rozum i cit

Tak tento svěží filmeček mne opravdu bavil a potěšil. Není to vlastně ani tolik detektivka (poslední dvě části si z tohoto žánru dělají trochu legraci), jako spíše film o jednom báječném manželství (které jsem hlavním protagonistům vážně záviděla). Povídkové filmy mám docela ráda, byť mne někdy trápí dva problémy, a sice výměna oblíbených herců za jiné v jednotlivých povídkách a rozdílná kvalita povídek. To druhé platí i v tomto případě, druhá detektivní záhada byla malinko slabší a trochu nedotažená. Tedy alespoň já se cítila po rozuzlení trochu ochuzená. To první však nikoli, neboť celý film táhnou Švormová s Valou a oba jsou skvělí. Vala (kterému to zde navzdory již lehčí nadváze překvapivě sluší) žoviálně žertuje a směje se častěji než v jakémkoli snímku, který jsem až dosud viděla, a jeho promluvy do kamery, ač možná zbytečné, pro mne byly zajímavým osvěžením stejně jako námět s fotografiemi a jejich interpretací. A jestliže jsem o Libuši Švormové řekla, že působí v Jarním povětří poněkud unyle a vedle Valy nevýrazně, tak o jedenáct let později se síly zcela vyrovnaly, Švormová má šmrc a šťávu, a oba tak tvoří výborně se doplňující pár. Nevím, zda sehrál roli fakt, že spolu už dříve točili, ale já jim to letité manželství beze zbytku věřila. Jejich vzájemné špičkování je ostatně nejzábavnější částí filmu a vlastně i jeho hlavním motorem. Celek pak vhodně doplňují vedlejší figurky v podání Filipovského, Menšíka, Hlinomaze aj. Humorný nadhled snímku rozhodně nechybí. Viděno dvakrát a určitě se někdy ráda podívám znovu. Z tohoto důvodu, a protože má zde film snad až nespravedlivě nízké hodnocení, ho já kapánek zvednu.

Když jsem tento film viděla před lety, zdál se mi zajímavý (konec konců i proto, že jsem do té doby nic podobného neviděla) a nemohu popřít, že i ve mně se na okamžik rozhostil pocit touhy pomáhat světu. Nicméně když jsem se na něj teď po letech podívala znovu, téměř jsem litovala těch 40 korun za dvd. Film má několik dobrých nápadů, např. malé detaily, které má každý rád, nebo naopak nesnáší, trpaslíka, Renoirův obraz, smrt lady Diany a zapomenutou krabičku. Bohužel by se některé věci neměly opakovat příliš často, jinak omrzí, což je i tento případ. Snímek je velmi dlouhý a dobré momenty jsou proloženy spoustou nudných pasáží či jakýchsi surrealistických blbostí, na něž si osobně opravdu nepotrpím, ale které v současnosti zrovna ,, frčí". Mnoho dalších věcí je silně přitaženo za vlasy. To vše by však spravily nůžky. Největší problém ovšem tkví v samotném námětu. Amélie možná pomohla otci a potěšila majitele krabičky, zato její další ,, pomoc" je velmi diskutabilní. Ve většině případů spíše uškodila, ať jde o její kolegyni nebo o zelináře, který ve skutečnosti musel být velmi vnitřně nešťastná a osamělá osoba. Místo skutečné pomoci a snahy o pochopení je nám tu předkládán zjednodušený pohled na věc - ,, spravedlivé" potrestání toho ,,zlého" za účelem pomoci tomu ,, hodnému". Největší škody páchají lidé, kteří myslí, že vám dávají život do pořádku a konají ,, dobro." Pár takových jsem už v životě potkala, většinou to dělali z důvodu vlastní samoty či fanatického náboženského přesvědčení, či z obou dvou důvodů současně. Proto mi tato myšlenka filmu přijde nebezpečná a celý náhled na věc místy dost povrchní. Pokud jde o jednotlivé postavy, většina je zde vlastně velmi smutná, ale navzdory líbivému zevnějšku snímek nezanechá v člověku žádný povznesený pocit a naději. Amélie sice našla svého prince, ale tím to končí. Ostatní zůstávají i nadále uvězněni ve svém trápení. Nevěřila jsem, že to řeknu, ale Amélie z Montmartru je přeceňovaný film, jehož hlavní devizou je prostředí Paříže, vizuální zpracování a dva hlavní hudební motivy. Hongkongský film Lost and found (1996) není možná oděn do tak barevného hávu, ani natočen v tak idylickém prostředí, za to je mnohem realističtější, postavy zde také prožívají své soukromé tragédie, ale celek nevyznívá nešťastně, ale naopak citlivě, pln optimismu navzdory všemu, radosti ze života a opravdové snahy pomoci druhým, nikoli škodlivé. A stojí tak za shlédnutí rozhodně více než tento film.

Opět-knihu jsem nečetla, tudíž nemohu srovnávat. I mně občas vadí neustále stejná herecká sestava, ačkoli na druhou stranu při natáčení to musí být výhoda. Nicméně tento film byl příjemným osvěžením a je určitě jednou z nejlepších věcí od pana Trošky. Navíc natáčet podobný typ filmu je jistě dost náročné a v dnešní době i riskantní, a tudíž klobouk dolů za to, že měl odvahu ukrojit si tak velké sousto. Kdo nemá rád červenou knihovnu, ať se nedívá, aby pak nemusel, chudák, kritizovat. A mimochodem tolik opěvované americké filmy jsou většinou takový nesmysl, že se zpravidla nedají ani dokoukat. Toto byla alespoň snaha o jiný žánr, než je u nás běžné a mě potěšila. Renče, Viewegha a jiných ,, intelektuálních snímků pro filmové fajnšmejkry" už mám plné zuby.

Je to patrně jakýsi zvláštní druh masochismu, který nutí diváka shlédnout remake starého filmu či novou adaptaci oblíbeného díla navzdory varování v podobě množství kritických komentářů. Jeden si říká, že to snad nemůže být až tak špatné. Že se bude dívat nezaujatě a nebude srovnávat s původním snímkem či dokonce knihou. Jenže ono je to ještě mnohem horší a nesrovnávat nelze, když si o to tvůrci svým úvodním tvrzením, že jde o film podle románu Anny Golonové, sami říkají. Ani rada ,, prostě vypněte mozek, a pak hodnoťte“ na mne želbohu nezabírá. Už dlouho se mi totiž nestalo, abych si nějaký romantický či historický snímek musela pouštět po kouskách, jak nestravitelné bylo to množství hloupostí v celku, a zároveň se u něj tak moc nudila. Jsou zkrátka filmy, které jsou jako nízkotučný jogurt bez cukru, je ,, in" a určitě po něm nepřiberete. Ovšem proto, že nášup už si nedáte. Zdá se, že snad ani nestojí za ten čas strávený psaním komentáře, ale po přečtení některých recenzí vyzdvihujících oproti Borderieho adaptaci větší věrnost předloze a větší realističnost, je těžké se udržet. Jsem holt slabá povaha. Tak tedy v čem spočívá ta realističnost? V tom, že se postavy chovají jako v 21. století, že Peyrak na své svatbě veřejně uráží Jeho Veličenstvo, že si Angelika čte dopisy Ninon de Lenclos, které vyšly až roku 1750, že Angelika veřejně předá králi důkazy o spiknutí a panovník jí před celým dvorem sdělí, že ho to nezajímá a že se mu tento starý škraloup hodí k ovládání bývalých spiklenců, nebo to, jak se chátra ze Dvora zázraků vloupá do Bastily (to poněkud předběhli dobu, ne?)? V čem spočívá ta deklarovaná věrnost předloze? V totálně překopaných charakterech i ději? Jen namátkou (obsahuje SPOILER): Filip svádějící Angeliku v Peyrakově paláci, Angelika na začátku téměř trucovitý spratek, který ječí i na vlastního otce místo toho, aby ho milovala a ctila, Peyrak provázející krále a jeho dvůr po svém dole, kde král málem zemře kvůli zpackanému atentátu na Peyraka, zničit Peyraka radí králi Mazarin (ve skutečnosti to bylo rozhodnutí krále, který se potřeboval zbavit konkurence a přišlo mu vhod, že Peyrak má nepřítele ve Fouquetovi, který za něj odvede špinavou práci), Peyrak zatčený na svém zámku a ve vězení nabízející králi třetinu majetku (směšné, už v té době mu byl veškerý majetek zkonfiskován ve prospěch koruny), Kirscher, který v knize i původním filmu pomáhal Desgrezovi a Angelice díky Raymondově pomoci Peyraka zachránit, ho tu jde mučit do Bastily (asi místo Béchéra), vražda neznámého mnicha na zámku v Plessis, místo Carmencity vystupuje u soudu jakási kurtizána (jak jinak než s ruským jménem), Filip po vraždě Margot zachraňuje Angeliku v Louvru, aby se do rvačky s vrahy připletl současně i Nicolas, toho Angelika ostatně hned při dalším setkání pozná masce navzdory, Desgrez zachraňuje Angeliku u hranice, Angelika se topí v Seině, Filip a Desgrez identifikují falešnou mrtvolu Angeliky, Angelika při zpovědi prozradí knězi záležitost se spiknutím a on to později práskne spiklencům, sexuální orgie za doprovodu indické hudby v Toulouse místo školy trubadúrského dvoření, Angelika se od Peyraka vrací domů, Angelice píše bratr z Nového světa, Cantor narozený pár let před Peyrakovým procesem, Angelika jde za Peyrakem, za nímž měl ve skutečnosti původně veliký problém se dostat i jeho advokát, do vězení jako ,, děvka pro vězně“ (vskutku benevolentní věznice a velitel ostrahy musel vězně podrobeného právu útrpnému a více než 30 výslechům považovat za hotového nezmara či opravdu ďábla), Angelika posílá Desgreze do Dvora zázraků pro Flipota, kterého vlastně nezná, jen ho jednou náhodně potkala, ale už ví, že bude ten pravý pro vyzvednutí spiklenecké úmluvy ukryté na zámku v Plessis, kterou ovšem mezitím ztopil Filip (jak mohl vědět, kam ji Angelika ukryla?), který Angeliku opět zachraňuje a důkazy proti vlastnímu otci jí vydá, svému otci pak dokonce dává zbraň, aby spáchal sebevraždu, Angelika jde na schůzku s princem de Condé místo s královým bratrem (ke Condému by přitom šla těžko, když věděla, že připravoval královraždu, ale Filipa Orleánského, který byl jednou z původně plánovaných obětí, nepodezírala), Condé pije kakao, které pila jen královna, ale to je při tom všem jen drobnost, Condé nabízí Angelice zámek (ve skutečnosti se ji snažil podplatit Fouquet) atd. atd. atd. Konečně domnělý Peyrak na hranici s absurdní železnou maskou na tváři, který se po osmi vteřinách v plamenech s výkřikem zhroutí, je už vyloženě k smíchu (Možná jsem divná, ale považuji trochu za problém, když u tak strašné věci jako je poprava upálením, při níž odsouzenci umírali po dlouhých minutách na šokový stav z přemíry bolesti, a zároveň nejdramatičtějšího okamžiku tohoto dílu, který byl v Borderieho snímku pěkný a v knize mrazivý a dojemný zároveň, řve divák smíchy.). (KONEC SPOILERU) Prostě jako když vás pejsek s kočičkou pozvou na jídlo dle receptu slavného šéfkuchaře, při vaření použijí několik málo jeho ingrediencí, 95 procent vymění, zvolí vlastní postup i způsob přípravy, a následně se diví, že vám jejich večeře nechutná. Jak je to možné, když se přece některé postavy chovají jako mládež z americké střední, aby to ,, promlouvalo k současnému divákovi“, když dodali HD kvalitu, sex na úrovni soft porna, pár šermířských soubojů navíc, dokonce i hnědý filtr a černou obrazovku, protože všichni přece víme, že doby minulé byly temné a slunko tam nezasvitlo (a když, tak jen studené zimní), herce obdařili moderním vzhledem à la mokrá slepice, protože všichni přece víme, že doby minulé jsou samá špína, tak co se vám na tom nelíbí. Přitom i klišé, jak ho máte rádi, je dostatek (Viz jen např. jak Peyrak probodne Germontazovi hrdlo, pak se ho vyptává, ten v dabingu ani nezasípá (já až dosud žila v přesvědčení, že s probodnutými hlasivkami se špatně mluví, ale možná se pletu), a konečně podle hollywoodského pravidla, že mrtvola musí ještě jednou vstát, aby ji bylo možné dorazit posledním efektním úderem, je i Germontaz skolen vrženou dýkou, která mu probodne lebku.). Filmový divák je holt mrcha nevděčná. Občas je sice do filmu vložena nějaká menší citace, aby to vypadalo věrohodně, ale jak snímek postupuje, podobá se předloze čím dál méně, až je z něj hotová fraška a komedie, u níž by se dalo na konci titulků uvést, že ,, Jakákoli podobnost s dílem madame Golonové a jeho postavami je v tomto snímku zcela náhodná.“ Dokonce i ten Borderie, ač také překopal kde co, se předlohy držel aspoň z takových 50 procent, dokázal vytvořit věrohodnější atmosféru a část jeho obsazení navíc tvořili výborní herci, kteří se pro dané role narodili. Zde však nezůstal pomalu kámen na kameni. Tento počin se liší od předlohy natolik, že u osob, které nebyly představeny, jsem občas i přemýšlela, o koho se vlastně jedná. Kromě toho, že díky výběru herců a jejich vizuální úpravě některé postavy divákovi poněkud splývají. Lze namítnout, že jde jen o předsudky a trvat na věrnosti předloze je úzkoprsé a že ,, film není kniha“ (nejen zde častý to argument), jenže když skřípe historická věrohodnost i logika, tak přes to alespoň pro mne nejede vlak. Přitom kromě absurdního překopání děje i charakterů postav tu nenalezneme takřka žádnou invenci (možná s výjimkou nápadu s houpačkou), neboť to málo, co Angeliku připomíná, je paradoxně vyňato z Borderieho snímku a nemá oporu v textu (viz např. Angelika prchající před Filipem a náhodně tak vyslechnoucí spiklence, Angelika u Nicolase před Peyrakovou popravou, byť tady ho žádá o pomoc ona, či Sorbonna proskakující u soudu oknem). Odkaz na Borderieho sérii v podobě hudby Michela Magne, který byl tvůrci zřejmě míněn jako pocta staršímu snímku, působí spíš jako výsměch a současně vykrádačka, a jediné, co vyvolává, je až palčivý stesk po původním kvalitnějším filmu. Možná by nakonec celý počin působil lépe, kdyby tvůrci překopali obsah ještě více a děj zasadili do fiktivní země a doby na způsob fantasy. I když ono by to asi nefungovalo ani tak, protože tu chybí vše potřebné. Zřejmě díky přílišné poplatnosti současnému vkusu a jisté vykalkulovanosti společně se špatným castingem, totiž prakticky neexistuje chemie a souhra mezi postavami, a to včetně ústředního páru, romantika se také nekoná, neboť o lásce se jen mluví, a to, co dokázali v Borderieho snímku herci pouhým pohledem, scéna milování s Peyrakem nenahradí. Ostatně je zbytečně dlouhá a navzdory své značné explicitnosti a naturalismu nevyvolává žádné vzrušení, přičemž problém netkví ani tak ve věku hlavního hrdiny, ale spíše v absenci jakékoli chemie mezi oběma hereckými protagonisty, vývoje vztahu a postupného narůstání vzájemného napětí a přitažlivosti, zkrátka prvcích, které by dovedly diváka rozechvět i při pouhém doteku či polibku. Nebudu tvrdit, že některé dílčí okamžiky přitom nejsou nasnímány vcelku citlivě a esteticky, ale domnívám se, že méně je někdy více (Ostatně osobně považuji za jednu z nejsilnějších milostných scén, které jsem kdy na plátně viděla, Chow Yun Fatův polibek na ruku Jodie Foster v závěru filmu Anna a král.). Absence uvěřitelných citů nenahrává ani dramatu, film je emočně plochý, i když se úporně pokouší o epičnost. Celý proces s Peyrakem, který mohl vytvořit mrazivou atmosféru, je prakticky vynechán. K vytvoření si vztahu diváka s postavami nepomáhá ani rychlý střih v úvodních seznamovacích pasážích filmu, sekaný téměř jako počítačová hra. Konečně snímek nefunguje ani jako parodie, protože na to je tu zase vtipu příliš málo, ačkoli např. ,, Dnes splním svou manželskou povinnost.“, Peyrak se svým koženým výrazem pronášející patetickým hlasem dabéra ,, Jde o vaši čest.“ či zmiňovaná Germontazova smrt mají jistý humorný potenciál. Za co tedy udělit nějakou tu hvězdičku? Za kostýmy? Angelika nevlastní žádné pořádné šaty na to, že se vdala za jednoho z nejbohatších mužů Francie, o otřesném svatebním kostýmu raději pomlčím stejně jako o jejích ostříhaných a obarvených vlasech (obojí z kategorie WTF). Kam se poděly např. ty slavné zlaté šaty, v nichž oslnila panovníka? Peyrak snad s výjimkou svého svatebního kabátu chodí skoro jako šupák, většinu času v dosti obyčejných šatech nebo jen haleně (kam se poděl ten vytříbený elegán z Toulouse?). To by nakonec tolik nevadilo, ale nesměl by být jako osoba tak nevýrazný. Pravda, král sice disponuje drahým oděvem, ale co je to platné při záběrech převážně na hlavu, kdy není pořádně vidět, a když v něm neumí chodit ani v něm nevynikne. Kostýmy ostatních jsou vesměs tmavé a působí tzv. na jedno brdo a celkově jako by na všech jen visely. Kostýmy využité Borderiem sice leckdy do dané doby úplně nezapadaly a očividně musel kvůli nákladnosti snímku občas brát, co ve fundusu měli, a využít i kostýmy ze svých dřívejších filmů (viz např. bývalý kostým Mylady de Winter pro jednu z dam v Toulouse), ale byly nádherné, až oči přecházely. Každý jeden byl originální, od kostýmů hlavních hvězd po komparz, a člověk nevěděl, kam se dívat dřív. A minimálně představitelé hlavních postav se v nich uměli i pohybovat. Se šperky ani účesy si v novém filmu až na jednu dvě výjimky nikdo starosti příliš nedělal, takže účesy z 60. let doplněné nejrůznějšími sponami a množstvím šperků i líčení s očními linkami nakonec paradoxně působí, jako by do lesku dané doby patřily více. (Ostatně ocenění jistě zaslouží v Borderieho snímku i dobově správné mušky na tváři.). Za lokace? Z českých hradů a zámků toho beztak není mnoho vidět. Francouzské renesanční skvosty a opravdové Versailles ve starším filmu přitom vyvolávají v člověku chuť udělat si výlet do Paříže nebo po údolí Loiry. Navíc Peyrakovo panství vypadá i v těch papundeklových studiových kulisách bohatší než zde. (Pravda, nějaký ten drahý brokát jako patrně jediný zástupce luxusu by se sem tam našel na polštáři, ale je to málo a potmě stejně opět není vidět.) Za casting? Angelika je žena příjemného vzhledu, docela hezká, ale bohužel musím souhlasit s většinou ostatních recenzentů, že také naprosto tuctová jako stovky jiných v katalozích modelingových firem. Rozhodně nejde o nejnádhernější ženu Francie či dokonce femme fatale, na setkání s níž nemůže zapomenout téměř žádný muž. Nerada hodnotím něčí vzhled, protože to není fér, ale ve chvíli, kdy je nesmírná krása hrdinky a její neodolatelné charisma základní premisou díla, to želbohu nelze opomenout. Ani ty oči nemá smaragdově zelené. Když už v ničem jiném, aspoň v tom se mohli tvůrci přidržet textu, když máme v dnešní době k dispozici barevné kontaktní čočky (Ostatně i Filip mohl být konečně blonďatý a Sorbonna bílá. Je to detail, ale třeba by se za to dala udělit desetina hvězdičky.). Stáří poněkud zvláštního a trochu neslaného nemastného Nicolase tu zhodnotili již jiní. Stejně jako stáří Peyraka, který kulhá jen, když chce, a v jehož případě by v pokračování v Novém světě po dvaceti letech Angelika prožívala konečné naplnění své lásky s čilým osmdesátníkem. Nic proti gustu, konečně v tomto směru jsem nikdy předsudky neměla, pravá láska nezná hranice a Peyrakův věk by alespoň v prvním díle snad nebyl ani takový problém, ale to by musel působit jako skutečně ,, někdo", opravdová a podmanivá osobnost, a ne jen jako vyžilý pirát (a ve scéně indické párty pomalu jako starý chlípník). Pro mě Gérard Lanvin prostě nemá absolutně žádné charisma, jakkoli je to jistě věc vkusu. S dominantněji, troufaleji a zároveň noblesněji působícím Robertem Hosseinem opatřeným Langmilerovým sametovým hlasem, který sice také není můj typ, ale vyzařovalo z něj totéž co z jeho postavy v knize, se nedá srovnat. Lanvinova takřka nulová mimika vyvolává dojem životem unavené osoby, který v češtině ještě doráží podobně mrtvolný dabing. Tím je ostatně opatřen i Desgrez, který je tu padesátiletým ustaraným mužem. Kde je ten usměvavý a sarkastický advokát, jenž po otci zdědil jen advokátský talár a dluhy, a o němž autorka napsala ,, Ten chudák chlapec neměl ani paruku, ale přes zjevnou chudobu vystupoval dost sebevědomě.“, ten ,, mladík, který byl serióznější, než se Angelice zdálo“, ten ,, mladý muž, pod jehož smělým pohledem se Angelika začervenala“? A kde jsou jeho nadhled a ironie, ,, elán, rázná povaha a jeho nezávislý a sžíravý duch“, které u soudu tak tryskaly z Jeana Rocheforta? (Mimochodem kam se vlastně poděl François Desgrez a kde se vzal v české verzi Bartoloměj Desgrez?) Chápu ale, že na některé recenzenty působí sympaticky, na mne ostatně taky, on v té celkové bídě totiž irituje diváka ze všech postav nejméně. I když si nejsem jistá, zda je to zrovna pochvala. Celkově se zdá, že tvůrci mají problém s věkem postav, neboť kdo má být mladý, ten je starý a naopak. Např. Flipot je dospělý muž, a ne dítě, Condé je pro změnu Angeličin vrstevník na to, že to byl on, kdo ji ještě jako dívenku poslal do kláštera poté, co ho veřejně obvinila z přípravy královraždy. A Colbert vypadá jako králův o nic důvtipnější kámoš ze střední, ačkoli měl být o 19 let starší. Ze zbylých postav zmíním už jen krále, který je rovněž zcela bez charismatu (Zajímalo by mne, co by řekli na tohoto přislazeného vladaře recenzenti, kteří označili šarmantního Jacquese Toju za teplého.) a navrch působí jako hlupák. Kde je jeho bystrý a pronikavý pohled, jímž dokázal číst v lidech, jeho vznešenost, elegance, vnitřní síla a tvrdost panovníka skrytá pod maskou společenské zdvořilosti, kde je rozhodnost a autorita Mazarinova učenlivého žáka? Zdejší Ludvík XIV. působí nevýrazně, takže mezi okolními postavami zcela zaniká. Opět srv. s Tojou ve filmu Angelika a král v jeho dokonale padnoucím oděvu pošitém diamanty a paruce, na níž bychom nenalezli ani jediný neposlušný vlas, který byl mezi svými dvořany nepřehlédnutelný. Už jen jak chodil a s jakou nonšalancí používal i tu hůl, jejíž nošení skutečný Ludvík povýšil na umění a učinil z ní módní doplněk. Ono to totiž netkví jen v oděvu. Konečně jak píše Golonová, král se např. na lov rád oblékal do obyčejných šatů, a přestože byl oděn mnohem skromněji než jeho doprovod, každý z jeho vyzařování a chování okamžitě poznal, že je to král. V Borderieho Markýze andělů je autorita vladaře patrná už při večeři v Toulouse, kdy propaluje Peyraka pohledem, a ještě více při jeho rozhovoru s Angelikou, přestože je v obou případech oblečen dost prostě. Ludvík v nové verzi je spíše jen vyplašený králíček, který se nechá poučovat mnohem autoritativnějšími a silnějšími muži. Zdejší Slunce prostě nezáří. Tak tedy za kameru? Není špatná, ale nikterak výjimečná, a v HD kvalitě se dnes točí už i televizní reklamy. Za hudbu? Nějak mi unikl jakýkoli krásný či strhující hudební motiv. Na rozdíl od Magneovy hudby, která je i patřičně epická (viz např. rvačka u Pont Neuf v Báječné Angelice). Za odvahu? Prznění dobré předlohy ze strany filmařů domnívajících se, že jsou lepší než autor (Poměrně častá choroba, že? Asi je vysoce infekční.), pokládám spíše za drzost a nedostatek soudnosti. Za snahu? To už je na tom kinematografie tak zle, že musíme z milosti udílet hvězdičky za snahu? I tomu Coppolovu nesmyslu, který také nemá se Stokerovou knihou skoro nic společného, se dala udělit hvězdička alespoň za originalitu několika mála vizuálních prvků, která jej zachránila před hozením do odpadu. Tento snímek je však jen typickým prázdným představitelem momentálně populární vlny a ve srovnání s Borderieho adaptací při vší její nedokonalosti, která díky své žánrové čistotě snad už kýčem ani není, je to kýč jak bič, jemuž zde množství hvězdiček udělují, jak se zdá, převážně lidé, kteří neznají původní sérii, nesnášejí ji, ,, knihu nečetli a ani to nemíní udělat“, nebo zcela výjimečně ano, ale její obsah si po letech už očividně nepamatují. Já ať hledám, jak hledám, nenacházím nic, za co by se dala udělit byť jen jediná. Možná za rukávy Nořiných červených šatů, které oproti Micheliným vypadají, že odpovídají době, byť je to potmě opět špatně vidět (Ovšem co zase ten divně rozevřený živůtek?), Peyrakův důl, který mi ve starém filmu připomínal spíše pískovnu než důl na rudu, a větší špínu Paříže. Ne, pořád je to málo. Ostatně i ta Paříž vlastně vypadá v Borderieho snímku věrohodněji, dokonce vykazuje aspoň v jednom případě inspiraci dobovými obrazy. Na rozdíl od ostatních recenzentů však rozumím potřebě natočit Angeliku znovu, vzhledem k tomu, jak mnoho Borderie změnil oproti knize a jak mnoho z románu vlastně nikdy natočeno nebylo, a nepokládám to za nápad hloupý jako spíše nerealizovatelný, neboť Rochefort či Toja a konec konců i Hossein jsou v podstatě nenahraditelní. Nicméně tento pokus je podobně zbytečná a plytká záležitost jako remake Fanfána tulipána a podobně ubohá a hloupá jako některé moderní adaptace Tří mušketýrů, americký Monte Christo či Cesta do středu země (1999), i když je pravda, že některé z těchto počinů jsou možná v tomto směru o něco silnější konkurencí. Nakonec ale musím uznat, že mne snímek přece jen emočně zasáhl, a sice vyděsil informací v titulkách, kde je pod scénářem podepsaná i Nadia Golonová, od níž čtenáři očekávají slíbené dokončení matčina díla. Upřímně doufám, že se na tomto filmovém kusu podílela jen minimálně a že se jejím jménem tvůrci pouze zaštiťují, protože kdyby mělo být Království Francie dopsáno v tomto duchu, tak bych snad byla raději, kdyby nikdy nevyšlo, nebo vyšlo jen v poznámkách jako u Tolkienových dodatků. No nic, jdu si spravit chuť starou sérií a možná i novou četbou románu. Kdo tak nemíní učinit a zajímá ho srovnání knihy a starého zpracování, viz můj, svou délkou i tam opět nepřehlédnutelný, komentář u filmu Angelika, markýza andělů.

Asi lze stěží nalézt někoho, přinejmenším v mé generaci, kdo by neznal tento film. Když mě nedávno nemoc uvěznila na lůžku v hotelovém pokoji, vzpomněla jsem si na svou kolegyni, která mi před lety doporučovala knihy o Angelice jako mnohem lepší dílo než toto filmové zpracování, a rozhodla jsem se z nedostupnosti jakékoli jiné zábavy a fyzických sil si její slova ověřit. Následující dlouhá recenze je tedy zhodnocením kvalit filmového zpracování (a to VŠECH DÍLŮ najednou), knižní předlohy i jejich vzájemným srovnáním, možná příliš detailním, ale snad užitečným pro ty, kdo touží vědět, nakolik je film věrný románu, aniž by jej museli číst, nebo považují hrdinku za děvu poněkud bezcharakterní a lehkou (což byl do nedávna i můj případ). Ostatně možná právě z důvodu onoho obecného nepřesného povědomí o Angelice založeného většinou výhradně na filmovém zpracování si obě díla toto srovnání zasluhují. Následující řádky tak obsahují SPOILER FILMU I KNIHY. První kapitoly mne popravdě příliš neuchvátily a množstvím sexuálních náznaků okolo osmi, poté jedenácti a nakonec patnáctileté Angeliky ve mně vyvolávaly pocit laciné červené knihovny, ovšem od okamžiku sňatku a zejména Peyrakova zatčení se kniha přehoupla mnohem více do polohy dobrodružného a vcelku napínavého historického románu, plného množství skutečných historických postav, barvitých popisů prostředí i francouzských reálií a dějinného pozadí svědčících o poctivých rešerších autorky, který se snad s výjimkou sáhodlouhého popisu královy svatby v Saint-Jean-de-Luz a uzavření Pyrenejského míru čte jedním dechem. A ačkoli zmíněně reálie Golonová občas podřídí příběhu (např. smrt Henrietty Anglické nebyla zřejmě vražda, král měl svého bratra prý rád atd.) nebo pro změnu šikovně využije méně známé osobnosti jako předobraz pro hrdiny své knihy a opatří je vlastním vyfabulovaným osudem, román zahrnuje celou řadu pečlivě ověřených faktů, ať již jde o život v Paříži či méně notoricky známé historické postavy jako majordoma Audigera, básníka Špínu či Velkého korzára, krále lupičů. Rozhodně lze říci, že obeznámí čtenáře s dvorem Ludvíka XIV. i Paříží 17. stol. lépe než běžná středoškolská hodina dějepisu. Milostné scény s výjimkou několika klíčových alespoň zpočátku rovněž nejsou příliš časté ani podávány příliš detailně, jak tomu bývá v brakové literatuře. S Angeličinou cestou do Versailles, problémy s Filipem i královým nadbíháním nicméně jejich frekvence opět stoupá. Román tak v jednotlivých dílech balancuje mezi seriózním historickým románem a červenou knihovnou, místy se přikloní na jednu, místy na druhou stranu, rozhodně však nelze říci, že by byl špatný či nezajímavý. To platí do dílu Angelika se bouří včetně, kde podle mého názoru měla možná Golonová své dílo ukončit. Když se vrátím k Borderieho filmu a jeho obsazení, postavu Angeliky jsem měla při četbě jaksi zamlženou, neboť Michèle Mercierová mi k ní nejen svou absencí proslulých smaragdových očí hrdinky prostě nepasovala, na rozdíl od postav Ludvíka XIV., Raymonda, Hortenzie, Desgreze, Joffreye, Béchéra, Nicolase, Savaryho, Kuassi Baa, madame de Montpensier, madame de Montespan, Ninon de Lenclos a některých dalších, jejichž tváře jsem naopak měla před očima. Poloha lehce arogantní kokety padne Mercierové jako ulitá, nicméně tím herečka klouže jen po povrchu, zobrazuje jen jednu z fazet Angeličiny povahy a zcela pomíjí ostatní charakterové rysy hlavní postavy. Nechci jí křivdit, neznám žádné její další filmy a v originále je v některých momentech po herecké stránce vlastně dobrá. Možná to tedy není její vina a je to dáno společenskou atmosférou 60. let vyžadující určitý typ hrdinky či zadáním ze strany scénáristy a režiséra, avšak já osobně postrádám ve filmu hloubku. Chybí mi Angelika knihy, Angelika zlomená bolestí, žena, která se nějakých osm měsíců marně snaží zachránit svého manžela, žena zcela na pokraji svých fyzických i psychických sil. Knižní Angelika je mnohotvárná osobnost, a i když se s ní nelze ztotožnit ani s ní mnohdy souhlasit, lze ji v mnoha jejích životních etapách chápat a upřímně jí fandit. Angelika filmová, ač na ni po přečtení knihy shlížím o poznání milostivěji, působí na diváka často jako namyšlená, povrchní, pomstychtivá, vypočítavá a místy až laciná koketa. A částečně i díky střihu a nutnému krácení děje pokrývajícího mnoho let téměř jako děvka, která z rozmaru či hlouposti přivádí do neštěstí nebo rovnou do hrobu většinu mužů, o které zakopne. Ačkoli je knižní Angelika žena smyslná a po fyzické stránce mnohdy k vlastní nelibosti silně sexuálně vnímavá, její vztahy během patnáctileté manželovy nepřítomnosti jsou v podstatě krátkodobými či jednorázovými záležitostmi danými její osamělostí, potřebou něhy a zoufalstvím (básník Špína, de Lauzun, Rákoczi či Desgrez), nebo nutností (vztah s hrubinánem Nicolasem, který ji umožní přežít v podsvětí, noc s velitelem stráže, jemuž zaplatí vlastním tělem za záchranu svého dítěte atd.). Dokonce i vydírání Filipa a sňatek za účelem získání šlechtického titulu je rámován někdejší zamilovaností patnáctiletého děvčete do svého velkého bratrance. Poprvé se tak zachová naprosto vypočítavě snad až ve chvíli, kdy svede vévodu de Vivonne, aby ji vzal na svou galéru. Knižní hrdinka působí na čtenáře zkrátka jinak než její filmová podoba. Musím ovšem uznat, že na Michèle Mercierovou se hezky dívá. Výhrady mám občas snad jen k práci maskérů, kteří to místy s těmi linkami a především modrými stíny už přehánějí natolik, že to herečce někdy nesluší. Jestliže o správnosti výběru představitelky do role Angeliky mám jisté pochybnosti, domnívám se, že tvůrci měli naopak šťastnou ruku při volbě herce do klíčové role François Desgreze, neboť Jean Rochefort se svým dlouhým nosem, milým úsměvem tvořícím onu pověstnou policajtovu ironickou vrásku a současně tvrdým pohledem i uvolněným sarkastickým projevem odpovídá do značné míry knižnímu hrdinovi. Strohá linie šatů v prvním díle mu přitom sedí zdaleka nejvíce. Tam je to přesně knižní Desgrez, zkraje na první pohled obyčejný a pro svou chudobu až politováníhodný, v advokátském taláru u soudu vzápětí impozantní a energický. Snad jen ty oči nemá oproti knize hnědé. Podobně skvělou volbou byl podle mého názoru také Jacques Toja do role Ludvíka XIV. opatřený v češtině vemlouvavým hlasem Eduarda Cupáka, neboť má v sobě dostatek elegance, charismatu a nadřazenosti, jeho touha po Angelice je hmatatelná a jeho tmavě hnědé oči v některých záběrech přesně odpovídají pronikavosti králova pohledu podle knižního popisu. A musím přiznat, že ač znám krále i v podání Richarda Chamberlaina či Alana Rickmana a pochopitelně i portréty reálného Ludvíka XIV., přesto mi při jeho jméně jako první naskočí Ludvík Jacquese Tojy. Konečně špatnou volbou vzhledem k charismatu nejsou ani Robert Hossein, jakkoli neodpovídá zcela knižnímu popisu a o jeho ohyzdnosti by se dalo polemizovat, Claude Giraud coby Filip du Plessis-Bellière, který sice není oním blonďatým Nejvyšším lovčím, avšak na arogantního šlechtice s násilnickými sklony se hodí výtečně a podává v tomto směru i přesvědčivý výkon, či rytíř de Lorraine, slizký a krutý padouch od pohledu. Příklady špatného výběru jsou naopak podle mého názoru tmavovlasá královna Marie Terezie, hostinský Bourjus, d´Andijos či králův bratr, který zde má zjevně vytvářet králův protipól a vypadat jako nízká kreatura (jednoho při pohledu na něj napadne výrok knižního Desgreze o Angeličiných nepřátelích, že jde jen o zdechliny v krajkách). Navzdory svým pochybnostem o obsazení hlavní postavy pak rozhodně nemohu popřít a nepochválit hereckou souhru i fungující vzájemnou chemii mezi představitelkou a jejími mužskými kolegy, citelnou zejména mezi Angelikou a ústřední trojicí Peyrak-Desgrez-Ludvík. Na celé filmové sérii lze bezpochyby ocenit kostýmy, které, ač mnohdy neodpovídají přesně dané době, jsou nádherné. Líbí se mi i takové detaily jako např. kameny na Ludvíkově šatu, neboť král si potrpěl na diamanty a drahé kameny našité i na oděvu. Stejně tak lze ocenit hojné využití krajek, které byly v 17. stol. a zejména za vlády Ludvíka XIV. oblíbené. Velmi pěkný je též výběr lokací včetně skutečného Versailles. Ostatně ani kulisy Paříže nevypadají místy špatně, minimálně v případě Pont Neuf se zdá, že se tvůrci inspirovali dochovanými malbami z druhé poloviny 17. stol. či podobnými rytinami jako L´embarras de Paris, Le Pont Neuf od Nicolase Guérarda z doby okolo roku 1715. To platí i pro některé další detaily jako sál v Justičním paláci podobající se v některých bodech současným rekonstrukcím jeho vzhledu, nábytek v Ludvíkově pracovně odpovídající jeho stylu či jeho imitacím v pozdějším období atd. Pochvalu zaslouží s výjimkou některých menších či větších nepřesností v překladu (ochuzujících naneštěstí diváka občas o některé detaily převzaté z knižní předlohy) a výslovnosti rovněž český dabing, jakkoli si nejsem zcela jistá, zda krásný hlas Libuše Švormové nepřidává Angelice o kapku více oné nežádoucí nad vše povznesené arogance a koketérie. Konečně ani originál rozhodně není špatný, v něčem je dokonce lepší, a např. zmiňovaný Toja má velmi příjemný projev a barvu hlasu i ve francouzštině. O Rochefortovi se vlastně dá říci totéž. Nelze rovněž nezmínit pěknou kameru a hudební doprovod Michela Magne s nádhernou romantickou melodií, strhující, chytlavou a zároveň natolik vlezlou, že ji člověk nadosmrti nezapomene. Ostatně skladatelova práce s hlavním motivem a jeho rozvoj, aby odlišil např. to, kdy se nacházíme v soukromí, kdy na královském dvoře, kdy je veselo a kdy smutno, kdy přichází perský vyslanec, kdy vstupuje král apod., je také dobrá. Povšimnutí zasluhují i některé další pěkné hudební motivy. Kritika naproti tomu nemůže nesměřovat k úpravám děje. Podstatná část dialogů je vymyšlená, byť občas se scénáristovi podaří i nějaký ten menší slovní vtip (,, Vaše Veličenstvo musí prominout, že ruším, ale pokládal jsem za nutné vám sdělit, že markýza de Montespan je vzhůru." ,, A moc?" ,, Hrozně moc, sire."), někdy i vtip situační, který sice nemusí mít oporu v knize, přesto pobaví (viz např. jak se král nudí při proslovu perského vyslance). Zamrzí snad jen, že tvůrci nevyužili jiné humorné okamžiky, skutečně se v předloze vyskytující. V následujících řádcích zhodnotím podrobně všechny díly série. První díl ANGELIKA, MARKÝZA ANDĚLŮ se předlohy drží poměrně věrně. Vzhledem k nutnosti nahustit obsah čtyř knih (Markýza andělů, Toulouská svatba, Královské slavnosti a Popravený u Nôtre Dame) do jednoho celovečerního filmu bylo pochopitelně nutné vypustit řadu scén (Angeličin několikaměsíční pobyt v Paříži, zejména některé okamžiky z jejího života v Templu a též některé scény s Desgrezem jako návštěva lazebníka aj.) i postav (např. některé z Angeličiných sourozenců jako Gontrana, seznámení se a původně klidné vztahy s Athenaïs Mortemartovou, pozdější favoritkou madame de Montespan, přátelství s Françoise Scarronovou, pozdější královou chotí madame de Maintenon či utrpení nešťastné Louisy de la Vallière aj.). Vypuštěné Angeličino dětství vzhledem k výše uvedenému naopak vítám, jakkoli uznávám, že společně s pohledem do dějin a mentality lidí jejího rodného kraje do jisté míry osvětluje hrdinčinu dobrodružnou a impulzivní povahu. Některé odchylky od předlohy jsou zcela banální a pominutelné, jinde jde o změny výraznější, avšak logické, nalezneme však rovněž úpravy zbytečné a posouvající smysl děje i charaktery postav do jiné roviny. K prvním patří například to, že Angelika objeví skřínku s jedem za trochu jiných okolností, není v bezvědomí, když ji de Vardes znásilní a vyčítá si to (a tenhle parchant se jí, světe div se, dvakrát pokusí pomoci) či to, že jed vypije, ale zachrání ji skok do příkopu poté, co jdou její vrazi pro kněze, zbytek scény je již shodný s filmem, Desgrez se dostane do Bastily v přestrojení za zpovědníka, nikoli vojáka, ale s Peyrakem se při této příležitosti vůbec nevidí a jiné drobnosti. K druhým, pochopitelným změnám lze zařadit Peyrakovo zatčení po slavnosti v Toulouse místo po králově svatbě v Saint-Jean-de-Luz, tamější seznámení s madame de Montpensier místo v Saint-Jean-de-Luz, kde se s ní Angelika seznámí, když jí půjčí svého kadeřníka, časové přehození některých scén i Angeličino setkání s Joffreyem u soudu, které umně zvyšuje ve chvíli odlévání kovu svým propojením s minulostí romantickou stránku snímku (Angelika se s manželem ve skutečnosti od jeho zatčení neviděla a i u soudu, který byl na rozdíl od filmu neveřejný, musela mlčet, neboť zde byla tajně v převleku jeptišky, který získali od Desgrezovy sestry. A sám Joffrey litoval více svého nenaplněného života a neuskutečněných plánů, které mu poprava překazí, než utrpení vlastní ženy.). Do třetí kategorie změn zbytečných a někdy přímo nevhodných pak spadá množství dalších rozdílů oproti předloze (Nicolas je ve skutečnosti gauner a žádný romantický hrdina, který by si s Angelikou domluvil schůzku, stejně jako tlupa ze Dvora zázraků, mezi nimiž sice Angelika nalezne i nějaké přátele, ale zdejší cháska je z veliké části tvořena zloději, hrdlořezy i lidmi nešítícími se prodávat a mrzačit děti, Béchér si zlato pro arcibiskupa vyžádal, Nicolas nezabil Viléma, Germontaz se s Joffreyem bil, protože se pokusil zneužít Angeliku, král nedával při návštěvě v Toulouse najevo nelibost vůči hraběcímu páru ani nebyl znechucen královnou, Joffrey krále neprovokoval, d´Andijos nezemře, ale prchne do Toulouse, kde vyvolá povstání proti králi, nakonec je poražen a omilostněn, král se Angeliku nesnažil svést již zde, pouze se pohádali a vyhodil ji s tím, že o ní už nikdy nechce slyšet, jinak bude nelítostný, Desgrez nebodl Peyraka razidlem, ani by to nikdy neudělal, naopak byl pohoršen zneužitím moci a upřímně zasažen Peyrakovým mučením, madame de Montpensier mluví o procesu jako o samozřejmosti, avšak Peyrak byl zavřen do Bastily beze jména, aby byl zapomenut, a proces, o který se Desgrez snažil tolik měsíců, byl jeho jedinou šancí, ale také velikým rizikem, neboť v případě neúspěchu znamenal užití práva útrpného a smrt na hranici (ostatně Desgrezovi dalo hodně práce docílit toho, aby vůbec směl Peyrakovi dělat obhájce, a dosáhl toho jen svou perfektní znalostí právních kliček, nedokázal však už zařídit, aby byl hrabě souzen církevním, a nikoli civilním soudem) atd.). Nicolasova nabídka výměnného obchodu a Joffreyovy záchrany jde rovněž proti knize (Angelika se k němu dostane až náhodou po manželově smrti ve snaze zabít Béchéra, a prokázat mu tak poslední službu, a to skrze Barcarolu a Egypťana Rodogona, kterého Nicolas přepere.), ale v rámci posílení romantické linie a příběhového oblouku a zvýšení dramatu v závěru snímku je akceptovatelná, jakkoli tím Peyrakovo upálení není ve skutečnosti ani z poloviny tak tragické jako v románu. Je tedy jen škoda, že se tvůrci v některých ohledech nedrželi více předlohy, že Paříž není špinavější, Peyrak více zničený (po mučení za použití dokonce španělské boty vypadá až moc dobře, v knize je z něj před popravou fyzicky téměř troska), a že nebyly využity některé jiné, mnohem dramatičtější okamžiky z knihy (např. porod Cantora pár hodin po Joffreyově popravě ve špinavé veřejné nemocnici, Fritzovo oběšení i informace o odeslání Kouassi Baa na galeje, dojemné Peyrakovo vedení na popravu a modlitba před Notre Dame, kterých je Angelika svědkem skryta v davu, vrácení peněz katem, který neměl příležitost hraběte před upálením uškrtit, či mrazivá scéna u mistra popravčího, kdy si Angelika musí vyslechnout zmínky o manželově mučení ještě pár hodin před popravou na Béchérovu žádost, a později na Place de Grève bezohledné poznámky lidí, kteří už se chystají na sběr čarodějova popela, aby z něj vyrobili masti, jež mi svou syrovostí a bezcitností mimoděk připomněla podobnou scénu z Dickensonovy Vánoční koledy). Naproti tomu scény navíc s cákáním se ve vodě v úvodu filmu a Joffreyovo lehce trapné oprašování sochy jsou vymyšlené a zbytečné. Pokud jde o druhý díl BÁJEČNÁ ANGELIKA opírající se o Cestu do Versailles 1 a 2 (resp. Stín a světlo Paříže a Cestu do Versailles dle jiného vydání), první polovina filmu se v základních bodech opět drží předlohy poměrně věrně, byť i zde nalezneme nějaké menší odchylky a vypuštěné scény (útok na Brinvilliersovou nebyl motivován jejím někdejším postojem proti Peyrakovi, šátek, který při něm Angelika ztratila, umožní Sorbonně při pozdější loupeži v Glazerově domě Angeliku chytit, unikne psovi, nikoli však Desgrezovi, který ji lapí u kašny a nešetrně prohledá, aby ji pustil poté, co ji pozná, k Béchérově smrti dojde trochu jinak, básníka Špínu chtěla Angelika původně také zabít pro jeho pamflet na manželovu adresu během procesu a při jejich setkání netušila, o koho jde, Filip na trhu nebyl, Desgreze v podsvětí neznali jménem, ale pouze jako ,, muže se psem", Ninon de Lenclos na rozdíl od filmu nevěděla o Angeličině minulosti, vypuštěné peripetie ohledně získání patentu na čokoládu a nadbíhání Angeličina konkurenta Audigera atd.) stejně jako některé výraznější, avšak jakž takž akceptovatelné změny oproti předloze (např. s Polačkou se v knize Angelika nakonec spřátelí a ta ji zachrání, později se spolu potkají v Americe, Nicolas nezemře, ale je odeslán na galeje, umírá až v Nezkrotné Angelice, poté, co se ji pokusí znásilnit, Angelika se marně snaží svést Desgreze, aby ho zdržela u sebe v noc útěku básníka Špíny ze strachu o Desgrezův život, aniž by tušila, že on měl vlastně v úmyslu jej zachránit, Angelika ve filmu zastřelí Rodogona, ve skutečnosti do této chvíle zabije jedině Velkého Korzára (oproti filmu ho podřízne), aby zachránila své dítě, uprchne z vězení, kde jí ostříhali vlasy, a unikne surovému policejnímu strážci Lidožroutovi, jenž ji odeslal ke zbičování poté, co ho odmítla, aby se k němu vrátila kvůli záchraně druhého syna prodaného cikánům, a oproti filmu skutečně dodrží slib a vyspí se s ním–její poslední oběť, aby mohla začít nový poctivý život). Druhá polovina filmu se ovšem už liší podstatně, neboť vztah s Filipem du Plessis-Bellière není v knize žádná procházka růžovým sadem, navzdory tomu, jak se jej filmoví tvůrci snaží ve snímku rehabilitovat. Angelika maršála proslulého svou surovostí a pohrdáním ženami (a tedy nikoli něžností, jak se tvrdí ve filmu) nedokáže na rozdíl od snímku svést, ale vydíráním jej donutí k sňatku, přestože byl jedním z účastníků masakru U Rudé masky (mimochodem rovněž inspirovaném podobným skutečným případem v dané době), kde se ji dokonce pokusil znásilnit (zachránila ji tehdy podobně jako ve filmu Sorbonna vyslaná Desgrezem) a kde zavraždili nejen chudáka Linota (jehož se na rozdíl od snímku Filip nezastává), ale také zaživa vykastrovali ubohého Bourjuse, kterého nechali vykrvácet, aby všichni následně podpálili celou hospodu. Filip Angeliku o svatební noci v opilosti zbičuje a znásilní na dlažbě, poté ji znásilní ještě nejméně dvakrát a dělá vše proto, aby její plán návratu ke dvoru nevyšel. Angelika se dostaví ke dvoru Filipovi navzdory a představí se králi jako markýza du Plessis-Bellière (tj. rozhodně není zvána ke dvoru jako svobodná Filipem a už vůbec ne pod svým jménem Sancé de Monteloup, neposílá jí květiny, ona mu nevrací skřínku a neodmítá svatbu z hrdosti, Filip nezachraňuje její život před spiklenci atd. Scéna s koněm je rovněž smyšlená a nejsem si jistá, do jaké míry odpovídá Filipovi, který si zvířat cenil více než lidí.). Filip jí později zatajuje králova pozvání ke dvoru, aby upadla v nemilost, a dokonce ji nechá unést svým sluhou a zavřít do kláštera na dobu neurčitou, aby nemohla na královský hon, Angelice se ovšem podaří utéci, Filip ji fackuje před dvořany atd. Musím říci, že od chvíle svatby s Filipem jsem Angelice nerozuměla a její neustála snaha získat si srdce manžela kvůli její dávné dívčí zamilovanosti mi připadala až patologická. Golonová čtenáři ovšem vysvětlí, že Filip vlastně lituje svých činů, jeho nenávist a surovost byla jen obranným mechanismem a psychická nevyrovnanost důsledkem neštastného dětství (jak jinak, že?), až je nakonec čtenáři jeho smrti téměř líto, jakkoli zůstává postavou poněkud kontroverzní, jemně řečeno. Mezitím král Angelice otevřeně nadbíhá. Angelika si Filipa nakonec přece jen získá po domnělé smrti svého syna Cantora, avšak pár okamžiků poté, co je konečně spojí něha, Filip zmítající se mezi láskou k Angelice a láskou ke králi se vrhá na jistou smrt a dělová koule mu (zcela symbolicky vzhledem k jeho proslulé kráse) utrhne hlavu (tudíž dojemný rozhovor s králem před smrtí jako ve filmu nebyl možný). Angelika zničená žalem odmítá krále, který se ji, zasažený její bolestí, marně snaží ve válečném stanu uklidnit, a odjíždí truchlit na Plessis. Právě v tomto okamžiku začíná třetí film Angelika a král, poté co Borderie vypustil celý první díl a nějakých 270 stran stejnojmenného románu. Vrátím-li se k Báječné Angelice, je opět škoda, že tvůrci nevyužili některé silné scény z knihy: zejména dramatická záchrana Angeličiných dětí odbytá jako nepříliš podstatná epizoda mohla být jedním z vrcholů filmu a učinit jej zapamatovatelnějším. Podobně mohli využít dojemnou scénu s dobrákem Bourjusem, který daruje Angelice šaty po své milované zesnulé ženě (ve filmu si je hrdinka koupí). O to strašněji by pak působila ve filmu jeho brutální smrt. Poněkud upozaděna je též Molinesova role. A konečně chybí i scéna loučení Angeliky s Desgrezem před sňatkem stejně jako jejich scéna milostná. (Zatímco ve filmovém zpracování je divák rád, že policista jí jako jediný odolá, a tato kratičká scéna je ve filmu navíc pěkná, v knize vzhledem k vzájemnému napětí čtenář na daný okamžik naopak čeká. Dočká se ve chvíli, kdy je Angelika rozhodnutá spáchat sebevraždu (nenaznačuje to ovšem policajtovi tak průhledně jako ve filmu, ba právě naopak), a je to scéna vskutku velkolepá v podobě drsné léčby šokem, ovšem končící zcela korektně a galantně. Nutno říci, že tím Desgrezova aureola nezištného přítele nikterak neutrpí. Ostatně mám dojem, že vztah někdejšího ,,advokáta chudých" bydlícího v tak ubohém příbytku, že nemá ani stůl a píše na prkně položeném přes kolena, který pro správnou věc riskuje v procesu s Peyrakem vše, aby vše ztratil a jen díky vlastní prozíravosti si zachránil aspoň holý život, tvrdého a přísného policisty s dokonalým sebeovládáním k ženě, kterou přes dvacet let tajně chrání, opakovaně pro ni vše riskuje a chová k ní city hlubší a čistší než její první manžel, a která se ho bojí, ale zároveň na něj myslí v okamžicích samoty a bezradnosti, která se k němu uchyluje pro radu i v nejintimnějších věcech, které záleží na jeho mínění o ní i v okamžiku před plánovanou sebevraždou, která ho už nechce vidět, a přesto cítí smutek a úzkost, když se loučí navždy, a která má strach o jeho život, neboť jej pokládá za nejlepšího přítele, jakého kdy měla, přítele, jehož nechce zklamat, s nímž může být sama sebou, protože ji nikdo na světě nezná lépe, a kterému je vděčná, jelikož bez jeho pomoci by nemohla zvítězit, je v knize mnohem zajímavější než celý vztah s pašerákem Joffreyem. Nebo má přinejmenším mnohem větší náboj. Ostatně i vztah s králem vzbuzujícím v Angelice díky popravě manžela a především díky své panovačnosti, pýše, sobectví a občasné bezohlednosti, které si on sám mnohdy ani neuvědomuje, jakož i nedozírné moci a svému podmanivému charismatu ambivalentní pocity, aby si ho stále dokázala vážit pro jeho velkorysost, uznalost, schopnost soucitu, existenci svědomí a díky jeho tragické osamělosti s ním příležitostně i soucítit, zatímco ona jej fascinuje vedle své krásy svou inteligencí a vzpurností, jíž ho dokáže opakovaně pořádně vytočit, má v knize daleko větší náboj než vztah s hrabětem de Peyrak, řekla bych. Kromě toho, že řada jejich setkání v románu zahrnuje vedle horoucích vyznání i humorné okamžiky a vtipné rozhovory. S oběma muži je to zkrátka romantika par excellence a je věčná škoda, že s pány Rochefortem a Tojou, kteří jsou ve svých rolích přesní, se Borderie daleko více nedržel předlohy.) Třetí díl série, ANGELIKA A KRÁL, založený na knihách Angelika a král 1 a 2 (resp. Válka v krajkách a Angelika a král), se točí okolo Angeličina vztahu s Ludvíkem a počátku travičské aféry, skutečného případu, který o něco později v letech 1675–1682 otřásl trůnem a přivedl více než 30 lidí na popraviště a téměř 300 k výslechům a na mučidla, přičemž snímek opět řadu věcí překrucuje (Např. Angelika nezabije Terezu, jen ji zfackuje a vyhodí, královna není ironicky povznesená nad manželovy milenky, nýbrž trpí, k bejovi se hrdinka dostane náhodou kvůli Savaryho mumiu, zkraje musí králi a Colbertovi naopak vysvětlit, co tam dělala a že není protifrancouzský špión, než jí nakonec král úkol okouzlit beje a přivést ho ke dvoru po sérii Saint-Amonových kulturních faux pas svěří, jde přitom především o obchod s hedvábím, král jí nevrací Peyrakův pařížský palác Beautreillis, který pro ni manžel kdysi postavil, ale Angelika jej vyhraje na princi de Condé v kartách, Desgrez neřekne Angelice, že Joffrey žije, pouze potvrdí její domněnky, neboť během let pátral na vlastní pěst, Rákoczi je pronásledován kvůli incidentu na dvoře, nikoli kvůli Angeličině záchraně, a hrdinka se s ním seznámí již dříve v předpokoji pana Colberta, k žádnému bičování služky nedojde, bej Angelice pouze vypráví o tom, jak dal ubičovat svou nevěrnou ženu, Angelika ho nesvádí, byť mu málem podlehne i díky alkoholu (tj. žádné výhrůžky znásilněním, žádná dýka, žádné rozsekané šaty, zato ji bej obere o jejích pět koní), a nechová se jako slepice nadávající svým zachráncům, bej je nicméně vylíčen stejně jako ve filmu, tj. jako krutý, bezcitný a prchlivý, ač rovněž vzdělaný a inteligentní, v knize čelí pokusu o vraždu i její syn Florimond, ve filmu jsou Angeličiny děti v podstatě vypuštěny atd.). Pochopitelnou změnou je bejova žádost o dar v podobě Angeliky přímo na dvoře, byť tak bylo v knize učiněno diplomatickou korespondencí, avšak je pravda, že tím zároveň dost podstatného mění. Film též dává na začátku větší prostor Desgrezovi, který se ve skutečnosti u dvora s Angelikou nesetkával. Potkává ji vlastně až ve chvíli, kdy mu přinese k rozboru otrávenou košili (Zde musím vytknout tvůrcům právě tu košili, z které se práší tak, že by si ji nikdo soudný stejně neoblékl, ani kdyby neviděl spálený platanový list.), avšak není mu ani jeho nadřízenému panu de La Reynie navzdory výslechu, kdy se ji pokusí dokonce opít, na rozdíl od filmu ochotná sdělit pachatele, neboť madame de Montespan stojí příliš vysoko a mimo dosah policie. Zoufalá Angelika vzdává vlastní život a musí to být opět Desgrez, který ji svou netradiční metodou znovu (podruhé a naposled) vlije energii do žil, aby jí ovšem zároveň řekl, že už ji nechce vidět, poněvadž mu komplikuje život. Poradí jí však, aby našla něco, čím vyděsí dotyčnou vražedkyni. Angelika si hrozbou získá za špicla Desoeilletovou, s níž se seznámí poté, co se jí převrhne kočár, a za pomoci svých sluhů a kontaktů ze Dvora zázraků získá dopis psaný madame de Montespan, v němž si králova milenka stěžuje Voisonové na dosud nesplněný úkol Angeličiny vraždy, za který jí zaplatila. Dopisem uloženým u prefekta pařížské policie pana de La Reynie a otevřenou výhrůžkou Athenaïs se Angelice podaří zastavit vražedné útoky na svou osobu a své děti. Jak vidno, rozdílů oproti předloze je tedy v tomto snímku vskutku požehnaně, možná více, než by bylo zdrávo. Je též zároveň s podivem, že zatímco v Markýze andělů Borderie nechal Ludvíka Angeliku obtěžovat, čímž tak trochu redukoval královu motivaci na obyčejnou závist a žárlivost, ve snímku Angelika a král je v tomto směru naopak mnohem decentnější a vkládá značnou část iniciativy do rukou samotné hrdinky v podobě jejího přehnaného koketování, a to přesto, že v knize se Angelika přitažlivosti ke králi navzdory snaží jeho neustálému nadbíhání spíše unikat, zatímco král neváhá dorazit za ní inkognito i do hostince, kde bydlí, a minimálně čtyřikrát se mu povede jí ukrást polibek. Jeho obdiv při prvním setkání po letech navíc nevyvolá jen její krása, ale dvouhodinový rozhovor o námořním obchodu, kde si ho získá svými znalostmi. Angelika nakonec souhlasí, že s králem stráví noc až poté, kdy je Ludvík zasažen žalem po smrti své milované švagrové Henrietty Stuartovny. Dojít k tomu má v Trianonu, který pro ni vyzdobil, a nikoli v jeho pracovně, ale zde musím souhlasit s kolegyní recenzentkou, že tato scéna s krásnou gradující hudbou s takřka osudově znějícími tóny klavíru je v Borderieho filmu skutečně působivá a díky tomuto hudebnímu podkresu i jedna z nejlepších. Její chybou je snad jen to, že je příliš krátká. Angelika náhle odmítá krále kvůli Peyrakovi (mnohem dramatičtěji než ve snímku), čímž mezi ně staví nepřekonatelnou zeď. Král si ji druhý den zavolá k audienci, aby jí vysvětlil své počínání. Sdělí ji, že Peyrak nebyl upálen a půjčí jí policejní spis k prostudování. Angelika se vrací do paláce Beautreillis, aby se s králem už nesetkala. Přehození chronologie děje v Borderieho snímku a scénáristy kompletně vymyšlená koupací scéna u rybníka s Angeličiným koketováním tak nedává naprosto žádný smysl. Ostatně také pochybuji, že by se hrdinka producírovala takřka nahá před zraky krále i dvořanů. Stejně tak je zcela nesmylná, byť musím uznat, že dojemná, diváky vynucená scéna Joffreyova návratu a Joffreyův útěk (Už jako dítěti mi bylo divné, proč mu Angelika dává takový náskok, aby mohl odkulhat. Kromě toho, že v knize v tuto dobu už vlastně ani nekulhal.:)). Po přečtení knihy nicméně oceňuji ve filmu některé ponechané detaily, jež mi dříve byly skryty a které filmaři využili, jako např. význam práva taburetu a veledůležitost onoho slovíčka ,, pro" na dveřích Angeličina budoiru ve Versailles. Angelika poruší slib daný Desgrezovi a žádá jej o pomoc, je jím hrubě odmítnuta, aby jí vzápětí při tajné noční návštěvě oznámil, že s ní nemůže mluvit, protože ho král pověřil jejím střežením. Markýza du Plessis-Bellière má od krále zakázáno opustit Paříž, každý její pohyb je střežen policií, všechny pařížské brány jsou hlídány a Desgrez jí nemíní pomáhat v tom, aby si zničila život. Opět na rozdíl od snímku, kdy jí Desgrez k odjezdu přímo nabádá, a dokonce jí ukazuje tajnou chodbu, kterou objevil. Knižní Desgrez o této chodbě z paláce pochopitelně neví, objevil ji před časem za pomoci starého sluhy Florimond, a Angelika díky ní prchá z Paříže a odjíždí do Marseille s Desgrezem v patách. Zde svede bratra markýzy de Montespan pana de Vivonne, který ji bere na svou galéru vyplouvající do Kandie, a Angelika tak po úprku přístavními uličkami uniká Desgrezovi doslova před nosem. Jejím naloděním začíná díl Nezkrotná Angelika rozdělený ve filmové podobě do dvou snímků: NEZKROTNÁ ANGELIKA a ANGELIKA A SULTÁN, které mne už v dětství na rozdíl od dílů odehrávajících se na francouzské půdě tolik nebavily, ačkoli byly natočeny v pěkném Sídí bú Sajjidu, který jsem kdysi navštívila. Prostě neustálé padání hrdinky do nebezpečí a její záchrana mi už tehdy zaváněly až příliš červenou knihovnou, navíc intriky na francouzském dvoře mi navzdory nelogičnostem připadaly zajímavější. Po shlédnutí po letech musím nicméně ocenit všechny ty záběry na plachetnice a středomořské ostrovy vynořující se, opět za doprovodu pěkné hudby, z azurového moře, které navozují milou atmosféru starých dobrodružných filmů o pirátech, stejně jako některé tuniské a marocké scenérie, které jako by pro změnu vypadly z příběhů Tisíce a jedné noci. Adaptace knihy je opět volná, jakkoli hrubé jádro je více méně zachováno. Děj je nicméně zjednodušen (v některých ohledech z pochopitelných důvodů) a místy pozměněn (z důvodů méně pochopitelných, výrazné změny jsou patrné zejména v posledním filmu): hrdinčina cesta se Savarym (s nímž se v knize potká znovu až v Marseille, na cestu se vydala s Flipotem) na jakýsi Ostrov lovců langust v úvodu snímku a tamější setkání s malomocným a de Vivonnem, plavba na Sardinii, Angeličino odmítání pana de Vivonne a jejich hádka na lodi, vévoda velící ve snímku jediné lodi místo celé flotile, cesta po jiných ostrovech, kde pátrá po pirátech, Peyrakova ponorka a jeskynní příbytek s harémem obývaným žárlivou milenkou a jeho vylovení Savaryho, jiný erb Rescatora a jeho pomsta na d´Escranvillovi, Angelika hloupě skákající přes palubu, aby byla vylovena d´Escranvillem (ve skutečnosti zůstala na palubě Krále Ludvíka a de Vivonne se nalodil na jinou loď, aby mohl pronásledovat Rescatora, do rukou d´Escranvilla pak hrdinka padne v loďce Marseillana po vzpouře galejníků v čele s Nicolasem a jeho smrti), Peyrak se nechává nesmyslně zajmout na arabskou galéru, aby následně v Alžíru prchl z vězení a pod ochranou tureckého vyslance pátral po své ženě, Colin zachraňuje Angeliku před sultánovou favoritkou (ve skutečnosti se s ní Angelika dohodla), Angelika vyhrožuje sultánovi zabitím sebe sama (v knize se pokusila zabít jeho), vražda sultánovy ženy z jiných důvodů a mnohem bestiálnějším způsobem než pouhým shozením ze střechy, Múláj nemá černošské rysy a Farradží není černoch, ale čert to vem, když Jean-Claude Pascal má dostatečné charisma pro tu roli atd. Závěrečnému snímku pak lze vytknout též pár drobností daných kulturní neznalostí typu již tradičně špatného postupu muslimské modlitby, sultán hovořící o muslimech jako o mohamedánech (což je možná podobně jako v případě Mykén místo Meknesu důsledek špatného překladu; nevím, jelikož tento díl jsem viděla pouze v češtině) aj. Knižní Angelika svého muže, který ji v Kandii koupil, nepozná (nosí masku, při mučení přišel o svůj krásný hlas a díky operaci arabského lékaře nekulhá) a prchá od něj díky řeckému ohni, který nerozpoutal d´Escranville, nýbrž Savary ve snaze ji zachránit, načež se hrdinka dostává na Maltu, kde přemluví rytíře řádu sv. Jana k plavbě do Alžíru, kam vedou stopy jejího muže a jistého zlatníka, který ho znal. Netuší, že dotyčný zlatník byl dávno zavražděn a že jde o past sadistického piráta Mezzo Morteho pracujícího pro Velkého eunucha ʻUsmána Farradžího. Angelika se tak stává jedním z tisícovky darů pro marockého sultána Múláje Ismáʻíla (opět skutečná historická postava, nesmírně krutý panovník v knize a prý i v reálu) a od chvíle jejího zajetí Mezzo Mortem je kniha sledem sadismu a ukrutností (vypuštění zvláště takových lahůdek jako čtvrcení zaživa mezi galérami ve filmu kvituji s povděkem), jichž je Angelika svědkem, včetně vyhlazení židovské čtvrti v Meknesu či zbytečné vraždy Savaryho (právě při té příležitosti ji sultán spatří, a nikoli díky Farradžího úskoku jako v Borderieho filmu), který ji následoval až do harému a zprostředkoval její útěk s křesťanskými otroky v čele s Colinem Paturelem. Právě ten pak ironií osudu zabije Farradžího ve chvíli, kdy tento domluvil návštěvu Rescatora, který má Angeliku koupit, neboť hvězdy eunuchovi prozradily, že Angelika bude příčinou jeho smrti a že její osud je s Rescatorem spjat, protože je to její manžel. To už jí ovšem nestihne říci (na rozdíl od snímku, kde je s identitou Rescatora coby hraběte de Peyrak a Angeličina manžela obeznámen od počátku). Farradží tak není usmýkán sultánovým koněm a Rescator nevykupuje Angeliku výměnou za technologii získávání zlata, protože konec konců už léta předtím pracoval střídavě pro marockého i cařihradského sultána, ovšem výměnou za zprávy o Angelice od Mezzo Morteho vyklidí Středozemí. Je nicméně do jisté míry pochopitelné, proč si Borderie v rámci svého tahu na romantickou bránu a snahy o závěrečné propojení posledního dílu s úvodním filmem tento výměnný obchod vymyslel. Zoufalá Angelika ještě v harému využívá setkání s křesťanskými mnichy, prosí krále o odpuštění a volá ho na pomoc (Nedoufá jako ve filmu v pomoc Rescatora, neboť v tuto dobu je již přesvědčená o Joffreyově smrti v Orientu v důsledku morové epidemie.). Angelika a Colin se po nesčetných útrapách útěku, který přežijí ze všech uprchlíků jen oni dva, dostávají do křesťanské Ceuty (Colin tedy neumírá, ostatně četnost mrtvých Angeličiných milenců ve filmu poněkud přesahuje únosnou míru.), kde ji zklamaný Colin opouští, když zjistí, že je šlechtična a nikdy nebude jeho žena (ve filmu to naopak ví), a kde se Angelika setkává s panem de Breteuil, velícím důstojníkem na galéře Král Ludvík obtěžkané poklady a vyslané králem s úkolem vykoupit markýzu du Plessis-Bellière z harému marockého sultána. Angelika je však zároveň v nemilosti, je na příkaz krále zatčena a po převozu do Francie, při němž vinou Breteuilovy nešetrné jízdy potratí Colinovo dítě, je internována na svém zámku v Plessis. Žádné dojemné setkání s manželem jako v závěru Borderieho minisérie se tedy nekoná. Následuje již nezfilmovaný román Angelika se bouří, patrně poslední skutečně zajímavý díl románové série Golonové, jehož obsah přece jen ve stručnosti vylíčím, neboť teprve ten vede ke konečnému setkání s Joffreyem. Angelice je na jejím zámku, kde je pod dohledem vojáků pod velením jistého Montadoura, dopřáno pár měsíců na vzpamatování se z utrpení, než se bude dle králova oficiálního listu povinna podrobit a veřejně ponížit ve Versailles. Králův soukromý list, v němž jí slibuje pozici milenky, návrat všech statků i někdejší moci, a prosí ji, aby jej utěšila v jeho samotě, se nese v o poznání něžnějším duchu. Celý kraj trpí násilnou rekatolizací a Angelika tajně podporuje vzbouřence, až se jí podaří zbavit nenáviděného Montadoura. Ve chvíli, kdy je rozhodnuta podrobit se králi kvůli záchraně trpících sedláků a budoucnosti svých synů, se však dozvídá o popravě svého bratra Gontrana ve Versailles, Montadour v noci dobude zámek, Angeličini přátelé včetně služky Barbe jsou zabiti, jejímu čtyřletému synkovi a Filipovu dědici Charlesi-Henrimu je podříznuto hrdlo a Angelika je brutálně znásilněna partou vojáků s Montadourem v čele. Z Angeliky je rázem žena se srdcem plným nenávisti, která si smočí ruce v Montadourově krvi, která poprvé v životě nesnese dotek jakéhokoli muže a která se stává hlavním motorem vzpoury a občanské války, která zachvátí kraj Poitou asi na tři roky. Král pláče o samotě ve své pracovně a nakonec vydává rozkaz k potlačení povstání všemi prostředky. Země je zpustošena vojáky, na hlavu Buřičky z Poitou je vypsána odměna 500 liber, Angeličini nejvěrnější přátelé se na lesní mýtině zhoupnou na provaze a sama hrdinka pronásledovaná ve sněhu vojáky a psy nachází spolu s maličkou Honorinou, dcerou počatou během oné hrůzné noci v Plessis, azyl v nieulském klášteře. Po čtrnácti dnech rozhovorů se svým známým z dětství bratrem Janem je z ní nový člověk, který v sobě opět nachází sílu k dobru. Její kroky vedou do La Rochelle, kde je při jedné příležitosti chycena jako hugenotka a ocejchována, je však zachráněna před bičováním hugenotským obchodníkem Gabrielem Bernem, kterého kdysi potkala, když zachraňovala svého syna od cikánů. Žije v jeho rodině jako služebná, avšak hugenoti čelí čím dál většímu útlaku, a poté, co Berne kvůli Angelice zabije dva najaté provokatéry, kteří ji na ulici přepadli, je nutné spolu s ostatními hugenotskými rodinami prchnout do Ameriky. Jejich plán je ale odhalen místní policií. Zdánlivě náhodně v zálivu kotvící Rescatorova loď se jeví jako záchrana a Angelika, která svého muže opět nepozná, vše domluví. V klíčový okamžik je však chycena policií a předáná k výslechu zástupci pařížského policejního prefekta de La Reynieho, který kvůli ní přicestoval až z hlavního města. Není jím nikdo jiný než Desgrez, který se tak s Angelikou setkává po cca pěti letech, a který opět riskuje vlastní existenci, když ji nechává jít a věnuje jí 24 hodin na to, aby zachránila sebe, svou dceru i své přátele. Jeho vyznání lásky po asi patnáctileté známosti ve chvíli, kdy ví, že ji vidí naposled v životě, je jedním ze smutných okamžiků knihy. Útěk se podaří a Angelika odplouvá na Peyrakově lodi do Nového světa. Je do jisté míry škoda, že tento poslední díl nebyl natočen, byť vzhledem k úpravám a změnám děje v předešlých dílech a tomu, jak působí Angelika Mercierové, pro něj možná nebyla dostatečně připravena půda. Nejsem si ovšem jistá, zda bych v případě jeho natočení neuvítala stejné zakončení jako ve snímku Angelika a sultán. Následující americké dobrodružství, kdy se hrabě de Peyrak zkraje chová jako ješitný sobec a kde se dozvíme, že Angelika a Joffrey jsou si vlastně cizí a jejich láska v podstatě neexistuje, neboť jejich vztah je prodchnut žárlivostí, nedůvěrou, ba dokonce oboustrannou nevěrou, je totiž takřka podrazem na čtenáře. (Nechť autorka promine, ale láska jest cit absolutní a naprosto nezištný, zatímco žárlivost je projevem majetnického pudu. Nejen že tedy není jejím projevem, ale je přímo jejím opakem. Přesto je tohoto bludu plná literatura i filmy, a já nepřestávám žasnout, kolik lidí okolo mne mu v reálném životě věří. I proto se domnívám, že Angeliku v knize doopravdy milovali snad jen dva muži, Desgrez a Colin, kteří ji na rozdíl od mnoha jiných nechtěli vlastnit a byli ochotní se jí vzdát pro její štěstí, svému vlastnímu celoživotnímu utrpení navzdory.) Navíc sáhodlouhé rozpitvávání vzájemného vztahu ústředního páru a neustále noví a noví Angeličini obdivovatelé v prvních dílech americko-kanadské série místy vyvolávají neodbytný pocit kvalitativního propadu románu. Ani problémy s Indiány, piráty, jezuity, zvrhlou agentkou-travičkou atd. se co do zajímavosti nevyrovnají dílům francouzským a mne silně nudily, jakkoli připouštím, že v případě filmového zpracování by pro svou dobrodružnost mohly být části věnované osidlování amerického kontinentu pro některé diváky možná lákavější. Od pobytu v Quebeku se to, pravda, o trochu zlepší, Angelika s Joffreyem postupně vybudují svůj vztah a děj začne být i díky vynoření se některých postav z Angeličiny minulosti jako Molinese, krále či Desgreze o chlup zajímavější, přesto mám dojem, že už jde jen o nastavovanou kaši. Mé doporučení knihy se tedy týká převážně jen částí do dílu Angelika se bouří včetně, tj. prvních deseti svazků. V tomto smyslu je Borderieho ladění snímku do podoby oboustranného hlubokého citu ústředního páru více než akceptovatelné a jeho romantické zakončení v duchu nehynoucí lásky zároveň krystalicky čisté v rámci svého žánru. A ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o ukončení celé série, zároveň jediné možné. Vyčítat mu tak lze snad jen až přílišnou zkratkovitost. Zatímco první díly románu mne tak ve srovnání s filmovou adaptací donutily ocenit kvality knihy, která byla o tolik lepší, že v mé mysli dokázala prakticky vymazat Angeliku filmovou, viděnou od dětství při různých náhodných příležitostech nesčetněkrát, jeho poslední díly mne naopak zpětně přiměly docenit kvality snímku. Je nicméně pravda, že závěr knižní série nesoucí se na dosti dramatické vlně a opatřený třemi až čtyřmi okamžiky, které byly veskrze dojemné (a tentokrát nikoli pouze zásluhou ,,starých známých"), společně s příslibem návratu do Francie a k původní kvalitě, donutí čtenáře vzít nakonec americkou sérii po znechucení z prvních několika dílů na milost. Je jen otázkou, zda závěrečné třísvazkové Království Francie, které autorka nestihla před smrtí dokončit a dosud nebylo navzdory slibu její dcery publikováno, tyto naděje nezklame. Tedy pokud se ho vůbec někdy dočkáme. Na závěr lze říci, že pětidílná Borderieho série o Angelice zapadá svým charakterem mezi historické dobrodružné snímky své doby a francouzskou filmovou klasiku, jaké dnes už v podstatě nikdo neumí natočit, a navzdory všem výše uvedeným nedostatkům a nedokonalosti coby adaptace skýtá řadu kladů, jako každá pohádka oplývá i jistým kouzlem, a rozhodně si tak nezaslouží zatracení. Ve srovnání s paskvilem z roku 2013 se pak jeví doslova jako klenot. Hodnocení pohybující se v závislosti na kvalitě jednotlivých dílů a s ohledem na předlohu mezi 3 až 4 hvězdičkami tak jistě není přehnaně vysoké. Absence věrného filmového zpracování s částí zdejšího obsazení však přesto bude navždy budit lítost.

Jedna z nejlepších komedií s Vlastou Burianem. Některé scény jsou nezapomenutelné, například na pohřbu (,, Tys tu ještě chyběl." ,, Já vím, proto jsem přišel."/ ,, Chtěla bys věnec, viď!) či oznámení o úmrtí (,, Pani Špelcová, vy jste měla muže." ,, Mám dosud muže." ,, No totiž, to je omyl, z toho já vás vyvedu. Vy jste MĚLA muže, ale už ho nemáte, protože včera umřel. Ono to má taky své výhody, paní. Právě proto, že umřel, tím se mu zbytek trestu promíjí. Tady máte úmrtní list a to znamená, že jste vdova a můžete se vdát znova. Má úcta."). Aloise s tou jeho ,,hedbávnou kaší" bych asi uškrtila. Výborní jsou i Plachta, Marvan a Šlemrová. ,, Zdá se, slavná stolice, že se tu jedná o mé žalářování. Tento návrh jest proti mému přesvědčení."

Čím jsem starší, tím více mám pocit, že žijeme v divné době, v níž jakoby lidé ztráceli jemnocit, a láska, něha, pokora, upřímnost a čistota jsou pokládány za slabost a trapný přežitek, který je k smíchu. Některé zdejší hrubé komentáře k tomuto filmu hovoří samy za sebe. Já jsem při opětovném shlédnutí Babičky po letech od prvních minut až po ty poslední stěží potlačovala slzy. To, co zde někteří označují za přehnaný sentiment a naivitu, není totiž ve skutečnosti nic jiného než ryzí lidskost, která bude ovšem v současné uspěchané době pro mnohé diváky odkojené nynější plytkou ,,kulturní" tvorbou ve své pravdivé naléhavosti obtížně stravitelná. Kniha Boženy Němcové přitom není žádnou idylkou, za niž je často označována. Pod barvitou veselostí vesnického života se často skrývá těžký životní úděl, od počáteční babiččiny osamělosti v její chaloupce po ztrátě manžela a odchodu dětí, přes skrytou bolest kněžny, které stejně jako babičce zemřelo dítě, a proto ani ona nebude jíst jahody, chudobu rodiny Kudrnovy, Kristlu trpící pro snoubence naverbovaného na 14 let, Hortenzii, ač z jiného sociálního prostředí, trpící zrovna tak, až po vrcholně tragický osud Viktorky v rozměrech antického dramatu. Jako dítě jsem si tak z její četby odnesla vedle radosti i pocity smutku a melancholie. Z této filmové adaptace pak doslova sálá poetická atmosféra předlohy, čímž pro mne zcela překonává poněkud nudnou a unylou adaptaci Moskalykovu. Jednotlivé scény, ať již jde o příjezd babičky, návštěvu nafrněných slečen ze zámku, setkání s paní kněžnou či první políbení zraněné Viktorky černým myslivcem na mezi jako by vypadly z jejích stránek a současně z Kašparových ilustrací, kterými bylo moje vydání opatřeno. Stručně pojatý příběh Viktorky tu možná i díky černobílému formátu působí obdobně strašidelně, jak na mne působil v knize v době, kdy jsem jako dítě ještě nemohla plně rozumět lásce mezi mužem a ženou ani milenecké touze. Vhodné nasvícení přitom činí Nezvalův pohled uhrančivějším než pohled páně Čepkův. A jeho hlas je vskutku podmanivý, stejně jako je Viktorčin smích vpravdě šílený. Herecké výkony většiny zúčastněných nelze než pochválit. Terezie Brzková ztělesnila babičku přesně tak, jak jsem si ji v dětství při četbě knihy představovala. Prostá venkovská žena ztělesňující moudrost a dobrotu stáří, laskavá, vřelá, skromná, šetrná, neúnavně pracovitá a přijímající životní těžkosti i přirozený běh lidského života s pokorou a vděčností k Bohu, občas mírně kárající a napomínající, držící se svých zvyků i víry včetně některých pověr, jedním slovem starosvětská. Paní Kurandová se jí ve svém pojetí ani nepřiblížila; snad proto, že babičku hraje, zatímco paní Brzková jí prostě je. Babička Jarmily Kurandové tak přes veškerou upřímnou snahu působí spíše jako fortelná a vcelku přísná žena, z níž sálá smutek, než jako křehká dobrotivá stařenka vyzařující vřelost a optimismus životním ranám navzdory. A pro ty, kterým se zdá, že paní Brzková žádný výkon nepodala, protože beztak byla jen za sebe a neuměla než laskavé stařenky jako babičku Boženy Němcové či sudičku-kořenářku v pohádce Byl jednou jeden král, doporučuji její nerudnou a hamižnou baronku v Počestných paních pardubických. Stížnosti některých recenzentů na přehrávání a nerealističnost v tomto snímku pak naprosto nechápu. Každičká věta, kterou Terezie Brzková pronese, přirozený projev Světly Svozilové stejně jako srdečný a noblesní projev paní kněžny v podání Marie Glázrové, těch pár slov, která si vymění Viktorka Jiřiny Štěpničkové a černý myslivec Gustava Nezvala (všichni tři zmínění rovněž zcela v souladu s mou představou z knihy), dojetí Boženy Šustrové coby Kristly před paní kněžnou o dožínkách, úvodní slovo vypravěčky, to vše je přece hotová koncentrace citu. Na procítěném hereckém projevu a hlasové intonaci většiny zdejších protagonistů by se mnoho dnešních tzv. herců mohlo učit. Snad jen Nataša Tanská se úplně nevyrovná překvapivě vyzrálému projevu Libuše Šafránkové, ale rozhodně bych ji nezatracovala. Její projev není nijak zvlášť prkenný a Libušku mám spojenou s tolika jinými rolemi, že to na mne působí rušivě, takže nakonec je pro mne Nataša jako Barunka vhodnější. Jediné, co mne mrzí, tak je pouze to, že celý film není delší. Kvůli omezené stopáži musela být přirozeně vypuštěna řada věcí. Nejvíce asi zamrzí větší propracovanost vztahu babičky a Barunky, chybí i drobnosti jako například babiččino vyprávění, kterak jako mladá potkala Josefa, císaře, či závěrečné kněžnino ,, šťastná to žena" a oznámení babiččina úmrtí včeličkám, které mi trochu chybělo. Vypuštění posledních dvou zmíněných scén však bylo nutné, aby neubraly sílu závěrečnému apelu ,, Nezapomeň na svou zem, z které jsi vzešla.", z něhož čiší vlastenectví tak mocně, že nechápu, jak to mohli nacisté nechat projít. Zároveň lze říci, že se František Čáp s onou krátkou stopáží popral velmi dobře; vypíchl babičku coby hlavní postavu a ponechal i většinu klíčových okamžiků. Dokázat vytvořit funkční zkratku je totiž také docela umění, vlastně dosti velké, které dnešní filmoví tvůrci už rovněž prakticky vůbec neovládají. Babiččino konstatování ,, Lidi zpanštěli a staré dobré české zvyky jim nevoní." by se pak zvlášť v dnešní době dalo tesat do kamene. Spolu s filmy Zlaté dno s Vlastou Burianem a Nebe a dudy s Jaroslavem Marvanem a Jindřichem Plachtou je Babička skvělý snímek pro každoroční svátky klidu, míru a lásky k bližnímu, jakož i pro konec roku, kdy vzpomínáme na všechny dobré lidi, kteří nás již opustili. Myslím, že neznám laskavější filmy než zmíněný trojlístek. Na závěr mohu jen použít slova uživatele Mariin, který ve zdejší diskuzi uhodil hřebíček na hlavičku, když napsal, že knižní i tato filmová verze Babičky ,, se líbí těm, kteří touží po lásce, moudrosti, dobru a kráse, protože intuitivně cítí, že ideál, který ukázala Božena Němcová a po ní ve filmu František Čáp, ideál, který v sobě nosí všichni dobří (i když nedokonalí) lidé, je krásný a pravdivý." Za mě plný počet.

Prostinká bakalářská povídka, která alespoň ve mně vyvolala docela pozitivní náladu. Nic velkolepého ani vtipného, což ovšem také všechny bakalářské povídky nejsou, a tento filmeček i mezi nimi spadá do průměru. Trochu ovšem nechápu výtku směrem k prý nepřekvapivému obsahu. Téma Hezké holky to mají těžké, ale ošklivé ještě těžší a úvod, v němž o hrdinku nikdo nestojí, dává přece už dopředu jasně najevo, kam bude směřovat vývoj a jaký bude závěr. V romantických filmech je také od počátku jasné, že ten a ta se dají dohromady a divák už jen sleduje jakým způsobem. Dostane přesně to, co očekává, a kdyby ne, byl by rovněž nespokojen. Příjemná Janžurová, dobrý Čepek, fešný Štěpánek. Ač znám řadu mnohem lepších bakalářských povídek, tak je to milá záležitost.

Perfektní dílko, kde prakticky co věta, to perla. Z pochopitelných důvodů trezorový film, ze zcela nepochopitelných zde nemá 100%, ač by si zasloužil více než 5 hvězdiček. Říkám si, proč vlastně byly podobné snímky pouze zakázány místo toho, aby byly pro svou podvratnost rovnou zničeny ve všech kopiích. Za sebe jsem rozhodně ráda, že se dochoval. Musím ovšem souhlasit, že nadčasovost tohoto roztomilého filmečku včetně jeho úderné pointy je ve skutečnosti dost bolestná, zvlášť v dnešní době, kdy nám také často tvrdí, že bílá je černá. Viděno s odstupem let, kdy už jsem si řadu hlášek nepamatovala, takže jsem se znovu výborně bavila. O originálním námětu, skvělém scénáři, výborných hereckých výkonech všech v čele s kastelánem Vlastimila Brodského, umíněně a zcela nepokrokově trvajícím na pravdě, a režii páně Podskalského, který stojí i za jednou z našich vůbec nejlepších komedií Světáci, snad ani není třeba se rozepisovat. Vše už zde ostatně bylo uvedeno ostatními recenzenty. Vypíchla bych tedy pouze jednu z dalších kvalit snímku, kterou jsem postřehla při novém shlédnutí a nezaznamenala v komentářích ostatních, a sice pěknou kameru. Některé záběry na hradě jsou téměř noirové, kompozice vyvážená a většina záběrů je dobrých, snad zde ani není záběru, který by byl neestetický. Geniální záležitost, jaké už bohužel neumíme. Věř, ale komu věříš, měř.

V podstatě dobrá, civilně pojatá detektivka se slušnou atmosférou i napětím, k tomu zajímavé prostředí bývalých obchodních domů, nechyběly ani roztomilé vedlejší figurky v podobě bytné a sousedky-svědkyně. Závěrečná pointa pak byla vyloženě milá a zahřála u srdce. Přesto snímek zanechá neurčitý pocit, že mu malinko něco chybí, možná je to dáno tím překotným úvodem a rychlým závěrem bez dořešení některých věcí. Taktéž Nový a mladičký Brzobohatý, ač důležité postavy v příběhu, měli na můj vkus příliš málo prostoru. Možná, že kdyby ho měli více a kdyby byl film obsazen v některých rolích výraznějšími herci (ač to neznamená, že by ti zdejší hráli nějak špatně, nicméně při nejmenším místo Řandy si umím představit i jiné, vhodnější typy, to v podstatě platí i pro Pohana, ačkoli ten mi seděl víc), působil by nakonec o stupeň lépe. V takovém případě bych snesla i delší stopáž. Za daných okolností byla tak akorát. Každopádně mne tento snímek docela potěšil. Jedna z těch lepších dobových detektivek, která vyloženě nenadchne ani neurazí.