Matty

Jsem přesvědčen, že vůči tvorbě pro děti bychom neměli být z principu shovívavější, ale klást na ni přinejmenším stejné nároky jako na filmy určené dospělým (samozřejmě s ohledem na cílovku). Proto se mi příčí vzít Velké dobrodružství Čtyřlístku na milost coby obstojnou českou alternativu k zahraničním animovaným pohádkám.___Ano, čtyři příběhy, z nichž film sestává, jsou krátké, rychlé, barevné a relativně vkusné (a dva z nich apelují na ekologické svědomí diváků), animace zachovává poetiku komiksů a epidemie product placementu se oproti Čtyřlístku ve službách krále nekoná. Současně je to až urážlivě primitivní jak vizuálně (což při častých detailech bije na velkém plátně do očí dvojnásob), tak dialogy a zápletkami, postavenými na jednom příběhovém vzorci a výrazně snížených kognitivních schopnostech postav.___Jediným vzorem pro dívky je pak hyper-submisivní Fifinka, která ve snaze být přínosná poprvé vykřikne „upeču buchty“, podruhé „umyju okna“ a potřetí „zadělám na buchty“. Možná dětské publikum přeceňuji, ale přijde mi to lepší, než jej podceňovat tak flagrantně jako tvůrci filmu. 40%

Costa dotáhl svůj hypnotizující styl k dokonalosti. Natočil dílo v něčem velmi nefilmové, které má vycizelovanými statickými záběrovými kompozicemi, připomínajícími plátna od Rembrandta nebo Vermeera, blízko k divadlu či výtvarnému umění. Současně jde ale o dílo, které nemůže být filmovější v tom, jak s pomocí soustředěné práce se světlem, tmou a zvuky mimo obraz vytváří atmosféru, napětí a očekávání a řídí, co uvidíme a co nám zůstane utajeno. Mezi světlem a tmou, marností a nadějí se pohybují také outsiderské postavy, jejichž výtvarně úchvatné skici nahrazují zápletku. Mistrovské dílo. 90%

„Plyn byste si měli nechat... na sebevraždu.“ Vlastníci začínají jako lehká a svižná konverzačka, jejíž temné podtóny postupně a poměrně organicky zesílí natolik, že začnou udávat tón vyprávění (byť daný, jestli se nepletu, hlavně tím, o čem a jak se postavy baví, nikoliv proměnou stylu - ale pro ověření bych film musel vidět znovu). Z kina tak budete odcházet spíše s úzkostí než s úlevou. Jde o smělý a v českých žánrovkách poměrně ojedinělý tah. Lépe by fungoval, kdybychom postavy alespoň trochu poznali ještě před schůzí, kdyby byla expozice doladěnější. Takhle mnohé z nich zůstávají pouhými jednorozměrnými a ve své omezenosti nepřesvědčivými komediálními typy, které se nikam neposunou (zejména postavy Havlové a Novotného). S tím, kam by se měl příběh posunovat, je celkově potíž. Na začátku není stanoven žádný cíl, k němuž by děj směřoval. Jediný rámec poskytuje zhruba devadesátiminutové trvání schůze, takže se moc nemáme čeho chytit, čím se nechat vést. Teprve zpětně se jeví, že film řídilo bobtnání nevyřešených křivd a závad z minulosti, dané neschopnosti vést konstruktivní dialog a na něčem se k vícestranné spokojenosti domluvit (dokud se neobjeví někdo, kdo nabídne jednoduché řešení „pro všechny“, sloužící ve skutečnosti zejména jemu samotnému). Přes tyhle výhrady, neefektivní opakování některých vtipů (Malého rozdávání vizitek) a místy špatně odhadnutou hranici, kdy má nekorektní humor vypovědět něco o postavách a kdy jen pobavit diváka, jde o jednu z nejlíp napsaných, obsazených a zahraných českých komediích letošního roku, kterou si časem rád zopakuji. 65% Zajímavé komentáře: JFL, Marthos, castor, niethustra, Marze, decouble, major.warren, Psice, Sala1, johnny01, spotczek

Bezútěšné a klaustrofobní drama z poválečného Leningradu, kde se kvůli neexistenci jakékoliv důvěry, vřelosti a naděje zdá být nemožné žít, natož přivést na svět nový život. Sugestivní obraz devastace města, těl i duší. Podobně syrové a emocionálně zdrcující jako dramata natáčená v troskách rozbombardovaných německých a italských měst, ale formálně (vnitrozáběrová montáž mimořádně dlouhých záběrů, významotvorná práce s barvami) propracovanější. Osmadvacetiletý Kantemir Balagov představuje talent, který se vyplatí sledovat. 80%

Na základě kraťasu natočeného v jednom záběru vznikl celovečerák koncipovaný jako série krátkých jednozáběrových filmů. Zatímco během úvodní a závěrečné jízdy na kole má délka záběru své opodstatnění a přispívá k dojmu plynulosti, u řady dalších scén vyznívá samoúčelně a naopak zviditelňuje epizodičnost eliptického vyprávění s velkými skoky v čase. Fakt, že některé záběry trvají kolem čtvrt hodiny, nepomáhá líp pochopit vztahy mezi postavami, o které jde v prvé řadě. Herci vedoucí dialog jsou zpravidla snímáni zblízka, s malou hloubkou ostrosti, stejně jako v klasicky stříhaných filmech. Nevidíme tak, co se děje ve vzdálenějších plánech obrazu. Zřeknutí se střihu je především záminkou ke zbytečné akrobacii steadicamu. Covino ani neusiluje o realismus. Předěly mezi některými kapitolami tvoří bizarní muzikálová čísla (při jednom z nich se zpívající herci dívají přímo do kamery) a v jednom z dlouhých záběru dochází k náhlému přechodu ze dne do noci a zároveň ke skoku v čase (od Dne díkůvzdání k Vánocům). Tahle ozvláštnění vytvářejí iluzi sofistikovanosti, zatímco film pomocí neobratného variování jednoho vyprávěcího vzorce (Mike nějakým činem nebo výrokem negativně zasáhne do Kyleova života) vypráví banální příběh o přátelství lehce výstředních hrdinů a mužské sebelítosti, který jsme viděli v mnoha jiných amerických indie filmech v propracovanějším podání. 60%

Myšlenka pěkná, leč nepravděpodobná (skutečně by v dnešní cynické době byli Beatles se svými písničkami o lásce stejně relevantní jako v šedesátých letech?) a nikterak originální (v podstatě jen rozvíjí jeden nápad z Návratu do budoucnosti). Zpracování mrzké. Jde jen o hrozně ledabyle zkonstruovaný věšák na songy od Beatles, s lacinými vtipy (přejmenování Hey Jude na Hey Dude), nepřesvědčivou romantickou linií, nemožně napsanými ženskými postavami (problém všech Curtisových scénářů) a hrdinou, který všeho dosáhne (a nic podstatného neztratí) díky podvodu. Prefabrikovaný crowd pleaser bez jiskry, důvtipu, vizuální nápaditosti a jediné opravdové emoce, který v křečovitých dialozích jen předkládá hotové pravdy, nenechá diváka, aby si sám něco objevil a mohl žasnout a některým z nejlepších písniček historie dělá spíš medvědí službu. Vlastně s nimi pracuje úplně stejně jako karikatura ziskuchtivé hudební manažerky, na které si smlsla Kate McKinnon - jako s produkty, ze kterých je třeba vydojit co nejvíc peněz. 50%

Dokument shrnující zmrtvýchvstání a druhý život Verhoevenova propadáku, je výborný zohledněním široké škály aspektů, které dělají kultovní film kultovním (dojde na kritické přijetí, fanoušky i Susan Sontag), i svou schopností přesvědčit vás – třeba pečlivým rozborem dialogu o psím žrádle –, že na Showgirls lze pohlížet třeba jako na mistrovské dílo s feministickým poselstvím, ne jen jako na misogynní brak. Víc zřejmě doceníte, případně začnete v odlišném světle vnímat i zbytek Verhoevenovy filmografie, v jejímž kontextu jsou Showgirls rozebírány. Navíc je to vtipné a zdravě neuctivé vůči mainstreamu, jak film nastavující zábavnímu průmyslu tolik zrcadel zasluhuje. 85%

Nepřekvapí mě, pokud půjde o jeden z komerčně nejúspěšnějších filmů tohoto roku. Tomáš Hoffman dobře ví, jak oslovit dost široké spektrum diváků. Jde to poznat i na skladbě hlavních hrdinek, z nichž každá zastupuje (a oslovuje) jinou generaci. Navenek ideální produkt pro vícegenerační „dámskou jízdu“. ___ Film se zpočátku navíc jeví jako jedna z vkusnějších českých komedií. Obstojně zvládnuté řemeslo a dobře sehraní herci však ve skutečnosti jen pomáhají zamaskovat, že lacinost humoru a míra sexismu je srovnatelná s komediemi jako Padesátka nebo Bajkeři. Možná ale máte laťku nastavenou jinak a kameňákovský humor založený na replikách jako „Jeho Kolík mi otravoval moji Fanynku“, na soutěžení ve skládání slova „HOVNO“ z písmenkové polévky nebo na neúspěšné snaze Ondřeje Vetchého nasadit kondom na okurku, vám nebude připadat nijak urážlivý. Humor je jinými slovy otázkou individuálního vkusu a každému sedne něco jiného, což je naprosto v pořádku. Ženy v běhu je ovšem bolestivé sledovat také coby ukázku toho, jak si většina českých tvůrců představuje filmy o ženách a pro ženy.___Hrdinky zpřítomňují ty nejobehranější stereotypy a jsou definované výlučně svým partnerským životem (resp. jeho neexistencí). Vnitřní sílu a životní štěstí nacházejí díky mužům, ne díky tomu, že by překonaly samy sebe. Běhání je pouze prostředek k tomu, aby se s někým seznámily, vyšly svému (zesnulému) partnerovi vstříc nebo vyřešily vztahové problémy.___ Marcela zosobňuje typ ženy v domácnosti oddaně obskakující partnera. Zjevně jí nevadí, že se partner chová jako malý kluk a ke stejně nezodpovědnému přístupu vede všechny syny. Veškeré jeho sexistické chování bohaté na urážení a ponižování partnerky má omlouvat to, že v závěru, poprvé a naposledy za celý film, projeví jistou citlivost. Všechno je dosavadní jednání je mu tím odpuštěno. Bára pro změnu definována pouze touhou realizovat se jako matka a Kateřina tím, že se nerozumně upíná ke staršímu bohatému muži a nedokáže udělat rázné rozhodnutí.___Jeden (mrtvý) muž tedy ženy přiměje, aby začaly běhat, jiný je pak běhat naučí a další, neméně dokonalí (psy a děti milující) partneři, se postarají o to, aby v životě našly hledané štěstí. Nechybí ani vtipkování o špatném orientačním smyslu žen. Žádná žena pohledem filmu zkrátka nemůže být úplná, pakliže nemá dítě a partnera (omilostněny jsou akorát ženy, jejichž partner zemřel, byť život dotyčné v jistém ohledu nadále řídí).___Ostentativní product placement, nelogické (resp. nekonzistentní) jednání postav, prudké změny tónu od sentimentálního sledování home videa k jednoduchému situačnímu humoru, nevyrovnaný rytmus nebo vytváření pseudokonfliktů kvůli natažení stopáže jsou v daném kontextu v podstatě jenom drobnosti. 40% Zajímavé komentáře: Tetsuo, NinadeL, InJo, Marze, Remedy, Elyssea, AnkaF, raikonen16

Film, který nás jen ojediněle pustí blíž k postavám. Nikdy zároveň nepřejímá jejich pohled, po celou dobu je sleduje hlediskově neutrálními záběry. Nejzřetelnější je to během dialogů, které zásadně nejsou řešené klasických stříháním z jednoho mluvčího na druhého. Díváme se pouze jedním směrem. Namísto toho, abychom byli záběry/protizáběry „všíváni“ do obrazu, zůstáváme v pozici nestranných pozorovatelů. Observační styl, s nímž Schleinzer pracoval již v Michaelovi, zde podtrhává ústřední téma objektivizace člověka. Angelo je zprvu vystavován. Později sice začíná sám vystupovat, ale ztvárňuje přitom naučenou roli, která není odrazem jeho skutečné identity, nýbrž zkreslených (stereotypních) představ bílého člověka o africké kultuře (který touto „kolonizací mysli“, podřízením cizích prvků vlastním způsobům reprezentace, stvrzuje svou dominanci - proto je protagonistovo osamostatnění nejhorším hříchem, jakého se může dopustit). Odosobněné statické záběry à la tableaux vivants (dobové výtvarné umění asociuje také přirozené svícení a promyšlená volba barev prostředí a kostýmů) sice činí film těžko přístupným, ale výrazně eliptické vyprávění s množstvím náznaků, které až zpětně dodávají určitým scénám smysl, nás zároveň nutí k maximální spoluúčasti. Z těchto dvou protichůdných pohybů, které film od diváka vyžaduje, vzniká zvláštní dynamika, přispívající společně s rozvratnými anachronismy v mizanscéně, striktním členěním do kapitol a velmi cynickým pointováním scén k tomu, že Angelo není přes pomalé tempo filmem nudným, ale naopak velice podnětným a lákajícím k dalšímu zhlédnutí. 90%

Ohromující záběry, pravdivější než ty, kterými nás opájejí seriály jako Planet Earth (byť můžeme debatovat nad paradoxem snahy ukazovat zkázu tak, aby především krásně vypadala), ale čemu mají sloužit? Monotónní vršení informací o tom, jak člověk dok****l planetu akorát prohlubuje environmentální žal, pocit bezmoci a apatii. Potřebnější jsou filmy ukazující, co lze změnit a vybízející k akci, ne dokola flagelantsky opakující, co všechno jsme jako civilizace udělali špatně. To už víme.