Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Akční

Recenze (4 102)

plakát

Schlock! The Secret History of American Movies (2001) 

Již dle vizuálu levnější dokument, který hodně řekne, ale málo ukáže, což zrovna u exploatačních filmů, v nichž se víc ukazuje než mluví, jaksi nejde k sobě. Z hlediska informačního ovšem vydařená práce, rozumně vymezená méně rozebíranými 50. a 60. léty.

plakát

Kung Fu Panda 2 (2011) 

Také pandy musí řešit krizi identity. Jak druhé díly s oblibou činívají, jde i tento více do hloubky. Po celý film Po řeší, kým vlastně je. Skrze dialogy s otcem, svým mistrem i ostatními bojovníky i prostřednictvím flashbacků do dětství hledá vnitřní rovnováhu, aniž by docházelo k výraznému zpomalení tempa. Nepřetržitý pohyb vpřed za současného pronikání do nitra hrdinovy duše dokázal šikovně skloubit Greengrass v Bourneově ultimátu (k němuž taky dělal hudbu John Powell). Nejspíš trochu zvláštní příměr, ale druhá kung fu panda je opravdu předně smrští akčních scén velkofilmových proporcí, méně již animovanou rodinnou komedií. I když se v ní vtipkuje neustále – i tam, kde by se hodilo zvážnět. Ani bych se nedivil, kdyby na tvářích milovníků kung fu filmů Po vyčarovával větší úsměvy než na tvářích menších diváků a jejich rodičovského doprovodu. Univerzální srozumitelnost je nicméně zajištěna kulturním synkretismem, kdy čínské symboly a reálie koexistují s narážkami na západní konzumerismus i s japonským anime (které stylem animace připomínají Poovy flashbacky). Špičková animace, střídmá délka, jen emoční komplexnosti pixarovek chybí. Čili oproti prvnímu dílu ani horší, ani lepší, akorát s bonusem v podobě nadějného zjištění: Kung Fu není mrtvé, jenom lehce zpandovatělo. Apendix: hodnotím 3D (často využívané v POV záběrech, ale nijak revolučně) a dabovanou verzi, vzhledem ke jménům v titulcích (Jean-Claude Van Damme jako Mistr Krokodýl!) není vyloučeno, že bych za originální znění pár procent navíc přidal. 75%

plakát

Eric Rohmer (1994) (TV film) 

Skromnost (o filmech ostatních režisérů nouvelle vague mluví skoro stejně často jako o svých vlastních), humanismus (zájem o postavy stejně jako o herce, kteří je ztvárňují), systematičnost křížená s roztržitostí (pracovní stůl je ke konci rozhovoru krásně zabordelený pečlivě schraňovanými artefakty). Rohmer toho zde o sobě moc neřekne, ale stejně ho poznáte lépe než z kdejaké povrchní biografie.

plakát

Tramvaj do stanice Touha (1951) 

(SPOILERY inside) Stačí málo, oprostit se od doby a prostředí, a ten příběh ztratí šanci zestárnout. Jakékoliv nové verzi bude přesto kus původní síly scházet. Nepochybně. Verze filmová není výjimkou. Cenzoři měli společně s katolickou ligou potřebu uchránit skutečným životem netčené diváky před jistými „obscénnostmi“. Ve volném čase byste museli luštit nejzapeklitější šifry tajných služeb, aby vám z dialogu mezi Blanche a Mitchem došlo, že její manžel byl homosexuál. Scéna znásilnění končí, aniž by začala. Důležitý zvrat značí alespoň rozbité zrcadlo, do něhož Blanche dříve se stále menší jistotou hledívala. Jeden z mála to okamžiků, kdy si Kazan vzpomene, že režíruje film, nikoliv divadelní inscenaci. U materiálu obdobných dramatických kvalit ani není třeba vymýšlet složitě komponované záběry. Tím prvním a posledním jsou postavy a jejich dialogy. Stanley Kowalski, hlavní hvězda večera. Obhroublý, agresivní samec, který si hájí své teritorium, ale když není zbytí, umí nasadit tvář toho největšího kajícníka. Ta na Stellu zabírá. Jakkoli konec, opět vynucený cenzory, vyznívá jinak, není pochyb, že její „definitivní“ úprk nahoru, kam si přízemní Stan netroufá, definitivním nebude. Přijde zpět. Možná kvůli sexu, možná kvůli lásce. Takové, jakou Blanche nikdy nepoznala. Když se jí Stella táže, zda jela tramvají jménem Touha, má navrch, zároveň si nepřipouští, co je nám s ironií řečeno hned na začátku: další stanicí je hřbitov. I kdyby Tramvaj do stanice Touha nebyla nejlepší adaptací Williamsovy hry, což zatím nemohu posoudit, určitě patří k nejlepším učebnicím herectví s názornými ukázkami. Máte jedinečnou příležitost porovnat prvotřídní „method acting“ Marlona Branda a teatrální herectví Vivien Leighové, jejíž velká gest zčásti odpovídají stylu vystupování její postavy, herečky na svém soukromém jevišti, zčásti svědčí o tom, že vychází ze staré školy. Dva světy se střetly. Zoufalství, z něhož se svírá hrdlo – a do jehož ještě víc neprodyšné verze vše směřuje, představuje jednu z devíz filmu. Tu druhou, která je vlastně důvodem intenzivního prožitku z první, potom herci. Obdiv. 85% Zajímavé komentáře: Morien, murakamigirl, vadic

plakát

Kam se hrabe Hollywood (2008) 

Krev, zvratky, sliz, bobři, klokani, monstra, magoři, motorky, David Hemmings a kung-fu. Chci je vidět! Všechny!

plakát

Zvítězit (2009) 

Nenechte se nalákat na Mussoliniho, ten se zhruba od poloviny filmu objevuje pouze na záběrech z propagandistických týdeníků, což považuji za nápadité řešení jeho proměny z muže patřícího jedné ženě (ok, pár ženám) v muže patřícího celému národu. Už nevidíme, jak Duceho subjektivně vnímala Ida Dalser, ale jak ho „objektivně“ zachytily filmové kamery. Vyprávění nicméně zůstává silně subjektivní – trochu rozkolísané, mezi představami a realitou. Na několik silných momentů (futurismem poznamenané koláže, sledování Chaplinova Kida) připadá několik momentů, které dávají příliš najevo, že by silnými chtěly být (dlouhá, působivá, ale poněkud nadbytečná ukázka, jak ronit slzy v detailu). Ke konci, kdy se Bellocchio hlavně snaží dovyprávět dojemný příběh, ubývá záběrů, které by se mohly vystavovat v galerii, film nehezky tuctovatí a končí o dobrých dvacet minut později, než by mu slušelo. Škoda, že obsah není stejně nekonvenční jako forma… s historií toho ale těžko mnoho navymýšlíte. 75%

plakát

Americká noční můra (2000) 

Skoro akademický pohled na stále podceňovaný žánr, přitom žánr, jenž podvědomý strach a úzkost vyjevuje s větší upřímností než žánry takzvaně seriózní. Lahůdka pro milovníky hororů, kteří uvidí a uslyší své oblíbené režiséry, stejně tak pro studenty filmových věd, kteří uvidí a uslyší své oblíbené filmové teoretiky (jestli se rádi nenoříte do textů přímo vystupujícího Toma Gunninga a Carol J. Clover, na dokumentu spolupracovali ještě Colin MacCabe a Robin Wood). No a ti, kdo horory snášejí hůře, se alespoň mohou přesvědčit, že ony navenek často perverzní filmy ve skutečnosti točí chytří pánové, jimž opravdu nejde jen o počet upilovaných údů a délku vyhřeznutých střev.

plakát

Já, Kuba (1964) 

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85%

plakát

Osm a půl (1963) 

Felliniho zachycení krize (tvůrčí a středního věku) je obrazově bohaté, ale ani druhé zhlédnutí mi neozřejmilo, proč bych měl nad dokonalým vyjádřením ničeho žasnout. Přežitá klasika. 70% Zajímavé komentáře: Marigold, MIMIC, Lavran, Dr.Zhivago, Bonniesgun, kisho

plakát

La Région centrale (1971) 

Nic proti experimentům, tento by se například výborně hodil k různým kognitivním výzkumům, ale samotný akt sledování mi ze všeho nejvíc asocioval soutěž v sezení na kůlu, tedy činnost vesměs marnotratnou a zdraví stěží prospěšnou, leč činnost, ve které odhodlaně pokračujete, protože nechcete skončit jako první.