těsně před koncem. Z milostného příběhu o ženě, mužích a pianu se nakonec – s nemalými bolestmi – zrodí silná výpověď o emancipaci. Když si k silnému emocionálnímu zážitku a k herectví Holly Hunter, pro něž nemám slov, přimyslím překrásnou hudbu a kameru, zdá se být adekvátním hodnocení nejvyšší. Jenže v příliš mnoha scénách Piano nic jiného než onu hudbu a pěkné obrázky nenabízí a režisérčin koncept často dostává přednost před věrohodností v jednání postav. V tom je film melodramatický bezezbytku a bez podvratnosti. 80% Zajímavé komentáře: k212, ScarPoul, sidonka, mortak, Autenticita, Manesma

    • 16.5.2018  07:56
    Deadpool 2 (2018)
    ****

    Deadpool 2 je dojemné rodinné melodrama o důležitosti tradičních hodnot. S hrdinou, který se chce po většinu času zabít, zvracením kyseliny a brutálními akčními scénami, k nimž hraje dubstep nebo Enya (rozhodněte se sami, co je horší). Srovnatelně zábavné jako jednička, zároveň temnější a emocionálně i příběhově vrstevnatější.___Retrospektivně (jako velká část prvního dílu) je vyprávěno jenom prvních cca 20 minut, po kterých se film-noir mění v buddy movie (z vězení). Teprve druhá polovina je superhrdinskou týmovkou (Rob Delaney jako Peter by zasloužil spin-off). Cíl protagonisty i role padoucha (opět výborný Josh „Thanos“ Brolin), přicházejícího na scénu poměrně pozdě, se několikrát nečekaně promění. Všechno to spojuje právě onen melodramatický podklad s pozdním/nemožným shledáním a (re)konstrukcí rodiny. Jde tak především o vnitřní konflikt hlavního hrdiny, ne o zničení světa jako v ostatních komiksových filmech. Nevadilo mi proto množství zcela seriózních scén bez sebeshazovacího humoru (krom toho, když po špatném dialogu necháte jednu z postav označit scenáristu za debila, na špatnosti onoho dialogu to nic nezmění). Díky nim berete postavy vážněji než ony sebe samé a závěr vzbuzuje správné emoce (v tomto ohledu je Deadpool soběstačnější než Infinity War – aby vás dojal, nemusíte znát znát předchozích 18 filmů, ale pouze si pamatovat, co jste sledovali poslední dvě hodiny).___ Nejlepší jsou úvodní titulky parodující bondovky, potitulkové scény (resp. mezititulkové, po závěrečných titulcích už nic není) a vtipy pravdivě pojmenovávající nedostatky komiksových filmů, kterým chybí to, čím Deadpool překypuje, totiž nadhled. Vedle konkurence od DC to opět schytávají hlavně X-Men, označeni za zastaralou, genderově nekorektní metaforu rasismu ze šedesátých let. Zamrzí naopak rutinní akční scény s nepřehledným střihem (až na pár plynulejších okamžiků, dávajících svou choreografií vzpomenout na Johna Wicka), které jako u většiny velkoprodukcí tohoto typu zřejmě neměl pod kontrolou sám režisér, nýbrž druhý štáb (a následně lidé starající se o CGI).___ V souhrnu přesto velmi dobrá letní zábava, jejíž tvůrci dokázali vymyslet dost způsobů, jak nás obsahem a konstrukcí příběhu nebo využíváním konvencí různých žánrů i bez možnosti zopakovat „wow efekt“ jedničky od začátku do konce něčím překvapovat. 80%

    • 13.5.2018  12:43

    „What's the point of a fucking window if you can't jump out of it?“ V jiném rozpoložení by mi možná vadilo, jak moc na efekt je to celé udělané a že jde v podstatě o „quaalude scénu“ z Vlka z Wolf Street roztaženou na hodinovou stopáž, ale momentálně mi Melrose svou temností, nihilismem a cynickým humorem přesně padl do noty a nemůžu se dočkat pokračování. Cumberbatch je krom toho v nejlepší formě, styl přesně odpovídá tomu, jak moc/málo je protagonista střízlivý a co se mu zrovna honí hlavou, tempo prakticky nepolevuje a hudební doprovod tvoří skvělé písničky jako „Wild World“ od Cata Stevense.

