Scalpelexis

86 ví, jak diváka odměnit. Vše, co jsme si zasloužili a chtěli. Přídavek, prosím..?

Realtivně naivní a skrytě manipulativní pokus o slzotvornou říčku, který nekuje sálající ocel v bezvadné první polovině, aby naopak vařil z vody, která se dávno z hrnce odpařila. Příběh se nerozpakuje se seznámením  Haruta a Misaki a nepříjemně podezřele kvapně listuje úvodníma rozpustilýma poznávačkama, které diváky prosáklé japonskou kinematografií (ale pravděpodobně i nezasvěcené) svou invencí a užitím metafor/zážitků nepřekvapí. I přes notnou předvídavost, které mému romantickému já vůbec nevadila, jsem si přál výrazné protažení této části (pozn.: Je až nebetyčně ironické, že relativita a vyrovnanost časových posloupností obou polovin je teskně nevyvážená vůči jádru pudla filmu). Nebyli by to totiž Japonci, aby místo špetky emocí tam nepřilili rovnou plný demižon, a tak mě mrzelo, že nevyužili výraznou příležitost k maximalizici štěstí postav a diváků u příjímačů, aby onen následný dramatický dopad měl o to drtivější účinnost. Celou dobu je až z Měsíce viditelné, o co se režie snaží, ale dle mého názoru terč minuli vzdáleností Pluta a způsobili nesnesitelně úmorné vlečení druhé hodiny pro filmaře, herce a především diváky. Doposud ucházející scénář se totálně rozdrolí, postavy začnou jednat vyloženě nepřirozeně; vskutku nesnáším, když jednoduché a jasné řešení se zahodí, aby z toho mohl vzniknout umělý ostrov katastrof. V konečném důsledku vztah hlavních postav je nešťastně neuvěřitelný a závěrečné zúčtování mě zanechalo v pokrčených ramenech. Je to velká škoda, protože potenciál byl mohutný a jeho zručné využití by mě jistojistě emocionálně zvalchovalo. Nemám výtky vůči hercům, kameře a hudbě. Zklamání, které ve mně cloumá, mi nedovolí jít výš jak na hodně prošedivělé 3.

Polorozvitá, barevná a dětinštější oddechovka ze slice of life stáje mísící nádechy kultur aktuální teenage generace a té až o 2 generace starší bez hlubších konekcí. Zakřiklý Cherry mi prodal v jeho věku neobvyklé hobby psaní haiku úspěšně jako se mu to dařilo na jeho twitter profilu a streamování influencerky Smile o tom, co se zrovna prodává v obchoďáku, mě duševně též moc neobohatilo. Tkaní linek Cherryho a Smile dohromady dával minimální smysl a hlavně Cherryho odtažité chování jakékoliv budování citlivější atmosféry obstruovalo úspěšněji co kdejaký politik nevítaný zákon (Chudák Smile byla dějem tlačena i do toho, že lajkla haiku-status, aniž by si ho vůbec přečetla). Chápu, že cíl nebylo nad ničím zrovna přemýšlet (i když skládání haiku k tomu nabádá - ale jak jej mám brát vážně, když jeden z propagátorů se dopouštěl neúměrného vandalismu?), ale bez pevných základů a přirozené kauzality/vývoje/dynamiky vztahu nemůže mít dovětek a závěrečné mírně cheesy finále punc. Líbíla se mi snaha montovat přesčasové a rádoby náhodné spojitosti mezi jmény, událostmi a vzezření, ale necítil jsem v tom žádnou osudovost. Docela se mi líbil i příběh na pozadí ztracené desky, ale celé vyústění v jejím nalezení (ať už prvotní či druhotné) mohlo mít o vlásek epičtější a komplikovanější kontury. Sluchátka vs maska obličeje měly nedotaženou symboliku. Nejlepší je jednoznačně hravá kresba (když si nehrála s 3D hloupostma) plná života, pozitivity, dobré nálady a vůbec jsem něco podobného od Satelightu upřímně nečekal. Myslím si, že by film zasloužil spíš rozdělení do cca 3 OVA, abychom obdrželi lepší rozvoj pozadí charakterů, opravdovější sblížení a nápaditější využití poslání haiku. Takhle to jsou pouze průměrná falešná světla při západu slunce za 3*.

Nepřišlo Vám to odfláklé? Oproti Mandalorianovi je Boba bezradný jak armáda dělníků u výkopu a v rámci děje nabízí méně než vyplněná křížovka. To nezmiňuji fakt, že pokud jste neviděli právě Mandaloriana, tak půlka čistého fanservisu bude pro Vás značně nesrozumitelná. Žil jsem v iluzi, že Fett je chladný nájemní zabiják a ne citlivka, co má nejutlačovanější v srdíčku a plnou hlavu až dětinské naivity. Favreau buďto Bobu využil jako dodatečnou lacinou dojnici anebo vyloženě brzy rupnul v nápadech, co s Bobou má dělat. Proto pro jistotu přepl na beskarjistou kolej Manda a poslední díly hlavní postavu tragikomicky odstavil. Věčně skrytá tvář Djina Djarina vydá na 100x více sympatičnosti a uvěřitelnosti než naopak nesmyslně téměř neustále odkrytý Fett a ani zbylé postavy vůbec nepomáhají (moto gang zhýčkaných LA teenagerů). Čekal bych od Rodrigueze za režisérským pultem více než ty nejhloupější díly plné trapnější akce (Ehm, víte, že jste do těch štítů už vypálili asi 1000x?), a tak jediné, co stojí za vyzdvižení z originálů, jsou solidní flashback pasáže s Tuskeny. To je ukrutně málo, takže verdikt je jasný: Fetta nechat v Bacta tanku a tuhle knížku navždy zabouchnout. Těsně dosáhnuté 3*

High-five! Krom čínského občerstvení vyloženě jiným produktům z této země neholduji a donghuy nevyjímaje (gamer se šálou a deštníkem mě neoslnil), takže na shlédnutí jiného počinu potřebuji pořádnou udičku a ranking/doporučení na Link Click nešlo dlouho ignorovat; zvlášť, když supernatural žánr je můj oblíbený dezert. Vskutku, stálo to za to a plácnul bych si k cestě zpět, abych nelenil tak dlouho. Na time travel téma má Link Click znamenitou strukturu, solidní hru s časovými výhybkami a to vše v tak prakticky jednoduchém jak facka provedení, že si říkáte, proč takový úspěšný přístup není aplikovaný častěji. Pár úvodních dílů na rychlý déto a přirozený flow směrem k hlavní lince je téměř nezachytitelný a o to víc pozoruhodný, když začneme umně děj minulý splétat do poutavé přítomnosti. Klasičtější buddy dvojka tvořená vypočítavým kliďasem a emotivním idealistou se odhodlaně pere skrz dojemnější lidské příběhy nešťastnějších rázů a překvapivě mnohem více prozkoumává postavy vedlejší než by představila sama sebe, což je pro mě jistojistě nejvýraznější mínus celého seriálu. Abych si tuto thriller jízdu od jednoho cliffhangeru k druhému plnohodnotně užil, přivítal bych intimnější konekci k Luovi a Chengovi, ale uznávám, že jsem nedokázal najít prostor, kam tuto prezentaci vrazit, jak našláplý scénář s atmosférou jsou. Vskutku silně jsem prociťoval civilizované epizodky týkající se hlavně drobných dluhů dávných vztahů a nekompromisní přepínání do detektivních až notně dramatických rovin. Prokouknout závěrečnou lumpárnu není obtížné, přesto se mi u posledních scén vzorově protáhl obličej jak u učitele z GTO a druhá řada buďto slibuje první nemotorný kotrmelce anebo takový flák, že budeme škemrat o další nášup. I když mi pošišlávající a huhňající čínština moc nelahodí, kompenzoval mi to anglicky zpívaný opening a výtvarně se to nemá též za co stydět. Na 5* mi chybělo něco, co by mě vyloženě odrovnalo, ale mám pocit, že s dalšími fotografiemi se dočkám. Šmrncovně silné 4*

Je to mnou nebo vyměnili scénáristy z 1. série za šašky ze Zemanovy prezidentské kanceláře? Anebo musím být nějak vzdělaný v Dota příběhu, což nejsem? Protože tu jsem absolutně nepobíral, co se děje. Mám problém si vybavit jedinou postavu, která byla charakterově stálá, věděla, co dělá a zároveň nebyla rozpačitě a zvláštně polozakoukaná do Daviona, který naopak nedělal vůbec nic. Lina? Páže s modrokřídlatkou? Teleportérka? Odchod epizodního záporáka? Konekce mezi epizodama jsou chaotické, a směr děje je jak házení 50-stěnnou kostkou. Okrem těchto veledůležitých neduhů ostatní kvality z 1. série zůstavají, ale tohle byla pořádná španělská vesnice. Lepší 2*.

Mám už od malička odtažitost k přespřílišnému hype-u a v případě Arcane tomu napomohla ještě má dlouhodobá nelibost vůči League of Legends. Nevěřil jsem, že by se dal udělat kvalitní animovaný seriál založený na smyšlených postavách, které neměly tak důmyslný background jako jiné podobné předchozí projekty, které ani zdaleka nezabodovaly. Světě div se a hlavně má maličkost: Arcane vskutku dosahuje téměř 6 hvězdiček z 5 značky Whirlpool a to hodnocení taky nesouhlasí v mých subjektivních očích jen v rámci pár procent. I když je příběh docela neoriginální a střídá zaběhlé dějové standardy, které uvidíme kdejakém podobném příběhu o sourozenecké rivalitě, jejíž rozsah má značné zeměpisné a politické dopady (ok, možná se do tohoto popisku jich nevejde tolik), je to poskládané vskutku zevrubně. Solidně vyobrazený bipolární svět je naplněn postavami s hlubšími motivacemi, rozumným i naopak psychotickým uvažováním pod taktovkou perfektně sevřené režie postupně přikládající pod kotel až do očekávaného extatického finále. Musím nutně vyzdvihnout výborný cit pro art, jak se kamera kloní k poznávání doposud nepoznaných úhlů a výtečný vizuál (chtělo to cca díl si zvyknout) láká k jeho probádání do každého milimetru, což vítaně a opakovaně neopomíjí. Akce je hutná: Ať už svíštící nebo zpomalená, kulometná nebo mano-a-mano, nešetřící i na pohled méně pohodlnými výjevy. Moderní popkulturní hudební podkres mě nevytrhl, ale chválím padnoucí dabing. Arcane je výjimečně nadstandardní v snad každé kolonce a vzácně potěší jak mladší tak starší diváky. I přes ona příběhová klišé téměř perfektní animovaná podívaná.

Konečně jedno velmi povedené anime fantasy, které ke konci dojelo na předčasné opuštění replikace úvodní negativity a pesimismu. Příběh Naofumiho, nenáviděného hrdiny, který nemá nic zadarmo, je svěží svou zatrpklostí, pohrdáním ctností a zdařile modeluje krutou nespravedlnost života. Budete se s ním vztekat nad nepřejícností okolí, utíkat z míst, kde se o Vás šíří neutuchající pomluvy a prát se s osudem, který Vám narozdíl od ostatních hrdinů dal mnohem podřadnější nástroj k boji. Vskutku mě bavilo nahlížet do pohnutého charakteru nevěřícího antihrdiny a líbilo se mi, že jeho ustálená, ale vzácně se projevující lidskost dostávala konstantní nášup jak od bandy zlosynů v temné uličce. Z tohoto důvodu Naofumiho kyselost a znechucení byla polovinu seriálu věrohodná a vhodně doplněna konstrastujícím pozitivním duem až přespříliš charakterně dokonalé Raphtalie a dětinské Filo. Ke konci zjistíte, že celý děj má i hlubší mytologické kořeny a jsem nadšen sám sebou, že Penkinovu hudbu poznám už z prvních tónů. Tak co je špatně? Cítím se trochu jako kazisvět, ale přál jsem si sledovat utrpení hlavního hrdinu déle. Na můj vkus to grillování nebylo dostatečně dotažené a ve chvílích, kdy se ani to nedělo, tak se neštastně fillerovalo. 2/3 anime máte pocit, že to není jen o naší skupince a i ostatní hrdinové pracují na svém vývoji vzhůru s různorodým posláním, aby na samém závěru se navrátili do arhcetypů spíš podřadnějších a tupějších klíčenek. Následně se začneme spíš soustředit na shounenovské množení schopností, jejich adekvátně nuzné pojmenování a rozléval se ve mně neblahý pocit, že hlavní hrdina je otravně nepřemožitelný. Proč být generický jako jiné konzumnější isekaie? Asi jsem si sám odpověděl. Je to ale pouze na škodu, protože Shield Hero rozhodně mířil k vyšším metám. Co ale není, může být a dalším sériím pravděpodobně příležitost dám. Těsně nedosažené 4*

Hodně nesmyslný Fate + Black Bullet + Magical Girls a ano, pokud už tohle zní blbě, tak vskutku Takt-o blbé to i je. Kdyby si nad tím na pár minut sedla byť jen jedna trochu uvědomělá mysl, tak by nápad mixu roadtripu skrz apokalyptickou Ameriku a superhrdinného likvidování mimozemského blivajzu tak nějak po cestě nebyl marný. Dokážu si představit epizodní vyprávění lidských příbehů, poznávání minulosti hlavních hrdinů, boje s vnitřními démony a dalšího smysluplného charakterního vývoje. Zrovna této části jsme obdrželi jako soli v kávě a dle všeho jsme se měli kochat přehnaným designem magických slečen a jejich kolosálním drcením nepřátelských zmetků. Hlavní mužská postava Takt byl mile tvářící se jak nejhnusnější průtrž počasí a záporáci byli myšlením a motivacemi kvalitou na úrovni bazaru po pátém majiteli. Člověk by se domníval, že hudební tématika bude všudepřítomná a vhodně doplňující, a i když nám tu hrály známé melodie evropských oper, snaha o prodej poslání hudby v našem životě byla mizerná až odbytá. Upřímně mě i vytáčelo zvolení jmen postav; zvlášť výslovnost jména "Cosette" jako "Kozéto" mi zkracovalo požitek pod bod mrazu. Jediné plus v této kolonce ode mě dostane sic dost nerozvitá, ale sympatická dvojka otcovského Lennyho a rozpustilé Titan. Rozpočet se totiž lil do CGI efektů různých střel, výbuchů a nadpřirozených pohybových kreací během soubojů, které se sic blyštěly jak ze stolu studia Ufotable, ale choreografie a nápaditost na MAPPu byla překvapivě sterilní a neustále opakující se. Celkově se mi zdálo, jako kdyby to tvůrce tak 3 díly docela bavilo, ale poté to už na sílu a před mocný odpor nějak chtěli mít z krku. Vůbec se jim nedivím. 2*

A já se k Shinkaiovi přiblizuji ani ne 1 cm za rok, protože recenzi vskutku píši o pár kilometrů blíž k Japonsku než obyčejně. Legrácky stranou, jeho scénáristický styl plný fantazírování doposud nedokázal ve mně zažehnout jakýkoliv druh příjemnějšího pozdvižení a přitom úvodní příběh k tomu měl fajn náběh. Líbí se mi motivační vyprávění o překonávání hranic neznáma k dosažení vytouženého cíle a to ústřední dvojice s naivní ale zarputilou obětavostí činí. Člověka ze západní hemisféry může překvapit konečná netečnost, skromnost ve vyjadřování a projevování citů a emocí, ale přítomné milé souznění hřeje na srdci. I když chápu poselství dalších 2 příběhů, tak mám ve stínu předchozího dílu problém najít logiku chování nejen ústřední dvojice, ale celkově filosofického pojetí tématiky. I když se domnívám, že následující 2/3 anime je o poetickém smutnění nad mírnou osudovostí a citové vytrvalosti, nakonec v mé mysli se to nechtěně vyjímá jako kritika nemohoucnosti. Scénář tomu všemu nenápadně pomáhá přímým uhýbáním od vysvětlování podstatných faktů a nikdy neodpoví na úplně banální otázky typu: "Proč se opět nejelo vlakem? Proč se nevolalo a jen psalo?". I když si nemyslím, že jsem citově vyprahlý, asi jsem už přílíš zvyklý a uzemněný nekonečnou várkou japonského afektovaného a prožívaného nepřiznávání lásky, že další variace k tomuto nepochopitelnému činu a čekání na Godota mě nevytrhnou. Neměl jsem pocit, že je to láska století. Neměl jsem pocit, že jsem dostal pádné důvody k tomu, aby mi bylo líto nevykonané grandiozity anebo naopak uznale přikývl: "Jo, tak přesně takový je život!". Nejlepším prvkem, jako už ostatně vždy u Shinkaie, jsou krásné obrázky doprovázené buďto citlivě zvoleným hudebním doprovodem anebo decentním japonským popíkem. Pokud to úmorné vlečení v něčem ocením, tak je to právě vychutnávání si audiovizuálu, který je skvostný. Ale jen za něj 5* nikdy nedám.