Pethack

Nu, opravdu jsem byl překvapen jak si před více než 70 lety dokázalo být hráno se surrealistickým propojením rovin vyprávění, intertextuálností, žánrovostí, tak absurdně jak to o nějaké dvě dekády později naplno předvedli Monty Pythons. Viděno to takhle, nemá cenu se bavit o příběhu, který je víceméně banální, ale pouze coby odraz banality příběhů, těch "seriózně zábavných" tehdejší doby. Cool.

Příběh volně inspirován Dámou s kaméliemi - asi ano, do uší bijící je ovšem spíše podoba s La Traviatou. Je poměrně zajímavé sledovat, jak plyne cca 3 hodinový příběh s (převážně) Verdiho hudebním doprovodem a přitom vědět, že ta či ona melodie přináleží tomu či onomu dějovému úseku opery a tak máme jakoby dva paralelní příběhy, přičemž jeden je tak nějak natáhnut. Ale jinak žádné překvapení, žádný úžas, zkrátka TV film.

Víceméně poklidné obrazy, bez zbytečných slov, film postavený tak nějak mimo dialogy, do obrazové roviny. Ačkoliv po chvíli víme, že chuť těch obrazů nám není neznámá, že se nedočkáme překvapení z nové či osobité formy, přece jen to není zklamání, čeho se nám dostane. Spíš setrvání v jakési jistotě příběhu, který si hledáme v obrazech, resp. tak trochu mimo ně, aby byl příběh bohatší. A pak v nejistotě toho, jak si plnit vlastní touhy. Slepě, egoisticky, tím uzavřeněji, čím méně je člověku dovoleno. Odpovědí není, že všude, ať už v nesvobodě nebo ve svobodě, jsou stejně umělecky necitliví producenti/mecenáši, na nichž je umělec nucen být závislý a tudíž tančit podle jejich pískání a tudíž nikoliv podle svého přesvědčení, které se jeví jako jediné správné, ale že jedinec si nese všude s sebou svou "neschopnost" vytvořit dílo, které by oslovilo i někoho jiného než nejbližší okruh přátel. A přitom by tak chtěl, tak moc, až ve své touze utone... Praskliny na idealistické slupce. Bravo.

Zůstává příjemný, živý, mnohoobsažný způsob vyprávění. Zůstává potvrzení mnohoznačnosti jako modu vivendi. Chybí její zasazení do "přirozeného", "původního" rámce. Nadbývá Evropa. Ano, jsem povrchní, ale Kiarostamiho kouzlo je pro mě představováno hlavně uměním neotřele využívat řekněme myšlenkové rámce a hlavně obrazy Východu.

Prostě klasika. Jedno velké loutkové divadlo, ve kterém je divákovi podsouváno, že za drátky či provázky nebo obecně jakékoliv ovládací mechanismy vlákenné povahy tahá sám život. Že takhle to doopravdy je. Totiž bylo tehdy, i když pořád ještě je, i když jinak, ale pořád dost intenzivně. Psychologie je nahrazena reklamou, světem poletují a vládnou, ba přímo jej zaplňují jen náhodné fragmenty, obrazy, slova, vše k ničemu, nicneříkající, ale někomu to může dát pocit hřiště, kde si lze tak báječně vyhrát... Ohledně toho podsouvání identity loutkovůdce - on by to asi byl život, jenže mnoho záběrů vypadá jako "přetažených", v tom smyslu, že v pouhém loutkovém zobrazení života a vůbec by byly utnuty jaksi dříve, jakoby Godard vedl diváka až do krajiny za pointou. Nebo je to jen znejistění dané tím, že jednotlivé scény víceméně postrádají typické pointy? Formálně je to asi jako hodit granát po Fassbinderově Effi Briestové, tedy jako většina Godardových filmů, jen mám pocit, že zde vznikla homogennější kaše než v jiných případech. Nedodělanost se mi zde zdá nehrát zas až tak zásadní roli, nazíráno čistě z hlediska prvního plánu je to spíš než příběh o ženě, která má milence o ženě, která má dilema. Nejdem v příběhu rovně v čase, krouží se na místě, kolem dokola no ale vzato kol a kolem je asi dost zbytečné se tak rozepisovat, když jde vlastně o čistě novovlnnou záležitost, ukázkovou, čistou. Beztak se o tom můžete dočíst i na Wiki, i když si nejsem jist, zda by se tam našla i zmínka o nečekaně jemné (srov. např. s Sauve qui peut (la vie)) estetice dotyků, která zapříčiní pátou hvězdu a která se poněkud, trochu vymyká snaze o zloutčení.

Asi mám trochu problémy s hodnocením. Vlastně jsem napoprvé - aniž bych tušil, o co vůbec jde - po prvních 20 minutách film vypnul a odsunul na jiné časy. Ale ejhle, ona se začne časem vyklubávat z laciné a nikterak zajímavé expozice poměrně zajímavá struktura. Žánrovost tedy zůstává (asi, co já vím, tyhle jeden jako druhý explo-horory nejsou mým šálkem, piva, škatulkování přenechávám povolaným) tedy zůstává, ale je rozšířená jednak o už zmiňované prokládání následným soudním procesem jakož i nenadálé (a trochu matoucí) flashbacky v části před masakrem (vtipné - nejprve se do přítomnosti vkrádá minulost a následně budoucnost, což trvá až do samého konce, ovšem poslední scéna je opět minulost) a poměrně dobrým, totiž překvapivým koncem. Nicméně exploatační páteř filmu, to žánrové v něm, celkem nudí. Ne, repliky útočníků nad a k přemoženým rohodně nejsou žádné hluboké moudra, jak někdo myslím naznačoval v komentáři, ale naprosto očekávatelné verbální potvrzení a exhibice vlastní moci nad někým jiným. "Balón se může hýbat, ale ty už ne..."

Jedno velké a smutné bohužel, které mohlo být kultovním počinem nebýt dost nepovedeného scénáře. Jo, jasně, tohle tady přece psali už všichni před Pethackem, pardon. Asi bych dal i 4* nebýt toho zoufalého nenaplnění, nevyužití potenciálu nikoliv černobílé, ale černočerné animace (film-noir-noir, tak bych tomu říkal) (a nekoukat to s dabingem, argh!). Takhle se člověk jenom užírá nad příběhem, který si za normálních obrazových/hraných okolností mohl jen tak lehce užívat...

U tohoto Fausta je primární (už jaksi na první pohled, dá-li se to tak v této souvislosti říct) vskutku neotřelé vizuální zpracování, násilí páchané na divákově vnímání, resp. na nutnost jeho posunu. Nicméně i přes tuhle divočinu, která se zdá dominovat většině zdejších komentářů, se lze prodrat ke způsobu, jakým Sokurov vlastně adaptoval literární předlohu. Především je zde patrná určitá (silná, možná i totální) demytologizace základních "vážných" a hlubokých témat, která zpracovává Goethe. Divák pravděpodobně nebude mít pocit, že je konfrontován s konfrontací uvědomění si lidské omezenosti se stejně determinující touhou po jejím překonání a neustálém posunu do "zakázaných" oblastí, že je svědkem zásadního a kosmologických rozměrů dosahujícího boje dobra se zlem a finálního vítězství lásky - Boha. Spíš je "postmoderně" manipulován do pozice, kdy tohle všechno už bylo dávno řečeno, promýšleno až promyšlono, už o tom může bý vyprávěn (natočen) příběh, aniž by diváctvo němlo úžasem v setkání s hranicí, za kterou už je jen "nás přesahující". Vypustil-li Sokurov jaksi základní filozofické otázky původní předlohy, co tedy zbylo jako nosné téma? Pouze příběh, jehož syžet je zde převeden přece jenom docela věrně? Proč potom ale adaptovat zrovna Fausta a ne nějakou dějově "zajímavější" story? Závěr tetralogie o moci - ani tohle téma zde IMHO není příliš na pořadu dne, ani pro tohle tedy nebylo třeba Fausta. Někým zde v komentářích již zmiňovaná transpozice klasiky z nejklasičtějších do současné doby by mohl být ten správný záchytný bod - maximalizace pnutí mezi vnímáním tehdy a teď konjugované s představami o tehdy načrtnuté symbolikou dneška - tímto směrem se ubírá Sokurovova adaptace. Výpověď o tom, že s deformovanou realitou (no dobře, jejím předávaným obrazem) se dá pracovat i efektivněji a jaksi cílevědoměji než to dělá třeba Lynch (o různých nových vlnách ani nemluvě), resp. dá se s ní zajít ještě dál. A k tomu, vážení přátelé, není třeba nic menšího, než Fausta. Ačkoliv - mě docela láká představa vidět takhle zfilmovanou Bibli. Nebo alespoň nějaké to umučení, co, Mele? Post Scriptum: Faust je svým efektem či působením silně podobný katedrále Sagrada Familia. Vidíme monumentální stavbu, o níž víme, že je katedrála, tedy že by měla mluvit o Bohu (nehodlám tento termín nijak zpřesňovat), ale ta přitom mluví spíš než o neschopnosti lidí pojmout celé abstraktní univerzum o kreativním vytváření lidstvu vlastního (a tudíž jaksi vstřebatelného, pojmutelného) abstraktna, vlastního Boha (opět nehodlám zpřesňovat). Otázka už není zda svým chováním jsem poslušen vyšších zákonů, jimž nerozumím, ale jak se můžu přiblížit (striktně lidskému) géniu, který na věž katedrály umístí obří kamenné šneky a na vrcholky věžiček bobulky ovoce. Asi tak.

Pohádka? Spíš fantasy, částečně scifi, ale hlavní je, že to nevypadá příliš infantilně ani přehnaně dobrodružně, spíš tak trochu jako ... hm ... staré dobré samurajské filmy. A kdo tam u všech rohatých dělal hudbu?

Zamilovat se do pouště není možné, pokud není na poušti někdo, skrz koho a pomocí koho se reflektuje a zpětně vrací rodící se vztah pouště a člověka. Poušť a horko jsou všude, hory a písek v mysli obyvatel vesničky, písek zázraků a hory, pod jejichž kořeny ještě nestačilo shnít torzo pohřbené naděje a lékař Malyanov na té poušti působí, správně, jako nadčlověk. A stejně nikdo neví, zda lze pokračovat i poté, co nás všichni opustí...