Matty

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90%

Dosavadní ohlédnutí za tragickým osudem Ivety Bartošové sázela hlavně na dojímání. Tvůrci Málo mě znáš mohli jít stejnou cestou, znovu odvyprávět emotivní popelkovský příběh, nekomplikovat pohádku souvislostmi a demytizací normalizačního popu, a zřejmě by měli úspěch. Přesto se odvážili jít jinou cestou A navzdory několika slepým skvrnám (např. podíl Novy na bulvarizaci života IB, používání oněch reduktivních škatulek jako „popelka“ nebo „princezna“) to dělají velmi dobře. Dynamicky, empaticky, kriticky. Divácky, přitom vkusně. Bez mýtů, nevkusné jímavosti nebo idealizace (o Bartošové se mluví především jako o profesionálce, která se dokázala přizpůsobit poptávce, ne jako o extrémně talentované zpěvačce). Je to poutavě odvyprávěný příběhem o mnoha rolích Ivety Bartošové, těch naplněných i nenaplněných, stejně tak výzva k zamyšlení, zda by některé věci (třeba psaní o životech slavných) nešlo dělat jinak, věcněji a s větším citem. V opačném případě budou toxické vzorce a nerealistická očekávání, které zničily život a kariéru Ivetě Bartošové a mnoha dalším ženám a mužům, dál formovat podobu šoubyznysu a hatit lidem sny.

Trojice mladých lidí jde pěšky ze Sieny do Říma, ochutnávají italskou kuchyni, obdivují krajinu a zalepují si puchýře, což je z nějakého důvodu prostříháváno se záběry Zdeňka Trošky sedícího a mudrujícího na lavičce někde nad Hošticemi (I guess), protože se mu do světa vyrážet nechtělo. Působí to podobně nepatřičně jako setkání deštníku a šicího stroje, ale budiž. Stejně ovšem nechápu, proč tahle sbírka hezkých obrázků a instantních mouder není sérií reels na sociálních sítích, kde je trojice aktérů zřejmě poměrně aktivní, nýbrž skoro hodinovým dokumentem České televize, od které přece jen stále (a asi naivně) čekám víc než povrchní, (sebe)dojímavý, vše doříkávající lifestyle.