Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

2122 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 34 67 100 133
    • 4.6.2020  17:27
    Hannah Gadsby: Douglas (TV pořad) (2020)
    *****

    Byť je Douglas mnohem vtipnější než Nanette (a než většina filmů a seriálů, co jsem v posledních letech viděl), současně se podobně originálně vzpouzí pravidlům stand-up comedy a nabízí k nim ironický komentář. Kromě komediálního řemesla si Gadsby dělá srandu z odpůrců očkování, Želv ninja nebo patriarchátu a prostřednictvím nezapomenutelného rozboru renesančních maleb si rýpne taky do lidí, kterým vadilo, že Nanette připomíná přednášku (postoj HG ke kritice ale není ani náznakem ublíženecký – na to máme dost specialistů mezi mužskými komiky). Dokonalou tečku pak obstarává asi nejlepší vtip na téma Louis C. K. ___ Co je ovšem nejpodstatnější – nápaditá struktura celého vystoupení je komičkou zevrubně rozebrána během prvních patnácti minut, čímž zbytek show získává pozoruhodný meta- rozměr, neboť se kromě samotných vtipů bavíme i tím, jak (ne)zapadají do předem představeného rámce (částečně mimochodem odvozeného od autorčina autismu, což všemu dodává další význam). Jednotlivé segmenty na jednu stranu zastupují různé typy stand-up comedy (odpozorované příhody, vyprávění vtipů, prezentace s obrázky) a jejich tón se trochu liší, ale zároveň jsou tak brilantně provázané množstvím inside jokes (vznikajících v průběhu samotného představení), že to dohromady bezchybně funguje. Stand-up klenot.

    • 21.5.2020  19:10

    Solidní making of dokument. Pro televizi nebo DVD/BD. Uvedení v kinech bych chápal, kdyby šlo o součást kampaně před Českými lvy (po vzoru oscarového „For Your Consideration“), ale film měl jít původně do distribuce čtyři dny po předávání, tak nevím...___ Vyprávění se omezuje na produkci (mnohaletý vývoj je shrnut cca do dvou minut, na uvedení vůbec nedojde) a je stejně lineární jako u filmu, což vzhledem k chronologickému natáčení vede k tomu, že nám je znovu přímočaře, a bez vypuštění záběrů nesdělujících nové informace, převyprávěn celý příběh. Rozdělení do jedenácti kapitol (podle míst a doby natáčení) pomáhá s rytmizací, ale stejně toho není mnoho, co by po dvě hodiny podněcovalo zvědavost a drželo pozornost. Vše probíhá nezvykle hladce a například urputnost, s jakou je při každé příležitosti opakováno, že žádnému zvířeti ani dítěti nebylo ublíženo, je až kontraproduktivní.___ Marhoulovi sice párkrát ujedou nervy a někoho pošle do prdele, občas padají kroupy, když má svítit slunce, ale jinak jsou všichni prezentováni jako dobře sehraní profesionálové a velcí kamarádi. Shánění peněz, které by mohlo zajistit nosnější dramatický rámec, případně reakce polských médií na adaptování nenáviděné předlohy, se až na jednu zmínku neřeší.___ Nekritickou fascinaci světem filmařů jako kdyby měla omlouvat zvolená vyprávěcí perspektiva. V Nabarveném ptáčeti Petr Kotlár mlčí a pozoruje. Tady nás svým mimoobrazovým komentářem provází celým natáčením. Obdivně představuje jednotlivé členy štábu a vysvětluje, jaká je jejich práce. Z volby slov a patetického tónu je ale zřejmé, že nemluví za sebe, ale čte scénář. Osvětlovače například charakterizuje slovy „drsní chlapi, ale citlivé duše“. Filmu to společně s emotivní hudbou, nesmyslně dramatizující některé situace z natáčeného filmu (např. židovský transport), zpomalenými záběry a předčítáním úryvků z knihy, kdy sice vidíme Kotlára s knihou, ale slyšíme hlas jiného herce, ubírá na přesvědčivosti.___ Mnohem autentičtější jsou momenty přímo z placu, kdy Kotlár mluví sám za sebe, svá sdělení nezabaluje do pěkných frází a neskrývá, že ho natáčení občas otravuje („Já nechci onemocnět kvůli blbýmu filmu“). Jakkoli bych ocenil, kdyby film rekapituloval produkci s větším odstupem a obsahoval víc záběrů v „syrovém“ stavu, bez hudby a komentáře, současně tomu zaujetí rozumím. Zvlášť když je režisérem (autorem scénáře, kameramanem a střihačem) člověk, který s Marhoulem a jeho štábem strávil tolik času. Jen v důsledku holt nejde o tak výjimečný dokument, jaký by si Nabarvené ptáče zasloužilo.

    • 20.5.2020  10:42

    Přestože film začíná stručným, sociokulturní kontext zohledňujícím historickým průřezem, spíš než o plnohodnotný dokument o romantických komediích v širších souvislostech jde o subjektivní audiovizuální esej, skrze kterou si režisérka ujasňuje vlastní postoj k různým hollywoodským klišé a stereotypům, deformujícím naši představu o lásce a vztazích. Elizabeth Sankey neusiluje o nestrannost, napětí mezi slabostí pro žánrové konvence a snahou o kritický odstup naopak reflektuje i zvolenou formou, kdy jsou jízlivé rozbory vybraných titulů prokládané vtipnými nebo dojemnými střihovými sekvencemi, připomínajícími nám, proč je těmhle filmům tak snadné podlehnout. S nadhledem pojaté (re)interpretace romantických komedií z posledních dekád jsou přesvědčivější než ohlédnutí do minulosti, kdy je jednoduchou zkratkou charakterizována celá dekáda nebo cyklus filmů (emancipované hrdinky ve třicátých letech x zkrocené ženy po válce, sexualita Marilyn Monroe x asexualita Doris Day…). Při střízlivém čtení se ze slaďáku Zatímco jsi spal stává horor o ženě posedlé cizím mužem v kómatu, Láska nebeská je film, ve kterém dá Keira Knightley přednost svému bílému stalkerovi a protagonista Posledního polibku dosáhne svého agresivní manipulací a nátlakem. Přestože autorka mnohdy zjednodušuje a k podpoře svého argumentu vytrhává jednotlivosti z celku, zároveň se jí i takto daří upozornit na dost nezdravých opakujících se vzorců (emotivní muži bývají křehcí a roztomilí, emotivní ženy jsou hysterky, ženy oddané namísto vztahu kariéře působí často nemotorně, snadno dosažitelný sex se vylučuje s láskou a touha po pouhém uspokojení tělesnou potřebu dělá z ženy děvku, ženské postavy mnohdy jen zrcadlí, to čím si prochází muž – s výjimkou homosexuálních kamarádů, kteří naopak pouze dodávají víc rozměrů hlavní hrdince…). Ve výsledku své oblíbené filmy zřejmě nepřestanete mít rádi, ale budete se na ně dívat s trochu větší skepsí, což není od věci. 65%

    • 2.5.2020  15:58
    Ema (2019)
    ****

    Dívka, která si hrála s ohněm... v rytmu reggaetonu. Larraín si nikdy moc nezakládal na zápletkách. V Emě na příběh a vývoj víceméně rezignoval. Ani Ema nežije pro velké příběhy, ale pro přítomný okamžik. Následky ji nezajímají. Může se stát cokoliv, nemusí se stát nic. Ve skutečnosti se skoro všechno podstatné odehraje až v parodicky přestřeleném melodramatickém závěru, který zejména naplňuje naši potřebu uspokojivého konce (spíše než aby dával smysl v kontextu předchozích minut a vykreslení postav). S tím, jak se osamostatňuje od partnera, začíná hrdinka žít tak, jak je film vyprávěn – zcela svobodně a podle vlastních pravidel. Raději než slovy, která v sobě mají zvláštní divadelní umělost (podtrženou frontálním snímáním dialogů), komunikuje svým tělem. Když tančí, když se s někým miluje, když chodí z místa na místo a kamera ji všude následuje... Larraín nám pomocí různých rytmů, pohybů a barevných kontrastů umožňuje se na ni napojit, zažívat společně s ní slast z emancipace i obavy z rodičovství. Zároveň její mnohdy zvláštní a nesnesitelné chování neomlouvá ani ji za něj netrestá. Dopřává ji stejnou volnost jako divákovi, kterého nikam nevede a k ničemu nenavádí. Díky tomu jde o film, který vás buď strhne a uchvátí (můj případ), nebo vás bude neskutečně iritovat, protože si budete případat ztraceni. 80%

    • 29.4.2020  08:30

    Předvídatelný coming-outový příběh (přesaďte Call Me By Your Name do Gruzie a dostanete zápletku), tlačený dopředu hromadou klišé, černobílých opozic (bezchybný queer protagonista vs homofobie a tmářství mužů reprezentujících tradice), opakujících se hluchých scén (párty, výlety s přáteli) a nerozpracovaných nebo zbytečných motivů (role rodičů hlavního hrdiny, zraněná noha...). Jistou lehkost mu dodávají taneční scény, jejichž kouzlo ale výrazně oslabuje nepřehledný střih a časté zabírání herců v polocelcích, kdy nevidíme celá těla v pohybu. Větší senzualita, vzrušení nebo napětí chybí většině filmu, nasnímanému skoro komplet v blízkých záběrech s malou hloubkou ostrosti, takže momenty, v nichž dochází k něčemu stěžejnímu, splývají s těmi ostatními. Teprve během dvou několikaminutových záběrů z veselky jako kdyby se styl filmu konečně naladil na hlavního hrdinu a začal stejně jako on komunikovat pohybem. Trochu pozdě. Škoda, z daného prostředí a z tanečního výkonu Levana Gelbakhianiho by při lepším vykreslení postav šlo vytěžit něco živějšího, co zasáhne hloub a nesplyne s tuctem podobných filmů. 65%

    • 20.4.2020  10:41

    Sofistikovaná, spíše úsměvná než k zbláznění vtipná komedie o křivých nohách a ozdravných účincích kapitalismu. S kůží na trhu a sobě na nervy jdou Margaret Sullavan a James Stewart, jimž zdatně sekunduje titulní krámek. Nerozumně jsem po bránici škádlící Ninočce čekal další smršť nekorektního humoru. Lubitsch zpomalil a nekomediální místa ucpal sentimentem. A v tom je problém. Těžko lze soucítit s postavami zasazenými do světa, který sice dobře slouží ztřeštěné komedii, ale jako podloží melodramatu neobstojí. Dojem vylepšuje poslední záběr, který všecku tu serióznost rozkošně shodí. 75%

    • 20.4.2020  10:33

    „Money, money, money!“William Powell srší charismatem coby nezávislý pozorovatel poměrů v lepší společnosti. Nepřetržitý přísun hlášek s vícero významovými vrstvami (-Oh, is this where you sleep? -That’s the general purpose) a úžasně promyšlená choreografie pohybu postav (s takřka divadelními vstupy na scénu) doprovází nadsazené demaskování poblázněné high society. I díky tomu, že si La Cava (původně animátor), dovolil – promyšleně, drze a přitom v intencích žánru – kousat do ruky, jež ho živila, jde o jednu z nejlepších screwball komedií. 85%

    • 20.4.2020  10:27
    The 39 Steps (1935)
    ****

    Modelový útěkářský thriller, anebo temnější screwball komedie? Rozhodně film, který z rané Hitchcovy tvorby nejnápadněji předjímá North by Northwest. Oproti němu jsme zde lépe informováni o ústředním zločinu/MacGuffinu a namísto řešení nezodpovězených otázek si můžeme vychutnávat hladkost, s jakou na sebe jednotlivé scény navazují a zajišťují tak nepřetržitý pohyb vpřed. Neustále se střídají prostředí a objevují nové postavy, lišící se povahou i národností (Kanaďan, Angličané, Skoti). K výraznému zpomalení dochází teprve vinou několika delších vysvětlujících dialogů ve druhé půlce. Oproti pozdější Hitchcockově tvorbě je ve 39 stupních zjevná větší otevřenost (menší sofistikovanost, chcete-li). Hitchův smysl pro humor (černý) nebo jeho názor na něžné pohlaví (zrádné potvory) a venkov (zaostalí balíci) netřeba hledat výhradně mezi řádky. Díky parodii proslovů, jež svou prázdnotu maskují vzleností, nechybí ani špetka politické satiry, která v režisérově tvorbě není tak obvyklá. 80% Zajímavé komentáře: Sarkastic, NinadeL

    • 29.3.2020  18:24

    Jestli v trabantích filmech a seriálech někdo svým charismatem dokázal zastínit Dana Přibáně, byl to Marek Slobodník. Je tak celkem pochopitelné, že hlavní hvězdou spin-offu dokumentů se žlutým cirkusem je právě bezstarostný jezdec z Banské Bystrice. Film by se v podstatě obešel bez dalších cestovatelů (vyjma kameramana), kteří Slobodníka. Jejich přítomnost hlavně zvyšuje pravděpodobnost, že někoho zradí technika nebo zdraví (to první se děje neustále, to druhé hlavně v nečekaně dramatické poslední třetině). V paměti mi vzhledem k zaměření pozornosti primárně na Slobodníka, který je nejen vedoucím výpravy, ale také režisérem a scenáristou, neutkvěl nikdo další. Nijak to ale nebrání užít si profesionálně zpracovaný cestopis s přiměřenou délkou, svižným spádem a profi kamerou, která čtveřici, příp. pětici chlapů na motorkách snímá z tolika různých úhlů, že se navzdory podobnému prostředí nikdy nedostavuje pocit již viděného (záběry z dronu nejsou otravně nadužívané, jak je tomu v jiných podobných filmech). Hudba byla na oproti tomu můj vkus příliš „typicky africká“ a během některých záběrů ze slumů tón vyprávění přibližovala sociálnímu kýči. Po většinu cesty z Banské Bystrice ke Střelkovému mysu si ale film i díky odlehčenému komentáři udržuje švih a nadhled a dokonce bych řekl, že drží pohromadě líp (a má lepší rytmus) než poslední celovečerní trabantí jízda. O Africe se sice moc nedozvíte, ale edukace diváků myslím ani nebyla záměrem. Hlavní je užít si jízdu a pocit svobody, který film nabízí. Ideální materiál, pokud teď máte chuť někam vyrazit. 75%

    • 17.3.2020  09:09

    První film se Sashou Grey, který se vyplatí zhlédnout až do konce. A víckrát. Zatímco v pornu jsou fragmentarizována jenom těla, Soderbergh se rozhodl rozbít na fragmenty celou narativní strukturu. Jednotlivé díly následně seskupil do diskontinuitních tematických trsů, podobně jako jsou organizovány výkladové dokumenty. Dívka na přání je svým způsobem skutečně dokumentárním dvojportrétem lidí, kteří se učí, jak se dobře prodat. Statická kamera (vyjma scén z letadla, točených zřejmě mobilem) je položena atypicky nízko, postavy sleduje zpovzdálí, případně rovnou přes sklo a jenom z omezeného množství pozic (namísto toho, aby flexibilně reagovala na pohyb herců). Vzniká iluze natáčení odosobněnou skrytou kamerou, která se nechce postavám dostat pod kůži a projevit vůči jejich osamělosti jakoukoli empatii, ale pouze o nich podat nezaujaté svědectví. Distance a chlad v barvách, prostředí i práci kamery dokonale vystihuje povahu světa, v němž jsou veškeré vztahy zištné a falešné, v němž si i pocit, že o vás někdo stojí, musíte koupit a v němž je člověk vnímán jen skrze jeho„tržní“ hodnotu. Tu může navýšit správnými kontakty, luxusním oblečením nebo pozitivní webovou odezvou (jako je počet „lajků“, které se zde ale přímo neřeší). Neustále zvyšování vlastní ceny je v podstatě jedinou náplní existence postav. Život Christine je stejně jako celá Dívka na přání příběhem bez dramatu a bez pointy. Samotná Christine své bytí logicky nedokáže reflektovat nad rámec omezeného myšlenkového horizontu, tedy jinak než vyprázdněným, nikam nesměřujícím popisem spodního prádla, které si oblékla, barů, které navštívila a obchodů, v nichž nakupovala. Právě nakupování je díky bicím v soundtracku největším oživením dne, jakkoli vyjde najevo, že tento podkres ke sledované činnosti nedodal režisér (který by tak šel hrdince nezvykle vstříc), nýbrž bubeník hrající na ulici. Nápaditě Soderbergh využívá i zvukových můstků, jež stěžují časoprostorovou orientaci v tom, kde (v čase) jsme, koho sledujeme a kdo mluví, a zároveň přenášejí princip mnoha navzájem se překrývajících a rušících vizuálních vrstev, pod nimiž se ale nic stěžejního neskrývá, také do zvukové stopy. Dívka na přání působí jako film bez jasného konceptu. Ve skutečnosti je „nekoncepční“ velmi promyšleným způsobem a na rozdíl od postav, které své životy nedokážou zastřešit vyšším smyslem, moc dobře ví, kam a proč směřuje. Zda jej budete následovat, se musíte rozhodnout sami. Sám vás k tomu nevyzve. 80% Zajímavé komentáře: JFL, Lavran, dr.horrible

    • 6.3.2020  08:52
    Neviditelný (2020)
    ****

    Post-MeToo reinterpretace Wellsova Neviditelného muže, která proměňuje podtext mnoha slasherů a paranoidních thrillerů (toxická maskulinita je zlo) v hlavní text, a oproti předloze zohledňuje primárně hledisko oběti, ne útočníka. Scénář sice napsal muž (režisér Leigh Whannell), ale na základě konzultace s odborníky a oběťmi stalkerů a citových manipulátorů. K jeho doladění si pak kvůli co nejcitlivějšímu zohlednění ženské perspektivy přizval Elisabeth Moss. Nejděsivější je plíživější první polovina filmu, dávající nám zakusit, jaké peklo zažívá partner člověka s poruchou osobnosti i po (zdánlivém) ukončení vztahu, a trpělivě odhalující metody agresora. Ze způsobů, jakými Cecilii její ex psychicky deptá, ničí její kariérní vyhlídky a izoluje ji od její rodiny a přátel, aby prohloubil její bezmoc, mrazí i z toho důvodu, jak snadno by mohly být aplikované ve světě, kde neviditelnost zatím nikdo nevymyslel. (Pachatel této formy násilí se vzhledem ke své schopnosti přenést vinu na oběť ostatně často jeví jako někdo nepřítomný a neviditelný, kdo vlastně není.) Oproti jiným podobným filmům, které nás až do konce drží v nejistotě, jestli hlavní postava opravdu neztrácí kontakt s realitou (čili máme stejnou pochybnost, kterou se ve své oběti při gaslightingu snaží vyvolat manipulátor), zde od začátku víme, že Cecilie je v právu a její kognitivní schopnosti jsou v pořádku, což spolu s výkonem Moss a výrazně subjektivním vyprávěním posiluje naše přimknutí k ní i frustraci z toho, že ji nikdo nevěří, zatímco moc nad jejím životem s pomocí mrazivě promyšleného plánu krok za krokem přebírá někdo jiný. Druhá polovina filmu má blíž ke standardní vyvražďovačce a psychologická přesvědčivost v ní nápadněji ustupuje žánrovým konvencím, ale pořád jde v první řadě o to, co prožívá protagonistka. Díky zájmu o ústřední postavu skvěle funguje také finále, slastné tím, kdo a jak se v něm ujme vedení, i tím, jak prostě a přitom efektivně je zrežírované (což platí pro celý film, využívající namísto vizuálních efektů a lekaček nesmírně nápaditě těch nejzákladnějších stylistických prostředků hororových tvůrců: ticho a prázdné prostory, pomalé kamerové švenky, dobře načasované hlediskové záběry). Horor, který je v demaskování některých zdrojů dnešních společenských úzkostí srovnatelně důležitý jako před pár lety Uteč (už z toho důvodu, že žijeme ve společnosti důvěřující spíš těm, kdo dokážou dobře předstírat, než obětem předstírání). 80%

    • 5.3.2020  10:59

    Vávrova lekce normalizačního dějepisu je dnes přes respektování chronologie událostí i vypíchnutí mnoha detailů (výkřik německého vojáka "Was ist denn los?" po vpádu do Rozhlasu, likvidace německého tanku před staroměstskou radnicí, ze země vstávající a následně zasažena dívka během masakru v Úsobské ulici, přibližně šest hodin trvající jednání s Toussaintem) použitelná zejména jako monumentální ukázka toho, jakým způsobem byl za komunismu překrucován výklad pražského povstání. Proti odlidštěným německým bestiím stojí usměvaví sovětští vojáci, jejichž příjezd představuje od začátku řešení všech problémů. Osvobozenecký boj proti okupantům vedli v první linii pochopitelně přesvědčení komunisté, kteří se navzájem oslovují zásadně „soudruhu“ nebo „soudružko“. Právě komunisté, vykresleni jako praví mučedníci, byli podle filmu po celých 6 let války hlavními nepřáteli nacistů. Řídícím orgánem povstání je v rozporu s historickými fakty Revoluční národní výbor, nikoli kolaborantská Česká národní rada, která z pohledu tvůrců naletěla planým slibům cynických Američanů a podepsala dohodu s Němci. Všem ostatním regulím je pochopitelně nadřazeno „právo revoluce“, neboť hnacím motorem povstaleckých bojů je vidina socialistické republiky pracujících. Posluhovači západních imperialistů jsou bandou pomatených zbabělců, základní povstaleckou tiskovinu představuje Rudé právo a nejvíc při osvobozování krvácela mytizovaná Rudá armáda, nikoli lidé bojující na barikádách (nejvíc krve ztratí sovětský tankista). Poslední slovo tohoto strnulého velkofilmu, který vás za přetrpění hodiny interiérových diskuzí (oživených nanejvýš nesouvisejícím prostřihem na panorama Prahy) odmění hodinou stejně statických přestřelek v ulicích, nemůže zákonitě patřit nikomu jinému než Gottwaldovi. Hezky si to soudruzi udělali. 40%

    • 27.2.2020  09:01
    V síti (2020)
    ***

    Nejvýstižnější pro celý film mi přijde hned titulková scéna, kdy vidíme různé záběry dětí s tvářemi zanořenými do mobilů, k čemuž hraje zlověstná hudba. Nejmladší ze všech dívek je v závěru „uvězněna“ do názvu filmu. Je to metafora možná zbytečně varovná a zjednodušující, ale působivá a plně odpovídající roli ochránce dětských duší, do které se režisér staví (a svou pozici připomíná množstvím záběrů vlastních reakcí na to, co herečky během komunikace s predátory vidí a slyší). V síti vnímám jako film vymyšlený od samého základu tak, aby vzbudil silné emoce, nabídl dlouho doznívající emocionální zážitek, což se mu díky tomu, jak výborně je zahraný, sestříhaný a ozvučený, daří. Není to film, který by nutil k přemýšlení nad rámec přímo pojmenovaného a zobrazeného, pro to neponechává prostor tím, jak je doslovný, názorný a emočně návodný, do jaké pozice nás situuje a jak nás neustále zaměstnává nějakými výraznými audiovizuálními podněty. Není a vzhledem ke své povaze dokumentárního blockbusteru ani nemůže být formálně riskantní a provokativní. Naopak je relativně snesitelný zásluhou mnoha odlehčujících okamžiků a toho, že se takřka celý odehrává v „kontrolovaném“ studiovém prostředí, které přímé ohrožení minimalizuje (něco jiného je ovšem dopad na psychiku hereček). Na diváka V síti neklade velké nároky, vlastně po něm jen chce, aby byl šokovaný, dojatý, pobavený povahou jednotlivých interakcí, což je u dokumentu stejně legitimní pojetí jako u filmu hraného a zřejmě by bylo pošetilé po autorech chtít, aby svou sebejistou výchozí pozici à la „objevujeme Ameriku, jsme z toho v šoku a vy byste měli být taky“ nějak kriticky reflektovali. Jde o film dobře naplňující koncept, vůči němuž mám výhrady... což je ovšem problém můj, ne filmu. Zda skrze ty silné emoce a na ně vázanou diskuzi a osvětu V síti přispěje k nějaké změně a otevře někomu oči (snad ano), už s kvalitou filmu jako takového nesouvisí a do jeho hodnocení bych to nezahrnoval. 65%

    • 14.2.2020  08:41
    Posedlost (1992)
    *****

    Stejně jako „odevzdaná“ Juliette Binoche vybízí Jeremyho Ironse k nevěře, vybízí předposlední film Louise Malla k psychoanalytickému čtení. Napohled banální milostný trojúhelník. Jedna žena, dva muži. Ovšem žena hledající náhradu za svého bratra a muži, z nichž jeden je druhému otcem. Převrácený oidipovský mýtus z pohledu manžela (ego), jemuž milenka (id) pomáhá znovu odhalit oficiálně stvrzeným svazkem (superego) potlačené touhy. Když se, plně ovládán pudy, své nové známosti ptá „Kdo vlastně jsi?“, snaží se někam zařadit vyvstanuvší temnou sílu, jež ho pohlcuje. Po letech společensky regulované existence nanovo objevuje sebe samého, je fascinován, nechápe a ztrácí kontrolu. Stroze vybavené, do jedné barvy laděné místo jejich setkání působí jako snový prostor. Mimo svazující instituce, mimo tížící realitu. Jemná práce se symboly (krev – rozlité víno) neodvádí pozornost od nejednoznačně vykreslených postav, muže, který kontrolu ztrácí a femme fatale, která kontrolu získává (z objektu se mění v osobnost, čím zároveň přestává být pro svého milence žádoucí). Oběti i vinicí současně. Oba zahraní znamenitě. Trochu uspěchaný úvod plně vynahrazuje ve své jednoduchosti vše-říkající doslov: realita ho dostihla, zbývají jenom zidealizované vzpomínky. 90% Zajímavé komentáře: Faidra, sportovec, JohnMiller

    • 13.2.2020  08:44
    Chlap na střídačku (2020)
    odpad!

    Chlapa na střídačku v mých očích definuje scéna, ve které Ivana Chýlková při čekání na tramvaj diktuje do mobilu zprávu „Moje zvlhlá mušlička se chvěje rozkoší“ a Jiří Langmajer jí na to odepisuje „Tvrdne mi kašpárek“.___Je to film od začátku do konce tak důsledný ve své nevtipnosti, nedějovosti, inscenační topornosti a kašlání na jakýkoliv rytmus a komediální timing, že mi už někdy po dvaceti minutách (těch minut je reálně celkem 109, pocitově nekonečně mnoho) vzal veškerou vůli k životu. Varováním měla být hned úvodní scéna, ve které si hlavní hrdinka tiskne printscreeny manželovy smskové komunikace s milenkou. Dál je smysluplnost jednání postav už jenom menší.___ Chlap na střídačku v podstatě tvrdí, že neproblematické soužití mezi muži a ženami není možné. Alespoň ne bez lží, podvádění a manipulace. Vztah mezi postavami Chýlkové a Langmajera je očividně vyčpělý, ani jeden z partnerů v něm není spokojený, nesnášejí se, ale namísto toho, aby jej ukončili (protože je přece nesmysl, jak dí její ženina matka, „rozvádět se kvůli malichernosti“), začnou si dělat strašné naschvály. S nápadem na „střídavou péči“ sice přijde manželka (muž chce milenku opustit), ale ta pak manželův společný čas s milenkou různě sabotuje, aby si nemohl užívat s cizí ženou. Takže vlastně z její strany nejde o přistoupení na kompromis, ale o záminku k pomstě. Nevěrný byl sice manžel, ale po většinu filmu je paradoxně stavěn do pozice oběti dvou nevyzpytatelně jednajících žen (jejich emocionální labilita je oproti mužově racionálnímu přístupu hodně zdůrazňována), z nichž ho každá chce jen pro sebe. ___ Záškodnická činnost obou žen z větší části spočívá v tom, že muži dopřávají buď hodně sexu, nebo žádný (dojde i na několikaminutovou střihovou sekvenci, ve které Lucie Žáčková rukou nebo pusou uspokojuje Langmajera). Na ničem jiném než na souložení tady vlastně vztahy založené nejsou. Většina postav v dohodnutém vztahovém trojúhelníku po většinu času trpí, ale protože je to jedna zákeřná sadistická svině vedle druhé (protivné a sprosté jsou i děti ústředního páru, které se nezdráhají říct babičce do očí, že vypadá hnusně, a svým rodičům pokládají dotazy typu „ty budeš strkat pindíka do pipinky té paní?“), pokračují v tom, že si navzájem dělají hnusné věci a natahují stopáž vatovými dialogy. ___ V zásadě je to příběh dvou psychopatek a jednoho muže příliš slabého na to, aby se jim vzepřel (nejspíš proto, že je vysokoškolským pedagogem, který si před spaním čte Násilí od Žižeka). Dokonce i po tom, co se jej manželka pokusí otrávit karbanátkem připraveným z psích konzerv a prošlých jater (protože máloco je tak legrační jako zánět žaludku, žeano), zmůže se jen na předstírání mrtvičky… Přehlídku monstrózních postav doplňuje Iva Janžurová coby tchyně, která si se zvráceným potěšením opakovaně přehrává domácí porno se svým zetěm a jeho milenkou. Martin Pechlát pak hraje jednu ze dvou karikatur gayů (kteří jsou definováni jen svou homosexualitou) a svou sexuální frustraci dává najevo tím, že na celou kavárnu křičí „SEX!“. Je to dokonce tak špatné, že nepomáhá ani Pavel Nový s motýlkem, který to rozjede během scény „divokého“ večírku.___Pokud existuje peklo, věřím, že tam ve smyčce pouštějí tenhle film.

    • 10.2.2020  16:46
    Modelář (2020)
    ****

    Po delší době český film, o kterém (a se kterým) mě opravdu baví přemýšlet, jakkoli bych jej označil spíš za inspirativně problematický než výjimečně zdařilý.___Z hlediska klasického vyprávění je Modelář nevybalancovaný, má klopýtavý rytmus, tonálně komíhá mezi kámošskou komedií a politickým thrillerem a propojení některých situací je dost krkolomné (zároveň není natolik „anti-narativní“, abych v tom hledal záměr a součást Zelenkovy snahy obcházet a podvracet systém). Jednoduchá, tentokrát vcelku přímočaře podaná zápletka i neurčitý, lehce autistický hlavní hrdina (který zejména odráží, jak se chovají a co si myslí druzí) ale slouží hlavně ke kladení otázek, ke zkoumání různých příčin nespokojenosti se systémem a rozmanitých forem reakcí na něj (od práce pro neziskovky a volební štáby přes uměleckou performanci à la Ztohoven až po akty násilí).___ Na české poměry jde o nezvykle politický film, který se velmi přímočaře a bez obalu vztahuje k politicko-právní a ekonomické realitě dneška. Snaha o aktuálnost je místy trochu křečovitá a film kvůli ní asi zestárne stejně rychle jako třeba Kancelář Blaník. Frustraci z boje proti zkorumpovanému systému a z neschopnosti něčím pohnout, kterou vnímám za jejím vznikem, jsem ale rozuměl a je mi sympatické, že se někdo do něčeho podobně unikavého a divácky ve výsledku nepříliš uspokojivého, co připomíná ze všeho nejvíc sérii politických disputací a prohlášení, pustil. ___Kvalita hereckých výkonů i dialogů kolísá (Jiří Mádl se nicméně úspěšně vyhýbá tomu, aby jeho bezzubý rapper vyzněl jako karikatura), ale některé momenty patří k tomu lepšímu, co Zelenka napsal a nedivil bych se, kdyby pár hlášek časem zlidovělo (-Jedna věc je zbraň vyrobit, druhá použít. -Myslíte, že se vyrábí, aby se nepoužily?). 75%

    • 7.2.2020  08:25

    Fakt nevím, jestli Birds of Prey chtějí být „ostrým, až kontroverzním filmem“ nebo čímkoliv jiným, ale užíval jsem si to, čím skutečně jsou – svěží, nekomplikovanou, místy vědomě trashovou, rozpustile over the top a infantilní porozchodovou akční komedií se záměrně chaotickým vyprávěním, které se postupně stejně jako hlavní hrdinka usadí a stane soustředěnějším. Girl power není stavěna na odiv tak okatě jako ve Wonder Woman nebo některých marvelovkách (např. bolestivě křečovitá a STRAŠNĚ zbytečná „aby se neřeklo“ scéna v Avengers: Endgame). Feminismus je přirozenou součástí fikčního světa. Všichni chlapi jsou podlí zrádci nebo nebezpečné násilnické svině (což ale neznamená, že by hrdinky byly svaté, ani náznakem - jsou nedokonalé, ale je jim to fuk) a přejeme jim, aby zhynuli strašlivou smrtí. Film je postaven víc na ženském přátelství než na antagonismu Harley Quinn a Sionise. Ten je ve výsledku spíš jen MacGuffinem, přispívajícím k „female bondingu“, překážkou bránící protagonistce vychutnat si vajíčkový sendvič nebo v klidu sledovat Tweetyho. V tom se Birds of Prey liší od standardních komiksových filmů, kde musí být padouch zlikvidován, aby byl zachráněn svět. Jasně, nevadilo by mi, kdyby to byla větší anarchie a drzejší výsměch všem mačistickým komiksovým univerzům, ve kterých ženy slouží jen jako partnerky, záporačky a ozdoby klučičích dobrodružství, ale už Birds of Prey jsou pro některé diváky moc radikálně feministické (ehm, lol), takže zatím asi fakt nelze od velké studiové žánrovky očekávat víc. 75%

    • 31.1.2020  15:35
    Daria (2020)
    *

    Netuším, jaký počítačový program vygeneroval zápletku tohohle noirového thrilleru/mind game filmu, ale doufám, že jej čeští filmaři budou používat častěji, protože takhle dobře jsem se nebavil od Bláznivé střely. Posuďte sami: čerstvě dostudovaný psychiatr Marek, který stále žije s matkou, se seznámí s magistrou farmacie Dariou Černou, která se svým saténovým povlečením vždycky zakrývá tak, aby jí bylo vidět levé ňadro. Daria po rande zmizí. Po pěti dnech hrdina zjišťuje, že skončila na bohnickém Neklidu, kde shodou okolností (tohle slovní spojení ještě párkrát použiju) pracuje jako primářka jeho matka. Matka synovi vysvětluje, že když někdo polije barový pult slivovicí a pak jej zapálí, jde o „klasický případ manické ataky“. ___ Darii se zdá noční můra, ve které ji znásilňuje démon (protože tohle se podle tvůrců lidem v Bohnicích děje, pokud zrovna v pyžamech nepobíhají po areálu léčebny a nechytají se při tom za hlavu). Démon se ve filmu víckrát neobjeví. Marek přichází domů. Jeho matka vaří guláš. Marek ji upozorňuje, že v týdnu už jednou guláš vařila. Matka se zarazí a dá synovi za pravdu. Guláš ve filmu víckrát nikdo nevaří.___Krátce poté, co jí Marek přinese pomeranč a řekne „ty nevypadáš jako blázen“, je Daria z Bohnic propuštěna, protože jí zřejmě nic nebylo (ale možná taky jo). Po návratu domů ji v jejím bytě špehují různí muži. Marek vymyslí plán, jak Dariu dostat do bezpečí. Vymyslí jej se svým kamarádem Tazem (jehož přezdívka má zřejmě odkazovat k tasmánskému čertovi z Looney Tunes), který se shodou okolností nedávno stal jeho sousedem a protože jej jednou zmlátili v tramvaji a pochází z Jižního Města, má podobné zabijácké schopnosti jako Liam Neeson v 96 hodinách. Jak moc velký je Taz drsňák, má prozrazovat i jeho slovník, bohatý na výrazy jako „gejm ovr“, „gut“ nebo „oukej“.___Dál čtěte pouze v případě, že vám nevadí SPOILERY. ___ Taz zaveze Dariu a Marka ke svému šéfovi, mafiánovi Schwartzovi. Ze Schwartze se shodou okolností vyklube Dariin otec, což Marka hodně překvapí, protože nevěděl, že dcera může mít jiné příjmení než její otec. Útočištěm dvojice se stává odlehlá biofarma, v jejímž podzemí parta steampunkerů vyrábí steampunkové věci. Na stejné farmě se shodou okolností schovává Jiří Schmitzer hrající šíleného „experta na biochemii a farmacii“, který vykřikuje slova jako „selektivní herbicidy“. Do toho jsou náhodně vsazovány scény, které nic nesdělují a nevysvětlují: Taz jde po železničním mostě, je snímán z podhledu a tváří se drsně; Daria a Marek spolu mají nejvíc cringe sex u hořícího krbu v historii cringe sexu u hořícího krbu apod. ___V Praze se mezitím Dariu a Marka snaží vypátrat zlý muž v kabátě, který Markovu matku mučí dlouhým monologem, ve kterém jí vysvětluje, co je to SWOT analýza. Zlý muž v kabátě hledá, slovy Marka, „pojebaný počmáraný“ papír, který by u sebe měla mít Daria a na kterém je (zřejmě) vysvětleno, jak vyléčit rakovinu. Daria má papír opravdu u sebe, protože se shodou okolností nachází zrovná v té knize, kterou si odnesla od otce… o pár shod okolností později, zřejmě poté, co tvůrcům došly nápady, nebo peníze (nebo obojí), přichází vrchol filmu – cimrmanovská scéna, ve které Norbert Lichý coby vyšetřovatel z odboru hospodářské kriminality protagonistovi (a divákovi) polopaticky vysvětluje, co se vlastně stalo (všechno totiž bylo úplně jinak, pokud to nebyl jenom sen), a škodolibě se u toho směje. Radostných 20%

    • 23.1.2020  19:35

    Existuje mnoho způsobů, jak natočit špatný film. Příliš osobní známost předvádí takové, jaké jsem dosud neznal. Ve zkratce jde o mix přepálené lifestyleové komedie a dusivého psychodramatu, který tvrdí, že ženy by měly odpouštět svým mužům. I když to jsou promiskuitní agresivní alkoholici s padesátimilionovým dluhem, kteří se je pokusili znásilnit. Stačí, že jsou sexy (a špatně nadabovaní do češtiny).___ Takhle by se mohlo zdát, že je to film plný emocí a zvratů, ale ve skutečnosti je dějově tak prázdný, že nezanedbatelnou část stopáže vyplňuje podzápletka točící se okolo „opotřebované vaginy“ jedné z hrdinek, jejíž partner je sexuálně příliš náruživý (a během penetrace říká věci jako „Můj penis je můj štětec a ty jsi moje plátno“).___Zatímco během prvních cca dvacet minut jsem ještě víceméně chápal, proč a pro koho film vznikl, o čtyři a půl hodiny psychického času a jednu ztrátu tvůrčí soudnosti později jsem už nerozuměl vůbec ničemu a jen rezignovaně sledovat závěrečné titulky.___V jistém ohledu je fascinující, s jakou sociopatickou samozřejmostí postavy předcházejí od lásky k nenávisti a film od poševního humoru a legrační předčasné ejakulace k dětskému pláči a nadávání na „zasranej život“. Při menší formální uhlazenosti a po dotažení neštěstí postav do důsledků by mohlo jít o subverzivní feministický artfilm, ukazující chlapy jako hovada, které ženám ničí jejich životy i sny.___Žel je to jen rozpolcený komerční produkt, který chce uspokojit příliš mnoho citových potřeb naráz, a tak nakonec uspokojí leda toho, kdo z nějakého důvodu touží vidět, jak Miki Manojlovič, skvělý srbský herec z Kusturicových filmů (zde rovněž špatně nadabovaný) chytá za zadek Elišku Balzerovou. 20%

    • 22.1.2020  08:11

    Film, který je osobní tím nejméně šťastným způsobem (pro srovnání viz třeba Klíč k určování trpaslíků, na kterém se podílel syn Pavla Juráčka). Chybí mu jakýkoliv odstup (a soudnost - viz např. množství home video záběrů různých členů režisérovy rodiny, které životní příběh Karla Svobody nijak nerozvíjejí). Osobní tedy není větší otevřeností a syrovostí, ale pouze svou nekritičností. Chápu, že jde o synovu poctu zesnulému otci, rozumím osobní motivaci k natočení filmu, ale skutečně něco takového patří do kin? Dokument, v němž je Karel Svoboda monotónně nahlížen pouze z jednoho úhlu, jako člověk bez chyby? Zvolenému zaměření odpovídá výběr mluvících hlav, jejichž výpovědi mají podobnou informační hodnotu jako přátelské klábosení v nějaké talk show. Příznačně to jsou všechno umělci, kteří stejně jako Svoboda za normalizace díky ochotě a schopnosti tvořit konformní, režimem i širokými vrstvami přijímané umění opravdu zažívali šťastná léta, takže ani jejich účast názvu filmu nedodává ambivalentní či ironický rozměr. Na film pro kinodistribuci (ne jen pro promítání v rodinném kruhu) jsou Šťastná léta poněkud krátkozraká, jednostranná a repetitivní v tom, jak ukazují stále další a další bezobsažná domácí videa a dávají zaznít jen úsměvným „historkám z natáčení“, vyňatým ze širšího dobového kontextu a vykreslujícím minulou éru prostřednictvím několika neškodných nostalgických fetišů (Včelka Mája, televizní estrády). Osobnost Karla Svobody není zkoumána (natož jakkoli problematizována), ale jen devadesát minut stavěna na piedestal, což pro mě jako pro člověka, který Svobodu nekriticky neobdivuje (a vážně nevím, pro koho jiného ten film je) a normalizačnímu popu neholduje, bylo značně úmorné. 20%

    • 17.1.2020  08:29
    Šaráda (1963)
    ****

    Film, v němž věcí, nejsou tím, čím se zdají být (nebezpečně vypadající pistole může být vodní) a který sám nikdy dlouho není tím, čím se jeví. Protagonisté romantické komedie o souboji pohlaví se ocitají ve světě špionážního thrilleru a kromě dvojsmyslných kousavých poznámek si začínají vyměňovat také přísně tajné informace, kvůli kterým umírají lidé a jsou unášeny otravné děti. Cary Grant je pohodlně usazen v roli elegána zorientovaného ve světě zločinu a v zásadě jen rekapituluje svou spolupráci s Hitchem (odkazy k Na sever severozápadní linkou, Chyťte zloděje a dalším jejich filmům). Audrey Hepburn mezitím jako na běžícím pásu střídá šaty od Givenchyho a snaží se alespoň malinko vykročit z přidělené škatulky naivní a křehké krásky, která potřebuje muže, aby jí zachránili život, případně vysvětlili, že CIA opravdu není letecká společnost. V hlavních rolích jiného typu ale ženy dobrodružné „klučičí“ žánry dříve infiltrovaly jen ojediněle. Společné scény obou hvězd fungují zejména díky charismatu a půvabu každého z nich, ne zásluhou kdovíjaké sehranosti, natož přesvědčivosti jejich romantického vztahu (který vůbec přesvědčivý není, naopak působí dost nuceně). Nesladěnost jejich hereckých stylů a velký, skoro třicetiletý věkový rozdíl, na druhou stranu dobře slouží (tonální) proměnlivosti filmu, který odmítá setrvat v jedné poloze a neustále nás důmyslně dávkovanými informacemi vyvádí z konceptu a drží v pochybnostech ohledně postav a jejich pravých záměrů. Dle potřeb vyprávění a podle toho, zda se máme bavit, nebo být napjatí, chvílemi tápeme stejně jako hlavní hrdinka, jindy jsme o krok napřed. Zejména v pohrávání si s divákem jde o hitchcockovský film. Donen ke špionážním intrikám ovšem přistupuje lehkovážněji a víc si hraje s barvami. Škoda, že komediálních thrillerů nenatočil víc, neboť jeho balancování na laně mezi dvěma žánry je obdivuhodně zdatné, chytré a zábavné. 85% Zajímavé komentáře: sportovec, Oskar

    • 16.1.2020  12:32
    Pan Verdoux (1947)
    ****

    „Business is a ruthless business“ Chaplin je skoro stejně odvážný jako o sedm let dříve s Diktátorem. Za vzor si opět bere skutečného vraha, ale tentokrát ho přetváří v milujícího manžela, jenž svými vražednými zálety sleduje dobrou věc. Nezachází tak daleko, aby obhajoval vraždu za určitých okolností (což by autor námětu Orson Welles možná udělal), ale i ta trocha rozporuplnosti, kterou do černobíle nazíraného tématu vnáší, potěší. Největší devízou je nepřekvapivě Chaplin sám. Rozkošně amorální kriminálník. Pro ležérnost, s jakou dvojsmyslné hlášky prokládal starým dobrým slapstickem jsem si provinile přál, aby měl stále koho vraždit. Svým přístupem „vraždy s úsměvem“ má Pan Verdoux něco společného s Jezinkami a bezinky, které jsou ale sevřenější a svižnější. Chaplin taky oproti Caprovi netočil jenom ztřeštěnou komedii. Proto je škoda, že stejnou péči jako zapojení společenského podtextu nevěnoval úloze rodiny (Verdouxova hlavní motivace), na kterou jaksi zapomíná. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Radko, the_weaver

    • 16.1.2020  12:10

    Neobvyklá informační hutnost prologu vyvolává dojem, že film nezačal in medias res, ale dokonce až poté, co se všechno odehrálo. Skoro polovinu stopáže jste pak kromě probíhajícího dění zaměstnání otázkami týkajícími se děje minulého, shrnutého v úvodu bez vysvětlení souvislostí. Stevens nám proniknutí do vyprávění neusnadňuje. Neudělá pauzu, aby vysvětlujícím monologem nebo flashbackem objasnil, k čemu všemu došlo. (Oddalováním momentu prozrazení, který fakticky nikdy nenastane, jsme neustále drženi v nejistotě, čemu napomáhá také obsazení Caryho Granta, jehož nečitelnosti o rok dříve mistrně využil Hitchcock v Podezření). Právě naopak – přidává na obrátkách a zapojuje do příběhu nové postavy, což dosahuje absurdní rozměru ve scéně, kdy se v jednom pokoji sejde snad půlka města. Teprve pak přichází zpřehlednění a vyprávění je až do konce víceméně omezeno na dva muže a jednu ženu. Zejména ona dodává filmu, který začal jako kriminální thriller, výrazně komediální nádech. Vtipná (a podvratná) je již skutečnost, že stereotyp roztržité a nesoběstačné ženy naplňuje záměrně, aby odvedla pozornost od přítomnosti skrývaného muže. Méně vypočitatelnou zůstává také po zbytek filmu, ale to už je její chaotičnost motivována požadavky vyprávění, které někdo musí udržovat v běhu. Ke zpomalení zběsilého screwballového tempa dochází až v poslední třetině, která věnuje více prostoru soudní linii a profesorovi. Záběry jsou delší, střídání úhlů a délek záběrů méně časté, tedy v souladu s povahou řešených témat a člověka, který v životě potřebuje řád. Podobu Rozruchu ve městě v podstatě určuje povaha dvou potenciálních snoubenců hlavní hrdinky, jednoho rozvážného a jednoho spontánního. Těkání mezi dvěma žánry Stevensovi umožňuje konstantně nenaplňovat či obcházet naše očekávání, jelikož s jistotou nevíme, na jakém žánrovém teritoriu se film pohybuje. Výsledek připomíná dva filmy (sebe-shazující se a melodramaticky vážný) vklíněné do sebe. Pozoruhodné, ale zároveň rozpačité a v žádné žánrové poloze plně uspokojivé. 75%

    • 11.1.2020  11:57

    Nádherně (body) pozitivní časosběrný dokument o čtveřici mladých žen z Dánska, Norska a Švédska, které přijaly svá těla (nebo jsou na dobré cestě k jejich přijetí) a rozhodly se je použít jako hlavní zbraně v boji proti fat shamingu a objektivizaci (ženských) těl. Film stejně jako jeho aktérky nikoho nehodnotí a nesoudí a rozhodně neoslavuje nadváhu. Pokud se tak cítíte komfortně, je v pohodě být tlustý (což je adjektivum, kterému ženy z filmu chtějí navrátit jeho neutrální vyznění, aby nebylo dehonestující, ale popisovalo stav - stejně jako když o někom řekneme, že je vysoký). Ano, být tlustný není zdravé, ale strávit celý život odmítáním sebe sama a unikáním do izolace, protože chcete uniknout odsuzujícím/znechuceným pohledům druhých, není o nic lepší. Jde hlavně o to, aby lidé nebyli stigmatizováni a nemuseli se cítit blbě jen kvůli tomu, že neodpovídají dobovému, historicky proměnlivému ideálu krásy (viz třeba kyprá těla na barokních obrazech). Individuální sebepřijetí je tak sice fajn, ale pohrdání tloušťkou, vytvářející mnoho hmotných i mentálních bariér (např. vnímání tlustého člověka primárně prizmatem jeho tloušťky, ne charakteru), vychází ze společenského mindsetu, jehož změna je během na delší trať. Díky množství zachycených situací dokument umožňuje do větší hloubky pochopit, s čím vším se člověk s nadváhou potýká, podívat se na svět jeho očima, nesledovat jej zvnějšku jako oběť zasluhující soucit. Dojde na historii hnutí za přijetí tloušťky (Fat Underground), na sexuální obtěžování v dětství (vedoucí k zásadnímu narušení vztahu k vlastnímu tělu), na výčitky kvůli promarnění mnoha let života čekáním, až zhubnu a budu moct žít „normální“ život, na ambivalentní roli sociálních sítí, nabízejících kromě verbální šikany i pocit přijetí širší komunitou... je toho hodně, na devadesát minut možná příliš, ale u filmu, který otevírá takhle vrstevnaté téma (resp. na něj jako jeden z prvních pohlíží bez obvyklých klišé), a je skvělé, že to dělá, to lze pochopit. 80%

    • 3.1.2020  07:56
    Maják (2019)
    ***

    V rekonstrukci reálií 19. století a vizuálního stylu starých filmů nebývale vypiplaná kuriozita na jedno zhlédnutí, dávající asi tolik smyslu (a tak ledabyle poslepovaná) jako vyprávění opilého námořníka, který si přečetl Bílou velrybu a pár odstavců o řecké mytologii (zejm. vyprávění o Prométheovi) a psychoanalýze (až po zpacifikování kontrolujícího superega se dostanete k id). Zápletka stojí na vodě, vztah mezi oběma muži na pálence. Namísto dramatu nebo nějakého charakterového vývoje jen budování atmosféry, jež ve výsledku nikam nevede, k ničemu neslouží, neopodstatňuje ji žádné sjednocující téma, kterého by se film držel. Prostě jenom je. Neurčitost, výstřednost a náznaky vědomí vlastní brakovosti působí jako scenáristický naschvál, jako snaha prodat jednoduchou, do sebe zahleděnou hororovou báchorku dramaturgům áčkových festivalů. Když si ve filmu každý něco najde, nutně to neznamená, že se v něm skutečně něco nachází. Vzhledem k tomu, jak moc to stojí na dvou hercích a zvukových efektech, raději bych to viděl v podobě absurdní divadelní hry, u které by strhující herecké výkony spíš dokázaly překrýt tu strašlivou repetitivnost, předvídatelnost a nulový spád. 55%

    • 19.12.2019  10:58

    Režisér Bing Liu dvanáct let točil dospívání svých dvou kamarádů ze skateboardové komunity, kteří se snažili poprat s rolemi, na něž nebyli připraveni. Pro Zacka se životní zkouškou stává narození syna. O šest let mladší Keire je donucen k zodpovědnějšímu přístupu po otcově smrti. Paralelně s jejich životními trajektoriemi sledujeme proměnu jejich vztahu s autorem filmu, jehož vlastní rodinná rodinná historie zasáhne do procesu natáčení. Nerovná jízda navzdory mnoha opojným intermezzům, v nichž se hrdinové oddávají jízdě na prknech, není filmem o skateboardingu, ale především o snaze překonat ekonomická a společenská omezení a vstoupit do dospělosti jako sebevědomý a nezávislý člověk, kterého nebude limitovat jeho třídní původ, rodinné poměry ani rasa. Intimní, inteligentně vystavěný film, který si udržuje lehkost navzdory závažnosti témat, jež zpracovává. 90%

    • 19.12.2019  10:57
    Dcera (studentský film) (2019)
    *****

    Film upředený z autorčiných vzpomínek na dětství sugestivně vystihuje pocity ženy bojující se sebepřijetím poté, co byla odmítnuta vlastním otcem. Hrdinové krátkého intimního dramatu sice jedinkrát nepromluví, ale přesto díky jemné psychologické odstíněnosti jednotlivých situací tušíme, co zůstává nevyřčené, co se vznáší v tichu a prázdnotě, která je obklopuje. Bezprostřední paradokumentární syrovost, navozená neklidnou ruční kamerou, rychlými švenky či přeostřováním mezi různými plány obrazu, je zjemňována hladkými, výtvarně podmanivými přechody mezi snem a skutečností, minulostí a přítomností. Sjednocujícím principem za oběma stylistickými polohami je snaha o vtažení diváka. Identifikaci s postavami napomáhá vedle emociální uvěřitelnosti také vrstevnatá zvuková stopa. Kromě konceptu, který Dcera důsledně naplňuje, je neobyčejně smělá také upřímnost, s jakou režisérka vyjadřuje úzkost z promeškání poslední příležitosti udělat to, co považujeme za správné. 90%

    • 14.12.2019  16:41

    Pravděpodobně romantická komedie s nejvyšší koncentrací postav, které mají náběh na alkoholismus. Všichni jsou s tím ale v pohodě. Stejně jako není problém, že muži fatálně selhávají v rolích otců, milenců nebo manželů. Bohatí a obludně povrchní hrdinové, žijící v drahých domech/bytech a trávící konec roku v nejdražším hotelu Vysokých Tater (pouze a jedině jako reklama na něj dává film smysl), celkově nemají ve svých životech moc starostí. V podstatě jedinou komplikaci, která natahuje stopáž, představuje jejich neschopnost používat internet. Jinak by Barťák nemusel stalkovat Vášáryovou přes půlku Slovenska a každý by hned věděl, že řidič s fetišem na koťátka ve skutečnosti není miliardář.___ Pakliže jsem poselství naprosto nelogicky poslepovaných scének bez pointy pochopil správně, spočívá v tom, že ženy by měly čekat, dokud se v jejich životech neobjeví ten správný muž (případně dokud nezmizí ten nesprávný). Samy pro své bezpečí a štěstí nic udělat nemohou. A hlavně nemůžou být spokojené, dokud si je nevybere nějaký chlap. Ideálně hodně, hodně bohatý, fešný a svalnatý. Jako kdyby nestačilo, že zápletka (pokud tedy film nějakou mám, čímž si nejsem jistý) nedává absolutně žádný smysl, většina postav je (špatně) předabovaná do češtiny, jakkoli zjevně žijí v Bratislavě. Pár z nich ale mluví slovensky a některé přecházejí mezi oběma jazyky.___ K tomu přihoďte zhulenou Vášáryovou, hororové setkání těhotné ženy s medvědem, vtipy postavené na tom, jak Maďaři mluví, jak Číňane vypadají a jak mladé influencerky prožívají menstruaci, vrcholně nenápaditý výběr písniček (když něco vánočního, tak So this is Christmas), mrazivou samozřejmost, s jakou je přijata skutečnost, že jedna z postav při pádu na lyžích utrpěla otřes mozku... a máte poctivý slovensko-český bizár. Ideální na Silvestra, když budete i bez alkoholu chtít zažít něco, ohledně čeho si následující den nebudete jisti, zda se vám to jenom nezdálo. Kéž by. 20%

    • 12.12.2019  17:37

    Nedlouho po Gretě Gerwig prokázala svůj režisérský talent další americká herečka spjatá s mumblecore - Olivia Wilde. Obě ve svých debutech po vzoru filmů, v nichž předtím hrály, nabízejí úsměvný, upřímný a nenucený pohled na dívčí dospívání. Zatímco ale Lady Bird od Gerwig byla neokázalou, nesentimentální indie komedii, Booksmart nabízí méně introspektivní a více stylizovanou, byť v jádru stejně pravdivou výpověď o nejistotě a obavách žen na prahu dospělosti. Vtipný, chytrý, svěží a s jistotou zrežírovaný generační film je zároveň nadčasovou obžalobou škatulek a škatulkování, na jejichž utváření se podílely mj. dřívější středoškolské komedie. 85%

    • 8.12.2019  10:03

    Bezútěšné a klaustrofobní drama z poválečného Leningradu, kde se kvůli neexistenci jakékoliv důvěry, vřelosti a naděje zdá být nemožné žít, natož přivést na svět nový život. Sugestivní obraz devastace města, těl i duší. Podobně syrové a emocionálně zdrcující jako dramata natáčená v troskách rozbombardovaných německých a italských měst, ale formálně (vnitrozáběrová montáž mimořádně dlouhých záběrů, významotvorná práce s barvami) propracovanější. Osmadvacetiletý Kantemir Balagov představuje talent, který se vyplatí sledovat. 80%

<< předchozí 1 2 3 4 34 67 100 133