Matty

První film byl civilní sociální drama, druhý road movie, třetí je lubitschovská konverzační komedie postavená na půdorysu backstage muzikálu. Nebo Pretty Woman naruby, chcete-li (bohatá panička si kupuje společnost striptéra se zlatým srdcem, v centru příběhu stojí otázka „láska, nebo peníze?“). Nechybí však kritika kapitalismu/patriarchátu, který vše proměňuje na komoditu (Londýn je vtipně představen sérií záběrů na suvenýry) a ženám, nacházejícím se tentokrát poprvé ve středu vyprávění, sice slibuje svobodu (asi nejdražší obchod ve městě je příhodně jmenuje Liberty) a naplnění nejtajnějších fantazií, ale jen pokud se vzdají bohatství a moci. Čili musí jít opravdu jen o fantazii realizovanou někde na divadle, bez přesahu do reálného světa, v němž nadále rozhodují muži. Dá se na to koukat i jako na Soderberghovu podvratnou hru s konceptem legacy sequelů, který zároveň naplňuje i nenaplňuje (a navrch při tom reflektuje vlastní pozici, kdy stejně jako Mike musí kvůli systémovým podmínkám navazovat na úspěšnou značku, prodávat se, spoléhat na mecenáše, místo toho aby budoval něco fungl nového). Protagonista by bez cizích peněz a pracovní nabídky nic velkolepého nespáchal, jen by si dál přivydělával jako barman, zůstal osamělým vlkem. Stará parta se objeví jen nakrátko během zoom talku, odkazy k předchozím dílům jsou minimální (flashback se striptýzem v policejním kostýmu). Taneční scény, díky nimž jde o jeden z nejerotičtějších hollywoodských filmů bez sexu (a bradavky se vám z nich postaví bez ohledu na pohlaví a orientaci), jsou až parodicky přepálené (úvodní „pornografický“ tanec à la Padesát odstínů šedi a jeho vlhká variace v závěru). Vědomou schematičnost, osekání příběhu na základní archetypy, zviditelňuje i přímočarý voice over, proměňující Mikeův návrat na scénu málem v pohádku nebo mytologické vyprávění. Rozhodně to není tak hloupé a prvoplánové, jak se při povrchním sledování může zdát. 75%

„Hurt people hurt people.“ Greenberg je příjemný jako osina v zadku (tedy jako většina Baumbachových hrdinů). Sebestředný, posedlý kontrolou, netrpělivý, nespolečenský, s občasnými výbuchy vzteku. Teprve postupně zjišťujeme důvody a začínáme jej chápat, snad s ním dokonce empatizovat. Stejně jako vůči okolnímu světu mnohem otevřenější Florence, která se zdá být v pohodě, jenže není. Skoro nikdo není. Ani pes jménem Mahler, díky kterému se ústřední dvojice seznámí a vůči kterému jsou ve filmu všichni vnímavější a soucitnější než vůči libovolnému člověku. Prostě žádná feel good romantická komedie o chybujícím hrdinovi, který pochopí a prozře, ale ironický, nikoho neomlouvající portrét nešťastného člověka, který teskní za promarněným mládím a hledá náplň existence a spřízněnou duši, s níž by si rozuměl alespoň tak jako se svým kamarádem Ivanem (Rhys Ifans v jedné z mála normálních rolí). Komunikace je kamenem úrazu. Postavy se navzájem neposlouchají, každý myslí jen na sebe a říká si své (film končí nadějně v okamžiku, kdy se jedna z postav chystá vyslechnout jinou, byť jen ze záznamníku). Nedokážou sladit své rytmy. Na Baumbachovi oceňuji hlavně odstup, který si dokáže zachovat od protagonistů svých příběhů (zde tomu možná pomohla skutečnost, že příběh spolu s ním napsala Jennifer Jason Leigh). Netlačí nás do toho, abychom je měli rádi, nebojí se ambivalence a trapnosti. Dialogům s chytrým nenuceným humorem a mnoha mimoděk pronesenými výroky, na které myslíte ještě dlouho po zhlédnutí („nobody cares if I get up in the morning“), je podřízena režie s přesně načasovanými střihy, kompozicemi vypovídajícími o vztazích mezi hrdiny a tempem vyprávění sladěným s životním tempem postav. Noah Baumbach je výborný režisér i scenárista, jenom to v Greenbergovi – oproti víc „hip“ Frances Ha – nemá potřebu dávat okatě najevo, což je mi sympatické. 75%

Líbí se mi, jak je každý dějový posun vázán na rodinné vztahy (přičemž rodinou je v tomhle případě celý ekosystém Pandory), jak vzorově film pracuje s paralelami (mezi vztahy postav i minulostí a současností – padouch prochází stejnou iniciací jako Jake v jedničce, ale s rozdílným výsledkem) a jak božsky vypadá vodní a podvodní CGI, a nijak mě neuráží jednoduchá eco-friendly zápletka o hledání domova a zachraňování rodiny skrz napojení na odkaz předků, ale Cameron je až příliš zamilovaný do svého měsíce/planety a svých zpívajících velryb a obojím se opájí mnohem víc, než je pro vyprávění nezbytné. Prostřední část, po které přichází srovnatelně nekonečný závěrečný akt, si můžete představit jako Moji učitelku chobotnici 2, s velkýma rybama místo chobotnic (což nemyslím jako pochvalu). Zatímco jednička utekla rychle a vzhledem k jejímu zaměření na budování fikčního světa a vyvolávání strachu právě o jeho osud nevadilo, že vám jsou dvourozměrné postavy komunikující mizerně napsanými dialogy lhostejné, tady jsem vnímal každou minutu a emocionálně mě to minulo o několik námořních mílí, protože když jde do tuhého, zřejmě budete mít problém si vůbec vybavit, jak se ta která postava, jíž jde o život, vlastně jmenuje. Minimálně synové hlavního hrdiny jsou si navzájem podobní a povahově zaměnitelní. Nesnesitelně dlouhé tři hodiny. P. S., některé akční scény vypadají ve 3D a 48fps jako cut scenes z pokročilejší videohry (což taky není pochvala) a taky neakční scény připomínají telenovelu. 60%

„Máte rád sladké?“ Ani v posledním Buñuelově filmu není buržoazie mimo ohrožení. I tentokrát je člověk, mezi jehož hlavní starosti patří jídlo, sex a obava ze ztráty tváře, po zásluze vláčen z jedné situace, která ho vyvádí z konceptu, do jiné. Pan Mathieu si přitom na absolutní kontrole svého okolí zakládá. Byty, v nichž má dojít k milostné schůzce, přizpůsobuje své představě stejně, jako režisér proměňuje divadelní jeviště. Kontrola předpřipraveného představení mu dává pocit převahy, jehož ztrátu (tedy odbočení od scénáře) přísně trestá. Stejně tak musí být okamžitě eliminováno jakékoli jiné narušení pořádku nebo prostoru, za jehož pána se považuje (absurdní scény s mrtvým potkanem a mouchou v drinku). Každému objektu dle mínění hlavního hrdiny náleží pevně dané místo. Není tedy divu, že se také Conchitu snaží včlenit mezi ostatní výbavu interiéru. Je pro něj jen prostředkem k sexuálnímu uspokojení, fetišem, nikoli cítící bytosti, což si ale – jak již tomu v Buñuelových společenských satirách chodí – sama uvědomuje a dokáže s tím nakládat. Díky míře samostatnosti, kterou ženská postava vykazuje, působí Tajemný předmět touhy jako opožděná reakce na ženskou liberalizaci. Zvýšený zájem o společenské dění, dříve Buñuelem reflektované více na podprahové úrovni, prozrazuje i násilné včlenění teroristických akcí do vyprávění. Zdá se přitom, že celoživotní surrealista tuto novou formu anarchismu neprozíravě vítal jako účinnou obranu před buržoazní zatuchlostí. Stejně jako s jinými motivy filmu, i s tímto Buñuel naštěstí pracuje s nadsázkou. Ta je v Tajemném předmětu přítomna na úrovni jednotlivých scén i celkové narativní struktury (výchozí situace připomíná anekdotu ve stylu „Potkali se ve vlakovém kupé buržoa, trpaslík a počestná dáma…“). Hůř než u jeho předchozích filmů se ovšem odhaduje, kdy šlo ještě o režisérovu podvratnost a kdy prostě o nedostatek tvůrčích sil a nápadů. Například zvuková stránka je, vyjma gagu ze samého závěru, velmi odbytá (vzhledem k Buñuelově hluchotě vcelku pochopitelně), příliš mnoho scén se od sebe stylisticky výrazně neliší a splývá a příběh v jádru vlastně jen variuje Nenápadný půvab buržoazie. V něm příslušníci buržoazie nedokázali usednout ke společné večeři, tady Mathieu ne a ne spočinout s vyhlédnutou dívkou v loži. Tajemný předmět touhy je přes svou myšlenkovou bohatost hlavně odleskem lepších děl tvůrce, od něhož v té době surrealistickou štafetu již převzali jiní (Saura, Almodóvar). 70% Zajímavé komentáře: Radko, Willy Kufalt, mortak

Adam Curtis sleduje v sedmi hodinových epizodách rok po roku následky rozpadu SSSR. Tentokrát bez hutného mimoobrazového komentáře a výstižně volených songů. Nechybí ovšem jiný Curtisův trademark – záběry neohrabaně křepčících jedinců. Absence dovysvětlujících slov a zvuků není na škodu, nutí k aktivnějšímu sledování, k hledání sekundárních významů a vlastnímu domýšlení souvislostí. Curtis s pomocí dobře volených a ještě lépe za sebe skládaných materiálů z archivu BBC (mnohdy zjevně neoficiálních, dřív nepoužitých) a sem tam nějakého lakonického vysvětlujícího titulku v obraze vytváří kaleidoskopický portrét národa, který nejdřív nejistě odvrhnul komunismus a pak se ztratil v kapitalismu a různých představách o tom, co znamená demokracie. Události, kterým se dřív poměrně poctivě, byť ne s tak širokým záběrem věnovali jeho kolegové jako Sergej Loznica nebo Vitalij Manskij, za sebe řadí chronologicky – Černobyl, Afghánistán, pokus o puč v srpnu 1991, útok na parlament o dva roky později, první a druhá válka s Čečenskem, dosazení Putina do Kremlu... od velkých dějin ale neustále odbočuje ke zdánlivě podružným, mnohdy bizarním epizodám a zamyšlením náhodných kolemjdoucích, kteří jsou probíhajícím vývojem stále víc frustrovaní. Zajímá ho vztah mezi mocenským centrem a periferií, mezi problémy Moskvy a obyvatel ruského venkova nebo bývalých sovětských republik. Ironickou juxtapozicí (ke které často dochází i v rámci jednoho záběru, významově natolik bohatého, že další komentář opravdu nepotřebuje) se Curtisovi daří bez doslovnosti vystihnout tragikomičnost a absurditu postsovětské reality (resp. ji obohatit o metaforický rozměr - např. když exhumace 2500 let staré mrtvoly nalezené na Sibiři příhodně sousedí s opětovným vzýváním Stalina a odhalováním sochy Petra Velikého). Na jedné straně je s velkou slávou otevírán první moskevský McDonald a stát masivně investuje do nesmyslných válečných konfliktů, na druhé stojí civilisti, kteří kvůli ekonomickým reformám nemají co kupovat (ani jíst), a deprimovaní vojáci, přespávající v cimrách s dírou v podlaze a kladoucí si otázku, proč a za koho vlastně bojují. Curtis zohledňuje, jak mezi zkorumpovanými politiky (napojenými na oligarchy, kteří dokázali nejlíp využít možností volného trhu) a chudnoucími občany vzniká stále větší propast a zároveň se zmenšuje prostor pro konstruktivní dialog a dochází k rozpadu pocitu sounáležitosti a kolektivní identity. Východiskem se pro velkou část Rusů stal buď cynismus a totální rezignace na demokracii, nebo návrat k hodnotám (a způsobům vládnutí), které si spojovali se ztracenou jistotou a bezpečím (vtip samozřejmě spočívá v tom, že Putina nevynesl k moci komunismus, ale naopak silná opozice proti sílící komunistické straně, za níž stáli oligarchové s konexemi na západě). ___ Kvůli lineární struktuře a držení se známých narativů nejde o vrchol Curtisovy filmografie (tím pro mě zůstává formálně i myšlenkově smělejší a promyšlenější Can't Get You out of My Head), ale pořád je to fascinující audiovizuální počin a cenná, temně humorná sociopolitická studie toho, kam a proč se Rusko dostalo. A taky varování, jak snadno může tamtéž spadnout zbytek východního bloku.

Film ztracený mezi Argentem, Eggersem a sociálním dramatem, který hledá téma i formu. Ať na něj aplikujeme kritéria jakéhokoli žánru, smysl bude dávat jen část scén, ostatní vyzní nepřesvědčivě, směšně nebo nelogicky. Ke střídání žánrů, přepínání mezi realismem a alegorií, přitom nedochází s tím, jak se zápletka vyvíjí, podle rozpoznatelného konceptu (postupné budování napětí se zde neděje, střety s místními jsou od začátku vyostřené až na 11, ke krvavému zvratu může dojít kdykoliv). Od začátku jde o nekonzistentní směsici, což je dané i tím, že se film věnuje příliš mnoha tématům naráz a žádnému pořádně – kvůli malému prostoru musí být prezentace každého z nich hodně názorná, hodně na sílu. Společenské předsudky, transgenerační trauma, rasismus, alkoholismus, domácí násilí, homofobie, mateřství, potrat, čarodějnictví, sebepoškozování, nacionalismus…  ok, slovenský venkov je zaostalý, I get it, netřeba vyjmenovávat všechny příklady. Mezi vágností a tajuplností hlavní hrdinky, definované hlavně dávným traumatem a bolestí, vede dost tenká hranice. Tmářství venkovanů - vyjma pasáka koz, který ve vyprávění slouží hlavně k tomu, aby Šarlota mohla dát průchod své sexuální energii - je tak okaté, až film svou černobílostí hraničí s hixploitation horory (předsudky vesničanů vůči emancipovaným ženám jsou tak trochu nešťastně obnažovány pomocí předsudků tvůrců vůči slovenskému venkovu, klín klínem). Jsou to jednorozměrná monstra, zosobnění zla, zjevující se vždy tam, kde se odehrává něco pro ně pohoršujícího (jako kdyby celé dny jen kempili v hlubinách lesa, aby mohli druhé šmírovat). To ovšem otupuje sociálně kritickou rovinu a zároveň to vede k ještě větší banalizaci dvou hlavních ženských postav a jejich utrpení. Ponížení, které zažívají ženy tváří tvář tradicím a „tradičnímu mužství“, je dost děsivé i bez toho, abyste z něj dělali horor. Ke konci, kdy dojde na polopatické vysvětlování všech záhad, navíc horor strašlivě generický. Za mě odvážný pokus zkusit něco nového, s výbornými herečkami a několika působivými scénami (Svatojánská noc), který si ale většinu času podráží nohy usilovností, s jakou podtrhuje své hlavní teze, ve skutečnosti jen výkřiky bez hlubších základů. Btw, kdybych film neviděl s anglickými titulky, často bych měl problém rozumět tomu, co postavy říkají (ne kvůli slovenštině, ale protože jsou špatně slyšet). 50%

Blondýnka je dílo výjimečné ze stejných důvodů, proč ji mnozí nenávidí: fragmentárnost, přemrštěná délka mnohých scén, zaměření na povrch, nestálá vizuální identita, stupňování tlaku bez katarze, ne empatický biopic, ale pesimistický body horor s disociovanou hrdinkou, která bloudí vlastním podvědomím - na celý film se dá dívat jako na její noční můru (nejen tím, ale taky badalamentiovským soundtrackem Nicka Cavea a Warrena Ellise to připomíná Lynche, který v 80. letech ostatně taky připravoval a nakonec nerealizoval film o MM). Rozklad a dekontextualizace mýtu a ikonografie Marilyn Monroe funguje v obrazech líp než v grafomanské předloze Joyce Carol Oates (film sice poměrně důsledně přejímá její fabuli i syžet, ale svým nihilismem má blíž k Ballardovi nebo Palahniukovi). Chápu, že na někoho může být sexuálního násilí, nervových kolapsů a nápadů nacházejících se mimo hranice vkusu (plod mluvící ke své matce) příliš. Chápu, že ne každý přijme koncept filmu, v němž je krása skoro vždycky spojena s bolestí a sex s ponížením, filmu, který diváka situuje do krajně nepohodlné pozice voyeurského spoluviníka. Minimálně od kritiků bych ale čekal schopnost odlišit reálnou historickou figuru od textového konstruktu, který plní určitou narativní nebo symbolickou funkci, potažmo misogynní film od filmu o misogynii (a krutosti pohledů, které člověka zbavují identity a mění v projekční plátno pro cizí fantazie). 90%

„V životě lidským jsou momenty, kdy je nejlepší se ožrat." Steklého film je jedním z těchto momentů. Jen trvá hodinu a půl. Pranýřování maloměšťáctví je zde prováděno bez naléhavosti, vtipu, gradace i pointy. Celý film stojí na jedné anekdotě, která je urputně natahována na celovečerní stopáž. Stejně jako mnohé jiné normalizační pokusy o satiru, ani tato nemá vyjasněno, vůči komu se chce vymezovat. Zřejmě, v duchu názvu, proti všem. Za pitomce nejsou jenom vykutálení potomci, ale i jejich bezmocná oběť, trudomyslný, sebelítostivý znalec umění, pokrytecký klérus nebo pramálo nápomocný lékař. Drobnou naději zosobňuje, zřejmě v návaznosti na dobovou pro-populační politiku, pouze mladý pár, kterému lze ale přičíst k dobru pouze ono mládí. Přestože je film zaškatulkován jako komedie, prosakuje do něj dobová blbá nálada z nemožnosti změnit poměry, na něž doplácí v prvé řadě takzvaně slušný člověk (resp. ten, kdo se za něj považuje). Postavy frustrované nemožností dosáhnout svých cílů nevydrží delší dobu v pohodě, bez toho, aby se začaly hádat nebo si dělat naschvály. Jak ke konci filmu trefně upozorňuje řádová sestra, nepříčetní jsou všichni. Film se netáže po příčinách, naopak se jim po celou dobu vyhýbá. Tím spíš ale provokuje diváka, aby si sám položil otázku, proč jsou ve filmu všichni permanentně nasraní a proč se dle zakončení příběhu jako jediný únik jeví smrt. 25%

Jak psal už Goffman, všichni hrajeme divadlo. Většinou proto, abychom něco získali, něčeho dosáhli. Někdy se ale těch masek nahromadí tolik, až za nimi ztratíme sami sebe. Arvéd je ďábelský film. Nejen díky výkonu Michala Kerna (snad od Spalovače mrtvol nebylo zlo v českém filmu ztvárněné tak líbezně), ale i díky zpřeházené chronologii a nemožnosti určit, zda sledujeme jen zkoušku, nebo už se jede naostro, což značně ztěžuje sestavení sevřené fabule. Podobně jako při magickém rituálu dochází namísto kauzálního řetězení příčin a následků k cyklickému opakování. Slov, prostředí, situací, dějin. Tak jako film neopouští interiéry (vyjma poslední scény, kde je tím dosaženo krásně ironického efektu), jako kdyby ani vyprávění neopouštělo hlavu (nebo skříň) protagonisty žijícího ve svém vlastním světě, kde se překrývá minulost s budoucností, tragédie s krutou komedií, dobro se zlem. Krom toho, že Arvéd komentuje a znovuprožívá svůj osud, navíc se projektuje do jiných postav (např. Kristián) a příběhů spjatých s Českem nebo českou národní povahou (třeba od Haška nebo Kafky). Dochází k neustálému zmnožování, překrývání, vzdalování se podstatě. Zatímco jiné české biopicy vyprávějí přehledně, popisně a didakticky třeba o lidech, kteří rychle běhali a měli výčitky svědomí, tohle je podmanivě nasnímané queer mysterium, které tajuplnost a nejednoznačnost ústřední postavy zachovává až do konce. Jeden z vrcholů letošní tuzemské filmové tvorby.

„You see?“ Postmoderní neo-noir, který tradiční zpochybňování elementárních jistot povyšuje do nové dimenze. V době plně medializovatelné paměti, kdy se člověk sám stává záznamovým médiem a vzpomínky dobře obchodovatelným zbožím, nenávratně mizí hranice mezi přítomností a minulostí, mezi veřejným a soukromým, mezi dílem a tvůrcem. Post-ideologický věk, v němž jsou znevažovány veškeré myšlenkové směry a jedinou přetrvávající logikou je logika trhu, neumožňuje projevit skutečné city, vyřknout ideu a myslet ji vážně. Romantický vztah nahradila tělesná rozkoš na jednu noc. V krajním případě jenom virtuální. Rozpad dlouhodobého soužití dvou lidí je ve Zvláštních dnech symbolicky vázáno na ztrátu Víry (Faith), jak se Lennyho přítelkyně jmenuje. K útěkům do idyly, do nepřetechnizovaného světa a ke dnům v doslovném i přeneseném významu prostoupeným světlem, slouží přístroj, prostředek zastupující nejen drogy, ale v širším smyslu celý život. Šíření informací bez kontextu, s důrazem na okamžitou emoční (a pokud možno i fyzickou) odezvu, lidi zbavuje zodpovědnosti a nutnosti myslet. Stačí teď a tady vidět a prožít tohle. Potřeba ohraničit své neuchopitelné zakoušení světa dosáhla absurdních rozměrů. Neboť byly vyčerpány reálné možnosti, jak lépe poznat svět, přišla na řadu oblast imaginárního, ovšem nemajícího se zakrnělou lidskou imaginací mnoho společného – na společný, díky technologiím každému srozumitelný a snadno přepisovatelný kód lze nyní převést i obsah mysli. Poslední soukromé vlastnictví se stalo široce dostupným. Relativita subjektivního vnímání světa byla zněkolikanásobena. Co vidíme, když vidíme, co viděl někdo jiný? Klasický prostředek filmového vyprávění, flashback, pronikl do reality. Jenže „Are you sure it’s real?“ Cameronův vizionářský scénář nabízí filozoficky výživného materiálu na několik filmů, což je největší výhra i největší slabina Zvláštních dnů. Své si v nich najdou teoretikové médií, prorokové apokalypsy, fanoušci sci-fi i feminismu (ženy jsou zde minimálně morálně silnější než muži). Obdiv patří také Kathryn Bigelow, která tohle myšlenkové monstrum dokázala jakž takž zkrotit. Temná prostředí přeplněná obrazy (a obrazy obrazů) a zvuky a snímaná v dlouhých steadicamových záběrech s minimální hloubkou ostrosti skoro vyvolávají závrať. Pozornost je kvůli světelnému a zvukovému rozptylování permanentně podrobována zatěžkávací zkoušce. Nejsme naváděni, čeho si máme všímat, tak trochu se spoléhá na trénovanost zraku člověka, jehož skopický režim charakterizuje slovo „roztěkanost“. Nestálost vjemu skutečnosti, který si stačí dohledat a přehrát, vytlačuje potřebu zrakem na objektu zájmu chvíli setrvat.  Není to na koukání dvakrát příjemné a vše příznačně směřuje k rozpadu a rozbití obrazu (ve finále jako z Dámy ze Šanghaje), ale takhle nějak realitu zakoušíme a tedy i žijeme. Život v nevědomí a v nevidění. 85%