rozum i cit

rozum i cit

Kateřina Svobodová

Česko


1 bod

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 12.1.2021  14:20
    O vánoční hvězdě (TV film) (2020)
    **

    Vzhledem ke kvalitám jeho posledních dvou pohádek jsem se na nový vánoční příspěvek Karla Janáka velmi těšila. Bohužel přišlo značné zklamání. Začátek filmu vypadal vcelku slibně: Kotek v roli vesnického učitele uvěřitelný a sympatický, zasněžený skanzen pěkný, princezna po dlouhé době nadprůměrně krásná, navíc v pěkném kostýmu, stylizace s orientálními paláci na nebi zajímavá a na naše poměry dost kvalitní, příběh s relativně originálním nápadem (Hvězdný prach neznám, takže netuším, do jaké míry scénárista opisoval.) pádu hvězdy a záření, pokud dotyčný/á miluje, Ramba příjemná, zkraje i náznak humoru, ale pak přišel pád do díry, z níž se film až do konce už nevyhrabal. Zbytek příběhu nesmyslný, postrádající jakoukoli logiku, vývoj i spád. Rozvleklá nuda bez obsahu a emočně prázdný film. Největší zradou a utrpením, které má hlavní hrdina způsobit princezně, aby ho přestala mít ráda, je ztratit paměť a tvářit se až do konce filmu netečně (to jako vážně?). K tomu královna (jejíž oděv à la královna Viktorie navíc Adamovské neslušel), která bez náznaku odporu akceptuje rady naprosto cizí ženské; Bezejmenný, jehož postava byla jedna z mála s potenciálem, raději o záchraně své lásky pouze hovoří a k nějaké akci se rozhodne téměř minutu po dvanácté; postava Měsíce hloupá, žárlivé Proximy sice zlá, ale tak nějak prvoplánově, bez další charakteristiky a plasticity, Siriova až trapná. Zde bych zároveň ráda apelovala na české tvůrce a výtvarníky, aby konečně přestali kopírovat styl Pána prstenů a Harryho Pottera. Vidím to už poněkolikáté a takřka vždy to působí jako pěst na oko. Ve slovenském Vánočním přání takových prvků bylo sice také dost, ale jednak nepůsobily kýčovitě, jednak tam fungoval příběh, logika, pohádková atmosféra, vtip, psychologie, herecké výkony a chemie mezi hlavními postavami, kamera, střih i hudba, zkrátka všechno, takže to ve výsledku nevadilo. Stejně jako v případě vizuálního zpracování pekla v Nejlepším příteli, kde do sebe rovněž všechny součástky zapadly tak, jak měly. Ovšem ve chvíli, kdy je scénář prázdný, to pouze vyzdvihne nedostatky snímku. Zdejší vysoké hodnocení O vánoční hvězdě si neumím vysvětlit, snad za to může už vkus diváků zkažený letitým sledováním nekvalitních kusů, takže cokoli s dobrou kamerou stačí na vysoká procenta. Vážně vám připadá tato pohádka stejně dobrá jako Nejlepší přítel, Princezna a půl království (oba rovněž 63%) a Vianočné želanie (65%)? Letošní Hodinářův učeň byl o úroveň výše, stejně jako je o sto procent lepší např. Kouzelný měšec, přitom oba tyto filmy zde mají pouhých 58%. I koprodukční Zázračný nos (55%) byl daleko lepší, protože měl opravdový příběh a myšlenku. Nicméně oceňuji, že ve Vánoční hvězdě se alespoň nikdo nepitvořil, a pohádka tak nevyvolávala při sledování pocity studu jako některé jiné. To ovšem nestačí na vysoké hodnocení. Stejně jako sníh ještě nedělá dobrou pohádku. Takže pane režisére, za mne takto už ne, příště lépe, prosím. Vaše dvě předchozí pohádky si ovšem ráda pustím kdykoli znovu.

    • 12.1.2021  12:28
    Vlastníci (2019)
    ****

    Mám pouze čtyři výtky: Manželská hádka byla už přehnaná a zbytečná, stejně tak zbytečné byly postavy nového vlastníka a jeho japonské manželky, vzhledem k postupné gradaci jsem čekala silnější závěr, narážek na sexuální orientaci jednoho z vlastníků bylo příliš. Jinak vtipný a bohužel i velmi trefný film o lidské povaze, závisti, hádavosti atd., který mnoha lidem bezpochyby připomene jejich vlastní schůze, mně nevyjímaje. Když jsme před lety dělali v našem domě odečty, zabili tím dva pracovní dny a dostali za to pár stovek odměny, také jsme si vyslechli od některých lidí, jakou to máme skvělou brigádu a jak si jistě vyděláme. A co teprve schůze ohledně opravy balkónů v havarijním stavu, na níž nechtěli přispět majitelé bytů bez něj, kteří nedokázali pochopit, že majitelé bytů s balkónem platí za metry čtvereční navíc a že balkón je součástí fasády. Padl dokonce návrh, aby v případě renovace majitelé bytů s balkóny povinně pouštěli na svůj balkón obyvatele bytů bez balkónu. Absurdita na druhou. Výborné herecké výkony všech, od Terezy Ramby jsem lepší snad ještě neviděla. Závěrečná pointa, byť na můj vkus málo vypíchnutá, rovněž výborná: Díky svým sobeckým zájmům se neumíme shodnout ani v malém počtu a dospět k jakémukoli rozhodnutí, takže nakonce rádi a s úlevou předáme moc někomu, kdo nás zbaví tíživého břemene demokracie, bude rozhodovat za nás a řídit stát jako firmu. Bohužel dost nadčasové, nejen jako rýpnutí do jednoho nejmenovaného politika. Pro mne jeden z mála dobrých českých filmů natočených v posledních letech.

    • 12.1.2021  11:57

    OBSAHUJE SPOILERY Netradiční příběh s pohádkovým až takřka antickým námětem osudu. Postava sudičky v podání Jany Plodkové přehnaná do úmyslné teatrálnosti mi sice úplně nesedla, nicméně postupně jsem si zvykla. Uměla bych si představit jiné, umírněnější a tradičnější podání, ale nakonec kdoví, zda by se k celkovému charakteru snímku hodilo lépe. Být hlavním hrdinou, rozhodně bych ovšem s takovou pochybnou osobou nikam nešla. Také bych pokládala za lepší a výchovnější, kdyby hlavní hrdina muži v kleci pomohl pouze z vlastní dobroty a vůle, než aby ho k tomu někdo přistrčil. To je ale v podstatě jediná výtka, kterou k filmu mám. Hlavním hrdinům jsem věřila, ač nebyli příliš výrazní. Duo mužských sudiček působilo vcelku příjemně a místy i lehce vtipně. Viktor Preiss v roli lakomce, kterého touha po majetku přiměje ujmout se neznámého sirotka, a strach z vlastní smrti ho pak dožene až téměř k pokusu o vraždu, byl vynikající. Kamera pěkná a odpovídající příběhu. Co je však na Hodinářově učni nejlepší, je jeho scénáristická propracovanost. Příběh je rámován ústředním motivem času: postava hodináře obecně pracujícího s časem a výroba slunečních hodin za určitý čas; hodinky, které mají varovat před okamžikem, kdy má náš čas vypršet; časový zámek na kleci; čas, který se hrdinovi nedostává, aby mohl zachránit svou milou; naplnění sudby v pravý čas; hospoda, v níž se čas zastavil. Závěrečná pointa ukazující, že poklad, který viděl starý hodinář sudičky v lese přepočítávat a po němž celou dobu prahl a vše mu podřídil, bylo ve skutečnosti jeho vlastní nahamoněné zlato, které měl schováno někde ve slamníku, je pak naprosto skvělá. Kdo má mnoho, chce ještě víc, a svému osudu pak člověk neunikne. Mnohdy ovšem proto, že v něj natolik věří a pracuje na jeho naplnění, až k němu skutečně dojde. Tento snímek je tak pro mne jednoznačný vítěz vánočního pohádkového klání roku 2020. A i když na naši klasiku, ať již veselou či strašidelnou, už asi nikdy nedosáhneme, budou-li vánoční pohádky vypadat jako Andělé Páně, Sedmero krkavců, Vianočné želanie, Princezna a půl království, Nejlepší přítel či Hodinářův učeň, budu přesto spokojená.

    • 12.1.2021  11:44
    Mrazík (1964)
    *****

    Jedna z nejlepších zahraničních pohádek, co znám, možná ta vůbec nejlepší (moderní fantasy nepočítám), která si bezesporu zaslouží maximální ohodnocení. I když se zde najde plno lidí, kteří ji hodí do odpadu pouze z důvodu sovětského původu a jejich obecné averzi k čemukoli ruskému. Narozdíl od ostatních neudílím vysoké hodnocení z nostalgie či kvůli nějakému domnělému kultu, ale na základě nepopiratelných kvalit snímku, které spolehlivě přebijí jakékoli drobné nedostatky. Těmito kvalitami jsou v první řadě dobře vystavěný příběh se zcela tradičními postavami. Každá symbolizuje určité lidské vlastnosti, pozitivní či negativní. V každé správné pohádce je třeba dané vlastnosti vypíchnout a ostře oddělit dobro a zlo, zde se tak děje až do extrému, v hereckém provedení na úroveň (troufám si říci, že úmyslné) karikatury daného typu. Jedná se tak doslova o archetypy zlé vypočítavé macechy, závistivé, sobecké a líné nevlastní sestry, hodného zakřiknutého otce, namyšleného rozmazleného krasavce, hloupých loupežníků, pomstychtivé čarodejnice atd. To vše podtrženo kostýmy, make-upem a celkovou kouzelnou výtvarnou stránkou. Barevnost odpovídá době (s podobnou se setkáme i v našich pohádkách a západních filmech daného období). V dětství (již v době porevoluční) jsem četla některé ruské pohádky v originále (Prostě proto, že jsem měla ráda pohádky jako takové, bez ohledu na provenienci, a nikdo mi je ani Mrazíka nikdy ,, necpal") a tento film na mne působí doslova jako zhmotnění jejich ilustrací k nim, podobně jako jsou Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím filmovým zpodobením Ladových ilustrací k Haškovu dílu. Zároveň je koncentrací typických ruských lidových tradic a pohádkových motivů, od loupežníků, přes domeček na kuří nožce po Babu Jagu létající v hmoždíři. K tomu nádherná krajina s borovicovými lesy, sněhovými závějemi do pasu, které u nás už asi nikdy neuvidíme, jezery i nekonečnými březovými háji, jakou známe z obrazů Šiškina a dalších ruských malířů devatenáctého století. Malá odbočka ohledně kometářů opakujících se zde i u jiných filmů: Je absolutně nesmyslné kritizovat přírodu, že je kýčovitá. Kýč může vyrobit pouze člověk. Příroda je přirozená, ve své přirozenosti krásná a dokonalá, jen existuje, nic víc. Zpět k filmu. Vyčítat slabé triky je vzhledem k době vzniku a rozpočtu snímku směšné. Další podmínka pohádky je také splněna, dobro dojde spravedlivé odměny, zlo je následně potrestáno a zesměšněno. Je zde přítomna i skutečná láska, ne ani tolik mezi Ivanem a Nastěnkou, ale mezi Nastěnkou a jejím tatínkem. V podobě Ťapky pak také věrnost. Příběh má správný střih a dynamiku, není ani příliš krátký, aby se divák cítil ochuzen, ani příliš dlouhý, aby začal nudit, narozdíl od jiných sovětských pohádek. Český dabing s vynikajícím Filipovským dodal filmu asi větší šťávu (byť zde hraje roli též zvyk a někteří slovenští kolegové se mnou možná nebudou souhlasit). Oceňuji i převod veršů. Napsat scénář ve verších je náročná disciplína, kromě Mrazíka a naší Princezny se zlatou hvězdou si teď nevzpomínám na žádný další příklad. Tou nejhodnotnější věcí na Mrazíkovi a jeho nadčasovostí je ovšem myšlenka a poučení, které ve správné pohádce nesmí chybět. Koncetrace těch zdejších, v některých případech podaných i poměrně nenápadně, je obdivuhodná. Vidíme zde opakovaně, že ,, pýcha předchází pád", že pravá krása nespočívá v tváři a zahleděnost do sebe nepřináší nic dobrého, že slabším se má pomáhat, k rodičům a starým lidem chovat úctu, že je třeba být slušný a za prokázané dobrodiní poděkovat, a rovněž umět uznat vlastní chybu, projevit účinnou lítost a pokusit se tuto chybu napravit. Skutečným zázrakem schopným překonat i smrt a rozpustit ledy je pak odpuštění, pro otevření srdce opravdové lásce nezbytné. Konečně jedním z nejsilnějších zdejších poučení, a rovněž jedním z nejkrásnějších, které jsem kdy v nějaké pohádce viděla, navíc nádherně prostým až geniálním způsobem vyjádřeno, je, že dobro musí vycházet z člověka samotného, z hloubi jeho nitra. Dobrý skutek není čin vykonaný s očekáváním odměny, ať již v podobě finanční, vděku druhého či odměny na onom světě, ani pro uspokojení vlastního ega (viz Nastěnčino varování Ivánka v závěru), jak jsme mnohdy svědky v reálném životě, nýbrž čin vykonaný bez přemýšlení, z pouhé své podstaty jako správná věc. Skutečné dobro totiž vychází pouze z čistého srdce a úmyslu.

    • 7.1.2021  17:50

    Pokud si i po více než čtvrt století od prvního shlédnutí pamatuji (ke svému vlastnímu překvapení) prakticky všechny klíčové scény nějakého snímku, nemůže jít o špatný film. Ne pokud mé vzpomínky doprovázejí příjemné pocity, které se navíc opakují i při opětovném shlédnutí v dospělosti. To je přesně případ Jestřábí ženy, středověkého pohádky (Záměrně říkám pohádky, neboť o existenci nějakého žánru fantasy jsem kdysi neměla ani tušení, vše s nadpřirozenem pro mne byly buď pohádky, nebo mýty a legendy) o jednom prokletí a zároveň ve své podstatě velmi milého a laskavého filmu. Sestava je vpravdě typická: nezralý mladík, rytíř-hrdina, moudrý stařec, představitel zlých sil a žena-láska a čistota. Příběh sice plyne tempem pomalejším, než na jaké je současný divák zvyklý, přesto nenudí, a ve srovnání se zběsilostí mnoha dnešních spektáklů, u nichž smysluplnost obsahu tak často nepřímo úměrně roste a klesá v poměru k množství akce a počítačových efektů, je to úleva. Zde je vše děláno po staru, jen kamera, herci, prostředí a světlo. Mnohým z takovýchto současných fantasy filmů může Jestřábí žena dosud úspěšně konkurovat. Co se hudby týká, tuc tuc provedení je zpočátku rušivé a typické pro dobu vzniku, ale nakonec jde jen o zvyk. (Po druhém shlédnutí mám dokonce pocit, že se k dynamice filmu vlastně hodí a neumím si představit jiný doprovod.) Trochu lituji diváků, kteří se nad ně nedokáží povznést a film si užít. Tyto prvky totiž převažují jen během akce (tj. ve 3-4 výjevech) v první cca třetině snímku, ve zbytku času doprovází hudba scény vcelku vhodně a zahrnuje i motivy krčmy, církevní chorály apod., stejně tak ústřední romantická melodie hraná na klavír je opravdu pěkná. Okamžiky proměn jsou dělány jednoduše, avšak příhodně, místy i působivě. Kdyby se dnes natáčel remake, pochybuji, že by byl lepší. Bylo by totiž obtížné najít herečku, která by ztělesňovala křehkost a krásu tak jako Michelle Pfeiffer; herce, který by nepůsobil jako kluk, metrosexuál nebo by nepředstíral mužnost rádoby chlapáckým chováním a svaly, a kterému by ji bylo možno opravdu věřit tak jako Rutgeru Hauerovi; i herce, který by dovedl vtisknout své tváři zkaženost, bezcitnost, krutost, zlobu, závist, zášť, úlisnost i proradnost tak jako představitel biskupa z Aquily John Wood. A kdyby toto byla česká pohádka, kterou by nám televize naservírovala o Štědrém večeru, film by zde měl možná mnohem vyšší ohodnocení. Ačkoli by se jistě našli i lidé, pro které by byl děj moc jednoduchý, stejně jako jsou jiné filmy se složitějším dějem zase překombinované, strašidelné pohádky moc ponuré, veselé málo strašidelné, další s málo realistickou středověkou atmosférou, středověké příběhy pro změnu málo pohádkové, kdy se tvůrci ,, nemohli rozhodnout, zda točí historický film či pohádku" atd. Není holt na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Na Jestřábí ženě by se jistě našlo pár drobných logických nedostatků a nějaké ty mouchy, ale ve srovnání s věrohodnými hereckými výkony, výborným výběrem hlavní pětice aktérů, celkovou atmosférou, množstvím emocí včetně dojemných okamžiků, romantiky a špetky humoru, krásnými záběry kamery a především geniálně prostým a originálním námětem jsou ničím.

    • 7.1.2021  17:32

    Nepohádkový příběh z doby pár let před vypuknutím třicetileté války o lahvičce s obarvenou vodou, která ovlivňuje osudy lidí a má pouze takovou moc, jakou do ní oni sami vloží svou vírou, lačností po bohatství představujícím domnělé štěstí a ochotou krást a vraždit. Atmosféra doby působí přesvědčivě, je plná zmaru, špíny a beznaděje. Jedinou kladnou postavou je (snad kromě Bartoše) samotná Magdaléna, dosud nezkažené dítě. Potulný pěvec je naproti tomu zbabělcem ochotným stejně jako ostatní urvat něco pro sebe, přesto není v jádru tak docela špatný a dovede se někdy i zastat člověka, na kterém mu začne záležet. Tato nečernobílost jeho postavy je jistě pozitivem příběhu a Vyskočilovi role sedla. Stejně tak jsou dobré herecké výkony dalších zúčastněných. Problémem trochu je, že se film nese v jednom duchu. Většinu času sledujeme neustálé rvačky bez dostatečně dlouhých klidných momentů s kladnými city, které by dokázaly vytvořit účinný protipól, a tím zároveň nechaly vyniknout dané akci a okamžikům strachu. Tato neměnnost má za následek místy ztrátu přehledu a koncentrace diváka. Nemohu se zkrátka zbavit pocitu, že příběh měl díky dobré pointě s pravdivou myšlenkou daleko větší potenciál, než jaký byl využit. Škoda. Co říci na závěr? Jednoho napadne, jaký bude další osud obou hlavních hrdinů. Pokud přežijí do června, čeká je možná pár let klidu. Petr Vok z Rožmberka totiž pár měsíců před svou smrtí pasovské žoldnéře vyplatil díky rodinnému stříbrnému pokladu (k čemuž se mimochodem váže legenda o Bílé paní), a tím zachránil Třeboň a části svého panství před pleněním a získal od císaře zpět právě Český Krumlov. Jeho dědicové však buď zemřeli záhy po něm (Jan Zrinský ze Seryna, zemřel 1612) nebo se postavili na stranu stavovského povstání (Švamberkové), takže rožmberská panství nakonec padla do rukou cizinců, jako byl císařský generalissimus Buquoy či rod Eggenbergů (bankéřů s koupeným titulem, po jejichž vymření přešel později na Schwarzenbergy). Jaká to ironie. Následovalo dalších třicet let zmaru a utrpení (v případě Třeboně včetně vyhladovění města a velikého moru). A kolo života se točí dál. Nekoupíte lahvičku? Přinese vám štěstí...

    • 7.1.2021  17:28

    Příběh v podstatě jen o tom, že smetánka na zemi je stejně odporná a zvrácená jako ta v podzemí (což je dosaženo mimo jiné obdobnou snovou atmosférou světského šlechtického sídla), a zlo nelze porazit, protože princezna (která nestojí za záchranu) i její rodina vzápětí dobrovolně podlehnou další stejně slizké kreatuře (nějaká inkarnace předchozího padoucha vzhledem k tomu psovi?). Myšlenka zajímavá, ale ztvárněná překvapivě málo působivě. Pohádka to rozhodně není, spíš pokus o jakousi filosofickou úvahu. Kdyby zde byl kontrast pozitivního světa nahoře s temným dole a další klasické rysy pohádky včetně skutečného morálního poučení na závěr místo pouhého depresivního konstatování neměnnosti světa a lidských povah, mohl to být v rámci žánru docela úspěšný snímek. Takto působí jako nepříliš vydařený a plytký horor. Vidět tento film v dětství, asi bych se bála, protože cesta do podzemí jistou strašidelnou atmosféru má a Přeučil vypadá dostatečně morbidně. Nicméně nemohu se rozhodnout, zda to celé bylo opravdu strašidelné, nebo spíš jen nechutné, a to místy až na hranici trapnosti, což platí zvláště pro postavu Aldobrandiniho, který byl občas k smíchu (Divím se, že Kukurovi to šilhání nezůstalo). Chyběl mi skutečný obsah. Hlavní hrdina byl nevýrazný trouba, který nedokáže z vězení utéci ani za pomoci pláště neviditelnosti, a i po útěku z něj na sebe odpovědné orgány upozorňuje, jak jen může. Nemluvě o tom, že na svou lásku si v podzemí vzpomene jen jaksi náhodou, a jakmile je venku z nebezpečí, tak na ni vzápětí bez problémů opět zapomene. Je prostě těžké mu fandit, a to nemám nic proti Pavelkovi obecně. Byl vedle Kemra a Filipovského, kteří dokázali svým umem vyniknout i v tomto díle, jeden z mála, kdo působil aktivně. Většina ostatních (ještě s výjimkou Lohniského) jakoby se jen mátožně ploužila a odříkávala text. Prvních 40 min v prostředí herecké společnosti diváka téměř unudí k smrti, příběh je plný nelogických momentů, závěr neslaný nemastný, vychvalované úvodní titulky z mého pohledu hloupé, kamera špatná, o estetičnosti záběrů nelze většinou vůbec hovořit (navíc je polovinu času taková tma, že divák nevidí ani postavy, natož co se na obrazovce děje) a hororové prvky jsou přepálené, působí to tak nějak samoúčelně a na efekt. Nejlepší složkou zde byla hudba. Deváté srdce tak ukazuje, že krása Panny a netvora není dána jen výtvarnou představou režiséra, kterému je obvykle veškerý úspěch snímku přičítán, nýbrž spoluprací mnoha dalších lidí a faktorů, mezi nimž hraje zásadní roli nádherný text Hrubína v Hofmanově úpravě a síla a nadčasovost samotného příběhu. Jakmile je na to Herz sám, zbyde jen ona vizuální stránka a snaha vyvolat strach prostým nakupením co největšího počtu odpudivých prvků. O tom ostatně svědčí i většina zdejších oslavných komentářů s čtyřmi hvězdičkami a výše, které zmiňují pouze hororový nádech a nic víc. Myslela jsem původně, že udělím přece jen nějakou tu hvězdičku za neobvyklost a odvahu, ale to bych nesměla bezprostředně po Devátém srdci shlédnout pohádku O Janovi a podivuhodném příteli. Ve srovnání s detailní scénaristickou propracovaností Rážova filmu, kdy i mnohé věty řečené mimochodem mají větší význam, než se na první pohled zdá, jeho hloubkou příběhu, tajuplnou atmosférou, přesvědčivými hereckými výkony většiny postav, dostatkem citu, krásnou kamerou s jednoznačně promyšlenými záběry a barevností, mystickým závěrem a samotným silným moudrem na konci, se náhle Herzův snímek jeví takřka jako kýčovitý brak. A s obsazením, o jakém se dnešním tvůrcům může jen zdát, i jako trestuhodně promarněná šance. Proto raději nebudu hodnotit hvězdičkami. Viděno jednou, shlédnout znovu už necítím potřebu.

    • 7.1.2021  17:16
    Vojna a mír (TV seriál) (2016)
    ***

    Britské filmové adaptace literárních děl mám ráda, patří zpravidla k tomu nejlepšímu, co lze na plátně vidět. Nicméně tento počin mne zklamal. Níže se tedy pokusím shrnout proč, a to za použití konkrétních příkladů, poněvadž možná právě takové rozdíly stojí za někdy ambivalentním pocitem diváků z tohoto snímku, který pro jeho obtížnou uchopitelnost vyjadřují zpravidla konstatováním o chybějící ruské duši. Nelze se přitom vyhnout ani srovnání s o padesát let starší ruskou verzí. Prvním a zásadním problémem této nové britské série je, že ani jeden z herců se typově nehodí na postavu, kterou má hrát, a to nevyjímaje představitele Bezuchova a Marji, kteří jsou jinak očividně dobří herci a zmíněná herečka odvedla asi nejpříjemnější výkon ze všech zúčastněných. Bezkonkurenčně nejhorší je v tomto směru představitel Anatola Kuragina, silně mu konkuruje představitelka Jeleny Bezuchovové. Ačkoli Bondarčukova manželka byla na tu roli poněkud starší, než by měla být, člověk jí alespoň věřil, že jde o dámu, která je ve společnosti uznávaná a vede salon prestiží srovnatelný se salonem carevniny dvorní dámy Anny Pavlovny Šererové. V tomto snímku působila jen jako laciná, ale opravdu velmi laciná štětka. Představitel Dolochova (dám stranou, že měl být blond) sice nehrál špatně, ale hodil by se spíše do nějakého pirátského filmu. S výkonem Olega Jefremova, který tu postavu trefil přesně, nelze srovnávat. Stejně tak představitelka Nataši (pominu že je blondýna, ač měla být černovlasá) nesplňuje představu třináctiletého holčičky na začátku, která postupně dospěje a prozře. Nataša byla živá a otevřená, ale zároveň stále naivní dítě, které tak docela netušilo, oč jde ve vztahu muže a ženy. Naproti tomu zdejší představitelce z očí doslova čiší, že je s tím obeznámena více než dobře a o nic jiného jí ani nejde. Rozdíl je patrný i ve scéně plesu, jedné z nejlepších scén Bondarčukovy adaptace, kde ruská představitelka narozdíl od čistě natěšené anglické herečky vystihla Natašiny, podle knihy smíšené, pocity, od nadšení a chuti tančit po zoufalství a potlačované slzy, že pro ni nikdo nejde. To se nepovedlo dosud v žádné jiné filmové adaptaci. A takto bych mohla pokračovat dál. Srovnávat válečné scény v této sérii a dechberoucí výjevy sovětského snímku nebudu, nemá to smysl, protože tak jako Sověti už to asi nikdy nikdo nenatočí. O historických nepřesnotech se tu již zmiňovali jiní, Slavkov plném létě zvlášť Čechy zrovna nepotěší. To, že tento seriál nemá ruskou atmosféru, je jedna věc, ono mu nelze věřit ani to 19. století. To u britského filmu poněkud překvapí vzhledem k tomu, že u adaptací svých vlastních literárních děl na to Britové obvykle puntičkářsky dbají. Začíná to drobnostmi typu citového výlevu Lízy na začátku před palácem (který proběhl v knize v soukromí jen za přítomnosti Pierra, a i to bylo pokládáno za nevhodné, takovou ostudu by mu na veřejnosti rozhodně neudělala) a končí to vysloveně dekadentním chováním některých dalších postav. Vadila mi právě tato proměna charakterů a chování některých postav oproti knize. Tak například ve scéně Natašiny návštěvy otec Marji křičí, že neměl tušení, že mají návštěvu, a Marja se chová přátelsky k Nataše. Ve skutečnosti otec Marji předvedl teatrální výstup, naoko servilní, ale plný ironie a výsměchu. To proto byl daný okamžik pro Natašu tak trapný. Marja s Natašou si navíc nebyly při prvním setkání sympatické, ač udržovaly míru společenské uctivosti, ta vzájemná antipatie byla citelná, a jedna na druhé to poznala. Skvěle je tato scéna (stejně jako mnohé jiné) ztvárněna v již zmíněném Bondarčukově filmu, navíc ruští představitelé Marji a starého knížete Bolkonského typově jako by doslova vypadli ze stránek knihy. Anglický představitel tuto škálu emocí nahrazuje pouze řvaním. Celá scéna tak působí jinak, ač je co do dialogu totožná s knihou. Vím, že to vypadá jako maličkost, jenže takovéto změny, byť vyvolané třeba špatným režijním vedením herců, zasahují do povahy a vzájemné interakce postav a vývoje jejich vztahu, což je pro zachování obsahu knihy podstatné. Řada scén potom vyznívá jinak, přestože někdy opakuje z knihy větu po větě, čímž navenek budí dojem věrnosti předloze. Další větší změny pak už přímo vkládají postavám do úst věci, které by neřekly, a množství těchto okamžiků během jednotlivých dílů postupně narůstá, až mne to nakonec stálo dost úsilí shlédnout celou sérii až do konce. Film je až příliš poplatný současnému vkusu a konzumu, řekla bych. Co do atmosféry, je to takové hraní si na Rusy. Celkově to vzbuzuje dojem typické západní představy v duchu ,, My si myslíme, že Rusové jsou takoví a takoví, a ruská povaha je podle nás asi takováhle, a tak to tak zahrajeme." Bohužel z toho čiší nepochopení a prázdnota. Ten rozdíl krásně ilustruje scéna, v níž Nataša tančí. V této sérii se představitelka Nataši točí jako na obrtlíku na jakousi melodii takřka cikánského rázu, aby byla jakože temperamentní. Naproti tomu Savaljevin tanec je sice také temperamentní, ale zároveň je elegantní, vznosný a hrdý. A není to pouze tím, že Savaljeva byla baletkou, jde o zachycení ruské duše v tanci, právě to, co se dle knihy Nataše tak povedlo a nadchlo její pozorovatele. To samé konec konců platí i pro scénu Dolochovovy sázky. Tam, kde ve všech ostatních adaptacích jde jen o vyškrábání se opilce na okno, je v ruském filmu Dolochov (který byl až do té chvíle jediný střízlivý a který podle knihy pil-li, nikdy nebyl opilý, a který si svou odvahou, prudkostí i rozvahou v případě nutnosti získal navzdory prostému původu větší respekt u kolegů z regimentu než lidé s bohatstvím či ministerským tatíčkem za zadkem jako Kuragin a Rostov) opravdovým důstojníkem carské armády, chvástá se, ale je také ostrý, přesný a i tu láhev v závěru odhodí s grácií, protože on je přece grand. Zkrátka divák mu věří, že je tím, kým je. A takovýchto rozdílů a nevěrohodného či slabého ztvárnění situací je vícero. Ráda bych pochválila v tomto seriálu alespoň kostýmy, ale u ženského osazenstva by se o jejich historičnosti dalo leckdy pochybovat. Hudba sice zapojuje ruské chorály, ale svou jednotvárností v podstatě ubíjí a vytváří až ponurý dojem. Kamera je pěkná a je zde zjevná snaha o výběr co nejlepších lokací. To má do jisté míry tato série společné s předchozí z roku 2007, nicméně v obou dvou tato snaha spíše pobaví než nadchne. Když totiž divák vidí, že Natašin první bál se koná v Kateřinském paláci v Carském Selu, nebo že domovem knížete Vasilije Kuragina není nic menšího, než carský palác v Petrodvorci, docela se nasměje. Jde o památky tak slavné, že je zná každý, a je to prostě mimo mísu. Ale to je mezi ostatními problémy naprostý detail. A konečně to nejpodstatnější. Chybí zde filosofický rozměr Tolstého románu. Je zde prakticky redukován na Bezuchovovo tápaní končící konstatováním, že po všem zlém nakonec přijde zase to dobré, a toť vše. Ale to je zatraceně málo. Takže O ČEM ŽE JE VE SKUTEČNOSTI VOJNA A MÍR a proč je to dílo tak nadčasové? Není o krutosti a absurditě války ani o kariérismu, protekci a konexích, kteréžto dva motivy jsou v celém díle zastoupeny asi nejsilněji. Není ani o milostných pletkách na pozadí války, neboť ty jsou v zásadě podružné, jen jakousi omáčkou. Vojna a mír je o hledání smyslu života, o nalezení štěstí uprostřed zmaru a utrpení, štěstí, které není založeno na vnějších okolnostech, ale vychází ze samotné existence, z podstaty člověka jako takového. Ta vojna v názvu není jen válkou na bitevních polích, ale bojem člověka se sebou samým v jeho nitru. A ten mír není jen mírem stvrzeným podpisy potentátů, nýbrž je oním mírem, jehož člověk dosáhne poté, co si na základě nějakého hlubokého vnitřního prožitku uvědomí svou vlastní jednotu s absolutnem. To je to, k čemu dojde nakonec Bezuchov. To je to, co pochopí před smrtí Andrej Bolkonskij. A TO JE VE SKUTEČNOSTI PODSTATOU TOLSTÉHO ROMÁNU. Odpovídá to i autorovu chápání evangelia, které vyjádřil o řadu let později v jiném díle. Tolstoj, který studoval východní náboženství, kritizoval církev a vnější projevy bohouctívání, a který kvůli tomu skončil na listině heretiků, chápal Syna Božího jako každého, kdo v sobě dokáže probudit skutečné poznání Boží přítomnosti v sobě samém, takový člověk pak nemůže jednat jinak než z lásky, a Království Boží tak není nějakým okamžikem v budoucnosti po zániku světa, ale existuje tady a teď v srdcích lidí, kteří mají toto poznání a podle něj ve svém životě jednají. Nejde tedy ani o slepou náboženskou oddanost, hloupý fatalismus či opakování obvyklého zjednodušeného tvrzení, že ,, dobro vše vyřeší". Jde o poznání síly přesahující vše, niternou víru a jednání člověka, který v rámci svého duchovního vývoje dospěl do bodu, v němž už ze své podstaty prostě nemůže konat jinak. Tuto vnitřní víru, pokorné odevzdání se do vůle Boží a hlubokou vděčnost za vše, i za to zlé, co nás v životě potká, spolu s praktickým pozitivním jednáním ostatně ztělesňuje ve Vojně a míru Platon Karatajev. Doporučuji tedy všem přečíst si knihu, není nudná ani těžká, jak se o ní tvrdí. Těch circa 1600 stran se čte samo. A každý čtenář si v ní něco najde, hluboké filosofické myšlenky, historické úvahy, s nimiž lze souhlasit nebo polemizovat, popis ruské aristokracie (autor sám z této vrstvy pocházel), věrohodný popis války (autor se účastnil osobně Krymské války) i střetu s Napoleonem (autor studoval dobové prameny a hovořil údajně s tehdy ještě žijícími pamětníky). Navíc Tolstého občasná ironie, s níž glosuje tehdejší společnost, místy dokonce lehce připomene satirický styl Jane Austen. Je to plným právem jedno z největších děl nejen ruské, ale i světové literatury. Proto čtěte a nedělejte si o něm obrázek pouze z takovýchto a ještě horších adaptací, které jeho kvalit nedosahují. Z filmových adaptací mohu doporučit pouze verzi sovětskou, ovšem ani ta není srovnatelná s knihou, a mimo to předpokládá u diváků dokonalou znalost literární předlohy, neboť vypouští dobrou polovinu obsahu. Vrátím-li se na závěr k tomuto britskému seriálu, dám jednu hvězdičku za snahu vložit do něj přece jen většinu důležitého děje z knihy, dále půl za představitele Nikolaje Rostova, který mne dokázal na chvilku přesvědčit, že je ruský voják, sice jen asi na 3 vteřiny, ale zato jako jediný, půl hvězdičky za pěknou kameru a jednu za těch pár dobrých i dojemných momentů a za to, že jde po Bondarčukovi o nejlepší adaptaci, což ovšem bohužel nevypovídá tolik o kvalitě tohoto snímku, jako spíše o celkové bídě všech ostatních. Takže tak 3 hvězdičky, víc ne. Nemohu se totiž zbavit pocitu, že navzdory líbivému zevnějšku a předstírání, že jde o věrnou adaptaci Tolstého díla, je tento film přece jen tak nějak plytký a povrchní.

    • 7.1.2021  16:55
    Vojna a mír (1966)
    ****

    K slavnému zpracování Sergeje Bondarčuka jsem se dostala bezprostředně po dočtení knihy a bylo zároveň první adaptací, kterou jsem viděla. Mé nadšení z knihy vystřídaly poněkud rozpačité pocity, neboť jsem měla zpočátku dojem, že kromě představitelů Marji, Dolochova, starého knížete Bolkonského a Anatola Kuragina, kteří byli zvoleni typově skvěle a projevem odpovídali knižním postavám, se mi ostatní do rolí moc nehodí. Andrej byl příliš zachmuřený až protivný, Bezuchov mi připadal jako příliš veliký trouba a Nataša hystericky přehrávající, k tomu mrtvolná atmosféra na začátku prvního dílu, otravný ruský překlad francouzských vět v podání jediného dabéra (kupodivu vesměs jen v prvním díle a jen někdy, kdo ví proč), pocit, že někteří herci role jen odříkávají, a co vůbec kdo na této verzi vidí. Zkrátka měla jsem řadu pocitů, které mají i mnozí jiní komentátoři. Nicméně od druhého dílu (respektive už od poslední třetiny prvního dílu, konfliktu Bezuchova s Dolochovem) se situace změnila, série nabrala jiný charakter a i Tichonov byl od skvělé scény na plese a svého prvního úsměvu tím pravým Andrejem Bolkonským z knihy. Po shlédnutí většiny ostatních adaptací (USA 1956, 2007, VB 2016), v některých případech až na úrovni paskvilu, musím objektivně konstatovat, že tato verze je bezkonkurenčně tou nejlepší a zároveň až dosud jedinou akceptovatelnou. Má ovšem jeden zásadní problém, a sice očekává od diváků detailní znalost knihy. Nejde totiž ani tak o kompletní zpracování děje, jako spíše o výběr scén, které režisér pokládal za důležité. Řada jiných podstatných zde chybí, vlastně chybí tak polovina děje. Divák neznalý knihy tak nebude spokojen, neboť se bude ztrácet v ději, unikne mu vývoj některých postav a hůře si k nim bude vytvářet citový vztah. Čtenář knihy také nebude bezvýhradně spokojen, neboť bude mít palčivý pocit deficitu. O velkolepých scénách bitevních zde hovořili mnozí. Jsou vskutku dechberoucí, za sebe musím říci, že nejúžasnější je efekt zvukový. Reálnější zážitek z bitvy, než když se přímo do kamery řítí více než stovka koní a i přes místy výraznou hudbu je slyšet, jak se doslova třese země, mít člověk snad už ani nemůže. Diváka z toho až mrazí. Bondarčuk ovšem vítězí i ve scénách komorních. Jakmile člověk přestane číst titulky a zaposlouchá se do ruštiny a rozumí hercům, uvědomí si náhle, jak je řada scén zahrána vlastně dobře a se spoustou emocí. I Bezuchov samotného Bondarčuka, ač starší než v knize, je v některých momentech dokonalý. Savaljeva je také ze všech představitelek této postavy pořád tou nejlepší Natašou a některé klíčové scény s ní jsou vynikající, Tichonov je jediným možným Andrejem. Již zmínění představitelé Anatola, Dolochova, Marji a Nikolaje Andrejeviče Bolkonského jsou absolutně perfektní. K tomu jsou scény mnohdy zpracovány do detailu s ohledem na knihu, takže řada jich funguje doslova jako její ilustrace. Bondarčuk je také jediný, kdo se pokusil dostat do filmu podstatu a smysl celého románu, jeho hluboký filosofický rozměr. Bohužel tak činí většinu času přes voiceover (i když upřímně leckdy by to bylo obtížné udělat jinak bez větších zásahů do děje), což snímek místy poněkud zmrtvolňuje. Asi nikdy nepřestanu litovat, že Bondarčuk nenatočil delší adaptaci, do níž by vložil celý obsah románu, a mohl tak dát i větší prostor postavám, které o něj obral. Vznikla by tak kompletní a téměř dokonalá verze Vojny a míru a další děj by zároveň rozrazil pasáže s voiceoverem, kterého už by nebylo rázem tolik. Na tomto filmu je obdivuhodná i práce s kamerou, od drobností jako je natočení kamery a její trhnutí při Dolochovově zavrávorání pro vyvolání pocitu nestability až po dvojexpozici a letecké záběry. Strčí do kapsy nejen mnohé tehdejší filmaře, ale i většinu současných s veškerou jejich počítačovou technikou, o jaké se tvůrcům v šedesátých letech ani nesnilo. Nedávno jsem viděla dokument o natáčení této série a je vidět, jak herci a komparzisté (zahrnující v rámci celého filmu i veliké množství dobrovolníků) skáčí na koních přes příkopy, řítí se do hořících trosek, bylo vidět filmaře zakryté namočenými plachtami projíždějící v bezprostřední blízkosti hořících domů, z nichž jsou na ně prudkým větrem doslova metány veliké kusy popela a zuhelnatělého dřeva. Klobouk dolů za tu práci a velikou odvahu všech, kdo se na tom podíleli. Dnes už nikdo nenatočí bitevní scény ani vypálení Moskvy tak, jak je natočil Sergej Bondarčuk, protože už by to neprošlo ani přes kontrolu bezpečnosti práce. Navíc je množství scén v tomto filmu velmi estetických, takřka jako malby, a to včetně těch bitevních, viz například koně vynořující se z oblaku zvířeného prachu, viz celý výjev Natašina prvního bálu atd. Hudební doprovod je také skvělý. K tomu není z filmu cítit sovětská propaganda, velikost ruského lidu a oslava jeho vítězství nad Napoleonem je již v knize, stejně tak úvodní i závěrečná věta snímku o spojení dobrých lidí proti spojenectví lidí zlých, ač se v té době možná hodila do krámu, je ve skutečnosti citací Tolstého. Přece jen byla už druhá polovina 60. let a možná, že více než Studená válka se v tomto filmu odráží válečná zkušenost druhé světové války, kdy Rusové za cenu obrovských ztrát odrazili německé vetřelce. Co říci na závěr? Osobně doporučuji přečíst si knihu, její hodnocení a podstatu jsem popsala v komentáří u nejnovější britské verze z roku 2016. Pokud se již rozhodnete Bondarčukův film shlédnout, doporučuji prokousat se přes první díl, který může svou délkou a pojetím odradit či nudit. Přesto neexistuje jiná adaptace, kterou bych mohla s klidem doporučit, a nejsem si ani jistá, jestli po nějaké jiné vůbec ještě toužím. Obávám se, že Bondarčukova verze navzdory svým nedostatkům nepřekonanou už zůstane, a snažit se ji překonat možná ani není na místě.

    • 7.1.2021  16:48
    Vojna a mír (1956)
    *

    Absolutně nechápu zdejší hodnocení. Kdyby to byl milostný snímek z prostředí Divokého západu, asi bych řekla budiž. Jako zpracování skvělého Tolstého románu a jednoho z nejlepších děl světové literatury nikdy. Mluvit o věrnosti předloze jde v případě prvního dílu dost těžko, v druhém je to o něco lepší. Herci nehodící se pro své postavy (včetně Audrey Hepburn, na kterou se jinak kdykoli ráda podívám např. v Prázdninách v Římě), místy toporné herectví některých zúčastněných spojené leckdy ještě s patosem, typický americký projev všech, nevěrohodné papundeklové kulisy, nerespektování historických faktů, otřesné kostýmy, bitvy ve stylu ,, deset vojáků kráčí někam do křoví" vyloženě směšné, snaha o podchycení filosofického rozměru díla nulová. Ne, ne a ještě jednou ne! Srovnám-li jen s o deset let mladší Bondarčukovou verzí (ač také není dokonalá a mám k ní výhrady), srovnávám nesrovnatelné. Tohle vítězství ve Studené válce je na straně Rusů, a to plným právem. Apeluji na všechny komentátory, přečtěte si knihu, stojí za to. Je plná hlubokých myšlenek a není ani těžká ani nudná, jak se traduje. A také jde podle mého názoru o daleko lepší dílo než častěji čtená Anna Karenina. Pouze vyžaduje cvik číst větší množství textu a schopnost mu porozumět, což obojí bohužel mnoha lidem dnes už chybí. Doslova mne totiž děsí, když pak čtu v komentářích u této i některých dalších nepovedených adaptací tohoto díla, že od Tolstého nelze stejně očekávat nic než nudu, a že člověk z filmů jako je tento, získá představu, o čem že to Toltoj psal. Věřte mi, nezíská! Tento film je naprostou ztrátou času a neomlouvá ho ani doba vzniku. Jednoznačně nejhorší adaptace Tolstého románu, kterou jsem až dosud viděla.

    • 7.1.2021  16:46

    Při prvním shlédnutí této komedie jsem měla mírně rozporuplné pocity, na řadě míst jsem se zasmála, ale zároveň mi zpočátku svým zvláštním projevem zcela neseděl představitel Dětočkina. Ovšem záhy jsem si zvykla a musím říci, že s každým dalším shlédnutím a i poté, co jsem si přeložila každou větu scénáře, se mi tento film líbí víc a víc. Oceňuji nejen výborný komediální projev všech aktérů, ale i detaily, které člověku napoprvé uniknou. Snímek nemá hluché místo, skvěle odsýpá a nechybí ani závěrečná tečka. Komedie až parodie (ovšem nijak třeskutá), která kritizuje společnost, v níž každý krade a podvádí, a kde je tak zloděj aut jeden z mála čestných a charakterních lidí, která si utahuje z kriminálního žánru jako takového a zároveň si dělá legraci i z pánů soudruhů, kteří vědí, o čem je herecká profese a jak se má dělat kultura. Skoro se divím, že v té době a k tomu v Sovětském svazu něco takového prošlo. Asi jim to ve schvalovací komisi nedocvaklo. Velice pohodový a příjemný snímeček, který jsem si zařadila mezi své oblíbené.

    • 7.1.2021  16:44

    První, co mne po shlédnutí tohoto filmu napadlo, bylo, že by se tak jako jeho ústřední píseň mohl jmenovat Něžnost, protože byl celý obestřen nádechem něhy. A jak teď vidím z komentáře níže, nejsem jediná, kdo měl tento pocit. Nádherná, neskutečně citlivá záležitost a jeden z nejkrásnějších snímků ve svém žánru i mimo něj, jaký jsem kdy viděla. Snímek, po jehož shlédnutí pociťuje člověk v srdci smutek, ale zároveň ho naplňuje příjemný pocit, že viděl něco překrásného. Film o jednom kratičkém osudovém setkání, které hrdince nastaví zrcadlo, o osamělosti, splynutí duší v jediném okamžiku, věrnosti, smyslu pro povinnost, ale také o tom, že největším vězením nejsou zamčené dveře, ale vězení naší vlastní mysli a výchovy, kvůli kterému můžeme propást šanci na štěstí a na lásku. Velmi jsem si přála, aby to dopadlo jinak, i když jsem věděla, že nedopadne. Samotný příběh je ve skutečnosti velice prostinký, ale v té jednoduchosti je právě to kouzlo. Tatiana Doronina se své role vesničanky znající jen prostředí své vesnice zhostila skvěle a je zde vskutku krásná. Oleg Jefremov tu působí jako neskutečný sympaťák a jeho touha po Njurce je v některých chvílích doslova hmatatelná. Vše je skutečné, jako by to ani nehráli, divák jim věří doslova každý nádech, atmosféra by se leckdy dala krájet. Výborní jsou ovšem i představitelé dalších rolí, zejména uzbecký dědeček byla křehkost a laskavost sama. Film je doplněn velmi pěknou a vhodnou hudbou, která mi zněla v hlavě ještě dlouho. Snímek existuje v původní černobílé i nově kolorované verzi, osobně doporučuji pro první shlédnutí černobílou. Zatímco kolorovaná verze nabízí větší pocit reality a přítomnosti diváka v ději, černobílá zdůrazňuje artové kvality snímku, krásu jednotlivých záběrů, a podobně jako dává černobílá fotografie vyniknout tvarům, nechává černobílé provedení bez rušivého elementu barvy vyniknout citům. Co říci na závěr? Příklad filmu s perfektním scénářem promyšleným do detailu až po poslední větu, perfektně natočeného do posledního záběru a perfektně zahraného všemi zúčastněnými.

    • 7.1.2021  16:40
    Vraždy v Oxfordu (TV seriál) (2006)

    Původně mne tento seriál také přitáhl díky Vraždám v Midsomeru, a měla jsem tudíž tendenci tyto dva filmové počiny srovnávat, ovšem navzdory podobnostem se oba v řadě věcí i dost liší, takže by to bylo nefér. Seriál Lewis je pojat o poznání vážněji než Vraždy v Midsomeru (mám na mysli ve srovnání s díly s původním Barnabym), jakkoli určitý jemný humor zde nechybí. Hlavní trio v podání osamělého mrzouta inspektora Lewise, podobně osamělého a poněkud neproniknutelného seržanta Hathawaye (který je narozdíl od parťáků Barnabyho ve Vraždách v Midsomeru stejně schopný, někdy i schopnějším členem týmu, a díky své záhadnosti snad i o trochu zajímavější postavou) a patoložky Laury je sympatické, ústřední dvojice se navíc velmi dobře doplňuje. Psychologicky je série propracovanější než Vraždy v Midsomeru, divák se obeznámí s detaily ze soukromí obou hlavních postav, ovšem bez přílišného zabředávání do nich či v současnosti tak běžného až pseudopsychologického tlačení na pilu. Patrný je též vývoj jejich vztahu (Zde oceňuji i tu drobnou závěrečnou vtipnou pointu v posledním díle.). To vše způsobí, že si k nim divák může vytvořit vztah, a díky fungující chemii mezi hlavními postavami opravdovosti jejich přátelství věří, což je značné pozitivum, neboť se to zdaleka nepodaří v každém seriálu. Lewis rovněž vytváří určitý příběhový oblouk, který má začátek i konec, přičemž je patrné, že tento konec byl zamýšlen od samého začátku, a není pouze snahou o nějaké ukončení. To vytváří pocit uceleného konceptu. Prostředí Oxfordu, ač je geograficky velmi blízko cotswoldským vesničkám, působí také jinak. Rovněž zdejší skladba podezřelých a pachatelů se liší, vesměs jde o studenty a profesory z jednotlivých oxfordských kolejí či jejich rodiny, případně přátele. To na vyšetřovací tým klade mnohdy větší intelektuální požadavky, které zpravidla splňuje Hathaway jakožto absolvent theologické fakulty konkurenční Cambridge disponující klasickým vzděláním. Do určité míry přítomný multikulturalismus nepůsobí v kosmopolitním oxfordském prostředí rušivě, a pokud mne paměť neklame, s výjimkou jediného dílu nemá rasová ani sexuální identita podezřelých pro vyšetřování žádný význam. Dalším plusem je, že kromě dvou odporných momentů ve dvou dílech je většina vražd provedena běžným způsobem, a seriál tak není nijak drastický. Ač jsou některé díly lepší a některé možná o něco slabší, díky jejich relativně malému počtu nedochází k přílišnému kolísání kvality ani k takovému úpadku, k jakému po kompletní výměně obsazení a změně celkového ladění a stylu došlo právě u zmíněných Vražd v Midsomeru. Český dabing je dobrý, osobně mi vyhovuje více, dokonce bych řekla, že má v některých chvílích větší šťávu, navíc představitel Lewise má pro můj sluch narozdíl od Foxe v originále poněkud nepříjemnou barvu hlasu, ale to je věc vkusu a zvyku. Celkově tedy pohodová záležitost z krásného prostředí s příjemným obsazením, na kterou se někdy ráda podívám znovu. S detektivem Morsem, jehož pokračováním tento seriál má být, nemohu srovnávat, protože se na jeho shlédnutí teprve chystám.

    • 31.1.2020  17:39

    The Intended jsem si pustila v rámci sjíždění Fieldovy filmografie a musím říci, že je to dost zvláštní film, velmi tísnivý, takřka depresivní, plný zvrácených a nezdravých vztahů, pochopitelně kromě vztahu obou hlavních hrdinů, kteří jsou ještě možná s některými domorodci jedinými normálními osobami v osadě. Následující komentář bude SPOILER, v němž převyprávím kromě úplného závěru obsah filmu, který konec konců chybí i ve zdejším popisu, a z něhož si ti z Vás, kteří nehodlají či se obávají film shlédnout, mohou udělat obrázek. Děj začíná příjezdem mladého zeměměřiče Hamishe a jeho o poznání starší, již kdysi vdané, snoubenky Sáry do obchodní stanice ztracené kdesi uprostřed deštného pralesa v Malajsii. Hlavní pár se velmi miluje, byť hrdinka nedokáže zapomenout na předchozího partnera, a oba doufají, že za pár měsíců v džungli si vydělají dost peněz na společné živobytí. Netuší ovšem, že se dostali do pasti. Stanice je vedena bezohlednou vdovou Mrs. Jones, tvrdou podnikatelkou a již od pohledu nebezpečnou ženou, zbytek osazenstva tvoří její duševně vyšinutý a jí ovládaný syn William, který trpí pocitem nedostatku lásky a je od počátku přitahován k Sáře, dále je tu její hrubiánský synovec v podání nám dobře známého inspektora Jappa z Poirota, vyčerpaný starý kněz, stará slabá chůva Irina bezmězně milující Williama jako poslední přeživší dítě a sloužící mu k ruce dokonce i v jeho sexuálních potřebách, mladý místní tlumočník a příslušnící domorodého kmene, na jejichž ochotě spolupráce v obchodu se slonovinou závisí ekonomická situace a de facto samotná existence stanice. Opustit osadu přitom není možné, neboť jediná cesta je po řece, jejíž koryto se znovu naplní až za pár měsíců v období dešťů. Poté, co Mrs. Jones zamítne Williamovi vytouženou cestu do civilizace a zároveň se chystá stanici odkázat svému synovci místo svému synovi, probudí se v dosud ušlapovaném Williamovi nenávist a skrytá agrese a svou matku zavraždí, respektive umučí, protože ve snaze hodit její smrt na domorodce ji nechá svázanou v lese zabít mravenci. Kněz, který pozná pravdu, následně spálí všechny peníze, celé Williamovo dědictví, takže mladý pár, aniž by to tušil, již nemá naději na jakýkoli výdělek. Krizi završí ukončení spolupráce ze strany domorodců. William jako nový šéf stanice přesto donutí mladého muže dokončit průzkumné práce v pralese, což jej téměř stojí život. Irina mezitím prozradí Sáře, že William nemá již žádné peníze, zároveň ukradne Sáře zálohu, kterou snoubenci dostali, a slíbí jí veškeré své úspory výměnou za to, že potěší Williama, který dle jejích slov ještě nikdy nebyl se ženou. Sára nejprve odmítne, ale posléze nabídku přijme výměnou za záchranu Hamishova života. KONEC SPOILERU. Jak jsem již řekla, snímek je dosti ponurý, zároveň poněkud dlouhý bez výraznějšího spádu (až jsem si říkala, zda není natočen podle nějaké knihy), jakkoli pomalé vyprávění svým způsobem pomáhá vyvolat v divákovi pocit onoho nekonečného mnohaměsíčního čekání na odchod. Přes svou délku zároveň tak nějak nedovolí divákovi neshlédnout jej až do konce. Atmosféra je dobrá, divák se celou dobu obává nadcházejícího zločinu a přitom ví, že přijde, má strach o hlavní hrdiny, vlhko a dusno, špína i hmyz, vše je hmatatelné. Herecké výkony všech zúčastněných jsou vynikající a naprosto uvěřitelné, z hereckého hlediska šlo zejména pro hlavní herečku (a zároveň spoluautorku scénáře) vystavenou mezním situacím, ale konečně i pro ostatní aktéry, jistě o zajímavou příležitost. Zejména osobnosti Mrs. Jones a Williama vyvolávají strach a odpor, ač nejde o horor, v jeho případě pak i jistý soucit. Uvítala bych jednoznačnější (třeba i jen díky drobnému detailu jako pohled, dotek či úsměv) konec, který se mi zdál po tom všem poněkud useklý. Možná, že i název filmu v sobě jistou nejednoznačnost skrývá, intended odkazuje na snoubenku, nevěstu, kteréžto slovo zde i opakovaně zazní, zároveň jde o něco úmyslného, záměrného, a o úmyslech a záměrech je vlastně celý tento film. Co jsem v něm postrádala, byla podrobnější informace o předchozím životě mileneckého páru, snad i u některých dalších postav by nebyl na škodu. Za sebe hodnotím The Intended spíše jako průměr, žádná strhující záležitost, která by člověka nadchla, ačkoli jde o snímek, na který asi nezapomenu. Zároveň jde ovšem o počin, který netoužím nijak zvlášť vidět znovu.

    • 31.1.2020  17:34

    Překvapivě dobrý film, který nutí diváka k zamyšlení a zaslouží si být oceněn i jako jeden z mála počinů na toto téma. Zároveň mne ovšem nedokázal přesvědčit, že vytvoření Židovského státu, nebo při nejmenším jeho vytvoření tímto způsobem, nebyla chyba. Z historického hlediska byla oblast Syropalestiny vždy místem bojů a tavicím kotlem mnoha kultur. Izraelité sami nejprve krvavě dobyli Kenaʽán na původním obyvatelstvu, pak byli odvlečeni do zajetí, vrátili se, byli okupováni cizí velmocí, načež nakonec skončili rozprchlí v diasporách po celém světě a na někdejším území Izraele žily po staletí jiné národy. Po druhé světové válce generace přeživších pochopitelně zatoužila po vlastním státu a velmoci, které měly patrně černé svědomí kvůli holocaustu, jim jej velkoryse daly, vždyť konec konců neukrajovaly ze svého. Opomněly přitom jaksi fakt, že pro Palestince to znamená rozdělení jejich země a násilnou ztrátu území, na němž žili po mnoho generací. Dnes stát Izrael podporovaný USA neváhá bombardovat Libanon, nadále okupuje palestinské území a nerespektuje danou hranici, minimálně 2-3 generace Palestinců žijí v uprchlických táborech a na vlastní stát, který jim byl slíben čekají již několik desítek let. Tato křivda a zásadní nespravedlnost společně s řadou dalších faktorů je pak semeništěm pro různé islamistické radikály vychovávající z mladé frustrované generace sebevražedné teroristy, a kolotoč násilí tak nadále pokračuje. Oko za oko, smrt za smrt. Nevlastní bratři (dle Bible Židé i Arabové jako synové Abraháma) se zabíjejí navzájem. Přitom mnozí Arabové a muslimové na Blízkém východě či v severní Africe by vám ještě před pár lety běžně řekli, že nemají nic proti Židům jako takovým, jen proti státu Izrael. Jak je tomu nyní, netuším, po všem tom chaosu, IS, uprchlické krizi a za rostoucího antisemitismu i v Evropě. Zároveň je pochopitelná (alespoň ve filmu je to cítit) touha Židů moci konečně aktivně bojovat sami za sebe, po staletí pogromů a poté, co jen pár let předtím nemohli než jít jako ovce na porážku po miliónech, aniž by s tím mohli doopravdy něco dělat (Samozřejmě s výjimkou židovského odboje, který tímto nemám v úmyslu nikterak shazovat, jen ty možnosti byly pro většinu prostě omezené). Pochopitelná je ve snímku i jejich neochota čekat. Nicméně postoj Arabů a Palestinců je zde stejně tak pochopitelný a do značné míry oprávněný. Ačkoli ve filmu získávají chvílemi (jen chvílemi) o trošku více pozitivních bodů Židé, tak je nicméně zjevné, že se snímek snaží o vyrovnanost pohledu a neprezentovat žádnou stranu jako čistě pozitivní, nebo naopak negativní, což nelze než ocenit. Prostřednictvím Saʽída zobrazuje i Araby v lepším světle, než je na ně obvykle nahlíženo, a naopak prostřednictvím židovských vrahů masakrujících nevinné obyvatelstvo arabské vesnice rovněž negativní stránku Židů. Stejně tak zobrazuje statečnost mnoha Židů včetně odhodlání i obyčejných civilistů a prostřednictvím nejen Bobbyho i dobré srdce mnoha z nich. Fanatismus a nenávist je totiž přítomná v obou táborech, nejen v tomto filmu, stejnou měrou, jako jsou na obou stranách dobří a spravedliví lidé. Pokud tedy v tomto snímku někdo působí opravdu negativně, pak jsou to rozhodující velmoci a zejména Britové, kteří jsou tu vylíčeni, ovšem opět poměrně oprávněně, v opravdu nezáviděníhodném světle. Nejprve za první války zradili Araby v boji s Osmany, pak nás v Mnichově, dopustili vzestup Hitlera, a nakonec si umyli ruce i nad židovsko-palestinskou otázkou a ponechali celou situaci i samotné Židy svému osudu. Snímek zároveň pranýřuje velmi silně a citlivě nesmyslnost války jako takové a nutno říci, že tak činí bez nějakého násilného ždímání emocí diváka či jakéhokoli patosu, což je u amerického filmu překvapivé. Navzdory tomu, že film má takřka dokumentární charakter (byť možná není zcela prost nějakých těch chyb, ale to ať posoudí historici, specialisté na tuto problematiku), takže by bylo možné (a snad i vhodné vzhledem k aktuálnosti a malému povědomí o tématu) promítat jej v rámci výuky na školách, má zároveň dostatečně nosnou a uvěřitelnou osobní linku v podobě příběhu o skutečném přátelství amerického Žida Bobbyho a Palestince Saʽída i osudu jejich rodin a přátel. Zvláště první z nich se stává do značné míry neplánovaným účastníkem bojů, načež již není cesty zpět, jen bojovat a zabít, nebo být zabit. Oba přátelé jsou rázem nuceni stát proti sobě ve zcela absurdním boji, a oba následně zbytečně ztrácí své milované. Konec, ač se nejedná o happyend, je takřka dojemný. Snímek není na válečný film aní nikterak brutální či sadistický, vše je podáno naprosto uvěřitelným způsobem, což lze říci i o hereckých výkonech prakticky všech zúčastněných. Potěší i občasné použití hebrejštiny (které jsem nerozuměla) a arabštiny (které jsem částečně rozuměla), nejen angličtiny. Závěrečná pointa ukazuje jediný možný směr, kudy je nutné se vydat, a sice skrze smíření a vzájemné odpuštění si jednotlivců, neboť mír nikdy nelze dosáhnout zbraněmi. Násilí plodí jen další násilí, bolest jen další bolest, řešením je pouze láska, která nakonec jako jediná síla na světě dokáže překlenout úplně vše.

    • 11.1.2020  11:22

    Konečně po delší době příjemné překvapení, konečně jsem nebyla na Štědrý večer znechucena. Princezna a půl království mě pobavilo a místy i rozesmálo, a nejen mne. Řekla bych, že se nejedná ani tolik o pohádku, jako spíše o pohádkovou komedii s jistou nadsázkou, která se rozhodně nebere vážně a místy si utahuje lehce i ze svého vlastního žánru. I proto jsou některé věci dotažené až lehce do karikatury. Zápletka je poměrně originální, tedy alespoň v českém prostředí. Ne že by tato pohádka neměla chyby a opět některé nelogické okamžiky (například takovou ,, maličkost" jako je plán záchrany spočívající v návratu k nepříteli ve dvou (a možnosti nechat se odhalit), což zde slouží v podstatě jen k předvedení Honzových nově nabytých znalostí etikety, zarazilo mne např. i to, že hrdinové nezatarasí vyrážené dveře skříní a jiné drobnosti), nicméně vše přebíjí humor, který tentokrát není trapný a brousí trochu i do nějaké té satiry a parodie, svižné tempo, sympatické obsazení, hezké lokace a pěkná vizuální stránka. I nějaký ten laskavější a city nabitější okamžik by se tu našel. Dobrý výběr herců, princezna krásná a přesvědčivá, ačkoli povahově v příběhu zpočátku poněkud povrchní až (nebojme se toho slova) pitomá, neboť dá přednost od pohledu falešnému a sebestřednému gaunerovi neuvědomujíc si jaksi, že vybrané chování lze naučit, kdežto charakter nikoli. Totéž lze říci též o královských manželích (jinak roztomile zahraných). Prachařův padouch byl také výborný, odporný a komický zároveň, Marek Eben hraje de facto sám sebe, řada chvilek s ním je nicméně vtipná (Jen mne trochu překvapuje, že oslovuje hlavního hrdinu ,, Pane Honzo" místo ,,Pane Jene", které bych při jeho noblese a vzdělání očekávala spíš, totéž ostatně platí pro královský pár), a dokonce ani Pavla Tomicová, jejíž přítomnost mi kazila Četníky z Luhačovic, ani její zdejší manžel mi nikterak nevadili. Patrně proto, že tentokrát nebyl projev nijak přehnaný, ale byl relativně umírněný. Také Matouš Ruml v hlavní roli si svou proměnu z burana z vidlákova v elegantního gentlemana očividně užíval (zvláště prvních 15 minut s ním bylo výživných). A ačkoli mu to v této pohádce nesekne tak jako v Princezně a písaři (kde se líbil dokonce i mně), tak zdejší ohoz s kloboukem byl rovněž velmi dobrý. Ostatně mám pocit, že Matouš by měl historické kostýmy nosit i v běžném životě, neboť všechny ty haleny s širokými rukávy, kožené kalhoty, rokokové obleky, vysoké boty a dlouhé pláště mu sluší daleko více než civil a působí v nich mužněji. Navíc je poměrně málo herců, o nichž lze říci totéž, a ještě méně těch, kteří se v kostýmu umí pohybovat (napadá mně teď Jiří Dvořák či Vladimír Dlouhý). Takže pokud čtete tento komentář, Matouši, toto je určitě deviza, které by bylo záhodno využít. A pro ostatní recenzenty, kterým vadí Matoušova postava a jeho pro pohádky údajně nevhodný zjev: Co byl kupříkladu takový Neckář? Když porovnám jeho výšku, vzhled a herecký projev, tak to u mne Matouš Ruml vyhraje. A podobný typ s komikou a schopností utáhnout leckdy sám celý film nám v pohádkách chybí (co do komediálnosti by to utáhl Ivan Trojan, co do charismatu výše zmíněný Jiří Dvořák, ale ani jeden se už na prince nehodí). Závěrem lze říci, že Princezna a půl království nepřekonává sice Janákova Nejlepšího přítele, na němž jsem nedokázala najít chybu, ale patří určitě mezi nejlepší nebo alespoň nejzábavnější pohádkové výtvory posledních let.

    • 5.1.2020  22:25
    Princezna a písař (TV film) (2014)
    ****

    Tato pohádka je trochu jako noc a den, první polovina je velmi dobrá, místy skvělá, druhá v sobě pro změnu vrší blbost nad blbost. Začnu tou druhou, a sice problém vidím v množství nesmyslů a nelogičností, jako je mnohými zmiňovaná zhola zbytečná linie s Přibíkem (zde trestuhodně nevyužitým Jiřím Dvořákem), jehož přítomnost v bažinách lze vysvětlit snad jedině tím, že dvacet let bloudil po světě a teprve před čtvrt rokem se po návratu usadil v močále, protože neměl odvahu přijít manželce na oči. Jak vytáhl, umyl oba hrdiny a vypral jim (a to dokonce aniž by je probudil), nevíme nic. Nesmyslem je i samotné posílání pronásledujícího vojáka do bažiny (resp. rybníku), když hrdinové zjevně museli pokračovat po břehu. O vzájemném odloučení v bažině již mluvili jiní. Souboj ve skalách je také neuvěřitelný, neschopnost vojáků Janka porazit lze opět vysvětlit snad jen jejich obecnou neochotou ho zajmout a pouhým předstíráním boje na základě interní dohody s Herkulem. Pozoruhodná je též počáteční nulová aktivita rádce i armády po podezřelém zmizení krále. Samostatnou kapitolou je pak plán hlavních hrdinů v duchu "ohlásit se u hlavního padoucha a nechat se zatknout", aby se nakonec ukázalo, že nejhloupější hlavou je ta korunovaná, která místo veřejného označení vraha své ženy jej raději uvědomí o své znalosti o samotě a v přítomnosti dalšího zločince, aby ho oba mohli snadno zabít či unést. K tomu v celém filmu přistupuje řada drobných lehce iritujících momentů, některé i v první části, které nicméně divák zaznamená až při opětovném shlédnutí (např. narozdíl od Pyšné princezny nevyužitá záležitost s převlekem, král na můj vkus až příliš málo truchlící nad ztrátou jediného dítěte, v druhé části použitá,, nenápadnost" v pláštích, když jsem v celém městě jediný, kdo je nosí, je rovněž diskutabilní, zajímalo by mne i to, jak mohl Přibík poznat princeznu, když byl dvacet let pryč, po osvobození krále bych také čekala truhlu s okolo vysypaným sklem, když se s ní bezprostředně předtím házelo, ale to už je opravdu drobnost atd.). Poslední výtku mám ke slovníku, výrazivo typu kluci, holky apod. sem opravdu nepatří. Teď k pozitivům, kterými jsou zajímavá a neotřelá zápletka (ačkoli osobně jsem zprvu očekávala, že v truhle bude něco mnohem nebezpečnějšího než sklo od Swarovského, a tato temnější linie by se i s ohledem na poměrně strašidelný vzhled Norberta Lichého a pěknou práci se světlem ve sklepě nabízela), jakkoli následující vývoj v podobě odevzdání království a vlády je jen stěží uvěřitelný, a patří naopak k negativům. Druhým kladem jsou dobře zvolení tři padouši, jejichž vizuální i povahovou rozdílnost oceňuji. Maroš Kramár z nich vyniká asi nejvíce a je poměrně uvěřitelným vůdcem bandy. Zbytek obsazení rovněž nebyl špatný, byť Barbora Srncová na matku působí mladě (ale vzhledem k minimálnímu prostoru, který má, to nijak zvlášť nevadí) a Scapani je zjevem i chováním snad až přílišná karikatura, navíc podobných postav jsme už v podání Petra Nárožného (kterého mám jinak ráda) viděli už možná moc. Princezna je hezká a neobvyklá. Osobně si nemyslím, že princeznou musí být pokaždé blonďatá sedmnáctiletá konzervatoristka. Zde si neodpustím poznámku k některým zdejším recenzentům, komentáře typu přestárlá kobyla pokládám za sprosté a zajímalo by mě, zda byste je dokázali dotyčné zopakovat do očí. Ale internet snese vše bez ohledu na to, zda to někoho urazí či raní, že? Podle mého názoru byl výběr dobrý, neboť Monice a Matoušovi to herecky ladí, tvoří spolu sympatický pár, a vzájemné špičkování hlavní dvojice je ostatně tou největší devizou jak první svižné a zábavné části, tak celého filmu vůbec. A námitka, že tu nejde o opravdovou lásku? Upřímně i v těch omílaných Třech oříškách pro Popelku to bylo veskrze jen povrchní zalíbení. Hlavním tahounem Princezny a písaře, jenž drží z větší části tento film nad vodou, je pak samotný Matouš Ruml, kterému to zde sluší jako v žádném jiném snímku, a to jednak vizuálně díky oděvu, účesu i strništi, jednak díky charakteristice Janka jako drzého, troufalého, provokujícího a ironicky vtipkujícího šaška, ale zároveň odvážného hrdiny, zkušeného šermíře a ochranitelského a občas nesmělého jedince, kterážto kombinace je obecně přitažlivá. Navíc tato poloha přidrzlého komedianta Matoušovi sedí jako poklice na hrnec a je v ní doslova k sežrání. Má díky tomu právě tak akorát charismatu i šarmu nutného k balení namyšlených a paličatých princezen. Humor ve snímku rozhodně nechybí (viz některé scény jako šplh, rodinná večeře apod.) včetně trochy té romantiky (např. klasický pád do náruče či klasický noční táborák) i laškovnosti se sexuálním podtextem pro dospělého diváka (viz převlékárna). Snaha navodit některými kostýmy či okamžiky a detaily (jako např. jizva vypálená katem) tak trochu atmosféru Tří mušketýrů či Francie je zjevná, u závěrečného souboje na mne i díky hudbě na chviličku dýchla. Ostatně hudba je v této pohádce celkově velmi dobrá a vhodně doprovází jednotlivé scény, od orchestrálních kusů u dramatických a akčních chvil až po decentní spinet při recitaci básně. K tomu připočtěme ještě hezkou píseň se skutečně smysluplným textem u závěrečných titulků, mimochodem i pěkně a kvalitně pěvecky provedenou. Vizuální stránka je také velmi dobrá, zejména některé interiéry působily krásně dobově (viz již zmíněná rodina u večeře). Šerm zde působí skutečně akčně a jako šerm, až na ta zbytečná salta, byť kloubouk dolů za ně, jen je škoda v závěrečném souboji toho hloupého prvního (takhle zbytečně naběhnout soupeři na kord, no fuj!), které ubralo na efektu tomu druhému. Když to shrnu, jakkoli naší staré klasice se tento snímek pochopitelně nerovná ani omylem, jde přesto o vcelku příjemnou záležitost a jednu z těch lepších novějších pohádek bez čertů, zpěvu a vyložených trapností, která je nenásilně vtipná a milá. Škoda, veliká škoda, že to nevyšlo až do konce a že scénář nebyl po stránce logiky více dotažen. V některých okamžicích prostě tento filmeček pokulhává více, než by bylo zdrávo, v mnoha jiných je to mezi naší současnou pohádkovou tvorbou nadstandard. Přesto se s ohledem na výše zmíněné klady někdy ráda znovu podívám. 3,5*

    • 1.12.2019  20:55

    Ani nevím, kde bych měla začít. Snad tím, že snímek je dobré shlédnout o samotě, v zatemnělé místnosti a ve chvíli, kdy je na něj člověk naladěn, aby se na něj mohl vnitřně napojit. Pokud se mu to totiž podaří, je film skvělý. Osobně jsem ho neviděla v dětství, ale až jako dospělá, a je to nejspíš dobře. Není to v mých očích horor, jak se často tvrdí, ostatně myslím, že toto žánrové zařazení by mohlo některé potenciální diváky zbytečně odradit. Ano, jsou tu některé drastické scény, úvod v podobě obrazů ve stylu něco mezi surrealismem a Boshem, a celková atmosféra, která by žánru hororu odpovídala, ale horor to z mého pohledu přesto není. Daleko spíše je to sled poetických obrazů, imprese, psychologicky laděná fantasy v temném hávu a ve výsledku krásný a velmi dojemný příběh v duchu gotického románu. Zásluhu na tom má skvělá předloha z pera Františka Hrubína a scénaristy Oty Hofmana, režie Juraje Herze, který rovněž přidal do scénáře některé prvky, ponuré varhany evokující requiem za zaživa pohřbeného a krásná romantická hudba od Petra Hapky, výtvarná stránka a práce kamery a vynikající herecké výkony, jmenovitě pana Vosky v roli otce, a především dvou hlavních představitelů. Julie (Panna/Kráska) zde není moudrou světicí, nýbrž sice laskavou, ale zároveň obyčejnou naivní dívkou, která netouží po vdavkách, nicméně poté, co stráví ve snu noc v náručí pohledného muže a objeví novou část vlastního já, ráno roztouženě objímá sochy v zámku. Tato interpretace Krásky je uvěřitelnější, možná i sympatičtější, a umožňuje hlavní hrdince vývoj, z dívky v ženu, od pouhé zvědavosti a naivních představ po skutečnou lásku. Klobouk dolů před Studénkovou i Medveckou, kterým jsem věřila každý výraz i každé slovo. Nejdůležitější postavou je ovšem sám netvor, který je opatřen nezvyklou ptačí maskou. Ta není příliš děsivá (já mám ostatně dravé ptáky ráda), ale jeho krvavé pařáty děsivé skutečně byly. Celkově jde o originální nápad a svým způsobem velmi vhodný. Opět klobouk dolů před Vlastimilem Harapesem, který netvorovi místy vtiskl skutečně ptačí chování a pohyby. Ještě větší klobouk dolů před Jiřím Zahajským, kterému jsem věřila veškerou bolest i každý záchvěv duše, a jehož hlas je na konci tak neuvěřitelně něžný, bolestný a prosebný zároveň, že si neumím představit ženu, která by se k němu nevrátila i za tu cenu, že by zůstal navždy ptákem. Vnitřní dialogy netvora svádějícího trýznivý souboj mezi svými zvířecími instinkty a svou původní lidskou podstatou pak umožňují divákovi nahlédnout do jeho srdce tak, jako v žádném jiném snímku a adaptaci tohoto příběhu (která díky výše zmíněným tvůrcům v tomto ohledu překonává i textově shodnou starší československou verzi z roku 1971). Zdejší netvor je vskutku nebezpečný, zároveň ale trpící, osamělý i charismatický. Všude tam, kde jsou jiné filmy prázdné, je zde množství hlubokých citů, všude tam, kde jsou ostatní adaptace v lepším případě jen poetické či laskavé, je zde skutečné utrpení, úzkost a doslova mučivá potřeba lásky a přijetí. Panna a netvor je skutečně film plný strachu, strachu ze ztráty a zániku, ovšem nejen zániku v podobě fyzické smrti, ale i strachu ze ztráty milovaného člověka, strachu ze samoty i strachu z lásky samotné, která také znamená nevratnou změnu, po níž člověk jakoby už nikdy nepatřil pouze sám sobě, a které se oba hlavní představitelé nakonec brání jako v horečce. Není to rozhodně pohádka pro děti, ovšem nikoli kvůli hororovým prvkům, které mnozí diváci oceňují jako hlavní přednost tohoto snímku, ani kvůli sexuálnímu podtextu, nýbrž kvůli všemu tomu, co jsem napsala výše, a co může člověk pochopit až jako dospělý, potažmo dospělý, který v životě již něco zažil a něčím prošel. Ostatně pohádky byly málokdy určeny pro děti a příběh Krásky a zvířete pro ně asi nebyl určen nikdy. Závěr je pak vysloveně dojemný, s krásnou Hapkovou melodií, přičemž kombinace skvělé textové předlohy a Zahajského hlasu způsobila, že jsem se do netvora téměř také zamilovala, a dokonce jsem poprvé nelitovala jeho proměny v člověka, a to je co říci, protože Harapes není a nikdy nebyl můj typ. Důkaz toho, že charisma nespočívá jen ve fyzickém vzhledu, ale i v hlase, a že vnitřní krása dokáže udělat v očích druhého přitažlivým i někoho, o koho by člověk normálně nezavadil. Pokud snímek docílí u diváka takovéhoto pocitu či toho, aby ho film zasáhl a nezapomněl na něj, pak je to asi to nejvíc, co si může kterýkoli filmový tvůrce přát a čeho může vůbec dosáhnout. Panna a netvor možná není dokonalou adaptací Krásky a zvířete, uměla bych si představit méně rozpadlý interiér hradu, absenci bublajícího jezírka (které už na mne bylo příliš), skřetích sluhů (jejichž původ zůstal neobjasněn), vysvětlení netvorova zakletí, delší vzájemné poznávání se hrdinů a daleko lépe ztvárněné sestry jako ve snímku z roku 1971. Jako romantický film s lehce mystickým nádechem je ovšem dokonalý a všechny tyto věci lze nakonec pominout a odpustit. A čím více našich i zahraničních adaptací Krásky a zvířete poznávám, tím dokonalejší mi tento film připadá. Stejně tak čím více překvapených a nadšených komentářů zahraničních diváků čtu, tím větší cítím hrdost, že tento snímek vzešel právě z našich československých luhů a hájů. Jediné, co bych vytkla, je tak poněkud krátký závěr. Přílišné protažení by ho rozmělnilo, ale půl minuty navíc, třeba i jen v delším zopakování Juliina snu, by celek vylepšilo. Pro mne jde tedy dosud o nejlepší a rozhodně o nejemotivnější verzi tohoto příběhu, jakou jsem viděla, a proto navzdory zmíněným drobnostem udílím maximální hodnocení.

    • 1.12.2019  20:42
    Kráska a zvíře (TV film) (2012)

    Překvapivě příjemný film a dobré zpracování tématu, což mne u německé pohádky opravdu překvapilo. Hrdinka se s podobou Zvířete obeznámí bezprostředně po příchodu do hradu, dotyčný se k ní zpočátku chová značně hrubě, ale je zde dostatek prostoru na budování vzájemných sympatií a vztahu, takže výsledek nakonec působí zcela uvěřitelně. Hrdinka je skutečně krásná a hraje svou roli dobře, netvorova maska sice není příliš děsivá, ale navzdory své větší míře lidských prvků je zajímavá a na rozdíl od většiny směšných kočkopsů z jiných verzí umožňuje proměnu od nechutnosti po zalíbení, až je nakonec člověku v závěru líto, že dotyčný nezůstal raději v této podobě. Zasazení spíše do středověku snímku také prospělo. Linka se sluhy byla sice zbytečná, taktéž ta se zhrzeným nápadníkem, ale ani jedna nijak zvlášť neruší. Zajímavým motivem byl růžový keř a jeho spojitost s erbem a životem netvora, což dává trochu jiný rozměr a silnější důvod pro jeho vztek nad utrženou růží. Otec mi sice typově úplně neseděl, ale to až tak nevadí. Závěrečná proměna byla dobrá, jen jak jsem napsala výše, litovala jsem, že netvor nezůstal ve své zvířecí podobě. Obecně si myslím, že v případě verze s dominantním netvorem by pak i po proměně měl dotyčný působit silně. Osobně bych raději viděla někoho charismatického než typického jemného hezouna, jakého filmaři v rozličných adaptacích tohoto příběhu obvykle volí, nikoli chlapce, ale muže. Nicméně uznávám, že podstatně mladší ročníky, pro něž je film primárně určen, asi více ocení ty první. Ačkoli z mého pohledu tedy nejde o tak dobrý film jako Panna a netvor, jde o velmi pěkné zpracování a ze západních adaptací tohoto příběhu dosud nejhezčí, jaké jsem viděla. O sto procent lepší než novější francouzská konina i disneyovská zpěvohra a pro děti, pro něž Herzův snímek není, určitě jedna z nejlepších verzí této pohádky.

    • 1.12.2019  20:40
    Kráska a zvíře (TV film) (1971)

    Autorem předlohy je František Hrubín a scénáře Ota Hofman, většina monologů i dialogů je tedy obsahově totožná (a to slovo od slova) s pozdější Pannou a netvorem z roku 1978, a to až na pár detailů. Interiéry nezchátralého zámku jsou možná lepší a pro pohádku vhodnější než v druhé zmíněné verzi, naopak prosluněný exteriér zámku hodnotím jako nevhodný. Maska Zvířete v podobě kočkovité šelmy byla opět spíše směšná. Bohužel ani v tomto případě se o dokonalou verzi příběhu nejedná. Navzdory shodnému textu u mne pak vítězí Herzův snímek díky pro mne uvěřitelnějším citům a většímu emocionálnímu dopadu. V této verzi mi některé repliky připadaly lehce teatrálně pojaté, stejně tak Klem se nevyrovná Zahajskému s Harapesem. Šulcová, ač vskutku pěkná Kráska, je spíše prototypem ušlechtilé a moudré světice, Studénkové a Medvecké hodná, ale obyčejná, naivní dívka pro mne byla uvěřitelnější. Fišerova hudba zvláště v závěru je krásná a srovnatelná s Hapkovým Motivem Panny, ač ten se mi možná líbil ještě víc. Otcové v obou snímcích byli taktéž srovnatelně dobří, byť Voska mi seděl typově lépe. Co je podle mého názoru v této adaptaci lepší než v mladším filmu, jsou obě sestry hlavní hrdinky. A nápadník v podobě Josefa Kemra mne pobavil už svým štěkem v první scéně. Srovnám-li naše tři československé verze tohoto slavného příběhu, tak O Rozárce a zakletém králi je pohádka pro nejmenší děti, Kráska a zvíře z roku 1971 pohádka pro větší děti (až na tu závěrečnou milostnou scénu na koberci) a Panna a netvor fantasy v duchu gotického románu pro dospělé. Všechny však hravě předčí většinu zahraničních adaptací téhož tématu, které jsem až dosud viděla.

    • 1.12.2019  20:37

    Na úvod musím říci, že animovanou verzi jsem neviděla, tudíž nehodnotím jako člověk zklamaný z toho, jakým jejím remakem snímek je, ani jako divák nadšený z téhož. Hodnotím jako člověk znalý pouze základního příběhu. Tento film mi ovšem připomíná Kinder vajíčko, je to drahé, čokolády málo a uvnitř kýčovitá blbost. Téměř nulová chemie mezi Kráskou a Zvířetem, do určité míry i způsobená otřesným počítačovým vzhledem onoho přerostlého kozla, proti němuž i Azog působí uvěřitelněji (byť na konci jsem opět litovala proměny netvora), některé lepší momenty proloženy množstvím stupidního balastu v podobě scének s mluvícím nábytkem, písničky snad každých pět minut, které ruší i jakýkoli vývoj hlubšího citového vztahu mezi hlavními hrdiny, či ho dokonce přímo nahrazují (zamilovanost Krásky do Zvířete neexistuje v podstatě do chvíle, kdy se nám náhle prostě v písni sdělí, že teď už je mezi nimi něco víc, co tam dřív nebylo), Emma Watson jako Kráska vcelku dobrá, jeden povedenější zloduch, který se nicméně nikterak nevymyká z hollywoodských představ a obvyklých typů zloduchů, stejně počítačově neuvěřitelná krajina, typický kýčovitý disneyovský zámek, některé nelogičnosti (Zvíře se z podrápání vlky léčí dny, ale s čistým průstřelem hrudníku nemá problém skákat po střechách), dramatická hudba v momentech, kdy by bylo lepší ticho, neskutečně pitomý závěrečný souboj ve stylu Legolasových kousků atd. Čert vem genderovou vyváženost a rasovou korektnost, jen kdyby to mělo opravdový obsah a působilo to alespoň trochu realisticky. Obecně si myslím, že příběh Krásky a Zvířete je krásný, hluboký, a sluší mu spíše tajemnější a mystičtější provedení, nebo klasická pohádka s pozvolným průběhem, muzikál pokládám za dost nevhodné a nešťastné řešení, ačkoli od Disneye lze asi těžko očekávat něco jiného. Bylo mi téměř líto vidět takové herce jako Ian Mc Kellena a Emmu Thompson v podobném snímku, ale zřejmě šlo o nabídku, která se neodmítá. Zdejší nepřiměřeně vysoké hodnocení nechápu. Já dám jednu hvězdičku: čtvrt hvězdičky za nějaké ty stopy humoru a citu, čtvrt za Emminy taneční šaty, z designového hlediska zajímavé plesové náušnice a modrý kostým hlavního hrdiny v závěrečné scéně, v němž opravdu působil jako rokokové princátko, čtvrt za písničky, které působily ve filmu otravně, ale řada z nich byla hudebně i pěvecky povedená a mohly by fungovat dobře na divadelních prknech, a čtvrt za chvályhodnou snahu přimět děti číst knihy jako hlavní hrdinka. Celkově však mnoho povyku pro nic. Díky Bohu za Pannu a netvora.

    • 1.12.2019  20:33

    Toto zpracování Krásky a zvířete odpovídá obvyklému rámci západních adaptací, to jest Belle od počátku zná podobu netvora (s tím rozdílem, že v této verzi jí o něm otec řekne dopředu) a tráví s ním čas v zámku. Osobně mi sice mnohem více vyhovuje Hrubínovo zpracování vyskytující se v československých verzích, podle něhož si dívka zamiluje charakter a hlas, aniž by znala vzhled svého hostitele, ale proč ne. Ve své době byl tento film jistě převratným počinem, jenž ovlivnil mnohé pozdější tvůrce, ovšem tvrdit, že nezastaral by bylo přehnané, stejně jako tvrdit, že jde o dokonalou a lepší verzi než Panna a netvor, naše asi nejslavnější zpracování, které ke srovnání s touto pro změnu nejslavnější francouzskou adaptací přirozeně vybízí. S Pannou a netvorem tento francouzský počin srovnání nesnese, jakkoli na druhou stranu je film bezpochyby lepší než novější nesmysl z 2014 i kýčovitá disnyeovská zpěvohra z 2017. A není to záležitost vizuálního provedení, v tomto směru by si oba filmy mohly možná podat ruce, s tím, že jeden je pohádkovější a druhý hororovější. Je to onou velikou citovou hloubkou Herzova snímku, kterou Cocteauův film postrádá. Uvěřitelný vývoj vztahu a vznik skutečné lásky mezi hlavními protagonisty chybí, některé proslovy a dialogy mi obsahově nesedly (,, Já mám ošklivý vzhled, ale dobré srdce.“,, Neříkejte mi, pane, říkejte mi zvíře.“), zvlášť když byly vyslovovány Maraisem ve snaze o jakousi dramatičnost naprosto monotónním až pathetickým způsobem (viděno ve francouzském originále), takže chvílemi působily téměř směšně. Stejně tak jeho vlastní vnitřní zápas byl převážně pouze vysloven či se projevoval kouřem (který jsem místy nechápala) na rozdíl od naší verze, v níž jsme mohli nahlédnout do netvorova nitra, trpět a soucítit s ním. Když porovnám hlasový projev netvora v podání Maraise a Zahajského, srovnávám nesrovnatelné, stejně tak když porovnám Maraisův toporný pohyb (ačkoli byl patrně způsobem maskou, která mu nedovolila se hýbat) a skutečné ptačí pohyby Harapese, opět srovnávám nesrovnatelné. A totéž by se dalo říci i o Studénkové, Medvecké či Voskovi. Nemluvě o prapodivném konci, kdy to téměř vypadá, že Zvíře nevysvobodila láska, nýbrž další hamižný pošetilec, který se možná jako kdysi on vloupal, kam neměl, a jehož podobu na sebe mohl vzít. Nemluvě o nepotrestání zlých, potrestání možná nejméně negativní postavy z nich, Kráska miluje jeho i Zvíře a kouzla nemizí ani po zlomení kletby. Co lze pochválit je maska Zvířete, která sice nepůsobí až na vzácné okamžiky příliš děsivě, ale odpudivě rozhodně ano, a pak zejména vizuální zpracování a některé drobnosti ve scénáři. Cocteauův snímek obsahuje celou řadu opravdu zajímavých nápadů a řešení pro vytvoření magické atmosféry, která i do určité míry funguje. Stejně tak práce s kamerou je na mnoha místech výborná, se spoustou uměleckých záběrů a krásnou prací se světlem. To je zřejmě, soudě i dle obsahu většiny zdejších komentářů, hlavním důvodem pro podle mého názoru až příliš vysoké hodnocení. Bohužel jsou tyto zdařilé prvky tajemna obvykle setřeny nevhodnou hudbou, což je nešvar nejen tehdejších filmů. Době vzniku pak odpovídá i občas poněkud teatrální herecký projev. Paradoxně nejlepší z mého pohledu byla většina scén odehrávající se na statku, které některým komentátorům vadily, ale na mne působily zpravidla podstatně civilněji a tudíž uvěřitelně (v podání všech postav, sestry vskutku výborné), a měly pěknou atmosféru starých francouzských dobrodružných filmů. Když to shrnu, pěkný vzhled, vcelku dobrá atmosféra, ale pro mne citově přiliš chladné a sterilní. Možná, že s dobrým dabingem by film působil o něco lépe, kdo ví. Pro mne je vnitřní obsah vždy daleko podstatnější než pěkný vnější obal, a proto hodnotím pouze průměrem.

    • 21.10.2019  23:29
    Slzy, které svět nevidí (TV film) (1962)

    Příjemná drobnost, kvalitně zahraná všemi zúčastněnými, ne tak třeskutá jako Námluvy, ale milá.

    • 21.10.2019  21:57
    Medvěd (TV film) (1961)

    Tradičně dobrý herecký výkon všech zúčastněných (ačkoli podstatnou část tvoří Werichův monolog), přesto mne to nenadchlo ani nepobavilo tak, jak bych čekala dle zdejších komentářů. Bezpochyby kvalitní zpracování, ale možná mi tu chyběla chemie, takže to zalíbení na konci jsem jim nevěřila. Rozhodně nesouhlasím s tím, že Čechovovy Námluvy s Pivcem, Peškem a Chramostovou jsou slabší, podle mého názoru jsou naopak o stupeň, ne-li o dva vtipnější a údernější.

    • 21.10.2019  21:50

    Na úvod svého komentáře musím říci, že film je žánrově špatně zařazen. Nejedná se o kriminálku, což pravděpodobně stojí za zdejším poněkud nespravedlivě nízkým hodnocením. Divák totiž očekává klasický detektivní příběh, tj. úvodní zločin, pátrání kriminalistů, sledování stop a závěrečné poirotovské odhalení. Ničeho z toho se mu nedostane, takže je pochopitelně zklamán. Já dle popisu očekávala detektivku také, nicméně záhy jsem pochopila, že jde o psychologický snímek a vrcholně jsem si jej užila. Navzdory své delší stopáži mne nenudil ani na chvíli. Film sleduje pozvolnou proměnu člověka, jemuž do života zasáhne pokus o vraždu, který vede ke ztrátě důvěry, postupně mění jeho pohled na okolí a ničí jeho (již dříve nepříliš funkční) vztahy. Hlavní hrdina se v životě chová mnohdy jako necitlivý až arogantní a sobecký jedinec, takže motiv by měli mnozí, a možná trochu i podle hesla ,, podle sebe soudím tebe" tak dotyčný začíná pochybovat o všech lidech okolo až na hranici naprosté paranoie. Jak děj postupuje a atmosféra houstne, divák tápe spolu s hlavním hrdinou. Chce ho zabít kolega z práce? Nebo snad jeho zištný syn? Či snad snacha? Přetvařuje se jeho švagrová? Stojí za vším synovec? Že by si s ním hrál jeho dobrácký a neustále nápomocný přítel? Nebo ho snad chce rafinovaně přivést k šílenství onen navenek lehkovážný policista, kterému prý kdysi operoval matku? Co když pátrá jen naoko a zdálky se baví? Je motivem touha po majetku, kariéře, či pomsta? Souvisí spolu kyanid a střelba, nebo jde jen o náhodu? Náhody přece neexistují. A patřila ta kulka vůbec jemu? Komentáře typu ,, zdlouhavý, černobílý, nudný, žádná akce, upovídaný, jen promluvy z denního života" apod. u tohoto i jiných starších filmů nevypovídají ani tolik o kvalitě daného snímku, jako spíše o současné době a ,, kvalitě" filmů, na nichž poslední generace vyrůstala. Mně osobně tedy stačí ,, pouze" dobrý příběh, smysluplné dialogy, skvělé herecké výkony, a klidně se pak spokojím se statickou kamerou a nulovými efekty. Kvalita tohoto filmu nespočívá totiž jen ve vynikajícím výkonu Karla Högera i všech zdejších aktérů, kteří mu sekundují více než zdatně, ale je výborný rovněž svým scénářem a režií. Pod navenek obyčejným povrchem je vcelku promyšlený, je velmi dobře vystavěn, úmyslně drobnými detaily vyvolává pochybnosti a napětí i v divákovi, stačí nevinná věta některé postavy (to jsou ty promluvy z běžného života) či banální akce (vážně zlobí Brejchovou spojka?), aby vyvolaly podezření. Jediná má výtka směřuje k pasážím s písní, které jsou rušivé a svou délkou otravné, navzdory tomu, že odzpívána je dobře a má i jistý význam. Prostě všeho moc škodí. Rozuzlení je možná pro někoho lehce očekávatelné, pro jiného překvapivé, svou prostotou však tvoří dokonalý kontrast k celému předchozímu vypjatému ději. Samotný závěr je dobrý, také bych jej asi ráda viděla se všemi postavami, zároveň si ale uvědomuji, že by to tu pointu na konci příliš rozmělnilo a nevhodně natáhlo. Vizuální stránka pěkná, vedle moderní nemocnice a panelákového sídliště většinu času malostranská zákoutí, Kampa, interiéry zdejších bytů s klenutými stropy a starožitným nábytkem. Navíc prakticky totální absence nějaké agitky či ideologie. Pro mne jde tedy o jeden z nejlepších psychologických snímků, který jsem za poslední dobu viděla. Kam se většina dnešních tzv. psychologických filmů hrabe. Kéž bychom uměli takto točit i dnes.

    • 21.10.2019  21:49
    Bílá spona (1960)
    ***

    V podstatě dobrá, civilně pojatá detektivka se slušnou atmosférou i napětím, k tomu zajímavé prostředí bývalých obchodních domů, nechyběly ani roztomilé vedlejší figurky v podobě bytné a sousedky-svědkyně. Závěrečná pointa pak byla vyloženě milá a zahřála u srdce. Přesto snímek zanechá neurčitý pocit, že mu malinko něco chybí, možná je to dáno tím překotným úvodem a rychlým závěrem bez dořešení některých věcí. Taktéž Nový a mladičký Brzobohatý, ač důležité postavy v příběhu, měli na můj vkus příliš málo prostoru. Možná, že kdyby ho měli více a kdyby byl film obsazen v některých rolích výraznějšími herci (ač to neznamená, že by ti zdejší hráli nějak špatně, nicméně při nejmenším místo Řandy si umím představit i jiné, vhodnější typy, to v podstatě platí i pro Pohana, ačkoli ten mi seděl víc), působil by nakonec o stupeň lépe. V takovém případě bych snesla i delší stopáž. Za daných okolností byla tak akorát. Každopádně mne tento snímek docela potěšil. Jedna z těch lepších dobových detektivek, která vyloženě nenadchne ani neurazí.

    • 16.10.2019  19:34
    Byl jednou jeden dům (TV seriál) (1974)
    *****

    Právem vysoké hodnocení, vynikající seriál, který má obsah a šťávu natolik, že lze shlédnout všech pět dílů na jeden zátah, aniž by se divák nudil. Skvěle napsané jednotlivé charaktery, od odbojářů po sobecké zbabělce. K tomu to nejlepší možné obsazení, vystupuje zde podstatná část našich hereckých legend, od prvorepublikových přes střední až po nastupující nejmladší generaci, takže maximální kvalita je zaručena. Všichni hrají výborně (jen Hanzlíkovi jsem nevěřila, že právě přišel z Říše a tři dny nejedl, působil na to až příliš svěže), mně však asi nejvíce utkvěli Miloš Nedbal jako despotický otec rodiny a náčelník Sokola, Jiří Adamíra jako ředitel kina a baru zapomnění, Vala jako malíř s láskou k řekám a posel špatných zpráv, zcela výborná (a krásná) Jana Hlaváčová jakožto domovnice opatrující jistý pár bačkor, Zdeněk Řehoř jako skrývající se odbojář, Josef Vinklář se svou fintou, Menšík jako horlivý otec, optimista a majitel nepojízdného vozu a konečně Dana Medřická, která během celého seriálu moc prostoru neměla, ale v posledním díle to čekání zúročila ve dvou scénách doslova beze zbytku. V dokumentu České televize bylo zmíněno, jak se prý Jaromír Hanzlík na natáčení divil, že Jiří Vala na barikádě při osvobozování Rudou armádou doopravdy pláče. Já tomu naopak rozumím, neboť syn prvorepublikového důstojníka Vala byl jedním z těch, kteří si tu dobu pamatovali, a Hanzlíkův údiv na mne působí tak trochu jako symbol mezigeneračního nepochopení, s jakým se setkáváme často i dnes. Ono vůbec v tomto seriálu hraje podle mého názoru roli rovněž skutečnost, že značná část zdejších herců Protektorát sama zažila, buď v té době hráli již jako renomovaní herci, nebo teprve studovali (kromě Valy i Medřická, Rosůlková, Menšík, Nedbal, Moučka) a zažili např. zavírání škol (Ráž), stěhování po Mnichovu (Řehoř), působili v odboji (Höger), nebo jim nacistická okupace zasáhla do života výrazněji v podobě totálního nasazení (Sovák, Bláha, Brousek, Havelková), nutnosti se skrývat (Šmeral, jehož žena byla jako židovka posláná do koncetráku, on sám z transportu do něj uprchl) či přímo pobytu v koncentračním táboře (Skopeček a Větrovec, který prošel Terezínem a posléze Buchenwaldem). Stejně tak samotný scénárista Otčenášek byl nejprve totálně nasazen, později působil v komunistickém odboji. Zkrátka scénárista věděl, o čem píše, herci přesně věděli, co hrají, a bezpochyby jim na obsahu i záleželo, tak do toho vložili vše. Jejich herecké mistrovství bylo podpořeno hloubkou vlastní zkušenosti, kterou dnes už nelze dost dobře docílit, a i proto dnešní filmy vypadají tak, jak vypadají, a nemohou obvykle ve srovnání s mnoha staršími snímky obstát, neboť jim často chybí skutečné pochopení a duše. Seriál má pár nedostatků. Drobným negativem jsou kulisy (interiéry jsou v pořádku, ale dvůr přece jen působí až příliš divadelně), trošku starší představitelé mladé generace v případě Trejtnarové, Hanzlíka a Hrzána, ale to není velký problém. Hlavním nedostatkem ovšem je, že seriál je příliš krátký. Sotva začne divákovi na postavách skutečně záležet, je konec. První díl je pouze takový rozjezd, který představí některé z postav, od druhého dílu nabírá seriál na obrátkách, přičemž čtvrtý díl je asi vůbec nejlepší, od začátku až po tu závěrečnou pointu. Řada scén je nezapomenutelných (např. Menšíkova reakce na Mnichov, Nedbalův rozhovor s Valou ohledně obrazu, hádka Hlaváčové s Högerem ohledně kohouta, Valovo oznámení smrti manžela Hlaváčové a následně Medřické, hádka v rodině Nerudných ohledně svatováclavské orlice a mnohé jiné. Snesla bych tedy klidně pár dílů navíc z protektorátního života, neboť ve vážných scénách je seriál náhle velmi silný, a k tomu jeden díl závěrečný, který by uzavřel některé nedovyprávěné osudy: Přemkův návrat z exilu, návrat Pipiny z Reichu, osud Dolfiho na gestapu, další osud ukrývaného Němce. Pro onen neodbytný a neutuchající pocit nedostatku a lítosti nad tímto ochuzením pouze 4,75 hvězdičky. A zde některými recenzenty zmiňovaná ideologie? Když to shrnu, tak povýšený postoj ,, lepší" rodiny Nerudných (včetně Nedbalovy lítosti nad ztraceným majetkem ve srovnání s nezištnější lítostí nad ztrátou pohraničí ze strany Valy), taková charakteristika je běžná i jinde, viz třeba prvorepublikové filmy jako např. skvělý snímek Morálka paní Dulské. Navíc ani v této rodině nejsou všechny postavy čistě negativní, Nedbal je alespoň vlastenec, Abrhám sice slaboch, ale ne zlý, Adamíra má přece jen charakter a svědomí. A naopak zástupci chudiny mají také chyby. Dokonce ani ten český Němec tu není vylíčen jako zrůda. Jedna zmínka o nástupu nové doby, jedna úvaha o budoucím zániku soukromého vlastnictví. Pominuti jsou tu sice vlasovci a jejich role při osvobozování Prahy, nicméně to, že Rudá armáda se významně (a za cenu značných ztrát na životech) podílela na osvobození Československa a že lidé sovětské vojáky skutečně vítali, je historický fakt, ač se to kvůli dnešní propagandě, tentokrát opačného směru, už prakticky nesmí nahlas říkat. Stejně tak je pravda, že existoval i komunistický odboj, velké množství komunistů bylo ostatně nacisty povražděno či umučeno. Ani o tom se dnes ovšem nemluví. Ideologie je tu tedy na normalizační seriál překvapivě málo. Co mi naopak v posledním díle vadilo, byli holubi kálející na sovětský tank. Nevím, zda to byl úmysl, či si tvůrci nevšimli, ale nehodilo se to. Celkově jde tedy pro mě rozhodně o jeden z našich nejlepších seriálů (společně např. se Sňatky z rozumu), který lze vřele doporučit a na který se kdykoli ráda znovu podívám.

    • 16.10.2019  19:29
    Námluvy (TV film) (1961)
    *****

    Babička tetičky, dědeček tatíčka, Ugadaj a Otkataj, Volí loučky a tento. K tomu ještě hučení v uších, tlukot ve spáncích, bušení srdce a tomu podobně. Drahý je nám princip. Námluvy jsou dokonalým příkladem toho, jak lze vytvořit naprostou bombu, i když máte jen 20 minut, tři herce a jednu místnost. Vytknout není co. Perfektní Čechov, perfektní obsazení, perfektně zahrané. Díkybohu za takovéto perly!

    • 23.6.2019  18:45

    Poměrně dost schizofrenní záležitost, kterou nejsem schopná hodnotit hvězdičkami. Vysvětlím hned proč a začnu nejprve negativy. V první řadě je třeba říci, že pokud očekáváte komedii, která dýchá austenovskou atmosférou, nedočkáte se. Snímek je spíše příběhem o starší mazané podnikatelce, která se rozhodla využít popularity knih Jane Austenové a jejich adaptací, a z touhy některých osamělých a partnera či romantiky (nebo sexu) chtivých žen vytřískat co možná nejvíce peněz. K tomuto účelu si pronajala panské sídlo v Anglii a najala partičku druhořadých herců a dalších pochybných existencí jako gigola. Duch děl Jane Austenové tak z filmu nečiší, přestože odkazů je tu dost, a sice převážně na Pýchu a předsudek a Mansfield park, ale našly by se i na Rozum a cit či Emmu. Dobré, vzácně velmi dobré scény jsou tak proloženy množstvím neskutečného balastu, béčkového amerického humoru, neustálých narážek na sex, úmyslného přehrávání a zcela nevtipné afektovanosti. Je očividné, že většina těchto věcí byla použita schválně, patrně aby kultivovanost hlavního hrdiny a hrdinky ve srovnání s primitivismem a celkovou ubohostí okolí ještě o to více vynikla. Bohužel, čeho je moc, toho je příliš, blbost zde často přesahovala míru únosnosti a byla natolik přes čáru, že pro mne byla celá řada momentů nesledovatelná (leckdy na odpad). Navíc se tak slova obou hlavních protagonistů, slečny Někdejší (Erstwhile) a pana Vznešeného/Ušlechtilého (Nobley), dostávají do příkrého rozporu s realitou - mám na mysli, když spolu mluví o tom, co se jim v tomto Disneylandu líbí: skvělost domu (nelze o ní hovořit, neboť je v některých místech dovybaven nedobovým nábytkem, elektrickými světýlky a doladěn spolu s některými šílenými kostýmy do zuřivé a oči rvoucí barevnosti ve stylu nejen amerického kýče), uctivost a způsoby (žádné nejsou, pouze předstírané v řeči, a i to jen někdy), muži (lacinost dotyčných osob doslova bije do očí a přebíjí ji pouze lacinost některých klientek tohoto zábavního centra) etc. A rozhodně nesouhlasím, že je to způsobeno tím, že jde o film pro ženy, nebo o bláznivou komedii, která se nesmí brát vážně (ostatně vtipu tu bylo, co by se za nehet vešlo, tak 2-3 fóry). Domnívám se prostě, že i parodie může být inteligentní a komedie mít úroveň, viz ostatně některé naše staré československé poklady. Nemám ráda, když se při sledování nečeho cítím trapně. Nyní k pozitivům. Rozhodla jsem se tento snímek shlédnout ani ne tak kvůli Jane Austen, kterou mám ráda zejména pro její satiru, ironii, nadsázku a vtip, přičemž některé filmové adaptace považuji za jedny z nejlepších adaptací britské literární klasiky vůbec (jmenovitě v tomto pořadí od nejlepších: Pýcha a předsudek 1995, Northanger Abbey 2007, Rozum a cit 1995/Emma 2009), jako byl pro mne důvodem spíše J. J. Field, který mi přirostl k srdci jako naprosto dokonalý Mr. Tilney z Northangerského opatství. V tomto směru jsem zklamána nebyla, neboť opět potvrdil, že mu role role galantních gentlemanů v kostýmních záležitostech velmi sedí a historický oděv mu sluší více než civil. Navíc všechny scény mezi ním a Jane jsou dobré, zvláště jsou-li o samotě, nerušeni otravnými postavami okolo, některé velmi dobré (např. scéna v ložnici, na 4 hvězdičky), jedna je pak naprosto perfektní, má dokonce i onen austenovský nádech a je nejspíše mixem Rozumu a citu a Pýchy a předsudku, a sice mám na mysli scénu v dešti na koni (na 5 hvězdiček). Tolik romantiky, galantnosti, mužské rozhodnosti a nekompromisnosti, když jde o to zachránit dámu, sexuálního podtextu (zde v tom nejlepším slova smyslu) a humoru, to vše zkoncentrované do cca 1 minuty, jsem už dlouho v žádném filmu neviděla. Z 80 procent je to Fieldova zásluha, zbytek má na svědomí dobrá kamera, střih a hudba. Co se ostatních herců týká, k hlavní přestavitelce v podstatě také nemám výhrady, totéž ani k hlavnímu ,, záporákovi", jemuž v zásadě nelze nic moc vytknout, Jane Seymour (která je pořád fešná dáma) si svou roli rovněž užila a zřejmě i většina ostatních herců by své party byla zvládla lépe, kdyby bývali měli v ruce kvalitnější scénář. Konec snímku je zcela v duchu hollywoodských filmů, ale proč ne. Za sebe tak mohu pouze vyjádřit lítost, že se jinak vcelku dobrého a nosného námětu nechopili tvůrci lépe a že není větší část filmu v duchu výše zmíněných kvalitních scén, a tudíž i dobovější či austenovštější svým charakterem. Snímek se možná, jen možná, jeví o něco málo snesitelnější při opětovném shlédnutí, kdy je již divák duševně připraven. Zaplaťpánbůh za programy na střih videa, neboť po vypuštění nějakých 20 až 25min (Bylo by toho asi potřeba víc, ale vzhledem k návaznosti děje to, bohužel, nejde. Nesestříhanou verzi nedoporučuji.) zbyde sice pořád průměrná, ale jakž takž koukatelná americká romantická komedie, z niž nebudete zklamáni pouze v případě, že nebudete naprosto nic očekávat, rozhodně ne dotek Jane Austenové, nebo naopak budete očekávat to nejhorší. Stojí za shlédnutí převážně jen kvůli místnímu Mr. Darcymu, který sice svého vlastního Henryho Tilneyho nepřekonal, to snad ani nemohl, ale rozhodně odpovídá zdejšímu citátu ,, you are every girl´s fantasy."

    • 5.5.2019  23:46
    Konec semestru (TV film) (1974)

    Průměrná, slabší detektivka, kterou lze nicméně sledovat bez nějaké újmy a která poměrně rychle uplyne, dříve, než by stačila nudit. Je to opět inscenace, takže vyčítat chudou výpravu či chybějící filmovou atmosféru nemá smysl. Divadlu odpovídají i některé herecké výkony pro mne v podstatě neznámých herců, které možná nejsou vždy bez chyby. Naopak pokud jde o těch několik známých herců, ti podali kvalitní výkony-Vala jako policejní kapitán dobrý a uvěřitelný (byť Exner to není, jemu ale role vyšetřovatelů sluší), tradičně dobří byli rovněž pánové Nedbal a Přeučil. Narozdíl od ostatních diváků bych uvítala i delší stopáž, kdyby to bylo ve prospěch větší propracovanosti děje, který byl přece jen dost prostý-vraha jsem ostatně odhadla. Přesto konec s Valovou závěrečnou úvahou nebyl špatný.

<< předchozí 1 2 3 4