    • 12.5.2018  13:30
    Hledám Amy (1997)
    ****

    Hledám Amy se až někdy do pětadvacáté minuty rozebíhá jako standardní romantická komedie: svobodný chlapec potkal zdánlivě svobodnou dívku, jsou si navzájem sympatičtí, začínají spolu chodit. Jenomže ta dívka není tak docela svobodná a více než chlapci ji zajímají jiné dívky. Nebo ne? ___ Smith se v málokterém ohledu drží žánrových konvencí. Humor je sprostější, postavy jsou nadrženější, zběhlejší v popkultuře a nepříliš jisté ohledně své sexuální orientace. Tradiční schéma sházení a rozcházení nesměřuje k předvídatelnému závěru a navíc je od začátku ozvláštněno tím, že jsou ve hře tři na sobě závislé postavy. Namísto plnokrevných hrdinů jde ale jen o trochu lépe prokreslené karikatury, zejména v případě Alyssy, ženy hříšné, citově nestabilní a lehce hysterické, se kterou Smith do značné míry nakládá, jako kdyby šlo o pouhé zhmotnění snu každého nerda. Jako vzorové manic pixie dream girl jí chybí autentičtější osobnost a coby bytost z jiného světa slouží zejména k tomu, aby citově nezralého hlavního hrdinu přiměla dospět (jedinkrát film přejímá její perspektivu, aby nám ukázal, jak na vztah reagují její kamarádky). Její osud režiséra nezajímá a logiku se v jejím jednání najít nesnaží. ___ Holdenův strach ze ztráty a nevratných životních rozhodnutí je nejlépe vyjádřen závěrečnou konfrontací všech tří postav. Nechce o nikoho přijít, nechce, aby na pohovce zůstalo prázdné místo. Teprve po této zkušenosti si uvědomí, že nemůže být vždy po jeho, že život není stejně jako komiksy naplněním jeho fantazií. Aby mohl učinit další životní krok, musí nejprve zabít jednu z postav svého komiksu a s tím symbolicky i svou závislost na dosavadním způsobu existence. Sdělení, které se nám Smith snaží předat, v sobě jistě má kus životní pravdy, ale je závažnější, než kolik jeho mikrokosmos komických figurek a dialogů o popkultuře a penetraci snese. ___ Realismus ve vykreslení mezilidských vztahů a citlivost vůči postavám si představuji jinak, což ale neznamená, že by Amy nebyla prvotřídní komedií. Vlastně je tak dobrou komedií zejména díky tomu, jak nepravděpodobně postavy uvažují a jednají. Smith ví, kde postavit kameru a jak rozmístit figury v prostoru, aby scéna byla vtipná už jen tím, kde kdo stojí/sedí a jak se tváří. Po většinu filmu mu stačí statická kamera a několik málo střídajících se prostředí. Bez podobné stylistické suverenity a perfektního timingu (zahřmení po vyznání „I love you“, prostříhávání zraňující konverzace s tvrdými střety hokejistů) by dialogy, na nichž je film postaven, tak nevynikly. Holdenova ztráta rovnováhy a zhoustnutí atmosféry jsou přibližně od poloviny filmu častěji vyjadřovány „nervózní“ ruční kamerou a film se alespoň způsobem snímání vzdaluje od frašky s pečlivě promyšlenými kompozicemi směrem k realističtějšímu záznamu spontánních emocionálních výjevů. Scénář sice ve své snaze o dospělost selhává, ale Smithovu režii bych za vyzrálou bez otálení označil. 75% Zajímavé komentáře: Subjektiv, Morien, chlievik

