Matty

Existuje mnoho způsobů, jak natočit špatný film. Příliš osobní známost předvádí takové, jaké jsem dosud neznal. Ve zkratce jde o mix přepálené lifestyleové komedie a dusivého psychodramatu, který tvrdí, že ženy by měly odpouštět svým mužům. I když to jsou promiskuitní agresivní alkoholici s padesátimilionovým dluhem, kteří se je pokusili znásilnit. Stačí, že jsou sexy (a špatně nadabovaní do češtiny).___ Takhle by se mohlo zdát, že je to film plný emocí a zvratů, ale ve skutečnosti je dějově tak prázdný, že nezanedbatelnou část stopáže vyplňuje podzápletka točící se okolo „opotřebované vaginy“ jedné z hrdinek, jejíž partner je sexuálně příliš náruživý (a během penetrace říká věci jako „Můj penis je můj štětec a ty jsi moje plátno“).___Zatímco během prvních cca dvacet minut jsem ještě víceméně chápal, proč a pro koho film vznikl, o čtyři a půl hodiny psychického času a jednu ztrátu tvůrčí soudnosti později jsem už nerozuměl vůbec ničemu a jen rezignovaně sledovat závěrečné titulky.___V jistém ohledu je fascinující, s jakou sociopatickou samozřejmostí postavy předcházejí od lásky k nenávisti a film od poševního humoru a legrační předčasné ejakulace k dětskému pláči a nadávání na „zasranej život“. Při menší formální uhlazenosti a po dotažení neštěstí postav do důsledků by mohlo jít o subverzivní feministický artfilm, ukazující chlapy jako hovada, které ženám ničí jejich životy i sny.___Žel je to jen rozpolcený komerční produkt, který chce uspokojit příliš mnoho citových potřeb naráz, a tak nakonec uspokojí leda toho, kdo z nějakého důvodu touží vidět, jak Miki Manojlovič, skvělý srbský herec z Kusturicových filmů (zde rovněž špatně nadabovaný) chytá za zadek Elišku Balzerovou. 20%

Film, který je osobní tím nejméně šťastným způsobem (pro srovnání viz třeba Klíč k určování trpaslíků, na kterém se podílel syn Pavla Juráčka). Chybí mu jakýkoliv odstup (a soudnost - viz např. množství home video záběrů různých členů režisérovy rodiny, které životní příběh Karla Svobody nijak nerozvíjejí). Osobní tedy není větší otevřeností a syrovostí, ale pouze svou nekritičností. Chápu, že jde o synovu poctu zesnulému otci, rozumím osobní motivaci k natočení filmu, ale skutečně něco takového patří do kin? Dokument, v němž je Karel Svoboda monotónně nahlížen pouze z jednoho úhlu, jako člověk bez chyby? Zvolenému zaměření odpovídá výběr mluvících hlav, jejichž výpovědi mají podobnou informační hodnotu jako přátelské klábosení v nějaké talk show. Příznačně to jsou všechno umělci, kteří stejně jako Svoboda za normalizace díky ochotě a schopnosti tvořit konformní, režimem i širokými vrstvami přijímané umění opravdu zažívali šťastná léta, takže ani jejich účast názvu filmu nedodává ambivalentní či ironický rozměr. Na film pro kinodistribuci (ne jen pro promítání v rodinném kruhu) jsou Šťastná léta poněkud krátkozraká, jednostranná a repetitivní v tom, jak ukazují stále další a další bezobsažná domácí videa a dávají zaznít jen úsměvným „historkám z natáčení“, vyňatým ze širšího dobového kontextu a vykreslujícím minulou éru prostřednictvím několika neškodných nostalgických fetišů (Včelka Mája, televizní estrády). Osobnost Karla Svobody není zkoumána (natož jakkoli problematizována), ale jen devadesát minut stavěna na piedestal, což pro mě jako pro člověka, který Svobodu nekriticky neobdivuje (a vážně nevím, pro koho jiného ten film je) a normalizačnímu popu neholduje, bylo značně úmorné. 20%

Film, v němž věcí, nejsou tím, čím se zdají být (nebezpečně vypadající pistole může být vodní) a který sám nikdy dlouho není tím, čím se jeví. Protagonisté romantické komedie o souboji pohlaví se ocitají ve světě špionážního thrilleru a kromě dvojsmyslných kousavých poznámek si začínají vyměňovat také přísně tajné informace, kvůli kterým umírají lidé a jsou unášeny otravné děti. Cary Grant je pohodlně usazen v roli elegána zorientovaného ve světě zločinu a v zásadě jen rekapituluje svou spolupráci s Hitchem (odkazy k Na sever severozápadní linkou, Chyťte zloděje a dalším jejich filmům). Audrey Hepburn mezitím jako na běžícím pásu střídá šaty od Givenchyho a snaží se alespoň malinko vykročit z přidělené škatulky naivní a křehké krásky, která potřebuje muže, aby jí zachránili život, případně vysvětlili, že CIA opravdu není letecká společnost. V hlavních rolích jiného typu ale ženy dobrodružné „klučičí“ žánry dříve infiltrovaly jen ojediněle. Společné scény obou hvězd fungují zejména díky charismatu a půvabu každého z nich, ne zásluhou kdovíjaké sehranosti, natož přesvědčivosti jejich romantického vztahu (který vůbec přesvědčivý není, naopak působí dost nuceně). Nesladěnost jejich hereckých stylů a velký, skoro třicetiletý věkový rozdíl, na druhou stranu dobře slouží (tonální) proměnlivosti filmu, který odmítá setrvat v jedné poloze a neustále nás důmyslně dávkovanými informacemi vyvádí z konceptu a drží v pochybnostech ohledně postav a jejich pravých záměrů. Dle potřeb vyprávění a podle toho, zda se máme bavit, nebo být napjatí, chvílemi tápeme stejně jako hlavní hrdinka, jindy jsme o krok napřed. Zejména v pohrávání si s divákem jde o hitchcockovský film. Donen ke špionážním intrikám ovšem přistupuje lehkovážněji a víc si hraje s barvami. Škoda, že komediálních thrillerů nenatočil víc, neboť jeho balancování na laně mezi dvěma žánry je obdivuhodně zdatné, chytré a zábavné. 85% Zajímavé komentáře: sportovec, Oskar

„Business is a ruthless business“ Chaplin je skoro stejně odvážný jako o sedm let dříve s Diktátorem. Za vzor si opět bere skutečného vraha, ale tentokrát ho přetváří v milujícího manžela, jenž svými vražednými zálety sleduje dobrou věc. Nezachází tak daleko, aby obhajoval vraždu za určitých okolností (což by autor námětu Orson Welles možná udělal), ale i ta trocha rozporuplnosti, kterou do černobíle nazíraného tématu vnáší, potěší. Největší devízou je nepřekvapivě Chaplin sám. Rozkošně amorální kriminálník. Pro ležérnost, s jakou dvojsmyslné hlášky prokládal starým dobrým slapstickem jsem si provinile přál, aby měl stále koho vraždit. Svým přístupem „vraždy s úsměvem“ má Pan Verdoux něco společného s Jezinkami a bezinky, které jsou ale sevřenější a svižnější. Chaplin taky oproti Caprovi netočil jenom ztřeštěnou komedii. Proto je škoda, že stejnou péči jako zapojení společenského podtextu nevěnoval úloze rodiny (Verdouxova hlavní motivace), na kterou jaksi zapomíná. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Radko, the_weaver

Neobvyklá informační hutnost prologu vyvolává dojem, že film nezačal in medias res, ale dokonce až poté, co se všechno odehrálo. Skoro polovinu stopáže jste pak kromě probíhajícího dění zaměstnání otázkami týkajícími se děje minulého, shrnutého v úvodu bez vysvětlení souvislostí. Stevens nám proniknutí do vyprávění neusnadňuje. Neudělá pauzu, aby vysvětlujícím monologem nebo flashbackem objasnil, k čemu všemu došlo. (Oddalováním momentu prozrazení, který fakticky nikdy nenastane, jsme neustále drženi v nejistotě, čemu napomáhá také obsazení Caryho Granta, jehož nečitelnosti o rok dříve mistrně využil Hitchcock v Podezření). Právě naopak – přidává na obrátkách a zapojuje do příběhu nové postavy, což dosahuje absurdní rozměru ve scéně, kdy se v jednom pokoji sejde snad půlka města. Teprve pak přichází zpřehlednění a vyprávění je až do konce víceméně omezeno na dva muže a jednu ženu. Zejména ona dodává filmu, který začal jako kriminální thriller, výrazně komediální nádech. Vtipná (a podvratná) je již skutečnost, že stereotyp roztržité a nesoběstačné ženy naplňuje záměrně, aby odvedla pozornost od přítomnosti skrývaného muže. Méně vypočitatelnou zůstává také po zbytek filmu, ale to už je její chaotičnost motivována požadavky vyprávění, které někdo musí udržovat v běhu. Ke zpomalení zběsilého screwballového tempa dochází až v poslední třetině, která věnuje více prostoru soudní linii a profesorovi. Záběry jsou delší, střídání úhlů a délek záběrů méně časté, tedy v souladu s povahou řešených témat a člověka, který v životě potřebuje řád. Podobu Rozruchu ve městě v podstatě určuje povaha dvou potenciálních snoubenců hlavní hrdinky, jednoho rozvážného a jednoho spontánního. Těkání mezi dvěma žánry Stevensovi umožňuje konstantně nenaplňovat či obcházet naše očekávání, jelikož s jistotou nevíme, na jakém žánrovém teritoriu se film pohybuje. Výsledek připomíná dva filmy (sebe-shazující se a melodramaticky vážný) vklíněné do sebe. Pozoruhodné, ale zároveň rozpačité a v žádné žánrové poloze plně uspokojivé. 75%

Nádherně (body) pozitivní časosběrný dokument o čtveřici mladých žen z Dánska, Norska a Švédska, které přijaly svá těla (nebo jsou na dobré cestě k jejich přijetí) a rozhodly se je použít jako hlavní zbraně v boji proti fat shamingu a objektivizaci (ženských) těl. Film stejně jako jeho aktérky nikoho nehodnotí a nesoudí a rozhodně neoslavuje nadváhu. Pokud se tak cítíte komfortně, je v pohodě být tlustý (což je adjektivum, kterému ženy z filmu chtějí navrátit jeho neutrální vyznění, aby nebylo dehonestující, ale popisovalo stav - stejně jako když o někom řekneme, že je vysoký). Ano, být tlustný není zdravé, ale strávit celý život odmítáním sebe sama a unikáním do izolace, protože chcete uniknout odsuzujícím/znechuceným pohledům druhých, není o nic lepší. Jde hlavně o to, aby lidé nebyli stigmatizováni a nemuseli se cítit blbě jen kvůli tomu, že neodpovídají dobovému, historicky proměnlivému ideálu krásy (viz třeba kyprá těla na barokních obrazech). Individuální sebepřijetí je tak sice fajn, ale pohrdání tloušťkou, vytvářející mnoho hmotných i mentálních bariér (např. vnímání tlustého člověka primárně prizmatem jeho tloušťky, ne charakteru), vychází ze společenského mindsetu, jehož změna je během na delší trať. Díky množství zachycených situací dokument umožňuje do větší hloubky pochopit, s čím vším se člověk s nadváhou potýká, podívat se na svět jeho očima, nesledovat jej zvnějšku jako oběť zasluhující soucit. Dojde na historii hnutí za přijetí tloušťky (Fat Underground), na sexuální obtěžování v dětství (vedoucí k zásadnímu narušení vztahu k vlastnímu tělu), na výčitky kvůli promarnění mnoha let života čekáním, až zhubnu a budu moct žít „normální“ život, na ambivalentní roli sociálních sítí, nabízejících kromě verbální šikany i pocit přijetí širší komunitou... je toho hodně, na devadesát minut možná příliš, ale u filmu, který otevírá takhle vrstevnaté téma (resp. na něj jako jeden z prvních pohlíží bez obvyklých klišé), a je skvělé, že to dělá, to lze pochopit. 80%

V rekonstrukci reálií 19. století a vizuálního stylu starých filmů nebývale vypiplaná kuriozita na jedno zhlédnutí, dávající asi tolik smyslu (a tak ledabyle poslepovaná) jako vyprávění opilého námořníka, který si přečetl Bílou velrybu a pár odstavců o řecké mytologii (zejm. vyprávění o Prométheovi) a psychoanalýze (až po zpacifikování kontrolujícího superega se dostanete k id). Zápletka stojí na vodě, vztah mezi oběma muži na pálence. Namísto dramatu nebo nějakého charakterového vývoje jen budování atmosféry, jež ve výsledku nikam nevede, k ničemu neslouží, neopodstatňuje ji žádné sjednocující téma, kterého by se film držel. Prostě jenom je. Neurčitost, výstřednost a náznaky vědomí vlastní brakovosti působí jako scenáristický naschvál, jako snaha prodat jednoduchou, do sebe zahleděnou hororovou báchorku dramaturgům áčkových festivalů. Když si ve filmu každý něco najde, nutně to neznamená, že se v něm skutečně něco nachází. Vzhledem k tomu, jak moc to stojí na dvou hercích a zvukových efektech, raději bych to viděl v podobě absurdní divadelní hry, u které by strhující herecké výkony spíš dokázaly překrýt tu strašlivou repetitivnost, předvídatelnost a nulový spád. 55%

Režisér Bing Liu dvanáct let točil dospívání svých dvou kamarádů ze skateboardové komunity, kteří se snažili poprat s rolemi, na něž nebyli připraveni. Pro Zacka se životní zkouškou stává narození syna. O šest let mladší Keire je donucen k zodpovědnějšímu přístupu po otcově smrti. Paralelně s jejich životními trajektoriemi sledujeme proměnu jejich vztahu s autorem filmu, jehož vlastní rodinná rodinná historie zasáhne do procesu natáčení. Nerovná jízda navzdory mnoha opojným intermezzům, v nichž se hrdinové oddávají jízdě na prknech, není filmem o skateboardingu, ale především o snaze překonat ekonomická a společenská omezení a vstoupit do dospělosti jako sebevědomý a nezávislý člověk, kterého nebude limitovat jeho třídní původ, rodinné poměry ani rasa. Intimní, inteligentně vystavěný film, který si udržuje lehkost navzdory závažnosti témat, jež zpracovává. 90%

Film upředený z autorčiných vzpomínek na dětství sugestivně vystihuje pocity ženy bojující se sebepřijetím poté, co byla odmítnuta vlastním otcem. Hrdinové krátkého intimního dramatu sice jedinkrát nepromluví, ale přesto díky jemné psychologické odstíněnosti jednotlivých situací tušíme, co zůstává nevyřčené, co se vznáší v tichu a prázdnotě, která je obklopuje. Bezprostřední paradokumentární syrovost, navozená neklidnou ruční kamerou, rychlými švenky či přeostřováním mezi různými plány obrazu, je zjemňována hladkými, výtvarně podmanivými přechody mezi snem a skutečností, minulostí a přítomností. Sjednocujícím principem za oběma stylistickými polohami je snaha o vtažení diváka. Identifikaci s postavami napomáhá vedle emociální uvěřitelnosti také vrstevnatá zvuková stopa. Kromě konceptu, který Dcera důsledně naplňuje, je neobyčejně smělá také upřímnost, s jakou režisérka vyjadřuje úzkost z promeškání poslední příležitosti udělat to, co považujeme za správné. 90%

Pravděpodobně romantická komedie s nejvyšší koncentrací postav, které mají náběh na alkoholismus. Všichni jsou s tím ale v pohodě. Stejně jako není problém, že muži fatálně selhávají v rolích otců, milenců nebo manželů. Bohatí a obludně povrchní hrdinové, žijící v drahých domech/bytech a trávící konec roku v nejdražším hotelu Vysokých Tater (pouze a jedině jako reklama na něj dává film smysl), celkově nemají ve svých životech moc starostí. V podstatě jedinou komplikaci, která natahuje stopáž, představuje jejich neschopnost používat internet. Jinak by Barťák nemusel stalkovat Vášáryovou přes půlku Slovenska a každý by hned věděl, že řidič s fetišem na koťátka ve skutečnosti není miliardář.___ Pakliže jsem poselství naprosto nelogicky poslepovaných scének bez pointy pochopil správně, spočívá v tom, že ženy by měly čekat, dokud se v jejich životech neobjeví ten správný muž (případně dokud nezmizí ten nesprávný). Samy pro své bezpečí a štěstí nic udělat nemohou. A hlavně nemůžou být spokojené, dokud si je nevybere nějaký chlap. Ideálně hodně, hodně bohatý, fešný a svalnatý. Jako kdyby nestačilo, že zápletka (pokud tedy film nějakou mám, čímž si nejsem jistý) nedává absolutně žádný smysl, většina postav je (špatně) předabovaná do češtiny, jakkoli zjevně žijí v Bratislavě. Pár z nich ale mluví slovensky a některé přecházejí mezi oběma jazyky.___ K tomu přihoďte zhulenou Vášáryovou, hororové setkání těhotné ženy s medvědem, vtipy postavené na tom, jak Maďaři mluví, jak Číňane vypadají a jak mladé influencerky prožívají menstruaci, vrcholně nenápaditý výběr písniček (když něco vánočního, tak So this is Christmas), mrazivou samozřejmost, s jakou je přijata skutečnost, že jedna z postav při pádu na lyžích utrpěla otřes mozku... a máte poctivý slovensko-český bizár. Ideální na Silvestra, když budete i bez alkoholu chtít zažít něco, ohledně čeho si následující den nebudete jisti, zda se vám to jenom nezdálo. Kéž by. 20%