RasputincZ

Linklater mě opět dosadil do role "křena", který sleduje a naslouchá přirozenému rozhovoru dvou starých známých. A popravdě mi ta role vůbec, ale vůbec nevadila :)

Láska se skvěle vyhýbá jakémukoliv patosu a klišé, emoce jsou ve filmu poschovávané a je na divákovi, zdali je odhalí či nikoliv. Haneke opět nic nedává zadarmo. Přesto mi trochu vadila akademická odtažitost. Stárnutí a umírání není nic veselého, o tom nepochybuji, ale snobská záležitost to určitě také nebude.

Zodiac po korejsku. Paradoxem ovšem je, že Fincherův Zodiac vznikl čtyři roky po Memories of Murder a sám režisér snímku Joon-ho Bong Fincherovu kriminálku označil za jeden z deseti nejlepších filmů, které viděl dle časopisu Sight and sound

Zklamání. Přestylizované, prázdné nic, které se dá celkem dobře popsat na záporné postavě Seana Penna. Tak strašně se nás snaží přesvědčit o své zkaženosti a amorálnosti, až je směšný a politováníhodný (v tom špatném slova smyslu). Mohl to být zajímavý mix vystavěný na žánrových pravidlech filmu noir s přidanou akční směsí a perfektním obsazením. Díky Fleischerově režisérské neschopnosti na poli akce/gangsterky je fakt utrpení poslouchat a někdy i sledovat dementní postavy, které jen oprašují bud doslovné hlášky z kultovních filmů (Scarface, Nedoktnutelní) nebo používají ztrouchnivělé váleční formule dosazené do prostředí poválečného Los Angeles. Asi nikdy nepochopím, jak se mohlo na tak stupidní scénář chytit tolik hereckých es. Nebýt parádní kamery během těch pár akčních scén, šel bych s hodnocením ještě níž...

Originální žánrová koláž, která se jako celek opravdu těžko charakterizuje a zasazuje. Bong si mě naprosto omotal kolem prstu a mám pocit, že v jeho prvotině šlo spíš o propracované postavy než o žánrové pravidla a jejich dodržování. Stačilo jedno vyprávění o "Boilerovi Kimovi", abych mu přistoupil na jeho "strašidelnou" vložku a vzápětí se upřímně zasmál u černočerného humoru. Pes, který štěká, nekouše je dle mého názoru obdivuhodný debut. Natočit jako první film žánrový mix obohacený o hravý vizuál a zajímavé detaily obecně, který drží pohromadě, (například zvolení lehce jazzového soundtracku v dynamičtějších pasážích nebo důraz na žlutou barvu), je režisérský kumšt.

Na debut velmi slušné. Durkin by mohl časem vystoupit mezi nejvýraznější americké auteury po vzoru PTA. Právě na filmy od PTA jsem si během sledování dost často vzpomínal. Pomalé budování atmosféry za pomocí přesvědčivého herectví mladé Olsenky (mnohem půvabnější než její vychrtlé sestry) a přirozené kamery a tíživých motivů. Šikovné prolínání přítomnosti a minulosti přenáší psychický rozklad hrdinky i na diváka. Celkový způsob narace je na debut dost odvážný a obdivuhodný, ale Durkin u mě selhává ve své nedoslovnosti a neschopnosti vyprávět ucelený příběh, který by aspon s náznakem katarze diváka zasáhnul a zavrtal se do jeho myšlenek a vzpomínek. MMMM je řemeslně perfektní film, ale k srdci mi také nedoputoval. Snad příště.

Funny games s divákem na hraně exploatace či counter-exploatace? Škoda, že po první neskutečně zábavné hodině tempo klesá.

Zemeckis pro mě představuje vše, co na současném Hollywoodu nesnáším. Let měl amerického režiséra vrátit mezi elitu po ne zcela vydařeném motion capture období. Scéna s havárii je parádní, Goodman k popukání a Washington přesvědčivý, ale tím to končí. Zbytečně natahované, vedlejší příběh fetačky naprosto přebytečný, ale co by to bylo za film, kdyby tam nehrála zásadní roli z prstu vycucaná, nepropracovaná láska, že? Vyšetřovací proces mohl být poddán mnohem napínavěji, místo toho se nás Zemeckis snaží přesvědčit, že je jeho hrdina opravdu nenapravitelný do morku kostí nemocný alkoholik. Jenže to by nebyl Robert Zemeckis, aby v samém závěru nedošlo k morálnímu uvědomění a připomenutí skutečných, životních hodnot. A závěrečná scéna ve vězení se synem je snad zlý vtip. Mám pocit, že Zemeckis zaspal dobu a myšlenkově uvízl někdy v devadesátých letech.

Trailer vypadal lákavě, ale nakonec převládá spíš trpké zklamání. Elizabeth Olsen je nádherná a na rozdíl od svých starších sester i schopná herečka. Radnorova inspirace tvorbou Woodyho Allena je očividná, a to především snímku Manhattan. Bohužel se Radnor po scénáristické stránce k Allenovi zatím ani nepřiblížil. Jeho hlavní postava – on sám je celý film podobně zmatená a nerozhodná jako jeho Ted Mosby v How I met your mother. Zajímavá, ale dle mého názoru ve výsledku negativní, je Radnorova snaha o věnování se většímu počtu vedlejších postav. Myslel jsem si, že bude pro film stěžejní romantická linie kolem Jesseho a mladé Zibby. Nikoliv. Radnor tak věnuje přehršle prostoru pro bývalého univerzitního profesora, který se nemůže vyrovnat s důchodem nebo mladého studenta, který trpí úzkostmi a několikrát se již ve škole zhroutil. Jesse (Radnor) tak symbolizuje jakéhosi rádce, který se snaží z pozice pozorovatele všem neštastníkům pomoct a poradit. Přitom právě jeho postava potřebuje rady více než kdokoli jiný. Jen pro příště radši ne od eko verze Zaca Effrona...

Tak trochu jiný Sono. Tak trochu optimističtější Sono. V Himizu najdete explicitní násilí, expresivně vyjadřované emoce, zamilovanou dívku, která se uchýlí až téměř k submisivitě. Zkrátka motivy, které jsou v Sonově práci dost obvyklé. Jen závěr filmu funguje jako určitá óda na život a především lásku a přátelství. Jako by Sono promlouval k postiženým tsunami, že společnými silami veškeré trápení překonají a znovu se postaví na vlastní nohy. Pro fanoušky nihilistické Studené ryby a klubu sebevrahů bude Himizu nejspíš průměrným zklamáním.