    • 7.5.2018  12:54

    „Sežral jsi nožičky od nábytku?“ Opravdu kousavá surrealistická satira pro dva herce a jeden byt (s výrazně stylizovanou výpravou s dotekem secese a okultismu). Zároveň společně se Sedmikráskami jeden z nemnoha otevřeně feministických (obsahem, neklasickou „rozbitou“ narací i barvitou výtvarnou stránkou) českých filmů. Krumbachová, sama označení „feministka“ odmítající (částečně proto, že jej nesprávně chápala jako pohrdání celým mužským pokolením), přitom v rozehraném souboji pohlaví nenadržuje ani jedné straně. Na vině je uzurpátorský, vše požírající muž, jenž svět řídí a zároveň drancuje, i povrchní žena bez ambicí a vlastního názoru (její třináctou komnatu v podstatě představuje lednička, kam chtivého muže nechává nahlédnout jen s velkou neochotou), která nastolená pravidla z různých důvodů (aby nebyla sama, aby se cítila žádaná, aby si vylepšila své společenské postavení, aby získala mužovy vědomosti) akceptuje a dotyčného si opakovaně pouští do bytu a obratnou manipulací, drobnými lstmi (a hromadami jídla) jej využívá k uspokojení svých tužeb. Závěrečné osvobození je pouze zdánlivé, dosud submisivní žena se pouze začíná chovat stejně majetnickým způsobem jako muž. Oba hrdinové zpřítomňují určité archetypy spjaté s jejich pohlavím (ďábel, čarodějka vařící namísto lektvarů skvělé pokrmy), ale současně jsou ve své přízemnosti, v tom, jaké své potřeby chtějí primárně naplňovat, velmi lidští. Obsazení Menšíka a Bohdalové do hlavních rolí chápu ze strany Krumbachové jako krásně podvratný krok, umožňující naivnímu divákovi (a tehdejšímu vedení Barrandova, které film schválilo), sledovat film jako neškodnou frašku. Neškodná ovšem Vražda na rozdíl od většiny ostatních normalizačních filmů skutečně není. Když odhlédneme od genderové roviny, lze tuto sérii typických ženských a mužských akcí a reakcí podobně jako jiné filmy vzniklé v posrpnové atmosféře (Spalovač mrtvol, Nezvaný host) číst také jako obecnou výpověď o českém konformismu a ochotě přijmout v zájmu vlastního klidu nestandardní situaci za přirozenou. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, sportovec, tomtomtoma

    • 6.5.2018  15:47

    –Dneska je možný i nemožný –Jestli už není možný jen to nemožný. Pokud byly předchozí Schormovy filmy ve větší či menší míře otevřeny alegorickému výkladu, apokalyptický Den sedmý, osmá noc je plnokrevným podobenstvím, jež realistické čtení prakticky vylučuje. Film natáčený podle Mahlerova scénáře v okupační atmosféře roku 1969 vystihuje – podobně jako Smuteční slavnost, Ucho či Zabitá neděle – dobu svého vzniku náladou absolutní beznaděje i některými tématy (zneužívání moci, nedůvěra ve spravedlnost, davová psychóza). Všichni lidé jsou zlí, ještě horší, mají-li strach. Strach, že se někdo dívá, že někdo poslouchá, že má jejich životy v rukou. Strach, že po téhle noci nepřijde den. Už ani Ježíšovi nikdo nevěří a Máři Magdaléna byla deklasována na oběť mužského chtíče. Šokující otevřenost, ani špetka naděje, frustrující kvantum náznaků. Schorm prostřednictvím naturalistických výjevů jako z Boschových obrazů obnažuje absurditu světa, které se již nelze s trpkostí vysmát. Kdo se tváří tvář ohrožení nepřipadá k pudově jednající smečce, bude zničen. Lidskost a racionalita se vytratily. Ušetřen zůstává pouze místní blázen, kterého se šílenství netýká, protože mu již propadl. Totální morální rozklad jedné vesnice, svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele, byl příliš průhlednou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Natáčení probíhalo mezi červnem a srpnem 1969. V prosinci byla hotova pracovní kopie. Na příkaz ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše putovala rovnou do trezoru. Zdůvodnění se zakládalo na tom, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra pracovní verze proběhla až 17. května 1990 v pražské Lucerně a režisér výsledek nikdy nespatřil. Částečnou improvizací vznikající a ve spěchu dokončovaný film patří z pochopitelných důvodů k nejméně vyrovnaným dílům Evalda Schorma. Přesto jde o mrazivou a nadčasovou studii lidské malosti a krutosti, zvlášť relevantní v časech jako jsou ty dnešní, kdy je společnost opět nejistá, rozdělená a zmítaná vyhrocenými emocemi. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Adam Bernau, dzej dzej

