Pethack

Pethack


16 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3
    • 13.8.2013  14:07

    Nu, opravdu jsem byl překvapen jak si před více než 70 lety dokázalo být hráno se surrealistickým propojením rovin vyprávění, intertextuálností, žánrovostí, tak absurdně jak to o nějaké dvě dekády později naplno předvedli Monty Pythons. Viděno to takhle, nemá cenu se bavit o příběhu, který je víceméně banální, ale pouze coby odraz banality příběhů, těch "seriózně zábavných" tehdejší doby. Cool.

    • 4.12.2012  16:11
    Violetta (TV film) (2011)
    ***

    Příběh volně inspirován Dámou s kaméliemi - asi ano, do uší bijící je ovšem spíše podoba s La Traviatou. Je poměrně zajímavé sledovat, jak plyne cca 3 hodinový příběh s (převážně) Verdiho hudebním doprovodem a přitom vědět, že ta či ona melodie přináleží tomu či onomu dějovému úseku opery a tak máme jakoby dva paralelní příběhy, přičemž jeden je tak nějak natáhnut. Ale jinak žádné překvapení, žádný úžas, zkrátka TV film.

    • 28.11.2012  14:48
    Chantrapas (2010)
    ****

    Víceméně poklidné obrazy, bez zbytečných slov, film postavený tak nějak mimo dialogy, do obrazové roviny. Ačkoliv po chvíli víme, že chuť těch obrazů nám není neznámá, že se nedočkáme překvapení z nové či osobité formy, přece jen to není zklamání, čeho se nám dostane. Spíš setrvání v jakési jistotě příběhu, který si hledáme v obrazech, resp. tak trochu mimo ně, aby byl příběh bohatší. A pak v nejistotě toho, jak si plnit vlastní touhy. Slepě, egoisticky, tím uzavřeněji, čím méně je člověku dovoleno. Odpovědí není, že všude, ať už v nesvobodě nebo ve svobodě, jsou stejně umělecky necitliví producenti/mecenáši, na nichž je umělec nucen být závislý a tudíž tančit podle jejich pískání a tudíž nikoliv podle svého přesvědčení, které se jeví jako jediné správné, ale že jedinec si nese všude s sebou svou "neschopnost" vytvořit dílo, které by oslovilo i někoho jiného než nejbližší okruh přátel. A přitom by tak chtěl, tak moc, až ve své touze utone... Praskliny na idealistické slupce. Bravo.

    • 22.5.2012  22:08

    Zůstává příjemný, živý, mnohoobsažný způsob vyprávění. Zůstává potvrzení mnohoznačnosti jako modu vivendi. Chybí její zasazení do "přirozeného", "původního" rámce. Nadbývá Evropa. Ano, jsem povrchní, ale Kiarostamiho kouzlo je pro mě představováno hlavně uměním neotřele využívat řekněme myšlenkové rámce a hlavně obrazy Východu.

    • 21.5.2012  23:56
    Vdaná žena (1964)
    *****

    Prostě klasika. Jedno velké loutkové divadlo, ve kterém je divákovi podsouváno, že za drátky či provázky nebo obecně jakékoliv ovládací mechanismy vlákenné povahy tahá sám život. Že takhle to doopravdy je. Totiž bylo tehdy, i když pořád ještě je, i když jinak, ale pořád dost intenzivně. Psychologie je nahrazena reklamou, světem poletují a vládnou, ba přímo jej zaplňují jen náhodné fragmenty, obrazy, slova, vše k ničemu, nicneříkající, ale někomu to může dát pocit hřiště, kde si lze tak báječně vyhrát... Ohledně toho podsouvání identity loutkovůdce - on by to asi byl život, jenže mnoho záběrů vypadá jako "přetažených", v tom smyslu, že v pouhém loutkovém zobrazení života a vůbec by byly utnuty jaksi dříve, jakoby Godard vedl diváka až do krajiny za pointou. Nebo je to jen znejistění dané tím, že jednotlivé scény víceméně postrádají typické pointy? Formálně je to asi jako hodit granát po Fassbinderově Effi Briestové, tedy jako většina Godardových filmů, jen mám pocit, že zde vznikla homogennější kaše než v jiných případech. Nedodělanost se mi zde zdá nehrát zas až tak zásadní roli, nazíráno čistě z hlediska prvního plánu je to spíš než příběh o ženě, která má milence o ženě, která má dilema. Nejdem v příběhu rovně v čase, krouží se na místě, kolem dokola no ale vzato kol a kolem je asi dost zbytečné se tak rozepisovat, když jde vlastně o čistě novovlnnou záležitost, ukázkovou, čistou. Beztak se o tom můžete dočíst i na Wiki, i když si nejsem jist, zda by se tam našla i zmínka o nečekaně jemné (srov. např. s Sauve qui peut (la vie)) estetice dotyků, která zapříčiní pátou hvězdu a která se poněkud, trochu vymyká snaze o zloutčení.

    • 10.4.2012  23:51
    Barda (2007)
    ***

    Asi mám trochu problémy s hodnocením. Vlastně jsem napoprvé - aniž bych tušil, o co vůbec jde - po prvních 20 minutách film vypnul a odsunul na jiné časy. Ale ejhle, ona se začne časem vyklubávat z laciné a nikterak zajímavé expozice poměrně zajímavá struktura. Žánrovost tedy zůstává (asi, co já vím, tyhle jeden jako druhý explo-horory nejsou mým šálkem, piva, škatulkování přenechávám povolaným) tedy zůstává, ale je rozšířená jednak o už zmiňované prokládání následným soudním procesem jakož i nenadálé (a trochu matoucí) flashbacky v části před masakrem (vtipné - nejprve se do přítomnosti vkrádá minulost a následně budoucnost, což trvá až do samého konce, ovšem poslední scéna je opět minulost) a poměrně dobrým, totiž překvapivým koncem. Nicméně exploatační páteř filmu, to žánrové v něm, celkem nudí. Ne, repliky útočníků nad a k přemoženým rohodně nejsou žádné hluboké moudra, jak někdo myslím naznačoval v komentáři, ale naprosto očekávatelné verbální potvrzení a exhibice vlastní moci nad někým jiným. "Balón se může hýbat, ale ty už ne..."

    • 9.4.2012  23:43
    Renesance (2006)
    ***

    Jedno velké a smutné bohužel, které mohlo být kultovním počinem nebýt dost nepovedeného scénáře. Jo, jasně, tohle tady přece psali už všichni před Pethackem, pardon. Asi bych dal i 4* nebýt toho zoufalého nenaplnění, nevyužití potenciálu nikoliv černobílé, ale černočerné animace (film-noir-noir, tak bych tomu říkal) (a nekoukat to s dabingem, argh!). Takhle se člověk jenom užírá nad příběhem, který si za normálních obrazových/hraných okolností mohl jen tak lehce užívat...

    • 21.2.2012  00:35
    Faust (2011)
    *****

    U tohoto Fausta je primární (už jaksi na první pohled, dá-li se to tak v této souvislosti říct) vskutku neotřelé vizuální zpracování, násilí páchané na divákově vnímání, resp. na nutnost jeho posunu. Nicméně i přes tuhle divočinu, která se zdá dominovat většině zdejších komentářů, se lze prodrat ke způsobu, jakým Sokurov vlastně adaptoval literární předlohu. Především je zde patrná určitá (silná, možná i totální) demytologizace základních "vážných" a hlubokých témat, která zpracovává Goethe. Divák pravděpodobně nebude mít pocit, že je konfrontován s konfrontací uvědomění si lidské omezenosti se stejně determinující touhou po jejím překonání a neustálém posunu do "zakázaných" oblastí, že je svědkem zásadního a kosmologických rozměrů dosahujícího boje dobra se zlem a finálního vítězství lásky - Boha. Spíš je "postmoderně" manipulován do pozice, kdy tohle všechno už bylo dávno řečeno, promýšleno až promyšlono, už o tom může bý vyprávěn (natočen) příběh, aniž by diváctvo němlo úžasem v setkání s hranicí, za kterou už je jen "nás přesahující". Vypustil-li Sokurov jaksi základní filozofické otázky původní předlohy, co tedy zbylo jako nosné téma? Pouze příběh, jehož syžet je zde převeden přece jenom docela věrně? Proč potom ale adaptovat zrovna Fausta a ne nějakou dějově "zajímavější" story? Závěr tetralogie o moci - ani tohle téma zde IMHO není příliš na pořadu dne, ani pro tohle tedy nebylo třeba Fausta. Někým zde v komentářích již zmiňovaná transpozice klasiky z nejklasičtějších do současné doby by mohl být ten správný záchytný bod - maximalizace pnutí mezi vnímáním tehdy a teď konjugované s představami o tehdy načrtnuté symbolikou dneška - tímto směrem se ubírá Sokurovova adaptace. Výpověď o tom, že s deformovanou realitou (no dobře, jejím předávaným obrazem) se dá pracovat i efektivněji a jaksi cílevědoměji než to dělá třeba Lynch (o různých nových vlnách ani nemluvě), resp. dá se s ní zajít ještě dál. A k tomu, vážení přátelé, není třeba nic menšího, než Fausta. Ačkoliv - mě docela láká představa vidět takhle zfilmovanou Bibli. Nebo alespoň nějaké to umučení, co, Mele? Post Scriptum: Faust je svým efektem či působením silně podobný katedrále Sagrada Familia. Vidíme monumentální stavbu, o níž víme, že je katedrála, tedy že by měla mluvit o Bohu (nehodlám tento termín nijak zpřesňovat), ale ta přitom mluví spíš než o neschopnosti lidí pojmout celé abstraktní univerzum o kreativním vytváření lidstvu vlastního (a tudíž jaksi vstřebatelného, pojmutelného) abstraktna, vlastního Boha (opět nehodlám zpřesňovat). Otázka už není zda svým chováním jsem poslušen vyšších zákonů, jimž nerozumím, ale jak se můžu přiblížit (striktně lidskému) géniu, který na věž katedrály umístí obří kamenné šneky a na vrcholky věžiček bobulky ovoce. Asi tak.

    • 22.12.2011  17:22

    Pohádka? Spíš fantasy, částečně scifi, ale hlavní je, že to nevypadá příliš infantilně ani přehnaně dobrodružně, spíš tak trochu jako ... hm ... staré dobré samurajské filmy. A kdo tam u všech rohatých dělal hudbu?

    • 14.12.2011  09:56

    Zamilovat se do pouště není možné, pokud není na poušti někdo, skrz koho a pomocí koho se reflektuje a zpětně vrací rodící se vztah pouště a člověka. Poušť a horko jsou všude, hory a písek v mysli obyvatel vesničky, písek zázraků a hory, pod jejichž kořeny ještě nestačilo shnít torzo pohřbené naděje a lékař Malyanov na té poušti působí, správně, jako nadčlověk. A stejně nikdo neví, zda lze pokračovat i poté, co nás všichni opustí...

    • 5.10.2011  08:30

    Nejen bezprostorovost, ale i bezčasí; nejen bezeslovnost, ale i bezmyšlenkovitost; nejen bez radostí, ale i bez naděje. Zminimalizování, které zbořilo hranice jež snad mohly vymezit sféru působení tohoto filmu, konec světa se tak rozlije po všech polích a nikde se nezastaví a touto všeobsažitelností Turínský kůň dusí nevinné diváky. Metafyzično bolí mnohem více než úder cizí planety...

    • 17.8.2011  00:07
    Všemocný (2011)
    *****

    Analýza možností maximalizace schopností jedince, který není vyloučen ze společnosti ani nestojí na jednom z jejích ideových okrajů. Vzorek, který v souladu s fundamentálními pravidly vědeckého zkoumání odpovídá většině, průměru. z tohohle hlediska jde o Růži pro Charlyho a nutno říct, že růži důstojnou a vizuálně lákavou. Jakkoliv je ovšem hlavní hrdina typický, průměrný vzorek, jenž použije svých schopností k dlouhodobému finančnímu zabezpečení a k budování kariéry - symbol lidstva vyspělého a myslícího na zadní vrátka (a neničícího svou drahou a krásnou planetu, ha!) - přece jen jsou zde jako protiklad či snad varovné příklady postavy, kterým nepřestává jít o krátkodobé potěšení a hle, ty skončí špatně! Vlastně je tenhle přístup různých postav (no je jich tam víc, jak by ne) k dokonalosti celkem zábavný. A moralizující tendence zas až tak nevadí. Několik bezvýznamností: jak si tak Eddie užíval své dokonalosti a přitom spřádal plány jak jí co nejlépe využít, nemohlo mi nevytanout na mysl obligátní "kdyby mi měl kouzelný jánevímkdo splnit tři přání, jedno z nich by určitě bylo že ať mám dalších dvěstě". A jak si tak Eddie ve své dokonalosti vytvářel ty plány, nemohli mi na mysli nevytanout páně Kulhánkovi hrdinové, pro které jsou dokonalost a její rafinované využívání s dlouhodobými cíly velmi typické. No schválně - kolik svobodných zednářů asi bere NZT?

    • 6.8.2011  20:55

    Le vent nous portera. Všechny. Některé dřív, některé později a některé s pomocí bližních. Zřejmě. Příběh naznačuje, že není vše tak poetické, jak na první pohled vypadá, ale zlo, které se vyskytne v obci důvěřivých a dobrých je nakonec do okolního dobra přirozeně vstřebáno a člověk jako by měl až dojem, že přijde vniveč (dá-li se tak o "zlu" jako projevu jisté kategorie hovořit). Ačkoliv strůjce úkladů dosáhl svého, ale o jeho osobu zas až tak moc nejde, svou hru se zde zdají rozehrávat daleko vyšší síly než jen jedinci. Vítězství přijímání smrti jako něčeho přirozeného a tedy ne zlého, "pohádkové" vítězství té správné strany, která nedovolí smrti přejít do služeb zla. Smrt není zlá, je to jen odnášení větrem... Ale co já vím, interpretujte si to jak kdo chcete, mně se jen líbí ten přesah obrazově minimalistické, ale svým způsobem uchvacující výpovědi. Básně.

    • 6.8.2011  10:18
    Cigán (2011)
    ***

    Ambice byly, leč zůstaly nenaplněny. Předkládaný příběh vlastně ani není příběhem jako takovým, ale pouhou snůškou nejzjevnějších, nejotřepanějších a téměř se chce říct i nejklišovitějších pravd o fungování na okraji společnosti a neschopnosti, i když touze se z okraje vymanit. Plus pohádka o dobru a z,lu a lásce, i když všechno končí nepohádkovsky špatně. Plus krapet té kusturickovsky laděné tancovačky...

    • 3.8.2011  23:12

    ...ještě chvíli se snažme tvářit, že jsme normální, šťastní, bezúhonní a bez problémů a že naše rodina pracuje tak, jak vypadá. Ještě chvilku, než TO praskne. __ Vzato kol a kolem kritika (retro)soudobé společnosti je zde naznačena jen povrchně v tom smyslu, že manželská nevěra a pubertální odklony mladých dam a pánů od prudérní bezúhonnosti a jejich revolta proti "konformismu" jejich rodičů jsou hříchy, které snad už ani nestojí za otčenáš. Přesto se dá snad mluvit o jakési "němé výčitce" vůči... americkému snu? Pokrytectví? Nebo se při sledování této "Americké krásy 0" vykašlat na všechny výčitky, které by mohla nabízet a bavit se čistě jenom tragédií jako takovou? Možná, i když je nasnadě, že stejně jako jsou všichni pokrytečtí, tak katarze bude očistná, prospěšná a (proč bych to nenapsal, je to i v anotaci) všechno bude zase ok...

    • 10.5.2011  09:24
    Socialismus (2010)
    *****

    Není to o socialismu. Je to o stejném bordelu, jako ostatní Godardovy filmy. Takže i o socialismu. Jojo, už dlouho jsem se tak příjemně filmově nevyprázdnil...

    • 23.2.2011  00:11

    Americká rodina, která zvítězila v boji s americkým snem nebo americký sen, který z rodiny vytvoří víceméně nefunkční a silně stresující koexistenci několika jedinců tří generací aneb analýza průserů? Druhá možnost, i přes evidentní snahu tvůrců dát maximální důraz na tu první, se mi v celém filmu zdá převládat. A hlavně být zajímavější než finální taneček semknuté rodiny navzdory všem konvencím a zkostnatělosti a vůbec všemu, co je prezentováno jako morální a právní a bůhvíjaké pilíře Spojených států. Na tohle téma bylo ale natočeno už docela hodně výmluvnějších filmů, jenž možná nebyly tak roztomile nenáročné, ale svůj tematický potenciál využily dmsn daleko lépe. Nu ale - aspoň za ten soundtrack tři hvězdy do slunné Kalifornie...

    • 19.2.2011  16:58

    No je pravda, že film obsahuje s nespornou obrazotvorností vymyšlené surrealistické pasáže a poměrně bizarní scény, ale nelze se při sledování ubránit dojmu, že tyto jsou do příběhu přimíchány dost samoúčelně. A že by na nich měl stát celý film, protože na vlastním příběhu (poměrně banálním a navíc podaném silně nedramaticky; příběh je víceméně zameten pod koberec a nebýt první a poslední scény, je velmi pravděpodobné, že by tam i zůstal) se mu stát nejspíš nepodaří. Jenže to by právě nesměly působit jednotlivé bizarnosti tak izolovaně, nekoncepčně. Tady zkrátka nefungují. Tady se mi zdají fungovat jenom - docela paradoxně - určité "civilní" (rozuměj ne absurdní či surrealistické) scény, ve kterých není patrná snaha zhušťovat děj kvazivtipným střihem.

    • 19.1.2011  09:02

    Asi jeden z nemnoha filmů, které předkládají opravdu halucinace a ne jen kvazihalucinační abstraktní vsuvky. Zvyšuje to diváčí empatii. A tudíž i následné diváčí frustrace z filmové ztráty milovaného bratra, rodičů atd. A navíc je docela hezké proletět se nad Tokiem a třeba i konečně vidět, jak vypadá soulož zevnitř...

    • 15.1.2011  00:35
    Vrcholek (2008)
    ****

    Nemám rád horolezectví jako sport. Pokud byla nějaká paralela mezi vyobrazeným Yukiho redaktorováním a jeho výstupem na horu, pak pomáhej pánbůh, okatěji, kýčovitěji a hloupěji snad ani životní příběh hlavního hrdiny nešel vyjádřit. 4* jsou za novinářský příběh, za redaktory pracující s japonským nasazením a přespávající na sofa ve foyer redakce a tak podobně. A za kvazidokumentární formu, přičemž divák by lehce nabyl dojmu, že sleduje film natočený o několik dekád dříve ale s použitím ruční kamery, víte, takovým tím moderním, klipovitým, roztřeseným stylem majícím vzbudit zdání co největší autentičnosti. Kéž by to ale nebyl jen dojem...

    • 31.12.2010  01:00
    Iluzionista (2006)
    **

    Obávám se, že toto dílko stojí jen asi o půl příčky pomyslného filmového žebříčku nad legendární Kněžnou Libuší (vlastně Pagan queen) a na tomto nadřazení má tak jako tak největší podíl Phill Glass. Nu co už, snaha byla, a možná si pak i americké publikum odnese z kina v hlavinkách představu o tom, jak hodní a milí byli za c. k. R.- Uska tajní policisté na iluzionisty a tak nějak všeobecně jak to v té exotické Evropě kdysi dávno vypadalo...

    • 21.11.2010  01:12

    Nádherné divadlo, které přerostlo své nádherné kulisy.

    • 17.11.2010  20:24

    Pět, tři a půl a tři a půl, průměr čtyři, půlky u druhé a třetí hlavně za Mastroianniho. Ferreri opět dělá chutě. Rizotem a lanýži.

    • 8.11.2010  23:13
    Harém (1967)
    *****

    Začínám mít dojem, že Ferreriho oblíbeným tématem jsou fatální hry lidí, kteří už neunesou být dospělí a dětmi už být nemohou... Hra na harém je navíc kongeniálně okrášlena hudbou, kterou bych v podobném filmu spíš nečekal. Dvě skladby tvoří geniální soundtrack a to se hned tak nepodaří.

    • 17.10.2010  22:37

    Celý příběh je stylizován v hezky vitalisticko-naivně-bukolickém duchu, přičemž vitalismem zde myslím onen básnický směr z počátku dvacátého století. Fráňa Šrámek by mohl jen zamilovaně koukat - a měl by to i s velrybou! Jak je ale u Ferreriho zvykem, stylizovanost je pouze součástí jeho symboliky. Tentokrát se jedná o podobenství jakéhosi nedobrovolného vehnání do ráje, přičemž samotný příběh o tom, proč se to stalo se zdá být podružný, v zorném poli jsou hlavně Adam a Eva. A jejich hříchy (ano, příběh se odehrává až po snězení Jablka). Cino a Dora jsou bohužel poměrně všední archetypy, není zde rozehráváno žádné rafinované psychologické vztahové drama, čímž se hlavní devizou filmu (téměř se chce říct bohužel, ale tohohle bůh nemůže želet) stávají obrazy. Atmosféra. Absurdno a bizarnosti. A zde Ferreri nemůže zklamat,-) A propos snad ještě v žádném filmu nebyl k vidění tak brutální konec. Nebudu spojlerovat, to se musí zažít.

    • 17.10.2010  01:42

    Co si myslet o této karikující transpozici bitvy u Little Big Hornu do času a místa, kdy a kde už si všichni mysleli, že perzekuce etnických menšin je problém hodný toliko akademické diskuze? Nechybí zde Ferreriho smysl pro rafinovanou kritiku tehdejší moderní doby, opět nechává vyrůst ony květy zla, před kterými mnozí zavírali (a zavírají, "poselství" je časově značně univerzální) oči. Nechybí zde Mastroianni, kterému se za celých 100 a něco minut nezazrcadlí na tváři snad ani jediná emoce - vyjadřuje je zbytkem těla a komplementární Picolli - ten je zde tím, komu naopak nějaká grimasa z tváře po celou dobu nezmizí, ačkoliv jsou to všechno jenom masky. Pokrytectví třikrát sláva, jakož i všem stylizacím. Mimochodem tento film by měl být povinně promítán všem milovníkům country a westernu. Této části, resp. z tohoto úhlu pohledu není co vytknout, ale mám choutky strhnout minimálně jednu hvězdu za přílišnou dávku mně osobně nesympatického funésovského "humoru", všechno to šaškování Tognazziho a Reggianiho, jenže tak nějak se to zdá být v souladu s "überplanem" filmu, s předloženou zde konfrontací dvou kultur. Asi jako když nějaký umělec pracuje s kýčem a výsledkem je...ehm...umění. Takže lze udělit i tu pátou *, a kdyby ne jen z všeobecné mé obliby Ferreriho děl, tak kvůli portrétům Nixona určitě ano.

    • 14.10.2010  22:44
    Cesta (2009)
    ****

    McCarthyho předloha se mi zatím nedostala k přečtení, takže srovnávat Cestu a Cestu tady nebudu, ostatně už to udělali jiní. O filmu samotném lze říct tolik, že opravdu masivní apokalypsa zde byla použita jako prostředek pro zestručnění amerického snu, odkrytí všech jeho kostí a vnitřností - těch práchnivých a prolezlých cholerou a mrzkými červy zvrhlé (ani se nechce psát zvířecké) krutosti, bezhlavého a nade vším (především nad Ústavou) vítězícího pudu sebezáchovy, jakož i těch lepších, těch, které vyztužují pozemské tělesné schránky goodmenů. A v tom je právě ten háček, který mi brání udělit i poslední hvězdu - kromě pastvy pro oči (za tohle se snad nemusím cítit provinile, ne?) a vkusně naservírovaného thrillu a beznaděje (jen kdyby divák neměl tu hroznou jistotu, že dítě SPOILER!! přežije KONEC SPOILERU!!. Achjo.) Cesta vlastně nemá zas až tak moc co nabídnout. Ačkoliv je nasnadě, že to, co zbude muži putujícím se svým synem totálním peklem bude zredukováno jen na vzájemnou synovsko-otcovskou lásku. A vzpomínky - dejme tomu, ačkoliv dle mého skr. n. by mohl být divák bez oněch flashbacků (gimme my flesh back!) ještě víc zmaten, resp. nevědoucí a tímpádem víc otevřen beznaději. Jistě se nedalo očekávat drama ve stylu Času vlků, ačkoliv vlčí potenciál lidí zde byl několikrát velmi jasně předestřen. Bylo-li už tolik lidí mrtvo, pak se dal čekat minimalismus, jenže zde očekávání trochu zklamalo.

    • 2.10.2010  16:37

    Přespříliš poetický až patetický příběh, na tohle mě asi nedostanou, ale animace a především hudba mají něco čtyřhvězdičkového do sebe.

    • 19.9.2010  22:43
    Počátek (2010)
    ****

    Na to, že většina scén ve filmu se odehrávala ve snech bylo lze očekávat fantastičtější obrazy, interiéry a exteriéry. Ano, ulice složené do krychličky byly vcelku impozantní, ale nepředstavujete si snové vize tak trochu bližší např. těm, které jsou vyobrazeny v Nauce o snech? Obávám se, že pokud by se takovými sny nechali inspirovat surrealisté, pak by byl svět ochuzen o spoustu podnětných obrazů. Chápu tuto nedostatečnou snovost jako součást režisérova záměru navodit nejistotu ohledně uvědomění si, zda se jedná nebo nejedná o realitu, ale ta by se přece měla týkat jenom té roviny, která je ve filmu jako realita prezentována a o níž pochybuje Mal. Ty ostatní bych si představoval mnohem více "osobní" či bizarní, podobně jako v Matrixu - tedy co se týče odlišnosti obou světů, realit či rovin vědomí. ------- Vpodstatě souhlasím s těmi, kteří v Inception vidí spoustu nevyužitých nápadů. Proč se například stav beztíže (mimochodem souboj bez gravitace je poměrně povedená scéna) a otřesy promítly jen do první snové roviny a ne do všech ostatních, když podvědomí by realitu mělo cítit a v hlubších vrstvách to bylo právě podvědomí, které mělo čím dál tím víc navrch? A s časovým posunem - signální hudba by se mohla hezky natáhnout do příjemného ultrazvuku a pomalé otřesy by v hlubších vrstvách by byly smíšeny se stavem pomalé beztíže... A rovněž souhlasím s těmi, kdo vidí trhliny v logice příběhu, či ve struktuře cest do snových hlubin - proč se například snaží najít úplně vespod někoho, kdo snad ani nebyl v předcházejícím snové vrstvě napojen, vlastně ani nespal? Byly tyhle nepřesnosti na úkor akce a atrakce? Možná - nedokážu se ubránit pocitu, že např. Tarkovski by z daného scénaře dokázal vytvořit docela příjemné filmově-snové peklo, které by zanechalo v myslích diváků daleko hlubší jizvy, než již vychválená rvačka v beztížnu.

    • 1.9.2010  23:34

    Nemohu dáti odpad, neboť tvůrcům se zaplať p.b. podařilo překonat hranici mezi normálním špatným filmem a vtipně špatným filmem. Totiž - překonat ji tím zábavnějším směrem.

<< předchozí 1 2 3