Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Krimi
  • Drama
  • Komedie
  • Dobrodružný
  • Pohádka

Recenze (209)

plakát

Endeavour (2012) (seriál) 

OBSAHUJE SPOILER. Endeavour patří k seriálům, pro které platí, že spatříte-li náhodně pět minut, bude vám dost možná připadat ponurý a nezáživný, ale shlédnete-li nějaký díl celý, je velmi snadné mu propadnout. Mnohé diváky přitom přitáhne zejména skutečnost, že jde o prequel k seriálům Inspektor Morse a Lewis (Vraždy v Oxfordu), či naděje na nový britský kousek podobný Vraždám v Midsomeru. Od obou posledních se však značně liší. Zatímco Vraždy v Midsomeru jsou odlehčenou detektivkou s komediálními prvky, Endeavour připomíná svou vážností a vizuální stránkou spíše kostýmní dramata a atmosférou i motivem nenaplněné lásky možná vzdáleně Grantchester, ovšem v daleko filmovějším hávu. Pomalé tempo vyšetřování ve stylu Poirota či Maigreta se přitom některým divákům nemusí hned napoprvé trefit do vkusu. Lewis pak stojí kdesi uprostřed. Nepoužila bych tedy možná slova jednoho ze svých zdejších kolegů o jiné lize, neboť všechny tři seriály jsou dobré a kupříkladu Vraždy v Midsomeru (a mám na mysli výhradně ty staré s původním obsazením) jsou svou humornou stránkou do jisté míry nepřekonatelné. Jde prostě o jiný žánr. Ve svém hodnocení začnu nejprve negativy, neboť je jich podstatně méně než pozitiv. Poněkud zarazí nepoužívání rukavic při prohlídkách míst činu vzhledem k již obecně známé a využívané daktyloskopii, přenášení a ohledávání mrtvoly vystavené silné radiaci a dosud ji vyzařující natolik, že je nutná olověná rakev, bez jakýchkoli ochranných prostředků či válka gangů v Oxfordu v daném období jevící se jako silná umělecká licence (slovy pana Brighta ,, Tohle není New York."), která nicméně vede k jednomu z nejdramatičtějších konců a vývoji seriálu, takže je nakonec přijatelná, jakkoli mi bylo zatěžko uvěřit, že by takový cucák jako Cromwell Ames mohl beztrestně provokovat zkušeného ganstera typu Eddieho Nera. Na několika místech jsem postrádala také podrobnější vysvětlení situace, jejíž absence může způsobit, že divák občas tápe (např. náhlé vynoření se Morseova bývalého spolužáka, který mu zapůjčil chatku u jezera, neočekávaná svatba Jakese, kterého jsme předtím neviděli v žádném záběru s dívkou, objev další mrtvoly Strangem pouze v závěrečné retrospektivě v S3E1 apod.). A to tím spíše, že tvůrci na propojení jednotlivých dílů množstvím detailů, kterých si divák všimne často až při opětovném shlédnutí, obvykle dbají. Obešla bych se určitě i bez obligátních zednářů, ale co už. Nejvýraznější vadou na kráse je v několika dílech určitý dotek současné přehnané politické korektnosti, který nejen zde rozladil některé recenzenty. V řadě případů jde nicméně jen o jednu větu, nebo motiv, který nakonec není nijak podstatný pro vyšetřování (např. S8E1, S5E2) či prostě nevadí (S4E2), případně o věci, které zapadají do daného historického období (demonstrace za práva menšin, diskuze o fotbalistech tmavé pleti, o svobodě Rhodesie (S3E2) atd.), nebo jsou přímo inspirované skutečnými událostmi (rasově motivované útoky na pákistánské a další přistěhovalce v 70. letech ze strany neonacistického Britského hnutí v S7E2, 1. konference National Women´s Liberation Movement, která se uskutečnila v roce 1970 v Ruskin College v Oxfordu v S7E1). (Ostatně i pád Cranmer House v S6E4, levného ubytování v činžáku pro chudinu, z důvodu stavební závady je volně inspirován skutečnou událostí pádu londýnského věžáku Ronan Point v roce 1968 a ani samotný prvek ženské otázky a občasný šovinismus (S7E1, S7E3) není na škodu, uvážíme-li, že až v roce 1959 získalo pět ženských kolejí v Oxfordu stejný status jako mužské a až roku 1974 první tamější mužské koleje začaly přijímat ženy. V Cambridgi poslední kolej odolávala až do roku 1988.) Morseova černošská milenka mi také na rozdíl od jiných recenzentů nijak nepřekážela, neboť byla milá a nepůsobila na mne hereckým projevem jako násilná vsuvka, spíše mi vadilo nevysvětlené vyšumění jejich vztahu a absence skutečné vzájemné chemie. Konečně negativní poznámky o Británii v S5E2 a S1E4, ač jistě vložené pod vlivem současné politické atmosféry, působí jako docela příjemná sebereflexe, a S2E2 se zmínkou o kolonialismu naopak vyznívá jako lehký pokus o smír (,, Táta říká, že britská nadvláda byla nespravedlivá, ale kdyby nebyla, nebyla bych ani já. Minulost nám ubližuje, pokud ji necháme."). Celkově se tedy zdaleka netlačí na pilu tak silně jako například v Případech detektiva Murdocha, jehož mnohé díly posledních sérií už se bez akcentování daného tématu prakticky neobejdou a které navíc z mého pohledu upadly i kvalitativně. Ve zkratce tak lze říci, že tvůrci provedli jistou povinnou úlitbu současné politické korektnosti, bez níž už v Británii a USA nedostane zelenou pomalu žádný snímek, ovšem za použití prvků, které ve výsledku nejsou proti duchu doby, byť jich možná mohlo být méně. Větší tlak je patrný jen asi ve dvou dílech, kde se dané téma jeví jako bezdůvodné, a sice S5E4 (zde je ovšem hlavním problémem spíše celkově slabá a bizarní zápletka) a S9E3, kde je dojem zbytečnosti posílen z mého pohledu celkovou nevěrohodností pachatele, způsobenou možná trochu jeho hereckým projevem a uspěchaným vyřešením do té doby zajímavě a napínavě se vyvíjející detektivní zápletky. Poslední díl mne navíc zklamal na vícero rovinách, nejen v milostné linii, kde jsem doufala ve skutečné odhalení Morseových citů k Joan, třebaže se stejně smutným výsledkem (byť uznávám, že takto je to z filmového hlediska silnější a asi lepší), ale zejména co do druhého případu Blenheim Vale, neboť jsem očekávala mnohem dramatičtější vyústění v duchu šesté série, tj. v podobě spojení sil, odhalení oněch ,, lidí z Londýna", o nichž mluvil Rony Box, a ,, pater", kam až korupce a zločin sahá, možná i za pomoci Trewloveové coby spojence hrdinů v řadách Scotland Yardu, a nikoli likvidace pouze jednoho z druhořadých padouchů, Morseovy osamělé akce a předčasného uzavření případu z důvodu zajištění bezpečnosti Thursdaye a jeho rodiny. Tím spíše, že dva předchozí díly svým celkovým vývojem, Brightovou překvapivou neposlušností vůči divizi i Jakesovým návratem podobně silný závěr slibovaly. Nemožnost dosáhnout úplné spravedlnosti by přitom mohla být zachována podobně jako např. v Inspektoru Linleym či Georgu Gentlym a jiných kriminálkách, kde je podobné téma rovněž nastíněno. Konec seriálu tak ve mně zanechal jistý pocit deficitu a navzdory rozlučkovým pasážím dojem, jako by měla následovat ještě jedna série. Možná měli tvůrci natočit o jeden díl navíc a soustředit se pouze na Blenheim Vale. I přes tyto výtky nutno ovšem říci, že samotný poslední díl disponuje řadou umně poskládaných dojemných až srdceryvných okamžiků včetně odhalení Thursdaye, ruské rulety, rozlučky v podobě Prosperových slov ze 4. jednání Shakespearovy Bouře, nápaditým motivem falešných identit, propojeností s pilotním dílem i množstvím promyšlených odkazů na původního Morse jako červený jaguár, pohled do zrcátka, závěrečný koncert v Blenheim Palace apod., které jej pro změnu povyšují nad jiné, a jde tak nakonec o důstojné zakončení. Obzvláště poslední čtvrt hodina vskutku stojí za to. Pár drobných nedostatků a dva či tři slabší díly ve srovnání s 33 dobrými či přímo vynikajícími tak nic neznamenají a nemohou zvrátit hodnocení jinak nadprůměrně kvalitního seriálu. V případě Endeavoura totiž jednoznačně převažují pozitiva. Tím prvním jsou bezpochyby herecké výkony počínaje superintendantem Brightem, jehož nejčastější větou je patrně ,, Pokračujte.", přes hláškujícího patologa DeBryna, který pitvy zásadně dokončuje ve dvě hodiny (tedy pokud náhodou neobědvá steak a ledvinky U orla, nebo pachatel nespáchá svůj čin bezohledně až odpoledne, což je ovšem naprostá výjimka) a některými vedlejšími postavami konče. Filmový počin tohoto typu nicméně stojí a padá s hlavním představitelem a i zde platí, že seriál nejvíce táhne právě Shaun Evans v hlavní roli. Jestliže mi až doposud narážky na Morse ve Vraždách v Oxfordu nic neříkaly, odteď pro mne už navždy budou znamenat vzpomínku na charakterního, bystrého, pracovitého, poctivého, diskrétního, statečného, skromného, starostlivého, soucitného, slušného, zásadově umíněného, ohleduplného, introvertního, plachého, tragicky osamělého, trpícího, zranitelného a zároveň neskutečně laskavého, nezištného a obětavého gentlemana s dobrým srdcem a neutuchajícím smyslem pro spravedlnost a pravdu. Endeavour Morse až na jednu jedinou výjimku v podobě vztahu s italskou kráskou, který na něj byl beztak ušitý pachateli, prostě morálně nešlápne vedle a divák ho nemůže nemít rád. Shaun Evans navíc podává natolik přesvědčivý výkon, kdy se mu na tváři zračí doslova každá emoce a každé věříte, že tuto postavu činí zcela životnou. Dokonce natolik, že bez ohledu na to, jak se Morse v tomto seriálu liší od svého předchůdce či o kolik sympatičtější postavou možná je oproti literární předloze, si popravdě nejsem jistá, jestli o nějakého jiného Morse vlastně vůbec ještě stojím. Dalším výrazným pozitivem je takřka dokonalá kamera a práce osvětlovačů, celý seriál je prosycen množstvím estetických záběrů a není to jen zásluhou malebného prostředí Oxfordu. Vytknout snad nelze nic ani střihu. Rovněž hudba je skvělá, a teď nemám na mysli Beethovena, Chopina, Mozarta, Webera, Delibese, Vivaldiho, Verdiho, Pucciniho, Janáčka a další ,, známé firmy", u nichž se to rozumí samo sebou, ale celkový hudební doprovod seriálu včetně hlavní znělky, kompletně převzaté ve snaze o návaznost z původního seriálu Inspektor Morse a co do melodie založené na krátkých a dlouhých tónech morseovky vyťukávajících jméno Morse. Co se dabingu týká, neřekla bych, že nestíhá, překvapivě je docela dobrý, což už nebývá v našich vodách příliš zvykem, takže se mi v některých ohledech líbí stejně jako originál, občas i více, jakkoli to může být i věcí zvyku. Pro většinu postav včetně samotného Morse byly navíc vybrány typově vhodné hlasy a je znát, že se herci místy snaží originálu ve svém projevu přiblížit. Jediným šlápnutím vedle je dabing inspektora Thursdaye, otravně zasmušilý a především tak neskutečně monotónní, že mne celou dobu iritoval, a od šesté řady, kdy se Thursday z docela sympatického mentora, ochránce a parťáka promění v osobu slovy sira Humphreyho morálně poněkud flexibilní, aby se koncem řady sedmé choval kvůli vlastnímu egu, ješitnosti a komplexu méněcennosti jako urážlivý, vztahovačný a k Morseovi nespravedlivý jedinec, pro mne činil tuto postavu až nesnesitelně protivnou. A tato pachuť ve mně zůstala až do konce seriálu, tím spíše, že i v posledním díle Thursday negativní rysy své povahy a sklon k násilí opět potvrdí. Na konci tak na mne působil téměř jako troska, kterou vlastní žák dávno po stránce detektivní i morální převýšil, respektive ho převyšoval vždy, ale nyní si to poprvé uvědomuje i inspektor sám. Výhrady mám už jen k občasné chybné výslovnosti některých slov (viz ostatně samotný Thursday vyslovovaný zpočátku jako Térsdej a koncem seriálu zase jako Turdej či Thursdej, Carshall vyslovovaný zpočátku jako Karsal a až na konci jako Káršl a některé jiné drobnosti) a práci překladatele, který příležitostně nevhodně zazdí nějaký ten lehký vtip (viz scéna v posledním díle, kdy Morse konstatuje, že oběť zavraždili před vyluštěním křížovky, což by on nesnesl, přičemž dr. DeBryn mu odpoví, že nakonec stejně všichni skončíme nejdřív vodorovně a pak svisle, kterážto věta byla přeložena pouze jako ,, Musíme tam všichni.") a v asi dvou dílech je mírně nekonzistentní nebo nepozorný (viz náhlé tykání Morseovi ze strany Thursdaye či vzájemné tykání s Joan, když si postavy před i po vykají, či zmínka o Callowayově Traviatě v sedmé řadě, když jde o nahrávku pěvkyně Callowayové z prvního dílu). Dalším kladem seriálu je rovněž lehký humor, kterým tvůrci šetří, aby nečekaně pobavili nějakou údernou větou, občas umístěnou i doprostřed dramatické scény. Dobře zde místy funguje i humor situační. Samotné kriminální případy zahrnují zápletky běžné, zajímavější i případy zcela originální, a až na nějakou tu výjimku seriál rozhodně nepatří k těm, u nichž divák uhodne vraha během prvních pěti minut, jak se mi u kriminálek už delší dobu stává pravidelně. Navíc většinou není ochuzen ani o jednotlivé indicie, které ho k němu mají dovést. Počáteční díly jsou uzavřenými kusy, ale zhruba od třetí řady jsou vedle případu započatého i ukončeného vždy v konkrétním díle některé série rámovány ústředním tématem, ať již v podobě osobní nebo milostné linie či linie kriminálního vyšetřování, což z nich na jedné straně vytváří promyšlený celek a na straně druhé poutá pozornost diváka a vyvolává jeho zájem o pokračování. Od posledního dílu třetí řady přes celou čtvrtou ji tvoří vztah k Joan Thursdayové (údajně rozvinutý scénáristy oproti plánu až dodatečně, a to na základě vzájemné chemie mezi protagonisty) a Morseova snaha o kariérní postup, druhá polovina páté řady válka gangů a kšefty Eddieho Nera, od posledního dílu této řady přes řadu šestou motiv nalezení kolegova vraha a Morseův návrat na kriminálku, v řadě sedmé jde o tragickou lásku, sériového vraha a dalšího pachatele, jehož činnost tragicky ovlivní nejen Morse, ale i jeho nadřízeného, v osmé o Morseovo pití atd. Poslední díl druhé série pak vytváří spojnici s několika následujícími řadami až po úplný závěr. Celý seriál je přitom navíc ohraničen základním motivem Morseovy nenaplněné potřeby lásky a duševního souznění s druhou bytostí, v tomto směru s bolestným pilotním dílem a stejně bolestným dílem posledním. Druhý celkový rámec pak lze spatřovat v dosažení životního předělu na konci cesty každého hrdiny, která je podle slov v úvodu posledního dílu první série doprovázejících záběr na Morse zpravidla ,, cestou mladíka od nevinnosti ke zralosti", na něž navazuje v posledním díle citace z Shakespearova Jindřicha IV., kde se nový král slovy ,, I know thee not, old man. (,, Neznám tě, starče." ) navždy zříká svého mentora Falstaffa, kterého už nepotřebuje a který se příliš změnil, a proto není možné, aby se nadále stýkali (tato scéna je díky Evansovi skvělá v originálním znění). Ostatně i díky Evansově hereckému projevu, jeho vizuální úpravě a deseti letům natáčení je tato proměna z roztržitého a nesmělého chlapce ve zralého a zkušeného muže v seriálu skutečně patrná. Tvůrci si zároveň místy hrají s žánry, v několika případech zejména u závěrečných dílů sérií, což sice nemusí každému divákovi sedět, ale přistoupí-li na tuto hru, baví ho svou nápaditostí. Třetí řada tak končí přepadením banky v duchu akčních kriminálek, šestá doslova peckou ve westernovém stylu, dramatickou i komickou zároveň (snad neprozradím příliš, když řeknu, že se jistí lidé přepočítali, když z Brighta udělali pana Pelikána a odsunuli ho tam, kam ho odsunuli), sedmá pro změnu jako melodrama v operním duchu, osmá dílem ve stylu Agathy Christie. Ostatně právě sedmá série se mi oproti názoru jiných recenzentů díky originální kriminální zápletce, jakož i originalitě svého celkového tématu, kdy se Morse coby veliký milovník opery sám nechtěně stává aktérem v jednom tragickém kusu tohoto hudebně-divadelního žánru, přičemž závěrečné spuštění opony v třetím díle i Morseova vlastní slova spolu se záběrem z konce třetího dílu v úvodu dílu prvního dokládají, že tato ucelená koncepce byla zamýšlena od počátku, zdá jako jedna z nejlepších. Kromě toho, že návštěva Benátek, které mám prochozené po více než deseti návštěvách skrz naskrz (včetně hřbitova na l´Isola di San Michele, kde se odehrávají poslední minuty), byla pro mne osobně příjemná. Ale to platí i pro Oxford a jeho koleje a vesničku v Cotswolds z první a čtvrté řady, které se mi kdysi rovněž poštěstilo navštívit. Žánrově zajímavé jsou též některé další díly jako S2E2 (hororově duchařský), S3E1 (à la Velký Gatsby), S5E5 (špionážní). S3E3, ač poněkud neuvěřitelný, jako by byl pro změnu inspirován historkou o bestii z Gévaudan, která filmaře láká opakovaně (Ostatně zmíněná inspirace byla využita o poznání dramatičtěji v seriálu Nicolas le Floch). Zajímavé jsou konečně i některé detaily, jimiž se tvůrci snaží propojit jednotlivé díly mezi sebou jako hudební hit skupiny z S4E2 použitý v 7. řadě a později 9. coby hudba pouštěná z rádia v obchodním domě, deska zavražděného v S5E2 obsahující stejně jako Morseova ukradená deska nahrávku pěvkyně Rosalindy Callowayové z dílu prvního, plakát modelky z jednoho dílu v dílu dalším, knihy o Jolliphantovi, Richardsonův a Burridgeův obchod, zavražděný skladník v obchodě coby bývalý chovanec Blenheim Vale a jiné drobnosti, stejně jako pocta autorovi literární předlohy Colinu Dexterovi v podobě jeho osobní přítomnosti či po jeho smrti nenápadných prvků jako jeho busta na komodě, plakát s jeho jménem na policejní stanici atd., které svědčí o pečlivosti tvůrců. Jestliže tedy musím při celkovém hodnocení seriálu kvůli některým výše zmíněným vadám na kráse hvězdičku strhnout, za skutečnost, že Endeavour je natolik poutavý, že navzdory celovečerní délce lze v pohodě shlédnout tři čtyři díly na jeden zátah, aniž by se člověk nudil, a že je seriálem, k němuž se určitě budu ráda vracet, musím pro změnu hodnocení zvýšit. Tak tedy 4,5*.