    • 3.5.2018  10:06

    „Spasím je všecky!“ Narušená doba přeje narušeným myslím. Herzův psychologický horor je možná ještě působivější než Fuksova předloha, která mohla být doplněna o nové motivy i díky úzké (a dva roky trvající) spolupráci režiséra a autora předlohy na scénáři. Finální podobu filmu s nimi od začátku utvářel i kameraman Stanislav Milota, což vysvětluje vzácnou semknutost obrazové a literární složky nebo plynulost asociativních přechodů mezi scénami, kdy děj či proslov začínající v jedné scéně často nerušeně (jako nepřerušovaný tok slov) pokračuje ve scéně další, odehrávající se v jiném místě a čase, případně se také změní adresát pronášených slov (někdy je těžké odlišit, zda Kopfrkingl mluví sám k sobě či k jiné postavě). ___ Absolutní kontrola nad prostorem a časem a později také nad životy vedlejších postav (které si od začátku „přivlastňuje“ tím, že pro ně vymýšlí jiná jména) tím pádem náleží Kopfrkinglovi, jehož vyšinutou mysl nikdy neopouštíme. Protagonistovo zkreslené vnímání reality je patrné od prologu v ZOO, v němž vidí své děti zavřené v kleci pro divou zvěř (podobně pohlíží na ostatní zaměstnance krematoria, vyjma Dvořáka a Podzimkové nositele zvířecích příjmení: Fenek, Zajíc, Beran, Vrána). Vyhrocená subjektivita se během filmu projevuje množstvím velkých detailů odpovídajících fetišům hlavního hrdiny (ústa, ženské zátylky), náhlými prostřihy (např. do Kopfrkinglovy oblíbené, stejně jako on spořádané a čisté koupelny), sugestivních záběrů širokoúhlými objektivy s velkou hloubkou ostrosti nebo „rybím okem“ (předzvěstí tohoto deformovaného vidění skutečnosti je odraz rodiny ve vypouklém zrcadle na samém začátku filmu), švankmajerovským zesílením zvukových efektů, rapidmontáží těkající po různých objektech Kopfrkinglova zájmu (smuteční rámečky pro zákon o kremaci, Fenkova sbírka motýlů, fotografie árijských krásek), hudbou rozeznívající se v momentech Kopfrkinglova (sexuálního) vzrušení při řešení záležitostí kremačního charakteru. ___ Za nejobjektivnější lze považovat úvodní titulky s „roztrhávanými“ obličeji, předjímající rozdvojení Kopfrkinglovy osobnosti, založené od začátku na řadě rozporů: Čech s německým jménem, asexuální domácí prostředí x navštěvování bordelu, kde Kopfrkinglovu oblíbenou prostitutku hraje stejně jako jeho manželku Vlasta Chramostová... s Kopfrkinglovou nelidskou, třebaže jen zdánlivou vyrovnaností - viz např. kompulzivní potřeba česat druhým, mrtvým i živým, vlasy, stále obtížněji skrývaná fascinace sexem a násilím, zvyšující se neklid (a s ním i tempo vyprávění - viz uspěchaná snaha zabít Zinu) - pak kontrastuje neurotický manželský pár ztvárněný Menšíkem a Myslíkovou, nejnápadněji svými komickými výstupy narušující vážnost film, jehož humor je jinak mnohem decentnější (oba dva navíc společně s tajuplnou dívkou v černém a některými opakujícími se replikami, jmény a gesty zajišťují pravidelný rytmus vyprávění). S Kopfrkinglovým kultivovaným, jazykově vytříbeným projevem v neměnném rytmu, pak ostře kontrastuje stupňující se zvrácenost jeho myšlenek. ___ Psychologická studie člověka, který v nacistické ideologii najde podloží pro svou fascinaci smrtí a reinkarnací, patří k nejděsivějším československým filmům také zásluhou natáčení ve skutečných krematoriích (jejichž provoz nebyl zcela přerušen), kongeniální hudby Zdeňka Lišky a minuciózního herectví Rudolfa Hrušínského coby velkého přítele žehu a jednoho z typických maloměšťáků, jejichž sebezahleděnost, úslužnost a omezenost přispěly k nástupu a udržení nacismu (ne náhodou Kopfkinglův proslov na manželčině pohřbu, tedy poté, co definitivně ztratí kontakt s realitou, připomíná projevy Hitlera). Vzdor množství brutálních mordů, k nimž v závěru filmu dojde, je Spalovač mrtvol zároveň mrazivě vtipným filmem. Jak psali dobové kritiky, „smích se mísí s pocitem nevolnosti“, „satirický obsah pozvolna houstne do polohy groteskně sešklebeného hororu.“ ___ Spalovače můžeme vztahovat k době, kdy se odehrává, případně k době, kdy byl natočen (srpen 1968), vzhledem k omezení vyprávění na hledisko jednoho člověka, kterému širší souvislosti unikají, ovšem vypovídá především o nadčasovosti zla, které se vzhledem ke své banální podstatě (a Kopfrkingl skutečně je banální člověk) může objevit ve kterékoliv době (viz také „Peklo“ z Boschovy Zahrady pozemských rozkoší v předposlední scéně filmu). Film, který nepřestane být aktuální a nad jehož genialitou nepřestanu žasnout. 100% Zajímavé komentáře: sportovec, Nick Tow, Marthos, NinadeL, dcierny, Offret, see_sawandrew , maarr, Jankyč

    • 30.4.2018  14:29
    Psí ostrov (2018)
    ****

    Psí ostrov nevyniká vypravěčskou důmyslností Grandhotelu Budapešť nebo hravostí Fantastického pana Lišáka, ale stále jde o tak neskutečně vypiplaný film, že máte co chvíli chuť začít štěkat radostí.___Anderson pokračuje ve zdokonalování svého stylu, který už skoro ani nekontaminuje ozvláštňujícími, pro jeho rukopis atypickými postupy, jako bylo dříve např. použití ruční kamery, zoomu nebo sem tam nějaké asymetrické kompozice. Oživení mají nejčastěji podobu změny stylu animace (záběry z bezpečnostních kamer např. nejsou stop-motion, ale ručně kreslené), s čímž zároveň souvisí motiv převádění významů mezi různými jazyky a kulturami (některé japonské výroky jsou například tlumočeny, přičemž reakce tlumočnice na to, co slyší, mají zcizovací efekt).___Ve srovnávní s jinými Andersonovými filmy je tenhle nečekaně a zcela záměrně ošklivý (nebo možná lépe „ne roztomilý“) – psi žijí na obří skládce mezi krysami, jsou nakažení divnými chorobami (Petrem Putnou v podařených českých titulcích vtipně pojmenovanými) a živí se hnijícími odpadky. Občas vidíme v detailu ukousnuté ucho nebo kus sedřené srsti (a v celku pak transplantaci ledviny), ale pochmurná šedivost k filmu tematizujícímu (otevřeněji než Grandhotel) vzestup autoritářství, nelidskost člověka a hrozící genocidu (resp. její psí obdobu) docela sedí. O podívanou pro děti, kterým by mohlo vadit i pomalejší tempo a minimum „zjevných“ gagů (humor je založen převážně na ironické juxtapozici situací/objektů, infantilního a dospělého), zrovna nejde.___Anderson opět předkládá uzavřený svět se specifickými pravidly, z něhož se hrdinové snaží za pomocí dobře promyšleného plánu (namísto něhož se ovšem opakovaně uchylují k improvizaci) uniknout. Pro západního diváka je pak takovým svébytným světem, kam může prchnout ze své všednodennosti, nejen ostrov, kde se většina příběhu odehrává, ale celé Japonsko, z jehož ikonografie, historie i gastronomie Anderson výrazně těží (zápasníci sumo, kvetoucí třešně, divadlo Kabuki, příprava sushi, japonský dřevořez, čanbara filmy, taiko bubny jako základ soundtracku…). Jeho přístup k japonské kultuře není vždy dvakrát citlivý – odboj proti proradným kočkomilům například vede americká studentka na výměnném pobytu, která prokáže větší odvahu a uvědomělost než její japonští spolužáci –, ale zároveň Zemi vycházejícího slunce neproměňuje v muzeum kuriozit pro japanofilní fetišisty.