Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

2003 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 33 64 96 127
    • 26.5.2018  16:42
    Bílý ráj (1924)
    ****

    Stylistickou čistotou a přehledností vyprávění s hladkým kauzálním propojením jednotlivých událostí jde o film, který může být klidně poměřován s Griffithovými melodramaty ze stejné doby (která byla komplexnější zejména díky vyšším rozpočtům, většímu množství postav a akčních scén). ___ Sledujeme několik současně rozvíjených dějových linií s řadou paralel, které „na dálku“ posilují pouto mezi postavami (Ivan utíká před četníky, Nina utíká před Rezkem). Splněním hlavního cíle jedné dějové linie (donést lék matce) je v určitém momentu pověřena aktérka z jiné linie. Její akt dobré vůle (právě dobrosrdečnost představuje ústřední motiv vyprávění) vede ke vzniku citového pouta mezi ústředním párem a stanovení nového, společného cíle. Po tomto dílčím vyvrcholení příběhu je zároveň uvedena nová postava (loutkář), vyvolávající otázku, jakou roli sehraje ve vyprávění a zda nějak hrdinům pomůže s překonáním komplikací, které jim znemožňují společné soužití. Ukáže se přitom, že původcem všech problémů je tentýž člověk a mají tudíž jedno řešení. ___ Film je vyprávěn lineárně, vyjma dvojího a velmi funkčního využití krátkých flashbacků. První má vysvětlující funkci, druhý, s rozbitým křišťálovým zámkem, vyjadřuje emocionální stav hrdinky a zároveň nám připomíná její nedospělost (projevující se neodolatelně rozpustilým hereckým projevem Anny Ondrákové) - aby mohla dospět a vstoupit do světa symbolična, bude dle melodramatických konvencí potřebovat partnera. ___ K neobyčejné kompaktnosti vyprávění přispívá práce s různým rozsahem vědění postav a diváka (na rozdíl od Niny víme, že Ivetta má snoubence, sarkastického intelektuála v podání Gustava Machatého) nebo kompoziční motivace prakticky všech objektů, k nimž je nasměrována naše pozornost (vč. těžkých dřeváků, v nichž Nina nejdříve tančí a následně jedním z nich na chvíli vyřadí z provozu svého pronásledovatele). Do služeb vyprávění jsou zapojené i zimní šumavské exteriéry, kde se natáčelo (Ivanův lék pro matku zmrzl, matka synovi upletla nátepníky). K bezproblémové orientaci v příběhu (a během mnohých akčních scén i v prostoru) přispívají středové kompozice, hlediskové záběry nebo využívání detailů tváří a předmětů. ___ Možná to jsou z dnešního pohledu banality, ale díky stylistické a vypravěčské suverenitě film nemá hluchých míst, je dojemný, napínavý i vtipný (s tím souvisí i pozoruhodný sebereflexivní rozměr, zastoupený postavou loutkáře s jeho „němou hereckou družinou“ - konec jeho představení je zároveň koncem filmu), baví vás jej sledovat a záleží vám na postavách. Pro většinu současných českých filmů nic z toho neplatí. 80%

    • 20.5.2018  13:23
    Jako opice (2011)
    ****

    SPOILERY „To je výchova.“ Píle, vůle, odhodlání. Přísnost, soustředěnost. Žádné emoce. Přesto potřeba citů. Jak asi dopadne tahle cesta z dětství na švédský způsob? Požadavky společnosti nutí obě dívky, z nichž starší nahrazuje té mladší chybějící mateřský vzor, volit při hledání vstupenky do (mužského) světa velkých ambicí a vlastního sebe-uvědomění krajní řešení. Ohroženým druhem přitom v celém filmu nejsou ženy, ale právě muži, jimž může jediné neopatrné gesto vynést obvinění ze sexuálního obtěžování a „jejichž“ symboly chlapáctví (kůň, puška) rovněž ovládají, nebo se učí ovládat ženy (závěrečná scéna krásně naplňuje úsloví „být na koni“). ___ Svou frustraci z nedostatku kontroly, z nutnosti poslouchat příkazy, které pro ni zosobňuje Emma (proto také své sestře říká, že ji nenávidí), Sara příznačně ventiluje rozmlácením plastového koníka. Zatím nemá tolik síly, aby osedlala toho skutečného. Motiv ovládání a pocitu moci se objevuje s úvodní scénou, ve které se zatím podřizuje jenom pes. Stejně poslušný se ale později ukáže být také otec (spíše okrajově přítomný, jako všechny mužské postavy), který dcerám raději ve všem vyhoví. ___ Snaha nenechat si vzít svou nově nabytou a sotva poznanou moc je nakonec důvodem rozpadu vztahu Emmy a Casandry. Jsme nicméně ponecháni na pochybách, zda je to, co se zrodilo z jejich mlčení, skutečně upřímným přátelstvím, nebo jen vypočítavým krokem k získání výhodnější pozice. Emma své nové kamarádce/přítelkyni sice důvěřuje, jak ukazuje scéna se zavázanýma očima, ale zároveň jejich vztah vnímá jako formu experimentu, po jehož krachu si bere zpět svou finanční zálohu. I když se Emma vztahu nebrání, přijímá jej víceméně trpně, cítí, že oslabuje její mimořádně pevnou vůli a činí ji zranitelnější. (Tou skutečně zraněnou je v závěru nepřekvapivě emoce více vystavující Cassandra.) Strach ze ztráty kontroly u ní vytváří potřebu návratu ke starému, chladnokrevnému já, kdy měla city dokonale pod kontrolou. ___ Informace jsou nám dávkovány velmi pozvolna a se skandinávskou skoupostí na zbytečné řeči a emoce. Až téměř po hodině filmu poprvé slyšíme jméno Cassandry. Její identita se tím alespoň pro nás stává důležitější a v závěru ji můžeme snáz litovat coby oběť. Do té doby zkrátka nebylo třeba, abychom její jméno znali. Díky velkému prostoru pro divákovo domýšlení souvislostí neslouží film k hanění jednoho konkrétního typu výchovy/rodinného modelu (co se stalo s matkou?). Něco se dozvíme dostatečně pozdě, aby nás toto odhalení přimělo k přehodnocení dosavadního chování postav (kdo je vlastně Sebastian). Styl režie je stejně „neuvolněný“ jako samotná Emma. Statická kamera, opakující se uvozovací a ukončovací záběry a o to silněji působící kulminace nastřádaného napětí ve finále, kdy musí nevyhnutelně dojít k westernovému duelu (nechybí ani obligátní záběr s větrem hnaným trsem slámy), z něhož se ale nepřekvapivě vyklube dokonalá antiteze velkolepých kovbojských přestřelek. Holky tyhle věci prostě řeší po svém. Zvlášť ve Švédsku. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, JFL, Brygmi, FlyBoy

    • 18.5.2018  08:24
    Piano (1993)
    ****

    Kolik musí žena obětovat, aby byla slyšet? Piano, symbol vyspělé společnosti, poskytuje Adě výsadu. V očích mužů se díky němu stává ženou z jiného, tajuplného světa, čímž je tradiční střet pohlaví obohacen o neméně směrodatný, antropologií lehce načichlý střet kultur. Zatímco Baines touží její svět blíže poznat, její manžel jej chce ovládnout, kolonizovat. Objemný hudební nástroj, který s sebou vláčí jako své břímě, pro protagonistku zároveň představuje možnost úniku do svého vnitřního světa. Díky Bainesovi sice postupně objevuje hudbu také mimo sféru vlastního hraní, zároveň se tím ale vzdaluje dceři, jejíž ztráta by pro ni představovala větší ránu než opuštění manžela. Jakkoli se rozhodne, samotnou ji nečeká štěstí, nanejvýš jen další bolest a ponížení. Ač tvoří jádro snímku klasický milostný trojúhelník a Ada v souladu s melodramatickými zákonitostmi působí jako magnet na veškeré utrpení, Jane Campion banální melodrama nenatočila. Nejzřetelněji se její feministické ohýbání pravidel žánru (mnohem zřetelněji například dává najevo, že muž se ženou nakládá jako s majetkem, s nímž může dle libosti handlovat), projeví nečekaným úhybným manévrem těsně před koncem. Z milostného příběhu o ženě, mužích a pianu se nakonec – s nemalými bolestmi – zrodí silná výpověď o emancipaci. Když si k silnému emocionálnímu zážitku a k herectví Holly Hunter, pro něž nemám slov, přimyslím překrásnou hudbu a kameru, zdá se být adekvátním hodnocení nejvyšší. Jenže v příliš mnoha scénách Piano nic jiného než onu hudbu a pěkné obrázky nenabízí a režisérčin koncept často dostává přednost před věrohodností v jednání postav. V tom je film melodramatický bezezbytku a bez podvratnosti. 80% Zajímavé komentáře: k212, ScarPoul, sidonka, mortak, Autenticita, Manesma

    • 16.5.2018  07:56
    Deadpool 2 (2018)
    ****

    Deadpool 2 je dojemné rodinné melodrama o důležitosti tradičních hodnot. S hrdinou, který se chce po většinu času zabít, zvracením kyseliny a brutálními akčními scénami, k nimž hraje dubstep nebo Enya (rozhodněte se sami, co je horší). Srovnatelně zábavné jako jednička, zároveň temnější a emocionálně i příběhově vrstevnatější.___Retrospektivně (jako velká část prvního dílu) je vyprávěno jenom prvních cca 20 minut, po kterých se film-noir mění v buddy movie (z vězení). Teprve druhá polovina je superhrdinskou týmovkou (Rob Delaney jako Peter by zasloužil spin-off). Cíl protagonisty i role padoucha (opět výborný Josh „Thanos“ Brolin), přicházejícího na scénu poměrně pozdě, se několikrát nečekaně promění. Všechno to spojuje právě onen melodramatický podklad s pozdním/nemožným shledáním a (re)konstrukcí rodiny. Jde tak především o vnitřní konflikt hlavního hrdiny, ne o zničení světa jako v ostatních komiksových filmech. Nevadilo mi proto množství zcela seriózních scén bez sebeshazovacího humoru (krom toho, když po špatném dialogu necháte jednu z postav označit scenáristu za debila, na špatnosti onoho dialogu to nic nezmění). Díky nim berete postavy vážněji než ony sebe samé a závěr vzbuzuje správné emoce (v tomto ohledu je Deadpool soběstačnější než Infinity War – aby vás dojal, nemusíte znát znát předchozích 18 filmů, ale pouze si pamatovat, co jste sledovali poslední dvě hodiny).___ Nejlepší jsou úvodní titulky parodující bondovky, potitulkové scény (resp. mezititulkové, po závěrečných titulcích už nic není) a vtipy pravdivě pojmenovávající nedostatky komiksových filmů, kterým chybí to, čím Deadpool překypuje, totiž nadhled. Vedle konkurence od DC to opět schytávají hlavně X-Men, označeni za zastaralou, genderově nekorektní metaforu rasismu ze šedesátých let. Zamrzí naopak rutinní akční scény s nepřehledným střihem (až na pár plynulejších okamžiků, dávajících svou choreografií vzpomenout na Johna Wicka), které jako u většiny velkoprodukcí tohoto typu zřejmě neměl pod kontrolou sám režisér, nýbrž druhý štáb (a následně lidé starající se o CGI).___ V souhrnu přesto velmi dobrá letní zábava, jejíž tvůrci dokázali vymyslet dost způsobů, jak nás obsahem a konstrukcí příběhu nebo využíváním konvencí různých žánrů i bez možnosti zopakovat „wow efekt“ jedničky od začátku do konce něčím překvapovat. 80%

    • 13.5.2018  12:43

    „What's the point of a fucking window if you can't jump out of it?“ V jiném rozpoložení by mi možná vadilo, jak moc na efekt je to celé udělané a že jde v podstatě o „quaalude scénu“ z Vlka z Wolf Street roztaženou na hodinovou stopáž, ale momentálně mi Melrose svou temností, nihilismem a cynickým humorem přesně padl do noty a nemůžu se dočkat pokračování. Cumberbatch je krom toho v nejlepší formě, styl přesně odpovídá tomu, jak moc/málo je protagonista střízlivý a co se mu zrovna honí hlavou, tempo prakticky nepolevuje a hudební doprovod tvoří skvělé písničky jako „Wild World“ od Cata Stevense.

    • 12.5.2018  13:30
    Hledám Amy (1997)
    ****

    Hledám Amy se až někdy do pětadvacáté minuty rozebíhá jako standardní romantická komedie: svobodný chlapec potkal zdánlivě svobodnou dívku, jsou si navzájem sympatičtí, začínají spolu chodit. Jenomže ta dívka není tak docela svobodná a více než chlapci ji zajímají jiné dívky. Nebo ne? ___ Smith se v málokterém ohledu drží žánrových konvencí. Humor je sprostější, postavy jsou nadrženější, zběhlejší v popkultuře a nepříliš jisté ohledně své sexuální orientace. Tradiční schéma sházení a rozcházení nesměřuje k předvídatelnému závěru a navíc je od začátku ozvláštněno tím, že jsou ve hře tři na sobě závislé postavy. Namísto plnokrevných hrdinů jde ale jen o trochu lépe prokreslené karikatury, zejména v případě Alyssy, ženy hříšné, citově nestabilní a lehce hysterické, se kterou Smith do značné míry nakládá, jako kdyby šlo o pouhé zhmotnění snu každého nerda. Jako vzorové manic pixie dream girl jí chybí autentičtější osobnost a coby bytost z jiného světa slouží zejména k tomu, aby citově nezralého hlavního hrdinu přiměla dospět (jedinkrát film přejímá její perspektivu, aby nám ukázal, jak na vztah reagují její kamarádky). Její osud režiséra nezajímá a logiku se v jejím jednání najít nesnaží. ___ Holdenův strach ze ztráty a nevratných životních rozhodnutí je nejlépe vyjádřen závěrečnou konfrontací všech tří postav. Nechce o nikoho přijít, nechce, aby na pohovce zůstalo prázdné místo. Teprve po této zkušenosti si uvědomí, že nemůže být vždy po jeho, že život není stejně jako komiksy naplněním jeho fantazií. Aby mohl učinit další životní krok, musí nejprve zabít jednu z postav svého komiksu a s tím symbolicky i svou závislost na dosavadním způsobu existence. Sdělení, které se nám Smith snaží předat, v sobě jistě má kus životní pravdy, ale je závažnější, než kolik jeho mikrokosmos komických figurek a dialogů o popkultuře a penetraci snese. ___ Realismus ve vykreslení mezilidských vztahů a citlivost vůči postavám si představuji jinak, což ale neznamená, že by Amy nebyla prvotřídní komedií. Vlastně je tak dobrou komedií zejména díky tomu, jak nepravděpodobně postavy uvažují a jednají. Smith ví, kde postavit kameru a jak rozmístit figury v prostoru, aby scéna byla vtipná už jen tím, kde kdo stojí/sedí a jak se tváří. Po většinu filmu mu stačí statická kamera a několik málo střídajících se prostředí. Bez podobné stylistické suverenity a perfektního timingu (zahřmení po vyznání „I love you“, prostříhávání zraňující konverzace s tvrdými střety hokejistů) by dialogy, na nichž je film postaven, tak nevynikly. Holdenova ztráta rovnováhy a zhoustnutí atmosféry jsou přibližně od poloviny filmu častěji vyjadřovány „nervózní“ ruční kamerou a film se alespoň způsobem snímání vzdaluje od frašky s pečlivě promyšlenými kompozicemi směrem k realističtějšímu záznamu spontánních emocionálních výjevů. Scénář sice ve své snaze o dospělost selhává, ale Smithovu režii bych za vyzrálou bez otálení označil. 75% Zajímavé komentáře: Subjektiv, Morien, chlievik

    • 7.5.2018  12:54

    „Sežral jsi nožičky od nábytku?“ Opravdu kousavá surrealistická satira pro dva herce a jeden byt (s výrazně stylizovanou výpravou s dotekem secese a okultismu). Zároveň společně se Sedmikráskami jeden z nemnoha otevřeně feministických (obsahem, neklasickou „rozbitou“ narací i barvitou výtvarnou stránkou) českých filmů. Krumbachová, sama označení „feministka“ odmítající (částečně proto, že jej nesprávně chápala jako pohrdání celým mužským pokolením), přitom v rozehraném souboji pohlaví nenadržuje ani jedné straně. Na vině je uzurpátorský, vše požírající muž, jenž svět řídí a zároveň drancuje, i povrchní žena bez ambicí a vlastního názoru (její třináctou komnatu v podstatě představuje lednička, kam chtivého muže nechává nahlédnout jen s velkou neochotou), která nastolená pravidla z různých důvodů (aby nebyla sama, aby se cítila žádaná, aby si vylepšila své společenské postavení, aby získala mužovy vědomosti) akceptuje a dotyčného si opakovaně pouští do bytu a obratnou manipulací, drobnými lstmi (a hromadami jídla) jej využívá k uspokojení svých tužeb. Závěrečné osvobození je pouze zdánlivé, dosud submisivní žena se pouze začíná chovat stejně majetnickým způsobem jako muž. Oba hrdinové zpřítomňují určité archetypy spjaté s jejich pohlavím (ďábel, čarodějka vařící namísto lektvarů skvělé pokrmy), ale současně jsou ve své přízemnosti, v tom, jaké své potřeby chtějí primárně naplňovat, velmi lidští. Obsazení Menšíka a Bohdalové do hlavních rolí chápu ze strany Krumbachové jako krásně podvratný krok, umožňující naivnímu divákovi (a tehdejšímu vedení Barrandova, které film schválilo), sledovat film jako neškodnou frašku. Neškodná ovšem Vražda na rozdíl od většiny ostatních normalizačních filmů skutečně není. Když odhlédneme od genderové roviny, lze tuto sérii typických ženských a mužských akcí a reakcí podobně jako jiné filmy vzniklé v posrpnové atmosféře (Spalovač mrtvol, Nezvaný host) číst také jako obecnou výpověď o českém konformismu a ochotě přijmout v zájmu vlastního klidu nestandardní situaci za přirozenou. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, sportovec, tomtomtoma

    • 6.5.2018  15:47

    –Dneska je možný i nemožný –Jestli už není možný jen to nemožný. Pokud byly předchozí Schormovy filmy ve větší či menší míře otevřeny alegorickému výkladu, apokalyptický Den sedmý, osmá noc je plnokrevným podobenstvím, jež realistické čtení prakticky vylučuje. Film natáčený podle Mahlerova scénáře v okupační atmosféře roku 1969 vystihuje – podobně jako Smuteční slavnost, Ucho či Zabitá neděle – dobu svého vzniku náladou absolutní beznaděje i některými tématy (zneužívání moci, nedůvěra ve spravedlnost, davová psychóza). Všichni lidé jsou zlí, ještě horší, mají-li strach. Strach, že se někdo dívá, že někdo poslouchá, že má jejich životy v rukou. Strach, že po téhle noci nepřijde den. Už ani Ježíšovi nikdo nevěří a Máři Magdaléna byla deklasována na oběť mužského chtíče. Šokující otevřenost, ani špetka naděje, frustrující kvantum náznaků. Schorm prostřednictvím naturalistických výjevů jako z Boschových obrazů obnažuje absurditu světa, které se již nelze s trpkostí vysmát. Kdo se tváří tvář ohrožení nepřipadá k pudově jednající smečce, bude zničen. Lidskost a racionalita se vytratily. Ušetřen zůstává pouze místní blázen, kterého se šílenství netýká, protože mu již propadl. Totální morální rozklad jedné vesnice, svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele, byl příliš průhlednou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Natáčení probíhalo mezi červnem a srpnem 1969. V prosinci byla hotova pracovní kopie. Na příkaz ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše putovala rovnou do trezoru. Zdůvodnění se zakládalo na tom, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra pracovní verze proběhla až 17. května 1990 v pražské Lucerně a režisér výsledek nikdy nespatřil. Částečnou improvizací vznikající a ve spěchu dokončovaný film patří z pochopitelných důvodů k nejméně vyrovnaným dílům Evalda Schorma. Přesto jde o mrazivou a nadčasovou studii lidské malosti a krutosti, zvlášť relevantní v časech jako jsou ty dnešní, kdy je společnost opět nejistá, rozdělená a zmítaná vyhrocenými emocemi. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Adam Bernau, dzej dzej

    • 3.5.2018  10:06

    „Spasím je všecky!“ Narušená doba přeje narušeným myslím. Herzův psychologický horor je možná ještě působivější než Fuksova předloha, která mohla být doplněna o nové motivy i díky úzké (a dva roky trvající) spolupráci režiséra a autora předlohy na scénáři. Finální podobu filmu s nimi od začátku utvářel i kameraman Stanislav Milota, což vysvětluje vzácnou semknutost obrazové a literární složky nebo plynulost asociativních přechodů mezi scénami, kdy děj či proslov začínající v jedné scéně často nerušeně (jako nepřerušovaný tok slov) pokračuje ve scéně další, odehrávající se v jiném místě a čase, případně se také změní adresát pronášených slov (někdy je těžké odlišit, zda Kopfrkingl mluví sám k sobě či k jiné postavě). ___ Absolutní kontrola nad prostorem a časem a později také nad životy vedlejších postav (které si od začátku „přivlastňuje“ tím, že pro ně vymýšlí jiná jména) tím pádem náleží Kopfrkinglovi, jehož vyšinutou mysl nikdy neopouštíme. Protagonistovo zkreslené vnímání reality je patrné od prologu v ZOO, v němž vidí své děti zavřené v kleci pro divou zvěř (podobně pohlíží na ostatní zaměstnance krematoria, vyjma Dvořáka a Podzimkové nositele zvířecích příjmení: Fenek, Zajíc, Beran, Vrána). Vyhrocená subjektivita se během filmu projevuje množstvím velkých detailů odpovídajících fetišům hlavního hrdiny (ústa, ženské zátylky), náhlými prostřihy (např. do Kopfrkinglovy oblíbené, stejně jako on spořádané a čisté koupelny), sugestivních záběrů širokoúhlými objektivy s velkou hloubkou ostrosti nebo „rybím okem“ (předzvěstí tohoto deformovaného vidění skutečnosti je odraz rodiny ve vypouklém zrcadle na samém začátku filmu), švankmajerovským zesílením zvukových efektů, rapidmontáží těkající po různých objektech Kopfrkinglova zájmu (smuteční rámečky pro zákon o kremaci, Fenkova sbírka motýlů, fotografie árijských krásek), hudbou rozeznívající se v momentech Kopfrkinglova (sexuálního) vzrušení při řešení záležitostí kremačního charakteru. ___ Za nejobjektivnější lze považovat úvodní titulky s „roztrhávanými“ obličeji, předjímající rozdvojení Kopfrkinglovy osobnosti, založené od začátku na řadě rozporů: Čech s německým jménem, asexuální domácí prostředí x navštěvování bordelu, kde Kopfrkinglovu oblíbenou prostitutku hraje stejně jako jeho manželku Vlasta Chramostová... s Kopfrkinglovou nelidskou, třebaže jen zdánlivou vyrovnaností - viz např. kompulzivní potřeba česat druhým, mrtvým i živým, vlasy, stále obtížněji skrývaná fascinace sexem a násilím, zvyšující se neklid (a s ním i tempo vyprávění - viz uspěchaná snaha zabít Zinu) - pak kontrastuje neurotický manželský pár ztvárněný Menšíkem a Myslíkovou, nejnápadněji svými komickými výstupy narušující vážnost film, jehož humor je jinak mnohem decentnější (oba dva navíc společně s tajuplnou dívkou v černém a některými opakujícími se replikami, jmény a gesty zajišťují pravidelný rytmus vyprávění). S Kopfrkinglovým kultivovaným, jazykově vytříbeným projevem v neměnném rytmu, pak ostře kontrastuje stupňující se zvrácenost jeho myšlenek. ___ Psychologická studie člověka, který v nacistické ideologii najde podloží pro svou fascinaci smrtí a reinkarnací, patří k nejděsivějším československým filmům také zásluhou natáčení ve skutečných krematoriích (jejichž provoz nebyl zcela přerušen), kongeniální hudby Zdeňka Lišky a minuciózního herectví Rudolfa Hrušínského coby velkého přítele žehu a jednoho z typických maloměšťáků, jejichž sebezahleděnost, úslužnost a omezenost přispěly k nástupu a udržení nacismu (ne náhodou Kopfkinglův proslov na manželčině pohřbu, tedy poté, co definitivně ztratí kontakt s realitou, připomíná projevy Hitlera). Vzdor množství brutálních mordů, k nimž v závěru filmu dojde, je Spalovač mrtvol zároveň mrazivě vtipným filmem. Jak psali dobové kritiky, „smích se mísí s pocitem nevolnosti“, „satirický obsah pozvolna houstne do polohy groteskně sešklebeného hororu.“ ___ Spalovače můžeme vztahovat k době, kdy se odehrává, případně k době, kdy byl natočen (srpen 1968), vzhledem k omezení vyprávění na hledisko jednoho člověka, kterému širší souvislosti unikají, ovšem vypovídá především o nadčasovosti zla, které se vzhledem ke své banální podstatě (a Kopfrkingl skutečně je banální člověk) může objevit ve kterékoliv době (viz také „Peklo“ z Boschovy Zahrady pozemských rozkoší v předposlední scéně filmu). Film, který nepřestane být aktuální a nad jehož genialitou nepřestanu žasnout. 100% Zajímavé komentáře: sportovec, Nick Tow, Marthos, NinadeL, dcierny, Offret, see_sawandrew , maarr, Jankyč

    • 30.4.2018  14:29
    Psí ostrov (2018)
    ****

    Psí ostrov nevyniká vypravěčskou důmyslností Grandhotelu Budapešť nebo hravostí Fantastického pana Lišáka, ale stále jde o tak neskutečně vypiplaný film, že máte co chvíli chuť začít štěkat radostí.___Anderson pokračuje ve zdokonalování svého stylu, který už skoro ani nekontaminuje ozvláštňujícími, pro jeho rukopis atypickými postupy, jako bylo dříve např. použití ruční kamery, zoomu nebo sem tam nějaké asymetrické kompozice. Oživení mají nejčastěji podobu změny stylu animace (záběry z bezpečnostních kamer např. nejsou stop-motion, ale ručně kreslené), s čímž zároveň souvisí motiv převádění významů mezi různými jazyky a kulturami (některé japonské výroky jsou například tlumočeny, přičemž reakce tlumočnice na to, co slyší, mají zcizovací efekt).___Ve srovnávní s jinými Andersonovými filmy je tenhle nečekaně a zcela záměrně ošklivý (nebo možná lépe „ne roztomilý“) – psi žijí na obří skládce mezi krysami, jsou nakažení divnými chorobami (Petrem Putnou v podařených českých titulcích vtipně pojmenovanými) a živí se hnijícími odpadky. Občas vidíme v detailu ukousnuté ucho nebo kus sedřené srsti (a v celku pak transplantaci ledviny), ale pochmurná šedivost k filmu tematizujícímu (otevřeněji než Grandhotel) vzestup autoritářství, nelidskost člověka a hrozící genocidu (resp. její psí obdobu) docela sedí. O podívanou pro děti, kterým by mohlo vadit i pomalejší tempo a minimum „zjevných“ gagů (humor je založen převážně na ironické juxtapozici situací/objektů, infantilního a dospělého), zrovna nejde.___Anderson opět předkládá uzavřený svět se specifickými pravidly, z něhož se hrdinové snaží za pomocí dobře promyšleného plánu (namísto něhož se ovšem opakovaně uchylují k improvizaci) uniknout. Pro západního diváka je pak takovým svébytným světem, kam může prchnout ze své všednodennosti, nejen ostrov, kde se většina příběhu odehrává, ale celé Japonsko, z jehož ikonografie, historie i gastronomie Anderson výrazně těží (zápasníci sumo, kvetoucí třešně, divadlo Kabuki, příprava sushi, japonský dřevořez, čanbara filmy, taiko bubny jako základ soundtracku…). Jeho přístup k japonské kultuře není vždy dvakrát citlivý – odboj proti proradným kočkomilům například vede americká studentka na výměnném pobytu, která prokáže větší odvahu a uvědomělost než její japonští spolužáci –, ale zároveň Zemi vycházejícího slunce neproměňuje v muzeum kuriozit pro japanofilní fetišisty.___Ani tentokrát nechybí bloková konstrukce s prologem, úvodem a čtyřmi kapitolami, z nichž každá má jiný cíl a všechny spojuje vývoj vztahů mezi postavami. Vyprávění je oproti matrjoškovému Grandhotelu Budapešť lineární - vyjma pár flashbacků, které ovšem společně s nadbytkem vysvětlujících monologů narušují plynulý tok vyprávění. Film neodsýpá stejně rychle jako dřívější andersonovky a pro diváky, kteří se do kina půjdou pobavit, může být trochu obtížnějším soustem, jakkoli jde ve své podstatě stále o široce přístupný a dobře srozumitelný pop a vlastně, poněkud paradoxně (s ohledem na téma a prostředí), také o jeden z opatrnějších Andersonových filmů. 80%

    • 29.4.2018  16:35

    „Jsme citoví analfabeti.“ Neuhýbavý pohled na vztah dvou inteligentních dospělých lidí, schopných vést otevřený dialog. Strohá mizanscéna. Odpozorované akce a reakce. Napětí a uvolnění, lhostejnost a závislost. Láska skrze nenávist. Oproti americkým „realistickým“ vztahovým dramatům (Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Žena pod vlivem) si Scény vystačí bez nápadných záběrových kompozicí i bez cassavetsovského vizuálu á la home video, a z větší části také bez vyhrocování situací do krajnosti. Síla filmu spočívá v jeho schopnosti racionální dekonstrukce iracionálního fenoménu. Bergman v zásadě opět pojmenovává stavy, pro něž sám slova nalézt nedokážu, tentokrát ale takové stavy a takovým způsobem, že jsem jeho sdělení plně porozuměl. Nebo alespoň myslím Podrobněji a osobněji tady. 90% Zajímavé komentáře: murakamigirl, Sandiego, selviskhed

    • 29.4.2018  16:29
    Lola Montès (1955)
    ****

    Melodrama za všechny peníze – nejdražší francouzská koprodukce své doby. Po své premiéře zůstala opulentní ukázka Ophülsova sklonu k vypravěčským i stylistickým excesům mimo okruh kritiků z Cahiers du Cinéma nedoceněna. Teprve po režisérově smrti k ní pozornost většího množství cinefilů přitáhl americký auteurista Andrew Sarris, označující Lolu za nejlepší film všech dob. Bezradnost producentů nicméně udělala své a film byl krátce po premiéře zmrzačen necitlivými střihovými zásahy, přeskupujícími události do chronologického pořádku. Syté technicolorové barvy, původní cinemaskopický formát a stereofonní zvukovou stopu první kopie nejvěrněji přibližuje a Ophülsovu neortodoxní vyprávěcí strukturu zřejmě nejpřibližněji zachovává restaurovaná verze od Cinémathèque Française, přístupná na discích od Criterionu. Pokračování zde. 80%

    • 29.4.2018  16:27

    Mám slabost pro snímky o investigativní žurnalistice (Sladká vůně úspěchu, Vysíláme zprávy, Dobrou noc a hodně štěstí, Zodiac) a tohle je jeden z nejlepších. Lopotné kutání hluboko ukrytých informací hájí, ale neidealizuje. Připouští, že tahle práce je šílená dřina, časově náročná, vyčerpávající a monotónní (film nevypouští ani tu méně zábavnou část vyšetřování, například dlouhé přesuny na vzdálená místa, zbytečné návštěvy a nikam nevedoucí telefonáty), nechává však na divákovi, aby posoudil, zda výsledky pátrání stály za to (film končí před publikováním klíčového článku). Pokračování zde. 90% Zajímavé komentáře: StarsFan, Faidra, Iroquaise, Merggie, Svadbos

    • 25.4.2018  18:39

    Infinity War v sobě nese několik výborných (hl. Thorova linie) a pár průměrných marvelovek: dosažení cíle je odkládáno kvůli tomu, že hrdinové stále dokola opakují tutéž „chybu“, čímž nám tvůrci stále dokola polopaticky sdělují, co je ústřední myšlenkou filmu, nejmasivnější akce se odehraje v zásadě jen kvůli tomu, aby bylo co epického nastříhat do traileru, když režiséři přepnou do melodramatického módu (což činí mnohem častěji než dříve), některé dialogy jsou dost „cheesy“, děj je s postupujícím časem stále předvídatelnější, oddalování nevyhnutelného únavnější a vyprávění monotónnější... Pohromadě to drží hlavně díky emocionálně hutnému rozkrývání záporákových pohnutek, na které jsou vázány body obratu i dělení do tří velkých dějových bloků.___Film hodně táhne nahoru nesmlouvavé finále, ale skrz naskrz vážný přístup příběh neprostupuje ani zdaleka v takové míře jako v Loganovi nebo Nolanových Batmanech. Dobře zabavit diváka, nikoliv jej přimět přemýšlet nad smyslem násilí nebo cenou za hrdinství/lidskost, je stále na prvním místě. Nejlepší marvelovkou pro mne zůstává druhý Kapitán Amerika, o jehož stylistické čistotě a vypravěčské sevřenosti si dost epizodická Infinity War (přičemž některé postavy vyprávění opustí na tak dlouho, až skoro zapomenete, že ve filmu jsou), střídající příliš mnoho stylů (a přitom nemající, poměrně logicky, žádný svůj osobitý styl jako Thor: Ragnarok nebo Black Panther), může nechat zdát.___Feige a spol. tentokrát, podobně jako Singer v podstatně těžkopádnějších X-Men: Apokalypse, jdou až na hranu toho, kolik výrazných postav lze vměstnat do jednoho celovečeráku tak, aby se nerozsypal, aby divák neznalý předchozích osmnácti filmů nebyl úplně ztracený a aby si divák s MCU dobře obeznámený přišel na své a zároveň mu nepukla hlava. Moc si nedokážu představit, kam dál se dá zajít a zřejmě lze považovat za obrovský úspěch, že výsledek není ještě mnohem méně konzistentní a že má vcelku vyrovnaný rytmus (z velké části zásluha rychlých a vtipných slovních výměn).___ Žádný převrat a nic tak podnětného (stylem, obsahem či vyprávěním), abych to toužil vidět v brzké době podruhé, ale jednoznačně skvěle vypočítaný a fanouškům chytře sloužící (už jen ty nástupy jednotlivých hrdinů na scénu) blockbuster za všechny prachy, dávající svými produkčními okolnostmi vzpomenout na zlaté časy velkovýrobního hollywoodského systému (skupina stálých hvězd + neměnný okruh spolupracovníků). S citlivějšími diváky, kteří za ty roky k marvelovským superhrdinům trochu přimkli, navíc dokáže slušně zamávat (sám jsem během titulků a ještě chvíli po nich cítil fakt dost nepříjemnou bezmoc a úzkost). 80%

    • 25.4.2018  07:32

    „Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?“ Vrchol Juráčkovy (režisérské i scenáristické) tvorby i československé nové vlny. Přes brzký zákaz mne překvapuje, že takto komplexně zašifrované, Kafkou a Swiftem poučené zprostředkování pocitů jedince neakceptovaného společností vůbec bylo dokončeno. Je to film plně autorský (mužem s kočkou odkazující na Postavu k podpírání), absurdní, satirický, zneklidňující, ale hlavně filozofický. Klade (si) otázky, nedává odpovědi. Ideje, s nimiž je Gulliver v různých podobách konfrontován, jsou pro Juráčka důležitější než ucelený příběh. Také rozdělení do dvanácti dosti odlišných kapitol, z nichž první dvě slouží k jakémusi úvodnímu „zasvěcení“, vylučuje souvislé vyprávění, jakkoli jde o film s důmyslně vymyšlenou strukturou (teprve ve druhé polovině se film trochu zklidní a mnohé matoucí fragmenty začnou dávat smysl). Proč ostatně žádat striktně logickou strukturu od filmu vzniklého ve světě, v němž zákony logiky pozbyly platnosti? Atmosférou intenzivně pochmurné, analýzou rozmanitých lidských povah velmi pronikavé „otevřené dílo“ (směr vaší interpretace se do velké míry bude odvíjet od toho, zda se zaměříte spíše na individuální, nebo na společenskou rovinu), které lze pro jeho stylistickou originalitu (jump cuty, symetrické kompozice, prvky grotesky, neustále rozbíjení časoprostorových vztahů) obdivovat i v momentech, kdy vůbec nebudete chápat, co vlastně sledujete (tj. často). 95% Zajímavé komentáře: sinp, honajz, Aug, dikobrasson

    • 24.4.2018  15:51

    Tiché místo je především vynikající psychologické drama o ztrátě (někoho blízkého, vlastního hlasu) a nemožnosti dát průchod prožívané bolesti (která ale může být proměněna v sílu, na čemž je zčásti založeno finále). Postavy musí všechny emoce držet v sobě, což akorát prohlubuje trauma. Jejich zdroje a projevy radosti, které by jim ulevily, jsou výrazně omezené. Oddat se hře, na které je založená dnešní společnost (protože nechceme jenom konzumovat, ale zároveň se bavit), znamená riskovat život. V tomto ohledu jde o antitezi dystopie Ready Player One, která ukazuje společnost oddávající se již pouze a jenom hře. K první tragédii dochází kvůli hračce, k další málem dojde při hraní deskové hry (příznačně jde o Monopoly – slast z nakupování si postavy mohou dopřávat pouze touto cestou). Tančit můžou partneři jenom se sluchátky v uších, jinak je použití technologií, na nichž jsme dnes tak závislí, takřka vyloučené… Přestože ve filmu skoro není dialogů, zásluhou znamenitých herců, informací rozesetých v mizanscéně a toho, jak postavy v určitých situacích reagují, po celou dobu chápeme, co hrdinové prožívají a oč jim jde, v čemž spatřuji hlavní výlučnost snímku. Ukazuje, co se již mnozí režiséři během (necelých) sta let zvukové kinematografie odnaučili – jak psychologicky vrstevnatý příběh lze vyprávět beze slov. Díky zaměření na postavy nachází své opodstatnění pomalejší prostřední část, ženino rozhodnutí počít dalšího potomka (zaplnit prázdnotu) i některé lehce sentimentální momenty (které jsou ovšem rušivé pouze při aplikování čistě hororového čtení). Jako horor je Krasinského film stále znamenitě zrežírovaný a skoro nám nedá vydechnout, byť využívá poměrně známých triků a málokdy nabere odvahu být opravdu bez zvuku. Nejen svým obsahem, ale i stylem tak v zásadě potvrzuje, že američtí filmaři mají z máločeho takový strach jako z absolutního ticha. Tiché místo proto není tolik pozoruhodné prací s tichem, jako hladkým propojením základní podmínky pro přežití v daném fikčním světě (nevydávat žádné hlasitější zvuky) s tím, co postavy prožívají. Skutečnost, že film končí v tom nejlepším (aniž by vyvolával pocit, že něco zásadního nebylo vysvětleno), mne přiměla přidat k jasným čtyřem ještě pátou hvězdičku. 90%

    • 23.4.2018  17:45

    „Thank you for coming back to me.“ Leanova skrz naskrz britská romance je pravým opakem brakového melodramatu Flames of Passion, které hrdinové znechuceně sledují v kině (a ani nevydrží do konce). Zdrženlivý styl dlouhých záběrů, pomalých prolínaček a minima detailů přitom odráží povahu vztahu mezi Laurou a Alecem. Společnost (druhých) jim od prvních minut překáží ve štěstí. Své vášni se nemohou plně oddat, neboť jsou spoutáni konvencemi a křesťanskou morálkou (a náhražky hledají v laciných filmech a sladkém pečivu, které Alec komentuje slovy „one of my earliest passions“). Laura je coby (ne)šťastně vdaná manželka a matka dvou dětí odsouzena žít skrze (a pro) druhé, nikoli sama za sebe, a cítit se provinile i za to, k čemu se ještě neodhodlala. Dokud nepotkala Aleca, neměla chvilku pro sebe, její přání a potřeby nikoho nezajímaly. Díky novému příteli se opět učí sdílet (radost a smích), podřízení nahrazuje vztahovou rovnováhou. Výrazným zohledněním ženské subjektivity (zvukové i obrazové) je film navzdory konzervativnímu vyznění poměrně moderní. Vykolejená díky románku, příznačně započatého na místě věčného míjení a letmých setkání, uvědomuje si Laura, že celý její život nepatří manželovi. Promlouvá-li vnitřním hlasem k němu, své dojmy adresuje zároveň divákům, které takto stejně jako svého muže žádá o pochopení a odpuštění. Pro její komentář je příznačná snaha racionalizovat učiněná rozhodnutí, dodat prožitému jeho převyprávěním smysl. Díky retrospektivnímu vyprávění si film může od událostí po celou dobu držet lehký odstup (první polibek je například snímán v celku), který je ovšem vyvažován subjektivními scénami prudkých citových pohnutek (expresivní naklonění kamery v závěru). Napětí mezi odměřeností a podléháním emocím napomáhá společně se střídmým zapojením klasické hudby (Rachmaninoff) a prokládáním hlavní dějové linie komickými epizodkami s výraznými vedlejšími figurkami výborné rytmizaci filmu, který je navzdory žánru se sklony k nestřídmosti nejen krátký, ale také má spád. Délka filmu odpovídá jeho původnímu názvu a vystihuje také nedlouhou dobu, kterou Laura a Alec strávili společně. Jestli si nebudete přát, aby film nemusel skončit a oni spolu mohli zůstat déle, můžete si gratulovat k tomu, že vás nedojal jeden z žánrově nejčistších a vypravěčsky nejbrilantnějších romantických filmů všech dob. 85% Zajímavé komentáře: Anderton, Cimr

    • 20.4.2018  08:16
    Pomsta (2017)
    ****

    Budou SPOILERY (ačkoliv většina podstatného je prozrazena v traileru). Stylový a intenzivní ekofeministický rape-revenge flick, jehož protagonistka by mohla být mladší sestrou Furiosy z posledního Šíleného Maxe (spíš než nová Lara Croft, která není zdaleka tak cool). Coralie Fargeat své hrdince neupírá právo chovat se vyzývavě, ale zároveň rozhodně netvrdí, že by si za znásilnění mohla sama (jak naznačuje člověk, od kterého by čekala podporu a z něhož se vyklube nejkrutější svině). Na vině je pouze frustrace muže, který si potřebuje potvrdit svou dominanci. Jediný svědek zločinu, který se v podstatě odehraje v domácím prostředí, se tváří, že nic nevidí a neslyší. Podobně jsou následně vymazány veškeré důkazy o znásilnění, k němuž jakože nikdy nedošlo, což je pro přístup společnosti k sexuálním zločinům stále dost příznačné.___ Až krajní zkušenost každopádně iniciuje ženinu proměnu ze sexy objektu v subjekt. Přičemž v závěru, zejména během mimořádně dlouhého jednozáběrového procházení domem, kdy se společně s dosud neohroženým mužským antagonistou bojíme toho, co by mohlo číhat za rohem, se objektem stává (zcela nahý) muž. Jen krom toho po většinu filmu působí vystrašeně, občas propukne v pláč a první výstřel pušky ji odhodí metr dozadu. Ani poté, co se z ní stane mstitelka, není nelidsky neomylnou a chladnokrevnou vražedkyní. Zároveň ale snese víc než běžný smrtelník a může díky tomu vykonat náležitě krvavou pomstu.___ Proměnlivá míra její zranitelnosti odpovídá potřebám vyprávění, nikoliv realitě. Rejpalové neuznávající ontologickou svébytnost fikčního světa můžou namítat, že kdyby šestadvacetiletá holka ztratila tolik krve, je dávno tuhá (o dalších jejích výkonech nemluvě), ale řešit realismus u záměrně nadsazené exploatace (nabízející mimo jiné libovou splatterovou poctu scéně s vytahováním střepů z nohy ze Smrtonosné pasti) mi přijde dost pomýlené. Podobně mimo jsou výhrady k předvídatelnému příběhu, v podstatě shrnutému jednoslovným názvem. Není důležité, k čemu dojde, to víme (a režisérka ví, že víme a s konvencemi a diváckým očekáváním si proto neustále pohrává), ale jak to bude vypadat.___ Pomsta je jedním z těch filmů, kde i záběr mrtvoly s vypíchnutýma očima plující po hladině vypadá „pěkně“ a chcete se jím chvíli kochat (což díky nadstandardní délce záběrů taky můžete). Subjektivní hlediska, velké detaily vedle velkých celků, viscerální efekt umocňující zesílené zvuky, ironické prostřihy z jedné akce na jinou... Vedle některých extrémních evropských a belgických hororů film výtvarně připomíná tvorbu Toma Forda nebo Nicolase Windinga Refna a navíc má perfektní soundtrack od člověka, který dělal neméně boží hudbu k remaku Maniaka. Je proto radost se na to jenom koukat a poslouchat.___ Pokud by vám to nestačilo, můžete přemýšlet nad biblickými symboly (nakousnuté jablko hříchu, hrdinčino znovuzrození začíná hořícím keřem, svou první oběť oslepí) a střetem techniky a přírody. Na jedné straně jsou muži se svými auty, vysílačkami a střelnými zbraněmi, kteří znásilňují ženy a loví zvířata (a topí pavouky ve vlastní moči). Okolní svět si podmaňují a ničí jej. Ženě oproti tomu postupně pomůže oheň, voda a „indiánská droga“ peyotl, pod jejímž vlivem si v jedné z nejdivočejších scén filmu, zahájené stylově Mozartem, na břicho vypálí orla z pivní plechovky (podobně divoký je následný dojezd, připomínající tu nejradikálnější filmovou avantgardu). Technika ji opakovaně zrazuje (na čtyřkolce jí dojde benzín, první puška není nabitá, druhá ji odhodí). Krajinu si nepodmaňuje, splývá s ní a čerpá z ní sílu, o kterou byla muži připravena. ___Když k ní nebudete apriori přistupovat jako k blbému béčku, zjistíte, že Pomsta je poměrně chytrý film od režisérky poučené (zejména) evropskou exploatační tvorbou, která se nebojí tnout do živého. Jsem hodně zvědav, co natočí příště. Zejména hororovým fanouškům vřele doporučuji. Diváci, kteří mají během podobných filmů nutkavou potřebu dávat i během vážně míněných scén hlasitým smíchem najevo svou domnělou intelektuální převahu, nechť raději zůstanou doma. 80%

    • 19.4.2018  10:16
    Hastrman (2018)
    ***

    Havelkův film postrádá silnější konflikt, postupně gradující drama (kamenování v závěru přichází znenadání) a větší tajemství (identita osoby pobíhající lesem a obsah dřevěné skříně moc zvědavosti nepodněcují). Kvůli tomu ztrácí na síle také ústřední vztah. Milenci nejsou okolnostmi nuceni, aby jeden o druhého bojovali a hájili své city a taky není zřejmé, co – kromě jakési animální přitažlivosti a čtenářské vášni – je k sobě vábí. On a ona jsou natolik odlišní, že mezi nimi chybí jakákoliv chemie a vše pouze předvídatelně směřuje k odhalení pravé identity jedné z postav. Je toho zkrátka málo, co diváka zaměstnává. Subjektivní stopáž hodně přes dvě hodiny. ___ Jistý rytmus vyprávění, které místy úplně stagnuje, dodává akorát knižní a poněkud mechanicky působící dělení do kapitol podle tradic spjatých s danou roční dobou (postupně stále více iritující je také uvozování každé kapitoly písní a kamerou letící nad rybníkem – což je bohužel Havelkův oblíbený a proto velmi nadužívaný stylistický prostředek). Stejně knižně působí vesměs zbytný voice over. Přitom by scénář stačilo dramaturgicky pročistit, zamyslet se nad tím, k čemu daná scéna ve vyprávění slouží, kdo je vypravěčem (a uzpůsobit tomu fokalizaci) a dopilovat logiku návaznosti sekvencí (i záběrů, protože občas jsou patrné chyby v kontinuitě).___Kombinace vzletného romantismu, projevujícího se vedle hudby kompozicemi à la Der Wanderer über dem Nebelmeer a patetickými dialogy, a lehké nadsázky, přítomné zejména v šibalství některých postav, moc nevyšla. Film působí rozháraně, trpí podobnou krizí identity jako protagonista. Některé humorné momenty jsou pak úplně mimo celkový tón filmu (zmínka o „blinkání vody“, předstíraná autoerotika). Nejlépe pro mne Hastrman fungoval jako baladicko-hororová kronika života na českém venkově ve třicátých letech 19. století, výrazně zohledňující pohanské zvyky a lidové umění (písně, divadlo). Dost filmu pomáhají herci (zejména ve vedlejších rolích, ale Simona Zmrzlá taky dokáže potěšit, když dá průchod Katynčině divokosti a živočišnosti), kamera a pěkná hudba. ___Kdybych znal předlohu, kterou mám stále chuť si přečíst (už kvůli oné druhé rovině odehrávající se v současnosti, která je ve filmu odbyta bizarně enigmatickým epilogem), možná budu kritičtější. Takhle jsem docela smířlivý, protože mě Hastrman oproti mnoha jiným českým filmům svým obsahem ani řemeslným zpracováním neurážel, nezáměrně směšný mi přišel jen párkrát (stromový sex à la Antikrist) a některé scény, převážně spjaté s oněmi pohanskými rituály, byly vcelku působivé. 55%

    • 16.4.2018  10:25

    "Fuck me gently with a chainsaw." Škola je peklo a kdo chce přežít, musí zabít. Heathers se občas nechtíc octnou za hranicí hodně černé komedie, což nám film dnes, po mnoha školních masakrech, na druhou stranu umožňuje vnímat jako mírně stylizované, jinak však pravdivé zachycení středoškolské mikro-společnosti. Sociologický výzkum, z něhož se nikdo nepoučil. Jeden z mnoha. 75%

    • 15.4.2018  11:35

    V inscenování trapnosti neměl Forman sobě rovného. Ve filmu snad není dialogu, při němž by oba mluvčí byli naladěni na stejnou vlnu a navzájem se poslouchali, který by proběhl bez rozpaků, dlouhých zámlk a hledání vhodných slov a který by jednu či druhou stranu ve výsledku něčím obohatil. Lásky mají ještě epizodičtější strukturu než Černý Petr, protože jsou nejen vyprávěné v několika časově vzdálených a prostorově oddělených kapitolách, ale navíc postrádají protagonist(k)u, byť se většina dějových linií sbíhá k jedné nešťastné holce, kterou nikdo nechce (partu fotříků v uniformách zase nechce ona) a která po celý film stojí tak trochu bokem (nebo za dveřmi). Vyprávění přitom postupuje od hlediska těch, kteří rozhodují (armáda, vedoucí závodu) přes hledisko mladých hrdinů zpět k autoritám (rodiče – represivní aparát přitom reprezentuje zejména matka, jejíž prohlížení cizího kufru provokativně doprovází státní hymna), takže mládež se zdá být z obou stran sevřená systémem, který jí vnucuje své představy o tom, jak by se měla chovat. Není proto divu, že se mladí nedovedou svobodně rozhodnout. Neměli možnost se to naučit. Přestože filmu dominují ve vší přirozenosti zachycené sociální interakce, k jeho oživení napomáhají nápadité kompozice (Pucholt opřený o nahou Brejchovou) a mistrovsky vystupňované gagy jako z němých grotesek (lovení snubního prstýnku, stahování rolety během první ze dvou geniálních postelových scén). Taky během nich je dominujícím pocitem trapno z toho, že lidé a věci selhávají a komunikace se zadrhává. Suicidální Andula je přitom jedním z nejsmutnějších živoucích Formanových důkazů, jaké důsledky tato neschopnost porozumění může mít. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec

    • 13.4.2018  18:09
    Fénix (2014)
    ****

    Šestá spolupráce Christiana Petzolda a Niny Hoss oživuje odkaz tzv. „troskových filmů“ (Trümmmerfilmen) jako Vrahové mezi námi nebo Německo v roce nula a zároveň jej obohacuje o prvky hitchcockovského thrilleru. Snahu překonat hrůzy války, aniž by bylo vymazáno šest let dějin, se Petzold rozhodl konkretizovat osudem židovské zpěvačky Nelly. První proměna, která ji po návratu čeká, má zatím pouze estetický charakter. Díky plastické operaci by měla získat zpět svou původní tvář. Její manžel ji ovšem nepoznává. Z důvodů, jež nám budou důmyslným dávkováním informací osvětleny později, si odmítá připustit, že by mohla přežít. Stejně jako Scottie v Hitchcockově Vertigu, začíná i hlavní mužský hrdina Fénixe „vytvářet“ svou osudovou ženu. Netuší přitom, že ji má celou dobu před sebou. Nelly poslušně plní přání svého manžela, znovu se učí být sama sebou a doufá, že nakonec, se správnými šaty, účesem a chůzí, bude akceptována v roli, která jí náleží. ___ Zápletka filmu má lehce brakový nádech. Petzold ale žánrovým svodům odolává a za pozvolného dokreslování komplexního psychologického portrétu ústřední hrdinky si připravuje půdu pro emocionálně devastující finále. Nezajímají ho šokující dějové zvraty a svým striktně lineárním vyprávěním nás nechce držet v očekávání, kdy Johnny svou ženu konečně pozná. Napětí snímku je subtilnější povahy a vychází z otázek týkajících se spoluzodpovědnosti za národní dějiny. ___ Diváky znalé německé kinematografie potěší, že Petzold svou mnohovrstevnatou studii lidské (ne)schopnosti akceptovat minulost prokládá odkazy k výmarské kultuře, zatímco stylizací mizanscény upomíná ke stylu filmů noir. Vedle identity jedné ženy a jednoho národa tak před námi jako fénix z popela povstává také filmový styl, který byl stvořen poválečnými traumaty. ___ Petzoldův navenek tichý a nenápadný snímek je mistrně strukturovaným dramatem, které tematicky bohatou síť metafor vyvažuje napínavým vyprávěním, aniž by si vypomáhal formálními či obsahovými klišé. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, MessiáŠ, Madsbender

    • 13.4.2018  18:07

    Za jednu z příčin narůstající infantility post-industriální společnosti je udávána absence iniciačních obřadů. V západním světě chybí zlomová událost, která by zřetelně oddělila fázi dětství od fáze dospělosti. Francouzské drama Táhni do pekel nás naopak zavádí do jedné z posledních přežívajících komunit, které význam zasvěcujících rituálů nepodceňují a formativnímu vlivu civilizace nadále vzdorují. Se všemi riziky, která s sebou takový tradicionalismus nese. ___ Zápletka získává konkrétní obrysy pozvolna. Během prvních minut sledujeme bez uvedení do děje jednu velkou rodinu, jejíž členové tráví čas lovením zajíců nebo kradením benzinu. Teprve postupně z dialogů vyplyne, kdo si s sebou nese jakou minulost a roztříštěné vyprávění se začíná sbíhat k ústřední loupeži. Ta přesto netvoří dramatické jádro filmu. Zločin pouze akceleruje proces Jasonova dospívání, které po mozaikovitém prologu sledujeme téměř v reálném čase. Je zřejmé, že samotná testosteronová noční jízda bude pro partu dobrovolných společenských odpadlíků důležitější než cíl, k němuž dojedou… nebo taky ne. ___ Zvýšená ochota jít do rizika je pouze jednou z vlastností, které si Hue ve své studii chlapské sounáležitosti všímá. Tím, jaký význam přikládají ničím neomezované svobodě, připomínají hrdinové filmu westernové kovboje. Jestliže chlapcova pobožná matka zastupuje civilizaci, Jasonovi tři kumpáni reprezentují divočinu. Mladému společníkovi udělují lekce přežití ve světě jasně rozděleném na lovce a oběti, přičemž Frank raději zemře, než aby se stal člověkem respektujícím vymezené hranice. Nenechat se omezovat – to je pro něj nejvyšší hodnota. ___ Otevřený závěr filmu naznačuje, že rodinný odkaz nemusí nutně zaniknout, bude-li obohacen o nové hodnoty. Názorová nevyhraněnost konvenuje dokurealistickému stylu natáčení. Kamera přilepená na těla herců zvýznamňuje motiv mezimužské intimity a úzkých citových vazeb a zároveň přispívá k intenzivnímu pocitu, že jsme svědky bezprostředně probíhajícího dění. 65%

    • 11.4.2018  11:09

    Minervini je příkladem hybridního filmaře (v Itálii dále např. Alessandro Comodin, Michelangelo Frammartino a částečně i Gianfranco Rosi), jehož filmy jsou příliš dokumentární, aby mohlo jít o fikci a zároveň je v nich tolik inscenovaných momentů, že nejde o čistý dokument. V The Other Side stejně jako v předcházející texaské trilogii neherci přehrávají scény více či méně inspirované jejich skutečnými životy a následně seřazené do podoby relativně souvislého vyprávění (k propojení přitom často slouží ony inscenované scény). Jde tak o kombinaci dokumentární observace s kolektivní dramaturgií (něco podobného, „kolektivní antropologii“, v minulosti uplatňoval Jean Rouch). Štáb vedle Minerviniho tvořili jenom tři další lidé (kameraman, zvukař, ostřič), kteří se mezi sebou snažili komunikovat bez používání filmařského žargonu, aby nepůsobili jako cizorodé elementy a zapadli do daného prostředí. Točilo se digitální kamerou bez přerušování (do vyčerpání kapacity disku), bez umělého světla nebo měnění objektivů. Svou odzbrojující přímočarostí, empatickým přístupem a metodou natáčení Minervini bourá pomyslnou zeď mezi tvůrcem a (sociálním) hercem a aktéry nechává, aby se sami odhalili. Jeho nesentimentální neodsuzující hledisko není podřízené snaze potvrdit či vyvrátit nějaké stanovisko. Také v případě dvou narkomanů a členů krajně pravicové domobrany (jejich myšlenky a zdroje frustrace jsou v mnohém podobné - stejně jako jedna polovina filmu doplňuje tu druhou) zaujímá neutrální stanovisko. Společenský kontext pro něj není směrodatný. Chce pochopit hlavně emoce postav a vztahy mezi nimi. Nabízí díky tomu až nepříjemně intimní vhled do světa lidí, kteří sice žijí na periferii středostavovské Ameriky, ale je jich stále víc a jsou stále víc slyšet a mají větší vliv (protože mluví a myslí podobně jako jejich stávající prezident) a zřejmě bychom se je měli snažit pochopit, pokud chceme chápat, co se děje se společností jako takovou. 75%

    • 8.4.2018  14:00

    Narativní experiment inspirovaný mj. Němcovými Démanty noci, v němž Comodin rozvíjí svůj specifický filmový jazyk propojující realistický přístup (zachycení přítomného okamžiku) s mytologickým (k čemu došlo/mohlo dojít v minulosti), se podobně jako jeho debutovů Giacomovo léto téměř celý odehrává v lese (nicméně převážně v noci a šeru, nikoliv na slunci). Po fikčním úvodu dochází k nijak neohlášenému skoku v času a náhle sledujeme dokumentární výpovědí vesničanů, vyprávějících legendu o vlcích, kteří kdysi zamořili les. Film poté znovu mění směr a charakter a sledujeme mladou Ariane, mimochodem jedinou profesionální herečku v obsazení, která se vydává do lesa, kde potkává jednoho z mladíků z prvního segmentu filmu, a stává se víceméně aktérkou pohádky, jejíž převyprávění jsme slyšeli v podání vesničanů. Její příběh se navíc odehrává před událostmi z úvodu filmu (zatímco epilog je situován do blíže neurčené budoucnosti). Proměnlivé žánrové zasazení nás neustále drží v nejistotě, co vlastně sledujeme a jak moc to má společného se skutečností. Takto je tematizována samotná hranice mezi filmovými druhy a žánry. Je to pohádka? Rekonstrukce skutečných událostí? Improvizace? Film nerespektuje žádné hranice (časové, žánrové ani prostorové), nedrží se žádného známého narativního schématu, čímž je velmi iritující i provokativní a podnětný. Ve výsledku tak nejde jen o útěk do lesa, ale také o útěk před konvencemi filmového vyprávění. Nedokážu určit, zda jde o dobrý film, každopádně mě o něm bavilo přemýšlet. 65%

    • 8.4.2018  13:49
    Ciambra (2017)
    ****

    Jeden z nejpřesvědčivějších italských filmů posledních let se odehrává v romské komunitě v Kalábrii a sleduje dospívání mladého Pia, jenž se objevil už ve dvou předchozích režisérových filmech (jedním z nich byla krátkometrážní verze Ciambry). Carpignano napsal scénář na základě rozhovorů s představitelem hlavní role a dalšími neprofesionálními herci, jejichž svět zobrazuje v co možná nejméně zkreslené podobě a s nimiž zároveň strávil poměrně dlouhou dobu před samotným natáčením, aby si získal jejich důvěru (mj. se přestěhoval do Kalábrie a osvojil si tamější dialekt). Díky tomu nejde o odtažitou antropologickou studii, nýbrž o pohled na svět očima postav, jejichž životnímu rytmu se přizpůsobuje také pohyb kamery, potažmo rytmus vyprávění. Jde o vypravěčsky suverénní, oproti řadě jiných veristických festivalových dramat neobyčejně dynamický film, který ukazuje, že odkaz neorealismu je v Itálii stále (nebo opět?) velmi živý. Carpignano je rozhodně jeden z nastupujících talentů italského filmu, které se vyplatí nadále sledovat. 75%

    • 5.4.2018  07:55

    Film o lásce a anarchii. V uvozovkách a v barvách Skittles. Korine unikátním způsobem mixuje brakovou zápletku a hyperstylizovanou MTV/ R&B /YouTube estetiku s „tekoucí“ formou vyprávění, jakou měl například Strom života. Neměnný, hypnotizující rytmus typu trance hudby, neustálé opakování replik (ve stylu novel Chucka Palahniuka) a recyklování záběrů (případně způsobů jejich komponování), vede k dramaturgickému zploštění všech scén na stejnou úroveň. Podobně jako hrdinky k ničemu nesměřují, protože žijí svou permanentní dovolenou, ani film negraduje (scény, kde bychom větší akčnost čekali, jsou naopak natočené naprosto nezaujatě – viz například v jednom záběru, přes dvě skla snímané přepadení bistra). Mnohé se nezmění ani s příchodem Aliena, neboť z gangsteřiny se vyklube stejně repetitivně činnost jako cokoli jiného. Není důležité, KDY se co stalo a stane. film nás od konstrukce koherentní fabule skákáním po časové ose tam a zpět spíše odrazuje. Důležité, je že se něco děje právě teď. Ve stavu přesycenosti audiovizuálními podněty jsme udržováni neustále. Realita a hra, vysoké a nízké, záběry syrové a záběry lyrické, vše splývá v jedno. Zřejmě jde o snahu napodobit způsob, jakým své okolí zakoušejí hrdinky a Alien, jehož hledisko film v druhé polovině načas přejímá. Návrat Faith a Cotty do reality je naopak snímán vcelku realisticky, bez vizuálních ozvláštnění vytvářejících dojem nekončícího tripu, kdy se barvy zdají být výraznější a pohyb zpomalený. Dalším subjektivizujícím prvkem je voice-over (hovory domů) sestávající z vět, které příkře konstrastují s tím, co vidíme. Skutečně si dnešní mládež takhle představuje ráj? Korineho zběsilá postmoderní koláž je v tomhle stejně neurčitá jako ve svém postoji k protagonistkám, představujícím v lyžařských maskách s jednorožci, v bikinách a s kalašnikovy jakousi zkomercionalizovanou verzi Pussy Riot. Nejde jim ovšem o věci politické (namísto poslechu přednášky o občanských právech kreslí faly) ani genderové (nijak se nebrání tomu, že si z nich Alien dělá další své „shits“). Chtějí ničit pouze proto, že v trvanlivějších hodnotách nevidí smysl. Není pochyb, že bychom jimi měli opovrhovat, jenomže ono je to natočené tak svůdně… 80% Zajímavé komentáře: JFL, MA.KI, OldaVagner, IZFNP

    • 2.4.2018  11:39

    Eliza Hittman pokračuje v prozkoumání probouzející se teenagerské sexuality, se kterým začala ve svém debutu Skoro jako láska (2013), natočeném z pohledu dospívající dívky. Plážoví flákači mají konvenčnější strukturu, a pokud jste již viděli pár festivalových dramat tematizujících homosexualitu mladistvých, zřejmě vytušíte, jakým směrem se vyprávění bude ubírat. Také postavy příliš hladce zapadají do škatulek známých z amerických indie dramat. Film je nejpůsobivější, když nechává promlouvat mužská těla a tváře (v čemž má blízko ke tvorbě Claire Denis), snímaná lyricko-naturalistickou 16mm kamerou francouzské kameramanky Hélène Louvart (viz např. Zázraky Alice Rohrwacher). Jako studie mužských těl v pohybu je film podmanivější a inspirativnější než jako další komorní coming outové drama o potlačované sexuální touze. 70%

    • 1.4.2018  10:06
    Smrt panen (1999)
    ****

    Dívčí příběh pohledem mužů. Velmi vyzrálý celovečerní debut, který porušuje vícero norem klasického hollywoodského vyprávění. Film de facto nemá protagonistu, který by musel řešit konflikty a překonávat překážky pro dosažení cíle. Vypravěč je stejně jako v knize neurčitý reprezentant mužského pokolení. Na množství otázek dostaneme jen minimum uspokojivých odpovědí, řada mezer zůstává až do konce nevyplněných. V jednu chvíli si Coppolová dokonce dovolí použít nepravdivý flashforward (útěk autem).___ Přes šíři interpretačního pole nejde o neurčitý new age blábol, v němž by dojmy vítězily nad logikou. Film je precizní ve zprostředkovávání a paralelním shazování chlapeckého/mužského hlediska, čímž se do středu naší pozornosti namísto samotných dívek, jež nemáme možnost poznat, dostává právě akt dívání se a konstruování idealizovaných obrazů. Snaha pochopit sestry (a jejich svět, symbolizovaný domem Lisbonových, domečkem pro panenky, v němž jsou zavřeny a který nakonec „umírá“ společně s nimi), jež pro partu kluků začaly existovat až „díky“ sebevraždě jedné z nich, je omezena osvojenými mentálními schématy a stereotypními škatulkami. Jde o silně zobecňující vnímání, založené na předpokladu unikavé ženské iracionality, které nezohledňuje svébytnou povahu každé z dívek, z nichž určitou svébytnou v očích chlapců skrze svou sexualitu získává pouze Lux. Od zjednodušujícího chápání komplexních lidských bytostí se Coppolová distancuje ironickým použitím výrazových klišé z hloupějších „holčicích filmů“ (hudba, banální „ilustrace“ při čtení Ceciliina deníku, obsahující záběry s trháním kytiček, prosluněnou krajinou a jednorožce). ___ Mytologickým závojem zastřený příběh (neurčité časové zasazení, výrazná symbolika, nadčasové téma připomínají Piknik na Hanging Rock) o tom, jak ženská nevinnost (resp. její představa) muže připravuje o duševní vyrovnanost, schopnost empatie a lásky tak zároveň slouží jako útok na „přisvojovací“ mužský pohled a patriarchální zobrazovací schémata. Kdekoli jí to předloha umožnila, projevila Coppolová vůči dívkám dost empatie na to, aby plnily výhradně funkci tajuplných a krásných objektů. Podnětně mnohovrstevnatá Smrt panen je díky tomu v neposlední řadě generační výpovědí o neochotě připustit, že „this tree is dead“ (ať už si za strom dosadíme Cecilii, dětství nebo něco jiného) a marném vzdoru pomocí hudby, sexu, sebevraždy… 80% Zajímavé komentáře: Faidra, Oskar, kiddo, Sindymindy

    • 29.3.2018  18:14

    „Sysla?“ Díky nenucenosti, s jakou Coenovi zasazují trojici pologramotných blbečků do rámce prapředka všech příběhů o návratu, bych neměl problém uvěřit, že Homér byl slepý černoch, který v čase hospodářské krize na drezíně drandil americkým jihem. Sebe-vědomé těžení z faktu, že většina hollywoodských narativů stojí na oddyseovském půdorysu, je odvážné, ale samo ještě kvalitní film nezajišťuje. V jednotlivostech zábavná, v detailech výstižná reminiscence starých časů, starých filmů a hodně starých mýtů po celou dobu marně hledá rytmus, tón i téma vyprávění. Trio hrdinů, kteří ztratili kontrolu nad vlastními příběhy (zato zjistili, že mohou měnit příběhy druhých), navenek každou chvíli míří jiným směrem, a zřejmě bychom jejich konání také měli průběžně posuzovat s rozličnou vážností (od Jsem uprchlý galejník přes Bonnie a Clydea ke Three Stooges). Jak je ale lze brát vážně, když nejprozíravější z nich, na němž komplet stojí nepatřičně nasládlý poslední akt, má jasno nanejvýš v tom, kterou pomádu si chce napatlat do vlasů? Konzistentní je Bratříčku, kde jsi? nakonec pouze svým „vyšisovaným“ vizuálem (Deakinsova kamera je vůbec parádní) a ohledáváním kořenů americké pop-music, což z něj dvakrát žhavého kandidáta k opakovanému sledování nedělá. 75% Zajímavé komentáře: ScarPoul, Jordan, classic

<< předchozí 1 2 3 4 33 64 96 127
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace