rozum i cit

rozum i cit

Kateřina Svobodová

Česko


1 bod

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3
    • 23.6.2019  18:45

    Poměrně dost schizofrenní záležitost, kterou nejsem schopná hodnotit hvězdičkami. Vysvětlím hned proč a začnu nejprve negativy. V první řadě je třeba říci, že pokud očekáváte komedii, která dýchá austenovskou atmosférou, nedočkáte se. Snímek je spíše příběhem o starší mazané podnikatelce, která se rozhodla využít popularity knih Jane Austenové a jejich adaptací, a z touhy některých osamělých a partnera či romantiky (nebo sexu) chtivých žen vytřískat co možná nejvíce peněz. K tomuto účelu si pronajala panské sídlo v Anglii a najala partičku druhořadých herců a dalších pochybných existencí jako gigola. Duch děl Jane Austenové tak z filmu nečiší, přestože odkazů je tu dost, a sice převážně na Pýchu a předsudek a Mansfield park, ale našly by se i na Rozum a cit či Emmu. Dobré, vzácně velmi dobré scény jsou tak proloženy množstvím neskutečného balastu, béčkového amerického humoru, neustálých narážek na sex, úmyslného přehrávání a zcela nevtipné afektovanosti. Je očividné, že většina těchto věcí byla použita schválně, patrně aby kultivovanost hlavního hrdiny a hrdinky ve srovnání s primitivismem a celkovou ubohostí okolí ještě o to více vynikla. Bohužel, čeho je moc, toho je příliš, blbost zde často přesahovala míru únosnosti a byla natolik přes čáru, že pro mne byla celá řada momentů nesledovatelná (leckdy na odpad). Navíc se tak slova obou hlavních protagonistů, slečny Někdejší (Erstwhile) a pana Vznešeného/Ušlechtilého (Nobley), dostávají do příkrého rozporu s realitou - mám na mysli, když spolu mluví o tom, co se jim v tomto Disneylandu líbí: skvělost domu (nelze o ní hovořit, neboť je v některých místech dovybaven nedobovým nábytkem, elektrickými světýlky a doladěn spolu s některými šílenými kostýmy do zuřivé a oči rvoucí barevnosti ve stylu nejen amerického kýče), uctivost a způsoby (žádné nejsou, pouze předstírané v řeči, a i to jen někdy), muži (lacinost dotyčných osob doslova bije do očí a přebíjí ji pouze lacinost některých klientek tohoto zábavního centra) etc. A rozhodně nesouhlasím, že je to způsobeno tím, že jde o film pro ženy, nebo o bláznivou komedii, která se nesmí brát vážně (ostatně vtipu tu bylo, co by se za nehet vešlo, tak 2-3 fóry). Domnívám se prostě, že i parodie může být inteligentní a komedie mít úroveň, viz ostatně některé naše staré československé poklady. Nemám ráda, když se při sledování nečeho cítím trapně. Nyní k pozitivům. Rozhodla jsem se tento snímek shlédnout ani ne tak kvůli Jane Austen, kterou mám ráda zejména pro její satiru, ironii, nadsázku a vtip, přičemž některé filmové adaptace považuji za jedny z nejlepších adaptací britské literární klasiky vůbec (jmenovitě v tomto pořadí od nejlepších: Pýcha a předsudek 1995, Northanger Abbey 2007, Rozum a cit 1995/Emma 2009), jako byl pro mne důvodem spíše J. J. Field, který mi přirostl k srdci jako naprosto dokonalý Mr. Tilney z Northangerského opatství. V tomto směru jsem zklamána nebyla, neboť opět potvrdil, že mu role role galantních gentlemanů v kostýmních záležitostech velmi sedí a historický oděv mu sluší více než civil. Navíc všechny scény mezi ním a Jane jsou dobré, zvláště jsou-li o samotě, nerušeni otravnými postavami okolo, některé velmi dobré (např. scéna v ložnici, na 4 hvězdičky), jedna je pak naprosto perfektní, má dokonce i onen austenovský nádech a je nejspíše mixem Rozumu a citu a Pýchy a předsudku, a sice mám na mysli scénu v dešti na koni (na 5 hvězdiček). Tolik romantiky, galantnosti, mužské rozhodnosti a nekompromisnosti, když jde o to zachránit dámu, sexuálního podtextu (zde v tom nejlepším slova smyslu) a humoru, to vše zkoncentrované do cca 1 minuty, jsem už dlouho v žádném filmu neviděla. Z 80 procent je to Fieldova zásluha, zbytek má na svědomí dobrá kamera, střih a hudba. Co se ostatních herců týká, k hlavní přestavitelce v podstatě také nemám výhrady, totéž ani k hlavnímu ,, záporákovi", jemuž v zásadě nelze nic moc vytknout, Jane Seymour (která je pořád fešná dáma) si svou roli rovněž užila a zřejmě i většina ostatních herců by své party byla zvládla lépe, kdyby bývali měli v ruce kvalitnější scénář. Konec snímku je zcela v duchu hollywoodských filmů, ale proč ne. Za sebe tak mohu pouze vyjádřit lítost, že se jinak vcelku dobrého a nosného námětu nechopili tvůrci lépe a že není větší část filmu v duchu výše zmíněných kvalitních scén, a tudíž i dobovější či austenovštější svým charakterem. Snímek se možná, jen možná, jeví o něco málo snesitelnější při opětovném shlédnutí, kdy je již divák duševně připraven. Zaplaťpánbůh za programy na střih videa, neboť po vypuštění nějakých 20 až 25min (Bylo by toho asi potřeba víc, ale vzhledem k návaznosti děje to, bohužel, nejde. Nesestříhanou verzi nedoporučuji.) zbyde sice pořád průměrná, ale jakž takž koukatelná americká romantická komedie, z niž nebudete zklamáni pouze v případě, že nebudete naprosto nic očekávat, rozhodně ne dotek Jane Austenové, nebo naopak budete očekávat to nejhorší. Stojí za shlédnutí převážně jen kvůli místnímu Mr. Darcymu, který sice svého vlastního Henryho Tilneyho nepřekonal, to snad ani nemohl, ale rozhodně odpovídá zdejšímu citátu ,, you are every girl´s fantasy."

    • 5.5.2019  23:46
    Konec semestru (TV film) (1974)

    Průměrná, slabší detektivka, kterou lze nicméně sledovat bez nějaké újmy a která poměrně rychle uplyne, dříve, než by stačila nudit. Je to opět inscenace, takže vyčítat chudou výpravu či chybějící filmovou atmosféru nemá smysl. Divadlu odpovídají i některé herecké výkony pro mne v podstatě neznámých herců, které možná nejsou vždy bez chyby. Naopak pokud jde o těch několik známých herců, ti podali kvalitní výkony-Vala jako policejní kapitán dobrý a uvěřitelný (byť Exner to není, jemu ale role vyšetřovatelů sluší), tradičně dobří byli rovněž pánové Nedbal a Přeučil. Narozdíl od ostatních diváků bych uvítala i delší stopáž, kdyby to bylo ve prospěch větší propracovanosti děje, který byl přece jen dost prostý-vraha jsem ostatně odhadla. Přesto konec s Valovou závěrečnou úvahou nebyl špatný.

    • 5.5.2019  23:40
    O stříbrném kamínku (TV film) (1976)

    Je zajímavé, že ačkoli vypravěčka čte tuto pohádku ze sbírky Boženy Němcové, já ji znám v literární podobě jako slovenskou lidovou pohádku. Jen tu nešlo, myslím, o kupce, ale zámeckého pána a holky měly za úplatu strávit noc v zámecké komnatě, protože tam strašilo. Zbytek je v podstatě co do obsahu úplně stejný. Sympatický manželský pár Myslíková a Vala, které mám jako herce oba ráda, odvádějí standartně dobrý výkon, mile mne překvapily představitelky záporných hrdinek, obzvlášť Dana Hlaváčová, ta její Mařka byla co do sex-appealu opravdu síla. Rodiče ztraceného syna museli být skutečně zoufalí, když si něco takového vůbec pustili do chalupy. Příjemná studiová pohádka, nikterak výjimečná, ale celkově milá. Jediné, co mi zde trochu vadí, je, že kvůli proměně charakteru lakomého kupce trpí mnoho let i nevinná manželka. Pohádka má ale skutečný happyend jako málokterá v podobě pěkného a poučného závěru o tom, že změnit se může opravdu každý, neboť v každém člověku je střípek dobra, onen stříbrný kamínek, někdy zapomenutý a skrytý hluboko na dně, ale stačí ho v druhých vidět a v sobě jej nalézt.

    • 5.5.2019  23:38
    Opory společnosti (TV film) (1972)
    ****

    Vynikající a zcela nadčasová Ibsenova hra s plejádou vynikajících herců, mezi nimiž ční v hlavní roli skvělý Munzar vhodně doplněný neméně skvělým Valou, výbornou Petrovickou, bezvadným Rážem a krásnou a uvěřitelnou Šulcovou. A já jsem rozhodně ráda, že to nakonec pro nevinné dobře dopadlo, protože se celou dobu schylovalo k tragédii. Kdysi jsme sice neměli peníze, ale točili jsme stokrát lepší věci než dnes. A ti herci! A do divadelních her se také tehdy necpalo žádné moderní, rádoby neotřelé a inovativní pojetí jako tak často dnes. Dělalo se to prostě, s respektem k předloze a kvalitně. Bože, kde jsou ty časy!

