Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Akční

Poslední recenze (4 026)

plakát

Wendy a Lucy (2008) 

Mladé ženě bez domova a bez práce (a bez minulosti, o které bychom věděli) zůstalo v důsledku ekonomické krize pouze auto a pes, fena Lucy. Auto se porouchalo a oprava bude zřejmě stát víc, než si může dovolit (nemůže si dovolit nic). Když se Wendy v supermarketu pokusí pro Lucy ukrást pár konzerv s psím žrádlem, je zadržena a odvezena na policii. Po návratu k obchodu zjišťuje, že Lucy zmizela. Nemá peníze, auto ani psa. Jediné, co jí zbývá, je naděje, že najde psa i práci a nebude muset ustavičně řešit, kde složit hlavu a jak získat něco k snědku. Chmurné sociální drama se vyznačuje poměrně volnou dramaturgií, vytvářející dojem, že hrdinka pouze reaguje na situace, které se jí přihodí, namísto toho, aby sledovala určitý cíl a naplňovala tím větší scenáristický plán. Interakce Wendy s okolím, zohledňovaným i zásluhou distancovaného snímání Michelle Williams a ambientních zvuků (nahrazujících nondiegetickou hudbu), je přitom klíčová. Pomáhá pochopit proč je film řazen do cyklu neo-neorealistických dramat o hrdinech žijících, zpravidla vinou systému, v němž pro ně není místo, v ustavičné nejistotě, jak přežijí den a co s nimi bude dál (viz také filmy Debry Granik a Courtney Hunt). Samozřejmě nejde o nahodilé vršení okamžiků (stejně jako o něj nešlo v poměrně klasicky vystavěných filmech italského neorealismu). Reichardt pouze dokáže z jednoduchých scén, zpravidla podrobně zachycujících určitý proces, budovat emocionálně vrstevnaté vyprávění, přenášející na nás alespoň část existenční tíhy jejích hrdinek. Její filmy jsou nenápadné, zdánlivě se v nich nic nestane a na rozdíl od jiných festivalových dramat nenabízejí výraznou pointu nebo katarzi, ale svou pravdivostí, přesností a melancholickou náladou se vám dokážou pomalu dostat pod kůži a zůstat s vámi ještě dlouho po skončení. 80%

plakát

Chevalier (2015) 

Ve vší vážnosti (a chladných barvách) natočená absurdní komedie, jejíž četné symetrické kompozice mění postavy v hráče na pomyslném sportovním hřišti. Sami si určují „sportovní“ disciplíny i jejich pravidla. Podobně jako každý společenský tvor odvozuje přijatelnost svého chování od druhých lidí. Zde jsou společenské řády a rituály jednak zesílené laboratorně uzavřeným prostředím, jednak až na dřeň obnažené jako něco mnohdy zcela absurdního, vzpírajícího se „zdravému rozumu“, na který se všichni rádi odvoláváme, když si potřebujeme odůvodnit některá svá rozhodnutí. Absurdní se zároveň stává čím dál přirozenějším s tím, jak to všichni okolo na základě nepsané dohody přijímají. Soutěžení je pro ně dominantním způsobem vztahování se ke světu. Nestačí jim být, potřebují (si) dokázat, že jsou lepší. I když – pro vnějšího pozorovatele, kterým se díky distancované kameře stáváme – o nic nejde. (Zabírání z dálky zároveň vyvolává nejistotu, zda se někdo nedívá a nehodnotí to, co vidí.) ___ Jejich homoeroticky podbarvená orientace na fyzický výkon, vzhled, sílu a kondici přitom není motivována hrou. Důraz na fyzičnost je patrný od prvních záběrů, kdy se muži vzájemně dotýkají při převlékání, cvičí nebo se prohlížejí v zrcadle (díky kterému budeme moci později sledovat zároveň hodnotící i objekt hodnocení). Možná i z nejistoty ohledně své sexuální identity se riziko toho, že by si společnost jiných mužů začali jakkoli užívat, promění své společné soužití v požitku zbavené soutěžní klání. Cokoli učiní, tak výhrdně kvůli bodům, které za to mohou získat. Přestože téma „male bonding“ není pro film stěžejní, bavilo mne jej sledovat právě jako kritiku mužské posedlosti poměřováním se (a přeměřováním si). „Přátelství“ postavené na soutěžení. Odůvodňování si nesmyslných činností jejich proměnou ve hru. Stavění falických poliček na cédéčka. ___ V jádru Chevalier chápu jako satirické vyprávění o konfrontaci člověka se sebou samým coby členem společnosti založené čím dál více na tržní výměně. Cokoli uděláme, má nějakou hodnotu. Sami máme nějakou hodnotu (lidský kapitál) a snažíme se ji ve vlastním zájmu neustále zvyšovat, působit dobře a být oblíbení (třeba i s pomocí informací ze stále ochotněji sdíleného soukromí). Chorobná kultura „lajků“, všeprostupující prospěchářství, totální instrumentalizace vztahů. Až na krev. 80%

plakát

Stručné dějiny vyhlazování (2021) (TV seriál) 

Esejistickým stylem a tematickou rozbíhavostí to připomíná tvorbu Adama Curtise. Peck je ovšem až na občasné záblesky černého humoru vážnější, osobnější a využívá i hraných sekvencí, mnohdy docela brutálních, které nás vytrhávají z konceptu záměrnými anachronismy a v nichž Josh Hartnett skoro pokaždé ztvárňuje rasistické hovado. Peck na různých epizodách z dávných i nedávných dějin, od křížových výprav přes holocaust po dnešní pochody nácků, zkoumá, jak byla „odchylka v pigmentaci“, tedy bílá barva kůže, „přetavena ve zdroj moci“. Zajímají jej příběhy, na nichž je založené přesvědčení o nadřazenosti bílé rasy. Při vršení příkladů toho, jak bylo štěstí některých lidí vykupováno bolestí mnoha jiných, se staví do pozice zaujatého vypravěče, ne neutrálního historika. Proto se neostýchá používat slov, na která v seriózní sociologické nebo antropologické studii zřejmě nenarazíte. Andrewa Jacksona na rovinu označuje za vraha Indiánů a mluví o tom, jak Belgičané vyrabovali Kongo nebo jak ve Spojených státech dodneška probíhá genocida původního obyvatelstva. Na podporu svých argumentů využívá záběry z Triumfu vůle i westernů Johna Forda, citáty Thomase Hobbese, parádní animované mapy, vypiplané animované sekvence, rozpohybované klasické malby i domácí videa Evy Braun. K tomu zní vedle jeho ponurého hlasu široký výběr hudby od funku po klasiku. Způsob, jakým za sebe (někdy i na sebe) jednotlivé obrazy a texty klade a jak chytře nás jejich prostřednictvím staví před fakta, která jsou z naší kultury po staletí vytěsňována (takže jsme si vůči nim nevypěstovali žádnou vnímavost), je přitom sám o sobě tak sugestivní, že mě vizuální složka chvílemi pohltila do té míry, až jsem zapomněl poslouchat komentář. Nejtransgresivnější dokument posledních let.

Poslední hodnocení (14 176)

Garagenvolk (2020)

11.05.2021

Manželství (2021)

11.05.2021

Bydlet proti všem (2021)

11.05.2021

Rosalie (1966)

11.05.2021

Renaissance (1963)

11.05.2021

Escargot de Vénus (1975)

11.05.2021

Scherzo infernal (1984)

11.05.2021

Hysterická dívka (2020)

10.05.2021

Smolný pich aneb Pitomý porno (2021)

09.05.2021

Reklama

Poslední deníček (120)

Nejlepší knihy, které jsem přečetl za poslední dva roky

 

Ada aneb Žár (V. Nabokov)

Bad News (Edward St Aubyn)
Beton (T. Bernhard)

Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent (Marcela Linková, Naďa Straková)
Call Me By Your Name (A. Aciman)

Celý život (Jan Zábrana)
Fragmenty milostného diskurzu (R. Barthes)

Francouzova milenka (John Fowles)

Homo Deus - Stručné dějiny zítřka (Yuval Noah Harari)

Hrdinové kapitalistické práce (Saša Uhlová)
Možnost ostrova (M. Houellebecq)
Na onom světě se tomu budeme smát (V. Jamek)

O pošetilosti života i smrti (B. Brouk)

Orlando (Virginia Woolf)

Paradoxní štěstí: Esej o hyperkonzumní společnosti (Gilles Lipovetsky)

Portrét Dámy (H. James)

Reinventing Hollywood: How 1940s Filmmakers Changed Movie Storytelling (David Bordwell)
Scrappy Little Nobody (A. Kendrick)
Sebevražda (É. Levé)
Sedmá funkce jazyka (L. Binet)

Skoro směšná story (Ned Vizzini)

Slovník lásky (David Levithan)
Světy na pokračování (R. D. Kokeš)
Továrna Barrandov (P. Szczepanik)
Umění počítačových (H. Bendová)
Utopie pravidel (D. Graeber)
Zóna (G. Dyer)

Život návod k použití (Georges Perec)
Život s vysokou inteligencí (M. Stehlíková)

Reklama

Reklama