Scalpelexis

Ach, jak bych se netěšil. Jméno tohoto filmu viselo v top žebříčkách proklatě vysoko a já vyhlížel den, kdy se si ho budu moci s čistou myslí shlédnout. Jak zmiňuje Larky, i mě víc než dost zajímalo srovnání s Kimi no na wa , protože podle všeho v roce 2016 vznikla hned dvojice anime filmů, který mají patřit k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru vzniklo. Zatímco Makotův poslední počin je čistý magický realismus; hravý, poetický a velmi rád nás nechá se i zasmát, tak jsem tušil, že skutečnější komorní příběhová linka Koe no Katachi mě zasáhne hlouběji. Scénáristicky to není tak vybroušený, jak by se dalo očekávat, ale emoce, jo, ty odsud čiší jak z protrhlé hráze. I když postava Ishidy je hlavním vypravěčem, neskutečně hluboká postava neslyšící Shouko je alfou omegou chvilek nejstrhujících. Silné momenty jsou dávkovány a rozpoloženy s chirurgickou přesností; když se přistihnu, jak zírám s otevřenou pusou anebo jak nahlas volám "Delěj, běěěěž!" (diváci pochopí kdy :-) ), tak vím, že mě tvůrci mají tam, kde přesně chtěli: V hrsti. Atmosféricky to nemá chybu i přesto, že děj za žádných podmínek nikam nespěchá, mám drobné výčitky vůči pár twistům. Nemužu se ubránit dojmu, že k jejich docílení se muselo sem tam sáhnout k trochu hloupějším a nevěrohodným sekvencím, mírným a krátkodobým zatměním myslí některých do tehdy názorově jistých postav anebo postrčení některé z nich směrem, který byl pro ní netypický. Malinko mi též vadilo až nezdravě časté se omlouvání a párkrát se buďto vzlykalo až moc hustě anebo až moc frekventovaně, ale to jsou drobnosti, které rád odpustím. Proč? Protože Koe no Katachi je jeden velký příběh o lidskosti. Dozajista si to uvědomujeme, že jsme tvorové chybující a je pak jen a jen na nás, jestli to žehlení našich dávných bot má význam. Pokud nad odpovědí váháte (po pravdě, i kdybyste neváhali), určitě si udělejte chvilku pro tento emotivně charakterní příběh Ishidy a Shouko. V mých očích je totiž dospělejší Koe no Katachi výrazně silnější zážitek co Kimi no na wa a zcela zaslouženě patří na piedestalu v této kategorii k dílům nejlepším. 90%. P.S.: Film může působit ne úplně zakončeně - doporučuju si přečíst posledních 5 dílů mangy a o to víc pochopíte například počáteční tvrdohlavou toleranci Shouko k šikaně své osoby.

"A bottle?! Don't Bother!" Taková milá, černá, melancholická gangsterka plná hlášek situovaná v zas..Bruggách. Už samotný děj je poměrně neotřelý: párek zcela odlišných kriminálníků na nucené dovolené se vypořádává s přebytkem času, každý po svém. To už samo o sobě je rozbuškou k nejprapodivnějším situacím, kterým vevódí naprosto geniální dialogy. Že jsou místama přisprostlé anebo rasistické? Ba naopak, v tomhle filmu mě to více než baví! Hlavní duo je velmi poctivě vykreslené a jak Farrell (obzvlášť), tak Gleeson do nich dali vše. Těžko můžu opomenout "čestného a hrdého" Ralpha Fiennese; těch jeho několik scén patří k vrcholům snímku a postavu Harryho Waterse si dozajista užil. Hudba jemně podkresluje většinou posmutnělou atmosféru a Bruggy jako kulisa posloužily náramně. Člověk by nakonec nečekal, že se u dokáže u kriminálky upřímně zasmát a semtam i ztichnout dojetím, ale Bruggy to umí. Krásný film, minimálně svým způsobem.

Poté, co jsem si přečetl pár komentářů, které nebyly zrovna chválihodné, jsem se zeptal: Proč? Zdá se mi, že si mnoho lidí neuvedomuje, že se pouze jedná o adaptaci komiksu a tudíž spousta prvků nebude mít logicky s realitou mnoho společného. Vendeta sama o sobě je film k zamyšlení, protože hlavní hrdina není zrovna ideálním příkladem osvoboditele a bojovníka za lidská práva a tím vybočuje z klasických obrázků o super hrdinech. Weawingův hlas dokonale sedí pro charismatickou postavu jinak vcelku demonického V, který si neláme hlavu s likvidací nepřátelských stoupenců. Velmi mě potěšily umělecké vsuvky, jako čajkovského Ouvertura nebo Hrabě Monte Cristo. Filmu ubírá hodně protahovaný střed, ze kterého se snaží vymáčknout alespoň kapku romantiky a jakous takous představu o tom, že i V je citlivou osobou. Celkově ovšem se jedná o vyjímečný film plný symbolizmu a fiktivních obrázků o postapokalyptické budoucnosti, který má daleko k jakémukoliv druhu zklamání.

Naprostá srdcovka již od dětství. Moc dobře si pamatuji, jaké noční můry jsem poté o Winstonových dinosaurech měl, přesto jsem jeho svět zbožňoval. Příběh není žádný terno, ale triky, akce, hudba a velmi slušné herecké výkony na thriller (Dr. Malcolma si Goldblum vychutnal) dělá z Jurského parku velmi kvalitní a hlavně zábavnou podívanou. Dinosauři jsou krasavci.

Tomuhle prostě nejde říct ne a nejde než kvitovat Nolanovu filmovou genialitu a zápal. Inception je opět prošpikovaný do absolutního detailu. Problematiku snění ve snech je už sama o sobě náročná na zpracování a stejně, jak se s tímto popraly postavy ve filmu, tak totožným způsobem dokázal Nolan udržet až 4 rovnobežné příběhové liníe najednou aniž by i ten nejméně pozorný divák vypadl z obrazu. Herecké výkony na té nejvyšší světové úrovni (di Caprio + Watanabe), triky jsou naprosto uchvacující a z hudby mi leze příjemný mráz po zádech. Jediná malinká drobnost je moje opětovná připomínka o tom, že jediné, co ještě režisérovi úplně nefunguje, je citová stránka a harmonie vztahů, ale věřím, že se dočkám. I tak..nechápu, jak tohle Nolani dělají, že si stále dokáží hrát na ty největší chytráky a vždy jim to vychází. Že já se vůbec ještě divím. Loved it.

Není moc animáků, kterým bych vlepil čistých a zasloužených 100%, ale Ratatouille je jedna z vzácných výjimek. Všechno je naprosto, ale naprosto dokonalé a budiž důkazem, že ne všechno se nutně musí točit kolem romance a lásky bytostí. Je cítit až téměř všemi našemi smysly, kolik lásky bylo vloženo samotnými tvůrci: Animace je krásná, barevná a neviděl jsem zatím snímek, který by tak dokonale přenášel a popisoval chuť. Hudba perfektně francouzská, podkresluje aktuální náladu, ale příběh. Jistě, z nuly hrdinou, to tu bylo již několikrát, ale ne takto originálně, ne takto sympaticky. A když si takto navzájem symbiozou pomůžou 2 postavy, tak jim držíte palce tak, že vám až upadnou. Konec už je jen třešničkou na dortu, který mě nechal ve vítaných slzách a s nekonečným úsměvem na tváři. Ratatouille si neksrývaně pouštím stále a stále; poslední slova Egovi recenze budiž i mými.