Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

2105 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
1 13 14 15 16 17 18 19 34 67 100 133
    • 4.7.2014  17:53
    Love song (2013)
    **

    Málokdy film tak výstižně okomentuje svou vlastní vypravěčskou strategii. Love Song využívá hudbu přesně v souladu s jedním Danovým výrokem, podle kterého kvalitní muzika dokáže dodat kosmickou hloubku i těm nejbanálnějším výjevům. A Carney ji takhle využívá skoro nepřetržitě. Sebelepší hudební doprovod ale nikdy plně nenahradí promyšlenou dramaturgii, prokreslené postavy a věrohodné dialogy. Příběhu chybí jakékoli pnutí mezi hrdiny, stejně jako vážnější konflikt nebo překážky, které by museli překonat. Pakliže jsou zapálení hudebníci limitováni časem nebo penězi, vyprávění tuto skutečnost dobře tají. Naopak se zdá, že se vlastně mají relativně dobře a nikdy nestrádají tolik, aby si nemohli sednout do kavárny, zajít do baru nebo na nákupy. Obě hlavní postavy jsou ke smůle přirozeně působících herců ploché a jednají zkratkovitě. Nejvíc života v sobě mají nikoli nucené dialogy (snažící se působit chytře narážkami na lepší filmy jako Jerry Maguire nebo Taxikář), ale scény, které z větší či menší části očividně vznikly improvizací (bazén). To ovšem platí pouze pro dialogy mezi Keirou Knightley a Markem Ruffalem. Catherine Keener a Hailee Steinfeld v rolích Danovy matky a dcery existují jenom ve vztahu k protagonistovi a ve vyprávění slouží výhradně jako neživotné nástroje přesvědčující nás, že Ruffalo je navzdory svému alkoholismu, zahálčivosti a mírné hysteričnosti v zásadě dobrý člověk, milující manžel a fajn táta. Přestože je Love Song filmem bez chutí a bez nápadu, pokud jej na sebe necháte volně působit, pravděpodobně odejdete z kina v povznesené náladě. Jen nesmíte moc přemýšlet nad jeho ideovým podložím. Pak si zřejmě rychle uvědomíte, jak plytký a falešně svobodomyslný film to je. Love Song navenek soucítí s indie hudebníky, ale ve skutečnosti jim umožňuje jen tu cestu za úspěchem, která vede přes spolupráci s velkými nahrávacími společnostmi. Jak jsem ale naznačil výše, skutečnost, že odmítám přijmout podřízení se mainstreamu za normu, není zdaleka jediným důvodem, proč Love Song považuji za slabší film než Once. 50%

    • 10.2.2014  12:55
    Milius (2013)
    ****

    Dokument, ve kterém se sejdou Bogdanovich, Coppola, Scorsese a Spielberg, u mě má vyhráno ještě před zhlédnutím. Neznamená to ovšem, že by tenhle zábavný portrét „zenového anarchisty“ nedisponoval jinými než čistě cinefilními kvalitami. Informačně chudé historky z natáčení si tvůrci z větší části ušetřili pro závěrečné titulky, kterým bezprostředně předchází jediná vyloženě hagiografická, otevřeně sentimentální část celého povídání, což lze pochopit s ohledem na Miliusův zdravotní stav po mozkové mrtvici. Jinak je býčí povaha otevřeně pravičáckého mačisty, sebou samým zaujatého milovníka zbraní, surfování a samurajských filmů, vykreslována ve více barvách, než bývá u podobných dokumentů zvykem. Přičemž k jednotlivým složkám jeho „bigger than life“ persóny se povětšinou vyjadřují lidé, kteří by měli vědět, o čem mluví (Oliver Stone, k politice rozhodně ne lhostejný, například poukazuje na Miliusovu politickou naivitu). Formální i obsahová nadsázka při rekapitulování Miliusových výstřelků (jako byl Rudý úsvit), které mu krom jiných faktorů mohly zabránit v tom, aby v levicově-liberálním Hollywoodu někdy skutečně prorazil, film přibližuje jiným profilům filmujících rebelů, jež také dokázaly utvářenou legendu jedním dechem ironizovat (Ten kluk bude točit, Bezstarostní jezdci, zuřící býci). Ať máte Nový Hollywood nakoukaný od Bonnie a Clydea po Zuřícího býka, nebo Miliuse znáte pouze jako režiséra Barbara Conana, nudit se zaručeně nebudete. 75%

    • 7.5.2014  17:00
    Minulost (2013)
    ***

    Dlouhé doznívání Rozchodu Nadera a Simin. Příběhová výstavba Minulosti, s příliš pečlivě odkrývanou historií propletených vztahů, nedokáže zakrýt, že Farhadi myslel předně na to, aby měl diváka neustále čím překvapovat. Postavy kvůli tomu nutí k vyhroceným činům, jejichž melodramatický nádech dost ztěžuje vnímání filmu jako utlumeného psychologického dramatu. Výsledkem je nepřesvědčivé vyjádření známé poučky „minulosti neutečeš“ (v nejvýstižnější metafoře filmu, bohužel použité hned v úvodu, jsou minulostí dešťové kapky na čelním skle automobilu, rovněž bránící ve výhledu a v cestě vpřed). Nejen nepřesvědčivé, ale navíc parazitující na utrpení postav, zejména Marie (příjemně civilní Bérénice Bejo), jejíž život uvízl mezi dvěma muži. Nešťastní jsou ale také všichni kolem ní, snažící se mezi sebou urputně navázat zpřetrhaná pouta, zatímco se divák snaží zorientovat v tom, kdo je vlastně čí vlastní/nevlastní otec/matka/dcera/syn. Pokud se budu chtít dojímat nad osudy nešťastných lidí, můžu si rovnou pustit plnokrevné melodrama, které nepředstírá důležitost a jde k emocionálnímu jádru přímo. 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Radko, ScarPoul

    • 20.9.2013  18:55

    Je potěšující vidět romantickou komedii, jejíž protagonista má důvod k tomu, aby se choval jako po lobotomii. Tím je ale větší část pozitiv k Levinovu filmu vyčerpána. Vytěžování sebe-referenčního potenciálu skutečnosti, že je na zombie subžánr nahlíženo zvnitřku, je nejsoustavnější během úvodních titulků. Dále už jde o nejstandardnější romcom, jen občas rozjasněnou parodickým zábleskem. Hlavní a jediný ozvláštňující nápad je namísto rozvíjení postupně vytěsňován, od cynismus se přechází k patosu. Mrtví a neklidní stále mohli být zábavnou jednohubkou, kdyby se nesnažili jít vstříc jak EMO divákům (jsem zombie, nikdo mě nemá rád, ale má duše trpí), tak nerdům, jimž ale nenabízejí dost popkulturních narážek, dost důkazů, že to celé vlastně nemyslí moc vážně. Film je v řadě momentů naopak vážný až nepatřičně a nesmyslně od nás žádá emocionální odezvu, značně problematizovanou faktem, že chlapec nemá mozek (nebo se tak alespoň chová) a dívka charisma (ani nic jiného, co by ji odlišovalo od zástupu jiných hrdinek romantických komedií). Jednou bych rád viděl odvážnější zpracování téhož námětu, které nezvolí cestu křečovitého polidšťování a plně zužitkuje potenciál paralely mezi chováním zombies a dnešních plantážníků se srovnatelně akutním nedostatkem životního elánu. 50% Zajímavé komentáře: ScreamJay, Terzeus

    • 24.6.2013  18:06
    Muž z oceli (2013)
    ****

    Novozákonním interpretacím byl otevřen již Donnerův film, nepřekvapuje tudíž, že Snyder využil poskytnutých financí a svého Supermana bez okolků pojal jako novodobý biblický epos. Apokalyptické finále, vzbuzující pocit, že se střetly dvě ideologie a dochází k destrukci celého světa, představuje jen nevyhnutelnou spektakulární tečkou za epickým příběhem, sledujícím postupně zrod Kal-Ela, Clarka Kenta a Supermana. Druhé dva vyprávěcí celky jsou promyšleně „rozbité“ četnými flashbacky (podobně jako celí Watchmen), které ozřejmováním nových skutečností a prohlubováním charakterů udržují naší pozornost (minimálně kvůli základní časoprostorové orientaci si musíme připomínat, odkud jsme do minulosti odskočili). Flashbacky kromě rytmizace vyprávění zároveň pomáhají vytěžit příběhový potenciál vedlejších postav, které také díky srozumitelným paralelám (Lois nemůže napsat pravdu o Supermanovi – Superman se nemůže chlubit svými schopnostmi) nejsou zcela zastíněné hlavním hrdinou. Nejvýraznějšího posunu se dočkala Lois Lane, jež představuje nejenom v rámci komiksových adaptací neobyčejně silnou ženskou hrdinku. V nejméně okázale (a pro mne i nejlepší) akční scéně filmu se sice nechává vést muže (nebo hlasem božím?), ale jinak rozhodně jenom tupě nečeká, co se jí přihodí a kdo ji zachrání a díky tomu, co ví, je její přítomnost dokonce podmínkou vítězství dobra nad zlem. Muž z oceli neříká mnoho nového (jistého rozpracování se dočkala pouze myšlenka Kryptonu, mimochodem gigerovsky nedesignovaného, jako „ideální“ platónské společnosti, kterou Superman coby „an American hero“ nakonec příznačně zavrhne ve prospěch americké demokracie), ale staré informace alespoň přeskupuje a distribuuje neotřelým způsobem. Podobně jako Batman začíná, podobně jako Skyfall, také Muž z oceli se vrací ke kořenům jednoho hrdinského mýtu, který se zároveň snaží – v možnostech žánru – konfrontovat s realitou. To se kromě pseudo-realistického indie stylu režie projevuje zejména ztrátou lehkosti předchozích filmů. Jistě, Superman je pořád borec, který umí létat a uzvedne školní autobus, ale nově při tom musí zatnout všechny svaly, zaskřípat zuby a pořádně se zpotit. Cavillův křečovitý výraz při náročných fyzických úkonech není nechtěně směšný díky tomu, že se filmu ona antická tragičnost skutečně dá věřit. Zásluhou hercům, kteří v něm hrají, zásluhou emocí, které vzbuzuje, zejména ale zásluhou patosu, za který se nestydí. Pro mne zatím blockbusterový vrchol letošního roku, skvěle svou upřímnou vážností vyvažující blbnutí Iron Mana a nerdů ze Star Treku. 85% Zajímavé komentáře: Arbiter, xxmartinxx, Lavran, ScarPoul, MrPierc

    • 24.6.2015  16:59
    Mystérium sexu (TV seriál) (2013)
    ****

    „My clitoris beats my vagina? That's crazy!" Poučnější souboj pohlaví, než jaký nabízí většina screwball a re-marriage komedií, na které jsem si vícekrát vzpomněl, ale v nichž jsou muži méně frustrovaní a ženy méně umlčované. Pnutí mezi lidmi různého pohlaví (v druhé sérii také různé rasy) je hnacím motorem převážně konverzačně seriálu, který svou dynamiku těží primárně ze vztahové hierarchie doma a na pracovišti (resp. mezi těmito dvěma subsvěty), potažmo ze snahy postav vzepřít se společenským normám a pravidlům (jak by se měla chovat manželka, matka, manžel, milenec). Ženy se musí ponižovat před muži, muži před mocnějšími muži a lékaři jsou zároveň pacienty a svou léčbou druhých pomáhají také sobě. Podstatné přitom je, že pravidla pro muže se s ohledem na dobové zasazení radikálně liší od pravidel pro ženy. Nerovnosti obecnějšího rázu jsou demonstrovány na disharmonickém vztahu Masterse a Johnsonové, kteří spolu nikdy nemohou úplně zadobře, neboť jejich různě vyostřené handrkování činí seriál poutavým a udržuje vyprávění v chodu. Kdyby se shodli na pracovních postupech i sexuální technice, kterou si chtějí zpříjemnit večer, seriál by nás neměl čím držet v očekávání. Takto připomíná oddalovanou soulož – je to příjemné, ale pořád tomu něco chybí. ___ Vyjma několika neotřelých epizod (jedna se téměř celá odehrává během jedné noci v hotelovém pokoji) se seriál drží velmi klasické dramaturgické výstavby se sexualitou jako vše-sjednocujícím tématem (Freud by měl radost). Epizody jsou stavěny z větší dějových bloků a mezi různými akcemi zpravidla není pro oživení tempa paralelně prostříháváno. Až po odehrání a alespoň částečném uzavření jedné situace se přesunujeme k další. Vyjma občasné práce s hloubkou prostoru a rozmístěním postav v něm je základním stylistickým prostředkem figura záběr/protizáběr. Vinou této stavby, kladoucí důraz na srozumitelnost a přehlednost sdělení, působí Masters of Sex v konkurenci dravějších, narativně a stylisticky více ozvláštněných seriálů poněkud usedle, ale díky výborným hercům a dialogům si podobnou klasičnost může dovolit. Více zde. 80% Zajímavé komentáře: DaViD´82, novoten

    • 8.1.2014  20:42

    Po Gravitaci a Vše je ztraceno (a částečně i Kapitánu Phillipsovi) další velmi kontaktní boj o přežití, stavějící zprostředkovaný zážitek nad spletitou zápletku. Namísto obsahu si stačí přečíst originální název. Vyjma uvozujících panoramat malebné afghánské krajiny (jež lze chápat jakou součást snahy nedémonizovat celou zemi, ale jen Talibán… byť se film natáčel v Novém Mexiku), spoléhá Berg převážně na hlediskové záběry a detaily. Výsledkem přimknutí kamery k postavám je občasná nepřehlednost, ale také nepříjemná věrohodnost. Syrovému dojmu napomáhá Rkový rating, díky němuž si můžeme „vychutnat“ každý ustřelený prst, každý kosti lámající náraz na skálu. Dlouhé, znamenitě vystupňované a patosem jen minimálně nasáklé akční jádro je bohužel vsazeno do nepříliš důmyslného kontextu. Členové týmu po povšechném představovacím úvodu splývají, Talibánci jsou zlí, protože sekají hlavy a jakýkoli náznak nedostatků současné americké armády je rychle potlačen (nepříjemná šikana zelenáče rychle transmutuje v recitaci povzbuzující říkanky). V rozporu s tím, čeho jsme byli svědky (mise, která se fatálně podělala) a co mělo místy osvěživě ambivalentní nádech (spor, jak naložit se zajatci), film zakončuje laciná předtitulková heroizace zúčastněných vojáků. SPOILER U většiny z nich se přitom nelze vyhnout nedobrému pocitu, že bychom je za hrdiny měly považovat právě proto, že zemřeli. KONEC SPOILERU Nečekal bych, že to po Vše je ztraceno, kde mi chybějící přidaná hodnota vadila, napíšu, ale čistý survival bez jakýchkoliv prohlubujících informací bych tentokrát přece jen bral radši. 65%

    • 11.4.2014  14:12
    Nebraska (2013)
    *****

    „He just believes stuff that people tell him“ Nejenže Nebraska otázky života a smrti nezjednodušuje a neservíruje v sentimentálním balení jako Děti moje, v podstatě je antitezí Payneova předchozího filmu. Bez pohledných herců, hřejivých barev a nepatřičného optimismu. Věcná a bez sentimentu. Stejná jako Woody. Nebraska je intimní, melancholickou dvougenerační road-movie. Ne zcela bezvýchodnou a humoru prostou, nicméně prostoupenou pocitem stesku. Stesku za opravdovými hodnotami a upřímnými mezilidskými vztahy. Je otázkou, zda si hledáním ztracené společné řeči (což se projevuje například neporozuměním vtipům toho druhého) otec a syn nekompenzují, že selhali na většině ostatních front (vztahy se ženami, kariéra). David by se rád vyrovnal otci, jenomže není v čem. Pokud tedy nechce stejně jako on přijmout bar za své přirozené prostředí a vlašku whisky za svého nejlepšího kámoše. Oběma je vlastní neambicióznost, která nakonec alespoň Davida, možná pod vlivem zjištění, že je nositelem určitého rodinného odkazu, vyprovokuje k vybočení z cesty věčného loosera. Neuspěchané tempo a strohá forma jsou v dokonalém souladu s neakčními postavami příběhu a s prostředím, v němž se zastavil čas (také díky nemoderní výbavě bytů a prostému oblečení postav nepůsobí film současně). Payne nechává záběry doznít, nikdy prudce nestříhá, používá pomalé prolínačky a statické kompozice, často vtipné tím, jak mnoho je v nich objektů a jak málo pohybu (bratři sledující televizi). Inspirován režiséry klasických westernů (jmenovitě se hlásí k Mannovi), využívá vysoce kontrastní širokoúhlou černobílou kameru k zachycování obrazů jak poetických (panorámata krajiny), tak naturalistických (zašívání hlavy) a ve výsledku se mu daří podat mnohovrstevnatý portrét konkrétní doby i místa. Z amerického středozápadu sám Payne ostatně pochází, díky čemu není jeho líčení povah tamějších lidí jednostranně jízlivé a výsměšné, ale zohledňuje také ekonomické faktory, ač – pravda – ne dost, abychom dostali příležitost stranit některé z vedlejších postav. Film poněkud rozporuplně vyžaduje soucit s dvojicí průměrných Američanů, zatímco chování mnoha jiných průměrných Američanů ironizuje s kousavostí vlastní Payneovým raným filmům. Proč by měli být zrovna Woody a David hrdiny, kteří navzdory místnímu předurčení dokázali převzít režii nad vlastními životy? Inu, třeba proto, že je hrají dva herci, kterým zkrátka věříte. Od úsměvně trpkého začátku až do trpce úsměvného finále. 90%

    • 15.4.2013  18:27
    Nevědomí (2013)
    ****

    Hlavním důvodem, proč Nevědomí vyšumí z povědomí rychleji než TRON není fakt, že Kosinski vykrádá své kolegy (Stanton, Jones, Lawrence, Trumbull, Kubrick, Wachowští), a dává tím vyniknout, o kolik horším je vypravěčem, ale že vykrádá sám sebe. Zopakování stejného přístupu, navíc ve světě bez možnosti „editovat levely“, která byla pro designéra a fanouška videoher požehnáním, výrazně oslabuje původní wow efekt. Ten byl však stále dost silný, aby mne opájení se audiovizuální dokonalostí bavilo celé dvě hodiny. Kosinského nerdovský přístup k postavám děla z člověka srovnatelně hodnotného nositele významů jako je robot, krajina nebo kus nábytku (přičemž na stejné úrovni se nacházejí také svým výrazně omezeným využíváním zdravého rozumu). Působivější než slova a emoce jsou geometrické kompozice záběrů, jejichž samotný obsah se stává méně podstatným než sdělení povrchu. Všechno a všichni slouží k doladění celkového designu. Tomu jsou podřízeny motivace hrdinů i směřování zápletky. Jako výsměch klasickému „vstupování“ do příběhu skrze identifikaci s postavami lze chápat poslední scénu, která prozrazuje, že jsme své emoce pravděpodobně distribuovali ne zcela správným směrem. Kosinski dokáže unikátním způsobem propojit pohyb s hudbou, kterou na obraz „nanáší“ po jednotlivých vrstvách, a výsledkem je stejně jako v TRONovi mainstreamová variace audiovizuálních symfonií. Zápletka je tady jaksi navíc, ač bez ní (a bez méně a více nechápavý výraz střídajícího Cruise) by 120 milionový projekt jako tento asi nebyl realizován. Kvůli postavám bez života, námětu bez originality a jednání bez logiky bych ale nepodceňoval celý film, který v druhém plánu nabízí inspirativní výpověď o současné společenské realitě efektivních pracovních týmů, jimž se lidé oddávají natolik, že v nich rozpouštějí svou identitu a ztrácejí schopnost autentické existence. Dějově vyprázdněná (a proto lepší) první polovina, s parodií dokonalého partnerského vztahu a se zachycením pracovní činností, která má čistě udržovací charakter bez konkrétního cíle a šance na skutečnou (a pro systém potenciálně nebezpečnou) změnu stavu, toho o dnešku vypovídá víc než mnohé artfilmy s ošklivějším designem. A rozhodně jde o film stvořený pro IMAX! 80%

