Sheldra

Když jsem to viděla poprvé, byla jsem paf. Podruhé jsem na tom nebyla o moc líp a ani při dalších shlédnutích se nic nezměnilo. Teď už ani nepočítám, kolikrát jsem tenhle klenot zkoukla - můžu se na něj dívat v jakékoli náladě a pokaždé mě utvrdí v tom, že je to nejlepší film, jaký kdy kdo natočil (a možná i natočí). Nejspíš nemá smysl vypočítávat, co je na něm dokonalé (všechno), ale já to stejně udělám - čistě proto, že prostě zbožňuju o Shawshanku třeba jen dumat. Takže hlavně tu máme famózní obsazení: stoický Andy, kterého nic nerozhází, protože má svůj vnitřní svět, vás přesvědčí o tom, že naděje je důležitá, i kdybyste byli maniodepresivní robot Marvin (jó, "některý ptáčci prostě nepatřej za mříže"); neskutečný sympaťák Red, představující střízlivý náhled na život v base, který vás provází příběhem; trouba Heywood milující country nejděsivějšího typu, jaký si umíte představit; stařičký knihovník Brooks, který je ve vězení tak dlouho, že už z něj ani nechce; pragmatický a nelítostný ředitel Norton, kterého, abych použila Redův výraz, neskutečně sere jakýkoli náznak svobodného ducha; buzerantský bachař Hadley, reprezentující všechnu omezenost světa, a další role, které jsou obsazeny a zahrány s puntičkářskou přesností. Scénář je geniální - padají tu perly, které vám spolehlivě utkví v paměti ještě dlouhá léta, všechno přesně sedí, ničeho není moc ani málo, nic nevyzní naprázdno. Pak máme na jídelníčku nádhernou hudbu (tenhle soundtrack miluju, Thomas Newman je frajer), která dokonale podkresluje úžasnou kameru a práci se světlem (třeba ta scéna na louce je nejen díky tomu nezapomenutelná). No a pak tu máme mistra režiséra, což je génius nejgénusiovatější - ostatně, když se dá dohromady Darabont s Kingem, tak to ani špatně dopadnout nemůže. Tak si říkám, jestli ten chlap točí takové poklady proto, že si dává tolik načas... Takže závěrem - je to sice film, odehrávající se za mřížemi, ale žádný jiný snímek vás tolik nanabije optimismem a vírou, že to na světě přece jen není zase tak marný. "Brooks was here...So was Red."

Nevšední road movie o klukovi, který utekl ode všech a od všeho až na Aljašku, aby nakonec zjistil, že štěstí je nejlepší, když je sdílené...příliš pozdě. Dojalo mě to, rozesmálo, sem tam jsem bulila jak děcko...tenhle film nezaleze pod kůži leda totálnímu hrochovi. A navíc ta nádherná krajina, vynikající Emile Hirsch a melancholické písničky od Eddie Veddera, hlavně ta úvodní - když si pustím Long Nights, úplně před sebou vidím Chrise alias Alexe Supertrampa mizejícího v zasněžených dálkách... "Have no fear, for when I´m alone, I´ll be better off, than I was before..."

Kdo postrádá staré dobré časy komunismu, nechť si laskavě pustí tento film. Žádná svoboda, žádné soukromí - no nic jim nebylo svatý! Skvělá ukázka toho, jak demagogie dokáže ospravedlnit, co vyhovuje, a odvrhnout vše, co se nehodí do krámu. Donnersmarck do světa bezcitné Stasi umístil člověka, který po letech práce bez otázek, kdy nechával mizet lidi, podlehne okouzlujícímu životu párečku umělců, které odposlouchává. Už tahle zápletka sama o sobě vypadá slibně. Ale to, co z ní vykouzlila originální režie, fantastičtí herci a nádherná hudba Gabriela Yareda, je něco úžasného. Tenhle film ve mě zanechal hořkosladký pocit, slzičky jsem měla na krajíčku, ale ve své podstatě je pro mě oslavou lidskosti. Meisterstück!

Pokaždé, když se na tenhle film dívám, mám sto chutí ječet „Ave, Ridley!“ Jo, je to bomba se vším všudy – skvělé bitky za zvuků gladiátorského valčíku, vypjaté dialogy s nezapomenutelnými výroky, troška toho filozofování, okouzlující Marcus Aurelius, prohnilý Commodus, kterého je mi napůl líto a napůl mám neodolatelné nutkání něco mu vrazit do zadku, a hlavně po pomstě prahnoucí Maximus, kterého si střihnul vynikající Russel Crow (no vážně, kdo by ho zahrál líp?!), který je klaďák až to bolí, a přitom nepůsobí trapně, a návdavkem má takové charisma, že přitáhne davy (třeba hned já bych za ním šla až na konec světa :-) Mazec!

Možná to není až tak velkolepé jako Návrat krále, ale pro mě nejlepší díl trilogie (film i kniha). Od prvních tónů Shoreovy přenádherné hudby, doprovázených hlubokým hlasem Cate Blanchett, jsem byla úplně ztracená. Peter Jackson zhmotnil svět, který mě absolutně uchvátil, zalidnil a zapříšerkoval ho senzačním obsazením, Wetta to doladila famózními efekty a kulisami a já vážně nevím, kam dřív skočit, abych stihla všechno vynachválit. Takže stručně a výstižně: boží!