    • 2.5.2019  12:13

    Poctivý předseda JZD, který pracuje pro stát a budoucnost našich dětí versus snaha o soukromé vlastnictví a hrabání si do kapsy. Politicky zabarvené to jistě je, a to výrazně, kdo je dobrý a kdo ten špatný je jednoznačně dáno, od normalizačního filmu z venkova lze asi těžko čekat něco jiného. Člověku z toho může být místy trochu špatně (ačkoli já už jsem viděla i filmy mnohem horší a daleko propagandističtější). Na druhou stranu když se dnes rozhlédnu kolem sebe, tak na tom podloudném kšeftování, závisti, laciném podbízení se, hamižnosti a ziskuchtivosti (která se neštítí v touze po penězích strčit domnělému zahraničnímu milionáři do postele vlastní dceru), šmelině, partajničení a zákulisních čachrech je něco nadčasového, bohužel. A na té předstírané demokratizaci za účelem rozkradení státu a vlastního obohacení až prorockého. A z toho je mi špatně ještě víc. Menšík jako charakter a v nezvyklé roli milovníka, Jelínek (kterému to docela sluší) jako křivák (který, chudák, nemůže před nikým ujet ani ho pronásledovat, neb je v záběhu), Vala (kterému to dost nesluší) jako vcelku sympatický zkrachovalý emigrant a podvodník (jemuž má divák asi v rozporu s přáním zadavatelů filmu celou dobu tendenci fandit), Janžurová jako nedobrovolná striptérka, Slávka Budínová s myčkou na nádobí, Jandák jako žárlivý milenec, Hlinomaz jako ,, obchodník zbožím smíšeným", Jiří Lír jako nepříjemný farář, Eva Trejtnarová jako ctižádostivá dívka lehčích mravů aj. Pro mne vcelku dost nezáživný, průměrný až podprůměrný, film, který mi stačilo vidět jednou. Letní atmosféra vesnice dobrá, taktéž některé figury, odehrané to také není špatně, ale nechytlo mne to. Hvězdičku za herce. ,, Prosím, on je komunista. ",, Nu což, ještě je malý. Ještě se může polepšit."/ ,, Ty mami, když von se mi ale nelíbí. Vůbec není můj typ." ,, Prosím Tě, já myslela, že dostanu psotník, když na mě tatínek sáhnul. No a vidíš."/ ,, Šmejkalová, berte to jako politickou záležitost. Vy se svlíknout musíte."

    • 1.5.2019  16:49
    Fany (1995)
    ****

    Vzpomínám si, jak před pár lety poslala naše známá před návratem za moře svého manžela, který trpěl stařeckou demencí, na nákup pro dvě věci: kávu a rohlíky. Když se vrátil, přinesl opravdu dvě věci: plnou tašku párků a deset kilo brambor, a ona pak chodila po domě a rozdávala to sousedům, protože do letadla by ji s tím nevzali. Bylo to tragické a komické zároveň. A přesně takový je i tento film: smutný, dojemný a humorný současně. Tak jako život sám. Tři skvělé herecké výkony: obou Jiřin a pana Divokého.

    • 1.5.2019  13:50

    Vážný a v podstatě smutný (místy až dojemný) film o přátelství, bolestných vzpomínkách, pocitu viny, strachu, stáří, ztrátě snů i domova, promarněné lásce a štěstí, smyslu života, dlení v minulosti, dávných chybách, osamělosti a naději, to vše bez nějakého patosu, ale i bez nějakého happyendu. Vala v hlavní roli výborný, Brodský a Prachař taktéž. Co mi trochu vadí, je ta poněkud absurdní linka s Janou Pehrovou a jejím rozchodem-nerozchodem s Kaiserem, která zabírá podstatnou část filmu, a která se mi zdá zhola zbytečná ve chvíli, kdy se na ni v závěru nijak nenavazuje. Přitom je to škoda, protože její vztah s Valou měl ve filmu nečekaně silný náboj. Přesto mi film docela příjemně uplynul a nenudil. Vcelku zajímavý snímek s dobrými výkony, který mohl být ale ještě lepší.

    • 30.4.2019  22:15
    Klícka (TV film) (1971)

    Komedie na téma bytové problematiky a jedné rodiny, která přišla na vskutku neotřelé řešení. Snímek skutečně lehce připomene Takovou normální rodinku, ale jen lehce, ta je přece jen lepší (má ovšem také více zápletek a Medřickou, Rosůlkovou a Řehoře). Uřvané to ovšem podle mého názoru není, křičí se tu vlastně jen v pár scénách. Všichni herci jsou výborní (roztomilé trdlo Hrzán, krásná Obermaierová, flegmatický Hanus, hysterická Kolářová, sympatický Vala, dobré Havelková, Vránová i Roubíková, ani ten Krampol mi nevadil), ale Zázvorková je nejlepší. Její postava matky rodiny, která komanduje všechny její členy, dusí je a nevědomky je schopná jim ničit život, ačkoli to myslí dobře a chce pro ně jen to nejlepší, nepostrádá plasticitu a lidskost. Poprvé jsem se dost nasmála, podruhé už to sice funguje o něco méně, ale přesto jde o pohodovou záležitost, kterou mohu s klidným svědomím doporučit, zvláště pokud máte rádi žánr ztřeštěných konverzačních komedií.

    • 30.4.2019  21:54

    Tak tento svěží filmeček mne opravdu bavil a potěšil. Není to vlastně ani tolik detektivka (poslední dvě části si z tohoto žánru dělají trochu legraci), jako spíše film o jednom báječném manželství (které jsem hlavním protagonistům vážně záviděla). Povídkové filmy mám docela ráda, byť mne někdy trápí dva problémy, a sice výměna oblíbených herců za jiné v jednotlivých povídkách a rozdílná kvalita povídek. To druhé platí i v tomto případě, druhá detektivní záhada byla malinko slabší a trochu nedotažená. Tedy alespoň já se cítila po rozuzlení trochu ochuzená. To první však nikoli, neboť celý film táhnou Švormová s Valou a oba jsou skvělí. Vala (kterému to zde navzdory již lehčí nadváze překvapivě sluší) žoviálně žertuje a směje se častěji než v jakémkoli snímku, který jsem až dosud viděla, a jeho promluvy do kamery, ač možná zbytečné, pro mne byly zajímavým osvěžením stejně jako námět s fotografiemi a jejich interpretací. A jestliže jsem o Libuši Švormové řekla, že působí v Jarním povětří poněkud unyle a vedle Valy nevýrazně, tak o jedenáct let později se síly zcela vyrovnaly, Švormová má šmrc a šťávu, a oba tak tvoří výborně se doplňující pár. Nevím, zda sehrál roli fakt, že spolu už dříve točili, ale já jim to letité manželství beze zbytku věřila. Jejich vzájemné špičkování je ostatně nejzábavnější částí filmu a vlastně i jeho hlavním motorem. Celek pak vhodně doplňují vedlejší figurky v podání Filipovského, Menšíka, Hlinomaze aj. Humorný nadhled snímku rozhodně nechybí. Viděno dvakrát a určitě se někdy ráda podívám znovu. Z tohoto důvodu, a protože má zde film snad až nespravedlivě nízké hodnocení, ho já kapánek zvednu.

    • 30.4.2019  21:17
    Zlá noc (1973)

    Taková normální detektivka, nic výjimečného, ale špatná také není. Já jsem ostatně vděčná téměř za jakoukoli naši starou detektivku, kterou objevím, protože jsou vesměs všechny lepší než ta dnešní slavná tvorba. Prostředí zajímavé a ponuré, atmosféra velmi dobrá, ani s hereckými výkony nemám žádný problém. Nicméně skutečného vraha i pravou identitu Kostky jsem poznala už na začátku, takže žádné překvapení se nekonalo.

    • 30.4.2019  21:01

    Příjemný pohodový film s koncentrovanou letní atmosférou. Jen by mne to asi bavilo více, kdyby se netočil celý pouze okolo dětských herců, ale bylo tam trochu více těch dospělých, zejména Myslíkové a Valy, které mám oba ráda. Nicméně film vcelku odsýpá. Ačkoli jsem byla na táboře jen jednou v životě a už po revoluci, přesto mi některé momenty připomněly vlastní dětství. Hlavní hrdinka uvěřitelná, Jandák jako táborový vedoucí sympatický, spousta chytlavých písniček.

    • 30.4.2019  20:53

    Po pravdě blbinka s velmi prostým scénářem, která působí jako studentský film sloužící v podstatě jen jako kulisa pro Mládkovy písničky. Zápletka naprosto banální. Jak nalézt dotyčnou slečnu jsem věděla od první minuty (taky jezdívám občas tou 17), naštěstí na to po dvaceti minutách přišla i policie. Snahu dát humorným způsobem do kontrastu obecnou představu o dramatickém patrání kriminálky s prostou realitou lze ocenit. Úroveň trochu pozvedá Valův věcný a civilně zahraný policejní důstojník. Dívat se na to vcelku dalo, ale zároveň to není nic, co by si člověk zapamatoval, nebo co by bylo zapamatování hodno.

    • 30.4.2019  20:49
    Dlouhý podzimní den (TV film) (1971)

    Když člověk, pro něhož byla práce hlavní, či dokonce jedinou, náplní života, odejde do důchodu, nastávají problémy. Hra o tom, jak se člověk může cítit zbytečný a odstavený, ale i o tom, jak je snadné začít se litovat, a spadnout pak do deprese, stát se ublíženým a vztahovačným a vzdát vlastní život. Nejlepší na tom je, že nikdo z rodiny není negativní postavou, chování všech je opodstatněné. Na jedné straně otec rodiny (vskutku skvělý Ladislav Pešek), který přišel o hlavní smysl života a má pocit, že už ho nic nečeká a že se ho mladí touží jen zbavit, když ho po jeho ztrátě zaměstnání chtějí i vystěhovat z bytu, kde celý život žije. Dále jeho manželka (výborná Hegerlíková), pro níž je bolestné sledovat trápení svého muže, a která se zoufale snaží ho nějak vyburcovat z jeho apatie. Vedle toho pak stárnoucí dcera (dobrá Galatíková), která nemůže mít děti, a tak je její jedinou životní ambicí dotlačit vlastního manžela k vyššímu vzdělání. A konečně její muž (dobrý Vala), který si je vědom toho, co své ženě nebyl schopen dát, a tak se snaží zuby nehty alespoň vystudovat, i když je to nad jeho síly. Oba chtějí po osmi letech společného manželství konečně bydlet a jejich postoj je rovněž pochopitelný. Je těžké zestárnout a jen vzpomínat na to, co bylo, co jsme prožili v naší domácnosti, kde jsme vychovali děti, a vědět, že už je to vše pryč. Je ale ještě těžší zestárnout a odejít jednou do důchodu s vědomím, že nic z toho jsme nikdy neprožili, protože jsme neměli ani děti ani vlastní domácnost, jen pokojík u rodičů. Hra o tom, jak se smířit se stářím a nalézt nějaký nový smysl života. Ani k jednomu vlastně úplně nedošlo, neboť hlavní postava se vrací do zaměstnání, takže závěrečná pointa na mne nakonec emočně až tak nezapůsobila. Přece jen mne další díl Hubačova diptychu s názvem Pozdní léto zasáhl daleko více. Přesto ale kvalitní dílo se silným scénářem a výborně zahrané.

    • 10.4.2019  11:28
    Waterloo (TV film) (1967)
    ****

    Konverzační hra odehrávající se v jedné místnosti o Napoleonově poslední noci před bitvou u Waterloo. Sice se nedomnívám, že by se císař takto choval (ta podobnost s Hitlerovými posledními hodinami napadla při sledování i mne), ale v případech jako je tento o historickou věrnost tvůrcům většinou ani nejde. Scénáristé takovýchto her se zpravidla snaží pouze rozehrát psychologické drama, popřípadě vyjádřit nějaké obecné pravdy a historické postavy a prostředí slouží obvykle jen jako taková vnější kulisa. Pokud jde o dialogy, jsou dobře napsané. A co se herecké stránky týká? Rudolf Hrušínský jako pochybující, a přesto stále mocichtivý a krutý Napoleon Bonaparte, Radovan Lukavský jako mazaný intrikán Fouché (zvláště mezi těmito dvěma by se dal i vzduch krájet), Jiří Adamíra jako maršál Ney, jako další generálové a šlechtici Bláha, Munzar, Nezval aj., dále Zdeněk Štěpánek jako starý vysloužilý voják, Irena Kačírková jako císařova sestra, kněžna Borghese, ve zcela miniaturní roličce Jiří Vala jako císařův rozhazovačný bratr Jerome Bonaparte a František Smolík jako císařův lékař. Ta jména mluví sama za sebe. Kvalitní záležitost, jaké se dnes už, bohužel, netočí.

    • 10.4.2019  11:26

    Trochu horor, trochu parodie, špetka absurdity, špetka bizarnosti a špetka komedie. Film, který ve mně zanechal rozporuplné pocity, kdy jsem se po jeho shlédnutí nemohla tak úplně rozhodnout, zda je dobrý, či nikoli. První půlka je veskrze originální, vtipná, monolog hlavního hrdiny a přímý kontakt s divákem výborný, spousta skvělých, komediálně pojatých a dobře zahraných momentů, ve druhé půli či poslední třetině ale snímek tak nějak ztrácí dech a je tu řada scén, které na mne působily poněkud přehnaně a nevhodně, a raději bych je vystřihla, některé flashbacky mi také vadily. Konec je relativně nečekaný a narozdíl od ostatních komentátorů mi nijak nevadil. Celkově tomu jaksi chybí šmrnc některých našich pozdějších parodií a crazy komedií, je to taková zkouška nanečisto. Snad je to způsobeno určitou žánrovou nevyvážeností filmu, nevím. Ostatně možná, že po dalším shlédnutí ještě změním názor. Námět filmu je ovšem veskrze originální a filosofická linka povaha vs. tvář takřka wildeovská, akorát trochu naruby. A našim tvůrcům lze opět zatleskat za to, jak předběhli dobu, neboť transplantace tváře z mrtvol je dnes už možná. Vynikající Brodský, ve zcela nezvyklé roli se objeví Filipovský, výborná Vášová, skvělí Marvan, Růžek a Vala, dobrá Brejchová. V menší roli se tu mihne si prvorepublikový milovník Schránil. Zajímavý film, který svou zvláštností dovede na jednu stranu diváka lehce znejistět, na druhou stranu pak překvapit, leckdy i mile.

    • 6.4.2019  11:46
    Křišťálová noc (TV film) (1966)
    ***

    Smysluplné dialogy, výborně zahrané, Vášová v roli autoritativní matky a manželky je vynikající a strhává na sebe podstatnou část pozornosti (byť v částečně podobné roli jsem ji viděla nedávno v Policejní hodině), vedle ní pak vynikají zejména Štěpánková v roli pomluvami pronásledované Tonky, Šmeral v roli nenapravitelného snílka, který se celý život podřizuje manželce, a Vala v roli poněkud slabého a dojemného nekňuby, kterému matka de facto zničila život, protože se jí nedokázal vzepřít. Narozdíl od jiných zdejších komentátorů mne Voska tak nějak iritoval a jeho dlouhé rozhovory s Marií Drahokoupilovou mě zoufale nebavily, přičemž ona mi z jejich dvojice seděla o poznání více. Škoda, že jsem neměla možnost vidět tuto hru s panem Högerem, asi by mé hodnocení bylo lepší. Navzdory tomu, že mám konverzačky na malém prostoru ráda a toto je bezpochyby kvalitní věc, tak mne přesto nezasáhla tak, jak jsem doufala, nebo jak mne zasáhly jiné podobné hry, které se mi líbily mnohem víc. Snad byla chyba v mém momentálním duševním rozpoložení, nebo tomu trochu chyběl spád, nebo bylo mé očekávání na základě zdejšího hodnocení příliš veliké, nevím. Možná tomu dám ještě někdy šanci a dopadne to lépe.

    • 6.4.2019  11:11
    V páse zlomená (TV film) (1966)
    **

    Zvláštní název a zvláštní film. První půl hodina je poměrně nudná, až do setkání s Němci. Také dosud jediná skutečně záporná role Jiřího Valy, kterou jsem viděla, což pro mne bylo poněkud nezvyklé. Absurdita války je znázorněna opravdu dobře, klidné popíjení čaje je v kontrastu se závěrečnou scénou, a film v divákovi zanechá pocit marnosti a nesmyslnosti toho všeho. Problém je tak trochu zpracování. Vniřní monology jsou zajímavý prvek, který může film oživit, ale nesmí ho být příliš, což je, bohužel, tento případ. Není to ve výsledku špatný film, má vcelku originální námět, i herecké výkony jsou dobré, ale zároveň snímek není příliš záživný a není ani nijak strhující.

    • 6.4.2019  11:09

    Pohled 16ti-leté slečny na svět okolo sebe, rodiče a první lásku. Některé momenty a detaily nejsou špatné, jinak jde ale o dost nezáživný film, alespoň pro mne. Potíž je částečně i ve způsobu zpracování. Tohle je už třetí film za poslední dobu, který jsem viděla, kdy je použit voiceover. Jako doplněk k hlavnímu ději by to bylo zajímavé, ale ve chvíli, kdy je takto řešen doslova celý film (dialogů je tu naprosté minimum a spád prakticky nulový), tak dokáže diváka unudit k smrti. Takže ušlo to, ale jednou mi to stačilo.

    • 4.4.2019  13:06
    Synové hor (1956)
    ***

    Příběh o počátcích sportu, odhodlání a nadšení, obrozeneckém vlastenectví, těžkém životě na horách i vzájemné solidaritě, opravdovém přátelství a opravdové lásce. Ale také příběh o sportovní posedlosti, která stála život dva lidi. Zhruba hodinu je film takřka bukolická idyla z podhorské vísky natočená velmi líbivě a zobrazující zdejší život možná až příliš, možná zčásti i oprávněně ideálně. Divák si ovšem užije pohledů na nedotčené hory s roubenkami a bez sjezdovek, turistických středisek, aut a všeho, co je dnes hyzdí, a je to pohled vskutku krásný. V posledních dvaceti minutách je idyla vystřídána dramatem a očekávanou tragédií. Tři, možná tři a půl hvězdy, film se mne totiž nedotkl tolik, jak jsem předpokládala, snad zčásti proto, že rozuzlení jsem znala dopředu. Druhým důvodem je pak fakt, že mi je po shlédnutí postava Hanče (zahraného jinak dobře Josefem Bekem) trochu nesympatická. Muž, který ve své umanosti vyhrát opustí těhotnou ženu (a ve filmu ani není řečeno, že jde o druhé těhotenství, protože o jedno dítě už tragicky přišli) a podcení své síly navzdory tomu, že má jít o jednoho z nejzkušenějších horalů. Vrbata je zde naproti tomu představen jako skutečný přítel, který ač je zamilován do stejné ženy jako Hanč, přeje jim oběma upřímně štěstí a vzájemné přátelství nikdy nezradí, ve vánici pak daruje příteli vlastní oblečení a poté, co slyší jeho volání o pomoc, se pro něj vrátí oblečen jen nalehko, a následně za to zaplatí vlastním životem. A když ho pak najdou, nikdo ho nezná, a ve filmu pátrači působí téměř zklamaně, hledali svého lyžařského mistra a ta neznámá mrtvola není až tak důležitá. Nakonec mi tak víc než Hanče bylo líto právě Vrbaty, a pak Hančovy ženy a Vrbatovy staré maminky, která alespoň ve filmu očividně nikoho jiného než jeho neměla. Tak strašně zbytečná smrt. Ironií je, že možnost záchrany se naskytla při nejmenším dvakrát, jen mít trochu víc soudnosti, a tragédií, že oba zemřeli vlastně velmi blízko chaty, aniž by to tušili. Snímek pro mne tak není ani tolik příběhem hrdinství dvou přátel, jako spíše kontrastem dvou typů činů-jednoho vedeného egem vs. dvou nezištných a nesobeckých skutků v případě Ratha a Vrbaty, u druhého zmíněného za cenu sebeobětování. Možná, že to ve skutečnosti bylo ještě trochu jinak (a Hančovo špatné posouzení situace krátce před smrtí už mohlo být reakcí organismu na extrémní podmínky a podchlazení, kdo ví), ale při nejmenším film ve mně vylolal tento pocit. Asi jsem málo sportovec a příliš žena, a tak je mi holt svět sportu a vzájemného mužského soupeření cizí, a pro zbytečné dokazování si čehosi nemám pochopení, ne ve chvíli, kdy běží o věci mnohem zásadnější a důležitější jako život a zdraví vlastní i mých blízkých. Role Ratha je ve filmu možná umenšena, ale to je také asi jediná stopa nějaké ideologie, protože jinak ze snímku čiší spíše poctivost a fair play, kdy jdou v těžkých podmínkách soutěživost a národnostní a jazykové rozdíly stranou, a prim hraje nakonec přece jen čestnost a sportovní duch. I ti Němci jsou tu vlastně vylíčeni kladně, což je téměř s podivem a hodno ocenění, vzhledem k tomu, že byl film natočen teprve 11 let po válce. Kromě Beka a Valy zde pak vyniká zejména Vojta v obvyklé roli starého dobráka a představitelka Hančovy manželky Svatava Hubeňáková. Film je natočen dobře, kromě výše zmíněných detailů i dost věrně, vánice na konci je pak skvělá. Když to shrnu, jde o pěkný, ale smutný film, který lze bez problémů shlédnout i dnes, protože jeho podstata nezestárla. Hory jsou krásné, ale umí být kruté.

    • 3.4.2019  00:03

    Patetické, idealizované, slabé, tak nějak teatrální a nevěrohodné (a to dokonce občas i v případě úmrtí postavy). Místo filmu jen jakýsi pokus o dokument s absencí v podstatě jakýchkoli postav, s nimiž by mohl divák dýchat a cítit. Tato absence je ovšem vyvážena vskutku notnou dávkou propagandy. Většinu času se řeší, že vláda chce zrušit tankovou brigádu, aby zabránila bolševizaci armády. Jediný odpůrce komunistů v armádě padne potupnou smrtí jako zbabělec, ale Sověti nás nakonec nenechají ve štychu. Film začíná slovy o bratrském Sovětském svazu a končí slovy ,, Kupředu, soudruzi!". Snad jediné, co v tomto filmu opravdu stojí za to, jsou některé zdejší bitevní scény, které byly realizovány za nasazení velkého počtu lidí i značného množství bojové techniky, ať už v poli či v dobývaných městech. To už dnes takhle nikdo nenatočí. Muselo to tehdy stát obrovské peníze. Bohužel řada těchto scén navzdory tomu není tak působivá, jak by měla. V některých případech je to i vinou hudby, která je vůbec v celém filmu nevhodná-veselá a plná nadšení, trochu něco mezi soudobými pohádkami a Andělem na horách, a shazuje tak mnohé scény. Těch 15 minut noční bitvy v Kachyňově Tenkrát o Vánocích tak má (ostatně jako celý film) nesrovnatelně větší efekt než všechny zdejší monumentální přesuny vojska a použití techniky. Škoda, v černobílé verzi a s jinou hudbou by alespoň bojové scény mohly člověka zasáhnout. K tomu Rusové i Němci mluví v tomto snímku bezvadnou češtinou, ale to už je detail. Film emočně zcela prázdný, ačkoli jeho cílem byl zjevně opak. Diváka se nemá absolutně čím dotknout a nezasáhl nikterak ani mě, což mne mrzí dvojnásob, protože můj vlastní táta, děda i strýc byli účastníky právě Ostravské operace, takže je to pro mě do jisté míry věc osobní. Hvězdičkami tentokrát snad raději ani hodnotit nebudu.

    • 30.3.2019  15:45
    Tam za lesem (1962)
    **

    Tak tohle je hodně zvláštní film, něco mezi válečným snímkem, ovšem prakticky úplně bez bojových scén, a pokusem o čistě umělecký film. Bohužel to tak úplně nefunguje a Tam za lesem má vysoký potenciál diváka unudit k smrti. Od tak významné bitvy, příkladu hrdinství našich vojáků a zároveň takových jatek jako byla Dukla jsem očekávala víc. Film má jistě řadu některých pozitiv, jako např. snahu o psychologii jednotlivců a zobrazení jejich dílčích prožitků a úvah, rovněž některé scény byly z vizuálního hlediska opravdu umělecké. Cením si i některých detailů jako nábojnice v mraveništi, kulky odrážející se v poli při náletu, hlemýžď v trávě. Taktéž atmosféra při večeři ve venkovské chalupě či na faře a v některých dalších momentech a celková osamělost i únava byly hmatatelné. K tomu úvahy o smyslu válek, zdánlivě absurdní hledání kartáčku na zuby a spousta opravdového bláta. Jsou tu ovšem dva problémy. Tím prvním je, že veškeré úvahy (kterých je snad až moc) pronáší špatně vybraný herec, z jehož úst mi znělo téměř vše tak nějak teatrálně a nevěrohodně. Když si na jeho místě představím někoho jiného, jak říká totéž, je to lepší a některé věty scénáře vlastně nepůsobí tak špatně. A příliš přesvědčiví pro mne nebyli ani ostatní, s výjimkou Valy, který měl zoufale málo prostoru, a některých herců v maličkých epizodních rolích. Druhý problém je, že všechny výše zmíněné, zajímavé a leckdy působivé momenty by bylo třeba prokládat odpovídajícím způsobem dramatickými a akčnějšími scénami, aby měly šanci správně vyniknout. Pak by rozhodně byly silnější. V neposlední řadě bych zacházela trochu jinak s hudbou, na některých místech bych ji vypustila, naprosté ticho by mnohdy přidalo výjevu na síle více než hlasitá dramatická melodie, a jinde bych ji možná naopak dala. Hlavním motivem filmu je touha po domovu, ovšem slova jako ideologické vlastenectví bych v tomto případě ani v případě Tenkrát o Vánocích a mnoha jiných válečných snímků natočených za minulého režimu (kromě těch opravdu silně ideologicky podbarvených jako Tanková brigáda) nepoužívala. Jistě, hodilo se to do krámu, ale zároveň když se člověk zeptá veteránů druhé světové války, dozví se, že měli vztek na Němce, byli odhodlaní zvítězit za každou cenu, i padnout, protože bojovali za svobodu a za vlast. Oni to tehdy opravdu tak cítili, a to včetně lidí, kteří Československo nikdy neviděli, jako byli volyňští Češi, kteří se narozdíl od hrdinů výše zmíněných filmů neměli kam vrátit, protože jejich domov byl totálně srovnán se zemí a civilisté vyvražděni nejprve nacisty, a pak doslova bestiálně vyhlazováni příslušníky UPA a OUN. Pamatuji si, jak kdysi v jednom dokumentu říkal jeden z účastníků boje na Dukle, že zpívali československou hymnu, aby Němci na druhé straně zákopů dostali strach, aby věděli, že nestojí proti Američanům a dalším, kteří by je brali do zajetí, nebo se vzdali, ale že stojí proti Čechoslovákům, kteří na ně mají pifku, nebudou si brát servítky a mít s nimi slitování, a kteří budou bojovat do posledního. A prý Němci ten strach opravdu měli. Na závěr bych řekla, že v případě tohoto snímku tedy není na vině ani tolik patos, jako spíše špatná dynamika filmu, díky níž se snímek zoufale táhne a vleče odnikud nikam. Viděla jsem jej jednou a nijak zvlášť netoužím vidět jej znovu, jakkoli nepatří k počinům, na který bych asi zcela zapomněla.

    • 30.3.2019  15:39

    Asi půjdu proti směru některých zdějších komentářů, ale mne tento film pobavil. Nějaká ta propaganda by tu byla, i jistý idealismus, ale ve výsledku je to spíš sranda. Je to trochu jako sledovat dva snímky, téměř jako by si filmaři (respektive asi Kouhout ve své hře) dovolili v první polovině filmu poměrně dost otevřeně zkritizovat armádu a trochu i režim, a pak se lekli, že už je to moc, a aby si to posychrovali pro jistotu na druhou stranu, zahráli to do autu. Druhá polovina filmu je totiž citelněji ideologicky ovlivněná a s jasným záměrem: Nešťastnou situaci v armádě zachraňuje moudrý plukovník Sova z politického vedení (pohádkový dědeček Ladislav Pešek, kterého bych si ovšem jako zápornou postavu představit neuměla. To by s jeho vizáží snad ani nešlo.), který má pochopení pro lidi, narozdíl od majora Cibulky, tragického Václava Lohniského (tragického postavou, nikoli výkonem), který zdejší rysy pouhého na předpisech bazírujícího úředníka i nadšení z povýšení daleko později zúročil v Marečku, podejte mi pero. Zazní tu i kritika jeho výběru kádrů z řad synů někdejších boháčů (úslužného desátníka Vladimíra Brabce) či pochvala za členství ve straně v případě četaře Římsy. Naštestí jde o jednu, dvě věty, které lze jakž takž odfiltrovat, byť zabolí. Daleko více mi neseděl konec s pro mne obtížněji uvěřitelnou nápravou politruka Jirgaly (Zdeněk Řehoř) a obnovené přátelství mezi ním a hlavním hrdinou. Jestliže bylo záměrem ukázat, že ve vedení strany jsou osoby na svém místě, které to myslí dobře a dokáží přijmout kritiku a napravit stav věcí, pak to úplně nevyšlo, já i Sovu brala jen jako jednotlivce (a že v armádě občas nebyli jen samí blbci (byť možná ne v politickém oddělení) lze snad připustit, že tam byla zároveň řada idiotů dosazených do funkcí z protekce, pak tento film říká doslova na plná ústa). To, že by v případě zběhnutí nebyla zdaleka taková benevolence možná, je jiná věc, ale já mám pohádky a happyendy ráda (ostatně stejně jako pana Peška). Tato druhá polovina filmu je nakonec v paměti diváka v podstatě zastřena první částí, která se nese na vlně kritiky armády (s veškerou blbostí, nepořádkem i udavačstvím a kariérismem, až jsem se divila, že jim to prošlo, zobrazen je taky těžký život vojáků-každý rok na půl roku u armády na cvičení, půl roku bez rodin), ironie, až satiry, a já se v některých chvílích nasmála jako už dlouho ne. Jde ovšem spíše o situační humor než nějaké vrstvení vtipů, prostě komičnost určitých okamžiků, v některých případech ovšem dokonalá, takřka kouzelná. Navíc mám pocit, že si herci tuto možnost si rýpnout užívali, já alespoň značnou nadsázku cítila. K tomu přispěl i fakt, že veškerá ironie je pronášena ústy naprosto luxusního obsazení-Jiří Sovák se svými lejstry, žertující Vladimír Menšík se svými plakáty, proutník a sběratel hřebenů Jiří Vala (ten chlap je nezmar, z jeho mládí pamatuji snad jen jeden film, kde nebalí nějakou ženu)-tito tři se ve filmu z vojenského prostředí, respektive války, setkali již v Tenkrát o Vánocích. K tomu se přidává ještě roztomile sarkastický Vlastimil Brodský se svým žralokem a Anton Gymerský jako cikán se svou Jolantou. Mihne se tu i pan Bláha. Navzdory vcelku sympatickému a přesvědčivému Remundovi v hlavní roli bych tak řekla, že si herci ve vedlejších rolích ukradli film pro sebe. K tomu musím dodat, že se všichni chovali dost vojensky, abych jim tu armádu věřila. Závěrečná věta snímku lehce navazuje na komiku první části a trochu zvedá dojem z rozpačitého konce. Na svou dobu šlo jistě o docela odvážný počin umožněný krátkým obdobím oblevy, v žádném případě však nejde o takovou bombu jako Dlouhé dopoledne, které si v 69 dovolilo ostře odsoudit politické procesy z 50. let, a které skončilo v trezoru. V tomto srovnání jsou Zářijové noci pouze velmi opatrným pokusem se závěrem zcela poplatným době, ale ono to tehdy asi víc opravdu nešlo. Výše zmíněná nejednoznačnost pak způsobuje, že zatímco za minulého režimu byl snímek díky první polovině považován za kontroverzní, dnes je díky té druhé mnohými řazen pod agitku. Z výše zmíněných důvodů nedám aspoň v tuto chvíli vyšší hodnocení než tři hvězdy, nikterak mi ale nevadí tento poměrně neznámý film shlédnout někdy znovu a mohu jej s klidem doporučit.

    • 30.3.2019  15:25

    3,5* A jestliže nedávám 4, navzdory tomu, že by si to snímek z filmového hlediska možná zasloužil, tak proto, že jsem je udělila jiným, které jsou mi žánrově bližší, a na něž se podívám raději a častěji. Následujicí komentář bude delší vzhledem k celkovému tématu filmu. Král Šumavy má jeden zásadní problém, a sice, že byl natočen v době nového přituhování režimu na jeho objednávku a sloužil ke glorifikaci práce pohraniční stráže (PS) a obhájení ochrany čím dál uzavřenějších hranic. Když pomineme tento fakt a podíváme se nyní na jednotlivé prvky blíže, máme tu motiv převaděče, v němž tvůrci smíchali postavy Hasila a Kiliána spolu s dalšími motivy. Jde nakonec pouze o velmi volnou inspiraci. To lze asi filmu vyčítat jen těžko, dnes se to dělá také, jen se tomu neříká politická propaganda, nýbrž umělecká licence. Ostatně tohle není dokument, ale dobrodružná kovbojka, v níž postavy jednají jako hrdinové starých amerických westernů, a jako oni jsou těmi veskrze kladnými. Ze stejných důvodů pak v závěru uznají oprávněnou neústupnost svého zkušeného velitele, která jim umožnila dostat vraha svého kolegy. Tady bych řekla, že je motiv dobrého velitele převzat spíše z podobných vzorů než jako jinak častý ideologický prvek v tehdejších filmech. Navíc tak docela nevyšel, poněvadž alespoň mně byl značně nesympatický a většinu času jsem měla chuť ho nakopat. Z vojenského hlediska asi postupoval správně, z lidského už je to diskutabilnější. Pan Lukavský ho ovšem zahrál skvěle. Dále skutečnost, že převaděči nepřecházeli přes bažiny je také vedlejší, močály jsou prostě pro film daleko dramatičtější, a tudíž vhodnější prvek. Chytání prchajících civilistů je zde naznačeno jen v jediné, pár vteřinové scéně a nepůsobí pro diváka nijak zvlášť jako jejich dehonestace, to už spíše PS. Zmíněný rámující motiv převaděče a agentů sice vytváří důvod pro další děj a vývoj, nakonec je ale hlavním námětem snímku v podstatě příběh jedné tragické lásky (vlastně dvou) a pomsta za zavražděného kamaráda. V dnešní době se však film setká z výše zmíněných důvodů s odsouzením či při nejmenším rozporuplnými pocity diváků, neboť členové PS jsou dnes vnímáni veřejností zcela negativně, ačkoli tento postoj je do určité míry nespravedlivý. Fakt, že za dobu fungování PS byla zastřelena spousta nevinných lidí, nebo že existovaly takové StB akce jako Kameny přitom nikdo nepopírá. Král Šumavy byl ovšem natočen v 50. letech a zobrazuje situaci v roce 48, to jest období samotných počátků formování pohraniční stráže, kdy ješte nebyla ani vybudována pořádná infrastruktura a její členové ještě nebyli tak přísně kádrově prověřováni (to vše je záležitost spíše pozdější, převážně až 70. a 80. let), mnohdy šlo i o potomky kulaků apod. Spousta z nich byli vlastně jen 18-19-ti letí kluci, kteří byli posláni do pohraničí, aby si tu splnili povinnou vojenskou službu, a kteří dostali po krátkém výcviku samopal a rozkaz střílet po každém, kdo by se pokusil přejít. Čelili tvrdým přírodním podmínkám (a šumavský úsek patřil k těm nejhorším), doživotnímu traumatu v případě, že zastřelili někoho nevinného (někteří pak dokonce páchali sebevraždu), visel nad nimi prokurátor a vojenský soud v případě neuposlechnutí rozkazu a velmi tvrdé tresty v případě dezerce (jejíž důsledky pak postihly i jejich rodinu a také jejich kolegy z celé jejich jednotky v podobě následného vyšetřování kontrarozvědky a různých postihů), k tomu přičtěme velmi časté smrtelné úrazy díky elektrickému plotu a zaminované oblasti a fakt, že leckdy čelili skutečně nebezpečným a ozbrojeným lidem, špionům (kteří v tuto dobu zhusta přes hranice chodili), pachatelům hospodářské kriminality (různým pašeráků) a vrahům (viz Mašínové). Služba to tedy byla velmi náročná a nelze se tak asi divit, že měli nervy na pochodu a mnohdy jistě i strach. Skutečnost, že v letech 1950-53 byla podle historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů zaznamenána nejvyšší míra dezerce za celou dobu fungování PS (s výjimkou let 68-9) také o něčem vypovídá. Říci tedy, že každý člen pohraniční stráže byl zločinec a vrah je zcestné, stejně jako je nesmylné říct, že každý, kdo kdy chodil přes čáru byl vždy jen nevinná oběť režimu. Dobří i špatní lidé byli na obou stranách. Konec konců i sám Hasil byl původně člen PS, pokud je mi známo. Pomohl spoustě lidí, další cca 100 ovšem nevědomky a nechtěně přivedl do neštěstí, včetně prakticky celé své rodiny. To, že v době, kdy věřil, že bude brzy další válka, pomáhal americkým agentům, je věc jiná. Je jistě morálním dilematem, zda hlídat hranice vlasti i za cenu, že pomáhám režimu, který utlačuje a vězní vlastní lidi, nebo bojovat proti němu s tím, že sloužím státu, který měl v té době plány na v případě nutnosti úplnou likvidaci celé země jadernými zbraněmi o větší tonáži, než které padly na Hirošimu a Nagasaki, a kterému podobně jako SSSR na nás nezáleží o nic více a sleduje pouze vlastní sobecké cíle. Myslet si totiž, že jakékoli velmoci obecně záleží na nějakém malém státu z jiných než strategických důvodů, je naivní. Kdo ví, dost možná, že bych nakonec volila tu první možnost (ovšem bez střílení civilistů, a s nadějí, že se režim časem zlepší), zvlášť kdybych krátce předtím zažila hrůzy války a okupaci jinou západní mocností. Novou okupaci a válku bych si určitě nepřála, a brala bych asi pomoc cizím špionům jako vlastizradu. To, že bude jednou nějaký šedesátýosmý nemohl tehdy nikdo tušit. Atmosféra výše zmíněných počátků a zničeného pohraničí je ve filmu zobrazena pěkně a zřejmě i dost věrně. Pomáhá tomu též řada dobrých, místy uměleckých záběrů, a černobílý formát, díky němuž je film rozhodně působivější, než by byl v barvě. Podle slov R. Lukavského požadovali původně soudruzi z ústředního výboru strany, aby byl film natočen v hezkých vesničkách a neukazoval rozpadlá a chátrající místa, ale Kachyňa si údajně postavil hlavu a řekl, že buď zobrazí situaci ve filmu tak, jak si ji pamatuje z doby, kdy tu sám sloužil, nebo ten film nenatočí vůbec. Následně prý pak provedl řadu škrtů ve scénáři, a to i v některých klíčových scénách. Je tedy možné, že i jeho zásluhou je film nakonec méně ideologicky podbarvený, než byl původní záměr, a že od možných potíží ho uchránil jen velký úspěch snímku. Určitý protipól je tu zobrazen i v postavě Marvana, který lituje mrtvého převaděče, proměny Šumavy a říká Valovi, aby se tak nehonil, vždyť je jedno, jestli projdou, nebo ne, svět se bude točit dál. Když to shrnu, řekla bych, že má Král Šumavy daleko horší pověst, než je jeho realita, a že si zatracení nezaslouží. Z filmového hlediska pak patří k nejlepším snímkům ve svém žánru, alepoň v našich luzích. A kdybych měla jeho obsah vyjádřit stručně pár slovy, řekla bych déšť, mlha, bahno, jeden šátek a jeden pár nových bot.

    • 27.3.2019  10:43

    Vcelku pohodový film, spousta humoru, místy je to téměř komedie, přičemž nejde o zasmání nad špatnými scénami, ale o plánovanou situační komiku. Co lze filmu vytknout je přílišná idylka (v reálu byla situace bezpochyby mnohonásobně horší, tohle je takový čajíček, kde se řeší oslava Vánoc a připomíná to trochu Švejkovy manévry z Poslušně hlásím, ostatně i to vepřové se tam řeší) a určitá míra naivity (divák ví od první chvíle, že Němci vyhrávají písničky, protože něco chystají, ale vojáky s tříletými válečnými zkušenostmi (až na jednoho) to nenapadne, a i jejich velitele (jinak naprosto uvěřitelný Korbelář) to trkne až na poslední chvíli). Obsazení je ovšem luxusní a dokonce ani ten Vala (SPOILER) tam neumře (Ačkoli jsem o něj měla celou dobu strach, protože jakmile někdo z herců hraje výraznější roli a sympaťáka, má občas zvýšenou tendenci umírat. Pro tentokrát ale umřeli jiní, většina zachráněna, aspoň pro tuto chvíli, neboť film končí přesně tam, kde začal-výstřelem zahajujícím nový útok.). Jen Řehoř mi tam neseděl, asi chtěli, aby to byl v kontrastu s našimi chlapci třasořitka, ale já mu tu německou národnost prostě nevěřila. Po filmařské stránce je to nicméně natočené vcelku dobře, spousta scén i celková koncepce není vymyšlena špatně, totéž vizuální stránka a některé detaily, i pár dojemných momentů by se našlo, taktéž slovenská vesnice s jejími obyvatelkami je naprosto uvěřitelná. První hodinu a pět minut si divák buduje vztah k postavám a má možnost si každého jednotlivě oblíbit (a opravdu tu není jediná, kterou by člověk neměl rád), aby v posledních patnácti minutách nastala očekávaná řež, která visela celou dobu ve vzduchu (a vlastně je to ono očekávání, které vyvolává v divákovi napětí a snad i špetku strachu). Stopáž filmu je dost krátká, snesl by prodloužení-chtělo by to možná trochu více informací o některých postavách, aspoň o těch, co zemřou, poněvadž i když je dostatečně poznáme povahově, tak o jejich minulosti, zážitcích, snech apod. skoro nic nevíme, tudíž se mne jejich smrt nedotkla tolik, jak by měla. A ačkoli si na bojové scény nepotrpím, tak i válečná vřava by snesla 5-10 minut navíc a mohla být ještě o trochu ostřejší, aby to byl ještě větší kontrast. Pozitivy snímku jsou prakticky úplná absence nějakého hloupého patosu a rovněž naprostá absence politické propagandy, přestože jde o film z padesátých let. Nemám problém shlédnout ho někdy znovu. Takže pokud chcete vidět Menšíka jako vojáka, Sováka jako kuchaře, Deyla jako zásobovače a tragického hrdinu, či si užít mladého fešného Haničince jako zachmuřeného důstojníka se smutnými zkušenostmi, mladého fešného Lackoviče jako zamilovaného vojáka a mladého fešného Valu, jak navazuje účinně družbu s místním vesnickým obyvatelstvem-rozuměj balí děvče (opět!), a přitom nemáte rádi válečná dramata, krev, brutální scény a masakry, tak je to film pro vás. Není to veledílo, ale je to slušné a v mnoha ohledech lepší než řada dnešních slátanin. Jo a v jednom okamžiku na mne to hrdinství československých vojáků zapůsobilo a nádech reality na mne najednou opravdu dýchl, a sice když Vala pálí z kulometu na útočící Němce se slovy ,, Já vám dám Heilige nacht!" 3,5-4* (Po druhém shlédnutí zaokrouhluji na 4*, naivita sem, naivita tam, je to natočené dobře a já si to ráda kdykoli pustím znovu. Ideální film na Vánoce, aby si člověk uvědomil, že to vše co má, není samozřejmé.)

    • 24.3.2019  12:53
    Smyk (1960)

    Příběh muže, který ve svém touze po světě a dle jednoho drobného náznaku možná i přání zabránit další válce podlehne naléhání kamaráda, tajně emigruje a stane se špiónem a chladnokrevným zabijákem, aby po osmi letech, po návratu do vlasti, zjistil, že díky tomu přišel o manželku, syna, rodiče, bratra, a v podstatě i svou identitu a duši. Námět na výsost zajímavý, ale zpracování se mne, bohužel, nijak nedotklo. Propagandistická linie je tu určitě cítit, tlačí se v ní místy dost na pilu (viz odporný západní bar, šťastný dělník nadšený z krásného nového ingotu). Navíc narozdíl od Smrti na Cukrovém ostrově, kde je ideologické pozadí také patrné, ale nakonec se hraje i na jiné noty, a film je díky tomu pořád jakž takž koukatelný, tak v případě Smyku jde o neskutečně úmorný a roztáhlý film a není to rozhodně jen stopáží. Stálo mne dost úsilí shlédnout ho až do konce. Divím se, že se do toho Vala pustil a zajímalo by mne, jak velká byla míra jeho přínosu scénáři, pod nímž je spolupodepsán. Zřejmě si chtěl vyzkoušet odlišný žánr a přístup, totéž asi i Jirásková a Vinklář, kteří v tom ostatně hrají také. Podle mého názoru to ale byla chyba. Film nefunguje ani jako špionážní snímek a hlavně je zcela emočně plochý, a to přesto, že se pokouší o velké drama a silný psychologický rozměr. Možná je to věc názoru a cítění, ale na mne to prostě nepůsobilo, byť musím připustit, že pár slušných momentů tu bylo. Co lze ocenit, je výborná práce maskérů-Valu bych skoro nepoznala. Kam se na to hrabe ta údajná plastická operace R. Brzobohatého v Třiceti případech majora Zemana, po níž vypadal úplně stejně. Zároveň je to zde však vedle samotného scénáře podle mého názoru hlavní problém snímku. Když totiž dobrému herci se značným charismatem vezmete tvář, nasadíte mu nehybnou masku, která mu znemožňuje prakticky veškerou mimiku a ještě ho na většinu filmu připravíte i o hlas, zbavíte ho většiny vyjadřovacích prostředků. Větší stopy emocí se pro mne tak objevují spíše v těch vzácných okamžicích, kdy Vala mluví česky. Ani tak ale pro Smyk neplatí to, co jinak v jeho filmech obvykle nacházíme-city a nečernobílost i jinak ne zcela kladných postav, kterou jim dokázal zpravidla vtisknout (viz skvělý Nedobyl ve Sňatcích z rozumu, viz dokonce i ten velitel věznice z Dlouhého dopoledne). Jeho osoba v tomto snímku je mi svým charakterem a chladným projevem natolik nesympatická (a to i v těch cca 10 minutách, kdy je sám sebou), že jsem si k němu nedokázala vybudovat nějaký vztah a bylo mi v postatě úplně jedno, co se s ním stane a jak film skončí. A stejně ukradené a vesměs i nesympatické mi byly i všechny ostatní postavy (snad až na syna a Jiráskovou). Škoda, protože silný potenciál by v tématu byl a pár momentů jako kontakt se synem, návštěva manželky a první pohled na matku nebyly ani zdaleka vymyšleny špatně. Musel by se ovšem upravit ten ideologický podtón (byť když o tom zpětně uvažuji, možná má část pravdy i jeden ze zdejších komentátorů, že autor chtěl zdůraznit absurditu světa, v tom případě je to ale dost skryto pod povrchem, zřejmě až někde ve druhém plánu, no, těžko říct), překopat trochu scénář, a nejspíš vylepšit režie a střih a ponechat Valovi hlas a tvář (ačkoli chápu, že v druhém případě by zmizel podstatný motiv filmu, z něhož vycházejí některé scény, a možná i symbolika-mrtvá maska=vlastně již mrtvý muž, u něhož jen oči prozrazují, že ta bytost uvnitř dosud žije a občas ještě i něco cítí). Vizuální stránka byla pojata relativně netradičně, řekla bych skoro až k expresionismu, možná i trochu surrealismu, a ačkoli mne většinou tyto věci ve filmech otravují (což platilo i pro zdejší dlouhé a únavné pasáže z klaunských vystoupení ve varieté), nelze jí upřít jistou zajímavost a invenci. Ta by si možná jednu hvězdičku zasloužila. Vyznění filmu a celkový nepříjemný pocit, který ve mně zanechal, mi ale brání ho hvězdičkami vůbec hodnotit, nějak nevím, co bych mu dala. Viděla jsem jednou a víckrát vidět nemusím. Možná, že jiným divákům se do vkusu trefí a najdou v něm více pozitiv (jak ostatně naznačuje řada zdejších komentářů), mně prostě film silně nesedl, nemůžu si pomoct. Konec konců podobný styl a zpracování filmů mi většinou obecně nesedí. Z mého pohledu jde tak rozhodně o dosud nejhorší snímek, který jsem s mladým Valou a vlastně Valou celkově dosud viděla (byť to jistě není způsobeno jeho výkonem), a kdyby byl nevznikl, vůbec nic by se nebylo stalo. ,, Znám Čechy, kteří tu žijí poctivě." ,, Z čeho?" ,, Je spousta možností. Například špionáž."

    • 23.3.2019  01:33
    Dlouhé dopoledne (TV film) (1969)
    *****

    Tak tohle bylo naprosto skvělé! Skvěle napsaná hra se skvělými dialogy, skvěle odehraná všemi zúčastněnými. Konverzační drama na velmi malém prostoru ukazující nespravedlnost politických procesů, zoufalou bezvýchodnost situace jednoho nevinně odsouzeného i absurditu celého systému. Jedna vězeňská cela obsazená řadou rozdílných postav, osudů a také povah a názorů a jeden nově příchozí chudák (přesvědčivý Moučka) čekající na obnovu procesu, který i po všech letech věznění naivně doufá v právo. Vedle toho tupost a omezenost některých bachařů, ale bez černobílého pohledu, protože téměř každý z nich má i lidské momenty (i když z té lidskosti může někdy mrazit) a mnozí, vlastně většina, je z pobytu ve věznici otrávená v podstatě stejně jako vězni a stejně jako oni na to reagují dle rozdílnosti svých povah, od tvrdosti přes občasnou smířlivost po rezignaci, s tím rozdílem, že oni mohou po osmi hodinové šichtě jít domů. Proti tomu cynický právník, předstírající lidskost a preferující prý pro své svědomí osobní styk, ale naprosto chladný a bezcitný, ovšem s dokonalou fazónou, svině s uhlazeným chováním gentlemana. Výborný Přeučil, který se svého slizouna zhostil s gustem. A nakonec velitel věznice, který sice slouží režimu, drží se důsledně předpisů a umí být k vězňům i nepříjemný, sám uznává přínosnost vězení pro některé odsouzené a přátelsky konverzuje s Přeučilem, ale zároveň působí, jako by si kdesi uvnitř uvědomoval Moučkův tíživý osud a snad i nespravedlnost jeho uvěznění, takže se zdá (alespoň ve mně Valův herecký projev vyvolal ten dojem), že se na Moučku na konci neutrhne ani tolik proto, že je rozzlobený na něj, ale spíše obecně z celé situace, která je mu vlastně hrozně nepříjemná a trapná. Přesto mu ale ten balíček o půl kila sníží. Vynikající Vala, který své postavě opět dokázal vtisknout plasticitu, nejednoznačnost i určitou dávku komičnosti, ačkoli na to měl de facto jen pár minut. Je s podivem, že tohle mistrovské dílko vůbec mohlo vzniknout, ale v šedesátém devátém to ještě šlo. Naproti tomu není nijak překvapivé, že skončilo v trezoru. ,, Tak vidíte, že s vámi postupujeme s maximální benevolencí.",, Budete mít návštěvu a balíček, to se taky tak často nestává." ,, Přece vám tady nikdo nechce ubližovat, chlapi. Dyť jste naši lidi, i když jste udělali nějakou tu chybu v životě, ne? Tak vidíte, sami to musíte uznat. Jsme přece lidi, hergot."

    • 22.3.2019  21:20

    Zvláštní film, který ve mně zanechal dost rozporuplné pocity. Pro mne zajímavý především jako možnost vidět poprvé v životě ještě mladého Jiřího Valu v barvě. Ideologická linka v podobě zkrachovalých emigrantů a německých mafiánů (možná bývalých fašistů, z toho jeden je vilný kapitalista) je ve snímku patrná, naštěstí není rozpitvávána přespříliš, takže ve výsledku jde o prostý příběh o mladé ženě uvězněné v tropech mezi otcem, umírajícím sobcem, a manželem, primitivním násilnickým a žárlivým opilcem, která se setká s pohledným československým lékařem, jenž se k ní chová slušně a nabízí jí jako jediné východisko z nesnesitelné situace návrat do vlasti, na níž si ona už nepamatuje, poněvadž ji opustila ještě jako dítě. Kdyby bylo politické pozadí vypuštěno, nebo klidně i zachováno, ale pojato po stránce herecké i scénáře objektivněji jako např. v Jarním povětří, kde i díky panu Högerovi nepůsobila ani jedna strana barigády negativně a měla prostě své důvody, byl by tu potenciál pro slušný psychologický film (zvlášť když má režisér k dispozici takové herce jako F. Smolíka). A to je vlastně hlavní pocit ze Smrti na Cukrovém ostrově: zoufale nevyužitý potenciál. Byl tu prostor pro daleko větší drama a i daleko větší romanci (to druhé tím spíše, že Vala s Tomášovou byli docela sladěný a sympatický pár v Domě na Ořechovce i v Policejní hodině). Místo toho se film trochu unyle vleče a působí poněkud neslaně, nemastně. I závěr filmu, byť zjevně happy end, vyznívá jaksi do ztracena. Přesto je tu řada dobrých herců (ač Hrušínského černošská identita je trochu komická a v záplavě skutečných černochů snad i zbytečná, ale budiž) a některé momenty filmu nejsou ani po stránce napětí špatné. Jako pozitivum lze hodnotit pokus o pro český film netradiční žánr zopakovaný v Rukojmí v Bella vista. Bohužel narozdíl od něj nemá takový spád a zdejší krajina nenabízí tak uchvatné výhledy jako údolí Los Viňales. Na druhou stranu atmosféra je zde mnohem tísnivější a celkově o nic horší než v zahraničních filmech z podobného prostředí. To dusno a vedro divák opravdu cítí. To je tedy druhé pozitivum. Exotika také dobrá, některé záběry mi připomněly fotky Hanzelky a Zikmunda. Jako zajímavý lze hodnotit pokus o cizojazyčný film. Většina filmu je ve francouzštině, což mi nijak zvlášť nevadilo, byť jsem chytala poslechem asi polovinu a zbytek četla v titulcích. Zdá se ale, že někteří herci byli předabováni, což jim někdy, bohužel, ubírá na hereckém výrazu. To neplatí pro Valu, ten mluví francouzsky i německy ve filmu sám (ale nedostal moc prostoru něco hrát), Tomášová snad také promlouvá vlastním hlasem. Celkově bych tedy řekla, že chyba není ani tak na straně režie, jako spíše ve slabém scénáři, a snímek tak ve mně zanechal podobný dojem jako studentský film pokoušející se o nějaké nové pojetí tématu, režijní debut.

    • 12.3.2019  20:56

    Viděla jsem tento film podruhé a znovu mne bavil. Nepocházím z Žižkova, takže často citovanou mentalitu zdejších obyvatel neznám, asi bych ji neznala příliš, ani kdybych odsud byla, protože nejsem kluk, fotbalista ani žižkovský frajer. Navíc se obávám, že ten barvitý kolorit, který tuto čtvrť ozvláštňoval a možná odlišoval, dnes už asi do značné míry zmizel, bohužel. Mám ovšem ráda tyto mikropříběhy z pavlačí, starých hospůdek a zmizelé Prahy, a v Žižkovské romanci si divák této atmosféry užije dostatečně. Většina herců podává přesvědčivý výkon, Cupákův ňouma je dobrý, překvapivě skvělá je mladičká Brejchová. Nicméně film z velké části táhne Jiří Vala, zde trochu jednodušší frajírek a proutník, ale v jádru laskavý, poctivý a čestný kluk. Nerada se opakuji, poněvadž to pak vypadá, že tomuto herci nadržuji, ale zde na sebe opravdu strhává většinu pozornosti. Jde ostatně prý o snímek, který ho dostal do většího povědomí diváků a značně pozvedl jeho kariéru, a o němž údajně sám kdysi prohlásil, že byl přímo pro něj, protože vlastně hrál sám sebe, takového, jaký byl ještě pár let před jeho natočením. Co mne trochu udivuje, je ne zrovna vhodný výběr jeho hereckých partnerek, který pozoruji již v několikátem filmu s ním. Renata Olárová působí mdle a bez výrazu, snad ještě více než Švormová v Jarním povětří, naštěstí to jinak kvalitní celek unesl. Problém společenského stigmatu svobodné matky dnes již nepociťujeme, ale v minulých staletích byl vážný, mnohem vážnější než v tomto filmu (viz ostatně i Bídníci Viktora Huga). Film je prakticky zcela prostý nějaké ideologie a zároveň dokáže tak nějak pohladit po duši. A za tento příjemný pocit dobra a slunečna, který mi vydržel ještě dlouho po jeho shlédnutí, si zaslouží plný počet.

    • 12.3.2019  20:26
    Noční host (1961)
    ****

    Můj komentář bude opět delší, i v reakci na některé zdejší, a bude obsahovat i obecnější úvahu. Snad mi to prominete. Mám ráda komorní filmy, konverzační dramata i komedie, s několika málo postavami a na omezeném prostoru, ale s o to silnějším vyzněním. Noční host toto nabízí. Je ovšem pro dnešní dobu příznačné, že bude některými snímek hodnocen jako pouhá politická antiněmecká agitka, protože většina hodnotitelů sama nacistická zvěrstva nezažila. Zároveň filmu uškodí fakt, že se dnešní mladší generace dívá často na všechny filmy této doby skrze momentálně módní a hojně vštěpovanou antikomunistickou clonu. Tím nechci říci, že bych snad fandila či jakkoli obhajovala zločiny minulé éry, to v žádném případě, jen mám pocit, že dnešní trend zachází někdy až do opačného extrému, a co se obecně filmů natočených za komunismu týká, diváci v nich často hledají za každou cenu věci, které v nich nejsou, a neumí pak ocenit prostou psychologii, která je mnohdy ve skutečnosti jejich hlavním obsahem. Já se snažím k podobným snímkům přistupovat většinou bez předsudků i očekávání, díky čemuž si daný film rozhodně více užiji. Mnoha filmům z této doby a s tématem nacistických zločinů je vyčítána dobová politická objednávka a propaganda, v řadě případů tomu jistě tak bylo. Já si ale myslím, že důvodem pro jejich vznik byl i fakt, že narozdíl ode dneška tehdy většina lidí majících zkušenost s nacisty byla ještě naživu, a podobné filmy byly snahou a způsobem, jak se s tímto celospolečenským traumatem nějak vyrovnat. Vzpomínky a bolest byly stále příliš živé. Noční host je v tomto ohledu film poměrně umírněný, a to i ve Valových vzpomínkách z koncentráku. Uznávám, že z tohoto tématu určitě šlo vytřískat mnohem víc. Samotný Vala hraje opět velmi dobře, byť více prostoru a energie projeví spíše až v druhé polovině filmu. Tento herec měl celkem štěstí na řadu dobrých rolí, zároveň měl veliké charisma. Dovedl na straně jedné vrhat rozzlobené, zachmuřené i smutné psí pohledy, na straně druhé vměstnat do úsměvu buď srdečnost a dobráctví, nebo klukovskou bezstarostnost, či velikou něhu, nebo sex, dle daného kontextu. A do svých někdy i ne zcela kladných postav uměl vložit dávku určité citlivosti a dojemnosti, čímž je člověk musí mít rád i s jejich chybami. Rovněž pan Růžek je v tomto filmu výborný a jeho postava je barevná, zpočátku ochotný pít s kýmkoli, kdo mu naleje, pak ale na straně přítele. Přesvědčiví jsou ve svých malých rolích též Brabec, Moučka či Amortová. Naopak Janě Hlaváčové jsem tu sedmnáctku prostě nevěřila a její střelenost byla tak nějak nevěrohodná a přes míru, nějak se to do filmu úplně nehodilo (i když při druhém shlédnutí už je to snesitelnější), jakkoli pozdější klidnější rozhovor to trochu vylepšil a hovor o štěstí byl dobrý. Člověku k němu stačí opravdu velmi málo, jen si to musí uvědomit a zároveň si ho vůbec dokázat všimnout, když se objeví. Zde jde o radost z přítomného okamžiku, štěstí z pouhé existence. Závěr s rybičkou chycenou a kachničkou střelenou pak byl opravdu dojemný a poslední záběr na vystrašenou matku a šťastnou Evu byl také výborný. Naprosto skvělý je zde ovšem Rudolf Hrušínský, kterého má divák chuť zabít. Člověk skoro lituje, že se Kalous lépe netrefil, ač je zároveň kvůli témuž rád, že ne. Hlavní hrdina si totiž nezaslouží znovu trpět kvůli někomu takovému. Stejně tak divák zcela chápe, proč ho Brabec musí zatknout. Nelze jen tak po někom střílet jen proto, že je to arogantní hajzl s odpornými názory, a společnost nemůže fungovat, když bude každý brát spravedlnost do vlastních rukou. Neschopnost hlavního hrdiny mluvit o svých zážitcích je pochopitelná, můj otec nedokázal o svých zkušenostech z boje s nacisty a banderovci (k těm viz film Volyň a kniha Krvavé země od Timothyho Snydera) také mluvit ani více než půl století poté. Tématu neschopnosti opravdového vzájemného porozumění mezi těmi, co tyto hrůzy zažili a těmi, kteří ne, i tématu touhy po novém životě a neschopnosti zapomenout se ostatně věnuje i film Milenci v roce jedna. Na Nočním hostu lze ještě ocenit i téměř noirovou atmosféru a pěkně využitý motiv deště včetně záběrů na kapky stékající po okenní tabuli. Zajímavý je ostatně i úvod filmu se zcela veselou hudbou, která kontrastuje s námětem a pozdějším vývojem příběhu. Když to tedy sečtu, jde o dobrý film, jakkoli je pravda, že konkrétně s Valou jsem možná viděla i filmy lepší. Malá úvaha na závěr. Hrušínského Němec podle mne žádnou karikaturou není, takových bylo a mnohem horších, a mnozí se dodnes mají dobře, nebo dožili v klidu svůj život v Jižní Americe, Egyptě, USA, Německu i Austrálii, protože nebyla dostatečná politická vůle je potrestat. Vyprávěla mi kdysi naše rodinná známá, Židovka, která přežila Osvětim a pochod smrti, načež se ocitla na světě úplně sama, bez domova a jediného člověka, protože všichni její příbuzní, přátelé i známí skončili umučení, či v plynu, a která si posléze dokázala svou pracovitostí vybudovat nový život v Austrálii, že jak tak chodí po ulicích v Sydney, potkává tam Němce, o nichž ví, že jde o bývalé nacisty a esesáky, a že tam bydlí v těch nejluxusnějších vilách. Řekla: ,, Já nepřeju nikomu nic zlého, ale když je vidím a vzpomenu si na celou svou rodinu, tak mám pocit, že na tomto světě není spravedlnost." Pokládám za ostudné, že mnohé hrdiny protifašistického odboje a bojovníky za svobodu jsme nechali zemřít bez jakéhokoli díky, protože posledních dvacet, třicet let se připomínání zločinů nacistického Německa nehodilo do krámu. V módě byla a je politická korektnost, sypání si popela na hlavu za zločiny při odsunu, které ač jsou odsouzeníhodné, jsou nesrovnatelné s rozsahem nacistických zvěrstev. Lžeme si a zapomínáme, přestože bychom zapomenout nikdy neměli. Protože zapomenout znamená umožnit opakování. A neonacisté vesele fungují dál, i v samotném Německu a mnozí Němci si nechtějí svou vlastní minulost připustit, protože je pro ně příliš nepříjemná (což je ostatně pochopitelné). A my? Když si dnes najednou po letech naše hrdiny, jak už je u nás zvykem s křížkem po funuse, připomínáme, činíme tak ne z nějakého patriotismu, ale opět proto, že se hodí do krámu, tentokrát v souvislosti s EU, migranty atd. Zdravé vlastenectví je přitom v pořádku, protože jen když si člověk váží sám sebe, dovede si vážit i druhých a naopak. Nacionalismus postavený na pocitu nadřazenosti je naopak jedno z těch největších svinstev vůbec.

    • 10.3.2019  20:44

    Nejlepší exnerovka a to přesto, že děj je dost překopán oproti knižní předloze. Vzhledem k tomu, že na scénáři pracoval osobně i autor knižní předlohy, není to nijak na škodu. Vlastě bych řekla, že je to filmu ku prospěchu a je to přesně ten případ, kdy jsou obě verze stejně dobré, ačkoli se liší. To, že se řada věcí do filmu nevešla, je pochopitelné, ale zde je dost jiných motivů-například tři možní otcové a pátrání po nich pomocí antropologie, dokonce i pachatel je jiný. Především se však film liší vztahem s Kamilou (Houskovou, knižní Bednářovou). V knize jde o okrajovou záležitost-studentka klasické filologie, s níž Exner již nějakou chvíli chodí, se v knize jen mihne. Ve filmu jde o prvotní hybatelku děje, studentku UMPRUM, která si přivydělává prací v rytecké dílně, a která upozorní Bezpečnost na krádež pokladu a Exnerovi se plete neustále do cesty. Osobně nechápu kritiku, že nejde o detektivku, ale o komedii. Vždyť to je právě hlavní plus-to, čím se některé naše detektivky odlišovaly, použitím komediálních prvků s vykreslením různorodých malých figurek a charakterů, stejný důvod, proč se po sté dívám i na Hříšné lidi města pražského či Panoptikum. Osobně mě velmi mrzí, že toto dnes už neumíme a místo toho točíme drsné, někdy i sadistické kriminálky podle západního střihu, které jsou jak přes kopírák, snad abychom ukázali, jak jsme strašně světoví. Film má spád, je zábavný a nenudí, vizuální stránka je také pěkná. Co je ovšem perfektní, je herecké obsazení. Vala je podle mého názoru jediný skutečný Exner, který nám kdy po plátně běhal. A to neříkám proto, že jsem si pro tohoto herce postupem času vypěstovala jistou slabost. On prostě odpovídá knižní postavě vzhledem i chováním. Erbenův Exner je černovlasý právník, kterému je něco přes třicet (Valovi je čtyřicet, ale rozdíl není nijak cítit, ostatně zhruba dekádu od jeho Kristových let mu to asi nejvíce slušelo), je dobře živený, ale zdaleka ještě ne tlustý. Je poměrně živý a energický, a ač je mnohdy unaven a raději by šel na houby, tak mu to zpravidla nedovolí nejen okolnosti, ale především jeho silná a vrozená zvědavost a záliba ve všem neobvyklém. Umí naslouchat, má mnohdy pochopení a soucit, je přísný k těm, co si to zaslouží, stejně jako je i přátelský, zábavný, srdečný, a to nejen ke kolegům, ale leckdy i k vyslýchaným osobám. Svým důstojníkům občas mizí a během případů s někdy až neuvěřitelnou drzostí balí svědkyně, které se mu ovšem občas nabízejí i samy. Naprosto nechápu oblibu unaveného a nezáživného Exnera, údajně druhého nejlepšího, v podání mnohdy poněkud přeceňovaného Jiřího Kodeta ve zcela nudné adaptaci Smrti talentovaného ševce. Neodpovídá předloze ani chováním, ani vzhledem, a Valovi se nemůže ani zdaleka rovnat elegancí a šarmem (Ostatně mám pocit, že s neustále omílanou aristokratickou elegancí pana Kodeta je to trochu jako s paní Columbovou, pro mne ji nikdy neměl.). Nebyl sice špatný herec, ale na Exnera se absolutně nehodil. Rozhodně nebyl tím páně Erbenovým ,, drzým elegantním mladíčkem", ani ty ženy jsem mu nevěřila, jiskření s partnerkou nulové. Valovi, který byl údajně, pokud jde o ženy, v reálném životě doopravdy tak trochu jako Exner, jsem to naopak věřila beze zbytku. Už jen ty pohledy, co vrhá. Navíc má zároveň takové charisma, že divák i chápe, proč mu ty ženy podléhají. Obsadit do role Jiřího Valu byl prý nápad samotného Václava Erbena, který si ho i přes odpor dalších lidí prosadil. Já jsem mu za to vděčná a divím se, že pro plánovaná pokračování se s ním už nepočítalo. Stejně tak nepřestanu litovat, že v této sestavě nemohly být zpracovány všechny exnerovky, i když vím, že by to nešlo, protože autor je dopsal až po roce 2000. Alespoň první tři díly však vzniknou měly. Mohla to být skvělá série, tím spíše, že i zbytek ansámblu je k sežrání, ať už jde o kouzelnou dvojici policistů Vlčka a Beránka (ač zde oproti knize prohozených pokud jde o tělesnou hmotnost) v podání pánů Libíčka a Lohniského, Zdeňka Řehoře jako antropologa Šedivku či bezvadného Sováka v roli sarkastického doktora Soudka, který se později s Exnerem spřátelí (ač s oblibou tvrdí opak) a který se spolu s ostatními zmíněnými postavami vyskytuje i v dalších dílech. Erben měl zjevně archeologické prostředí rád. Záběry ze skutečných míst jako Archeologického ústavu AV ČR či lokality Bylany znalce potěší. Jediné, co bych možná vytkla, je Exnerova neznalost velmi známých artefaktů, myslím, že knižní Exner by je poznal. Jinak přátelské atmosféře a herecké sehranosti výše zmíněných aktérů, zejména sestavě Vala-Lohniský-Řehoř-Sovák, napomáhá i fakt, že spolu od 50. let hráli i v dalších filmech, a to je na plátně vždy cítit. Co se dalších postav týká, pan Lipský je zábavný, Vránová patřičně vlezlá a pan Kemr je kapitola sama pro sebe, minimum prostoru, zato maximální efekt, dalo by se říci drtivý. K tomu výborná hudba, někdy výrazná, jindy jen podbarvuje scénu, ale človek přesně ví, kdy se vyšetřuje, kdy se žertuje, zda jsme na zámku, doma, u pražské hospody, ve venkovské restauraci, či v moravském vinném sklípku. Za mě tedy je tento film jediným zpracováním případů kapitána Exnera, které dokázalo uchopit lehkost, svěžest a humor předlohy, a zároveň jednou z mých nejoblíbenějších starých československých detektivek, možná po Panoptiku a Hříšných lidech tou neoblíbenější. Snad je to spíše komedie s detektivními prvky, ale co na tom. Když budu chtít ponurou a mrazivou atmosféru, podívám se na majora Kalaša, nejlépe na Vrah skrývá tvář.

<< předchozí 1 2 3
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace