Scalpelexis

Co si budeme povídat, je to ztřeštěná pitomost největšího kalibru. Kupodivu jsem se ale sem tam uchechtnul nad nečekaně vytasenou absurditou. A-kun s Yoshino mají takovou zvláštní jiskru mezi sebou, dokud teda A-kun nepraktikuje na ní až přehnané násilí, které Yoshino s abnormální hloupostí svou samou toleruje. Očekávejte spoustu křiku a řvaní, bulení, karikatur a banánů. Podobně začal i Renai Bokun z jarní sezóny, kde mě vtípky brzo omrzely a tak jsem čekal, kdy se to zlomí zde. Nezlomilo. Seriál stále neoslaboval v nákládání dalších a dalších absurdních vtípků a frků, kde některé se dostaly až na hranici legendy ("Tvůj polibek je tak sladký, že ze mě bude diabetik", "Říkáš, že jsi stará? Ne, i banány jsou nejchutnější těsně před zkažením"). Hodně tomu pomáhá krátká stopáž a k tomu ještě kratší trio epizodek na díl, které neustále mění rytmus a prostředí tak, aby na obrazu bylo stále něco nového, což k mému úžasu dokázalo udržet mou pozornost. Nejlepší recept, jak si tuto blbost užit, je vypnout, oloupat si banán a nic nečekat. Yoshiko a spol. mě určitě mile překvapili a slabou 3* za vcelku povedenou taškařici musím nechat stále pověšenou.

Krásná Lacey Chabert, ale tam pozitiva končí a jsme svědky velmi omílaných klišé o důležitosti priorit v našem životě a kdy se jak rozhodnout.

Již máme z Disney tak poničená očekávání a zásobu tolik zbabraného, že dobře natočený nefalšovaný Star Wars fanservis, napíchlý na rozumný scénář, udělá zázraky. Funguje nostalgie a celkově se díl opouští s dobrou náladou.

Nemám to srdce tomu dát míň. Slečinky mi příjdou mírně nešikovné, naivní a hloupé, nicméně to je dělá roztomilými a o to hůř člověk pan snáší jakékoliv útrapy s nimi spojenými. Brnkačka na city je silná, často zasáhne až k srdci a měl jsem poté chuť to nechat být a věnovat se jakékoliv zábavnější činnosti. Poslední epizoda to doslová trhá na kusy. A právě kvůli tomu vydírání mi není seriál úplně sympatický, tak či onak má jistou magii a vsunutou abstrakci. Nejoblíběnější postava je tutově mamka.

Zábavné Yonino dospívající dobrodružství v partě slušivých chlapíků je zajímavé tím, že jeho největší devíza je i tou největší slabinou. Akatsuki no Yona totíž je výjimečné anime v tom, že netrpí defakto žádným neduhem krom mírně opadajícího a poté násilně ufiklého závěru. Proč je toto právě ona slabá stránka? Inu, on totiž seriál nenabízí ani žádný do nebe volající pozitivum, které by čnělo na pozicích nejvyšších svých kategorií. Dostáváme umně vyprávěné a poctivě základy budující putování hrdinů, kteří všeobecně roznáší dobrou náladu, plynule se charakterově vyvýjí (zvlášť červenovlasá dáma) a na shoujo se vyhýbají přehnaně klišoidním vystupováním či snad reverzním harémováním. Nicméně opět, nebyl jsem z toho nikterak opařený. Jistě, ženy určitě budou z bishounen společnosti nadšenější a budou s Yonou snadněji souznit, ale i jako muž si nemůžu postěžovat, že bych si drobné romantické odbočky či chvilky dámské emancipace neužil; velké množství tam toho nebylo. Rozhodně na to, že se tohoto díla ujalo ne moc chválené studio Pierrot, se téměř vůbec nefillerovalo, což považuji za drobný zázrak. Nepřehání se, vtípky jsou povětšinou milé a když dojde na akci, je tak akorát dlouhá a náročná. Postavy sice plní jisté stereotypy tsundere chlapíků, nonstop flirtujích extrovertů či zapšklých správňáků, ale většina z nich dostala velmi barvité backstory a dokazovaly, že nejsou závodnící v plochodrážních vlastnostech (Hak + Jae-Ha); ba i hlavní antagonista není ani zdaleka černobílý mrchoň. Animačně oku lahodící (oči), hudebně přijatelné, ale celkově, jak už jsem zmínil, nic extra strhujícího. Bylo to příjemné potulování se po jednom královstvím, které by si velmi zasloužilo pokračování. Za každého draka po jedné *.

Nejsem fanda studia Trigger. Kill La Kill byl pro mě čistokrevným utrpením o tom, jak si tvůrci vybili své choutky a zapadlé kouty jejich nevybouřeného já. O Tengen Toppa Gurren Lagann je z mého pohledu vůbec škoda mluvit, protože jsem to po pár dílech poslal k ledu. Nechci tím urazit diváky, kteří právě tuto tvorbu vyhledávají, ale pro mě to není. Přistupoval jsem tedy k LWA opatrně, skepticky, s velmí nízkým očekáváním. Animace se od Kill la Kill vůbec v ničem nezměnila, stále působí nedotaženě, rozmazaně, jako kdyby se to pustilo na kameru po 10 letech blednutí na regulérním papíře...ale zvykl jsem si. Postavy, než přijdou na plátno, tak obdrží základní kurz ztřeštěnosti a děj už několika brčky nasává první prvky přehnanosti. To je všechno, co jsem čekal, ale narozdíl od Ryuko je Akko postava jakž takž v normě (napínám svoji toleranci a měl jsem po ruce špunty do uší) a jako hlavní element překvapení a zvratů přináší znatelně více vtipu a hlavně menší destrukce okolí. Inspirace z Harryho Pottera je tu znát a pokud máte na něj pozitivní vzpomínky, tak vás mrkání z vítací ceremonie nebo postavy až moc nápodobné McGonagallagové příjemně zahřeje (ale těch narážek na jiné filmy/seriály je tu hromada). Epizodický počátek o menších dobrodružstvých čarodějek mě nijak nevytrhl; účel seznamování s postavami úplně nezafungoval a několika dílům by slušela i jejich absence. V půlce ale LWA přehodila na novou, serioznější ne-epizodní příběhovou kolej, děj nabral spád, hloubku a napětí; Akko se nám se schopnostma posune znatelně vpřed (i když je to stále milé nemehlo) a překvapivě mě to začalo bavit nad míru dosti. Triggeráci vzdali hloubání a přemítání nad nějakým zapeklitým komplotem; cesta Akko je přímočará, jednoduchá, má tah na branku a domnívám se, že to tak bylo nejlepší. Škoda dosti naivního (a, co si budeme povídat, zde už se povolovaly uzdy přehnanosti nadoraz) konce, ale je mi jasný, že namířeno to má na tu nejmladší audienci a tam LWA zaboduje známkami nejvyššími. Ta radost ze všech těch obrázků číší, strašně ráda by se rozdala a jako celek toto anime působí neuvěřitelně hřejivě. Nemužu nezmínit oba OP a ED, které jsou fantastické (oba ED jsou pro mě nejlepší téhle sezony minimálně) a postavu Diany. Jo, Triggeři, porazili jste mě na hlavu, vysmáli se mi a já si to zasloužil. Tleskám. Velmi pěkné a kouzelné 4*. P.S.: Všimli jste si, že Constanze na konci promluvila?

Krásný příklad, jak bipolární reakce muže anime vzbudit. Budu stát na té straně těch zklamaných a považovat Akame ga Kill! jako silně přeceněnou záležitost. Problém je, že tomu tak vůbec nemuselo býti! Seriál se zpočátku stylově kroutil z pozice barevně milého fantasy o sympatické bandě zabijáků do příjemně napínavé rubačky o nekonečných chodech nových soupeřů až to salto mortale dopadem neustál a skončil v bahenní kaluži trapně naporcovaných těl s těžce přidanou hodnotou senility. Po výborném začátku si člověk pochvaluje, jak se Akame ga Kill! uspěšně snaží vyhýbat zaběhlým klišé šónenů, nabízí dobré gagy, smysluplný děj a jasný cíl. Postavy se nám netváří, že by měly být jen umělým a plochým nástrojem k nekonečnému předvádění dalších a dalších nových schopností s misí "Najít a zničit". Jistě, přerod z rozmanitých barev hlavního města do temných zakoutí potřísněné krví by stále nic nenaznačoval a i klasická nesmrtelnost u jinak nedoknutelných hlavních představitelů nám byla nezvykale, ale vítaně odepřena. Jenže jakmile nám pár pozitivních a hodně negativních protagonistů opustí scénu a začnou je nahrazovat zbytečně jiní, tak víte, že je o průšvih zaděláno. Akame ga Kill! si začne idiotsky podkopávat svou hlavní ideu (kdy se postavy snaží si získat vaší přízeň, aby byly následně necitlivě oddělány) přeřazením na vyšší stupeň rychlosti, kdy si pak nestíháme udělat ke komukoliv vztah a tím se stáváme k smrti i těch nejmilejších naprosto apatičtí. Scénář si doslova začne dělat z celého světa naprostou legraci, zavedené principy položí na hlavu, logika doposavadního chování všech hrdinů nabere nesmyslné obrátky a nechá se zaplavit všema těma klasickýma klišé, kterým se tak doposud bránila (vskutku nesnáším, když každý lotr musí pochválit hrdinu, kterému se podaří uhnout jeho úderu). Konečný Battle Royale připomínajíc souboj Ryuko a Satsuki z Kill la Kill byl už pro mě emočně vyprahlý, protože se nemužu zbavit dojmu, že přeživší postavy byly snad vybrány hodem mincí (proč se seriál jmenuje po postavě, která se celou dobu na plátně minimálně vyskytuje?). Co naplat, že se na to hezky kouká? Znechucení po finalních dílech je nezměrné a s opravdovou nelibostí tomu nechám průměrné hodnocení, i když si ho z mého pohledu nezaslouží.

Idilistická a klasicky happy-endová Spielbergovina, která přesvědčí spíše lidi, kteří se tématicky motají kolem novinařiny. Sám jsem nikdy úplně neporozuměl tomu novinářskému hladu vydat cokoliv, co smrdí tajemstvím, i když by to mohlo poškodit samotný stát a je uvrhnout do vězení. Psaní pravdy? Relativní. Služba lidu? V dnešní době docela výsměch. O to větší zklamání poté je, že vlastně ony celé ty Pentagonské listy nejsou ve filmu nějak odhaleny a víceméně o nich víme jen to, že existovaly. Tak či onak, byl jsem mírně překvapen scénářem a režií, protože politické/žurnalistické drama by mě na první pohled téměř jistě uspalo, ale to tomuto filmu zdárně nepodařilo a udrželo to mou pozornost svou solidní strukturou a flowem až do konce. I přes to málo, co se tam děje, tak se to děje nepřetržitě a Hanksův šéfredaktor je dosti energický a zábavný zvedač telefonů, který přímo ztělesňuje onen novinářský drajv. S dovolením úplně nerozumím nominaci Meryl Streep na sošku, protože, při vší úctě, její postava je holt mdle napsaná, důležitosti skoro pozbývající a její závěrečné rozhodnutí, který se musí oplzle otřít o feminismus, v kontextu předchozího děje je prapodivný. Vůbec celý závěr jsou kilogramy nefalšovaného amerického patosu se snahou i o nějaký ten vtípek, který holt kříví ústa, ale u Stevena jsem si už zvykl. Žádná bída, v rámci možností záživný, ale nikterak dechberoucí snímek s nádechem zajímavé aktuální tématiky. Lepší 3*

Akame ga Kill! meets Cyberbunk. Relativně zábavná jízda skrze futuristický svět s prvky diktatury se téměř až doslova roztřískala na poloviční stopáži, než si zasloužila. Co se zprvu tváří jako obyčejnější gangsterské dobrodružství jedné neobyčejné party zločinců se postupem času rozvine do matrixovské roviny a začně básnit o horizontech vzdálenějších, přičemž je právě nucen se jich dotknout protivně letmo, protože na víc času není! Ku obrovské škodě neostrouhává pouze potenciálně bohatý worldbuilding, ale i postavy, u kterých silně cítíte barevný rukopis tvůrce Danganropy. Jak se to tam neustále a dokola i dosti nesmyslně mele na ntou, tak hlavní hrdinové stíhají splnit jen svá základní opodstatnění a pouze minimálně se dostaneme k jejich kořenům, čímž se nudně zaparkují v černobílých a omšelých šablonách známých archetypů. Chtěl jsem až zoufale vědět víc o Kantu, víc o uspořádání společnosti, propagandě, konekci s jinými světy a co byl/způsobil místní "Big Bang", načež odpověď dostáváme v rychlokvaškové předposlední epizodě plné deus ex machiny, kterou bych figurativně připodobnil plivnutím do obličeje, v již tak překotném závěru. Kompenzaci obdržíme v opulentně kolorovaném a stylizovaném audiovizuálu studia Pierrot, ze kterého snadno přechází zrak. Akční detaily jsou fantastické, na místní exploze by žárlil i Michael Bay, což celé vyvrcholilo v nadupaně epickém posledním díle battle royale formátu. Z Akudamy Drive mohlo byt relativně snadno veledílo, jen to chtělo mít chuť expandovat a jít hlouběji. Bolí to, bolí, protože povedené pasáže v úvodní polovině bavily. Takhle z toho je taková nedovařená jednohubka, na kterou si brzo nevzpomeneme. Lepší 3*

[Shlédnuto 8 epizod, drop] Nesetkal jsem se delší dobu s takovou nepřímou úměrou. Na jednu stranu tu máme rozumnější charaktery (i hlavní lolitka neni úplná trubka), potěšující délka 45 min úvdního dílu a nevšední vztah senior s děckem (tady se do budoucna ale bojím), na druhou stranu se této upřímné snaze vysmívá ultrahloupý a líný nápad v kombinaci s naprosto hrůzostrašnou CGI animací v pozadí (hlavní trapárna budiž stojící auto, přičemž se prostředí za okýnky stále pohybuje). Nejsem si jistý, proč některé anime musejí sahat pro takovou ohavnost jakou jsou přidané počítačové efekty. Je to snad cool? Nebo došel rozpočet? To by člověk zrovna od studia J.C. Staff úplně nevěřil. Tak proč to dílo tak zohavit? Netuším. Nechci nad tím úplně zlomit hůl, i když mám neblahé tušení, že jsem viděl to nejlepší. Dám tomu tedy čas, ale jestli na mě přijdete opět s tím nechutným computer maglajzem v takovém množství..! Edit po 8. epizodách: Doufal jsem, doufal. Konec prvního arku kolem 5. epizody sliboval mnohé a nejspíš i s tím, jak se budeme blížit ke konci sezony to bude opět lepší, ale mou pozornost už to nepřesvědčí hlavně kvůli nevýrazným postavám (a to jsem je zpočátku chválil). Sana je na mě až přespříliš dětinská: I když disponuje schopnostma neznajíc hranice, tak se nadchne i pro tu nejmenší činnost. Zoroku a jeho vnučka jsou přímo definicí křoví a jen buďto utrousí nezajímavé moudro respektive jsou pod nekonečným rajským plynem. Arsenal superschopnosti je fakticky bizarní, celkově je děj safra mělký a designersky je to stále na pohled šíleně levný. 2* zůstavají a drop.