Pethack

Nejen bezprostorovost, ale i bezčasí; nejen bezeslovnost, ale i bezmyšlenkovitost; nejen bez radostí, ale i bez naděje. Zminimalizování, které zbořilo hranice jež snad mohly vymezit sféru působení tohoto filmu, konec světa se tak rozlije po všech polích a nikde se nezastaví a touto všeobsažitelností Turínský kůň dusí nevinné diváky. Metafyzično bolí mnohem více než úder cizí planety...

Analýza možností maximalizace schopností jedince, který není vyloučen ze společnosti ani nestojí na jednom z jejích ideových okrajů. Vzorek, který v souladu s fundamentálními pravidly vědeckého zkoumání odpovídá většině, průměru. z tohohle hlediska jde o Růži pro Charlyho a nutno říct, že růži důstojnou a vizuálně lákavou. Jakkoliv je ovšem hlavní hrdina typický, průměrný vzorek, jenž použije svých schopností k dlouhodobému finančnímu zabezpečení a k budování kariéry - symbol lidstva vyspělého a myslícího na zadní vrátka (a neničícího svou drahou a krásnou planetu, ha!) - přece jen jsou zde jako protiklad či snad varovné příklady postavy, kterým nepřestává jít o krátkodobé potěšení a hle, ty skončí špatně! Vlastně je tenhle přístup různých postav (no je jich tam víc, jak by ne) k dokonalosti celkem zábavný. A moralizující tendence zas až tak nevadí. Několik bezvýznamností: jak si tak Eddie užíval své dokonalosti a přitom spřádal plány jak jí co nejlépe využít, nemohlo mi nevytanout na mysl obligátní "kdyby mi měl kouzelný jánevímkdo splnit tři přání, jedno z nich by určitě bylo že ať mám dalších dvěstě". A jak si tak Eddie ve své dokonalosti vytvářel ty plány, nemohli mi na mysli nevytanout páně Kulhánkovi hrdinové, pro které jsou dokonalost a její rafinované využívání s dlouhodobými cíly velmi typické. No schválně - kolik svobodných zednářů asi bere NZT?

Le vent nous portera. Všechny. Některé dřív, některé později a některé s pomocí bližních. Zřejmě. Příběh naznačuje, že není vše tak poetické, jak na první pohled vypadá, ale zlo, které se vyskytne v obci důvěřivých a dobrých je nakonec do okolního dobra přirozeně vstřebáno a člověk jako by měl až dojem, že přijde vniveč (dá-li se tak o "zlu" jako projevu jisté kategorie hovořit). Ačkoliv strůjce úkladů dosáhl svého, ale o jeho osobu zas až tak moc nejde, svou hru se zde zdají rozehrávat daleko vyšší síly než jen jedinci. Vítězství přijímání smrti jako něčeho přirozeného a tedy ne zlého, "pohádkové" vítězství té správné strany, která nedovolí smrti přejít do služeb zla. Smrt není zlá, je to jen odnášení větrem... Ale co já vím, interpretujte si to jak kdo chcete, mně se jen líbí ten přesah obrazově minimalistické, ale svým způsobem uchvacující výpovědi. Básně.

Ambice byly, leč zůstaly nenaplněny. Předkládaný příběh vlastně ani není příběhem jako takovým, ale pouhou snůškou nejzjevnějších, nejotřepanějších a téměř se chce říct i nejklišovitějších pravd o fungování na okraji společnosti a neschopnosti, i když touze se z okraje vymanit. Plus pohádka o dobru a z,lu a lásce, i když všechno končí nepohádkovsky špatně. Plus krapet té kusturickovsky laděné tancovačky...

...ještě chvíli se snažme tvářit, že jsme normální, šťastní, bezúhonní a bez problémů a že naše rodina pracuje tak, jak vypadá. Ještě chvilku, než TO praskne. __ Vzato kol a kolem kritika (retro)soudobé společnosti je zde naznačena jen povrchně v tom smyslu, že manželská nevěra a pubertální odklony mladých dam a pánů od prudérní bezúhonnosti a jejich revolta proti "konformismu" jejich rodičů jsou hříchy, které snad už ani nestojí za otčenáš. Přesto se dá snad mluvit o jakési "němé výčitce" vůči... americkému snu? Pokrytectví? Nebo se při sledování této "Americké krásy 0" vykašlat na všechny výčitky, které by mohla nabízet a bavit se čistě jenom tragédií jako takovou? Možná, i když je nasnadě, že stejně jako jsou všichni pokrytečtí, tak katarze bude očistná, prospěšná a (proč bych to nenapsal, je to i v anotaci) všechno bude zase ok...

Není to o socialismu. Je to o stejném bordelu, jako ostatní Godardovy filmy. Takže i o socialismu. Jojo, už dlouho jsem se tak příjemně filmově nevyprázdnil...

Americká rodina, která zvítězila v boji s americkým snem nebo americký sen, který z rodiny vytvoří víceméně nefunkční a silně stresující koexistenci několika jedinců tří generací aneb analýza průserů? Druhá možnost, i přes evidentní snahu tvůrců dát maximální důraz na tu první, se mi v celém filmu zdá převládat. A hlavně být zajímavější než finální taneček semknuté rodiny navzdory všem konvencím a zkostnatělosti a vůbec všemu, co je prezentováno jako morální a právní a bůhvíjaké pilíře Spojených států. Na tohle téma bylo ale natočeno už docela hodně výmluvnějších filmů, jenž možná nebyly tak roztomile nenáročné, ale svůj tematický potenciál využily dmsn daleko lépe. Nu ale - aspoň za ten soundtrack tři hvězdy do slunné Kalifornie...

No je pravda, že film obsahuje s nespornou obrazotvorností vymyšlené surrealistické pasáže a poměrně bizarní scény, ale nelze se při sledování ubránit dojmu, že tyto jsou do příběhu přimíchány dost samoúčelně. A že by na nich měl stát celý film, protože na vlastním příběhu (poměrně banálním a navíc podaném silně nedramaticky; příběh je víceméně zameten pod koberec a nebýt první a poslední scény, je velmi pravděpodobné, že by tam i zůstal) se mu stát nejspíš nepodaří. Jenže to by právě nesměly působit jednotlivé bizarnosti tak izolovaně, nekoncepčně. Tady zkrátka nefungují. Tady se mi zdají fungovat jenom - docela paradoxně - určité "civilní" (rozuměj ne absurdní či surrealistické) scény, ve kterých není patrná snaha zhušťovat děj kvazivtipným střihem.

Asi jeden z nemnoha filmů, které předkládají opravdu halucinace a ne jen kvazihalucinační abstraktní vsuvky. Zvyšuje to diváčí empatii. A tudíž i následné diváčí frustrace z filmové ztráty milovaného bratra, rodičů atd. A navíc je docela hezké proletět se nad Tokiem a třeba i konečně vidět, jak vypadá soulož zevnitř...

Nemám rád horolezectví jako sport. Pokud byla nějaká paralela mezi vyobrazeným Yukiho redaktorováním a jeho výstupem na horu, pak pomáhej pánbůh, okatěji, kýčovitěji a hloupěji snad ani životní příběh hlavního hrdiny nešel vyjádřit. 4* jsou za novinářský příběh, za redaktory pracující s japonským nasazením a přespávající na sofa ve foyer redakce a tak podobně. A za kvazidokumentární formu, přičemž divák by lehce nabyl dojmu, že sleduje film natočený o několik dekád dříve ale s použitím ruční kamery, víte, takovým tím moderním, klipovitým, roztřeseným stylem majícím vzbudit zdání co největší autentičnosti. Kéž by to ale nebyl jen dojem...