Matty

Totálně svobodný a osvobozující film, lehčí a vtipnější než Spring Breakers, v němž (nikomu) o nic nejde a praktický jediný „dějový“ vývoj spočívá v tom, že duchem nonstop nepřítomný Matthew McConaughey v poslední třetině začne nosit ženské šaty a štěkat (což vám ale vzhledem k založení většiny postav a množství bizarních situací přijde celkem normální). Dokonalý klystýr mysli a jediný film Febiofestu, po němž jsem se cítil skutečně odpočatý. 85%

Na Poslední aristokratce je smutné, že půjde zřejmě o nejlepší zimní komedii následujících (tý)dnů (lepší než Ženská na vrcholu, Špindl 2 a Šťastný nový rok). Ještě smutnější je, že jde téměř výlučně o zásluhu Vladimíra Smutného. Ten ví, z jakého úhlu herce snímat, aby měl záběr nějakou dynamiku a nebylo třeba zbytečně stříhat. Když si mezi sebou postavy nevyměňují hlášky prozrazující snahu být vtipný za každou cenu, a sledujeme jenom pásma hezkých obrázků jako z videa na podporu turismu (jakkoli inspirací byly spíš Tři oříšky pro Popelku), je film docela příjemný. ___ Jeho větší část bohužel tvoří pásmo sitkomových scének s teatrálními herci, které nespojuje žádné ústřední téma, žádná substance (která úplně chybí postavám, proměňujícím se čistě dle toho, kde je scénář zrovna potřebuje mít - „hlasem rozumu“ je tak třeba po devadesát procent stopáže Frank, ale krátce před koncem na sebe rozumné rozhodnutí za celou rodinu vezme Vivien, jednající do té doby naprosto iracionálně). Snad kromě sdělení, že české koblihy jsou lepší než americké donuty a lhaní a zatajování je v pořádku, pokud z něj dokážete vybruslit nějakým podrazem (nebo tím, že se dobře prodáte). Z motivů exponovaných v úvodu (americká kamarádka, ztracené plechovky, abstinence, nestabilní lustr...) je později smysluplněji zužitkováno pouze nacistické splachovadlo (yep!) a seznámení s Maxem, které žel svou lyričností/sladkobolností narušuje nadsazenou stylizaci zbytku filmu.___ Ze všeho ostatního, co slibuje zápletku, jsou vytěženy pouze další nikam nevedoucí situační gagy. Nejen s ohledem na skoro dvouhodinovou stopáž jsou takřka nulový vývoj a epizodická stavba, jakkoli odpovídají předloze, krajně nešťastné. Jiří Vejdělek jinak potvrzuje, že řemeslo zvládá velmi dobře (až na ta CGI letadla a stejně fejkový New York) a divákům nedůvěřuje vůbec, pročež téměř bez ustání hraje hudba prozrazující nám, zda se máme smát, nebo plakat. U titulkové písničky od No Name se mi chtělo obojí současně. 45% Zajímavé komentáře: Marthos, castor, Marze, marhoul, Slepejsek

První polovina filmu nabízí jeden z nejzdařilejších českých pokusů o mumblecore vztahovku (tím nejlepším je film Karel, já a ty, kde šlo o záměr, čímž si v tomto případě nejsem jistý). Hádky improvizujících herců jsou autentické i díky občasným přeřekům a váhání, jak na partnera reagovat. Repliky nepůsobí vykonstruovaně i pro svou banálnost a zacyklenost - řeší stále totéž a nic nevyřeší, jak tomu u partnerských dialogů občas bývá. Stejně prázdná je řada čistě realisticky motivovaných záběrů, kdy si Eliška jde zakouřit nebo na toaletách rozdýchává partnerskou krizi, jakkoli by to ovšem nemusela dělat až tak často. Vzhledem k tomu, jak nesympatické jsou obě postavy (od prvních minut se k sobě chovají hnusně, aniž bychom věděli proč - nepřijmeme-li jako vysvětlení sexistický stereotyp, že menstruující ženy jsou otravné). Není příjemné s nimi trávit čas, ale stejně tak není příjemné zůstávat ve vztahu, jehož záruční lhůta dávno vypršela. Sice nejde o thriller, ale vzhledem k zaměření na dusnou atmosféru vztahu nevadí, že vyprávění nikam nesměřuje. Až potud OK film, produkčními hodnotami a hereckými výkony na úrovni studentské tvorby s omezeným rozpočtem. Potíž je v tom, že druhá polovina, kdy se teprve začne dít něco napínavého (když nepočítáme dva předchozí, dosti neuspokojivé náznaky toho, že něco není v pořádku - masturbaci v koupelně a podezření prodavače v krámku), je s tou první prakticky neslučitelná a víceméně by se bez ní obešla. Veškerý vývoj proběhne teprve ve druhé půlce, po náhlém zvratu při poslechu rádia (kdy ovšem kvůli nedoladěnému zvuku v hudbě poněkud zaniká to podstatné, podobně jako později ani na velkém plátně není čitelné to, co Eliška píše na mobilu, což by pro pochopení děje být mělo). Nejde tedy, i kvůli tomu, s jakým klidem Eliška reaguje na všechna odhalení, o kontinuální stupňování napětí nebo postupnou proměnu postav, ale o náhlý zlom (tzn. spíš horor než inzerovaný thriller). Chování hlavní hrdinky, dosud jen vzbuzující lehký údiv (proč ze vztahu dávno neutekla), se s ohledem na nové objevy, které učiní, stává zcela nelogickým, ke konci až sebevražedným. Přes přibývání rozumově nevysvětlitelných a transtextuálně motivovaný prvků si film nadále snaží zachovat určitou psychologickou věrohodnost, dál servíruje prázdné scény z partnerského života a vysvětluje chování postav (jakkoli víme, že jedna z nich jedná dle požadavků žánru, ne realisticky), ale činí to tak nepřesvědčivě, že si jen podráží nohy a vyvolává další otázky, na něž nemá odpovědi. Šokující odhalení, ve finále pro jistotu vysvětlené sérií redundantních flashbacků (nejspíš začleněných jen proto, aby do traileru bylo možné nastříhat souložící těla), by navíc mělo spočívat v tom, co je zjevné cca po dvaceti minutách, což ještě násobí pochybnosti nad Eliščinými kognitivními schopnostmi. Celá zápletka by mohla dávat alespoň minimální smysl, kdyby bylo hned zkraje řečeno, že se děj odehrává ve světě, kde se spolu lidé nemohou jednoduše rozcházet, a když už se jednou dají dohromady, musejí spolu zůstat až do smrti. Pokud ale budeme v souladu s realistickou první polovinou předpokládat, že v daném světě platí víceméně stejná pravidla jako v naší aktuální realitě, film s postupujícími minutami pozbývá veškerého smysl, rozpadá se na (tonálně, žánrově i stylisticky) nespojitelné fragmenty a ke konci už funguje jen jako nechtěná komedie. Kdyby ovšem trval jen polovinu své stopáže, byl bych ne přímo nadšen, ale určitě spokojen. 30%

Gervais hraje ovdovělého publicistu, který píše do lokálních novin, dobrých leda jako podestýlka pro kočku, má pěkného psa a těžkou depresi a cítí se být morálně a intelektuálně nadřazen zbytku civilizace. Vzhledem k nepříliš reprezentativnímu populačnímu vzorku, se kterým se v seriálu setkává, se jeho misantropie a nihilismus zdají být odůvodněné (tzn. vyprávění jeho pičování obvykle dává za pravdu). Ostatní postavy, vesměs prázdné karikatury, pro jeho jedovatou zahořklost, která ho společně s psím pohledem jeho feny drží naživu, navíc nacházejí pochopení, protože mu přece zemřela žena (která mu připomíná, jak byl úžasný, ve videích, jež pro něj před smrtí nahrála).___Zápletka seriálu by se dala shrnout do jedné jednoduché věty, dramatu je zde na deset minut, ne na tři hodiny, na konflikty nebo překážky k překonání zapomeňte (a vážně si nemyslím, že měla být bezdějovost a ubíjející stylistická strnulost - střídá se pár studiově působících prostředí, která jsou skoro vždy snímána ze stejných úhlů - způsobem, jak zprostředkovat omezenou akčnost člověka se sníženou hladinou dopaminu - tohle je Netflix, ne slow cinema).___Vytvořený dějový rámec slouží především tomu, aby Gervais mohl na větší ploše sarkasticky komentovat, co všechno jej na dnešním světě sere. To mu ovšem jde mnohem líp v jeho stand-upech, v nichž se zároveň nesnaží být dojemný a dlouze a pateticky nám osvětlovat, v čem tkví kouzlo života (i když se nenávidíte a obklopují vás samí idioti). Mezi cynickou komedií a (autenticky) citlivým dramatem dokázal Gervais díky přesvědčivější práci s postavami a chápavějšímu vykreslení jejich světa balancovat nesrovnatelně líp v Derekovi (kterého společně s Kanclem stále řadím k vrcholům komediální seriálové tvorby).___After Life budí dojem narychlo splněné zakázky, ne díla, kterým chtěl Gervais něco relevantního sdělit či jím otestovat hranice žánru. Párkrát jsem se pousmál (Gervaisův komediální timing je pořád perfektní) a ocenil občas vcelku přesné vystižení života s depresí (dobrý den poznáte podle toho, že se nechcete zabít), ale celkově jde o scenáristicky i režijně smutně odbytou práci, chudou na nápady, vtipy i emoce, kterým by se dalo věřit.

Sotva hlavní hrdina stačí svému průvodci, disidentovi, který pracuje jako údržbář, odpovědět na otázku, zda má rád orgie, představí se mu československá metropole obří rudou pěticípou hvězdou, dlouhou frontou před krámem a dvojicí příslušníků VB pacifikujících neposlušnou „máničku“. Než Nathan Zuckerman nalezne klid v hotelu, který je ovšem stejně profízlovaný jako zbytek města, musí odrazit veksláka dorážejícího na něj s dotazem „change money?“ To všechno v několika málo minutách, které ovšem svou panoptikálností dobře vystihují celý film. Výstřední odpsychologizované postavy dvě hodiny dělají teatrální gesta, propadají hysterickým záchvatům a vyprávějí si historky o „fakování“ (na orgie se ale netěšte, vrcholem dekadence je prskavka v zadku). Na základní rovině v podstatě totéž co kniha. Je to ale přepálenější a zábavnější. A taky tomu chybí hloubka, řád a motivická provázanost a nejvíc mě o tom baví přemýšlet jako o campu, který je svou prostotou a nezáludnou přímočarostí vlastně okouzlující. 40%

S velkým porozuměním natočený portrét transkluka Bena je zároveň příběhem zachycujícím vznik důležitého přátelství mezi protagonistou a režisérkou. Film vnímavě a v rámci možností daných krátkou stopáží uceleně reflektuje pocity a potřeby teenagera, který tolik důležité přijetí nachází jen v iluzorní realitě. Ve skutečnosti zatím čelí enormnímu tlaku ze strany své rodiny, učitelů a spolužáků i svého těla a vlastních představ o tom, jak by se jako kluk (ne)měl chovat a vypadat. O další vrstvy doplňovaný motiv (sebe)prezentace uvádí na scénu hned první záběr, v němž Ben nechce vypadnout z určité role. V tom posledním naopak dochází k několikerému zbourání bariéry mezi možným a reálným, když Ben na své skutečné, nikoli jen virtuální přijetí druhou osobou reaguje způsobem, který mě svou nečekaností a přirozeností dojal. Tak silný emocionální zásah vychází i z toho, jak upřímně je tenhle mimořádně potřebný film natočen, jak opravdově působí a jak důležitou funkci ve druhém plánu plní (informovat). 80%

Film o cestě do vesmíru, ve kterém musejí postavy největší vzdálenost překonat ještě na Zemi, kde je dělí třeba jen tlusté sklo. Zatímco Gravitace se Sandrou Bullock vyprávěla příběh (znovu)zrození, Eva Green v Proximě před letem do kosmu podstupuje náročnou prenatální přípravu (zastoupenou řadou vizuálních metafor). Namísto objevování nových světů se v několika fázích odpoutává od Země a dcery (nejdřív jen nácvik v rámci dětské hry, potom zkušební rozlučka s mloky vypouštěnými do potoka, pak komunikace pouze na dálku...). Namísto nástrahám hlubokého vesmíru čelí tlaku společnosti skeptické vůči tomu, zda jako matka může podobnou profesní výzvu zvládnout, zda je od ní zodpovědné opustit její Stellu. Napětí není vyvoláváno životu nebezpečnými situacemi, ale snahou vybalancovat ve vymezeném čase mateřskou roli s fyzicky i psychicky náročným, krok za krokem zaznamenaným výcvikem. Žádný sentiment (Sakamotova hudba je využívána vzácně), nýbrž procedurální věcnost a důmyslné (a dojemné) využívání paralel mezi situací matky a dcery (obě se sžívají s cizím prostředím, seznamují se s novými lidmi a jsou nucené používat jiný jazyk než svou mateřštinu). Tělesná a rodičovská autonomie jdou ruku v ruce. Právě na pocitu nezávislosti je založena katarze během úžasné scény se stádem divokých koní, které Stella zřejmě vidí poprvé v životě a konečně je tak blízko tomu, o čem dosud jen snila. Pokud se neodpoutáme, svých snů nedosáhneme. 85% Zajímavé komentáře: Anderton, Marze

Bellocchio je v osmdesáti podobný ďábel jako sedmasedmdesátiletý Scorsese. První zrádce sice trvá dvě a půl hodiny a je z velké části založen na dialozích, ale jde o tak našlapaný, různorodý a svižně odvyprávěný životopis jednoho „pentita“, že pocitově působí jako lehká devadesátiminutovka. Žádný rozhovor nepůsobí strnule díky tomu, jak živě jsou napsané dialogy a jak Bellocchio zapojuje do hry mizanscénu (zvuky a dění v zadním plánu, různé odrazy, důvtipné vizuální nápady při volbě a snímání lokací). Obejde se přitom bez stylistických ornamentů, v nichž si libuje Sorrentino, jehož Božského film lehce připomíná. Režie je uměřená, vyprávění jde bez zdržujících oklik přímo k věci. První a nejdynamičtější půlhodinu, jejíž konsekvence řeší následné dvě hodiny, tvoří v podstatě jen dlouhý výčet obětí Cosa Nostry. Divák neznalý italské historie (příp. dějin italské mafie) nemá, čeho by se chytil. První zrádce ale není nádherně nekompromisní jen informační přehuštěností (aniž by byl nepřehledný, matoucí nebo těžkopádný), ale také nakládáním s postavami a dost přímočarým zobrazováním násilí a korupce na všech úrovních italské společnosti (což film v pozdější fázi proměňuje z drsného thrilleru v hodně jízlivou satiru). Skoro nikdo není bez viny a nedojde klidu, boj se zločinem je zničující pro jednotlivce i systém a dílčí vítězství nepřinášejí velkou úlevu. Jeden z nejlepších mafiánských filmů posledních let. 90%

Film, který se strašlivě vleče, křečovitě se snaží o humor (zvlášť když dojde na „hlášky“), je neobratně, bez jakéhokoliv citu pro rytmus a komediální timing sestříhaný (nemluvě o občasných chybách v kontinuitě a celkově prapodivné návaznosti některých scén), a plný naprosto planých scén bez humoru či čehokoliv pro příběh jinak přínosného. Pro srovnání si doporučuji pustit libovolný dialog z Mostu!, jehož původní, následně však výrazně pozměněný scénář Kolečko napsal, a uvidíte, jak jej Prušinovský svým inscenačním umem a herci svou sehraností dokázali oživit. Přes prsty je oproti tomu, a navzdory atraktivnímu prostředí ženského beach volejbalu, film bez jiskry, který od začátku do konce hrozně drhne. Více tady. 30%

Portrét rodiny provozující v Mexico City soukromou záchrannou službu. Zachraňování životů probíhá paralelně s bojem o holou existenci. Členové rodiny se snaží nepřijít o práci a nezhroutit se vzdor hrozivým stravovacím návykům, nedostatku času, podplaceným policajtům i pacientům, kteří jim za jejich služby nemohou nebo nechtějí zaplatit. Navenek jde o formálně sevřený akční thriller s množstvím adrenalinových jízd ucpanými ulicemi nočního města. Ve druhém plánu film pomocí mnoha náznaků nenásilně skládá komplexní obrázek zdravotnického systému, který se vinou korupce, přetížených nemocnic a nedostatku lékařského personálu nachází na hraně kolapsu. Epilog filmu se sice jako jediný odehrává během dne, ale spíše než vydechnutí a naději přináší jen začátek dalšího cyklu, který bude bez potřebných systémových změn stejně zničující jako ten předchozí. 85%