Matty

Film plně oddaný jiným filmům. Stejně jako krátce před ním Giuseppe Tornatore v Biu Ráj, také Ettore Scola na konci 80. let zatoužil upřímně poděkovat kinematografu za to, že vůbec je. Nelehký úkol znázornit ideu pohyblivých obrázků vyřešil jednoduchým obsahem a složitou formou. Velkou část filmu vystavěného okolo historie jistého malého italského kina tvoří ukázky ze slavných děl italské i světové kinematografie (všechny kopie jsou poněkud necinefilsky dabované do italštiny) a následné diskuze o nich. Nejspíš se od nás vyžaduje hlavně znalost citovaných filmů a následné ocenění toho, nakolik trefný komentář k politickému vývoji Itálie a estetickým proměnám kinematografie poskytují. Emocionální napojení na některou ze tří hlavních postav je obtížné kvůli rozdrobenosti vyprávění. Žádná scéna netrvá dost dlouho a málokdy jsme svědky kontinuálního dějového toku. Jsou to spíše střípky vzpomínek. Občas černobílé, občas barevné. Stejně jako vzpomínané filmy, na něž se reálně prožité nejen váže, ale někdy, nejnápadněji v nepateticky dojemném závěru, s nimi splývá. Diváci přicházejí a odcházejí, filmy zůstávají. Myšlenka, kterou Splendor za cenu značné přehlíživostí k postavám naplňuje důsledně jako málokterý film. Zároveň myšlenka, která skutečné milovníky filmů nadchne, ale ostatním zřejmě nebude na celovečerák připadat dost nosná. 75%

„I don’t trust nobody.“ Anti-Rocky (který by bez Rockyho pravděpodobně ani nevzniknul). Nikoli film o zápasech v ringu, ale o bojích v makovici chlápka, kterého žralo, že má malé ruce. Jake vinou své býčí povahy postupně ztrácí slávu, moc, peníze a důvěru druhých, od nichž požaduje respekt, který sám projevit nedokáže. Deptá ho neschopnost dokázat, o čem je přesvědčen – že patří mezi nejlepší. Boxerské úspěchy pro něj nejsou dostačující a svou dominanci, kontrolu nad situací, si potřebuje stvrzovat i v domácím prostředí. Nejtvrdší rány tak schytávají jeho nejbližší. Klíčovými osobami na bolestivé cestě k pozdnímu přijmutí vlastních hříchů jsou jeho bratr a druhá manželka. Vickie pro něj zpočátku představuje nedostupnou bohyni, jejíž krásou se náležitě opájí také kamera a kterou si Jake sám dovolí nanejvýš ostýchavě pohladit po ruce. Ochotně se ze zuřícího býka mění v jejího poslušného chlapečka (za co je na jednom z kontrastně idylických rodinných videí odměněn zástěrou „Momma’s Little Helper“). Až poté, co si uvědomí, že Vickie není jenom jeho máma, že ji musí sdílet s jinými a dávat tím všanc své mužství, začne ji vnímat jako své soukromé, nedotknutelné vlastnictví. A jako s majetkem s ní také ve velmi brutálních scénách domácího násilí jedná. Skutečně se chová jako zvíře neschopné ovládnout své pudy (zvířecí skřeky doprovázejí také boxerské zápasy). Vědom si neodčinitelnosti svých hříchů, snaží se v brutálně nepovzbudivém závěru svou prohru alespoň přetavit v sebe-lítostivé vtipkování. Je však zřejmé, že níž už sestoupit nemohl. Abych nezapomněl, Scorseseho odůvodněně těžkopádný film má též úchvatnou kameru, minimálně v boxerských scénách bezkonkurenční střih (barové dialogy jsou místy chaotické) a ve svém středu jeden z nejzarputilejších hereckých výkonů moderní kinematografie. 85% Zajímavé komentáře: Decker, Vronsky, Triple H, Cornon

Průřezový koncert, kterým si vás Stouni – ze zákulisí podporováni jejich neméně agilním režírujícím vrstevníkem – zaručeně získají, ať si o nich myslíte cokoliv. Představení patří výhradně čtveřici (a pár hostům) na pódiu. Prostřihů na publikum jsme ušetřeni, atmosféra mimo pódium není nikterak směrodatná (jako třeba u Woodstocku). Tahle noc patří Rolling Stones, jimž Scorsese vzdává dík tím, že je přiznaně „syntetickým“ prologem a epilogem včleňuje do svého filmového univerza, mezi jiné nesmrtelné hrdiny. Dvě hodiny Jaggerova hyperaktivního exhibování, stále stejně živého jako Scorseseho filmy, vám předá více energie než libovolný počet hodin brkání leckterého o generaci dvě mladšího floutka. Našlapaný, přesně dle rytmu hudby sestříhaný záznam dvou koncertů tudíž můžeme s trochou nadsázky sledovat také jako smělou oslavu aktivního stáří. 85% Zajímavé komentáře: Flipper, Gimp, rawen, fantomas19

„Panebože, Pražáci!“ Nenáročná, ideologií nepřetížená komedie z rázovitého ostravského kraje. Většina herců ztvárňuje jednorozměrné vesnické figurky à la Troška a snaží se mluvit rázně a krátce, což působí stejně, jako kdyby si skupina špatných imitátorů dělala hodinu a půl legraci z Ostraváků. Je potom těžké věnovat pozornost něčemu jinému než divné mluvě, jejíž legrační potenciál se stejně rychle vyčerpá (snad jedině ten, kdo na Ostravsku nikdy nebyl, může věřit, že tady takhle všichni mluví). Venkovským prostředím, střetem venkova a města i „zamrzlým“ posledním záběrem Zlatá svatba vzdáleně připomíná Intimní osvětlení. Aby se ale přiblížila jeho nevnucujícímu se, vícevrstvému a rozhodně ne výsměšnému humoru, musela by překonat stejnou vzdálenost, jaká dělí Prahu od Ostravy. 45%

Snaživé uchopení jednoho z nejobehranějších hororových námětů „křehká hrdinka v ohrožení“. Stejně jako se nevidomá Sarah orientuje hlavně díky objektům v prostředí, jsou rekvizity stěžejní i pro vytváření napětí. Slouží jako nápovědy, někdy falešné (váza na schodišti, zahradníkovy boty), k čemu by mohlo dojít a co by pro vyprávění mohlo být důležité. Divákova frustrace plyne jednak z jeho nemožnosti upozornit na viděné nástrahy hrdinku a potom v okázalosti, s jakou nám film zatajuje klíčovou informaci – kdo je vrah. Z něj nevidíme víc než nohy, čeho bohužel není využito k nápaditější pointě (kdy bychom například podle bot poznali, že jde o vraha, zatímco ostatní postavy by netušily). Odklony od ústředního, značně nevyrovnaného duelu, ať už k romanci nebo k westernu (!), nejsou atmosféricky stejně hutné jako Fleischerova promyšlená práce v uzavřeném prostoru. Za selhání zásadnějšího významu však považuji mizerné objasnění motivu páchaných zločinů. Vše podstatné o vrahově pošramocené mysli nám zřejmě má sdělit titulkový prolog (násilné filmy, násilné hračky), což možná mělo určitou váhu v Británii zkraje 70. let, ale dnes jde o výsměch veškerým seriózním výzkumům na poli násilného jednání. 65%

Přestřelená otevírací scéna, vhodnější do béčkového sci-fi hororu, Chabrolovi slouží coby odraziště k další jízlivé psycho(pato)logické studii, limitované tentokrát z větší části prostorem jistého penziónu, kam lidé přicházejí a odcházejí jako na hlavní poštu. Svatý není nikdo, nejméně ten, kdo si žije nad poměry. Sdělování informací není řízeno režisérovými sympatiemi k některé z postav, ale čistě požadavky neseného sdělení o úplatnosti a prolhanosti lidského pokolení. Napětí vyprávění stojí na nestálosti rolí, které jsou postavy okolím nuceny ztvárňovat. Nejméně příležitostí projevit se bylo přitom umožněno ústřední oběti snovaného komplotu. Proces tvorby lží, šíření pověr, cynika Chabrola zajímá více než city matky v ohrožení. Film o vyšetřování v úvodu spáchaného zločinu (spáchaných zločinů) je tak absurdně převrácen ve film o realizaci zločinu jiného. Zneužití výchozí situace k drobnému podrazu na divákovi přímo souvisí s uvedeným vypuštěním soucitu, bez něhož se žánrová pravidla překrucují snáz. Chabrol ale nešvindluje dost nápaditě, aby z vykonstruované zápletky učinil přednost filmu. Problém je, že po odmyšlení fabule, v poslední třetině lacině šokantní a senzačně debilní, zůstává Roztržce v záloze jenom pár vtípků v mizanscéně a odhadem pětivýrazové herectví typově nevhodně obsazené Stephane Audranové. 50%

Bezesporu hodnotný studijní materiál pro všechny voyery, ale jako pojednání o morálních prohřešcích „počestných“ občanů Maléna neobstojí. Tornatore společně s celým osazenstvem městečka dobrou hodinu slintá nad vnadami Bellucciové, což je alibisticky omlouváno převzetím hlediska kluka s rozbouřenými hormony a navíc shazováno fraškovitými scénami z domova. Stejně jako malý Renato se ale krásou titulní hrdinky jenom opájí, nedělá nic pro její obranu, nenabízí žádné argumenty, které by podpořily to, co podvědomě tušíme – že Maléna byla do své role děvky dotlačena okolím. Vůči Maléně empatický doslov je tak sice vzhledem k odlišnému vnímání svobodné a zadané ženy na Sicílii věrohodný, ale k filmu jen násilně přilepený. Náhlé změnění postoje k hrdince, jež po celý film nebyl dovolen jediný obranný protipohled, je od režiséra stejně pokrytecké jako změna v chování místních. Bylo by vlastně velmi smířlivé označit Malénu za Prci, prci, prcičky filtrované skrze nostalgii. Ty, byť srovnatelně oplzlé, alespoň netrpěly takovou vyprávěcí repetitivností (sledování Malény na ulici, sledování Malény v jejím soukromí, samohana… a znovu od začátku). Možná byla chyba v tom, že jsem zhlédnul rovnou režisérský sestřih, jakékoli srovnání s mnohem barvitějším Amarcordem, mezi jehož zapálené obhájce rozhodně nepatřím, mi nicméně přijde nemístné. 50% Zajímavé komentáře: Gemini, sportovec, Le_Chuck, mata77

Sociologický experiment – vydržíte sto minut sledovat lidi, které neznáte? Protože režisér nechce, abychom je poznali, brání nám v tom „neempatickým“ snímáním z větší dálky a v dlouhých statických záběrech. Často nevidíme do tváří promlouvajících postav, málokdy známe jejich jména. Někdy je odstup a zároveň dojem šmírování ještě prohlouben natáčením postav v odrazu (zrcadlo, bok auta), nebo – v jednom případě – jejich „přefiltrováním“ skrze počítačovou kameru. Mlčky sledovat je přitom to jediné, co můžeme dělat. Stejně se chovají svědkové ve filmu. A důsledek? Oběťmi se stávají nevinní a viníci zůstávají nepotrestáni. V některé z nastíněných situací se pravděpodobně octnul každý z nás. Film dokáže oživit pocit viny. Je to hodně krutý přístup, k postavám i divákům, ale nutí přemýšlet. Škoda dvou zbytečných odklonů od suše pozorovacího stylu ke klasičtějšímu vyprávění (jeden krátký švenk během autobusové šikany a později flashback). Nebo mělo jít o připomenutí – pro ty, kdo podlehli iluzi filmu bez vypravěče – že za kamerou taky někdo stojí a tak trochu s námi manipuluje? Těžko říct. Těžko nepodlehnout. 75%

Scorsese svou oslnivou filmografii po cvičení v rychlorežii u Cormana (Bertha z dobytčáku) rozjel pěkně zostra. Přítomna je v tomhle potemnělém buddy movie s příběhovými elementy Rocca a jeho bratrů většina jeho trademarků: rockové songy, zpomalené záběry (ač občas těžko určit, čím jsou motivované), znepokojivě klouzavá a dokumentaristicky (proná)sledovací kamera. Polo-improvizované herectví ve stylu filmů Johna Cassavetse nevytváří se zvoleným stylem žádné napětí (jako později v New York, New York), naopak jde výborně k duhu dramaturgicky nesevřenému příběhu, či spíše sérii příběhů, které musí jako deus ex machina „vyřešit“ až pan režisér osobně (v titulcích neuveden). Ze skupiny kámošů, kteří jsou při hájení svého území někdy až příliš agresivní, vyčnívá (i v jednotlivých záběrech, kde mu přísluší místo ve středu) Keitelův Charlie. Potřebu uplatňovat svou mužskou dominanci dokáže tlumit lépe než nevypočitatelný Johnny Boy a díky vážnější známosti zatím není bezezbytku oddán životu vysokých sázek a velkých ztrát. Napětí mezi šlechtěním milostného vztahu a profesním růstem Keitel vystihnul bez teatrálních gest, jen s občasnými, ale o to působivějšími výbuchy hněvu. Na povrchu se rozpolcenost Charlieho i ostatních postav, jejich těkání mezi postojem „jsem pánem světa“ a „já už budu hodný, mami“, projevuje odlišně sebevědomým chováním v baru, utopeném v pekelně rudém, na troufalosti přidávajícím světle, a na ulici, kde žijí své druhé, civilní životy a jsou očividně zranitelnější. Přesná studie charakterů a vztahů v rámci jedné uzavřené skupiny převládá nad uceleným příběhem, směřujícím z jednoho bodu do druhého. Tato absence záchytných narativních bodů může film pro někoho činit náročnějším na sledování. Velmi stylový zevnějšek, pod ním hrst závažnějších témat, stejně jako dříve i později autobiograficky vycházejících z toho, čím režisér tehdy žil, a výborní herci coby srozumitelní zprostředkovatelé složitých emocionálních stavů. Nikoli tedy jenom jakési rozehřívání před jakože velkými filmy, které následovaly, ale již Scorsese v prvotřídní formě. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, Boogeyman, mm13, PALINO

Bahenní wrestling, náhrdelníkový MacGuffin, krásné nohy, pohledné tváře, náběhy k muzikálu a lesbickému sexu. Kolektiv scénáristů do svého díla, promyšleného s odstupem času hlavně marketingově, zakomponoval kdeco, z neorealismu už toho ale ve výsledku mnoho nezůstalo. Na film noir, který by vyvolával onen titulní hořký smích (riso = příčestí minulé od ridere, smát se), je zde přespříliš vážně míněných melodramatických momentů a převaha žen, jež neřídí ničí osud, jež se jenom pasivně podřizují hrubé mužské síle. Riso amaro mne nutí vnímat De Santise nikoli jako čelního představitele poválečné neorealistické školy, odhalující a měnící, nýbrž jako průkopníka neorealismu růžového, který sociální problematiku a levicové ideály využíval pouze coby zástěrky pro přímočarou komerční zábavu. 65%