Debka na entou. Neustálý déšť (proboha, je tam vůbec nějaká scéna, kde neleje jak z konve?), místa, na která bych nevrkočila ani s kudlou pod krkem, zvrhlé a brutální vraždy (ne lecjak, ale hódně brutální!), pošahaný Spacey s "trochu jiným" vnímáním slova "morálka", idiotský Pitt, zachmuřený Freeman, psychotická kamera... no, a teď si vemte, že tohle všechno jsou pozitiva. Jestli něco dokazuje, že lidi mají rádi divné a nechutné věci, tak je to fakt, že se tenhle film umístil na vrcholu žebříčku. Jakákoli snaha o nápodobu téhle geniality se míjí účinkem. Pro mě nejlepší kriminálka, bez diskuze!

Kolega vedle v kanclu tuhle povídá: "Tak jsem ten seriál dokoukal, ten vrah někoho zabil a najednou mi to skončilo." Měla jsem neodolatelnou chuť na něj zavolat: "To ještě nic není. Mně včera skončil Blade Runner a já nemám nejmenší tušení, jestli je Deckard replikant, nebo ne." Ale to asi není důležité. Pointa totiž není ani zdaleka tak fascinující jako cesta, po které k ní za nádherného Vangelisova doprovodu kráčíme. Moc často se mi nestává, abych se na film podívala a byla z toho tak mimo, abych si ho den nato musela pustit znovu ve snaze utvrdit se, že se mi to nezdálo. No, nezdálo - je to opravdu tak dokonalé. Kdybych to měla shrnout jedním slovem, napadá mě "symbolika". Symbolické je tady snad úplně všechno, každé pronesené slovo, každý záběr jakoby v sobě skrýval nějakou další vrstvu. Všechny metafory ale nezachytíte, ani kdybyste se na BR dívali pořád dokola - pokaždé tam najdete něco nového. Harrison Ford v roli neohroženého a zároveň jakoby křehkého Deckarda je neskutečný a jeho oponent (neříkám záporák, taková postava tady snad ani není) Rutger Hauer je famózní - šílený, smutný, melancholický, odevzdaný...jako celý Blade Runner.

Ano, bylo natočeno nespočet mnohem duchaplnějších filmů, kde můžete moudra kydat vidlemi. Zato nebylo natočeno zase tolik filmů, kde se poezie tak krásně mísí s překrásnými exteriéry, bravurní kamerou, famózním herectvím a úchvatnou hudbou. Výsledek je nezapomenutelný. Anthony Minghella má můj obdiv, tím spíš, že dokázal natočit příběh relativně prostý tak skvostně. Návdavkem jde o adaptaci knihy, a to nebývá žádná sranda. Nemůžu si pomoct, ale když na konci Catherine řekne: "Read me to sleep" a Almásy Haně výmluvně přistrčí ampulky s morfiem, brečím jak ta želva. Nádhera!

Po 12 druhý Michalkov, co jsem viděla, a zase taková bomba. O ději jsem naštěstí nic nevěděla, a tak jsem se nechala v klidu unášet idylkou ruského venkova, abych postupně začala nabývat podezření, že se blíží nějaký průser. Scénář brilantně maskuje finální pointu téměř do samého konce, kdy vás ovšem závěrečná patnáctiminutovka složí do kolen. Právě ta počáteční nenápadnost a komorní atmosféra jsou ale to, co je na tomhle filmu to nejcennější - není nutné používat patetická gesta, moralizovat ani důkladně vysvětlovat. Michalkov spíš jako by vás pozval na návštěvu, nabídl čaj a seznámil vás s rodinou, načež vám všechno to krásné rozsekal na maděru. Věrné zobrazení toho, jak rychle a radikálně se může život změnit a jak málo s tím můžeme udělat. Netuším, jaké je to být v kůži Sergeje Kotova, a ani to vědět nechci. Jsem jen divák, který vše sleduje z povzdálí, přesto hned tak nezaženu pocity prázdnoty, zoufalství a bezmocného vzteku, které se mě zmocinily při scéně v autě a možná ještě víc při suchém sdělení, jak tihle milí lidé dopadli. Ať žije soudruh Stalin, fakt že jo...

K pětihvězdičkovýmu zážitku druhé shlédnutí nepotřebuju, k hlubšímu pochopení rozhodně jo - no, k pochopení. Možná je to spíš tím, že pokaždý si v tomhle filmu najdu něco jinýho, co mi předtím uniklo, a hlavně ho pokaždý vnímám trošku jinak. Co mají ale všechny projekce společný (a jejich množštví na výsledným efektu nikterak neubírá) je, že jsem vždycky úplně mimo. Nevím, jestli za to víc může úžasný vizuální pojetí doplněný extrémně geniálním sountrackem Clinta Mansella (což je obecně můj miláček), dechberoucí výkony Hugh Jackmana a Rachel Weisz, úžasně hlubokej scénář a ústřední myšlenka (nebo spíš myšlenky?), nebo chlápek, co to slepil dohromady svou skvělou režií (jak jinak), a asi je to fuk, protože jedno bez druhýho by prostě nefungovalo, rozhodně ne s takovou silou. Chtěla bych víc takových filmů, ale to asi nejde - Fontána bude vždycky jenom jedna.