    • 17.9.2018  07:47

    Viděl jsem a komentuji pouze režisérské verze obou částí. Divácky neuspokojivé vyprávění o rozličných způsobem tělesného (sebe)uspokojování pět a půl hodiny konfrontuje dvě největší témata všech freudiánských režisérů – sex a smrt. K nejvýraznějšímu prolnutí obojího dochází během drastického autopotratu, na jehož konci se Joe zachvěje vzrušením, a v kapitole s umírajícím otcem, jejíž černobílý obraz a citově vyděračský tón působí tak (pseudo)artově, že jde nejspíš o jednu z mnoha Trierových taktik, jak divákovi upřít to, co by si přál. V průběhu obou filmů k navození pocitu nepohody, která znemožňuje nerušeně konstruovat fabuli, používá rušivě mnoho odboček, pomyslných závorek, skoků v čase nebo změn ve stylu vyprávění. Hypermediální encyklopedické vrstvení informací může připomenout Zanussiho, tematizace fetišů a nestálé identity Buñuela, komorní partnerská soda Bergmana a spirituální vzruchy zas Tarkovského (včetně přímé citace Zrcadla). Tato eklektická a intermediální kompilace stylů je sice semknutá rámcovým vyprávěním, ale koherentním tvarem bych ji nenazýval. Jak by taky mohl být koherentní film, který je vystavěný jako dialog dvou zdánlivě neslučitelných světonázorů (asexuál a nymfomanka), do něhož se Trier navíc neustále snaží zapojit i diváka. Ať prolomováním vizuálních tabu (názornější potrat jsem zatím ve filmu neviděl) nebo bouráním čtvrté zdi mezi fikcí a realitou (záběr kamery v zrcadle, zřetelné paralely mezi provokativně svobodomyslnými názory Joe a samotného Triera). Přes všechnu sexuální explicitnost a do extrému dovedenou kalvárii protagonistky mi nakládání s ženským tělem přišlo méně vykořisťovatelské než třeba v Životě Adele. Ačkoli se žena zejména v první části několikrát mění v sexuální objekt a její štěstí je po většinu filmu závislé na výdrži, dostupnosti a schopnostech muže, její zobrazování častěji než příjemné pocity vyvolává bolest, soucit nebo znechucení. V tomto kontextu je možná nejpřínosnější scénou režisérské verze již zmíněný potrat, demonstrující s otevřeností, která bude, domnívám se, nepříjemná zejména mužům, jak vyhrocených podob může nabýt napříč oběma filmy hájené právo ženy nakládat s vlastním tělem dle uvážení. Ukazování toho, co nechceme vidět, je zde úzce spjato s úvahami nad tím, o čem nechceme přemýšlet. Taková provokace má podle mne smysl. Stejně jako celá Nymfomanka. 75% za I. část, 80% za II. část. Zajímavé komentáře: Radko, mcb, Mouzon, Madsbender, Artran, Othello, Aelita, elgreco

    • 30.1.2019  14:21

    Masturbační fantazie Jiřího Vejdělka, díl šestý. Jeho bezkonfliktní menzelovské kýčaření je tentokrát urážlivější tím, že idylické bezčasí dělá z normalizace. Její zpřítomňování se omezuje na ostalgické fetiše typu branné výchovy, modré teplákovky a červených spartakiádních trenýrek. Počasí je permanentně slunečné, primárním zájmem hrdinů je uspokojení tělesných potřeb (trápí je jen hormony a rodiče), špatné je to, co brání v individuální spokojenosti (přesně tak vyznívá otcova apatie po zákazu vycestovat) a konflikty vznikají z malicherností, jako je nevěra, a nemají dopad na existenční situaci postav. ___ „Zplebejštění“ normalizační reality je tak důsledné (a tak varovně podobné deintelektualizovaným světům tehdejších komedií), že i studium výtvarného umění musí být převedeno na pubertální čumendu a hra na piano na prostředek k balení holek. ___ Malost a spokojená zaprděnost v duchu „hlavně, že se máme rádi“ dostává přednost před ambicióznějšími životními cíli a monstrózní podoby nabývá během závěrečného přepsání listopadu 89‘. Ze sporného úseku našich dějin se tím definitivně stává objekt jednorozměrného výsměchu na úrovni televizní estrády (do stejné kategorie spadá nepatřičný gag s radioaktivními houbami). Inu, nevíš si s normalizací rady, nepřemýšlej a hloupě se jí vysměj. Epizodka na Národní třídě, k níž by měl celý film – trochu dle modelu HIMYM – po celou dobu směřovat, působí jako násilně přilepený epilog. Řetězec volně propojených epizodek by klidně mohl skončit tím, že se z otce stane poslední československý prezident. Mělo by to srovnatelně zanedbatelnou souvislost s předcházejícími 90 minutami. ___ Jako na tolika jiných současných českých filmech, také na tomto lze zkoumat, jak to vypadá, když selže dramaturgie (resp., když žádná dramaturgie není): ze scén nic nevyplývá, nejsou dále nikam rozvíjeny, postavy se nesmyslně objevují a mizí (i když film na začátku naznačuje, že bude mít jednoho hlavního vypravěče) a jejich proměny jsou nárazové a neodůvodněné (protagonista se zbaví strachu z vody zřejmě jen pro to, že film už musí skončit). U jediné potenciálně zdařilé scény, která nemá diváky za idioty a nezůstává na povrchu, si pak nejsem jistý, zda byla skutečně zamýšlena jako metafora toho, že dění zasluhující pozornost se v roce 89‘ přeneslo z promítacího plátna, na které všichni tupě hleděli, do promítací kabiny. I pokud to takhle bylo myšleno, na jeden film je jedna podařená scéna zatraceně málo. 20% Zajímavé komentáře: Vančura, pakobylka, Sdoom

    • 1.4.2014  18:06
    Ona (2013)
    ****

    „A není to skutečný vztah?“ Virtuální romance, která se sice do určité míry drží schématu svých tradičnějších žánrových spřízněnců (chlapec potká dívku, chlapec získá dívku…), ale kvůli fyzicky absentující partnerce i jiným nezaplněným místům v obrazovém prostoru působí po celou dobu zvláštně osaměle. Joaquin Phoenix musí většinu odvážně dlouhých záběrů odehrát na vlastní pěst. Neboť po jeho akci nepřichází viditelná reakce, hraje za dva. Podstatné se děje buď v hrdinově nitru, nebo mimo obraz – ve zvukové stopě, kterou má ale Theo do značné míry také pod svou kontrolou. Sám si například volí (melancholický) soundtrack pro svůj život, čím film nejen tematizuje manipulaci s životy druhých (novou režisérkou Theovy existence se stává Sam), ale také přiznává své manipulativní praktiky a záměrně tím tlumí jejich účinnost. ___ Rozvláčné vyprávěcí tempo a emocionální utlumenost na rovině formálních prostředků odpovídají silně subjektivizovanému (obrazově i zvukově) vyprávění. Film je v lecčem stejně ostýchavý jako Theo, který se zdá být odstřihnutý od okolního světa také svým situováním do jinak prázdných záběrů. Namísto chybějící partnerky je zde interaktivní mizanscéna. Ilustruje hrdinovu náladu a komentuje situace, v nichž se ocitl. Nesmělost Thea i celého filmu ale nejde moc dohromady s občasnými sklouznutími filmu k vulgaritě (erotické chatování, Samanthin anální humor). Překročení hranice vkusnosti ale můžeme vnímat jako poukázání na samozřejmost, s jakou virtuálním světům dovolujeme, aby pronikly do našeho intimního prostoru (s podobnou samozřejmostí Theo počítači odpovídá, jaký je jeho vztah s matkou). ___ S lehkou paušalizací by se dalo tvrdit, že touha něco změnit a zároveň se nevzdat svého komfortu, je paradoxem vlastním nejenom Theodorovi, který má strach vkročit do neznáma a natrvalo přerušit (skutečný) kontakt se svou bývalou přítelkyní, ale celého dnešního světa. Navenek je vše perfektní a útulné (čemu ve filmu přidávají uklidňující pastelové barvy). Žijeme v komfortu, jaký dřív rozhodně nebyl standardem, ale zároveň jsme v důsledku hledání co nejpohodlnějších řešení (protože zakoupený software nám bude logicky vycházet ve všem vstříc) často osamělí, izolovaní a málokdy opravdu šťastní. Povrchová dokonalost zakrývá vnitřní prázdnotu. Náhražky skutečných lidí, skutečných pocitů a skutečných činů zjednodušují život do té míry, že s ním ztrácíme kontakt. Emoce za nás vyjadřují druzí, pomocí dopisů tvořených bez nutnosti dotknout se klávesnice (natož nějakého „ručního“ psacího prostředku). ___ Jonze ale není skeptik, který by moderní technologie rezolutně odmítal. Možnost bezkontaktního vztahu zcela nezatracuje – například dialogy Thea s Amy působí stejně nenuceně jako jeho konverzace se Sam –, pouze upozorňuje na řadu úskalí volby žít bez doteků. Ať je to vizuální nepřítomnost partnera v našich vzpomínkách nebo ztráta benjaminovské „aury“ milovaného a dosud zaručeně originálního objektu. K některým příjemným skutečnostem ani ve světě dokonalých náhrad a náhradníků naštěstí odpovídající alternativy neexistují. Zatím… 80% Zajímavé komentáře: J*A*S*M, Radek99, RasputincZ, maddy, JitkaCardova

    • 16.9.2014  15:55
    Orange Is the New Black (TV seriál) (2013)
    ****

    Zásluhou postupného, do detailů jdoucího rozkrývání specifik vězeňského ekosystému, stojícím na stejně nekompromisním teritoriálním chování jako svět venku (kde ovšem mají střety různých ras a náboženství mnohem brutálnější následky), tenhle „character-driven“ seriál nikdy příliš nezabředne do emocionálních stavů a citových vztahů. Na sentimentalitu ve vězení zkrátka není dost času ani prostoru. Také díky tomu je OitNB jedním z prvních feminních (hrdě a do důsledků) seriálů, které dokáží stejně naléhavě oslovit ženy i muže. Více tady. 85% Druhá série: Přerušované vyprávění ve stylu Ztracených je již dost obnošené a navíc zhruba stejně příjemné jako přerušovaná soulož. Vyznívá hlavně jako snaha nějak seriál natáhnout na dalších 13 epizod. Flashbacky jen zřídka současný příběh organicky doplňují. Častěji jen zbytečně odvádějí pozornost, zdvojují informace, připravují nás o moment překvapení (jak se zachová Vee) a nabourávají tempo. Upozadění postavy Piper, resp. bezradnost tvůrců, co si s ní počít, rovněž působí jako nedomyšlené řešení problému, kterak jednu autobiografii rozvést na mnoho hodin děje. Přestože seriál již nemá spád první řady (výjimkou je perfektně semknutá první epizoda), nedokáže vytvořit propojený fikční svět, v němž by všechno svým způsobem souviselo se vším, a chvílemi vaří z vody, stále nabízí mnohonásobně pestřejší paletu ženských postav než většina ostatních televizních počinů, natož filmů. A právě mimořádná rozmanitost a minimální prostor pro běžně vídané ženské stereotypy jsou důvodem, proč zřejmě neodolám ani třetí řadě. 75% Zajímavé komentáře: JFL, Remedy

    • 4.7.2013  14:21

    Skvělá letní zábava. Škoda těch dvou nezábavných hodin, které jí předcházejí. Gore Verbinski zvládá vystavět jakž takž přehlednou, gagy prošpikovanou akční scénu, nedaří se mu však jednotlivé atrakce propojit ve smysluplný celek. Celý film lavíruje mezi poctou a výsměchem klasickým westernům (od Forda k Leonemu, z něhož scenáristé kradli nejvíc), což vede k rušivě ostrým přechodům mezi patetickým heroismem a infantilním humorem na úrovni slabších parodií Mela Bookse. Film nedokáže najít rovnováhu mezi sentimentálním a groteskním, žádný nápad, přejatý z libovolně vzdáleného žánru, pro něj není příliš bizarní (pojídání srdce, krvelační zajíci), žádný vtip příliš laciný (kobylince). Řetězení rozličných westernových motivů, které vycházejí buď z konkrétních filmů, nebo z konvencí žánru jako takového, postrádá jakýkoli vyšší řád a působí dost nahodile. Proto je také film pocitově únavně dlouhý, resp. působí, že je dlouhý jen pro to, aby byl dlouhý. Neboť namísto souvislého vyprávění neustále k něčemu odkazuje, nedokáže Osamělý jezdec vtáhnout do příběhu. Nijak mu nepomáhá, že dodržuje čtyřaktovou strukturu s postupným nabalováním překážek, jež musí být překonány a cílů, kterých má být dosaženo (dopadnout Butche; dopadnout Butche a zachránit Rebeccu; dopadnout Butche, zachránit Rebeccu a předat spravedlnosti druhého zlosyna). Hrdinové totiž neprodělávají žádnou charakterovou proměnu, motivy jsou buď opakovány tak často, až ztrácejí na vtipnosti (running gagy s maskou a krmením ptáka), nebo slouží jenom k nárazovému pobavení, a nemusíte být indiánský stopař, abyste kdykoli během filmu s velkým náskokem odtušili, jaký „zvrat“ se blíží. Klimax, třebaže sám o sobě znamenitý a oživující vzpomínky na vrcholné kousky Bustera Keatona, pak navíc stejně všechny dějové linie utne nic neřešící akcí, která by mohla být umístěna kdekoli jinde ve filmu (ideálně hned na jeho začátku, ať po ní můžete z kina odejít s pocitem, že to nejlepší jste již viděli). Alibi pro přemotivovanost a náladovou rozpolcenost si film vytváří konstrukcí chatrného retrospektivního vyprávěcího rámce (jehož přínosnost narativu nejlépe postihuje slovo „gimmick“). Typ posluchače (westernovými legendami fascinovaný malý chlapec) na straně jedné a vypravěčova neschopnost udržet myšlenku na straně druhé odpovídají těkání filmu mezi pokorou a znevažováním žánru. Vzhledem k zřídkavému a neoriginálnímu zapojení metatextových poznámek podle mne nešlo o dopředu promyšlený záměr, jako spíše o zoufalou snahu zpětně scelit příběh, který moc nedržel pohromadě. Uklizení Tonto mezi pouťové atrakce alespoň vystihuje, jak je dnes vnímán kdysi velectěný westernový žánr. Z westernové legendy se stal relikt odkazující k éře divokého západu. Pouťový charakter jeho nové role si logicky žádá redukci prožitého na nejvýraznější znaky daného období. Tontovo vyprávění tak lze chápat jako „best of" výběr toho, co dělá western westernem, čím bylo ale již povídání Malého velkého muže, který měl mnohem lepší scénář i vyvíjejícího se protagonistu, a jehož vyprávění bylo motivováno revizí určitých westernových mýtů. Osamělý jezdec je oproti tomu zpátečnickou (žena jako krásný, pasivní a bezbranný objekt) a nekoherentní přehlídkou toho, co se některým lidem v Hollywoodu vybaví, když se řekne „western“. 55% Zajímavé komentáře: xxmartinxx, rikitiki

    • 13.3.2013  12:24

    Performativní dokument pojatý jako intimní deník zkomponovaný z režisérčiných záběrů a Láskových vlastních videí. V rámci zvoleného modu oprávněný důraz na emocionální prožitek (malebné záběry krajiny, sentimentální hudební doprovod) a s ním související předpoklad divácké identifikace se sociálním hercem je neotřelý vzhledem k Láskovu duševnímu onemocnění. Kde by více observační dokument vyžadoval jenom soucit, umožňují Otázky vidět svět očima muže, který realitu vnímá citlivěji než lidé takzvaně „normální“ a zároveň disponuje vyzrálejší schopností sebereflexe než mnozí jeho zdraví vrstevníci. Láska je sám o sobě pozoruhodnou osobou a režisérčina snaha o umělé vyvolávání soucitu má poněkud kontraproduktivní efekt. Hudbou a skladbou záběrů nás navádí k typu recepce, jakého by vnímavý divák měl být bez problémů schopen i bez použitých „přesvědčovacích prostředků.“ Smržová se navíc nesmyslně snaží postihnout příliš široké spektrum témat, sledovat lidskou bytost v její celistvosti, což na ploše pár měsíců a sedmdesáti filmových minut zkrátka nejde (vhodnější by byla časosběrná metoda). Stačilo by vybrat a rozvíjet jeden z mnoha nabízejících se motivů, ať už Láskovu snahu navázat za využití moderních technologií spojení s okolním světem, nebo jeho hledání jistého bodu, který mu nedokáže poskytnout babička, matka, ani víceméně absentující otec. Neschopnost najít k protagonistovi klíč (o které svědčí již příliš povšechný název filmu) ztěžuje sledování a vyvolává otázku, proč byl vlastně dokument natočen a co bychom si z něj měli odnést. Prosté dojetí nad lidským osudem, nad čistotou citů nacházejících se na okraji citově chladné moderní společnosti (podobně jako v Lásce v hrobě), k dobrému dokumentu nestačí. 60%

    • 12.7.2013  11:03

    Godzilla meets Transformers. Prozatím nejupřímnější z letošních letních blockbusterů, který si na nic nehraje a přímočaře, bez narativních kliček a významových přesahů, dává velmi zřetelný obsah pojmu „high concept“ (Monstra! Roboti! Velcí!). (S ohledem na předpokládanou merchandisingovou smršť by zvláštní rozbor zasloužila ve filmu přítomná fetišizace techniky - postavy opakovaně žasnou nad sílou a velikostí robotů, jejichž designem se kamera v dlouhých záběrech opájí... v něčem to připomíná prezentaci dinosaurů v Jurském parku.) Zápletka poskládaná z oblíbených scifistických a militantních motivů (Země v ohrožení, sdílení myšlenek, klony, mužská rivalita, nejlepší obrana je útok) nás usazuje do již známých diváckých pozic. Nechce se po nás více, než abychom trochu tupě a zcela pohodlně sledovali modifikované verze Top Gunu, Monstra, Dne nezávislosti nebo Hellboye (pro fajnšmekry je tady pak bonus v podobě bladerunnerovsky neo-noirového vizuálu Hong-Kongu a dost nepatřičného odkazu ke slavné „nosní“ scéně z Čínské čtvrti). Zrovna u filmu, který dává již svou marketingovou kampaní velmi jasně najevo, oč v něm půjde (a že v něm o moc víc nepůjde), mi absence originality nepřišla jako překážka ve vychutnání si čiré zábavy. Předvídatelnost dějových zákrut a omezení lidského elementu (zpřítomněného vyjma Elby zaměnitelnými a necharismatickými hezouny) na nezbytné minimum – jaegerovský koncept ostatně stojí na „transformaci“ lidí v mnohatunovou ocelovou příšeru (čili obdoba kooperativního hraní akčních her) – vyklízejí prostor vizuálně-viscerální akční jízdě. Zápasy těžké váhy jsou v rámci možností přehledné a různorodé, hlavně ale obrovské. Zhmotněný sen hráče videoher a čtenáře komiksů. Guillermo del Toro si ve velkém měřítku hraje jako malý kluk. Zejména díky jeho obrazotvornosti a smyslovému prožitku, který souhra neskutečného vizuálu a rockového soundtracku dokázala vyvolat, mne film bavil. Neintelektuálně, ale intenzivně. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, xxmartinxx, Macejko

    • 6.3.2014  17:07
    Philomena (2013)
    ****

    Hledání ztraceného syna a hlubokého lidského příběhu ve filmu, který se sám moc nesnaží být něčím víc než hlubokým lidským příběhem. Pokud ale má být nějaké drama milé a dojemné, pak nechť je milé a dojemné stejně nepodbízivě jako Philomena. Dvojice scenáristů nepodlehla pokušení zredukovat nejednoznačný příběh na emocionální porno v duchu Pošty pro tebe. Navzdory upřednostnění citů před širšími sociokulturními kontexty nabízejí víc než jen hrst jasně čitelných pravd, měnících Philomenu v pasivní oběť a církev v ďábelskou instituci. Filmu vedle nečernobílé fikcionalizace reálných osob hodně prospívá smysl pro humor. Dialogy přesně odměřeným dávkováním humoru chrání vyprávění před akademickou suchopárností a významně odlehčují smrtící artovou trojkombinaci nábožentví-politika-homosexualita. Zásluhou herců můžeme zároveň - podobně jako nedávno v Rivalech - soucítit najednou s dvojicí postav, jejichž povahy a světonázory jsou zcela odlišné. Zatímco hladké přechody mezi dramatem investigativním a intimním obstarává Frears, přepínání mezi sentimentálním (Philomena) a cynickým (Sixsmith) rámováním příběhu je v naši režii (třebaže hlediska obou samozvaných detektivů jsou ve finále dle očekávání sladěna). Philomena si otevřeně říká o přízeň diváků, ale v rámci hřejivých filmů pro všechny věkové kategorie si přes svůj populismus zachovává důstojnost, jaká je k vidění čím dál vzácněji. 75%

    • 11.10.2013  00:06

    Nadhled, jaký vzestupně dementnímu příběhu dodávají Stallone a Schwarzenegger (a v menší míře i důmyslně slizký Jim Caviezel), pomáhá hodně. Společně film proměnili ve sraz abiturientů, kteří zkoušku z testosteronové gestiky skládali někdy v 80. letech, na něž se však Håfström nenamáhá stylisticky upomínat. Jediný upgrade (arche)typů, které oba borci posledních čtyřicet let ztvárňují, měl nejspíš spočívat v doplnění čisté svalové hmoty výjimečným intelektem. Mazanost hraničící s genialitou jsem nevěřil ani jednomu. Na rozdíl od schopnosti udržet desetikilový kulomet v jedné ruce. Úlitba Bohu akce, kvůli které celý film vzniknul, bohužel přichází až po stominutovém recyklování nejobehranějších útěkářských motivů. Výsledný plán je navíc natolik zatížen faktorem náhody, že selhává dosavadní profilace Stalloneho jako mistra útěků. Po neúspěšné snaze jít na věc hlavou jej scénář rozumně mění zpět ve starého, dobrého a ultranásilného Ramba. V souhrnu jenom další nevydařený pokus o velký (dvojitý) comeback, který mnohem častěji zvedá koutky úst než hladinu adrenalinu. 65%

    • 4.6.2013  20:34
    Podfukáři (2013)
    **

    Heist movie, z něhož někdo vykradl logiku. Pětice (!) scenáristů se tak snažila přechytračit diváka, až pánové nakonec přechytračili sami sebe. Nezbytná míra divákovy nedůvěry, s níž lepší filmy o podrazech vědomě pracují, byla několikanásobně překročena. Nelze věřit ani kouzelníkům, kteří po skoku v čase jednají v rozporu s jejich úvodní profilací (mnoho dalšího se o nich přitom po zbytek filmu nedozvíme), ani jejich trikům, neboť za ně kouzlí převážně CGI, čím dochází ke zpřetrhání pout mezi jejich kousky a realitou. Kouzelnické výstupy jsou v zásadě jenom záminkami ke zdlouhavým a střihem zpraseným akčním scénám. Chabé finální odůvodnění smyslu každého z představení je jen další z bezpočtu snah o rozptýlení pozornosti, konkrétně snahou o navození dojmu, že každá z „jánošíkovských“ šou byla něčím víc než autonomní atrakcí. Třeba součástí promyšleného celku, řízeného pravidly, která se nemění za pochodu a jehož jednotlivé části nejsou propojené za užití zarážejícího množství náhod a předpokladů, že určitá osoba zareaguje na určitou situaci pouze jedním a ne jiným způsobem. Finální zvrat film obírá o zbytky logické koherence. Ano, takový konec jsem vážně nečekal, ale z toho důvodu, že by v návaznosti na předchozích sto minut postrádal jakoukoli logiku. Namísto pocitu, jak chytře jsem byl převezen (Wow efekt), se dostavil nahořklý smích nad něčí schopností obětovat Bohu překvapení veškerou věrohodnost a smysluplnost příběhu (WTF efekt). Každý vyprávěcí prostředek slouží k ošálení diváka do té míry, že si faleš filmu neustále uvědomujeme a jeho kejkle tudíž nezabírají. Na dosti podobném principu (prozradíme vám pravidla hry a stejně vás převezeme) byl založen Dokonalý trik, v němž však onen trik podpíraly dvě hodiny předcházejícího dění. Zvrat u Nolana nebyl vykouzlen ze scénáristické bezradnosti až těsně před koncem, jenom aby film už nějak skončil. V Podfukářích je - počínaje způsobem, jakým je uveden název filmu - příliš zjevné, že oběťmi podrazu máme být my. Něco takového by možná zabíralo u Kaprfíldova živého výstupu, ale v hraném celovečeráku to ve výsledku vede k tomu, že celý film zpětně ztrácí smysl, neboť se vybarví jako pouhopouhý klam. Utilitárně se nakládá také s herci. Většina z nich byla obsazena jenom pro navýšení prestiže filmu a plní tutéž okrasnou a rozptylující funkci, která je jednou z postav přisuzována kouzelníkově pohledné asistentce. Takovou asistentkou je pak také samotný Louis Leterrier. Jenomže asistentkou bez kouzelníka. Usilovně rozptyluje naší pozornost, aby v závěru bezelstně připustil, že hlavní náplň jeho představení tvořil samotný akt rozptýlení.Apendix: jako největší výsměch vyznívá snaha protlačit do Podfukářů, filmu, který obhajuje podvodníky a trestá ty, kteří na podvody upozorňují, kritiku nespravedlivých sociálních poměrů (zřejmě dozvuk Occupy Wall Street). 40%

    • 9.7.2014  09:25

    Stejně jako experimentální filmy, ani v Pole v Anglii (experimentální kromě formy rovněž formou uvedení – paralelně do kin, v televizi, na VoD, DVD a BD) nelze dost dobře posuzovat na základě příběhu a způsobu, jakým je vyprávěn. Nesejde na době, místě ani žánru, na tom, zda postavy bojují za parlament nebo za krále (ani za jedno). Namísto toho, oč postavám jde, má jistou váhu to, co se jim děje. Podstupují-li určité odpoutání se od sebe samých, film se společně s nimi oprošťuje nejen schémat vyprávěcích, ale vůbec od vzorců, pomocí nichž uchopujeme a do smysluplného tvaru formujeme realitu. Wheatley dělá s vizuální složkou filmu něco podobného jako Strickland se složkou zvukovou v Berberian Sound Studiu, když si pohrává s referenční hodnotou obrazů. Opět nejde o manýristickou provokaci. Hlediskové záběry, extrémní detaily a znemožnění základní časoprostorové orientace stále více matoucím střihem odpovídá proniknutí do mysli člověka prodělávajícího na základě mezní životní zkušenosti proměnu vnímání. Orientovat se od chaotické úvodní scény můžeme přednostně pomocí zvukové stopy, jejíž „sdělení“ ale vzhledem k ambivalentnímu míšení elektronické hudby, středověkých bubnů a lidových písní také nejsou jednoznačná. Pole v Anglii velmi nápaditým a sugestivním, třebaže pro mnohé nesnesitelným způsobem zpřítomňuje svět převrácený naruby. Unikátní je především tím, že nám vykloubenou realitu nejenom ukáže, ale rovnou nás nechá ono vykloubení prožít. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, ancientone

    • 9.11.2014  19:51

    Zvlášť při srovnání s nablýskaným Špinavým trikem vynikne, jak „uncanny“ může retro stylizace být. Analogová kamera nás nevtahuje do filmového prostoru. Naopak neustále upozorňuje na svá technologická omezení a tedy i na svou přítomnost (a na klíčové téma střetu technologického s člověčím). Černobílý, občas vypadávající obraz s nízkým kontrastem (takže převažují různé odstíny šedé), poměr stran 4:3, šmouhy, stíny, pruhy. Podobně jako u chilského No máte pocit, že sledujete pirátskou kopii filmu (který ovšem nikdy v jiné podobě neexistoval). Důsledné napodobení vizuálu amatérských televizních pořadů ze 70. let si výborně rozumí s neohrabanou mumblecore poetikou, stejně jako s neohrabaností postav, jimiž jsou jakési beta verze dnešních nerdů. Necítí se nadřazeně, ale provinile, že řeči jedniček a nul rozumí lépe než druhým lidem. Jelikož společnost pro nerdy ještě neměla zvláštní škatulku, mohli tito atypičtí hrdinové hledat rovnováhu mezi lidským a technologickým, mezi životem v komunitě a životem v osamění – jejich extrémním protiklad představuje paralelně probíhající terapie skupiny hippies. Příznačný je kafkovský subplot s Papageorgem, který sám sebe vnímá jako víc než nerda a kterého (proto) nikdo nechce přijmout. Computer Chess ošuntělou formou i sarkastickým portrétováním jedné generace připomíná Mladé muže za pultem. Vědomí proměny, kterou subkultura ajťáků prodělala (odlidštění a – paradoxně – splynutí s mainstreamem), z něj ale dělá film více hořký a nadčasový. 75%

    • 18.4.2013  15:03
    Práskač (2013)
    **

    Sebeospravedlňující kýč, který naťukává problémy rozpracované do nesrovnatelně větší hloubky i šířky v Breaking Bad. Systém Práskač naoko kritizuje, ale ve skutečnosti upevňuje základy, na nichž stojí. Zájmy rodiny jsou prvořadé, takže pro její dobro můžete s vládním posvěcením směle donášet, dávat všanc životy svých bližních, zabíjet lidi snadno dostupnými střelnými zbraněmi a ničit cizí majetek. Jen proboha neobchodujte s drogami! Co na tomhle filmu neposlal do kytek obludně amorální scénář, popravuje bezvýrazná režie (hodně roztřesená kamera z neakční scény scénu akční neudělá) a Rockovo dvouvýrazové herectví (dramatické party mu sedí asi tolik jako Schwarzeneggerovi ty komediální). Ideologicky podobně zvrácený film jako Pád Bílého domu, akorát je mnohem, mnohem méně zábavný. 45%

    • 14.7.2016  17:08

    Hravý, dravý a dynamický (stejně jako hudba v něm znějící) portrét jedné z ikon třetí vlny feminismu čerpá z kolážovité estetiky riot grrrl, punkového hnutí, které Kathleen Hanna spoluzakládala. Sini Anderson strávila s vokalistkou feministické kapely Bikini Kill čtyři roky, což je dost dlouhá doba na to, abyste od aktérky svého dokumentu ztratili kritický odstup (nehledě k tomu, že obě ženy se znaly dlouho před začátkem natáčení). The Punk Singer si ovšem navzdory tématům vzbuzujícím vášnivé emoce (potraty, znásilnění) a svádějícím k citovému vydírání (nemoc znemožňující vám dělat to, čemu jste zasvětili celý život) zachovává chvályhodnou střízlivost. Hannu sice vykresluje převážně pozitivně – jako inspirativní osobnost s obdivuhodnou energií –, ale nedělá z ní větší hrdinku, než je třeba. Výjimku nepředstavuje ani závěrečných dvacet minut, zabývajících se sice především zpěvaččinou nemocí, ale zároveň neztrácejících ze zřetele širší kontext. Na prolínání osobního a politického je v souladu s feministickými principy vystavěn celý film, včleňující aktivity Hanny a jejích kolegyň do dějin boje za ženskou rovnoprávnost. Historie feminismu je pochopitelně prezentována ve velmi zjednodušené podobě, vytvářející dojem, že třetí vlna feminismu je myšlenkově koherentní uskupením aktivistek, jehož jádro tvoří nekompromisní punk rockerky. Včleňování feministických myšlenek do mainstreamu, nejen hudebního, a komercionalizace feminismu (nebýt skupin jako Bikini Kill, nebyly by zřejmě ani Spice Girls nebo Pussycat Dolls) zůstávají stranou. Podobně není nijak problematizováno zpěvaččino dvojsečné nakládání s vlastním tělem coby sexuálním objektem (které dovede o úroveň výš Madonna). Filmu nelze vyčítat, že by k podobným úvahám, vnášejícím do výsledku více ambivalence, nabízel málo podnětů, jenom už záleží na ochotě každého diváka přemýšlet a dohledávat si informace nad rámec toho, co se dozví. 80%

    • 8.4.2013  19:30

    Potěš Pánbůh! Protikrizová proamerická propaganda v krystalicky čistém akčním balení, jejíž tvůrci posledních dvacet let zřejmě sledovali jenom filmy Rolanda Emmericha a Michaela Baye. Zato z osmdesátých let si velmi dobře pamatují Smrtonosnou past a všechny střílečky s Chuckem Norrisem. (Srovnání s McTiernanovým filmem zaslouží rozvést - ač oba filmy jistým způsobem reagují na krizi maskulinity a významným vizuálním elementem jsou v nich ničené falické objekty (Nakatomi Plaza a Washington Monument), McClane padouchy střílet MUSÍ, a odměnou je mu znovunabytý respekt manželky; Banning oproti tomu střílet CHCE, zapojení do akce bere jako službu vlasti a možnost, jak odčinit své dřívější pochybení.) ___ Je to debilní. Kouzelně a neuvěřitelně debilní a nepatřičně vážné, ale díky práci s deadliny a promyšleně dávkovaným akčním scénám to má spád, má to Rkový rating a má to asi desetivteřinový OTT záběr ohořelé americké vlajky, zpomaleně padající z balkónu Bílého domu. Ke studiu ideologických praktik v hollywoodské žánrové tvorbě už tady dlouho nebyl takhle vděčný materiál. ___ Úvodní letecký záběr nás seznamuje s majestátností americké krajiny, reprezentované v následujících minutách „civilizovanějšími“ symboly. V záběru se vždy najde prostor pro Bílý dům nebo alespoň americkou vlajku, umístěnou tak, abychom si jí zaručeně všimli (národními barvami je pomalován dokonce i „náhodně“ projíždějící autobus). Intro stručně představí oba mužské hrdiny (prezident jako tvrďák, který umí boxovat, naplno se věnuje vlasti, ale přitom neodbývá rodinu, Mike jako drsňák, ale zároveň rodinný typ, oblíbený u dětí) a dále rozvíjený způsob vztahování se k americkým hodnotám – důležitá je tradice, odkaz předků, zde zastoupený hodinkami po dědečkovi (jež po smrti manželky získávají ještě druhotný, poněkud fetišistický význam – zpřítomňují ženu, potažmo rodinu). Útok přichází, stejně jako 11. září, ze vzduchu. Tentokrát jsou ale ochránci amerického národa připraveni, ví, jak reagovat (prezident nezůstává netečně sedět, pádí do bunkru) a pakliže nakonec stejně dochází k obsazení architektonického symbolu americké demokracie, pak díky početní a silové převaze útočníků (jejichž špičkovou vojenskou techniku by jim mohla závidět lecjaká armáda světa). ___ Řešení zahraničních konfliktů je sice výhradně v kompetenci Američanů, ti ale nikam neintervenují – jsou napadeni (občany jedné z posledních zemí, která není pro americký filmový průmysl nijak významná) a musí se bránit. Jak již bylo nastíněno, musí bránit demokratické hodnoty, za jejichž celosvětového garanta se Spojené státy díky mnohaleté tradici považují (příznačné jsou všudypřítomné portréty bývalých amerických prezidentů, staré dělo před Bílým domem nebo Lincolnova busta, s kterou Mike zpacifikuje jednoho protivníka). Jestliže teroristé označují za důvod svého útoku „fucking Wall Street“, tzn. zkázonosný kapitalismus, špatně pochopili, na jakých hodnotách americká společnost stojí. Na rodině a demokracii, které na rozdíl od peněz charakter nekazí, ale vylepšují, a jsou nedotknutelné. ___ Největším hrdinou filmu je bílý prezident (černošský „prezident“ za něj jenom zaskakuje, třebaže má nesrovnatelně více charismatu i životních zkušeností). Muž rozhodný, nechybující, zosobňující esenciální „americkost.“ Proto je jeho život důležitější než život kohokoli jiného. Ostatní postavy se po útoku prioritně zajímají, zda je v pořádku prezident, nikoliv, zda nepřišli k újmě jejich blízcí nebo zda samy nejsou zraněné. Životy pár vyvolených mají mnohonásobně větší hodnotu než životy tisíců anonymních lapačů kulek (jednotlivec je ceněn výše než kolektiv). ___ V návaznosti na vyzdvihování individuálních zásluh spadá záchrana světa do kompetence hrdinných jednotlivců s jejich zvláštních „skills“, nikoliv kolektivu s jeho moderními technologiemi, které se obracejí proti svým tvůrcům (ukázkově neschopná armáda). Špatné ale nejsou samotné atomovky, jimiž Spojené státy disponují, aby se v případě napadení mohly bránit, špatní jsou teroristé, kteří se jich chtějí zmocnit. Čili – zlo pochází zvnějšku, což se týká také hrozby chudoby, kterou Kang vyhrožuje (vina by tudíž byla přenesena z „kapitalistické“ finanční krize na teroristy). Podobně je mučení a zabíjení žen akceptovatelné, pokud jej aplikujete na lidi, kteří se sami neštítí zabít psa nebo zmlátit ženu. ___ Sdělení filmu, který bezelstně (a podobně jako před mnoha lety třeba futuristé, považující válku za jedinou hygienu světa) poukazuje na revitalizující funkci krizových historických událostí (a tím mírní obavy z neustálé omílané krize kdečeho), je nádherně přízemní – s teroristy se nevyjednává a se Spojenými státy nevyjebává! Lze se tím buď bavit, nebo být znechucený. Zvolil jsem první možnost a těch dvou hodin nelituji, jakkoli mne zároveň nemálo zneklidňuje vědomí, že to bylo celé míněno smrtelně vážně. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, woody, Orthank, Anarion

    • 24.6.2013  18:44

    Viaggio in Grecia. Stejný pocit nadbytečnosti jsem měl z třetího Kmotra, který na první pohled rovněž vznikl hlavně kvůli tomu, aby se znovu shledali staří kamarádi (reální, nikoli fiktivní). Před soumrakem bylo řečeno podstatné, zbytek patřil úvahám zastřeným kouzlem nevyřčeného. Třetí díl opouští koncept předchozích dvou. Ústřední pár tentokrát netlačí čas. Nemají obavy z budoucnosti, ve větší míře než dříve jsou pronásledováni minulostí. Dialog nevedou jenom oni dva, přidávají se další postavy, mezi kterými jsou nepravděpodobně zastoupeny všechny generace a minimálně tři odlišné světonázory. Snaha o komplexnější definici lásky v 21. století (nucené jsou zejména opakované narážky na moderní komunikační technologie) rozptyluje pozornost, soustředěnou dříve výhradně na portrét jednoho vztahu napříč časem. Skutečnost, že pro ně romantická situace (hotel) byla uměle vytvořena, si sice partneři uvědomují a sarkasticky ji reflektují, ale přesto jsou oběťmi filmových klišé (předchozí partner je "znehodnocen" alkoholismem, milostný akt je přerušen zvoněním mobilu a pokud se někdo obnažuje nikoli jenom v přeneseném smyslu, pak pouze žena). ___ Dialogy jako stěžejní stavební prvek s oblibou používal již Eric Rohmer, který si ale při dokreslování charakteru postav vypomáhal náladou okolního prostředí. U Linklatera se v předchozích dvou filmech nedal prostor, v němž byly hovory vedeny, označit za rozšíření vnitřního světa postav. S Před půlnocí přichází drobný upgrade. Prázdninová nálada zvoleného prostředí jako kdyby předurčovala méně uspěchaný tón filmu a Řecko, země, kde se zrodila tragédie, jako kdyby zároveň – společně s odkazy na Médeu a Rosselliniho Cestu po Itálii, vrcholící slavnou scénou s antickými sochami – předznamenávalo posun k vážnějším problémům. Díky nadhledu a sebereflexivním schopnostem partnerů ale film i přes výraznější cynismus a větší krutost v citovém obnažování, dává vzpomenout na příjemnou lehkost předchozích setkání a antická tragédie se naštěstí nekoná (ačkoli učiněné osudové chyby a nepřekonatelné rozdíly mezi pohlavími některé její rysy nesou). ___ Z nahořklejšího tónu je znát, že režisér i s herci chtěli své hrdiny dostat do určité pozice, postavit je před určité problémy, které by tón „Before“ série posunuly těsně před práh totální vztahové de(kon)strukce à la Kdo se bojí Virginie Woolfové? S ohledem na to byl oslaben prvek náhody, vlastní předchozí dvojici filmů, do nichž se vážná témata vkrádala zcela nenuceně. Všednější rámování ubralo povídání Celine a Jesseho na jedinečnosti. Pravda, dialogy, opět vhodně prokládané významotvorným mlčením, jsou stále nebývale autentické a po okraj napěchované poznanými životními pravdami, celková struktura vyprávění je ale pečlivěji promyšlená a tím zbavená nádechu spontánnosti. ___ Přestože jsem filmu úplně nevěřil, ve většině vyřčeného bych mu dal za pravdu. Slyšet v americkém filmu dialogy přelévající se s takovou nenuceností mezi komickým, sentimentálním a cynickým, je malý zázrak (právě na přirozeností oněch „přechodů“ jasně vysvítá, že Delphyová je lepší herečkou než víceméně pořád do stejné ležérní polohy hozený Hawke). Před půlnocí je neocenitelnou pokladnicí užitečných rad pro méně zkušené partnery, a hořkých pravd pro ty, kdo si ve vztazích již prošli svým. Číkoli hodnocení tudíž bude stejně jako u Před úsvitem a Před soumrakem silně ovlivněné jeho osobními vztahovými zkušenostmi. Připouštím, že pokud tentokrát hodnotím ze všech tří filmů nejníže, pak možná proto, že jsem k plnému docenění takhle zralého pohledu na mezilidské soužití ještě nedozrál. Apendix: Film jsem s odstupem času zhlédnul podruhé a uznávám, že „změna paradigmatu" od chození k odcházení je dost zásadní, aby ospravedlnila lehkou proměnu stylu a rozšíření počtu mluvících postav. Oceňuji zejména, s jakou nenuceností jsme na nekompromisní závěrečné zvážnění připravováni. Nejde jenom o tématu konverzací, do kterých se opakovaně vkrádá pomíjivost času, ale také třeba o jména postav (Ariadne, Achilles), odkazující ke starým, zaniklým a (nejen v Řecku) přesto stále živým světům. Tato dvojpólovost odpovídá tomu, jak Linklater a jeho dva herci chápou soužití dvou bytostí. Přes veškerou střízlivost v nahlížení na vztahové peripetie se vší jejich pomíjivosti zcela nezatracují romantickou víru ve věčnou lásku. Minimálně v tomhle ohledu má náskok několika desetiletí před většinou amerických romantických příběhů, které nás pouze falešně a bez náznaku skepticismu utěšují. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Tatizz

    • 24.3.2014  19:37

    „Nemám žádné hrdiny.“ Jarmusch zvolil podobný směr jako u Mrtvého muže – zpátky ke kořenům žánru, zpátky do bodu nula. Před dobu, kdy se z upírů stali masově populární sexy zabijáci. Namísto dravého krváku nabízí hypnoticky minimalistickou hipsterskou love story, která vinou nepřítomné narativní struktury funguje lépe jako esej o hodnotě nesmrtelnosti ve světě efemérních zážitků, věcí i lidí než jako drama s postupně rozvíjenou zápletkou. Na rozdíl od člověčích zombies, které je obklopují, jsou si Adam a Eva vědomi historických souvislostí. Z dějin lidstva si bez ohledu na módní trendy vybírají to, co je zaujalo, nové hodnotí v kontextu starého, čas chápou cyklicky, ne jako lineární směřování ke stále dokonalejším technologiím (kruh jako symbol věčnosti se v mizanscéně objevuje od začátku). Takový přístup pro ně není ani tak volbou, jako nutností. Také jejich životy se pohybují v kruzích. Protože už nemají, kam by směřovali, tak se jen projíždějí, objevují již poznané. Totéž dělá Jarmusch z pozice režiséra. Svou poetiku neobohacuje o nové prvky, jen vytěžuje, co jeho fanoušci znají a mají rádi. Perspektivy nesmrtelných outsiderů (Adam a Eva nikam nepatří časově ani prostorově) využívá k takovému nahlížení na současnost, jaké je mu samotnému blízké. Důležité je dát průchod své imaginaci, neustále nacházet staré v novém a nové ve starém. Vyprávěním je několikrát naznačeno, že civilizační konvence Adamovi a Evě nedovolují, aby dali průchod své přirozenosti (mlsný pohled na čerstvou krev v nemocnici a později v letadle). Pro paralelu se sexuálními menšinami netřeba chodit daleko. Všechno to jsou podnětné myšlenky a Jarmusch nám je skrze dvojici výborně „propsaných“ postav rozhodně nepředkládá přímočaře. Jako kdyby ale byly nadřazeny všemu ostatnímu. Pokusům o nápaditou reinterpretaci žánru, stylistické invenci (v paměti utkví jen hypnotizující raušové sekvence), důmyslné práci s výtvarnou stránkou (design byl, jako již v tolika jiných upírských filmech, inspirován uměním 19. století). Přemýšlelo se u toho hezky, ale moc nového jsem v tom neviděl. 70% Zajímavé komentáře: Radek99, ScarPoul

    • 8.7.2013  17:25
    Revival (2013)
    **

    Jedna věc je, že mi film přišel na komedii málo vtipný a jeho humor nevkusný (kalhotky, sranda ze slepce) a že se mi protiví jím propagovaný kult aktivního mládí, zploštění podzimu života na kafrání o smrti a uměleckého úspěchu na počet prodaných lístků. Nemluvě o rádoby kritice bulvárních praktik, z nichž film licoměrně těží ve svém marketingu i v zápletce, případně o předstírání apolitičnosti popíráním spojitosti mezi filmovou kapelou a disentem (který je ve filmu mimoděk a bez špetky soudnosti prezentován jako jakýsi intelektuální bonus k životu za normalizace). Druhá, podstatnější věc je, že Revival selhává na základní rovině výstavby příběhu. Vyprávěcí vzorec návratu na výsluní nejenže není uspokojivě naplněn (Smoke samotní se de facto nestávají znovu slavnými, za jekot vděčí mladší kapele). Podružný jako kdyby byl jakýkoli vývoj. Syžet nezatajuje důležité informace, nevytváří napětí, ve fabuli chybí vážnější konflikty. Jde jen o zveličování drobných lží. Délka záběrů, resp. scén neodpovídá množství nosných informací, které se z nich dozvíme, a přispívá k nekomediálně pomalému tempu vyprávění. (Trapné vychvalování konkrétní značky automobilu vážně nepovažuji za nosnou informaci, ať pro příběh nebo pro charakterizaci postav.) Všechny pseudoproblémy, vyplývající pouze z neschopnosti postav říct si pravdu (ve lhaní se pokračuje i poté, co k tomu už není žádný důvod), se vyřeší příliš rychle a snadno. Ze čtveřice hrdinů prodělá charakterovou proměnu jediný, a to za pět minut dvanáct, aniž by k ní dlouhodobě směřoval. Důsledně neinvenční režie na úrovni českého televizního seriálu ponechává veškeré „dělání humoru“ na hercích, kteří neprojevují snahu odehrát více než běžný standard a vtipní zřejmě mají být pouhou svou přítomností, případně tím, že významně mlčí (Krobot) nebo říkají slova jako „piča“ (Geišberg). Revival je špatně odvyprávěným, stereotypy prolezlým a neoriginálním filmem, kvalitativně na úrovni předchozího počinu Alice Nellis, s kterým jej pojí také nestydatá vykalkulovanost (kombinace banálního schématu, známých tváří a podbízivých songů). Poledňáková, Vejdělek, Nellis - to od nynějška definitivně není test typu „Co nepatří do řady?“, ale trpká pravda. 35%

    • 11.10.2013  22:08
    Rivalové (2013)
    ****

    Je pouze náhodou, že Ron Howard předvedl nejsuverénnější výkon své kariéry nikoli v Hollywoodu (který by jistě nepřipustil tolik bradavek a kostí trčících z pochroumaných závodníků), nýbrž v nezávislé produkci několika menších studií? Rivalové nejsou bezchybní. Prozření obou hrdinů vytušíte s předstihem mnoha okruhů, ženské postavy jsou pasivní a pro okrasu, některé „hluboké“ dialogy jen vyplňují ticho a snaze o dvě stejně hodnotné charakterové studie škodí, že si Morgan dal výrazně víc práce se zlidštěním monstra („hororové“ záběry zmrzačené tváře jsou na hraně vkusnosti) než se zmoudřením playboye. Přesto právě zdvojení vypravěčů a vytěžování napětí z jejich v zásadě přátelské rivality (skutečný záporák chybí) představuje hlavní tahák jinak veskrze dobrého, ale nikoli výjimečného filmu. Dvě výrazné postavy jsou zárukou dostatku dramatického materiálu po celé dvě hodiny a na konci budete mít s velkou pravděpodobností ještě chuť na přídavek. Morgan nabízí dostatek informací o organizaci závodů v 70. letech, aby byl v obraze i člověk formulemi netknutý a zároveň si dává velký pozor, aby nenaštval ani fanoušky Hunta, ani fanoušky Laudy. Oproti podobně strukturované Plačící pěsti, jejíž finále budí mnohonásobně ambivalentnější pocity (neboť jde o život), u mne opatrné lavírování Rivalů způsobilo lhostejnost, kdo vyhraje, a tedy celkové ochabnutí zájmu o dění na plátně během závěrečném aktu. Skutečnosti, že každý nakonec svým způsobem vyhraje, Rivalové zřejmě vděčí za kromobyčejnou popularitu. Klíčovým faktorem bude ale nepochybně také řemeslná preciznost, díky níž vnímáte závodní sekvence, vytuněné parádně ohuleným zvukem a fetišistickými detaily různých strojových součástek, všemi smysly. Stejně imerzivní jako konzolové závodní hry to ještě není, mnoho však už nechybí. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, DaViD´82, xxmartinxx, Aelita, da.silva

    • 7.8.2019  08:30
    Rozkoš (2013)
    ***

    Zatímco dokumentaristicky roztěkaná první část Zoufalců připomínala filmy režisérčiny učitelky Věry Chytilové, Rozkoš, klinicky chladná (de)konstrukce anestetizovaných vztahů, v sobě má něco z rané tvorby Atoma Egoyana (Chytilovou ale nadále vnímám ve feministickém podtextu – většina mužských postav jsou nezodpovědní a nepraktičtí trubci). Postavy, které mají „takový permanentní pocit neradosti“, se sobě v pomalém, dramaturgicky kolážovitém vyprávění odcizují v prostředích laděných do barev stejně nevlídných, jako jsou moderní vztahy (chladná modř, jedovatá zeleň). Určující znaky doby nicméně Rudolfová nevystihuje s pomocí prostředí a akce do něj zasazené, ale skrze lidi a jejich vztahy. Kamera se drží v blízkosti postav, intimita je nadřazena přehlednosti. Podobně jako dostává prohlubování několika motivů (hledání výrazu, hledání štěstí) přednost před pravidelným rytmem vyprávění ( „refrén“ se spermiemi a vajíčkem to nezachrání). Mnohoznačné kompozice, které utkví v paměti (Milena v záplavě televizních obrazovek), moc nepřiléhají k ostatním záběrům a atmosféru z nich se režisérce nedaří přelít do zbylých částí filmu, které stojí na nenucené interakci postav a nevyumělkovaných dialozích. Právě ty nejlépe postihují naléhavou potřebu obhájit své místo ve světě. Artová nadstavba vedle nich působí strojeně, místy až jako rádoby-sofistikovaná parodie artfilmů. Rudolfová sice i napodruhé zaujala, ale nemyslím si, že k postihnutí světa tvůrčí impotence, neplodných vztahů a adoptovaných vášní zvolila tu nejvhodnější formu. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, Marthos, Sandiego

    • 21.5.2013  21:28

    Vsazení vysokooktanové akce do melodramatického rámce bylo vzhledem ke směřování série a k jejímu pojetí zlodějského týmu jako rodiny zřejmě nevyhnutelné. Melodramatické konvence jsou důvodem, proč film končí až na druhý pokus, proč má problémy s rytmem a proč se postavy řídí mentálními schématy na úrovni tříletých dětí. Rodinná tématika filmu brání v rozběhnutí, neboť po každé větší akční scéně následuje plkání o důležitých hodnotách, kterým je pouze nahrazována důmyslnější zápletka. Jediný, kdo dokáže nápadnou melodramatičnost reflektovat, je hlavní padouch, uvažující ze všech postav filmu nejracionálněji. V kontextu filmu poháněného nelogičnostmi a sentimentem představuje anomálii, která musí být odstraněna. ___ Jasný cíl filmu i přibližný způsob jeho dosažení je představen krátce po nostalgických úvodních titulcích (akcentujících logicky především "parťáckou" rovinu předchozích filmů) a teprve po jeho dosažení dochází k drobné modifikaci nevzrušivě přímočarého vyprávěcího vzorce: Torettova parta vymyslí, jak se dostat Shawovi na kobylku – Shaw je chytřejší a dopadnutí se vyhne, při čem exploduje několik drahých aut a zemře pár anonymních civilistů – Torettova parta vymyslí jiný plán, při jehož realizaci exploduje více drahých aut a zemře více anonymních civilistů... . Namísto postupného rozvíjení motivů a promyšleného dávkování informací jsou karty zbrkle vyloženy na stůl a jde se hlava nehlava za cílem (ani dvě malá "ženská" příběhová překvapení, jedno laciné, druhé hloupé, nijak nezvrátí dosavadní průběh událostí). Film je ještě víc narativně „dezintegrovaný“ než pětka, ale nerušené sledování v relaxačním „standby“ módu neumožňuje – požitek z atrakcí narušují ony často a ve vší vážnosti vedené dialogy. Kruciální problém pak představují samotné akční scény, rozbité množstvím zbytečných střihů a doražené očividnými digitálními triky (jediná automobilová honička z Jacka Reachera je zrežírovaná mnohem přehledněji než libovolná honička zde přítomná). __ Zatímco ženy jsou ve filmu nebezpečné, zrádné, bezbranné, po amnézii nebo pro pohled, mužům byly přisouzeny role neocenitelných ochránců, schopných milenců a excelentních řidičů. Šestý díl Rychle a zběsile je jednou velkou chlapskou pózou, filmem, z něhož je příliš patrná jistota sebou samým a hodnotami, které vyzdvihuje: pokud máte dost peněz, fyzické síly nebo zbraní (ideálně kombinací všeho uvedeného), můžete si dovolit na kohokoliv prakticky cokoliv. Jenom tím nesmíte ohrozit rodinu. Relativizace padoušských a hrdinských rolí skrze sebereflexivní poukázání na podobnost týmů, které proti sobě stojí (a jejichž členové se spolu utkají víceméně dle toho, jak je Roman spáruje), je nakonec jenom další z falešných gest, jimiž se Lin snaží zastínit skutečnost, že tentokrát vsadil na velké svaly, prázdné fráze a nabubřelou rétoriku více, než kolik je stotřicetiminutová žánrovka schopna unést. Nepopírám, pořád je to pleasure, ale po pětce, jejíž testosteronová přepálenost byla ještě vcelku přijatelná, mnohem více guilty. 70%

1 13 14 15 16 17 18 19 34 67 100 133