___Ani tentokrát nechybí bloková konstrukce s prologem, úvodem a čtyřmi kapitolami, z nichž každá má jiný cíl a všechny spojuje vývoj vztahů mezi postavami. Vyprávění je oproti matrjoškovému Grandhotelu Budapešť lineární - vyjma pár flashbacků, které ovšem společně s nadbytkem vysvětlujících monologů narušují plynulý tok vyprávění. Film neodsýpá stejně rychle jako dřívější andersonovky a pro diváky, kteří se do kina půjdou pobavit, může být trochu obtížnějším soustem, jakkoli jde ve své podstatě stále o široce přístupný a dobře srozumitelný pop a vlastně, poněkud paradoxně (s ohledem na téma a prostředí), také o jeden z opatrnějších Andersonových filmů. 80%

    • 29.4.2018  16:35

    „Jsme citoví analfabeti.“ Neuhýbavý pohled na vztah dvou inteligentních dospělých lidí, schopných vést otevřený dialog. Strohá mizanscéna. Odpozorované akce a reakce. Napětí a uvolnění, lhostejnost a závislost. Láska skrze nenávist. Oproti americkým „realistickým“ vztahovým dramatům (Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Žena pod vlivem) si Scény vystačí bez nápadných záběrových kompozicí i bez cassavetsovského vizuálu á la home video, a z větší části také bez vyhrocování situací do krajnosti. Síla filmu spočívá v jeho schopnosti racionální dekonstrukce iracionálního fenoménu. Bergman v zásadě opět pojmenovává stavy, pro něž sám slova nalézt nedokážu, tentokrát ale takové stavy a takovým způsobem, že jsem jeho sdělení plně porozuměl. Nebo alespoň myslím Podrobněji a osobněji tady. 90% Zajímavé komentáře: murakamigirl, Sandiego, selviskhed

    • 29.4.2018  16:29
    Lola Montès (1955)
    ****

    Melodrama za všechny peníze – nejdražší francouzská koprodukce své doby. Po své premiéře zůstala opulentní ukázka Ophülsova sklonu k vypravěčským i stylistickým excesům mimo okruh kritiků z Cahiers du Cinéma nedoceněna. Teprve po režisérově smrti k ní pozornost většího množství cinefilů přitáhl americký auteurista Andrew Sarris, označující Lolu za nejlepší film všech dob. Bezradnost producentů nicméně udělala své a film byl krátce po premiéře zmrzačen necitlivými střihovými zásahy, přeskupujícími události do chronologického pořádku. Syté technicolorové barvy, původní cinemaskopický formát a stereofonní zvukovou stopu první kopie nejvěrněji přibližuje a Ophülsovu neortodoxní vyprávěcí strukturu zřejmě nejpřibližněji zachovává restaurovaná verze od Cinémathèque Française, přístupná na discích od Criterionu. Pokračování zde. 80%

<< předchozí 1 2 3 4 33 65 96 128
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace