Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

1966 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 32 64 95 126
    • 14.12.2017  10:45

    Fantastická žena začíná tam, kde většina melodramat končí – úmrtím jednoho z partnerů. Smrtí Orlanda pro Marinu začíná několikafázový proces obhajoby vlastní identity. Před lékařem, policejní vyšetřovatelkou, členy Orlandovy rodiny musí bránit vše, co utváří její „self“ – jméno, tělo, hlas. Skoro nikoho nezajímá, co Marina chce. Nikdo se nezeptá, co cítí. Ostatní v ní nespatřují sobě rovného člověka, ale anomálii, ohrožení statu quo. Každá z postav, kterou je Marina souzena, zároveň zastupuje určitou instituci, čímž příběh jednoho odloučení získává politický rozměr. Marina nehájí jenom právo žít plnohodnotný život. Reprezentuje každého, kdo se lidem jako Orlandova exmanželka nezdá být dostatečně normální. ___ Lelio vyprávění zakládá více na paralelách a variacích než na kauzálním řetězení událostí a dějových zvratech. Marininu nahotu vnímáme během jejího milování s Orlandem odlišně než během pořizování policejní dokumentace či zmíněné scény v sauně. Když v nočním klubu objímá neznámého muže, moment postrádá vřelost jejího dřívějšího, podobným nájezdem kamery zachyceného tance s Orlandem. Hrdinčino hledání silného hlasu je motivováno nejen touhou po rovnoprávnosti, ale též snem o pěvecké kariéře. Právě v nenásilném propojení individuálního a emancipačního příběhu se projevuje Leliův režisérský um možná ještě výrazněji než ve scénách, kdy opouští dominantní realistický styl a umožňuje hrdince alespoň pomyslný únik do světa, ve kterém může být sama sebou. ___ Fantastická žena patří k filmům, v nichž každý záběr vyniká svou promyšleností. Barvy, rámování, objekty v mizanscéně nesou významy a vypovídají o životní situaci, v jaké se postavy nacházejí. Marina například během většiny filmu nosí na krku řetízek ve tvaru půlkruhu. Když si uvědomí, že svou identitu nemůže zakládat na ne/přítomnosti kompatibilní druhé polovičky, vyměňuje poloviční kruh za klíč. Nejde o nejsubtilnější metaforu pro nalezení klíče k vlastní duši, ale Lelio o jemnost neusiluje. Jeho odvážný, v detailech přesný, v závěru povznášející snímek stejně jako hlavní hrdinka nic neskrývá a svému publiku se nebojí jít vstříc. Současně se nepodbízí a nežadoní o soucit. K tomu, abyste Marinu přijali ve vší její rozmanitosti, vás nenutí. O to větší hodnotu má závěrečné uvědomění, že byste s touto fantastickou ženou rádi strávili mnohem víc času. 90%

    • 13.12.2017  08:38

    Nejen film o vzniku Muže na Měsíci, ale také fascinujíce studie metodického herectví dovedeného do krajnosti. Jim Carrey, jehož mluvící hlava tvoří společně s dosud nezveřejněnými záběry z natáčení základ dokumentu, velmi otevřeně vypráví o tom, proč pro něj v dané fázi kariéry bylo tak důležité přivést k životu Andyho Kaufmana a jak jej daná role proměnila. Na jedné straně je překvapující, že Miloš Forman (kterého Carrey mimochodem dokáže skvěle imitovat) představitele hlavní role, který byl osinou v zadku par excellence, nenahradil někým kontrolovatelnějším. Zároveň je možné, že kdyby Carrey neprodělal transformaci v Kaufmana/Cliftona a zpět a nepoznal díky tomu plný rozsah svých hereckých schopností, dodnes bychom jej znali jenom jako legračního magora s gumovým obličejem, ne jako citlivého a přemýšlivého herce. Resp. tohle je "poučení", které bychom si z dokumentu podle toho, kterou linii nejvíc akcentuje, měli odnést. Jako životopis rozkrývající life-changing období v životě Jima Carreyho ten film, snažící se současně upozorňovat na paralely mezi oběma komiky a pravidla filmového marketingu (záběry Carreyho zbaveného pout původně vznikaly pro EPK), funguje nejlépe. Věřit tomu můžete, ale taky nemusíte. Jako čemukoliv spojenému s Kaufmanem/Cliftonem. 75%

    • 13.12.2017  08:34
    Stronger (2017)
    ****

    Po Marathon: The Patriots Day Bombing a Patriots Day třetí ambiciózní film věnovaný teroristickému útoku během bostonského maratonu. Gordon Green zvolil namísto mozaikovité rekonstrukce události z různých hledisek komornější přístup a natočil velmi intimní portrét jednoho člověka.___Výborná je zejména první hodina, velmi syrově, skoro v reálném čase zachycující lékařské úkony, které musí Jeff podstupovat (sundávání obvazů patří zásluhou Gyllenhaalova herectví k nejbolestivějším scénám, co jsem letos viděl). Sledujeme jednotlivé fáze jeho léčby a jeho prohlubující se depresi, nepochopení blízkých (kteří oproti podobným filmům nejsou vždy milí a ve všem nápomocní) i jeho nevděk (protože jej ponižuje odkázanost na pomoc druhých) a nahlížíme do zákulisí přípravy vítězoslavných okamžiků jako je zahájení utkání NHL. Namísto patetické oslavy hrdinství, která byla prezentována veřejnosti, vidíme bolest, stud, únavu, nejistotu, rezignaci (v tematizaci toho, co a za jakou cenu dělá člověka hrdinou, připomíná Stronger některé pozdní filmy Clinta Eastwooda).___Většina sick-flicks vypráví o hrdinech, kteří díky milujícím bližním a solidnímu materiálnímu zabezpečení nemusejí bojovat s ničím jiným než svým zdravotním stavem. Jeff má jako příslušník pracující třídy, jehož přítelkyně si není jistá, zda s ním chce zůstat (před útokem se v podstatě rozešli), spoustu jiných starostí a namísto toho, aby získával sílu a šířil lásku, padá na dno. Kameraman Sean Bobbitt hodně využívá (tělesných) detailů a záběrů s malou hloubkou ostrosti, takže stejně jako Jeff pořádně nevíme, co se děje kolem, náš i jeho „dosah“ je výrazně limitovaný, což prohlubuje frustraci.___Druhá polovina už není tak semknutá, protože se Greenovi nedaří najít klíč k tomu, jak propojit tři roviny vyprávění (Jeff jako člověk s osobním traumatem, Jeff jako partner, Jeff jako člověk inspirující druhé), a poslední minuty jsou plné laciného patosu, kterému se sympaticky věcný film jinak vesměs dokázal vyhnout. Místo u moře tak sice zůstává nejkomplexnějším a nejpravdivějším dramatem o vztazích a traumatech z poslední doby, ale jestli se chcete dojmout a zároveň nemít pocit, že vás někdo zneužil, tohle je taky dobrá volba (a Gyllenhaal zaslouží přinejmenším nominaci na Oscara, kterého měl získat už za Slídila). 75%

    • 27.11.2017  12:47

    Dokonale naplnění jednoduchého konceptu: 108 (nikoliv 114) restaurovaných lumiérovských filmů v původním formátu od „klasiky“ po kuriozity, které na YouTube budete hledat marně, rozdělených do 11 tematických bloků (např. počátky, lidé při práci, děti, komedie). Každý z nich vidíme od začátku do konce a s doprovodem Frémauxova komentáře. Vtipně a poučeně vypráví o historii jednotlivých snímků i kinematografu jako takového, pokud je to relevantní, upřesňuje, koho a co přesně vidíme, analyzuje kompozice (oblíbené dělení obrazu do několika plánů), „herectví“ (přehrávající chlapík se plácá do kolen, aby nám došlo, že daný výjev má být legrační), načasování akce (vše se muselo odehrát během cca 50 vteřin) nebo způsob jejího inscenování do hloubky (využívání diagonálních linií, pohyb v pozadí), upozorňuje na detaily, kterých by si divák jinak nemusel všimnout a které jsou někdy poměrně zásadní, jindy slouží hlavně k pobavení (tady pochoduje 5 tisíc vojáků, tři z nich nemají knír, tenhle, tenhle a tenhle; v pravém dolním rohu vidíme lahev koňaku, takže jde zjevně o francouzskou snídani). Na konci budete mít solidní přehled o tom, co Lumiérové (a jejich kameramani vysílání do světa) točili a uvědomíte si, že třeba přemýšlením, kam nejlépe umístit kameru, strávili podstatně víc času, než naznačuje zdánlivá primitivnost oněch filmů. Pro cinefily film z kategorie „viděl jsem a můžu zemřít“, pro studenty filmu užitečná učební pomůcka, pro všechny ostatní hodina a půl filmečků, které jsou tak krátké, že nikdy nezačnou nudit. 90%

    • 27.11.2017  12:44

    Když jde o lásku, slova bývají stejně neuspokojivá jako sex bez vyvrcholení, kterým nový film Claire Denis začíná (a který zde není jediným svého druhu). Proč je citový i milostný život protagonistky neuspokojivý, zjišťujeme po vzoru Barthesových Fragmentů milostného diskurzu z epizodické série jejích setkání s již ozkoušenými i nově nalezenými milenci. Liší se od sebe svým vzezřením, intelektem i třídní příslušností. Někteří z nich si sami sebou nejsou jisti vůbec, jiní až příliš. Sama Isabelle ovšem neví, co chce a v něčem se projevuje stejně bezohledně jako její partneři. Není divu, že si své štěstí nedokáže udržet ani když narazí na muže, který před sebou netlačí (jako hovnivál kuličku) své ego a se kterým se zjevně cítí dobře. Zacyklenost situace, ve které se octla a která vyplývá z toho, že ujištění o sobě samé neustále hledá u druhých (kdo taky ne), vtipně shrnuje závěrečný rozhovor s jasnovidcem, z něhož se vyklube další egoista jednající jen v zájmu vlastního prospěchu. Celý film sleduje hrdinčinu neúspěšnou snahu o úspěšnou komunikaci. O komunikaci při které budou partneři hovořit stejnou řečí a dokáží si (třeba i beze slov) sdělit, co jim vadí, co se jim líbí, po čem touží, co od druhého chtějí. Není to typická francouzská komedie s široce přístupným humorem, která by své myšlenky balila do hezkých frází, ale maximálně nepodbízivá, krásně smutná komedie mravů (s nádechem třídní satiry), ve které (tak jako v milostném diskurzu) nese význam každé gesto, každé slovo i každá zámlka. Proto je důležité, že herci, především úžasná Juliette Binoche, dokáží do nepatrné změny výrazu nebo způsobu, jakým říkají určitá slova, shrnout dlouhý seznam důvodů svého pohrdání nebo několikaletou historii jednoho přerušovaného soužití. Díky přesnosti a věcnosti, s jakou zachycuje jednotlivé fáze scházení a rozcházení a vystihuje, jak umí být vztah naplňující i frustrující, jde o jeden z nejlepších filmů o lásce a komunikaci. 90%

    • 27.11.2017  12:13
    Nerodič (2017)
    ***

    Volné pokračování Generace Singles. Film má opět lehce autoterapeutickou formu a Počtová si s jeho pomocí ujasňuje postoj k určitému tématu (tentokrát početí a výchova dětí). Protagonisty také tentokrát našla mezi svými přáteli, kteří neměli problém s natáčením velmi intimních okamžiků a kteří zároveň reprezentují různé varianty rodičovství (a nerodičovství). Výpovědi šestice netradičních rodin režisérce slouží k prozkoumání toho, proč a za jakých okolností si dnes lidé pořizují potomky, jaké uzavírají svazky či proč se rozhodnou děti nemít. S empatií natočená a empatii vyžadující časosběrná sociologická sonda bez vynášení soudů ukazuje některé z mnoha podob, které v dnešní době mohou rodina i mezilidské vztahy mít. Díky nadhledu a otevřenosti protagonistů filmu nechybí humor ani dojemné okamžiky. Stejně jako v případě Generace Singles platí, že vás dokument osloví tím víc, čím blíže máte k životní etapě, ve které se nachází autorka. Přestože jde o sympatický počin, který s lehkostí naplňuje zvolený koncept, jako jediný důvod, proč jej namísto televize uvádět v kině, vidím možnost následné diskuze s odborníky na dané téma (kteří ve filmu zastoupeni nejsou). 70%

    • 23.11.2017  21:21
    Můj syn (2017)
    **

    Nechtěně vtipný brak s pochybnou morálkou, maskovaný za psychologické drama. Postavy na pokraji nervového zhroucení se projevují pouze brečením, ječením nebo tím, že chtějí někoho zabít. Když potřebujete nějakou informaci, použijte brutální násilí. Když chcete získat zpět milovanou osobu (nebo dvě), zabijte pár lidí. Libovolný díl 96 hodin je zábavnější a upřímnější. Druhá hvězdička za jednu (poslední) scénu, ve které Mélanie Laurent není hysterická a za Caneta maniakálně křičícího „Upeču ti nohu!“ 35%

    • 20.11.2017  07:08

    Dokument, který se snaží v devadesáti minutách splnit tolik úkolů, že by na ně nevystačil ani desetidílný seriál. Hlavním cílem bylo zřejmě zmapovat dějiny filmové hudby počínaje povinným výrokem „silent films were never silent“ a konče Zimmerem, který zde v bordó saku a pruhovaných ponožkách vzpomíná na skladatelské legendy, které jej ovlivnily. Stejně tak na své předchůdce i žijící kolegy pějí chválu další současní umělci. Kromě toho říkají věty jako „hudba je srdcem a duší filmu“ a snaží se nás přesvědčit, že soundtracky dnešních blockbusterů jsou stále experimentálnější, načež vidíme záznam nahrávání hudby k Mimoňům. OK. Jako progresivní mladý umělec se ve filmu objeví Brian Tyler, jehož tvorba je pro mne spíš výborným důkazním materiálem k videoeseji o zapomenutelnosti hudby k marvelovským filmům (The Marvel Symphonic Universe). Zmínka o šibeničních termínech, v nichž někteří současní skladatelé musí dokončovat svou práci, je pak zaonačena tak, že díky špičkovým technologiím a profesionalitě všech zapojených nejde o žádný problém. Do toho jsou velmi zjednodušeně vysvětlovány základní pojmy jako hudební motiv (a způsoby jeho použití) nebo rozdíl mezi melodií a rytmem a útržkovitě je nám přiblížen vznik soundtracku od prvního setkání s režisérem po nahrávání ve studiu (což je třeba fascinující proces, který by si zasloužil samostatný, soustředěný dokument). Jako kdyby velká tematická šíře, vedoucí k ještě větší plytkosti, nebyla dostačující, jedna vědkyně a Moby (no kidding) rozebírají, co se během poslechu hudby děje v našem mozku. Přestože jde o roztěkaný, sebechvalný, sebedojímavý a pramálo objevný dokument (zvlášť pokud trochu sledujete bonusové materiály na DVD, případně máte přečtené výborné Dějiny filmové hudby), který navíc vytváří dojem, že kromě Morriconeho neexistují žádní významní skladatelé pracující mimo hollywoodský mainstream, jako zrychlený průlet dějinami (americké) filmové hudby jej lze akceptovat. Raději si ale na YouTube najděte videa jako „Steven Spielberg with John Williams talk about the soundtracks for E.T. and Jaws“, z nichž jsou ve filmu použity jenom krátké ukázky. Dozvíte se toho z nich podstatně víc.

    • 8.11.2017  07:21

    Clooney se po vzoru pozdních tvorby Prestona Sturgese snaží skloubit dvě zdánlivě neslučitelné polohy. Velmi pozvolna stupňovaný, černohumorný (pokud se dokážete smát tomu, že někdo vypil kafe s louhem) coenovský thriller o zločinu, který se vymkl kontrole (protože postavy jsou z větší části nekompetentní idioti) prokládá seriózní kritikou rasové nesnášenlivosti. Afroamerická rodina terorizována svými bílými sousedy je ve vyprávění dost upozaděna (známe jen jejich příjmení, skoro je neslyšíme promluvit), v čemž má zřejmě spočívat pointa filmu. Příslušníci majority jsou frustrováni kvůli problémům, které si způsobili sami (a které zastiňují závažnější problémy celé společnosti), a hledají, na kom by si vybili svůj vztek. Jako první jsou na ráně minority. Film je ovšem ve vytváření kauzality mezi oběma typy násilí dost neobratný a uchyluje se k němu poměrně pozdě (hodně na poslední chvíli zachraňuje závěrečný dialog). Zpočátku, kdy ještě neznáme skutečné záměry postav, jsme navíc vedeni k tomu, abychom soucítili s týmiž hrdiny, kterými budeme o něco později pohrdat, což mi zpětně přijde jako pouhá scenáristická zlomyslnost, nijak nenapomáhající v předání ústřední myšlenky. Jako nedotažený nápad vyznívá také volba dětské perspektivy, která není dodržována moc důsledně. Scény z pohledu Nickyho zejména zesilují pocit ohrožení, abychom zprostředkovaně zakusili, čím si prochází černošská rodina. Oceňuji, co se Clooney snaží o náladě v dnešní Americe (a nejen tam) sdělit, stejně tak skutečnost, že nezvolil tu nejsnazší cestu, ale výsledek je pozoruhodný zejména tím, proč a jak nefunguje. 65%

    • 2.11.2017  20:34
    Western (2017)
    ****

    Hezká práce s dějovými motivy, vyprávěcími vzorci a ikonografií westernu, jehož romantismus se zde střetává s nesentimentálně vykreslenou sociální realitou současné Evropy, kde se opět vytyčují kdysi zbourané hranice. Namísto kovbojů dobývajících indiánské území parta německých dělníků kolonizujících bulharskou vesnici (vyvěšení vlajky, osedlání cizího koně, sblížení s místní ženou). Téma střetu dvou kultur je klíčové, jenom jde ve větší míře o střet východu a západu než civilizace a divočiny. Příslušníci obou subsvětů, mezi nimiž se pohybuje protagonista, si ve skutečnosti rozumí méně, než jak se navenek tváří. Nejednoznačný samotářský hrdina, pro kterého je svoboda zjevně důležitější než rodinné zázemí. Přesto ale zřejmě chce někam patřit, být přijímán druhými (těžko ale říct, po čem přesně touží, neboť skrývání emocí je součástí jeho povahy). Na můj vkus ale přebývaly náladotvorné záběry bloumajícího hrdiny s cigaretou v ruce, jejichž četnost zřejmě souvisí i s volnější strukturou příběhu, která jako kdyby vznikala teprve „za běhu“. Stylem i strukturou vyprávění mi film dost připomínal dlouhou řadu jiných festivalových dramat (veristické snímání, závěrečný násilný střet následovaný katarzí) a téma expanze západních firem (a majetnického způsobu myšlení) do „rozvojových“ zemí východní Evropy výstižněji zpracovala Maren Ade v Tonim Erdmannovi. 75%

    • 31.10.2017  18:07
    Gloria (2013)
    ****

    Nedbalý styl, přiměřeně lehký (nikoli zlehčující) tón a barvité herectví. Ve výsledku prostý, přímočarý, ale nezvykle dlouho doznívající film. Gloriino hledání osoby, která by ji milovala a s níž by mohla namísto pomalého stárnutí naplno žít, se neubírá nečekanými cestami a nesnaží se nás šokovat (zábavná femme fatale vsuvka působí rozvratně zejména tím, že se během ní oproti zvyklosti neoddává hře muž, ale žena). Sekundární významy, které prohlubují zdánlivě jednorozměrný příběh, vznikají z interakce protagonistky s mizanscénou, ať už jde o mile morbidní konfrontaci s tančícím kostlivcem (který Glorii nečekaně opětuje její pohled) nebo obnažující záběr na nahou Glorií vedle nahého kocoura, tvora, který nic neskrývá a před kterým ani žena nemá co skrývat (zdá se, že právě tuto možnost jít s kůží bez zábran na trh, ji soužití s Rodolfem neumožňuje). Pokud Gloria v něčem projevuje nesmírnou odvahu, pak ne v zobrazování nahoty nebo v zacílení na lásku po padesátce. Můj obdiv jí patří především za to, že se nebojí pozitivního vyznění, které navíc není nucené, ale zcela v souladu s hrdinčiným přesměrováním pozornosti od vnějšku k vnitřku. Díky spontánnímu hereckému výkonu Pauliny Garcií a díky tomu, že se nesnaží tlačit do popředí velká témata a uchvacovat formální vyšperkovaností, jsem filmu věřil podstatně více než Baumbachově Frances Ha, která se mi nyní jeví jako nedospělá, snaživější a proto méně přirozená verze něčeho podobného. 80%

    • 30.10.2017  20:43

    Sympatická guilty pleasure blbina, patřící k tomu lepšímu z (nad)produkce Blumhouse. Film dokládá, že při uplatnění vyprávění v časové smyčce je těžké zachovat vážnou tvář dokonce (a možná obzvlášť) v případě slasheru, jehož repetitivnost staví Všechno nejhorší na hlavu. Po smrti přichází restart a nový začátek, takže se hrdinčiným (skvělá Jessica Rothe) neustálým umíráním spíše bavíme, než abychom o ni měli strach (i když i ten se párkrát dostaví, jen to opravdu není hlavní cíl filmu, čili bych mu nevyčítal, že jste se u něj dost nebáli). První housle díky tomu hraje klasické „whodunit“ plus vztahy mezi postavami a proměna protagonistky ze strašlivé pipky v docela fajn holku (takže v tom můžete vidět i hluboké poselství – člověk konfrontovaný s vlastní smrtelností se začne chovat rozumně). Nakonec jde ze všeho nejvíc o středoškolskou komedii, ve které hrdinka po cestě za láskou a sebedůvěrou akorát párkrát zemře. Přestože příběh navenek začíná stále od začátku, film drží výborně pohromadě zásluhou dodržování klasické struktury vyprávění. Každá následující varianta reaguje na ty předchozí, dozvídáme se nové informace (resp. jsou vylučováni jednotliví podezřelí), hrdinka se proměňuje, takže vzniká dojem plynulého vývoje. V momentě, kdy by vzorec mohl začít nudit, dochází k jeho obměně, která zároveň zrcadlí dovršení proměny Tree z kořisti v lovce. Čili ano, je to blbina, která se nebere vážně a rychle vyšumí z paměti, ale rozhodně nejde o blbý film. 70%

    • 30.10.2017  07:46

    Saw pro intelektuály. Krutá, znejišťující a filmařsky precizní moralita a snad i třídní satira (bohatí lidé ničí životy těm chudým a odmítají za to přijmout zodpovědnost), jejíž druhá polovina mi ale přišla monotónní jak trápením postav, tak stylem (pomalé nájezdy a odjezdy kamery, záběry z výšky, detaily tváří, nepříjemné atonální hudební kompozice, pořád dokola). Chápu, že ta mechaničnost struktury i hereckého projevu je součástí režisérova zlomyslného konceptu (na gradaci nebo katarzi zapomeňte), ale jednak film zbavuje jakéhokoliv dramatického napětí a vytváří dojem, že se společně s postavami nikam nevyvíjí, jednak rozmělňuje sdělení. Nepřišlo mi, že by film po odhalení ústředního dilematu říkal ještě něco nového (což byl asi důvod, proč Mirka Spáčilová z novinářské projekce prozřetelně odešla už po scéně, ve které Farrell synovi nutí donut), akorát se vzdaluje realitě a tím oslabuje sílu své výpovědi. Podobnost s Kubrickem nebo Hanekem je hlavně vnějšková, nikoliv v účinku, který ten film má na diváka. 70%

    • 29.10.2017  10:31

    “Darling, you have no idea what's possible.” Doufám, že dalším Waititiho filmem bude adaptace flashovky Robot Unicorn Attack, protože tohle k ní nemělo daleko. Byť Novozélanďan se zálibou v košilích s ananasy nenapsal scénář, vnímám hlavně jako jeho zásluhu, jak barevný, střelený a stylisticky různorodý celý film je. Jen během prvních několika minut jsme svědky hrdinova sebeironického rozhovoru s kostlivcem, variace na „Look at my shit“ scénu ze Spring Breakers a parodie divadelní sošnosti první Thorovy sólovky. Vlastně mě mrzelo, že se Waititi musel držet marvelovského kánonu a rozšiřovat MCU (trochu nadbytečná scéna se Strangem) a nemohl celý film vystavět jako uvolněný buddy movie, ve kterém Thorovu trpělivost postupně testuje Loki, mluvící hromada šutrů, která chce rozpoutat revoluci, věčně nalitá Valkýra a vědátor se sedmi doktoráty a problémem se sebeovládáním. Postavy a jejich jiskřivé dialogy k sobě tak jako tak strhávají víc pozornosti než další generická zápletka s bohyní smrti, která chce rozpoutat peklo, protože má daddy issues. Struktura vyprávění je tomu naštěstí zčásti uzpůsobena. Po rozehrání hlavní dějové linie se hrdina propadne do světa, ve kterém musí řešit úplně jiné starosti, takže napravení situace na Ásgardu, o níž je Thor zpravován pouze zprostředkovaně, musí být odloženo. Hrdina je nadto vícekrát jen vláčen osudem (nebo Hulkem) a nemůže činit svobodná rozhodnutí, věci se dějí bez jeho přičinění. Podvratnost tohoto přístupu, stavějícího na hlavu celý superhrdinský koncept, vrcholí ve finále, kdy je problém vyřešen jinak (a někým jiným), než byste čekali. Když si k soustavnému odmítání (resp. komentování a zesměšňování) pravidel hry přidáte herce vychutnávající si své role (boží jsou hlavně Tessa Thompson a Jeff Goldblum), akční scény inspirované arkádovými hrami a chytře přiblblý humor, dostanete film, který vás buď bude iritovat tím, jak odmítá brát cokoliv vážně, nebo nadchne coby nejzábavnější marvelovka ever. Pro mne platila druhá možnost. 85%

    • 22.10.2017  15:05

    Je potěšující narazit dnes na žánrovku, která si dává na čas, nechává záběry doznít a namísto rychlého uspokojení diváků dbá o pomalé budování atmosféry a vykreslování postav. Také zásluhou trpělivé a precizní práce s mizanscénou a starosvětsky lineárního vyprávění během první hodiny lehko podlehnete dojmu, že sledujete klasický western. Bone Tomahawk je ve skutečnosti westernem post-klasickým a kanibalským hororem k tomu (zároveň lze druhou polovinu filmu sledovat jako převrácenou variaci na hixploitation). Muži jednající s kovbojskou přímočarostí, z nichž jeden je mrzák a další slabozraký vdovec, jsou zde soběstačnou ženskou hrdinkou označeni za idioty, ignorantský postoj vůči domorodé kultuře se neobejde bez krvavých následků a teorie hranice (mezi divočinou a civilizací) je nejenže dovedena do pekelných extrémů, ale zároveň ji lze vztáhnout i na žánrovou bipolaritu filmu, který vcelku podnětně prozkoumává styčné body hororu a westernu (strach z cizího, arogance mocného bílého muže). Závěr sice nepřináší takovou satisfakci, jakou bych dle péče věnované předchozím dvěma hodinám očekával, pořád jde společně s Osmi hroznými o nejlepší western updatovaný pro neklidné časy, ve kterých žijeme, který je při svém čerpání z exploatační tradice mnohem vtipnější a upřímnější než Revenant. 80% Zajímavé komentáře: JFL, curunir, maddy

    • 17.10.2017  07:23
    Mečiar (2017)
    ***

    "Všetko je o emóciách." Osobně pojatý portrét slovenského Andreottiho, který ovšem své protivníky likvidoval s mnohem menší elegancí než protagonista filmu Paola Sorrentina. Nvotová se skrze Mečiarův mocenský vzestup a pád snaží lépe pochopit dobu a zemi, ve které vyrůstala. Někdejší dětské chápání světa na základě jednoduchých opozic typu dobro/zlo problematizuje jejich zasazením do kontextu, který kromě množství archivních záběrů zprostředkovávají mluvící hlavy několika mužů, kteří Mečiara znali nebo o něm psali. Hlavní slovo však patří samotné režisérce, jejíž lehce ironický komentář, nesnažící se vytvářet iluzi nestrannosti, nás provází celým příběhem. Dynamickou koláž starších i nově pořízených materiálů narušují pouze seriózní záběry Bratislavy z dronu (předpokládám), připomínající české a slovenské krimiseriály, které chtějí vypadat světově. V konspirační thriller se pak film definitivně láme, když dojde na únos Kováčova syna, jemuž je věnováno disproporčně mnoho prostoru. O Mečiarově vlivu na celou akci dnes asi málokdo pochybuje, ale bez důkazů, který by spojitost jednoznačně prokázaly, se pořád pohybujeme v oblasti spekulací. Nvotová navíc kauzu neukazuje z nového úhlu pohledu nebo v nových souvislostech a kromě zatloukajícího Mečiara ani nenabízí výpovědi lidí dosud odmítajících promluvit (jako Petra Nesvačilová v Zákonu Helena), které by rozsah, v jakém se záležitosti dokument věnuje, odůvodnily. Populistický politik a amatérský zpěvák (kdyby zvolil tuhle profesi, asi znechutí stejné množství lidí, ale napáchá méně škody), stavějící se do jedné linie s Jánošíkem, Tisem a Dubčekem, díky tomu z filmu vychází skoro jako obávaný šéf bratislavského podsvětí. Možná je ale v době znovu sílících nacionalistických nálad (skandování "Čechy Čechům!" mohlo být klidně natočeno dneska) zvýšená ostražitost vůči populistickým nacionalistům toužícím po neomezené moci na místě a Mečiarův portrét bychom neměli sledovat jako snahu vytěžit atraktivní, ale neaktuální téma, nýbrž coby varování před tím, k čemu opět směřujeme. Tentokrát i v Česku. 65%

    • 16.10.2017  18:10
    Mindhunter (TV seriál) (2017)
    *****

    I když je Fincher se seriálem spojen „pouze“ jako výkonný producent a režisér čtyř epizod (první dvě a poslední dvě), jeho rukopis je patrný ze všech dílů – chladné barevné tónování, odosobněná prostředí, cynický humor, chirurgicky přesný střih, obezřetné vedení naší pozornosti, symetrické kompozice, skeptický pohled na mezilidské vztahy… (plus řada vizuálních či slovních citací z Fincherových dřívějších filmů). Jen občas si dovolí nějaký stylistický úlet, zpravidla podmíněný dobou, ve které se seriál odehrává, například stíračku nebo střihovou montáž s rozvernou rockovou hudbou. Jeho perfekcionistický způsob inscenování (zejména) dialogových scén, při nichž hraje roli každé přeostření nebo změna pozice kamery a které tím připomínají klinické studie chování pachatelů i vyšetřovatelů, přejali také ostatní režiséři, Andrew Douglas, Asif Kapadia a Tobias Lindholm, takže nebýt úvodních titulků, zřejmě byste ani nepoznali, kdo režíroval kterou epizodu. Společně dokázali látku, které hrozila divadelní strnulost, proměnit ve velmi „filmově“ vypadající počin pro trpělivé a pozorné diváky, který je radost sledovat a analyzovat od první do poslední minuty. Trochu obsáhleji zde.

    • 9.10.2017  16:15
    Nikdys nebyl (2017)
    ****

    Hodně osobitá revenge-záležitost s množstvím vynechávek, zámlk a náznaků, která některé věci vysvětluje teprve dodatečně (když jsou útržky z flashbacků vsazeny do širšího kontextu) a jiné vůbec. (Velmi zhuštěné vyprávění s razantními střihy uprostřed akce bylo zčásti dáno i nutnosti krátit - rozpočet byl v průběhu natáčení výrazně seškrtán.) Ramsayová svého málomluvného ranaře s mnoha šrámy na těle i na duši nijak neromantizuje. Joe je pro ni zraněným zvířetem (k čemuž přispívá respekt vzbuzující postava Joaquina Phoenixe, předvádějícího po Mistrovi další výkon typu „až na krev“), u něhož nevíte, jak se v příští vteřině zachová. Společně se soucitem vzbuzuje strach a během hodiny a půl, kterou trávíte v jeho společnosti, se rozhodně necítíte moc bezpečně. Násilí, přicházející náhle a rámované bez černého humoru či ironické nadsázky, je zde opravdu bolestivé a nepříjemné. Nejen z toho důvodu, že se hrdinovou preferovanou zbraň představuje kladivo. S tím, jak se agrese přesouvá z roviny pouhých asociací (zakrvácené kapesníky, rozmačkávání bonbonu mezi prsty) do roviny něčeho velmi konkrétního a velmi brutálního (jakkoli režisérka nadále znamenitě pracuje s evokativními zvuky a mimoobrazovým prostorem a ponechává velký prostor naší představivosti), stává se pocit ohrožení až nesnesitelně naléhavým. Samotné akční scény pak nejlépe demonstrují, jak nám režisérka soustavně odepírá žánrovou slast z hrdinovy čistě odvedené práce. Jednu z klíčových akcí vidíme pouze ve statických černobílých záběrech bezpečnostních kamer, od syrové bitky odvádí naši pozornost nondiegetická hudba a hlasy znějící z televize a silně neuspokojivé je z hlediska (ne)naplňování konvencí akčního žánru také „velké" finále, které nabízí. Cestu za vykoupením lemuje tolik utrpení a beznaděje, že každý dílčí úspěch přináší spíše hořkost a prohloubení frustrace než katarzi. Ten film si jednoduše nelze užít, čímž je iritující i fascinující zároveň. Lynn Ramsayová natočila stylisticky pestrou „feel bad“ žánrovou dekonstrukci (významy jsou podobně jako v Američanovi nebo Point Blank sdělovány spíše stylem než slovy a činy postav), prudce přepínající mezi syrovým realismem, snovými sekvencemi a hypnotickými intermezzy, v nichž hlavní slovo přebírá agresivní hudba Jonnyho Greenwooda. Film, po jehož skončení jsem si sice nebyl moc jist, o co přesně komu v příběhu šlo, co byl zlý sen a co ještě horší realita, ale podobně jako na konci Dobrých časů jsem věděl, že něco srovnatelně vychýleného v kině jen tak neuvidím. Nedivil bych se ale, bude-li tohle obdivuhodné cvičení ve vypravěčské stručnosti pro někoho jednoduše nedotaženým žánrovým experimentem režisérky, která přesně nevěděla, co vlastně chce natočit. Možná nevěděla (a poslední akt byl skutečně vymýšlet za pochodu), ale pro mne tak jako tak šlo o jeden z nejintenzivnějších kinozážitků roku. (Upravená verze mého komentáře pro Indie Film.) 85%

    • 9.10.2017  07:50
    Spielberg (TV film) (2017)
    ****

    Formálně jde o konvenční prokládání mluvících hlav záběry z filmů a jejich výroby, nabízející chronologický přehled Spielbergovy filmografie. Ten je na vertikální ose rozšiřován o nahlédnutí do jeho dětství. Navzdory rozmáchlé stopáži se přitom nedostalo zdaleka na všechny filmy. Nepřekvapivě převažují ty, jimž se v době jejich uvedení dostalo převážně pozitivního přijetí (o Navždy, Hookovi, Ztraceném světě nebo Amistadu nepadne ani zmínka) a jež reflektují témata, která jsou pro Spielberga, alespoň podle autorky dokumentu, určující (demokracie v Lincolnovi, vztah otce a syna v Chyť mě, když to dokážeš, boj proti teroru v Mnichově). ___ Lacyová zvolila podobný interpretační klíč jako Molly Haskellová v nedávno vydané Spielbergově biografii, jen je méně kritická: Volbu a zpracování určitých témat vysvětluje skrze vlivy, které Spielberga formovaly v dětství (strach z neznámého, rozvod rodičů, židovský původ). Díky tomu se jí daří vyprávět o Spielbergově osobním životě, aniž by ztratila ze zřetele filmy, které tvoří alfu a omegu dokumentu. ___ Tón je sice převážně adorační (s výjimkou Purpurové barvy, označené za „falešnou a disneyovskou“), ale bez patosu a zbytečného opakování dříve vyřčených slov chvály (neslyšíme tak neustále dokola třeba to, že je Spielberg skvělý otec, který ví, jak režírovat děti). Mluví navíc hlavně Spielberg sám, který raději než o tom, jak v mládí balil holky (to se dozvíme od Briana De Palmy), povídá o konstrukci příběhu a technickém řešení konkrétních scén a svými slovy v zásadě potvrzuje to, co o něm říká většina účinkujících (z nichž nejpřínosnější postřehy nabízí Martin Scorsese a Janet Maslinová) – má mimořádný vypravěčský talent a schopnost sdělovat významy obrazem a skoro instinktivně chápe, jak scénu pojmout, aby byla srozumitelná a zároveň atraktivní pro diváka. ___ Pokud jste coby Spielbergovi fanoušci viděli making of většiny jeho filmů, případně dokument, který o něm natočil Richard Schickel, moc nového se nedozvíte, ale budete si moct díky lidem, které je radost poslouchat, připomenout, v čem spočívá Spielbergova jedinečnost. Během sestřihu slavných filmových momentů podbarvených hudbou Johna Williamse vám pak nejspíš stejně jako mi naskočí husí kůže. V rámci zvoleného pojetí a zaměření na širší divácké vrstvy uspokojivá práce, ale kdyby se někdo v budoucnu pustil do formálně či interpretačně odvážnějšího dokumentu o mistrovi, nezlobil bych se. 80%

    • 8.10.2017  09:40

    První polovina je rozehrána nadějně. Jen dva dobře sehraní herci a pes (čili podobná sestava jako v Hoře mezi námi, která teď běží v kinech) v jednom pokoji, nepříjemná situace a pár objektů, které by ji potencionálně mohly vyřešit. Dostatek střihů a změn hlediska, aby neochabla naše pozornost, nejistota, co je skutečnost a co jen představa (v čemž film představuje sofistikovanější variaci torture porn – nejde jen o fyzickou bolest, ale také o zachování duševní příčetnosti). Zpřítomnění hrdinčiných myšlenkových pochodů je vyřešeno elegantněji než třeba ve 127 hodinách s patetickými flashbacky. Právě flashbacky, které se poprvé objevují cca po padesáti minutách, považuji za hlavní kámen úrazu. Dosud koncentrované vyprávění s přísně omezeným množstvím možností, jak ve hře pokračovat, ztrácí tah a zabředává do pseudopsychologického zdůvodňování toho, proč má Jessie pech na chlapy. Jde přitom o Kingovo oblíbené zneužívací klišé, s nímž pracuje třeba i v To a které je založené na dost sporném přesvědčení, že aby žena objevila svou vnitřní sílu, musí nejprve hrozně trpět. Po vystřihnutí flashbacků a velmi neobratně naroubovaného emancipačního dovětku by mohlo jít o svižné low-budgetové překvapení, které nemá potřebu komplikovat jednoduchý výchozí nápad zdlouhavým vysvětlováním. Chápu ale, že jde zároveň o servis Kingovým fanouškům, kteří tuhle sebedestruktivní věrnost předloze nejspíš ocení. 65%

    • 5.10.2017  07:44

    Komentář obsahuje kromě porce hejtu taky SPOILERY. Nejvýraznější vzpomínka den po zhlédnutí: Ryan Gosling měl fakt cool kabát, kterých bych si na zimu taky rád pořídil. Blader Runner 2049 je v kontextu současné hollywoodské produkce bezesporu nezvyklý film (podobným způsobem jako Spectre). Postavy, myšlenky a atmosféra jsou pro něj důležitější než zápletka. Hlavní hrdina přitom v příběhu nehraje tak významnou roli, jak se dlouho domnívá (a my s ním), což posiluje dominantní pocit existenční úzkosti z nemožnosti mít osud pevně ve svých rukou. Většina scén začíná o něco dříve a končí o něco později, než je potřeba k předání nezbytných informací. Jiné scény mají pro příběh zanedbatelný význam a slouží hlavně k navození specifické atmosféry nebo dokreslení fikčního světa. (Za originální nápad lze považovat i rytmizaci vyprávění pomocí úmrtí ženských postav, v posledním aktu zemře snad každých deset minut jedna, což ale svědčí spíš o nedostatku citu scenáristů než o jejich vypravěčských schopnostech.) Problém je, že tohle všechno drží pohromadě stylisticky fádní (zaujala akorát scéna v baru s „vypadávajícím“ zvukem, ve které Ford profackuje Goslinga) a přímočará melodramatická story o synovi hledajícím (s pomocí dřevěného koníčka) otce a otci hledajícím dceru (o závěrečném náznaku třídní revoluce, odpovídajícím svým jednoduchým zpracováním young adult románu, raději nemluvě) a celý film je ve své podstatě mnohem čitelnější, doslovnější a generičtější, než si o sobě myslí a než by odpovídalo pompéznímu aranžmá (nejzásadnější odhalení vidíte na plakátu). Blade Runner stejně jako zbytek Villeneuveovy tvorby potvrzuje, že film s herci tvářícími se celou dobu, jako kdyby jim někdo sebral oblíbenou hračku (což není v případě Goslingovy postavy tak daleko od pravdy) a natočený v táhlých záběrech doprovázených atmosférickým hudebním podkresem sice bude vážný a důležitý, ale jenom na povrchu. Zatímco Scottův film podněcoval množstvím nedořečeného k úvahám, v novém zpracování obstarávají veškeré filozofování za diváka postavy, vyjadřující se ve šroubovaných polopatických větách. Nám nezbývá, než žasnout, jak pěkně je to celé nadesignované (přinejmenším design zvuku by zasloužil Oscara), ale k tomu by stejně dobře jako takřka tříhodinový film posloužila coffee table book s fotografiemi výtvarných návrhů. Dost se obávám, že Villeneuveova Duna bude tím samým v bleděmodrém (resp. oranžovém). 65%

    • 4.10.2017  07:11
    Svatba (2016)
    **

    První záběr, stavějící nás bez okolků před holá fakta, když hlavní hrdinka vede „přijímací pohovor“ na potratové klinice, je sympaticky odvážný a věcný. Zbytek filmu už není ani jedno. Vypráví šablonotivý příběh o náboženských tradicích, které jsou – zejména pro muže – důležitější než individuální štěstí. Vypráví jej přitom nepříliš úsporně, velice předvídatelně a polopaticky (kdybychom to náhodou nepochopili z jejich osudu, vedou dvě ženské postavy pro jistotu dialog o tom, jak těžké to má žena v rodině lpící na tradicích). Perspektiva rodičů a bratra je zohledněna ne proto, abychom pro ni měli větší pochopení (jako třeba v nedávném Pěkně blbě), ale abychom chápali, že nic nechápali a více se obávali o Záhiru (dlouho jsem neviděl tak neobratné využití principu „Čechovovy pušky“). Svatba jen necitlivě stvrzuje stereotypní představu muslimů jako náboženských dogmatiků, kteří se zuby nehty brání ženské emancipaci a pokroku vůbec. Například loňský Hedi dokázal podobný vyprávěcí vzorec ozvláštnit civilním pojetím a politickým podtextem. Ve Strekerově melodramatickém filmu, který zná jen krajní polohy (hysterický otec, velké proslovy o ztrátě cti, odkazy na antickou tragédii), působí (a hraje) přirozeně pouze vynikající Lina El Arabi v hlavní roli. Bez ní bych opravdu obtížně hledal důvod, proč tuto Svatbu navštívit. 50%

    • 21.9.2017  17:36
    Šerifská hvězda (TV seriál) (2017)
    ****

    Moderní noirový western s postupně sílícími prvky gangsterky (vícekrát jsem si vzpomněl na temné westerny Anthonyho Manna a Cronenbergovy Dějiny násilí). Rowan Joffe dřív napsal excelentního Američana i dost mizerný thriller Dřív než půjdu spát. Šerifská hvězda s prvním filmem sdílí existenciální tížvost, s druhým sklony k béčkovým dějovým zvratům. Ovšem s tím, že si svou brakovost z velké části uvědomuje a s využívanými klišé dokáže neotřele nakládat, takže nechybí ani chtěný (zvrácený) humor. Jak praví titulek jednoho komentáře na IMDb: „enjoyable but silly“. Dokážu si nicméně představit, že pro některé diváky, vyžadující za každou cenu (psycho)logické vysvětlení toho, co vidí a slyší, bude zvláštní tón seriálu (výborně jej vystihuje název hned prvního dílu „Fun and (S)laughter“) příliš „silly“ a málo „enjoyable“.___ Příběh se zakládá na dobře známých situacích (šerif přijíždí zjednat pořádek do městečka, nad nímž přebírá kontrolu prohnilá naftařská společnost/ vyléčený alkoholik začíná znovu pít/ otec se mstí za smrt syna), ale ty se vyvíjejí nečekaným směrem nebo jsou mezi sebou kombinovány nápaditým způsobem. Snad žádná postava, jakkoli se zprvu jeví jako pouhá karikatura, nakonec není tak jednoznačná a předvídatelná. Skoro všichni skrývají nějaké temné tajemství, jehož postupné odkrývání vás společně se vzorovými cliffhangery nutí pokračovat ve sledování.___Ocenil jsem také, s jakou trpělivostí a péčí o každou záběrovou kompozici je celý seriál zrežírovaný. Mnohé záběry jsou nezvykle dlouhé, založené na postupném odkrývání nových informací, resp. na tom, že k určitým informacím kvůli kameře sledující jednu postavu nemáme přístup. Řada scén začíná dříve a končí později, než je potřeba k řečení nezbytného (což zní jako strašlivá banalita, ale na atmosféru seriálu to má zásadní dopad). Tu více, tu méně okázalé zapojování krajiny do vyprávění připomíná westerny a vizuálním leitmotivem jsou záběry s postavami přesně uprostřed symetrické kompozice, což působí nepřirozeně a hrdinům to přidává na znepokojivosti.___Deset epizod je na druhou stranu moc. Ve druhé polovině jsou rozváděny některé ne moc nosné linie, které odvádějí pozornost od toho, v čem je seriál i díky neselhávajícímu Timu Rothovi nejsilnější – upřímný portrét sebedestruktivně jednajícího chlápka, který získává kontrolu nad životem díky tomu, co jej současně ničí. Kdyby postavy nebyly scénářem nuceny dělat občas dost pitomá (a s ohledem na jejich charakterizaci nekonzistentní) rozhodnutí a nechávat se ovládat emocemi, byl by seriál zřejmě semknutější a vyrovnanější. Z obav, že toto rozřeďování bude dál pokračovat, nevyhlížím druhou sérii (která je vzhledem k otevřenému konci vysoce pravděpodobná) s příliš velkými nadějemi.___Minimálně prvním třem epizodám (ta třetí je zásluhou důmyslného střídání dvou časových rovin zřejmě nejlepší) bych ale Šerifské hvězdě určitě dal šanci. Zvlášť, pokud máte rádi drsné westerny a Tima Rotha.

    • 21.9.2017  16:00

    Ohodnotit to schopen nejsem, ale v zásadě nemám problém s výrokem muže, který v původním traileru film po půlnoční projekci shrnul větou „Rozhodně lepší než Šepoty a výkřiky.“

    • 14.9.2017  17:32

    Weirův výlet na pomezí noční můry a erotického snu otevřel dveře novému australskému filmu příběhem z naratologického hlediska podobně neuspokojivým, jakým bylo o 15 let dříve Antonioniho Dobrodružství. Fabule by se dala shrnout do jedné věty. Tři dívky zosobňující platónskou ideu krásy a nevinnosti (čemuž napomáhají jejich bílé šaty stejně jako pastelové tóny barev a svícení připomínající impresionistické obrazy) se v Den svatého Valentýna ztratí ve skaliskách. Podstatná je atmosféra, kterou se Weirovi kolem jejich zmizení, které od prvního záběru na zlověstné skály visí ve vzduchu, daří vytvářet. Pokračování zde. 85% Zajímavé komentáře: Radko, d-fens

    • 13.9.2017  14:55
    Nevěstinec (2011)
    *****

    Nevěstinec zde funguje jako soběstačný svět s vlastními pravidly a vlastní měnou a zároveň jako metafora ne/dobrovolné ženské nesvobody. Dívky otrocky plní mužské fantazie s vidinou vykoupení, k němuž ale nakonec nedojde jejich přičiněním, nýbrž vinou širších společenských změn. Na svobodu se těší a zároveň je naplňuje obavami, ne nepodobnými strachu vězňů z neschopnosti uvyknout podmínkám světa bez pevně daného řádu. Jak přitom ukazuje jediná scéna mimo nevěstinec, během které se dívky dokážou bavit jenom o svých zákaznících, nesvazuje je prostředí, ale vlastní myšlení. Pokračování zde. 90% Zajímavé komentáře: Jordan, ScarPoul, ClayGirl

    • 13.9.2017  07:45

    Po několika solidních, ale ne oslnivých epizodách návrat do formy (nejen díky šokujícímu závěrečnému odhalení, odkazujícímu k dílu Close Rick-Counters of the Rick Kind z první řady), konečně naplňující příslib nejtemnější série (nejdepresivnější je v kontextu předchozího dění paradoxně uvolněná potitulková scéna). Brilantní společenská a anti-kapitalistická satira (o boji třídním i boji s vlastním potenciálem) s příměsí hard-boiled detektivky, politického thrilleru a Kingovky Stand By Me, dovádějící do tragikomického extrému rčení a světě tvořeném lidmi dvou typů. Suverénním střídáním vypravěčů připomíná multiperspektivní dramata Roberta Altmana, kterým se blíží i svou myšlenkovou hloubkou. A ano, uvědomuji si, že srovnávám dílo klasika americké kinematografie pětkrát nominovaného na Oscara a dvaadvacetiminutovou epizodu animovaného seriálu pro Adult Swim, nadabovanou jediným hercem. Budu-li na konci roku sestavovat žebříček nejlepších seriálových epizod, tahle se rozhodně dostane do TOP 5.

    • 12.9.2017  15:37

    Významnou přidanou hodnotou této neuhýbavé, naturalistické nemocniční road movie je, jak nás po celou dobu upozorňuje, že onen systém tvoří lidé. Lidé různě naladěni a unaveni, více či méně přívětiví, zatížení rozličnými problémy, nad které se nedokáží povznést ani před svým pacientem. Na staršího neupraveného muže, z něhož táhne alkohol (a který se posléze také pozvrací, pomočí a pokálí), reagují pochopitelně – dle prvního dojmu. Teprve sečtení několika těchto prvních dojmů dává panu Lazarescovi šanci na náležité vyšetření. Pokračování zde. 90% Zajímavé komentáře: Traffic, Subjektiv, Autogram, Akana

    • 11.9.2017  11:44

    Mládežnická vztahová komedie, která se ke konci zvrhne v sexuálně osvětovou příručku s vyloženě apelativními scénami (aneb Když vám to neřeknou doma…). Pro příslušníka každého pohlaví jsou příznačně přípustná pouze striktně limitovaná sociální role. Žena patří k muži, po jehož boku by měla jako vzorná manželka rodit děti a obskakovat plotnu. Jediným účelem koitu je konsekventně plození dětí, nikoli tělesná potěcha partnerů. Pozemské rozkoše jiného typu (jídlo, pití, tanec) film přitom oslavuje bez ostychu, který provází milostné námluvy ústředního páru. Trapnost sbližovacích scén se možná trochu vymkla kontrole tvůrců, ale roztomilost, tu sexuální naivitě Hrušínského a Šafránkové upřít nelze. K milostné scéně se schyluje s pompou, jako kdyby se měly udělovat Medaile Za Zásluhy, což odpovídá oficióznímu pojetí této aktivity v normalizační kinematografii obecně. Nepřekvapí tedy, že pro šťastnou budoucnost mladých je důležitější, aby obstáli před rodiči a dalšími autoritami (lékař) než jeden před druhým. Jako kdyby to nestačilo, do jejich sbližování je přimíchán ještě ministr, samozřejmě soudruh dobrosrdečný, usměvavý a chápavý. Nevím, šlo-li o záměr, ale ve výsledku působí filmem prezentovaný sex velmi asexuálně, jako činnost, která musí být ve společenském zájmu konsolidována na několika úrovních. Výsadou snímku jsou dobří herci všech věkových kategorií, v jejichž podání ani hlášky nejvíce zatížené genderovou stereotypizací nevyznívají tolik urážlivě („ty ženský jsou zvědavý“, „holka musí čekat, až za ní kluk přileze“, „ty máš nápady, až je tě na holku škoda“). Herci, hlášky a idylické vykreslení společnosti (usměvavá prodavačka, mezilidská slušnost) – co víc mohou dnes normalizační komedie nabídnout? Vkusnou zábavu a poučení už jen horko těžko. 55%

    • 4.9.2017  16:16

    Zapomeňte na Shirley Clarkeovou, Johna Cassavetse nebo Barbaru Lodenovou – tohle je nejryzejší ukázka nezávislé americké filmařiny. De facto jde stále o narativní film, ale od filmu strukturálního jej dělí jen kousek. Mnohaminutové záběry-sekvence, vícekrát zabírané nehybnou kamerou, střídání, resp. kombinování černobílého a barevného obrazu, rozvolněná kauzalita (scény by za sebou nutně nemusely následovat v pořadí, v jakém je vidíme), improvizované herectví, zhuštění času (cca patnáctiminutová nepřerušovaná scéna v ložnici pokrývá delší časový úsek, než by odpovídalo její délce) opakované záběry, dlouhé scény, v nichž obraz ustupuje do pozadí (protože vidíme jenom tmu nebo ubíhající silnici) a otěže přebírají countryové balady. Estetická radikalita zčásti vyplývá z guerillového natáčení. Road-movie s rozpočtem sotva 3 tisíce dolarů napsal, režíroval, na osmimilimetrovou kameru natočil (veškerý zvuk byl tudíž dodán postprodukčně), sestříhal a hudbu k němu složil, nahrál a nazpíval Jon Jost. Jeho kritika maskulinity vyrovnávající se s novými společenskými výzvami je ještě vyhrocenější než v některých filmech Nového Hollywoodu (Taxikář, Prsty). Jestli v sobě najdete dost empatie, abyste na homofobním mizogynovi s názory jako z dob osidlování Divokého západu („all women are pussy“) našli něco sympatického, šokující závěr vás stejně přesvědčí, jak velkou chybou snaha o pochopení tohoto hovadského kovboje byla. Stejně jako Gary Gilmore, jehož životem se film volně inspiroval, také Tom ublíženecky rezignoval na začlenění do systému a smířil se s rolí sociálně vykořeněného. Westernová ikonografie nás přitom upozorňuje, že jeho agresivní a sexistické projevy představují aktualizaci hodnot, na kterých byla postavena moderní Amerika. Tím dokáže film nepřipraveného diváka rozhodit ještě víc než svou experimentální formou, dějovou vyprázdněností a jedním pohoršujícím záběrem s králíkem. 70%

<< předchozí 1 2 3 4 32 64 95 126
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace