Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

2028 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 33 65 97 129
    • 18.11.2018  14:41

    Návrat k Bressonovi nejen tematizací osobní zodpovědnosti za stav světa (základní dějová kostra je v podstatě Deník venkovského faráře, ekologická linka připomíná Bressonovy skeptické pozdní filmy), ale také rigorózním minimalistickým stylem. Akademický formát, skoro monochromatický obraz (Schrader chtěl původně točit černobíle), odměřené herectví, opakující se střihové postupy (každé jejich narušení nám něco podstatného sděluje nebo přesměrovává naši pozornost) a kompozice (od symetrických film poté, co protagonista začne pochybovat, přechází k nesouměrným). Jen zcela výjimečně pohyblivá kamera. First Reformed je sice vážný a pomalý film neobyčejné formální přísnosti, ale zásluhou thrillerového rámce a nastolování dobově relevantních otázek (bez jednostrunného karatelského tónu v duchu „Old Man Yells at Cloud“) nepůsobí těžkopádně. Jakkoli má film „staromódně“ konfesní charakter, mezi deníkovým voice-overem a tím, co vidíme, vzniká inspirativní napětí. Toller neustále svádí boj mezi svými myšlenkami a tím, co může ve své pozici nahlas vyjádřit. Při psaní deníku sice slibuje, že nebude nic zatajovat a škrtat, ale některé deníkové zápisky vzápětí raději ničí. Obsah jiných (těch posledních) nám je pro změnu utajen. Jako kněz plní Toller určitou společenskou funkci. Slouží druhým a jako takový cítí zodpovědnost za stav světa a propadá deziluzi a alkoholismu, protože není schopen nic změnit. Z pasivity jej vytrhne až setkání s mužem, který kvůli environmentální zkáze nechce na svět přivést potomka. Nastolením dilematu mezi soukromými myšlenkami a veřejnými činy se First Reformed liší od Taxikáře, Schraderova předchozího dramatu o trápení muže znechuceného společností, z něhož minimálně během noční jízdy autem otevřeně cituje. Schraderův scénář a Hawkovo soustředěné herectví fascinujícím způsobem vyjadřují Tollerovu pomalou proměnu, která je současně propadem do temnot i vzestupem do vyšších sfér bytí (transcendencí). Na začátku ještě Michaelovi radí, aby žil pro to, co člověka přesahuje, ke konci si však uvědomuje nedostatečnost skutečnosti, že církev namísto přítomných problémů řeší duchovní otázky a posmrtný život. Vnitřní klid nachází až po učinění rozhodnutí, jak bude na globální oteplování, ztrátu zájmu o náboženství (na jeho kázání sedí obvykle cca pět lidí, kostel slouží spíš jako obchod se suvenýry) a radikalizaci mládeže reagovat. Poprvé netráví večer sám se skleničkou whisky, ale v restauraci, kde jí rybu. Rozhovor s Michaelem současně nastoluje ústřední myšlenku života jako hledání rovnováhy mezi zoufalstvím a nadějí. Michael zprvu zosobňuje zoufalství, Toller naději. Později se jejich pozice komplikují. Zoufalství i naději nabízí také dvojznačný (resp. dvojitý) konec. Sděluje dost na to, aby mohl být film uspokojivě uzavřen, ale ne tolik, abyste pak několik dnů netrávili přemýšlením nad tím, co přesně Schrader jedním ze svých nejlepších filmů, které lze sledovat jako stylistické i tematické završení jeho dosavadní tvorby, sděluje. 90%

    • 17.11.2018  23:31

    Oslava francouzského venkova, týmové práce a street artu. Agnès Varda se svým o padesát let mladším a třicet centimetrů vyšším kolegou navštěvují místa vyprávějící podnětné příběhy (o lidech, nezaměstnanosti, proměně krajiny či zániku venkova) a nechávají je promlouvat s pomocí velkoformátových fotografií. Lidé, které potkávají, jsou objekty i spoluautory jejich děl. Nezajímá je primárně izolace, devastace a industrializace, ale radosti života a možnosti kreativního uchopení reality. Nechtějí kritizovat a nehledají systémové řešení problémů, coby konceptuální umělci „pouze“ mění optiku, kterou na okolní svět pohlížíme. Přestože je dělí dvě generace, oběma je vlastní nepolevující zápal, chuť objevovat a tvořit. Reagují přitom vždy na konkrétní prostředí a příběhy druhých prokládají těmi vlastními (vyšetření očí, running gag se slunečními brýlemi, ukázky z dřívějších filmů Vardové), což filmu, který by se mohl zvrtnout v monotónní sérii site-specific zastavení, dodává mile improvizační, nepředvídatelný ráz. Vše završuje „setkání“ s Godardem, které trajektorii vyprávění svede zcela nečekaným směrem, čehož ovšem Vardová dokáže využít ve prospěch filmu. Její reakce představuje další vyjádření ústředního tématu dokumentu - důležitější než to, jaké věci (lidé, zdi, domy, přístavy) jsou, je to, jak se na ně dokážeme dívat. Pohled Agnès Vardové je empatický, hravý a radostný a bez náznaku falše, což z Visages, villages dělá jeden z nejlepších feel-good filmů posledních let. 90%

    • 15.11.2018  10:29
    Soumrak (2018)
    *****

    Ačkoliv se Soumrak jeví jako „murder mystery“ thriller, na ústřední záhadu uspokojivou odpověď nenabízí. Motiv vraždy a pátrání po bratrovy slouží jako MacGuffin iniciující hrdinčin průzkum jednotlivých pater budapešťské společnosti. Netoužíme vidět co nejméně, abychom nemuseli čelit okolo probíhajícím hrůzám, zahrnujícím několik vražd, pokus o znásilnění nebo útok anarchistické skupiny, ale chceme naopak vědět podstatně víc, abychom došli ke spolehlivým odpovědím na vyvstávající otázky, což ovšem není možné. Jde o funkční a provokativní převrácení konceptu ze Saulova syna, za jehož horší kopii bývá Soumrak krátkozrace označován. O jednom z esteticky nejpodnětnějších festivalových filmů tohoto roku píšu podrobněji zde. 90%

    • 13.11.2018  14:34
    Mladý papež (TV seriál) (2016)
    ****

    Sorrentino stejně jako ve svých filmových charakterových studiích ohledává téma vykořeněnosti, izolace a samoty. Více si tentokrát všímá, jak lze uvedené překonat pomocí náboženství a víry. Opět využívá rytmického opakování týchž střihových vzorců a dlouhých klouzavých a vzletných záběrů kamery, která je s výjimkou pár dialogových scén neustále v pohybu. Jeho okázalý, geometricky přesný styl přitom nachází oporu ve volbě prostředí. Katolická církev je instituce vyznačující se pompou a pravidelnými rituály s jasně stanovenou choreografií pohybů, kostýmy a svícením. Vznešenost, s jakou se křesťanství běžně prezentuje, je ovšem v rozporu s jeho hodnotovou vyprázdněností. Tělesný a materiální rozměr náboženství Sorrentina zajímá víc než jeho duchovní složka. Se stejnou dichotomií pracovala i Velká nádhera a v menší míře Mládí. Hlavní hrdina Mladého papeže ale není nezaujatým glosátorem. Ani jím být nemůže. Je součástí zobrazovaného světa, sám jej utváří, sám buduje zdi (možná kvůli tomu, že si není jistý sám sebou a odmítání rozmanitosti chápe jako způsob, jak zachovat určité záchytné body). Přesto si od onoho světa snaží alespoň zčásti udržet ironický odstup, distancovat se od názorů kardinálů a nabídnout vlastní pohled na otázky víry. Reprezentuje především rozpornost a absurditu církve. Není proto pravda, že by Sorrentino katolíky zesměšňoval a zjednodušoval a vykresloval pouze v negativním světle jako sexuálně frustrované pokrytce posedlé mocí (jakkoli tato témata neopomíjí). Jen s nadhledem a svým příznačným podvratným humorem ukazuje, že sebevznešenější instituce bude vždy tak nedokonalá jako lidé, kteří ji tvoří. V jádru je ovšem Mladý papež, koncipovaný jako desetihodinový film (a režisérovi tudíž umožňující naplno rozvinout jeho zálibu v excesech všeho druhu), stejně jako všechny Sorrentinovy celovečeráky hluboce melancholickým vyjádřením existenciální tísně, jakou zažívá člověk ztrácející víru. Jedno, zda v Boha, umění nebo život samotný. Zajímavé komentáře: Marigold, DaViD´82

    • 5.11.2018  08:44

    Kdybych neměl slabost pro Lisbeth Salander a Claire Foy (a ostudně nevyužitou Vicky Krieps), hodnotím přísněji. Nevadí mi, že tvůrci Lisbeth definitivně proměnili v komiksovou superhrdinku, která si rány ošetřuje vteřinovým lepidlem, na povzbuzení šňupe rozdrcené tabletky amfetaminu, dokáže se přemísťovat z místa na místo bleskovou rychlostí a k nahackování NSA potřebuje míň času, než kolik běžnému smrtelníkovi zabere uvaření kafe (k tomu směřovala už Larssonova trilogie). Problém je, jak fušersky této proměně uzpůsobili zápletku podstatně vrstevnatější, více perspektiv zohledňující (a střídající) předlohy a způsob vyprávění. Události jsou na sebe napojovány strašně ledabyle a repetitivně, podle stále stejného vzorce (někdo se někoho pokusí unést/zabít, dotyčný je dopaden/unikne a znovu dokola). Postavy se přes náznaky psychologizace (Lisbethino trauma kvůli sestřině zradě) chovají jako v tuctovém akčním filmu a jejich hloupá rozhodnutí pro ně příliš často nejsou fatální jen díky šťastným náhodám a magicky bezchybnému načasování. Vizuální styl, vycházející ze scandi noiru a punkové a S/M estetiky, jen kopíruje Finchera a Alvarez mnohem víc než pomalých odhalujících záběrů (jako je ten první po „bondovských“ úvodních titulcích), které vyvolávají neklid a nepříjemné pocity, využívá rychlého nepřehledného střihu, který veškerou atmosféru pohřbívá. Nejvíc „doma“ je režisér zjevně během scén s prvky body hororu, které jediné nejsou stejně bolestivě generické a zaměnitelné jako zbytek. Claire Foy v roli Lisbeth Salander rád uvidím znovu, ale ne ve filmu, který ze všeho nejvíc připomíná feministickou odpověď na Zastav a nepřežiješ. 55%

    • 30.10.2018  17:42
    Oni a Silvio (2018)
    ***

    Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65%

    • 22.10.2018  08:22

    Film o natáčení filmu, dobového artového hororu s tělesně postiženými postavami (název odkazuje k exploatačnímu filmu Chained for Life z roku 1952). Tvůrci se rozhodují obsadit vedle „normálních“ herců také herce s požadovanými fyzickými postiženími. Představitelka hlavní role se sbližuje s mužem s deformovaným obličejem, který hraje jejího milence. Není ovšem jisté, zda jsou její city autentické, nebo je pouze předstírá, aby ze sebe udělala lepšího člověka. Stejnou otázku si můžeme klást u ostatních herců. Hranice mezi příběhem před kamerou a za kamerou je postupně rozostřována, přechody mezi natáčením a natáčeným jsou stále méně zřetelné. Jistou rukou režírované, dlouhých členitých záběrů využívající sebereflexivní drama (s prvky hororové satiry) se snaží pravdivě zachytit zkušenost znetvořených umělců (sám režisér má deformovaný obličej). Nesnaží se je vykreslovat v přehnaně pozitivním světle na základě obvyklého narativního schématu o monstru s dobrým srdcem, díky němuž si kráska uvědomí, v čem spočívá skutečná hodnota člověka. Tělesné nebo charakterové vady mají všechny postavy a nelze odhadnout, jak se vůči sobě zachovají. Film touto cestou přínosně a inspirativně dekonstruuje určité stereotypy spojené s tím, jak kdo vypadá, a reflektuje, nakolik naše vnímání lidí, kteří se fyzicky odlišují, ovlivňuje jejich zavedená mediální reprezentace. 75%

    • 21.10.2018  11:42

    Tři fáze jednoho vztahu ve výpovědi o životě současné kosmopolitní mládeže. Svěží a svižné drama s výpomocí netradiční kolážovité struktury (kombinující událostí ze tří různých roků) a nenásilné práce s paralelami ukazuje, jak se v soužití dvou lidí různé situace opakují a zároveň proměňují v čase podle toho, jak se oba partneři lépe poznávají a mají jeden od druhého jiná očekávání. Je škoda, že film plýtvá stylistickými ozvláštněními a ornamenty (zpomalené záběry, 360 stupňové kroužení kamery, strojově symetrické kompozice), které odvádějí pozornost od civilních hereckých výkonů a dialogů zohledňujících rovnoměrně perspektivu muže i ženy a dotýkajících se skrze individuální příběhy obecnějších problémů lidské sexuality (čemuž je uzpůsobeno také profesní zaměření partnera, účastnícího se výzkumu léků na neplodnost). Pozornost si zaslouží skutečnost, že film byl opravdu natáčen ve třech různých obdobích (2006, 2013, 2016) a postavy po celou dobu hrají stejní herci, což mu podobně jako v Chlapectví nebo doinelovské quadrilogii dodává paradokumentární rozměr a proměna postav je tak uvěřitelnější. Přes určitou nevyrovnanost se jedná o vypravěčsky vcelku originální a v pojmenovávání problémů, které lidé ve vztazích v běhu času řeší, poměrně výstižnou mileniálskou vztahovku. 75%

    • 20.10.2018  13:27
    Bohéma (TV seriál) (2017)
    ***

    Bohéma nabízí na rovině konkrétních rozhodnutí i obecnějších principů solidní představu o tom, co se dělo v zákulisí milovaných filmů pro pamětníky. Veselohry s Burianem nebo Marvanem vám nyní už tak veselé připadat nebudou, v čemž spočívá zřejmě nejpodvratnější tah Roberta Sedláčka, tvůrce, který se zas a znovu pouští do toho, k čemu většina jeho kolegů nemá odvahu – odkrývá slabiny české národní povahy. V širších souvislostech sérii nahlížím tady.

    • 19.10.2018  17:00
    Hovory s TGM (2018)
    ****

    Hovory s TGM vás vycházkovým tempem, bez vyloženě rušivých momentů a snahy o velké drama provedou myšlenkovým světem prvního československého prezidenta. Vyprávění směřuje hlavně do minulosti obou postav, ne směrem vpřed. Zápletku podobně jako ve filmech Richarda Linklatera (nebo Erica Rohmera) nesou především dialogy, v nichž dojde na národnostní otázku, náboženství, sebevraždu i ženy. Díky poměrně přirozeným hercům (zejména Martin Huba) a kameře Jana Malíře (akademický formát + barvy připomínající staré kolorované fotografie) je povídání dost živé i bez vytváření napětí pomocí otázek, na něž bychom čekali odpovědi. Můžeme se akorát ptát, komu jsou určena srdíčka, která Masaryk během úvodních titulků kreslí; otázka, zda Masaryk dá Čapkovi svolení k vydání Hovorů, kterou je celý film rámován, plní spíš funkci MacGuffinu a film se nesnaží postupným vršením argumentů dojít k jejímu zodpovězení - to přichází jaksi mimoděk a slouží hlavně k uzavření vyprávění. ___ Všem nemusí sednou knižně znějící dialogy, které odpovídají spíše tomu, jak by se dva myslitelé Čapkova a Masarykova formátu bavili na stránkách knihy (po pečlivé editaci), nikoli při neformálním přátelském setkání, ale když přijmete, že jde o mediální konstrukty obou mužů (což je také jedno z témat, k němuž se film opakovaně vrací a které mu přidávají na formální sevřenosti), o jejich lehce idealizované verze, o nositele nadčasových (což bylo pro Kosatíka zřejmě klíčové slovo) idejí, nemusí jít o zásadní překážku v přijetí filmu. Hovory s TGM jsou navíc založené na určitém napětí mezi symbolem a skutečností, mezi dokumentární bezprostředností a mediálním zkreslením. Projevuje se jak v Masarykově odmítání rolí, které mu přisuzuje Čapek (i národ, spatřující v něm „tatíčka“), tak v rozporu mezi zaměřením na přítomný okamžik a výtvarnou stylizací, která nám brání přijmout příběh jako něco autentického a plně se do něj ponořit. ___ Očekávám, že pro mnohé půjde jen o další díl Českého století, navíc bez Sedláčkových „šrapnelů“ (jejich absence mi ovšem vzhledem k vlídnému tónu, zaměření na prosté okamžiky namísto velkých dramat vyhovovala), případně o zfilmovanou rozhlasovou hru (obrazová složka ve skutečnosti hraje podstatnou roli), pro mne šlo o vzácně vyrovnaný, inscenačně velmi dobře zvládnutý film pro kina s jasným a přesvědčivě naplněným záměrem. 75%

    • 17.10.2018  07:51
    Waru (2017)
    ***

    Osm krátkých desetiminutových příběhů osmi maorských žen. Každý z nich natáčela jiná režisérka v jeden den a na jeden záběr. Všechny jsou propojené do vyprávění inspirovaného statistikami o vysoké úmrtnosti maorských dětí. Film se konkrétně zaměřuje, jak smrt, potažmo pohřeb jednoho osmiletého chlapce (jménem Waru) zasáhly do života komunity. Dohromady se nám dostává vrstevnaté mozaiky, zohledňující pohled „zevnitř“ i „zvenčí“ a postihující sociokulturní pozadí chlapcovy tragické smrti i života Maorů. Celý film je natočen pouze za využití přirozeného svícení, což příběhům dodává na syrovosti a bezprostřednosti. Zásluhou sjednocené vizuální stránky jednotlivých segmentů působí výsledek poměrně homogenně, jakkoli mají jednotlivé segmenty odlišnou dynamiku. Zvolený formát dodává vesměs realistickému, byť chvílemi zbytečně vyhrocenému dramatu na naléhavosti a usnadňuje náš průnik do světa postav, které ovšem kvůli krátkému času nemůžeme poznat a pochopit důkladněji. Ne všichni herci navíc zvládají své náročné role, jak vychází najevo zejména během četných emocionálně vyhrocených momentů. Odvaha otevřeně vypovědět o bolestivém tématu tak vzbuzuje více obdivu než nedotažené zpracování. 65%

    • 16.10.2018  20:04
    Halloween (2018)
    ****

    Nový Halloween možná není tak děsivý jako ten z roku 1978 a stejně zábavný jako H20, ale stále je dost podnětný a sebeuvědomělý, aby nešlo o zbytečný sequel. Lze jej sledovat třeba jako morbidně vtipnou polemiku s filmy a (dokumentárními) seriály, které se zlo snaží pochopit (např. s pomocí psychologie). Laurie Strode ví, že občas je lepší moc se neptat - jak činí ostatní postavy, snažící se Myerse (kterým jsou fascinovány podobně nezdravě jako někteří hororoví fanoušci) přimět, aby se vyjádřil (což většinou učiní, ale ne tak, jak by si představovaly) -, ale prostě vzít do ruky kuchyňský nůž nebo brokovnici. Nejen na příkladu Laurie pak Greenův trojgenerační horor ukazuje, jak se ženy během uplynulých čtyřiceti let naučily účinněji bránit nebezpečí a vzpírat přiděleným rolím (krom kostýmového gender swappingu na halloweenském večírku dojde i na převrácenou variaci jedné slavné scény z prvního Halloweenu). Přesto musí nadále čelit nedůvěře a podezření, že jsou psychicky vyšinutými hysterkami, v čemž jde film hodně s dobou. Režii není co vytknout a z hudby otce a syna Carpenterových tuhne krev v žilách. Když navracet k životu kultovní filmy, tak alespoň takhle. 85%

    • 15.10.2018  07:36
    The Haunting of Hill House (TV seriál) (2018)
    ****

    Když hned zkraje přijmete, že Mike Flanagan (viz taky výborný Oculus) využívá hororového rámce k napínavému vyprávění o zpracovávání rodinných traumat, hledání důvěry (příběh ženy, které nikdo nevěří, že se opakovaně stává obětí útoků. je velmi up to date) překonávání strachu a hledání domova (tzn. rodinná historie oproti jiným hororům neslouží pouze jako záminka k lekačkám - jde především o ni, strach vychází zvnějšku), můžete si pak užívat psychologicky přesvědčivé drama, vrstevnatou vyprávěcí strukturu s hladkými (vizuálními a zvukovými) přechody mezi minulostí a přítomností, skutečností a představami, i strašení „ze staré školy“, založené na vnitrozáběrové montáži a znepokojivém pohybu v různých plánech obrazu. Některé scény jsou sice natočené vcelku tuctově (dialogy typu záběr/protizáběr) a závěr s nedotaženou metafikční rovinou trochu doplácí na přehnané ambice a stopáž (každý z dílů, zpravidla vázaný na hledisko jedné z hlavních postav, má své opodstatnění, ale mnohé z nich by mohly být klidně kratší), ale v souhrnu jde o režijně i herecky velmi suverénně zvládnutý počin a jedno z nejpříjemnějších letošních seriálových překvapení. Šestá epizoda, sestávající z několika choreograficky i významově komplexních mnohaminutových záběrů, pak z řemeslného hlediska patří k vrcholům Quality TV jako takové.

    • 11.10.2018  08:54
    22 July (2018)
    ****

    Zdráhám se použít slovo „komplexní“. Takovým je pro mne film nabízející množství protichůdných perspektiv a ambivalentní vyznění. Greengrass ve své faktograficky hutné dokudramatické rekonstrukci oproti tomu pečlivě buduje dvě poměrně jednoznačné ideologické pozice (podobně jako v Krvavé neděli), které staví proti sobě, aby nakonec mohl nabídnout zamýšlené politické vyjádření (odstíny šedi do vyprávění vnášejí akorát výhružky Lippestadovi, které ovšem nejsou více rozvedeny a lze je vnímat také jako prostředek k podpoření argumentu o síle demokracie, která bez ohledu na možná rizika nemůže sloužit pouze těm, kdo si to zaslouží, ale každému). ___ Dobro versus zlo, láska versus nenávist, vyšinutý jedinec versus komunita, která se dokáže díky vzájemné podpoře a spolupráci po traumatu znovu postavit na nohy a čelit zlu. Breivik připomíná svými pohyby, chladnokrevným uvažováním a přesvědčením o vlastní neomylnosti stroj. Pokud se dozvídáme něco o jeho pohnutkách, pak z výpovědi jeho matky, kterou obhájce potřebuje kvůli soudu, nebo díky tomu, že se stává výzkumným objektem pro psychology. Ve scénách z vězení s převahou chladných barev jej z okolí vyčleňuje agresivně červená košile. Traumatizovanému, nejistému a zranitelnému Viljarovi naopak zásluhou flashbacků a subjektivních zvuků „vidíme do hlavy“ a poznáváme jej v řadě situací s jeho nápomocnými blízkými, při nichž dává najevo emoce. Pouze jej nepozorujeme, ale spoluprožíváme to, co on. Namísto „zrádce“, „marxisty“ nebo „příslušníka elit“, jak své oběti paušálně nálepkuje Breivik, poznáváme konkrétního člověka a jeho příběh. Jak jsme upozorňováni četnými paralelami ve způsobu snímáni obou postav, Viljara od určitého momentu nejvíce neohrožují utrpěná zranění, ale možnost, že se stejně jako Breivik začne izolovat od ostatních, přestane sám sebe vnímat jako člena širšího společenství. ___ Rytmus plynulého vyprávění bez zádrhelů je mistrovsky určován množstvím hledisek, mezi nimiž Greengrass stříhá. Po dynamickém začátku, který nabízí plejádu rychle se střídajících pohledů, přichází zklidnění a chvíli sledujeme pouze Breivika a Viljara. Pokud vyprávění odskočí k jiné postavě, zásluhou prologu jsme s ní již seznámeni a víme, jaká role jí v síti vztahů náleží, jakou složku norské společnosti reprezentují. Film po tomto zpomalení a zúžení pozornosti zároveň přechází od jednotlivých činů, zaznamenávaných krok za krokem skoro v reálném čase, k jejich obecnějším sociologickým a politickým implikacím. Ty ovšem stále slouží zejména k podpoření argumentů zužitkovaných v závěrečné soudní při. Učebnicovým příkladem, jak v praxi aplikovat dialektickou logiku, je celý film. Realitu polarizované Evropy se nesnaží vykreslit ve vší její složitosti, ale jako střet dvou principů, což se mu daří velmi věcně a nesmírně sugestivně. 85%

    • 9.10.2018  12:34
    Warrior (2011)
    ***

    Vítám ozvláštnění schématu „dostanu přes držku – dám přes držku – jsem vítěz“ rozdělením pozornosti mezi oba aktéry finálního střetu, kteří jsou navíc bratři (takže trocha biblické symboliky navrch). Současně mne mrzí nevyužití zápletky ke generování větší ambivalence. Zdůrazněním rodinného podtextu a záslužnou učitelskou prací jsme nenápadně směrování k tomu, abychom zatínali pěsti, když pěstí dostane Brendan, ne Tommy, jemuž je systém ukradený (což se přece nesluší). Film ani neukazuje zoufalost z věčného kolotoče proher a vítězství jako Wrestler. Tam, kde bylo Aranofského drama kritické, je Warrior patetický. Od bezduchého mlácení neodrazuje, agresivní hudbou k němu spíše podněcuje. Dobrovolná sebedestrukce navíc představuje pro oba bratry od začátku jedinou možností, jak zachovat (případně vylepšit) svou existenci. Film v zájmu vlastní dramatické funkčnosti jinou možnost nepřipouští. Brendan zápasí, aby uživil rodinu, Tommy zkrátka proto, že mu adrenalin dodává sílu (citlivěji tuto poválečnou neschopnost přestat válčit vystihl The Hurt Locker), což je další důvod, proč mít víc pochopení pro Brendana. Výkon Toma Hardyho mne přesto přiměl litovat, že celý film není věnován pouze jemu. Sebegeniálnější herec ale nezamaskuje mechanickou výstavbu dramatu: syn nemá rád otce, otec se ztříská, syn otce polituje a svou frustraci ventiluje, když během zápasu rozdrtí soupeře. Takhle krásně jednoduše to ve filmech chodí, kdesi v nitru možná dokonce toužíme, aby tomu tak bylo, ale emocionální působivost rádoby psychologického filmu tím trpí. Dobře Warrior dělá, když přibližně po osmdesáti minutách na nějaké psychologické nimrání rezignuje a dále už jenom z různých úhlů ukazuje, jak do sebe dva chlapi mlátí a kopou a jak je ostatní pozorují. Zápasy jsou zrežírované stejně neinvenčně jako dialogové scény, jež nás ubíjejí věčným střídáním záběru s protizáběrem. Kamera buď zůstává mimo klec, a/nebo se snaží napodobit nepřipravené záběrování televizních kameramanů a simulovat tím zkušenost z domácího, případně živého sledování podobných mačů. Násilí O’Connor neestetizuje jako třeba Scorsese v Zuřícím býkovi, nečiní z něj jednání vymykající se všednodenní zkušenosti, čím vlastně jen podporuje znecitlivělost diváků, dojem, že jde o něco běžného. Zkrátka – a bohužel – nekritický film. 70% Zajímavé komentáře: novoten, Arbiter, SarumanKo, Triple H

    • 1.10.2018  07:55

    Říkal jsem si, že je krajně nešťastné nahlížet život ženy skrze její vztahy k mužům, kteří ji ovlivnili (ke každému se váže určité téma a zejména podle těchto témat, nikoliv podle chronologického sledu událostí, je vyprávění strukturováno), ovšem poslední kapitola a emancipační pointa zvolený terapeutický koncept víceméně ospravedlňují. Největší výsadou filmu je samotná Fondová, která muže svého života (otce Henryho nevyjímaje) i svá minulá a své současné já hodnotí otevřeně a (sebe)kriticky, bez potřeby něco tajit a lakovat narůžovo (např. přiznává, že ji v kariéře hodně pomohla její krása, potažmo sexualita, a lituje, že neměla dost odvahy na to, aby nepodstoupila plastické operace). Svou vyrovnaností dává za pravdu narativu o sebepřijetí, oproštění se od přesvědčení, že úplnou bytostí můžeme být jen po boku milované osoby, kterého se dokument drží. Ostatní zpovídaní a vlastně i režisérka Susan Lacy jsou k ní shovívavější, čemuž odpovídá volba slov a témat. Syn vychovávaný mezi severovietnamskými bojovníky a příslušníky Irské republikánské armády předkládá své traumatizující dětství jako sérii humorných příhod, nikdo, kdo s aktivistickou činností Fondové zásadně nesouhlasil, větší prostor nedostal (kromě Richarda Nixona, který je v USA tak jako tak nenáviděný ještě víc než ona). Tón filmu je proto vzdor upřímnosti Fondové občas lehce sentimentální. Stále má každopádně daleko k oslavným dokumentárním portrétům, které jen neinvenčně shrnují fakta, jež najdete na Wikipedii. Jde o myšlenkově hutný, inspirativní film, který divácky velmi vstřícnou formou (k jeho živosti přispívá využití velkého množství archivních materiálů) řeší otázky blízké každému člověku, nejen jedné neobyčejně inteligentní a pohledné herečce, politické aktivistce a propagátorce VHSkového aerobicu. 80%

    • 29.9.2018  13:57

    Gebert si stejně jako ve svém debutu Hra o kámen všímá lokálního fenoménu s celoevropským přesahem. Za hlavního aktéra si vybral osmnáctiletého mladíka, zakladatele spolku rekrutujícího za účelem obrany vlasti před cizími vlivy mladé muže a ženy z celého Slovenska.___Organizace se zhruba dvěma stovkami členů nevyvolává znepokojení jenom svým ideologickým podložím, nemilosrdným výcvikem uprostřed slovenských lesů a diktátorskými praktikami, ale také tím, že není oficiálně registrovaná a úřady ji nemohou zakázat. Z lhostejnosti, případně tichého souhlasu těch, kdo ve filmu vzestupu milicí přihlížejí, se ovšem ani nezdá, že by militarizující se mládež někomu vadila. Pro mnohé zosobňuje naopak logickou reakci na nejistou dobu a volání po vládě pevné ruky.___Gebert mohl díky tříletému natáčení zaznamenat protagonistovu varovně rychlou proměnu z kluka hrajícího si na vojáky ve veřejně známou osobnost, která má nakročeno do vysoké politiky. Film zároveň problematizuje představu extremistů jako výstředních figurek s vyholenými hlavami, základním vzděláním a nestabilním sociálním zázemím (viz mnohem plošší Svět podle Daliborka). Mnozí z Branců jsou vysokoškoláci z velkých měst a normálních rodin, kteří dokážou obezřetně balancovat na hraně zákona. Domobrana jim nabízí zejména chybějící pocit smyslu a důležitosti.___ Observační dokument s pozoruhodnými záběrovými kompozicemi a zneklidňujícím hudebním doprovodem nechává na nás, abychom si na základě série kontrastujících situací utvořili vlastní názor na to, jak velké nebezpečí pro Evropu představují nejen Branci, ale také společenské ovzduší, jemuž podobná uskupení vděčí za svou existenci a rostoucí popularitu. 80%

    • 27.9.2018  12:01
    Eighth Grade (2018)
    *****

    Ve schopnosti vystihnout důležitost určitého okamžiku v životě mladého člověka srovnatelně přesvědčivé, upřímné a nesentimentální jako Call Me By Your Name (k vrcholům obou filmů zároveň patří monolog postavy otce). Nečekejte teen komedii. Je to převážně drama, v přístupu k hlavní hrdince ojediněle citlivé, občas vtipné. Mnohé filmy o potřebě být sám sebou jen mluví. Tenhle ji chápe a ukazuje, jak strašně obtížné je sebepřijetí, překonání strachu z toho, že se ztrapníte, že nebudete dost cool. Věk přitom nehraje takovou roli. Někdo svádí boj mezi svou přirozeností a tlakem okolí ještě v dospělosti. Burnhamův cit pro nuance života sociálně úzkostlivé internetové generace a jeho pochopení pro jednu nadprůměrně inteligentní, trochu nesmělou dívku jsou výjimečné a doufám, že bude vznikat jen víc podobně empatických portrétů mladých hrdinů jako je tenhle (nebo Lady Bird, The Edge of Seventeen, The Diary of a Teenage Girl...). Film, se kterým chci rozhodně strávit víc času a víc docenit, jak zapojuje do vyprávění soundtrack nebo jak chytře pracuje např. s interakcí hlavní hrdinky a okolního prostředí (pomocí subjektivního zvuku, velikosti a ostrosti záběrů), díky které vnímáme a prožíváme okolní realitu jako ona. A Elsie Fisher by, bez jakéhokoliv přehánění, měla být nominována na Oscara. 90%

    • 21.9.2018  17:56
    Zloději (2018)
    *****

    Koreeda dál rozvádí téma alternativních rodinných modelů, u nichž nezáleží na pokrevní příbuznosti, ale na tom, co dotyční sdílejí (opět se zde hodně pracuje s chuťovou pamětí), zda se spolu cítí pohodlně a bezpečně. Film zároveň ukazuje a nijak neomlouvá pochybné základy některých mezilidských vazeb. Členy „rodiny“ nepojí jenom láska, ale také finanční závislost nebo pozvolně, promyšleným dávkováním informací odkrývané temné tajemství (přítomna je tak i pseudodetektivní linie, držící nás až do konce v napětí). Na otázku, kdo by měl na konci filmu ideálně zůstat s kým, neexistuje jednoduchá odpověď, hlava říká něco jiného než srdce. Nahrazení expozice postupným rozkrýváním minulosti hrdinů a upevňováním pout, která je spojují, přispívá k proměnlivosti vztahů a nutí nás neustále přehodnocovat názor na jednotlivé postavy, mezi něž Koreeda „demokraticky“ dělí pozornost. Dostává se nám tak zároveň nesmlouvavého sociologického řezu dnešní japonskou společností od teenagerek, které buď raději odcházejí do ciziny, nebo dostávají peníze za to, že „houpou prsama“ (a nabízejí společnost citově deprivovaným mladým mužům), přes (těžce) pracující třídu, která nemá nic jisté, k seniorům zabíjejícím čas u výherních automatů. Temné, ale ne úplně beznadějné, v mnohém komplexní, v jádru vlastně docela prosté drama se jako všechny Koreedovy filmy vyznačuje zvolna plynoucím vyprávěním (rozděleným do několika bloků oddělených zatmívačkami), členitou mizanscénou a úspornou, ale přesnou kamerou, která nedělá žádné zbytečné pohyby a své hledisko dle potřeb vyprávění uzpůsobuje jednotlivým postavám. Zloději s vámi nijak citově nemanipulují, ale přesto vás bez jakéhokoliv nátlaku dokážou dostat do bodu, kdy stačí, aby jedna postava pronesla jedno slovo, a rozbrečíte se. Jde tak o další doklad Koreedova neokázalého mistrovství. Možná formálně méně inspirativní než Třetí vražda, divácky vstřícnější než Nobody Knows a ne tak křehký jako Still Walking, ale pořád je to jeden z nejlépe zrežírovaných filmů, které jsem letos viděl. Zatím dvakrát, ale určitě se k němu budu vracet. 90%

    • 18.9.2018  14:18
    Domestik (2018)
    ****

    Film jako zatěžkávací zkouška. Opravdu fyzicky nepříjemný zážitek, při němž máte pocit, že vám postupně ubývá kyslíku. Stejně jako hlavním hrdinům a jejich vztahu. Zprvu ještě dokážou vést víceméně konstruktivní dialog, poslouchat požadavky toho druhého a reagovat na ně (i pokud se týče sexu, z něhož mají na začátku zjevně potěšení oba - nejde o partnerovo silové dokazování si převahy a fyzické zdatnosti). Postupně svou pozornost ale čím dál urputněji koncentrují sami na sebe, na své vlastní cíle, posunování svých tělesných limitů. Svého partnera přestávají vnímat (v záběrech s oběma je zpravidla zaostřen jen jeden z herců), nejsou ochotni ustoupit, udělat cokoliv, co jim nepomůže dosáhnout jejich záměru. Domestik je tak v zásadě stejně jako Semestr o lidech posedlých sebou samými a neschopných sebereflexe. Jenom jsou o generaci starší, víc je tlačí čas (proto taky dává smysl, že je Šarlota, která chce počít dítě, dokud může, o několik let starší než její partner) a jejich narcismus nabývá monstróznějších podob. A zejména je neničí to, že by nebyli schopni se v životech někam posunout (třebaže Roman většinou šlape na místě), ale naopak posedlost tím, kam se chtějí dostat. Při kratší stopáži by Domestik možná byl koncentrovanější a měl větší spád, ale skoro dvouhodinová délka společně s úmyslně repetitivním charakterem vyprávění (opakování omezeného množství prostředí, situací a témat, které postavy řeší) napomáhá tomu, že jste v závěru skutečně vysíleni a přejete si, aby to už skončilo a mohli jste odejít z kina na vzduch, kterého je ve filmu tak málo. Jediná exteriérová scéna je jednak pocta Zrození od Jonathana Glazera (nebo si to alespoň myslím), jednak ukazuje, že nejvíce omezující vězení nepředstavuje byt ani kyslíkový stan: Šarlotu i na čerstvém vzduchu zrazuje její vlastní porouchané tělo, před kterým - na rozdíl od vyčerpávajícího vztahu - nemůže utéct. K dojmu nemožnosti úniku napomáhá i precizní design zvuku, vytvářející (někdy záměrně dezorientující) zvukové můstky mezi záběry a přispívající k neobyčejné audiovizuální kompaktnosti filmu. Tu rozbíjejí pouze některé zbytečně specifické dialogy, které byly výsadou velmi přirozeného Semestru, ale tady, ve filmu, který směřuje od klaustrofobního psychothrilleru k domácímu (body) hororu, jehož protagonisté ztrácejí kontakt se skutečností (resp. si vytvářejí svou vlastní realitu), bych se bez nich vesměs obešel. Přesto je míra spoléhání se na vyprávění obrazem a zvukem obdivuhodná. Stejně tak Sedlákova odvaha natočit veskrze nepříjemný film o lidech, v jejichž společnosti vám rozhodně nebude dobře (náznaky citu pro „feel bad“ poetiku jsou taky něčím, co se objevilo již v Semestru). Nikoliv bezchybný, ale rozhodně jeden z nejpřesvědčivějších českých celovečerních režijních debutů, který si chci časem zopakovat, abych mohl nejen znovu projít onou intenzivně nepříjemnou zkušeností, ale také zkoumat, jak konceptuálně důsledný ten film ve skutečnosti je. 75%

    • 17.9.2018  07:47

    Viděl jsem a komentuji pouze režisérské verze obou částí. Divácky neuspokojivé vyprávění o rozličných způsobem tělesného (sebe)uspokojování pět a půl hodiny konfrontuje dvě největší témata všech freudiánských režisérů – sex a smrt. K nejvýraznějšímu prolnutí obojího dochází během drastického autopotratu, na jehož konci se Joe zachvěje vzrušením, a v kapitole s umírajícím otcem, jejíž černobílý obraz a citově vyděračský tón působí tak (pseudo)artově, že jde nejspíš o jednu z mnoha Trierových taktik, jak divákovi upřít to, co by si přál. V průběhu obou filmů k navození pocitu nepohody, která znemožňuje nerušeně konstruovat fabuli, používá rušivě mnoho odboček, pomyslných závorek, skoků v čase nebo změn ve stylu vyprávění. Hypermediální encyklopedické vrstvení informací může připomenout Zanussiho, tematizace fetišů a nestálé identity Buñuela, komorní partnerská soda Bergmana a spirituální vzruchy zas Tarkovského (včetně přímé citace Zrcadla). Tato eklektická a intermediální kompilace stylů je sice semknutá rámcovým vyprávěním, ale koherentním tvarem bych ji nenazýval. Jak by taky mohl být koherentní film, který je vystavěný jako dialog dvou zdánlivě neslučitelných světonázorů (asexuál a nymfomanka), do něhož se Trier navíc neustále snaží zapojit i diváka. Ať prolomováním vizuálních tabu (názornější potrat jsem zatím ve filmu neviděl) nebo bouráním čtvrté zdi mezi fikcí a realitou (záběr kamery v zrcadle, zřetelné paralely mezi provokativně svobodomyslnými názory Joe a samotného Triera). Přes všechnu sexuální explicitnost a do extrému dovedenou kalvárii protagonistky mi nakládání s ženským tělem přišlo méně vykořisťovatelské než třeba v Životě Adele. Ačkoli se žena zejména v první části několikrát mění v sexuální objekt a její štěstí je po většinu filmu závislé na výdrži, dostupnosti a schopnostech muže, její zobrazování častěji než příjemné pocity vyvolává bolest, soucit nebo znechucení. V tomto kontextu je možná nejpřínosnější scénou režisérské verze již zmíněný potrat, demonstrující s otevřeností, která bude, domnívám se, nepříjemná zejména mužům, jak vyhrocených podob může nabýt napříč oběma filmy hájené právo ženy nakládat s vlastním tělem dle uvážení. Ukazování toho, co nechceme vidět, je zde úzce spjato s úvahami nad tím, o čem nechceme přemýšlet. Taková provokace má podle mne smysl. Stejně jako celá Nymfomanka. 75% za I. část, 80% za II. část. Zajímavé komentáře: Radko, mcb, Mouzon, Madsbender, Artran, Othello, Aelita, elgreco

    • 7.9.2018  09:19
    King Skate (2018)
    ****

    Zřejmě jsem letos neviděl film s takovou živelnou energií (blízko k němu ovšem má, také tematicky, Léto). Osmdesátiminutová testosteronová jízda bez zpomalování (malá proměnlivost tempa ovšem při střízlivé stopáži nikdy nezačne být únavná). Na konci uvěříte, že absolutním vyjádřením svobody v nesvobodných časech byla jízda na skejtu. Režijně, resp. dramaturgicky jde (stejně jako hudebně) o dost punkovou záležitost, která sice sem tam zaměří pozornost na určité téma, ale žádnou pevnější strukturu, díky níž byste dostali ucelený přehled o skejtování za socialismu, nemá. Hlavní je zakusit pocit volnosti. Díky charismatickým skejťákům a mixu bravurně sestříhaných archivních záběrů (skvělé jsou kontrasty necenzurovaných amatérských záběrů a koženého oficiálního pohledu na věc) a téměř neutichající hudby, to je velmi snadné i pro člověka, který nemá rád pivo, na skejtu stál poprvé a naposledy cca v pěti letech a příčí se mu, když je ženám přidělována role pohledných pasivních zpestření mužských aktivit. Za to, že jsem díky filmu objevil písničku Superden, tvůrcům děkuji a zároveň je nenávidím, protože to už z hlavy nedostanu. 80%

    • 4.9.2018  08:17

    Buranský spaghetti western s elementy kriminálního filmu, v němž jsou znaky italského westernového subžánru dotlačeny na hranu parodie. Spravedlnost je od určitého momentu skutečně slepá, alespoň náznakem pozitivní postava docela chybí. Výjimkou není ani nesnesitelný protagonista. Jed, cpoucí do sebe v jedné scéně talíř špaget (zřejmě na důkaz, že sledujeme skutečně špagetový western), se chová jako odporný dobytek a ze všeho nejméně úcty projevuje k ženám, což se mu ve finále zle vrací. Po devadesáti minutách slovního a fyzického ponižování Susan Georgeové (která si zde vytrpěla ještě víc než v kontroverzních Strašácích) jde však jen o nepatrnou feministickou náplast. Morriconeho hudba sice táhne obehraný příběh nahoru, ale občasnému pocitu trapnosti za tvůrce, dostavujícímu se jinak spíše během sledování hrubozrnných komedií s Fantozzim, zabránit nedokáže. 65%

    • 2.9.2018  10:12

    Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma

    • 20.8.2018  18:12
    Jan Palach (2018)
    *****

    Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90%

    • 20.8.2018  18:10
    Flint Town (TV seriál) (2018)
    ****

    Obával jsem se, půjde o náborové video, heroizující americkou policii a oslavující její militarizaci. Obraz, který série nabízí, je ale komplexnější a svědčí o ambici tvůrců natočit něco jako dokumentární verzi The Wire.___ V osmi epizodách sledujeme podfinancované policejní oddělení ve městě s jednou z nejvyšších zločinností v USA. Příslušníci otevřeně mluví o své únavě, deziluzi a strachu z toho, že přijdou o život a práci. Stejně tak se o jejich životy kvůli rostoucímu počtu útoků na policisty strachují jejich blízcí. Místní, kterým se po dvorcích potulují týpci s nabitými puškami, z nichž občas z plezíru střílejí okolo sebe, si pak stěžují, že musejí na policejní hlídku mnohdy čekat několik hodin, protože střelba byla zároveň hlášena na třech dalších místech. Nedůvěra komunity dává smysl, ale vidíme, že jednotlivci toho bez podpory z vyšších míst moc nezmění. ___ Chování strážníků v terénu občas hraničí s neopodstatněnou šikanou a dokument je nijak neomlouvá. Zároveň ale chápeme jejich zvýšenou ostražitost, víme, že jsou mizerně placení a musejí pracovat přesčasy. Policejní náčelník se snaží předejít redukci již tak omezených stavů všemi možnými způsoby, třeba - což je rozhodnutí zřejmě nejlépe dokládající absurditu a zacyklenost problému s kriminalitou - rozprodáváním vyřazených policejních zbraní obyvatelům Flintu s platnými zbrojními průkazy… Do toho se blíží prezidentské volby (natáčelo se od listopadu 2015) a zatímco „bílá“ část policejního sboru doufá ve vítězství Trumpa, od něhož si slibují větší investice do represivního aparátu, černošští policisté si kladou otázku, pro koho chce Trump vlastně udělat Ameriku „great again“. ___ Velká část natočeného materiálu se odehrává v noci, kameraman se vyžívá ve velkých detailech a uměleckých kompozicích s oranžovou noční oblohou a postavami osaměle stojícími v krajině, v podkresu hraje zlověstná atmosférická hudba, případně v něm slyšíme třeba tlukot srdce nenarozeného dítěte jednoho z policistů. Chvílemi to připomíná noirové thrillery Michaela Manna, chvílemi apokalyptický horor o městě, které jen čeká na to, až jej někdo podpálí. V něčem zbytečně vyhrocený, každopádně působivý a přínosný počin, který vcelku obratně balancuje na tenkém ledě a snaží se příliš nenaštvat ani konzervativce, ani liberály.

    • 20.8.2018  17:04

    Film nabízí elementární přehled o motivacích, struktuře a cílech hnutí FEMEN tak, jak je vnímají jednotlivé členky. Slovo patří výhradně jim a jejich blízkým. Rozhovory jsou prokládány sledováním aktivistek během příprav na další akci i během všednodenních činností (cesty vlakem, vaření, pečení). Volba „akční“ hudby během protestních výstupů nejlépe svědčí o tom, jak chce být hnutí samo vnímáno. Tato sebestylizace je nicméně vyvažována přízemnějšími komentáři o přáních a obavách žen a zcela neheroickými záběry žen zbitých a (dočasně) poražených. Nejde o nijak výlučný dokument, nabízí nicméně užitečný úvod k tématu, usnadňující pochopení toho, oč „sextremistkám“ jde a proč se jako bojovou taktiku rozhodly zvolit zrovna obnažování na veřejnosti.

    • 16.8.2018  15:05

    Přestože Ijáček byl můj nejoblíbenější nihilista před Bernardem Blackem, členem fanklubu Medvídka Pú jsem se nikdy nestal. Na Kryštůfka Robina, jakýsi sequel k předchozím animákům, jsem byl proto zvědav hlavně kvůli režisérovi a jednomu ze scenáristů (z mumblecore vycházející Alex Ross Perry, jehož vliv je zřetelný zejména v Ijáčkových tíhou existence prostoupených replikách). ___ Scenáristů se u projektu během jeho vývoje vystřídalo celkem pět, což může být důvodem, proč výsledek působí tak těžkopádně a rozháraně, proč se ten film nikdy neusadí a nefunguje jako rodinná podívaná, jak Disney nejspíš zamýšlel. Příběh pracovně vytíženého na zisk a výkon orientovaného muže, který v důsledku války navíc zřejmě trpí PTSD a zanedbává svou manželku a dceru, dokud díky mluvícímu plyšovému medvědovi (a prasátku a tygrovi a oslíkovi) znovu neobjeví své vnitřní dítě (resp. dokud nepřizná jeho existenci a nepřestane mluvící plyšáky před ostatními skrývat), je především nekonzistentní. Chvílemi vcelku vážné drama o vyprázdněném bezbarvém bytí, chvílemi přehnaný slapstick (zejména scény s Gatissem, který připomíná padoušské kapitalisty z filmů klasického Hollywoodu). Styl je převážně velmi naturalistický, s desaturovanými barvami, ruční kamerou zaléhající po bok vojáků v zákopech druhé světové války a s animovanými postavičkami, které vypadají jako skuteční ušmudlaní plyšáci z hrdinova dětství. Jindy má ovšem svou rozverností blízko osvobozujícímu magickému realismu á la Paddington (nahánění medvídka po nádraží, závěrečná honička). Stejně nevyrovnaný je rytmus vyprávění, kterému chybí spád a jasnější zacílení. Film se nedokáže rozhodnout, zda by měl být jeho prioritou Kryštůfkův rodinný život, jeho kariéra nebo jeho vztah s medvídkem a tak jako kdyby co chvíli na jeden z těchto motivů úplně zapomněl a slepě následoval nějaký jiný, namísto toho, aby všechny tři nějak šikovně propojil. Některým scénám příliš dlouho trvá, než se doberou své pointy (souboj se sloniskem), zatímco jindy se zdá, že kus příběhu vysvětlující, jak se postava dozvěděla o určité informaci, schází (jaktože např. Madeline ví o hře na šlofíka?). ___ Pro děti je film z velké části příliš vážný a pochmurný, během scén ze Stoakrového lesa zahaleného v mlze až strašidelný (zvlášť v kombinaci s červeným balonkem, který má zřejmě odkazovat k filmu Alberta Lamorisse, ale nelze si nevzpomenout na psychoklauna z To). Pro dospělé zas ledabylý v nakládání s pravidly fikčního světa, nepřesvědčivý nuceným optimismem závěru a banální v přístupu k psychologii (zázračná proměna Robinova uvažování), partnerským vztahům a korporátnímu kapitalismu. ___ Ústřední myšlenka, že nicnedělání a nostalgické obrácení se do minulosti může zlepšit naši přítomnost a že se po nás našemu dětství stýská stejně jako nám po něm, je v časech, kdy je naopak třeba ostražitěji sledovat, kam se ubírá současný svět, a případně podle toho jednat, trochu mimo (ovšem plně v souladu s neustálým natáčením remaků starých filmů a fetišizací minulých desetiletí, nemluvě o tom, že výzva k tomu, abychom žili v přítomném okamžiku, bude mezi dnešními vyznavači konceptů jako mindfulness jistě silně rezonovat). V jiných filmech (jako Toy Story 3) byla podobná idea nadto uchopena citlivěji. Nakonec ale hlavně díky ní Kryštůfek Robin jednak vznikl, jednak jakž takž drží pohromadě. 60%

    • 15.8.2018  07:49

    Rodinný přítel je oproti ostatním Sorrentinovým filmům obtížně přístupný nejenom významovou mnohoznačností, ale také skutečností, že v jeho středu stojí odpudivý lichvářský skřet. Stejně jako nám nepomáhá s dešifrováním symbolů nesených záběry, jež by obstály jako obrazy v galerii (lidské figury nabývají srovnatelného strukturálního významu jako neživé objekty), neulehčuje nám režisér ani cestu k protagonistovi, kterého jsem osobně vnímal s podobným odstupem, s jakým pozorujeme hororová monstra. Jako groteskní horor o zaprodanosti a citové vychladlosti dnešní společnosti dává vypravěčsky komplexní film více smyslu než jako cool historka z podsvětí, třebaže inspirace Scorsesem, stejně jako estetikou reklam a videoklipů, je opět zřejmá. Obdobně jako si Geremia navyšuje sebevědomí pokořováním těch, kteří mu zdánlivě nemohou ublížit (avšak ve skutečnosti nejsou o nic méně prohnilí), vyžívá se Sorrentino ve formálním zvýznamňování scén, v nichž navenek neběží o nic výjimečného (nakupování v supermarketu). Až zpětně, poté, co jsou zprvu nesrozumitelné segmenty vsazené do širších souvislostí, vychází najevo hlubší podstata nečekaných setkání formy a obsahu. Životy nízkých charakterů vypovídají o velkých otázkách zásluhou takřka operetního podání. Rodinný přítel je nepříjemný film, který nic nedává zadarmo, který lépe funguje v celcích než v neživotně působících detailech a který dost okatě exploatuje ženské tělo, ale pořád je ryzím filmem Paola Sorrentina, jehož výrazný režijní rukopis přes (záměrnou) odpudivost obsahu nedokážu neobdivovat. 70%

    • 14.8.2018  11:09

    „Namouvěru, na válku vám seru!“ Dříve to bylo životopisné drama nebo heist film, tentokrát Spike Lee k vyjádření svého politického stanoviska využívá a pro své potřeby přepracovává konvencí policejních filmů o dvojí identitě. Překážky, které hrdinové musejí při plnění své mise překonávat, nepřicházejí pouze zvnějšku, ale berou na sebe také podobu jejich kolegů a nadřízených, kteří se nedokážou přenést přes vlastní předsudky a reprezentují systém znevýhodňující určitou část obyvatel. Spárování dvou nesourodých postav neslouží pouze k vytváření komických situací, které odlehčují vážné téma. Je podmínkou toho, aby mohl být Stallworthův smělý plán realizován a zároveň vyjadřují ústřední přesvědčení filmu, že cesta k úspěchu je podmíněna spoluprací, bojem za sdílené hodnoty (přestože je každý úplně jiný, před členy KKK vystupují jako jeden člověk), což lze zároveň chápat jako polemiku s blaxploitation filmy, jejichž styl BlacKkKlansman napodobuje. ___ Oba dva hrdinové v důsledku konfrontací s bílými nacionalisty, kteří je coby černocha a žida vnímají jako hrozbu srovnatelnou leda s morem a cholerou, začínají více přemýšlet nad svou identitou. Zimmerman například na otázku, zda je žid, zprvu odpovídá „Nevím“. Později přiznává, že o svém židovství díky asimilaci nikdy nepřemýšlel, ale teď své stanovisko začíná přehodnocovat. Stejně jako jeho parťák přestává brát infiltraci Ku Klux Klanu jako pouhou práci, stává se z ní pro něj osobní záležitost. Zatímco Stallworth tak přestává utíkat před skutečností, že je černoch, Flip „zásluhou“ bandy antisemitských imbecilů začíná hrdě hájit své židovství. ___ Rasisti legitimizují své výroky a aktivity vytvářením umělých nepřátel a šířením strachu z rasové války nebo židobolševického spiknutí. Zásadní roli při tom sehrává jejich slovník, jenž sice neoplývá kdovíjakou bohatostí a svědčí o elementární neznalosti gramatiky (zde tvary jako „lepšejší“), ale zároveň je dost expresivní, aby dokázal vyvolat silné emoce a strhnout nemyslící davy. Emoce nahrazují schopnost pracovat s fakty a promyšleněji argumentovat. Absenci elementární logiky ve svých postojích jeden z bigotů vyjeví, když ho Flip upozorní, že je nesmysl popírat holocaust, při němž přece bylo zavražděno několik milionů Židů a z pohledu bílého nácka šlo tudíž o nejúžasnější událost dějin. K navazování vztahů v rámci KKK pak dochází výlučně skrze sdílenou nenávist. Vstup do organizace je podmíněn znalostí nenávistného kódu (různé nadávky pro každého, kdo není bílý heterosexuální Američan). Z jazyka uzavřené skupiny je ovšem třeba udělat masovou záležitost, třeba i s pomocí hollywoodských velkofilmů jako Zrození národa. ___ Vlna rasově motivovaného násilí v sedmdesátých let představovalo reakci na některá drobná vítězství Afroameričanů v předcházející dekádě. Podobně lze dnes sílící pozici extrémní pravice v Americe, přikrmovanou výroky sociopata, kterého Spike Lee označuje slovy „Orange motherfucker“, případně „Agent Orange“, vnímat jako „odvetu“ za osm let vlády Baracka Obamy. Paralelami s přítomným děním ve Spojených státech i Evropě je Leeho film prostoupen. I bez šokujícího dovětku by bylo zřejmé, že stejně jako ve svých dřívějších filmech využil historického námětu k upozornění na přetrvávající nesnášenlivost vůči určitým společenským skupinám. Styl se mění, podstata zůstává a svět bude potřebovat ještě mnoho hrdinů jako Ron Stallworth nebo Heather Heyer. BlacKkKlansman to říká možná ne příliš nuancovaně, ale dost naléhavě, aby alespoň pár lidem, kteří ještě nemají totálně vybílené mozky, otevřel oči. 90%

<< předchozí 1 2 3 4 33 65 97 129
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace