Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

1964 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 32 64 95 126
    • 17.10.2017  07:23
    Mečiar (2017)
    ***

    "Všetko je o emóciách." Osobně pojatý portrét slovenského Andreottiho, který ovšem své protivníky likvidoval s mnohem menší elegancí než protagonista filmu Paola Sorrentina. Nvotová se skrze Mečiarův mocenský vzestup a pád snaží lépe pochopit dobu a zemi, ve které vyrůstala. Někdejší dětské chápání světa na základě jednoduchých opozic typu dobro/zlo problematizuje jejich zasazením do kontextu, který kromě množství archivních záběrů zprostředkovávají mluvící hlavy několika mužů, kteří Mečiara znali nebo o něm psali. Hlavní slovo však patří samotné režisérce, jejíž lehce ironický komentář, nesnažící se vytvářet iluzi nestrannosti, nás provází celým příběhem. Dynamickou koláž starších i nově pořízených materiálů narušují pouze seriózní záběry Bratislavy z dronu (předpokládám), připomínající české a slovenské krimiseriály, které chtějí vypadat světově. V konspirační thriller se pak film definitivně láme, když dojde na únos Kováčova syna, jemuž je věnováno disproporčně mnoho prostoru. O Mečiarově vlivu na celou akci dnes asi málokdo pochybuje, ale bez důkazů, který by spojitost jednoznačně prokázaly, se pořád pohybujeme v oblasti spekulací. Nvotová navíc kauzu neukazuje z nového úhlu pohledu nebo v nových souvislostech a kromě zatloukajícího Mečiara ani nenabízí výpovědi lidí dosud odmítajících promluvit (jako Petra Nesvačilová v Zákonu Helena), které by rozsah, v jakém se záležitosti dokument věnuje, odůvodnily. Populistický politik a amatérský zpěvák (kdyby zvolil tuhle profesi, asi znechutí stejné množství lidí, ale napáchá méně škody), stavějící se do jedné linie s Jánošíkem, Tisem a Dubčekem, díky tomu z filmu vychází skoro jako obávaný šéf bratislavského podsvětí. Možná je ale v době znovu sílících nacionalistických nálad (skandování "Čechy Čechům!" mohlo být klidně natočeno dneska) zvýšená ostražitost vůči populistickým nacionalistům toužícím po neomezené moci na místě a Mečiarův portrét bychom neměli sledovat jako snahu vytěžit atraktivní, ale neaktuální téma, nýbrž coby varování před tím, k čemu opět směřujeme. Tentokrát i v Česku. 65%

    • 16.10.2017  18:10
    Mindhunter (TV seriál) (2017)
    *****

    I když je Fincher se seriálem spojen „pouze“ jako výkonný producent a režisér čtyř epizod (první dvě a poslední dvě), jeho rukopis je patrný ze všech dílů – chladné barevné tónování, odosobněná prostředí, cynický humor, chirurgicky přesný střih, obezřetné vedení naší pozornosti, symetrické kompozice, skeptický pohled na mezilidské vztahy… (plus řada vizuálních či slovních citací z Fincherových dřívějších filmů). Jen občas si dovolí nějaký stylistický úlet, zpravidla podmíněný dobou, ve které se seriál odehrává, například stíračku nebo střihovou montáž s rozvernou rockovou hudbou. Jeho perfekcionistický způsob inscenování (zejména) dialogových scén, při nichž hraje roli každé přeostření nebo změna pozice kamery a které tím připomínají klinické studie chování pachatelů i vyšetřovatelů, přejali také ostatní režiséři, Andrew Douglas, Asif Kapadia a Tobias Lindholm, takže nebýt úvodních titulků, zřejmě byste ani nepoznali, kdo režíroval kterou epizodu. Společně dokázali látku, které hrozila divadelní strnulost, proměnit ve velmi „filmově“ vypadající počin pro trpělivé a pozorné diváky, který je radost sledovat a analyzovat od první do poslední minuty. Trochu obsáhleji zde.

    • 9.10.2017  16:15
    Nikdys nebyl (2017)
    ****

    Hodně osobitá revenge-záležitost s množstvím vynechávek, zámlk a náznaků, která některé věci vysvětluje teprve dodatečně (když jsou útržky z flashbacků vsazeny do širšího kontextu) a jiné vůbec. (Velmi zhuštěné vyprávění s razantními střihy uprostřed akce bylo zčásti dáno i nutnosti krátit - rozpočet byl v průběhu natáčení výrazně seškrtán.) Ramsayová svého málomluvného ranaře s mnoha šrámy na těle i na duši nijak neromantizuje. Joe je pro ni zraněným zvířetem (k čemuž přispívá respekt vzbuzující postava Joaquina Phoenixe, předvádějícího po Mistrovi další výkon typu „až na krev“), u něhož nevíte, jak se v příští vteřině zachová. Společně se soucitem vzbuzuje strach a během hodiny a půl, kterou trávíte v jeho společnosti, se rozhodně necítíte moc bezpečně. Násilí, přicházející náhle a rámované bez černého humoru či ironické nadsázky, je zde opravdu bolestivé a nepříjemné. Nejen z toho důvodu, že se hrdinovou preferovanou zbraň představuje kladivo. S tím, jak se agrese přesouvá z roviny pouhých asociací (zakrvácené kapesníky, rozmačkávání bonbonu mezi prsty) do roviny něčeho velmi konkrétního a velmi brutálního (jakkoli režisérka nadále znamenitě pracuje s evokativními zvuky a mimoobrazovým prostorem a ponechává velký prostor naší představivosti), stává se pocit ohrožení až nesnesitelně naléhavým. Samotné akční scény pak nejlépe demonstrují, jak nám režisérka soustavně odepírá žánrovou slast z hrdinovy čistě odvedené práce. Jednu z klíčových akcí vidíme pouze ve statických černobílých záběrech bezpečnostních kamer, od syrové bitky odvádí naši pozornost nondiegetická hudba a hlasy znějící z televize a silně neuspokojivé je z hlediska (ne)naplňování konvencí akčního žánru také „velké" finále, které nabízí. Cestu za vykoupením lemuje tolik utrpení a beznaděje, že každý dílčí úspěch přináší spíše hořkost a prohloubení frustrace než katarzi. Ten film si jednoduše nelze užít, čímž je iritující i fascinující zároveň. Lynn Ramsayová natočila stylisticky pestrou „feel bad“ žánrovou dekonstrukci (významy jsou podobně jako v Američanovi nebo Point Blank sdělovány spíše stylem než slovy a činy postav), prudce přepínající mezi syrovým realismem, snovými sekvencemi a hypnotickými intermezzy, v nichž hlavní slovo přebírá agresivní hudba Jonnyho Greenwooda. Film, po jehož skončení jsem si sice nebyl moc jist, o co přesně komu v příběhu šlo, co byl zlý sen a co ještě horší realita, ale podobně jako na konci Dobrých časů jsem věděl, že něco srovnatelně vychýleného v kině jen tak neuvidím. Nedivil bych se ale, bude-li tohle obdivuhodné cvičení ve vypravěčské stručnosti pro někoho jednoduše nedotaženým žánrovým experimentem režisérky, která přesně nevěděla, co vlastně chce natočit. Možná nevěděla (a poslední akt byl skutečně vymýšlet za pochodu), ale pro mne tak jako tak šlo o jeden z nejintenzivnějších kinozážitků roku. (Upravená verze mého komentáře pro Indie Film.) 85%

    • 9.10.2017  07:50
    Spielberg (TV film) (2017)
    ****

    Formálně jde o konvenční prokládání mluvících hlav záběry z filmů a jejich výroby, nabízející chronologický přehled Spielbergovy filmografie. Ten je na vertikální ose rozšiřován o nahlédnutí do jeho dětství. Navzdory rozmáchlé stopáži se přitom nedostalo zdaleka na všechny filmy. Nepřekvapivě převažují ty, jimž se v době jejich uvedení dostalo převážně pozitivního přijetí (o Navždy, Hookovi, Ztraceném světě nebo Amistadu nepadne ani zmínka) a jež reflektují témata, která jsou pro Spielberga, alespoň podle autorky dokumentu, určující (demokracie v Lincolnovi, vztah otce a syna v Chyť mě, když to dokážeš, boj proti teroru v Mnichově). ___ Lacyová zvolila podobný interpretační klíč jako Molly Haskellová v nedávno vydané Spielbergově biografii, jen je méně kritická: Volbu a zpracování určitých témat vysvětluje skrze vlivy, které Spielberga formovaly v dětství (strach z neznámého, rozvod rodičů, židovský původ). Díky tomu se jí daří vyprávět o Spielbergově osobním životě, aniž by ztratila ze zřetele filmy, které tvoří alfu a omegu dokumentu. ___ Tón je sice převážně adorační (s výjimkou Purpurové barvy, označené za „falešnou a disneyovskou“), ale bez patosu a zbytečného opakování dříve vyřčených slov chvály (neslyšíme tak neustále dokola třeba to, že je Spielberg skvělý otec, který ví, jak režírovat děti). Mluví navíc hlavně Spielberg sám, který raději než o tom, jak v mládí balil holky (to se dozvíme od Briana De Palmy), povídá o konstrukci příběhu a technickém řešení konkrétních scén a svými slovy v zásadě potvrzuje to, co o něm říká většina účinkujících (z nichž nejpřínosnější postřehy nabízí Martin Scorsese a Janet Maslinová) – má mimořádný vypravěčský talent a schopnost sdělovat významy obrazem a skoro instinktivně chápe, jak scénu pojmout, aby byla srozumitelná a zároveň atraktivní pro diváka. ___ Pokud jste coby Spielbergovi fanoušci viděli making of většiny jeho filmů, případně dokument, který o něm natočil Richard Schickel, moc nového se nedozvíte, ale budete si moct díky lidem, které je radost poslouchat, připomenout, v čem spočívá Spielbergova jedinečnost. Během sestřihu slavných filmových momentů podbarvených hudbou Johna Williamse vám pak nejspíš stejně jako mi naskočí husí kůže. V rámci zvoleného pojetí a zaměření na širší divácké vrstvy uspokojivá práce, ale kdyby se někdo v budoucnu pustil do formálně či interpretačně odvážnějšího dokumentu o mistrovi, nezlobil bych se. 80%

    • 8.10.2017  09:40

    První polovina je rozehrána nadějně. Jen dva dobře sehraní herci a pes (čili podobná sestava jako v Hoře mezi námi, která teď běží v kinech) v jednom pokoji, nepříjemná situace a pár objektů, které by ji potencionálně mohly vyřešit. Dostatek střihů a změn hlediska, aby neochabla naše pozornost, nejistota, co je skutečnost a co jen představa (v čemž film představuje sofistikovanější variaci torture porn – nejde jen o fyzickou bolest, ale také o zachování duševní příčetnosti). Zpřítomnění hrdinčiných myšlenkových pochodů je vyřešeno elegantněji než třeba ve 127 hodinách s patetickými flashbacky. Právě flashbacky, které se poprvé objevují cca po padesáti minutách, považuji za hlavní kámen úrazu. Dosud koncentrované vyprávění s přísně omezeným množstvím možností, jak ve hře pokračovat, ztrácí tah a zabředává do pseudopsychologického zdůvodňování toho, proč má Jessie pech na chlapy. Jde přitom o Kingovo oblíbené zneužívací klišé, s nímž pracuje třeba i v To a které je založené na dost sporném přesvědčení, že aby žena objevila svou vnitřní sílu, musí nejprve hrozně trpět. Po vystřihnutí flashbacků a velmi neobratně naroubovaného emancipačního dovětku by mohlo jít o svižné low-budgetové překvapení, které nemá potřebu komplikovat jednoduchý výchozí nápad zdlouhavým vysvětlováním. Chápu ale, že jde zároveň o servis Kingovým fanouškům, kteří tuhle sebedestruktivní věrnost předloze nejspíš ocení. 65%

    • 5.10.2017  07:44

    Komentář obsahuje kromě porce hejtu taky SPOILERY. Nejvýraznější vzpomínka den po zhlédnutí: Ryan Gosling měl fakt cool kabát, kterých bych si na zimu taky rád pořídil. Blader Runner 2049 je v kontextu současné hollywoodské produkce bezesporu nezvyklý film (podobným způsobem jako Spectre). Postavy, myšlenky a atmosféra jsou pro něj důležitější než zápletka. Hlavní hrdina přitom v příběhu nehraje tak významnou roli, jak se dlouho domnívá (a my s ním), což posiluje dominantní pocit existenční úzkosti z nemožnosti mít osud pevně ve svých rukou. Většina scén začíná o něco dříve a končí o něco později, než je potřeba k předání nezbytných informací. Jiné scény mají pro příběh zanedbatelný význam a slouží hlavně k navození specifické atmosféry nebo dokreslení fikčního světa. (Za originální nápad lze považovat i rytmizaci vyprávění pomocí úmrtí ženských postav, v posledním aktu zemře snad každých deset minut jedna, což ale svědčí spíš o nedostatku citu scenáristů než o jejich vypravěčských schopnostech.) Problém je, že tohle všechno drží pohromadě stylisticky fádní (zaujala akorát scéna v baru s „vypadávajícím“ zvukem, ve které Ford profackuje Goslinga) a přímočará melodramatická story o synovi hledajícím (s pomocí dřevěného koníčka) otce a otci hledajícím dceru (o závěrečném náznaku třídní revoluce, odpovídajícím svým jednoduchým zpracováním young adult románu, raději nemluvě) a celý film je ve své podstatě mnohem čitelnější, doslovnější a generičtější, než si o sobě myslí a než by odpovídalo pompéznímu aranžmá (nejzásadnější odhalení vidíte na plakátu). Blade Runner stejně jako zbytek Villeneuveovy tvorby potvrzuje, že film s herci tvářícími se celou dobu, jako kdyby jim někdo sebral oblíbenou hračku (což není v případě Goslingovy postavy tak daleko od pravdy) a natočený v táhlých záběrech doprovázených atmosférickým hudebním podkresem sice bude vážný a důležitý, ale jenom na povrchu. Zatímco Scottův film podněcoval množstvím nedořečeného k úvahám, v novém zpracování obstarávají veškeré filozofování za diváka postavy, vyjadřující se ve šroubovaných polopatických větách. Nám nezbývá, než žasnout, jak pěkně je to celé nadesignované (přinejmenším design zvuku by zasloužil Oscara), ale k tomu by stejně dobře jako takřka tříhodinový film posloužila coffee table book s fotografiemi výtvarných návrhů. Dost se obávám, že Villeneuveova Duna bude tím samým v bleděmodrém (resp. oranžovém). 65%

    • 4.10.2017  07:11
    Svatba (2016)
    **

    První záběr, stavějící nás bez okolků před holá fakta, když hlavní hrdinka vede „přijímací pohovor“ na potratové klinice, je sympaticky odvážný a věcný. Zbytek filmu už není ani jedno. Vypráví šablonotivý příběh o náboženských tradicích, které jsou – zejména pro muže – důležitější než individuální štěstí. Vypráví jej přitom nepříliš úsporně, velice předvídatelně a polopaticky (kdybychom to náhodou nepochopili z jejich osudu, vedou dvě ženské postavy pro jistotu dialog o tom, jak těžké to má žena v rodině lpící na tradicích). Perspektiva rodičů a bratra je zohledněna ne proto, abychom pro ni měli větší pochopení (jako třeba v nedávném Pěkně blbě), ale abychom chápali, že nic nechápali a více se obávali o Záhiru (dlouho jsem neviděl tak neobratné využití principu „Čechovovy pušky“). Svatba jen necitlivě stvrzuje stereotypní představu muslimů jako náboženských dogmatiků, kteří se zuby nehty brání ženské emancipaci a pokroku vůbec. Například loňský Hedi dokázal podobný vyprávěcí vzorec ozvláštnit civilním pojetím a politickým podtextem. Ve Strekerově melodramatickém filmu, který zná jen krajní polohy (hysterický otec, velké proslovy o ztrátě cti, odkazy na antickou tragédii), působí (a hraje) přirozeně pouze vynikající Lina El Arabi v hlavní roli. Bez ní bych opravdu obtížně hledal důvod, proč tuto Svatbu navštívit. 50%

    • 21.9.2017  17:36
    Šerifská hvězda (TV seriál) (2017)
    ****

    Moderní noirový western s postupně sílícími prvky gangsterky (vícekrát jsem si vzpomněl na temné westerny Anthonyho Manna a Cronenbergovy Dějiny násilí). Rowan Joffe dřív napsal excelentního Američana i dost mizerný thriller Dřív než půjdu spát. Šerifská hvězda s prvním filmem sdílí existenciální tížvost, s druhým sklony k béčkovým dějovým zvratům. Ovšem s tím, že si svou brakovost z velké části uvědomuje a s využívanými klišé dokáže neotřele nakládat, takže nechybí ani chtěný (zvrácený) humor. Jak praví titulek jednoho komentáře na IMDb: „enjoyable but silly“. Dokážu si nicméně představit, že pro některé diváky, vyžadující za každou cenu (psycho)logické vysvětlení toho, co vidí a slyší, bude zvláštní tón seriálu (výborně jej vystihuje název hned prvního dílu „Fun and (S)laughter“) příliš „silly“ a málo „enjoyable“.___ Příběh se zakládá na dobře známých situacích (šerif přijíždí zjednat pořádek do městečka, nad nímž přebírá kontrolu prohnilá naftařská společnost/ vyléčený alkoholik začíná znovu pít/ otec se mstí za smrt syna), ale ty se vyvíjejí nečekaným směrem nebo jsou mezi sebou kombinovány nápaditým způsobem. Snad žádná postava, jakkoli se zprvu jeví jako pouhá karikatura, nakonec není tak jednoznačná a předvídatelná. Skoro všichni skrývají nějaké temné tajemství, jehož postupné odkrývání vás společně se vzorovými cliffhangery nutí pokračovat ve sledování.___Ocenil jsem také, s jakou trpělivostí a péčí o každou záběrovou kompozici je celý seriál zrežírovaný. Mnohé záběry jsou nezvykle dlouhé, založené na postupném odkrývání nových informací, resp. na tom, že k určitým informacím kvůli kameře sledující jednu postavu nemáme přístup. Řada scén začíná dříve a končí později, než je potřeba k řečení nezbytného (což zní jako strašlivá banalita, ale na atmosféru seriálu to má zásadní dopad). Tu více, tu méně okázalé zapojování krajiny do vyprávění připomíná westerny a vizuálním leitmotivem jsou záběry s postavami přesně uprostřed symetrické kompozice, což působí nepřirozeně a hrdinům to přidává na znepokojivosti.___Deset epizod je na druhou stranu moc. Ve druhé polovině jsou rozváděny některé ne moc nosné linie, které odvádějí pozornost od toho, v čem je seriál i díky neselhávajícímu Timu Rothovi nejsilnější – upřímný portrét sebedestruktivně jednajícího chlápka, který získává kontrolu nad životem díky tomu, co jej současně ničí. Kdyby postavy nebyly scénářem nuceny dělat občas dost pitomá (a s ohledem na jejich charakterizaci nekonzistentní) rozhodnutí a nechávat se ovládat emocemi, byl by seriál zřejmě semknutější a vyrovnanější. Z obav, že toto rozřeďování bude dál pokračovat, nevyhlížím druhou sérii (která je vzhledem k otevřenému konci vysoce pravděpodobná) s příliš velkými nadějemi.___Minimálně prvním třem epizodám (ta třetí je zásluhou důmyslného střídání dvou časových rovin zřejmě nejlepší) bych ale Šerifské hvězdě určitě dal šanci. Zvlášť, pokud máte rádi drsné westerny a Tima Rotha.

    • 21.9.2017  16:00

    Ohodnotit to schopen nejsem, ale v zásadě nemám problém s výrokem muže, který v původním traileru film po půlnoční projekci shrnul větou „Rozhodně lepší než Šepoty a výkřiky.“

    • 14.9.2017  17:32

    Weirův výlet na pomezí noční můry a erotického snu otevřel dveře novému australskému filmu příběhem z naratologického hlediska podobně neuspokojivým, jakým bylo o 15 let dříve Antonioniho Dobrodružství. Fabule by se dala shrnout do jedné věty. Tři dívky zosobňující platónskou ideu krásy a nevinnosti (čemuž napomáhají jejich bílé šaty stejně jako pastelové tóny barev a svícení připomínající impresionistické obrazy) se v Den svatého Valentýna ztratí ve skaliskách. Podstatná je atmosféra, kterou se Weirovi kolem jejich zmizení, které od prvního záběru na zlověstné skály visí ve vzduchu, daří vytvářet. Pokračování zde. 85% Zajímavé komentáře: Radko, d-fens

    • 13.9.2017  14:55
    Nevěstinec (2011)
    *****

    Nevěstinec zde funguje jako soběstačný svět s vlastními pravidly a vlastní měnou a zároveň jako metafora ne/dobrovolné ženské nesvobody. Dívky otrocky plní mužské fantazie s vidinou vykoupení, k němuž ale nakonec nedojde jejich přičiněním, nýbrž vinou širších společenských změn. Na svobodu se těší a zároveň je naplňuje obavami, ne nepodobnými strachu vězňů z neschopnosti uvyknout podmínkám světa bez pevně daného řádu. Jak přitom ukazuje jediná scéna mimo nevěstinec, během které se dívky dokážou bavit jenom o svých zákaznících, nesvazuje je prostředí, ale vlastní myšlení. Pokračování zde. 90% Zajímavé komentáře: Jordan, ScarPoul, ClayGirl

    • 13.9.2017  07:45

    Po několika solidních, ale ne oslnivých epizodách návrat do formy (nejen díky šokujícímu závěrečnému odhalení, odkazujícímu k dílu Close Rick-Counters of the Rick Kind z první řady), konečně naplňující příslib nejtemnější série (nejdepresivnější je v kontextu předchozího dění paradoxně uvolněná potitulková scéna). Brilantní společenská a anti-kapitalistická satira (o boji třídním i boji s vlastním potenciálem) s příměsí hard-boiled detektivky, politického thrilleru a Kingovky Stand By Me, dovádějící do tragikomického extrému rčení a světě tvořeném lidmi dvou typů. Suverénním střídáním vypravěčů připomíná multiperspektivní dramata Roberta Altmana, kterým se blíží i svou myšlenkovou hloubkou. A ano, uvědomuji si, že srovnávám dílo klasika americké kinematografie pětkrát nominovaného na Oscara a dvaadvacetiminutovou epizodu animovaného seriálu pro Adult Swim, nadabovanou jediným hercem. Budu-li na konci roku sestavovat žebříček nejlepších seriálových epizod, tahle se rozhodně dostane do TOP 5.

    • 12.9.2017  15:37

    Významnou přidanou hodnotou této neuhýbavé, naturalistické nemocniční road movie je, jak nás po celou dobu upozorňuje, že onen systém tvoří lidé. Lidé různě naladěni a unaveni, více či méně přívětiví, zatížení rozličnými problémy, nad které se nedokáží povznést ani před svým pacientem. Na staršího neupraveného muže, z něhož táhne alkohol (a který se posléze také pozvrací, pomočí a pokálí), reagují pochopitelně – dle prvního dojmu. Teprve sečtení několika těchto prvních dojmů dává panu Lazarescovi šanci na náležité vyšetření. Pokračování zde. 90% Zajímavé komentáře: Traffic, Subjektiv, Autogram, Akana

    • 11.9.2017  11:44

    Mládežnická vztahová komedie, která se ke konci zvrhne v sexuálně osvětovou příručku s vyloženě apelativními scénami (aneb Když vám to neřeknou doma…). Pro příslušníka každého pohlaví jsou příznačně přípustná pouze striktně limitovaná sociální role. Žena patří k muži, po jehož boku by měla jako vzorná manželka rodit děti a obskakovat plotnu. Jediným účelem koitu je konsekventně plození dětí, nikoli tělesná potěcha partnerů. Pozemské rozkoše jiného typu (jídlo, pití, tanec) film přitom oslavuje bez ostychu, který provází milostné námluvy ústředního páru. Trapnost sbližovacích scén se možná trochu vymkla kontrole tvůrců, ale roztomilost, tu sexuální naivitě Hrušínského a Šafránkové upřít nelze. K milostné scéně se schyluje s pompou, jako kdyby se měly udělovat Medaile Za Zásluhy, což odpovídá oficióznímu pojetí této aktivity v normalizační kinematografii obecně. Nepřekvapí tedy, že pro šťastnou budoucnost mladých je důležitější, aby obstáli před rodiči a dalšími autoritami (lékař) než jeden před druhým. Jako kdyby to nestačilo, do jejich sbližování je přimíchán ještě ministr, samozřejmě soudruh dobrosrdečný, usměvavý a chápavý. Nevím, šlo-li o záměr, ale ve výsledku působí filmem prezentovaný sex velmi asexuálně, jako činnost, která musí být ve společenském zájmu konsolidována na několika úrovních. Výsadou snímku jsou dobří herci všech věkových kategorií, v jejichž podání ani hlášky nejvíce zatížené genderovou stereotypizací nevyznívají tolik urážlivě („ty ženský jsou zvědavý“, „holka musí čekat, až za ní kluk přileze“, „ty máš nápady, až je tě na holku škoda“). Herci, hlášky a idylické vykreslení společnosti (usměvavá prodavačka, mezilidská slušnost) – co víc mohou dnes normalizační komedie nabídnout? Vkusnou zábavu a poučení už jen horko těžko. 55%

    • 4.9.2017  16:16

    Zapomeňte na Shirley Clarkeovou, Johna Cassavetse nebo Barbaru Lodenovou – tohle je nejryzejší ukázka nezávislé americké filmařiny. De facto jde stále o narativní film, ale od filmu strukturálního jej dělí jen kousek. Mnohaminutové záběry-sekvence, vícekrát zabírané nehybnou kamerou, střídání, resp. kombinování černobílého a barevného obrazu, rozvolněná kauzalita (scény by za sebou nutně nemusely následovat v pořadí, v jakém je vidíme), improvizované herectví, zhuštění času (cca patnáctiminutová nepřerušovaná scéna v ložnici pokrývá delší časový úsek, než by odpovídalo její délce) opakované záběry, dlouhé scény, v nichž obraz ustupuje do pozadí (protože vidíme jenom tmu nebo ubíhající silnici) a otěže přebírají countryové balady. Estetická radikalita zčásti vyplývá z guerillového natáčení. Road-movie s rozpočtem sotva 3 tisíce dolarů napsal, režíroval, na osmimilimetrovou kameru natočil (veškerý zvuk byl tudíž dodán postprodukčně), sestříhal a hudbu k němu složil, nahrál a nazpíval Jon Jost. Jeho kritika maskulinity vyrovnávající se s novými společenskými výzvami je ještě vyhrocenější než v některých filmech Nového Hollywoodu (Taxikář, Prsty). Jestli v sobě najdete dost empatie, abyste na homofobním mizogynovi s názory jako z dob osidlování Divokého západu („all women are pussy“) našli něco sympatického, šokující závěr vás stejně přesvědčí, jak velkou chybou snaha o pochopení tohoto hovadského kovboje byla. Stejně jako Gary Gilmore, jehož životem se film volně inspiroval, také Tom ublíženecky rezignoval na začlenění do systému a smířil se s rolí sociálně vykořeněného. Westernová ikonografie nás přitom upozorňuje, že jeho agresivní a sexistické projevy představují aktualizaci hodnot, na kterých byla postavena moderní Amerika. Tím dokáže film nepřipraveného diváka rozhodit ještě víc než svou experimentální formou, dějovou vyprázdněností a jedním pohoršujícím záběrem s králíkem. 70%

    • 31.8.2017  13:19

    „Dozvědí se jen to, co budeme potřebovat.“ (Dů)vtipný mix sociálního dramatu ze života pracující třídy s filmem o loupeži, filmem o útěku z vězení a filmem o podvodu, přičemž podveden je především divák. Tradiční antagonista, kterého by se hrdinové snažili přechytračit, zde chybí. Teprve v posledním aktu je vyprávění obohaceno o postavu, která jde partě kolem Jimmyho po krku (a kterou hraje natolik známá herečka, abyste vytušili, že se jen tak nevzdá), díky čemuž je film napínavý i po akci. Soderbergh nejde rovnou k věci a v úvodní části filmu věnuje poměrně dost času charakterizaci postav a vykreslování jejich sociálního prostředí (proto má taky smysl dvouhodinová stopáž), čehož zužitkovává v emocionálně bohatém finále, kdy se u mne v rychlém sledu vystřídalo dojetí, pobavení a (nakonec) znejistění. Zásluhou smysluplných „backstories“, srozumitelných motivací a dobře obsazených herců Loganovi parťáci na rozdíl od jiných zlodějských komedií neztrácejí na přesvědčivosti ani tehdy, když od nás žádají soucit s postavami, které občas říkají a dělají zvláštní věci, ale z větší části nejsou jednorozměrnými komickými figurkami a jejich jednání je napříč filmem poměrně konzistentní. Do poetiky filmu přitom bezproblémově zapadají i kouzelně bizarní, blíže nevysvětlované momenty, jako je heslo „karfiól“ nebo převzetí tašky od „medvěda“, případně momenty zábavné tím, že jsou vysvětlované až příliš dopodrobna (vyrábění bomby z gumových medvídků). Soderbergh si jako obvykle dává extra záležet, aby nic, co se ve filmu přihodí, nepůsobilo nahodile (nemotivovaně). Jak postupně vychází najevo, film je promyšlený do nejmenšího detailu. Velmi obratně je zužitkována oblíbená písnička protagonisty, postava jeho bývalé spolužačky, fakt, že nevlastní mobil i speciální „sůl“, kterou si Joe Bang sype na vařená vejce. Přepečlivá kompozice s velmi chytrou distribucí informací jde ruku v ruce se Soderberghovou trpělivou režií jednotlivých scén. Ví přesně, kdy střihnout (a kdy naopak s kamerou setrvat na jednom místě), kam kameru umístit, aby nám záběr nejen řekl vše podstatné, ale navíc byl vtipný, jak snímat akci, abychom se bezproblémově orientovali v prostoru. Loganovi parťáci se mohou jevit jako pouhá prvotřídní žánrovka, ale zároveň divákovi nabízejí tolik nadstandardních „služeb“, že nemám problém dát jim plné hodnocení a zařadit je mezi nejuspokojivější filmové zážitky letošního roku. 90%

    • 23.8.2017  09:08

    Velice přímočará krimi-komediální jízda bez výraznějšího zaškobrtnutí i bez snahy stavět nás před nějaká náročnější morální dilemata. American Made nápadně imituje styl Scorseseho filmů (popové songy, vypravěč zasahující do příběhu a určující, co a jak uvidíme, kamera a střih strhávající k sobě pozornost) a veze se na popularitě seriálu Narcos, takže působí nepůvodně a předvídatelně, ale díky hladkému vyprávění (byť lehce mechanickému) a Cruiseovu charismatu baví od začátku do konce. Netradiční je (na hollywoodský film) pozice hlavního hrdiny, který se nechává vláčet okolnostmi a téměř po celý film jen přijímá cizí nabídky a plní příkazy, které mu někdo diktuje. Svou vynalézavost může projevit pouze v tom, jak dodání určitého zboží provede, nikoliv v tom, co vůbec bude provádět. Skoro by se nabízelo interpretovat jej jako ztělesnění amerického pragmatismu, schopnosti přizpůsobit se určité situaci a vytěžit z ní pro sebe maximum, ale na to, abychom jej vnímali takto neosobně, o něm víme příliš dost informací (oproti ostatním postavám, které skutečně jsou pouhými typy) a poměrně velký důraz je kladen také na rodinnou linii (se kterou však film nakládá mnohem ledabyleji než třeba Vlk z Wall Street – na hrdinově manželce a dětech vám bude zřejmě záležet stejně málo jako Barrymu). Z filmů „utěšujících“ nás tím, že lidé jsou možná špatní, ale jejich vlády ještě horší (Týpci a zbraně, Špinavý trik), získává tenhle v mých očích plusové body za větší zohlednění procedurální stránky věci i za to, že si nehraje na nic lepšího. Prostě lehká letní macho-zábava, která dělá vše pro to, aby se divák ani na okamžik nenudil a na rozdíl od Atomic Blonde nebo Zabijáka a bodyguarda se jí to daří velmi dobře. 70%

    • 18.8.2017  08:23

    Kdybych mi bylo dvanáct a film bych viděl v sobotu večer na Nově, byl bych nadšen. Jenomže dvanáct mi už dávno není a film jsem viděl v kině. Shane Black, který zásadně ovlivnil podobu moderních buddy movies, pochopil, že pokud chcete filmy jako Smrtonosná zbraň točit dneska, nesmíte se/je brát vážně (viz třetí Iron Man nebo Správní chlapi). Náběhy k sebereflexi jsou sice i v Zabijákovi a bodyguardovi (i když hranice mezi „je to hrozně debilní, vy to víte a my víme, že to víte“ a prostým „je to hrozně debilní“ je někdy hodně tenká), ale film s nimi pracuje hrozně nedůsledně. Vedle takřka parodických scén (za Michaelem probíhá apokalypsa, zatímco on nerušeně pokračuje ve svém monologu) jsou zde momenty prosté nadsázky, které mají být dojemné nebo, v horším případě, vypovídat o pseudofiktivních válečných zločinech (linie s Dukovičem mi vzhledem ke kontextu přišla dost nevkusná). Stejnou krizí identity trpí i postavy. Občas se chovají jako osoby poučené žánrovými klišé, ale v řadě jiných ohledů jen předvídatelně následují konvence a dělají hloupé chyby. Vyprávění zas a znovu ztrácí spád vinou neúspěšné snahy zlidštit oba hrdiny pomocí jejich vztahu s drahou polovičkou a víceméně seriózního vysvětlování toho, jak se z nich stali lidé, kterými jsou (naprosto mimo je svým velevážným tónem třeba flashback s Dariovou první vraždou). Tohle neustálé vztahově-poradenské mudrování, dokonce i v okamžicích, kdy hrdiny znatelně tlačí čas, není obratně zakomponované do probíhající akce a jen natahuje stopáž – hlavní dějová linie se jakoby zastaví, aby se pánové mohli nimrat ve svých pocitech a trochu si zafňukat. Tempo je tak notně nevyrovnané a film se zdá být mnohem delším. Úroveň hodně zvedají dlouhé akční sekvence v Amsterdamu a Haagu, které jsou sice strašlivě sestříhané a vyprávění nikam neposunou (tedy kromě toho, že se postavy přesunou z jednoho místa na druhé), ale mají patřičný drajv a vtip. Pak ovšem přichází nezvládnutý (trikově, scenáristicky, herecky) závěrečný akt, který v podstatě popírá předchozích sto minut (vše se nakonec vyřeší úplně jiným způsobem, než k němuž příběh celou dobu směřoval) a celý film míří strmě do háje. Zabiják & bodyguard by mohla být výborná high-concept akce s dvojicí charismatických herců (z nichž filmu skutečně kraluje Jackson) a devadesátkovým feelingem, jenomže to by nesměla svou béčkovou přepálenost tak neobratně obhajovat a dodávat si na důležitosti způsobem, který zabíjí veškerou zábavu. 50%

    • 17.8.2017  09:56

    Návrat zpět. Nejen před Obecnou školu, ale ještě dál, k archetypálním pohádkovým příběhům o překonávání strachu z vlka, který ohrožuje babičku. Po strništi bos nahlíží život za protektorátu jako nezodpovědné dobrodružství kluka, který si na jednu stranu neuvědomuje, jaké nebezpečí mu hrozí, na druhou stranu je díky své neposkvrněnosti k lecčemu a leckomu vnímavější než druzí. Nevážný tón, který se ovšem vzhledem k dějinnému kontextu může snadno zvrtnout, udávají dvě úvodní scény. V první dva kluci vystaví své životy ohrožení močením na německé vojáky projíždějící pod nimi ve vlaku. V té druhé Eda vyprovokuje střelbu Němců do okna bytu, když mává českou vlajku. Na téhle hraně mezi komickým a tragickým s větším či menším úspěchem balancuje celý film, který není až tak líbivý a neškodný, jak se navenek může jevit. ___ Svěrák dokázal najít funkční způsob, jak zachovat epizodický ráz předlohy a přitom neustále podněcovat naši zvědavost, co přijde dál. Po celý film společně s hlavním hrdinou skrze sérii tragikomických nebo napínavých příhod, v nichž významná role náleží zvířatům (přes celkovou uhlazenost a líbivost jde o dost „živočišný" film s detaily „pokaděného“ dvorku, močícího koně nebo stahování králíka z kůže), objevujeme nový (venkovský) svět. Film nás nevtahuje ani tak příběhem, který by někam směřoval (tenhle rámec poskytují zejména paralelně běžící velké dějiny druhé světové války), ale možností poznávat společně s Edou stále něco nového. Současně s tím dochází k postupnému začlenění Edy do klukovské party, ve které je zprvu za „blbého Pražáka“, ale postupně se naučí chodit naboso, pást husy i opětovat rány. Od začátku pak naši i Edovu zvědavost podněcuje Kaiserova postava zlověstného „Vlka", který se sice stejně jako ostatní hrdinové filmu (lišící se hlavně tím, jaké emoce vzbuzují u protagonisty, v návaznosti na což jsou snímání – děda z podhledu, „Vlk“ v detailech, matka v záběrech s hřejivým zlatavým nádechem) nijak nevyvíjí, ale postupně o něm zjišťujeme nové informace (ne cíleně, aby šlo o detektivku, ale mimoděk) a upravujeme si zavádějící počáteční názor. Závěrečné odhalení ohledně „Vlka" se potom napojuje na ústřední motiv relativity odvážných skutků (jiné je hrdinství Edy, šťastného, že se neposral během nočního přecházení přes hřbitov, jiné hrdinství jeho matky, která se párkrát vzepře názoru mužů). ___ Film zkrátka díky kombinaci epizodického vyprávění se zastřešujícími tématy a navracejícími se motivy vcelku dobře drží pohromadě. Také jeho styl je konzistentní v tom, jak se drží hlediska Edy (díky čemuž si Svěrák může dovolit občasné úlety jako je hororově pohádkový flashback nebo groteskní sen). Vyprávění má alespoň zpočátku, kdy teprve pronikáme do nového světa a je toho před námi ještě hodně k objevování, slušný spád. Ke konci se ovšem projevuje jistá tvůrčí bezradnost v tom, jak propojit malá dramata s velkými dějinami (o jejichž vývoji jsme průběžně jakoby mimochodem zpravováni z útržků dialogů nebo rozhlasového vysílání) a vyprávění smyslupně završit. Objevují se nové motivy a nové postavy, ne vždy příliš ústrojně napojené na hlavní příběh, z nichž některé nasvědčují tomu, že film byl původně výrazně delší („Vlkova" manželka). Vzniká dojem, že by vyprávění podobným navěšováním nových epizod mohlo pokračovat další hodinu a finále je tak paradoxně zároveň roztahané (čekání na konec mi přišlo nekonečné) i uspěchané a nepřináší výraznější katarzi. Ve zkratce: jde o film nedotažený, ale ne nezvládnutý. 65%

    • 13.8.2017  19:29
    Baby Driver (2017)
    ****

    Natočit akční film, v němž se skoro všechno děje do rytmu hudby, kterou podle aktuální nálady nebo příležitosti poslouchá hlavní hrdina, považuji přes občasnou klopýtavost a nestálou míru nadhledu za skvělý nápad, jak oživit muzikálový žánr (a zároveň jej takto podvratně podsunout divákům, kteří muzikály jinak ignorují a nejlepším letošním filmem pro ně doposud byl osmý díl Rychle a zběsile). Můžeme Wrightovi vyčítat, že jeho film není stylisticky nijak výrazně ozvláštňující (stejně stříhal akci už v U konce světa), že nezvládá práci s ženskými postavami a na rozdíl od svého velkého filmařského vzoru Quentina Tarantina zůstává i po čtyřicítce nedospělým nerdem se slabostí pro samoúčelnou fetišizaci filmových odkazů (silnice ubíhající jako v Lost Highway, stejně poničené sluneční brýle, jako měl Warren Beatty v Bonnie a Clydeovi), který pořád dokola vypráví ten samý příběh o hrdinech, kteří musí dospět, ale zároveň se můžou nadále bavit v zásadě stejným způsobem, obývat své únikové světy a být při tom hrozně cool. Nebo si prostě můžeme užít originální letní blockbuster s božím soundtrackem a několika neuvěřitelně našlapanými akčními scénami. Jelikož sám zatím alespoň ve vztahu k popkultuře dospět neplánuji, volím druhou možnost. Více jsem se o filmu rozepsal na svém blogu. 85% Zajímavé komentáře: Douglas, JFL, Cervenak

    • 10.8.2017  08:07

    Opulentní válečná podívaná, jejíž multiperspektivní románová struktura podává neobyčejně komplexní obrázek slavného vylodění. Film od začátku paralelně stříhá mezi muži různých hodností a národností, přičemž každý má přístup k jiným informacím, což významně pomáhá budovat napětí. Na jedné straně nechceme, aby Němci věděli, kdy spojenci zaútočí, zároveň si přejeme, aby byli o invazi včas informováni např. členové francouzského odboje. Jedině správná synchronizace může přinést vítězství. Díky rozmáchlé stopáži nám sice můžou být postupně představeni všichni hlavní aktéři (byť je později spíše než podle jmen rozpoznáte podle tváří známých herců), ale důraz je kladen primárně na samotnou operaci a její jednotlivé kroky, nikoliv na psychologii postav a jejich citový život. Jde o podobně fascinující procedurální ansámblovou válečnou akci, jakou o rok dříve nabídla Děla z Navarone nebo o několik let později Kam orli nelétají. Oproti nim je ovšem Nejdelší den zároveň více orientovaný na co nejvěrnější (v rámci možností žánru a hollywoodského vyprávění) zprostředkování historických fakt, čímž předjímá dokudramata, která se dostanou do módy o něco později. Díky zaměření na to podstatné je film navíc nabitý akcí. Téměř neustále se v něm něco zásadního děje, nebo alespoň k něčemu zásadnímu schyluje. Některé masivní scény, viditelně natáčené se stovkami komparzistů pobíhajících po pláži, berou dech nejen svou rozmáchlostí, ale i virtuozitou režie (obzvlášť vyniká jeden nepřerušovaný letecký záběr bojů probíhajících na obou březích řeky). Občasné komické vsuvky (procházející jeptišky) a dialogové scény mezi vojáky (které "velký příběh" nikam neposunují) tak představují vítanou možnost vydechnutí. Pojetí války je s ohledem na dobu a charakter projektu poměrně černobílé. Zejména američtí vojáci jsou bezchybní hrdinové, zabíjení je nevyhnutelné a nevyvolává ambivalentní pocity a nihilistický dovětek v podobě posledního dialogu přichází příliš pozdě. Ani silná alergie na Johna Waynea a heroické oslavy virility vám ale nebrání vychutnat si, jak obratně je film vystavěn a jak svou konstrukcí v něčem připomíná (mimo jiné) Dunkerk Christophera Nolana. 80% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Subjektiv, Madsbender, gudaulin

    • 9.8.2017  18:59
    Dunkerk (2017)
    *****

    Nolanovy předchozí filmy byly sice vypravěčsky rafinovanější a myšlenkově ambicióznější, ale okázalá struktura v nich mnohdy zastiňovala emoce. Dunkerk, držící se v řadě ohledů více při zemi, je zatím jeho nejfunkčnějším prototypem velkofilmu, jaký Hollywood v současnosti potřebuje, velkofilmu, který budete chtít vidět nejen v technicky špičkově vybaveném kině (nejlépe v kině IMAX), ale navíc opakovaně. Díky soustředěné režii je v něm vše podřízené maximálnímu smyslovému zážitku, jehož intenzita stoupá s každým zhlédnutím, neboť se lépe orientujete v časových vztazích mezi jednotlivými liniemi a můžete víc prožívat a méně řešit naratologickou skládačku. Opojné, závratné a ve své intenzitě nepolevující od začátku do konce. (Třikrát kino, z toho dvakrát IMAX.) Všechno ostatní, co mě k Dunkerku napadlo, si můžete přečíst tady. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, MessiáŠ, J*A*S*M, Baxt, JitkaCardova, Triple H, Petike, DoNotCross, anagi609

    • 31.7.2017  08:13

    Dvouhvězdičkový brak s jednou pětihvězdičkovou akční scénou. Na akčně-špionážní film, který by měl být nabitý akcí a informacemi a neustále podněcovat naši zvědavost, je Atomic Blonde nezvykle utahaná. Na vině je nevyrovnaný rytmus, daný množstvím zpomalovacích scén, které děj nijak neposunují a neobohacují, v nichž postavy vedou plytké dialogy o pravdě, lži a politice, a záběrů, ve kterých Charlize Theron pózuje v hotelovém pokoji nasvíceném modrými a červenými neony (fanoušci Refnových filmů nepřijdou zkrátka). Hrdinka připomíná pěkně oblečenou figurínu či robota, který plní zadané instrukce (a ve výsledku vážně nesejde na tom, kdo je zadává) a občas zregeneruje své síly ve vaně s ledovou vodou nebo s pomocí panáka vodky (její varianta „Martini, protřepat, nemíchat“ proto zní „Stoličnaja na ledu“). OK, jde o ledově chladný stroj na zabíjení, decentněji by to sdělit nešlo? Pár náznaků její lidskosti a toho, že má vůbec nějakou individualitu, vyznívá do ztracena (vztah s Delphine, zabitý milenec, jehož fotku v úvodu spálí zřejmě jen proto, aby režisér mohl film odpálit skladbou Putting out the Fire od Bowieho). Vyprávění zpomaluje také nadbytečný rámec s výslechem v Londýně, vizuálně připomínajícím výslechovou scénu ze Základního instinktu (přehazování nohy přes nohu se ovšem nekoná), který nevytváří žádné napětí, nevzbuzuje zvědavost, nevyvolává nové otázky. Toby Jones a John Goodman jen zastupují pomaleji chápající diváky, kteří občas potřebují pauzu a shrnutí toho, co jsme doposud slyšeli. Film se nadto navzdory retrospektivnímu vyprávění v berlínských scénách nedrží hlediska Lorraine. Zcela nesmyslně jsme zpravováni také o aktivitách Percivala, takže s předstihem před ostatními postavami víme o jeho pravých záměrech a film nás již v tomto ohledu nedokáže zaskočit. Nejlepší akční scéna filmu je paradoxně ta stylisticky nejodměřenější, která se nesnaží být cool za výpomoci zpomaleného pohybu nebo osmdesátkových songů, které zabírají vždy a všude. Teprve (a pouze) během několikaminutové a několikaúrovňové rvačky (nejen) na schodišti se z filmu konečně alespoň na chvíli stává nekompromisní brutální akční nářez s přehlednou akcí, který sliboval trailer. Úrovní kaskadérských kousků, choreografie, práce kameramana nebo zapojením mizanscény (když je nejhůř, přijde vhod i elektrický vařič) jde o nadstandardní kus filmařiny. Natolik nadstandardní, že zřejmě nebudete řešit syrovější, méně stylizované pojetí akce (oproti zbytku filmu) nebo mizivý přínos dané sekvence pro vyprávění. David Leitch má tudíž skvělý materiál, pokud by někoho někdy potřeboval přesvědčit, že umí zrežírovat parádní akční scénu, ale celá ta příběhová nadstavba kolem je tak utahaná, pitomá, ledabyle poslepovaná a nevyrovnaná, že doporučuji přijít do kina až zhruba půl hodiny před koncem. 50%

    • 31.7.2017  07:57
    Insomnie (2002)
    ***

    Nolanův opatrný vstup do Hollywoodu by bez prvotřídního obsazení byl jen dalším zbytečným americkým remakem kvalitní evropské žánrovky, rovněž pomalu vyprávěné, ale mnohem syrovější a atmosféričtější. V kontextu Nolanovy filmografie překvapí Insomnie zejména poměrně konvenční výstavbou (nejvýraznějším ozvláštněním jsou zavádějící flashbacky, které s ohledem na to, co víme, přiřazujeme někomu jinému, než komu patří) a svou světlostí, která má ovšem tematické opodstatnění (svícení se navíc proměňuje s tím, jak Dormer kvůli nedostatku spánku čím dál víc blbne). Jinak jde po Sledování a Mementu o třetí příběh muže traumatizovaného tím, co se mu přihodilo v minulosti a kterému v pevnějším uchopení situace brání čas. Čas je nepřítelem Willa Dormera v tom smyslu, že mu na Aljašce v daném ročním období nedovoluje usnout. Kromě toho, že vyšetřuje vraždu a snaží se zamaskovat, že sám spáchal zločin, začíná ztrácet nervy a dělat chyby kvůli prohlubující se únavě. Ovšem vzhledem k tomu, že Al Pacino vypadá dost vyždímaně od prvních minut, jeho proměna spočívá hlavně v tom, že stále intenzivněji žvýká a zvětšují se mu kruhy pod očima. Moc prostoru projevit svůj herecký talent nedostal ani Robin Williams, zachovávající po většinu času pokerovou tvář (což mu zřejmě mělo přidat na zlověstnosti, ale moc to nefunguje). Nolanovi zkrátka nezáleží na postavách a jejich věrohodnosti tolik jako na srozumitelnosti vyprávění pro diváka, což ve filmu z velké části založeném na hercích bije do očí víc než ve filmech, jejichž hlavním tahákem je neotřelá kompozice. Pramálo smyslu dává například chování hotelové recepční, která kdovíkdy stačila přilnout k Willovi, který tak má komu povykládat o jednom ze svých minulých hříchů (čímž je jediná vyprávěcí funkce dotyčné splněna). Rušivější jsou také jiné „tradiční“ nedostatky Nolanových filmů – rozsekávání scén do zbytečně velkého množství záběrů (jako kdyby měl autor strach, že pokud bude záběr trvat trochu déle, opadne naše pozornost), přemíra dialogů, které dopodrobna vysvětlují to, co by stačilo naznačit, haprující prostorové vztahy mezi jednotlivými záběry (herec je naráz někde jinde, než by dle předchozího záběru měl být, což částečně souvisí s tím nadužíváním střihu). Oproti svým výpravnějším pozdějším titulům Nolan k dotváření nálady moc nevyužívá lokací, což je vzhledem k žánru a dějišti celkem škoda. Insomnii ovšem nelze upřít důslednou práci s rekvizitami (vražedná zbraň, kulka, budík) a precizně načasované body obratu (zvraty přicházejí nejdříve po dvaceti minutách, ke konci po deseti), díky nimž je film i přes svou ospalost poměrně svižný. Tak jako tak jde o jediný Nolanův film, jehož další (třetí) zhlédnutí mne nijak neláká. 70% Zajímavé komentáře: Marigold, tron, akisha, Vronsky, ScarPoul

    • 26.7.2017  11:51
    Memento (2000)
    *****

    Když se váš život stane point-and-click adventurou a vy se zas a znovu ocitáte na neznámých místech, kde se s pomocí předmětů, které máte u sebe a okolo sebe snažíte zjistit, co dělat… Jediným „úložištěm dat“ je pro Leonarda jeho vlastní tělo (nikoliv mysl), na které si nechává tetovat důležité informace (extenzí jeho těla pak představuje polaroid, kterým si fotí osoby vstupující do jeho života a který tudíž nahrazuje jeho vizuální paměť). Jeho identita se zakládá pouze na tom, co si zapsal a co může být interpretováno v rozporu s původním významem, což je dnes, v době, kdy své životy necháváme řídit chytrými telefony, možná ještě relevantnější téma než na přelomu tisíciletí. Vyjádření nejistoty ve vztahu „self“ k sobě samému i k vnějšímu světu tvoří pouze jednu z inspirativních rovin Nolanovy ambiciózní aktualizace noirových konvencí pro (post)moderní éru (dobře mu k tomu posloužily formálně neotřelé snímky evropské modernistické kinematografie). Cílem režiséra bylo dostat nás do pozice člověka bez krátkodobé paměti. Vyprávěcí hledisko je po celý film fixováno na Leonarda. Vidíme a slyšíme pouze to, co vidí a slyší on. Hrdina si nepamatuje, co se stalo před pár minutami a kvůli nechronologickému vyprávění to nevíme ani my. Celkový obrázek si ovšem můžeme složit snáz než Leonard, neboť známe budoucnost. K následkům událostí postupně přiřazujeme jejich příčiny a dění si v hlavě snažíme uspořádat v chronologickém pořádku, což je o něco náročnější myšlenkový proces, vyžadující uplatnění odlišného schématu než v případě vyprávění běžícího klasicky z bodu A do bodu B. Práci nám na druhou stranu usnadňuje linearita filmu (čímž se Memento liší od Sledování se scénami v přeházeném pořadí). Jednotlivé scény v barevné i černobílé příběhové linii na sebe navazují. První akorát běží pozpátku a druhá klasicky (a třebaže se tváří jako objektivnější záznam reality, obsahuje ne tak docela spolehlivé flashbacky), takže se ve finále, nápadně připomínajícím začátek a upozorňujícím tím na bezvýchodnou zacyklenost Leonardovy situace, protnout. Obě linie se zároveň v mnohém doplňují a pomáhají nám poměrně brzy pochopit protagonistovu situaci i jeho cíl. Kdyby Memento běželo chronologicky, přijde o podstatnou část svého tajemství, rozplétání záhady bude mnohem menší výzvou a témata vzpomínání, zapomínání a plynutí času nebudou „vtělená“ přímo do struktury filmu. Složitost vyprávění jinými slovy není samoúčelná, nýbrž směrodatná. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Martinius, Hannah1971, Maghasius

    • 25.7.2017  08:38
    Sledování (1998)
    ****

    Na černobílý 16mm film natočená pocta béčkovým filmům noir (vzpomněl jsem si zejména na Vrahův polibek a Zátah na Jižní ulici) obsahuje v zárodečné podobě většinu prvků, které si dnes s Nolanovou tvorbou spojujeme. Nechronologické vyprávění, které svou (zdánlivou) neuspořádaností, množstvím elips a postupem od následku k příčině připomíná neutříděné vzpomínky na nějakou událost (kdy také můžeme začít vyprávět od toho nejpodstatnějšího, nikoliv od začátku). Postmoderní nestabilita lidské identity. Možnost číst příběh jako variaci na evropské modernistické literární a filmové experimenty (např. Alain Robbe-Grillet), tedy coby vyprávění o procesu vyprávění (Cobb si na základě osobních předmětů domýšlí „backstory“ lidí, do jejichž bytů vniká, a drobnými zásahy do domácího pořádku vytváří podloží pro budoucí konflikt, stává se autorem zápletky). V podstatě takový no budget prototyp Počátku (rozpočet činil asi 3 tisíce liber) – psychologický heist movie, v němž je k úspěšně provedenému zločinu potřeba „nabourat“ se do podvědomí oběti, odhalit jeho skryté tužby. Po rozložení na jednotlivé části by zřejmě šlo o poměrně lehko srozumitelnou historku, ale vzhledem k tomu, že je prostříháváno mezi čtyřmi dějovými segmenty (plus zastřešující pátý s výslechem), z nichž každý se odehrál v jiném „časovém pásmu“, jde o poměrně náročný test pozornosti (dost pomáhá, že se vše sbíhá k jedné postavě, jejíž proměňující se vzhled napovídá, kde na časové ose se zrovna nacházíme), který si budete chtít nejspíš vyzkoušet víckrát… ani pak ale zřejmě neokážete s jistotou říct, co se doopravdy stalo (celý film je rámován retrospektivním vyprávěním muže, který nemá důvod říkat pravdu). 80% Zajímavé komentáře: ScarPoul, Madsbender

    • 23.7.2017  19:13
    Master of None (TV seriál) (2015)
    ****

    Seriál, v němž rasové, etnické nebo genderové předsudky nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority. Master of None je primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život a úskalích moderního randění, teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni. Od svého protagonisty si drží větší odstup než seriály jako Girls nebo Louie a více zohledňuje společenských a kulturní kontext. Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod si na druhou stranu vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Francesky, odpovídající archetypu manic pixie dream girl. Vinou toho nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě. Výhodou Master of None nicméně je, že každá z epizod zpracovává z různých názorových pozic určité téma a funguje jako samostatný krátký film. Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu (více tady). 80%

    • 17.7.2017  07:36
    Dobrý časy (2017)
    ****

    Podstatně ušmudlanější a upocenější neo(n)-noir než Drive. Jak stylem, tak digresivním vyprávěním. Namísto přímočaré jízdy z bodu A do bodu B samé zbytečně okliky a slepé uličky. Čisté žánrovce se Good Time blíží pouze během úvodní bankovní loupeže, po které jde ovšem všechno z kopce způsobem, na jaký vás jiné heist movies nepřipraví. Connie nemá žádný plán. Improvizuje podle toho, kdo/co se mu připlete do cesty. Jedno nedomyšlené (a svou imbecilitou občas i velmi vtipné) rozhodnutí střídá další. Film rovněž vzbuzuje dojem, že vznikal „za běhu“, ale přitom drží pohromadě díky dobré rytmizaci (střídání klidných scén bez hudby a dynamických pasáží) a navracejícím se motivům (Connie je přesvědčen, že byl v minulém životě psem, což vysvětluje, proč si s jedním čtyřnohým přítelem později tak dobře rozumí). Protagonistovy snahy zachránit bratra před vězením je navíc systematicky využíváno k portrétování života newyorské spodiny a tento portrét lidí bez peněz, ambicí a naděje na lepší budoucnost, jejichž popíjení alkoholu a braní drog občas zpestří policejní brutalita, je ve výsledku stejně důležitý jako melodramatický příběh sebedestruktivní bratrské lásky (čímž film připomíná raného Scorseseho). Společně s nervním, vysoce viscerálním thrillerem (snímání téměř výhradně v detailech bez ustavujících záběrů) tak v jednom překvapivě kompaktním balení dostáváme i sociální drama v neonových barvách a s elektronickou hudbou (která mi kromě arkádových videoher asociovala i prvního Terminátora). Jisté je, že podobně nevyzpytatelný a srovnatelně intenzivní film v kině hned tak nezažijete. 85%

    • 15.7.2017  16:29
    Five Came Back (TV seriál) (2017)
    ****

    Bez účasti osobností jako Spielberg, del Toro nebo Streepová (která čte komentář) by tento pohled na druhou světovou válku očima pěti slavných hollywoodských režisérů snadno zapadl mezi tucty jiných válečných dokumentů pro military nadšence, které české televizní stanice se železnou pravidelností nasazují do svých programů. Bouzereau zvolil tu nejvšednější podobu výkladového modu - mluvící hlavy, archivní záběry, ukázky z hraných filmů, další mluvící hlavy, animované mapy... Za pozornost tudíž stojí obsah, nikoliv forma. Sérii by paradoxně přispělo, kdyby se tvůrci drželi faktograficky hutnější a kontext více zohledňující knižní předlohy a nesnažili se projektu dodat větší prestiž slavnými jmény (dotyční navíc s probíranými režiséry spojuje jen to, že k nim cítí úctu, nikoliv například to, že by je osobně znali - proto bych spíše chápal např. přítomnost Petera Bogdanoviche, který s Fordem dělal rozhovor). Pánové sice o svých filmařských vzorech povídají pěkně, ale moc přínosného ve výsledku neřeknou a jejich slova takřka nekritického obdivu jen zbytečně zabírají prostor, který by mohl být věnován něčemu objevnějšímu. Mnohem víc k věci (a bez oslavného patosu) v dříve pořízených rozhovorech nepřekvapivě mluví jejich kolegové, kteří válku zažili z první ruky. Fascinující je například přiblížení geneze konceptu Why We Fight samotným Frankem Caprou, kterého frustrace z vrcholného díla německé propagandy (Triumf vůle) dovedla k myšlence použít s jiným úmyslem právě tuto propagandu. Five Came Back chce bohužel vyprávět nejen o tom, jak za války probíhalo natáčení dokumentů s uměleckými ambicemi (vládou následně využitých k propagandě), ale také o válce jako takové, takže nabízí i velmi zjednodušené opáčko školního dějepisu. Stejným "letem světem" přístupem se vyznačuje celá série, která se snaží postihnout velké množství témat, kvůli čemuž nezbývá čas probrat alespoň některé z nich víc do hloubky. Předkládaný pohled na filmovou propagandu je vedený hlavně snahou zaujmout diváka a probudit v něm obdiv k hrdinství Capry, Forda, Hustona, Stevense a Wylera, nikoliv jej přimět klást si složitější otázky (v podstatě jsme vedeni k tomu, že německá propaganda byla špatná a americká, pracující mnohdy s podobnými rasovými a národnostními stereotypy, dobrá). Hlavně díky unikátním záběrům z válečných bojišť sice nejde o prohru, ale o nevyužitou příležitost rozhodně ano. 75%

    • 14.7.2017  12:26
    Oklamaný (2017)
    ****

    Jemnější, senzuálnější a sofistikovanější zpracování románu Thomase Cullina, než jaké v roce 1971 natočil Don Siegel s Clintem Eastwoodem. V původním filmu představovaly zkázu muže žárlivé a pomstychtivé ženy, které nedokázaly potlačit svůj chtíč. Chápu proto rozhodnutí Sofie Coppolové zpracovat stejný námět tak, aby výsledkem nebyl film vyjadřující mužskou paranoiu z ženské hysterie a v němž jsou jižanské krásky definovány výhradně svou sexualitou (nebo její absencí). Coppolová vypustila širší historický kontext a nahradila jej nadčasovým vyprávěním o souboji pohlaví a dívčím dospívání. Podobně jako ve Smrti panen nebo v Marii Antoinettě své hrdinky uzavírá do zlaté klece, která jim poskytuje určité výsady, ale současně jim brání ve svobodném projevení jejich individuálních zájmů. Tato uzavřenost se v Oklamaném projevuje také v ignorování vnějšího světa, odpovídajícím hledisku privilegovaných bílých dívek, které zajímají pouze jejich vlastní potřeby. Oklamaný je přes zdání plochosti a povrchnosti vrstevnatý, podvratný a vtipný film s nejednoznačným vyzněním (více tady). 85%

<< předchozí 1 2 3 4 32 64 95 126
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace