truby

Pointou celého filmu jsou kozy, což je velmi roztomilé.

Nemusíte mnoho o Krylovi vědět, stačí se jen podívat do jeho upřímných očí, zaposlouchat se do jeho hlasu a sledovat to lehké pokyvování hlavou a je Vám jasné, že Kryl byl člověk, který žil pro svou pravdu a nikdy nezradil sám sebe.

Lehkost, jednoduchost a krása. Žádné zbytečnosti a složitosti, prostě dva malinko frustrovaní lidé, kteří se náhodu potkají, porozumí si, prožijí spolu bezstarostný týden a rozloučí se a konec. Vím, že věci jež vypadají samozřejmě a jednoduše, na konec i hezky a umí potěšit, není většinou snadné stvořit. A to je umění. To je Lost in Translation.

Jsem jen velmi rád, že tvůrcům tohoto seriálu se nepodařilo z historie vymazat tak nevýznamnou skupinu pro rockovou muziku jako jsou The Beatles, jak se to již povedlo v podobném americkém dokumentu Sedm epoch rocku.

O něco lepší než první díl, věnuje se trochu více samotné hudbě než vzpomínání rockových velikánů. Také se zabývá situací ve společnosti, vlivem, který tato hudba má především na mladé lidi a odporem a restrikcemi, které také vzbuzuje. Celkově je tento pohled širší a zajímavější, než u prvního dílu.

Soft porno to není, ikdyž to tak na první pohled může vypadat. Nahota, která je všechno jen ne diskrétní, důkazem budiž jeden z prvních záběrů filmu na pohupující se penis, oplzlolst, surovost, to všechno není samoúčelné a není to režisérova perverze. Díky těmto velmi tvrdým scénám bez příkras, které jdou až na kost samotné existence, si pak o to více a silněji uvědomíte onen pocit prázdnoty, absolutní absenci citů, zkrátka mnohem víc na vás dopadne poselství celého snímku. Velice prosté, syrové a silné.

Tohle se Scorsesemu opravdu povedlo. Protože upřímně kdo z nás beatlemaniaků, kteří jsme viděli hodně dokumentů o této skupině, hodně jsme o nich četli, a především je máme dost naposlouchané, toho tolik věděl o tomto upozaďovaném členovi kapely? Já tedy ne. Scorsese se snažil popsat osobnost tohoto skvělého hudebníka, její vývoj, jeho názory, prostě snažil se ukázat kdo to byl George Harrison. A já mu za takovouto práci velice děkuji, protože tohle je další z dokumentů, který změnil můj pohled na Beatles jako celek a především na jednoho člena. Navíc dokument je poskládán z mnoha záběrů, které jsem viděl poprvé, a to už jsem něco o Beatles viděl. Dokument má jasný cíl a myšlenku, je dobře strukturovaný, není to žádný chaos prostříhaných záběrů.

Při spojení romantický/komedie si představím Sandlera a sperma vysící z vlasů a chce se mi zvracet, a proto se intuitivně takovýmto filmům vyhýbám. Tohle je však naprosto unikátní spojení, humor a romantika se zde prolínají naprosto přirozeně a doplňují se. Velice nápadité a originální pojetí, které má ke kýči hodně daleko, navíc vztah, který je zde zobrazen, je trefou do černého a trochu paradoxně neromantická záležitost, ale proto to má v popisku i drama, že? Rozhodně jeden z nejlepších filmů svého žánru, co jsem viděl. A soundtrack? Jo, jo....

Naprosté psycho, při kterém si najednou člověk není jistý vůbec ničím. Otázka jestli se to dá vůbec pochopit, nebo jestli je to proradná Lynchovina. Na první pohled je to naprostý chaos, nářez psychadelie, prolínání časových rovin, vědomí a nevědomí, jenže pod tím se dá objevit nějaký řád a pravidla, a to je na tom krásné. Disharmonická harmonie, proto mám rád jazz.

Velice jemný thiller u kterého nejsou vražda, násilí a hromada střelných zbraní tím, na čem by byl film prvoplánově postaven. To, co tvoří tento snímek, je vztah a konfrontace dvou zcela odlišných osobností a světů. A s tímto si režisér pohrává s citem a velice umně, pohrává si i s divákem, když mu nevnucuje žádné postoje a nenabízí konkrétní řešení. Nejenže tento film není bezduchý, ale je i napínavý, nepředvídatelný, visuálně velice atraktivní a celkově působí velice vyváženě a sebejistě.