plakát

Svobodný mládenec (1993) (TV film) 

Pro další celovečerní film sáhli tvůrci seriálu po povídce Svobodný mládenec a na rozdíl od Mistra mezi vyděrači, který pouze rozpracovával původní povídku do košatější podoby, tentokrát popustili fantazii uzdu mnohem více, když ze škrobeného, avšak poctivého lorda St Simona udělali muže, jehož způsob opatřování si jmění není nepodobný metodám barona Grunera. Nelze ovšem říci, že by to bylo úplně na škodu, neboť původní stejnojmenná povídka, jejíž obsah scénárista opět vytěžil beze zbytku, a která by patrně stačila na obvyklý padesátiminutový díl, by možná svou banální zápletkou diváky tolik nezaujala. Jinými zmiňovaná kratičká povídka Podnájemnice v závoji (5 stran, nejkratší ze všech povídek), která sestává de facto jen z výpovědi zraněné ženy a neobsahuje žádné pátrání, Holmesovu dedukci, akci, prostě zhola nic, by pro změnu byla v původní podobě nezfilmovatelná. Rozhodně ne bez výraznějších úprav a obohacování děje. Tvůrci si z ní ovšem stejně vypůjčili pouze motiv zahalené dámy se znetvořeným obličejem, aniž by využili cokoli jiného. Obě poloviny příběhu, část napsaná Doylem i část nově vymyšlená, přitom do sebe díky invenci scénáristy bez problému zapadají, a snímek potěší spíše diváky, kteří mají v oblibě ponuré Holmesovy případy. Vytknout lze v podstatě jen poněkud nelogickou návštěvu Henrietty na Glavenu, za prvé u muže, o jehož kriminálním jednání je přesvědčena, za druhé by bylo logičtější hledat jej v jeho londýnském paláci. Stejně tak vytane na mysli otázka, jak mohla Helena přežít tímto způsobem 7 let a zbořit starou kapli z obrovských kamenů a proč ji lord St Simon už dávno nezabil nebo nedal zabít svým poskokem. Co se Sherlockových nočních můr týká, byly možná zbytečné, avšak neměla jsem zase při sledování pocit, že by nějak výrazně odporovaly charakteru jeho postavy, jak nám byla představena v předchozích dílech. Totéž platí i pro jeho vcelku opodstatněné vyběhnutí na ulici v noční košili. Holmes znuděný, Holmes otrávený a protivný bez pořádného případu, Holmes paličatý i Holmes ochotný se kvůli něčemu zásadnímu chovat nekonvenčně a lézt i po zemi už tu byl. Navíc se svůj problém snaží řešit systematicky jako vždy. A že je na konci nucen ke své nelibosti připustit, že šlo o sny prorocké? Proč ne, když už jsme tu měli i Holmese filozofujícího o prozřetelnosti a smyslu existence (i v textu povídek, viz např. Znamení čtyř) či věřícího ženské intuici. Atmosféra snímku jako by se tak trochu inspirovala u autorových inklinací, neb, jak známo, Doyle se zajímal o psychiku a tíhnul také ke spiritismu. Kromě toho se v tomto díle dočkáme i velmi laskavého momentu v podání paní Hudsonové, jenž nám zase jednou lehce poodhalí roušku vzájemného vztahu bytné a jejího nájemníka. Ačkoli tedy budu z celovečerních snímků tohoto seriálu vždy upřednostňovat Psa baskervillského a Znamení čtyř, lehký i větší dotek humoru ve starších krátkých dílech majících větší šmrnc oproti melancholickému a snovému nádechu, který obecně příliš nemusím a spíše mi kazí dojem, a ,, obyčejnou“ práci s kamerou bez všemožných záběrů zblízka, tmavých, zamlžených, braných z nemožných úhlů apod., které mi vadily již ve Wisteria lodge (zde dosud použité jen místy) a které provázejí takřka celou 6. a 7. sérii, přesto není Noble bachelor dílem nezajímavým či nepovedeným. O jisté rozporuplnosti tří celovečerních filmů s Brettem (Master blackmailer, Noble bachelor, Last vampyre) ostatně svědčí i rozptyl ostatních komentářů pohybujících se na škále od znechucení po obdiv. Osobně navzdory výše zmíněným důvodům a svým preferencím tyto tři snímky na milost beru, neboť jsem na nich vyrostla, jde stále o stejného skvělého Holmese v Brettově podání, a přes jisté výhrady ční v porovnání s moderní tvorbou na dané téma pořád nad průměrem.

plakát

Krakonošovo tajemství (2022) (TV film) 

Občas se stává, že neudělím filmu hvězdičkové hodnocení. Zpravidla je tomu tak buď proto, že pětistupňová škála je příliš malá k odstínění kvalit a negativ daného snímku v porovnání s ostatními, nebo proto, že po jeho shlédnutí pociťuji silné rozpaky a jednoduše nevím, kolik hvězdiček dát. Tentokrát je to ten druhý případ, neboť tento snímek je pln protiv. Na jednu stranu jsme totiž s rodinou nezažívali pocity vyložené trapnosti a studu, na jakouže blbost se to zase díváme, které nás až na pár zářných výjimek provází na Vánoce o hlavním vysílacím čase posledních dvacet let téměř nepřetržitě, na stranu druhou nenásledovalo ani žádné nadšení. Vizuální stránka je pěkná a herecky to nikomu příliš neskřípe, ovšem hlavní hrdina je poněkud nevýraznou a nejednoznačnou postavou, která se po počáteční milé scéně navíc zachová špatně (ukradne rubín a místo starosti o bratra či větší lítosti se raduje, že mu do klína spadlo celé panství), takže je těžší k němu najít cestu, respektive je to s ním zkraje jako na houpačce. Hlavní hrdinka je milá a uvěřitelná, ale chemie mezi ústředním párem a výraznější vzájemné city jaksi chybí. Zdá se, jako by Adam šel pro Lidušku do hor spíše ze staré známosti a vděčnosti, než z nějaké nehynoucí lásky. Vedlejší postavy bratra Štěpána i namyšlené komtesy Blanky nejsou špatné, stejně tak národopisec Jiráček je sice trochu karikatura, ale naštěstí rozumně umírněná a v podstatě táhne celý film, ovšem Liduščina matka se pro změnu chová trochu nepochopitelně a Krakonoš místo mocného a energického pána hor působí jako unavený poustevník, který trpí kromě dávné křivdy setrvalou depresí. Jako jedinému mu nicméně lze hlubší city a opravdovou lásku věřit, až jsme si na konci všichni přáli, aby si Liduška vybrala jeho. Má-li divák pocit, že by se hlavní hrdinka měla spárovat s někým jiným, asi něco neklape úplně tak, jak by mělo. Možná, že kdyby se tvůrci vykašlali na Krakonoše jako takového, a místo toho ponechali jen hajného (tahle linka mi, ani nevím proč, vzdáleně připomněla Divou Báru), jehož by si Liduška zvolila poté, co by prohlédla pokřivený charakter zámeckých pánů, byl by to lepší film, protože takhle to není ani pohádka ani romantika. Snímek drží nad vodou lehký humor v podobě četných hlášek obstarávaných zejména Ondřejem Sokolem, které místy vyvolají úsměv na tváři, zároveň však nejde o nic třeskutého, co by si člověk dlouho pamatoval. Jednotlivé scény jsou rozvrženy do rovnoměrné délky a nevzbuzují dojem vyloženě špatného střihu, snímku přesto chybí patřičný spád. Nevleče se ovšem zase tak, aby se divák příliš nudil a měl potřebu dívat se každých pět minut na hodinky, jakkoli stopáž je vskutku zbytečně vražedná. Zlo je zde sice odpovídajícím způsobem přítomno, ale skutečné nebezpečí či pořádné protivenství osudu zase prakticky zcela chybí. Hlavní padouch je odstraněn hned na začátku, hlavní potvora zmizí ze scény sama a ,, záchrana" Lidušky z Krakonošovy chaloupky, kde je o ni dobře postaráno (na rozdíl od některých recenzentů jsem neměla pocit, že by ji Krakonoš skutečně věznil, spíše se snažil chránit, vždyť jí konec konců dovolil jít do údolí), a která spočívá v prostém odvedení domů po krátké debatě s Krakonošem, rozhodně požadovaný pohádkový parametr nesplňuje. Hlavní hrdina sice prozře a poučí se z chyb, ale celé je to podáno málo výrazně, ostatní postavy jako postižený hostinský či bratr žádnou šanci nedostanou, což by alespoň v případě druhého zmíněného dávalo větší smysl, kdyby byl spravedlivě potrestán až v závěru, a nikoli již v úvodu. Krakonoš sice ukáže, že pravá láska znamená umět se druhého vzdát pro jeho štěstí, ale na nějaké silněji podané morální poučení či skutečně údernou pointu si nevzpomínám. To vše je pak zarámováno do celkově melancholického tónu, který se odráží i v hudebním doprovodu. Měla-li bych tedy Krakonošovo tajemství nějak shrnout, řekla bych, že je to lehce unylá vztahovka v podobě partnerského čtyřúhelníku s několika pohádkovými prvky, která neurazí ani nenadchne, neznechutí ani nevyvolá touhu pořídit si ji do své filmotéky, prostě jen tak uplyne, a která spíše než pocit pohádky zanechá pocit celodenní horské túry, kdy jsme povinnou návštěvou několika místních pamětihodností posbírali nezbytný počet turistických razítek a nyní se mírně unavení vracíme domů na večeři. Nepopírám přitom, že po letech plahočení se temnými končinami, ba brodění se často bahnem, to není únava úplně nepříjemná, jakkoli napřesrok pojedu na dovolenou nejspíš někam jinam.

plakát

Angelika (2013) odpad!

Je to patrně jakýsi zvláštní druh masochismu, který nutí diváka shlédnout remake starého filmu či novou adaptaci oblíbeného díla navzdory varování v podobě množství kritických komentářů. Jeden si říká, že to snad nemůže být až tak špatné. Že se bude dívat nezaujatě a nebude srovnávat s původním snímkem či dokonce knihou. Jenže ono je to ještě mnohem horší a nesrovnávat nelze, když si o to tvůrci svým úvodním tvrzením, že jde o film podle románu Anny Golonové, sami říkají. Ani rada ,, prostě vypněte mozek, a pak hodnoťte“ na mne želbohu nezabírá. Už dlouho se mi totiž nestalo, abych si nějaký romantický či historický snímek musela pouštět po kouskách, jak nestravitelné bylo to množství hloupostí v celku, a zároveň se u něj tak moc nudila. Jsou zkrátka filmy, které jsou jako nízkotučný jogurt bez cukru, je ,, in" a určitě po něm nepřiberete. Ovšem proto, že nášup už si nedáte. Zdá se, že snad ani nestojí za ten čas strávený psaním komentáře, ale po přečtení některých recenzí vyzdvihujících oproti Borderieho adaptaci větší věrnost předloze a větší realističnost, je těžké se udržet. Jsem holt slabá povaha. Tak tedy v čem spočívá ta realističnost? V tom, že se postavy chovají jako v 21. století, že Peyrak na své svatbě veřejně uráží Jeho Veličenstvo, že si Angelika čte dopisy Ninon de Lenclos, které vyšly až roku 1750, že Angelika veřejně předá králi důkazy o spiknutí a panovník jí před celým dvorem sdělí, že ho to nezajímá a že se mu tento starý škraloup hodí k ovládání bývalých spiklenců, nebo to, jak se chátra ze Dvora zázraků vloupá do Bastily (to poněkud předběhli dobu, ne?)? V čem spočívá ta deklarovaná věrnost předloze? V totálně překopaných charakterech i ději? Jen namátkou (obsahuje SPOILER): Filip svádějící Angeliku v Peyrakově paláci, Angelika na začátku téměř trucovitý spratek, který ječí i na vlastního otce místo toho, aby ho milovala a ctila, Peyrak provázející krále a jeho dvůr po svém dole, kde král málem zemře kvůli zpackanému atentátu na Peyraka, zničit Peyraka radí králi Mazarin (ve skutečnosti to bylo rozhodnutí krále, který se potřeboval zbavit konkurence a přišlo mu vhod, že Peyrak má nepřítele ve Fouquetovi, který za něj odvede špinavou práci), Peyrak zatčený na svém zámku a ve vězení nabízející králi třetinu majetku (směšné, už v té době mu byl veškerý majetek zkonfiskován ve prospěch koruny), Kirscher, který v knize i původním filmu pomáhal Desgrezovi a Angelice díky Raymondově pomoci Peyraka zachránit, ho tu jde mučit do Bastily (asi místo Béchéra), vražda neznámého mnicha na zámku v Plessis, místo Carmencity vystupuje u soudu jakási kurtizána (jak jinak než s ruským jménem), Filip po vraždě Margot zachraňuje Angeliku v Louvru, aby se do rvačky s vrahy připletl současně i Nicolas, toho Angelika ostatně hned při dalším setkání pozná masce navzdory, Desgrez zachraňuje Angeliku u hranice, Angelika se topí v Seině, Filip a Desgrez identifikují falešnou mrtvolu Angeliky, Angelika při zpovědi prozradí knězi záležitost se spiknutím a on to později práskne spiklencům, sexuální orgie za doprovodu indické hudby v Toulouse místo školy trubadúrského dvoření, Angelika se od Peyraka vrací domů, Angelice píše bratr z Nového světa, Cantor narozený pár let před Peyrakovým procesem, Angelika jde za Peyrakem, za nímž měl ve skutečnosti původně veliký problém se dostat i jeho advokát, do vězení jako ,, děvka pro vězně“ (vskutku benevolentní věznice a velitel ostrahy musel vězně podrobeného právu útrpnému a více než 30 výslechům považovat za hotového nezmara či opravdu ďábla), Angelika posílá Desgreze do Dvora zázraků pro Flipota, kterého vlastně nezná, jen ho jednou náhodně potkala, ale už ví, že bude ten pravý pro vyzvednutí spiklenecké úmluvy ukryté na zámku v Plessis, kterou ovšem mezitím ztopil Filip (jak mohl vědět, kam ji Angelika ukryla?), který Angeliku opět zachraňuje a důkazy proti vlastnímu otci jí vydá, svému otci pak dokonce dává zbraň, aby spáchal sebevraždu, Angelika jde na schůzku s princem de Condé místo s královým bratrem (ke Condému by přitom šla těžko, když věděla, že připravoval královraždu, ale Filipa Orleánského, který byl jednou z původně plánovaných obětí, nepodezírala), Condé pije kakao, které pila jen královna, ale to je při tom všem jen drobnost, Condé nabízí Angelice zámek (ve skutečnosti se ji snažil podplatit Fouquet) atd. atd. atd. Konečně domnělý Peyrak na hranici s absurdní železnou maskou na tváři, který se po osmi vteřinách v plamenech s výkřikem zhroutí, je už vyloženě k smíchu (Možná jsem divná, ale považuji trochu za problém, když u tak strašné věci jako je poprava upálením, při níž odsouzenci umírali po dlouhých minutách na šokový stav z přemíry bolesti, a zároveň nejdramatičtějšího okamžiku tohoto dílu, který byl v Borderieho snímku pěkný a v knize mrazivý a dojemný zároveň, řve divák smíchy.). (KONEC SPOILERU) Prostě jako když vás pejsek s kočičkou pozvou na jídlo dle receptu slavného šéfkuchaře, při vaření použijí několik málo jeho ingrediencí, 95 procent vymění, zvolí vlastní postup i způsob přípravy, a následně se diví, že vám jejich večeře nechutná. Jak je to možné, když se přece některé postavy chovají jako mládež z americké střední, aby to ,, promlouvalo k současnému divákovi“, když dodali HD kvalitu, sex na úrovni soft porna, pár šermířských soubojů navíc, dokonce i hnědý filtr a černou obrazovku, protože všichni přece víme, že doby minulé byly temné a slunko tam nezasvitlo (a když, tak jen studené zimní), herce obdařili moderním vzhledem à la mokrá slepice, protože všichni přece víme, že doby minulé jsou samá špína, tak co se vám na tom nelíbí. Přitom i klišé, jak ho máte rádi, je dostatek (Viz jen např. jak Peyrak probodne Germontazovi hrdlo, pak se ho vyptává, ten v dabingu ani nezasípá (já až dosud žila v přesvědčení, že s probodnutými hlasivkami se špatně mluví, ale možná se pletu), a konečně podle hollywoodského pravidla, že mrtvola musí ještě jednou vstát, aby ji bylo možné dorazit posledním efektním úderem, je i Germontaz skolen vrženou dýkou, která mu probodne lebku.). Filmový divák je holt mrcha nevděčná. Občas je sice do filmu vložena nějaká menší citace, aby to vypadalo věrohodně, ale jak snímek postupuje, podobá se předloze čím dál méně, až je z něj hotová fraška a komedie, u níž by se dalo na konci titulků uvést, že ,, Jakákoli podobnost s dílem madame Golonové a jeho postavami je v tomto snímku zcela náhodná.“ Dokonce i ten Borderie, ač také překopal kde co, se předlohy držel aspoň z takových 50 procent, dokázal vytvořit věrohodnější atmosféru a část jeho obsazení navíc tvořili výborní herci, kteří se pro dané role narodili. Zde však nezůstal pomalu kámen na kameni. Tento počin se liší od předlohy natolik, že u osob, které nebyly představeny, jsem občas i přemýšlela, o koho se vlastně jedná. Kromě toho, že díky výběru herců a jejich vizuální úpravě některé postavy divákovi poněkud splývají. Lze namítnout, že jde jen o předsudky a trvat na věrnosti předloze je úzkoprsé a že ,, film není kniha“ (nejen zde častý to argument), jenže když skřípe historická věrohodnost i logika, tak přes to alespoň pro mne nejede vlak. Přitom kromě absurdního překopání děje i charakterů postav tu nenalezneme takřka žádnou invenci (možná s výjimkou nápadu s houpačkou), neboť to málo, co Angeliku připomíná, je paradoxně vyňato z Borderieho snímku a nemá oporu v textu (viz např. Angelika prchající před Filipem a náhodně tak vyslechnoucí spiklence, Angelika u Nicolase před Peyrakovou popravou, byť tady ho žádá o pomoc ona, či Sorbonna proskakující u soudu oknem). Odkaz na Borderieho sérii v podobě hudby Michela Magne, který byl tvůrci zřejmě míněn jako pocta staršímu snímku, působí spíš jako výsměch a současně vykrádačka, a jediné, co vyvolává, je až palčivý stesk po původním kvalitnějším filmu. Možná by nakonec celý počin působil lépe, kdyby tvůrci překopali obsah ještě více a děj zasadili do fiktivní země a doby na způsob fantasy. I když ono by to asi nefungovalo ani tak, protože tu chybí vše potřebné. Zřejmě díky přílišné poplatnosti současnému vkusu a jisté vykalkulovanosti společně se špatným castingem, totiž prakticky neexistuje chemie a souhra mezi postavami, a to včetně ústředního páru, romantika se také nekoná, neboť o lásce se jen mluví, a to, co dokázali v Borderieho snímku herci pouhým pohledem, scéna milování s Peyrakem nenahradí. Ostatně je zbytečně dlouhá a navzdory své značné explicitnosti a naturalismu nevyvolává žádné vzrušení, přičemž problém netkví ani tak ve věku hlavního hrdiny, ale spíše v absenci jakékoli chemie mezi oběma hereckými protagonisty, vývoje vztahu a postupného narůstání vzájemného napětí a přitažlivosti, zkrátka prvcích, které by dovedly diváka rozechvět i při pouhém doteku či polibku. Nebudu tvrdit, že některé dílčí okamžiky přitom nejsou nasnímány vcelku citlivě a esteticky, ale domnívám se, že méně je někdy více (Ostatně osobně považuji za jednu z nejsilnějších milostných scén, které jsem kdy na plátně viděla, Chow Yun Fatův polibek na ruku Jodie Foster v závěru filmu Anna a král.). Absence uvěřitelných citů nenahrává ani dramatu, film je emočně plochý, i když se úporně pokouší o epičnost. Celý proces s Peyrakem, který mohl vytvořit mrazivou atmosféru, je prakticky vynechán. K vytvoření si vztahu diváka s postavami nepomáhá ani rychlý střih v úvodních seznamovacích pasážích filmu, sekaný téměř jako počítačová hra. Konečně snímek nefunguje ani jako parodie, protože na to je tu zase vtipu příliš málo, ačkoli např. ,, Dnes splním svou manželskou povinnost.“, Peyrak se svým koženým výrazem pronášející patetickým hlasem dabéra ,, Jde o vaši čest.“ či zmiňovaná Germontazova smrt mají jistý humorný potenciál. Za co tedy udělit nějakou tu hvězdičku? Za kostýmy? Angelika nevlastní žádné pořádné šaty na to, že se vdala za jednoho z nejbohatších mužů Francie, o otřesném svatebním kostýmu raději pomlčím stejně jako o jejích ostříhaných a obarvených vlasech (obojí z kategorie WTF). Kam se poděly např. ty slavné zlaté šaty, v nichž oslnila panovníka? Peyrak snad s výjimkou svého svatebního kabátu chodí skoro jako šupák, většinu času v dosti obyčejných šatech nebo jen haleně (kam se poděl ten vytříbený elegán z Toulouse?). To by nakonec tolik nevadilo, ale nesměl by být jako osoba tak nevýrazný. Pravda, král sice disponuje drahým oděvem, ale co je to platné při záběrech převážně na hlavu, kdy není pořádně vidět, a když v něm neumí chodit ani v něm nevynikne. Kostýmy ostatních jsou vesměs tmavé a působí tzv. na jedno brdo a celkově jako by na všech jen visely. Kostýmy využité Borderiem sice leckdy do dané doby úplně nezapadaly a očividně musel kvůli nákladnosti snímku občas brát, co ve fundusu měli, a využít i kostýmy ze svých dřívejších filmů (viz např. bývalý kostým Mylady de Winter pro jednu z dam v Toulouse), ale byly nádherné, až oči přecházely. Každý jeden byl originální, od kostýmů hlavních hvězd po komparz, a člověk nevěděl, kam se dívat dřív. A minimálně představitelé hlavních postav se v nich uměli i pohybovat. Se šperky ani účesy si v novém filmu až na jednu dvě výjimky nikdo starosti příliš nedělal, takže účesy z 60. let doplněné nejrůznějšími sponami a množstvím šperků i líčení s očními linkami nakonec paradoxně působí, jako by do lesku dané doby patřily více. (Ostatně ocenění jistě zaslouží v Borderieho snímku i dobově správné mušky na tváři.). Za lokace? Z českých hradů a zámků toho beztak není mnoho vidět. Francouzské renesanční skvosty a opravdové Versailles ve starším filmu přitom vyvolávají v člověku chuť udělat si výlet do Paříže nebo po údolí Loiry. Navíc Peyrakovo panství vypadá i v těch papundeklových studiových kulisách bohatší než zde. (Pravda, nějaký ten drahý brokát jako patrně jediný zástupce luxusu by se sem tam našel na polštáři, ale je to málo a potmě stejně opět není vidět.) Za casting? Angelika je žena příjemného vzhledu, docela hezká, ale bohužel musím souhlasit s většinou ostatních recenzentů, že také naprosto tuctová jako stovky jiných v katalozích modelingových firem. Rozhodně nejde o nejnádhernější ženu Francie či dokonce femme fatale, na setkání s níž nemůže zapomenout téměř žádný muž. Nerada hodnotím něčí vzhled, protože to není fér, ale ve chvíli, kdy je nesmírná krása hrdinky a její neodolatelné charisma základní premisou díla, to želbohu nelze opomenout. Ani ty oči nemá smaragdově zelené. Když už v ničem jiném, aspoň v tom se mohli tvůrci přidržet textu, když máme v dnešní době k dispozici barevné kontaktní čočky (Ostatně i Filip mohl být konečně blonďatý a Sorbonna bílá. Je to detail, ale třeba by se za to dala udělit desetina hvězdičky.). Stáří poněkud zvláštního a trochu neslaného nemastného Nicolase tu zhodnotili již jiní. Stejně jako stáří Peyraka, který kulhá jen, když chce, a v jehož případě by v pokračování v Novém světě po dvaceti letech Angelika prožívala konečné naplnění své lásky s čilým osmdesátníkem. Nic proti gustu, konečně v tomto směru jsem nikdy předsudky neměla, pravá láska nezná hranice a Peyrakův věk by alespoň v prvním díle snad nebyl ani takový problém, ale to by musel působit jako skutečně ,, někdo", opravdová a podmanivá osobnost, a ne jen jako vyžilý pirát (a ve scéně indické párty pomalu jako starý chlípník). Pro mě Gérard Lanvin prostě nemá absolutně žádné charisma, jakkoli je to jistě věc vkusu. S dominantněji, troufaleji a zároveň noblesněji působícím Robertem Hosseinem opatřeným Langmilerovým sametovým hlasem, který sice také není můj typ, ale vyzařovalo z něj totéž co z jeho postavy v knize, se nedá srovnat. Lanvinova takřka nulová mimika vyvolává dojem životem unavené osoby, který v češtině ještě doráží podobně mrtvolný dabing. Tím je ostatně opatřen i Desgrez, který je tu padesátiletým ustaraným mužem. Kde je ten usměvavý a sarkastický advokát, jenž po otci zdědil jen advokátský talár a dluhy, a o němž autorka napsala ,, Ten chudák chlapec neměl ani paruku, ale přes zjevnou chudobu vystupoval dost sebevědomě.“, ten ,, mladík, který byl serióznější, než se Angelice zdálo“, ten ,, mladý muž, pod jehož smělým pohledem se Angelika začervenala“? A kde jsou jeho nadhled a ironie, ,, elán, rázná povaha a jeho nezávislý a sžíravý duch“, které u soudu tak tryskaly z Jeana Rocheforta? (Mimochodem kam se vlastně poděl François Desgrez a kde se vzal v české verzi Bartoloměj Desgrez?) Chápu ale, že na některé recenzenty působí sympaticky, na mne ostatně taky, on v té celkové bídě totiž irituje diváka ze všech postav nejméně. I když si nejsem jistá, zda je to zrovna pochvala. Celkově se zdá, že tvůrci mají problém s věkem postav, neboť kdo má být mladý, ten je starý a naopak. Např. Flipot je dospělý muž, a ne dítě, Condé je pro změnu Angeličin vrstevník na to, že to byl on, kdo ji ještě jako dívenku poslal do kláštera poté, co ho veřejně obvinila z přípravy královraždy. A Colbert vypadá jako králův o nic důvtipnější kámoš ze střední, ačkoli měl být o 19 let starší. Ze zbylých postav zmíním už jen krále, který je rovněž zcela bez charismatu (Zajímalo by mne, co by řekli na tohoto přislazeného vladaře recenzenti, kteří označili šarmantního Jacquese Toju za teplého.) a navrch působí jako hlupák. Kde je jeho bystrý a pronikavý pohled, jímž dokázal číst v lidech, jeho vznešenost, elegance, vnitřní síla a tvrdost panovníka skrytá pod maskou společenské zdvořilosti, kde je rozhodnost a autorita Mazarinova učenlivého žáka? Zdejší Ludvík XIV. působí nevýrazně, takže mezi okolními postavami zcela zaniká. Opět srv. s Tojou ve filmu Angelika a král v jeho dokonale padnoucím oděvu pošitém diamanty a paruce, na níž bychom nenalezli ani jediný neposlušný vlas, který byl mezi svými dvořany nepřehlédnutelný. Už jen jak chodil a s jakou nonšalancí používal i tu hůl, jejíž nošení skutečný Ludvík povýšil na umění a učinil z ní módní doplněk. Ono to totiž netkví jen v oděvu. Konečně jak píše Golonová, král se např. na lov rád oblékal do obyčejných šatů, a přestože byl oděn mnohem skromněji než jeho doprovod, každý z jeho vyzařování a chování okamžitě poznal, že je to král. V Borderieho Markýze andělů je autorita vladaře patrná už při večeři v Toulouse, kdy propaluje Peyraka pohledem, a ještě více při jeho rozhovoru s Angelikou, přestože je v obou případech oblečen dost prostě. Ludvík v nové verzi je spíše jen vyplašený králíček, který se nechá poučovat mnohem autoritativnějšími a silnějšími muži. Zdejší Slunce prostě nezáří. Tak tedy za kameru? Není špatná, ale nikterak výjimečná, a v HD kvalitě se dnes točí už i televizní reklamy. Za hudbu? Nějak mi unikl jakýkoli krásný či strhující hudební motiv. Na rozdíl od Magneovy hudby, která je i patřičně epická (viz např. rvačka u Pont Neuf v Báječné Angelice). Za odvahu? Prznění dobré předlohy ze strany filmařů domnívajících se, že jsou lepší než autor (Poměrně častá choroba, že? Asi je vysoce infekční.), pokládám spíše za drzost a nedostatek soudnosti. Za snahu? To už je na tom kinematografie tak zle, že musíme z milosti udílet hvězdičky za snahu? I tomu Coppolovu nesmyslu, který také nemá se Stokerovou knihou skoro nic společného, se dala udělit hvězdička alespoň za originalitu několika mála vizuálních prvků, která jej zachránila před hozením do odpadu. Tento snímek je však jen typickým prázdným představitelem momentálně populární vlny a ve srovnání s Borderieho adaptací při vší její nedokonalosti, která díky své žánrové čistotě snad už kýčem ani není, je to kýč jak bič, jemuž zde množství hvězdiček udělují, jak se zdá, převážně lidé, kteří neznají původní sérii, nesnášejí ji, ,, knihu nečetli a ani to nemíní udělat“, nebo zcela výjimečně ano, ale její obsah si po letech už očividně nepamatují. Já ať hledám, jak hledám, nenacházím nic, za co by se dala udělit byť jen jediná. Možná za rukávy Nořiných červených šatů, které oproti Micheliným vypadají, že odpovídají době, byť je to potmě opět špatně vidět (Ovšem co zase ten divně rozevřený živůtek?), Peyrakův důl, který mi ve starém filmu připomínal spíše pískovnu než důl na rudu, a větší špínu Paříže. Ne, pořád je to málo. Ostatně i ta Paříž vlastně vypadá v Borderieho snímku věrohodněji, dokonce vykazuje aspoň v jednom případě inspiraci dobovými obrazy. Na rozdíl od ostatních recenzentů však rozumím potřebě natočit Angeliku znovu, vzhledem k tomu, jak mnoho Borderie změnil oproti knize a jak mnoho z románu vlastně nikdy natočeno nebylo, a nepokládám to za nápad hloupý jako spíše nerealizovatelný, neboť Rochefort či Toja a konec konců i Hossein jsou v podstatě nenahraditelní. Nicméně tento pokus je podobně zbytečná a plytká záležitost jako remake Fanfána tulipána a podobně ubohá a hloupá jako některé moderní adaptace Tří mušketýrů, americký Monte Christo či Cesta do středu země (1999), i když je pravda, že některé z těchto počinů jsou možná v tomto směru o něco silnější konkurencí. Nakonec ale musím uznat, že mne snímek přece jen emočně zasáhl, a sice vyděsil informací v titulkách, kde je pod scénářem podepsaná i Nadia Golonová, od níž čtenáři očekávají slíbené dokončení matčina díla. Upřímně doufám, že se na tomto filmovém kusu podílela jen minimálně a že se jejím jménem tvůrci pouze zaštiťují, protože kdyby mělo být Království Francie dopsáno v tomto duchu, tak bych snad byla raději, kdyby nikdy nevyšlo, nebo vyšlo jen v poznámkách jako u Tolkienových dodatků. No nic, jdu si spravit chuť starou sérií a možná i novou četbou románu. Kdo tak nemíní učinit a zajímá ho srovnání knihy a starého zpracování, viz můj, svou délkou i tam opět nepřehlédnutelný, komentář u filmu Angelika, markýza andělů.

plakát

Angelika, markýza andělů (1964) 

Asi lze stěží nalézt někoho, přinejmenším v mé generaci, kdo by neznal tento film. Když mě nedávno nemoc uvěznila na lůžku v hotelovém pokoji, vzpomněla jsem si na svou kolegyni, která mi před lety doporučovala knihy o Angelice jako mnohem lepší dílo než toto filmové zpracování, a rozhodla jsem se z nedostupnosti jakékoli jiné zábavy a fyzických sil si její slova ověřit. Následující dlouhá recenze je tedy zhodnocením kvalit filmového zpracování (a to VŠECH DÍLŮ najednou), knižní předlohy i jejich vzájemným srovnáním, možná příliš detailním, ale snad užitečným pro ty, kdo touží vědět, nakolik je film věrný románu, aniž by jej museli číst, nebo považují hrdinku za děvu poněkud bezcharakterní a lehkou (což byl do nedávna i můj případ). Ostatně možná právě z důvodu onoho obecného nepřesného povědomí o Angelice založeného většinou výhradně na filmovém zpracování si obě díla toto srovnání zasluhují. Následující řádky tak obsahují SPOILER FILMU I KNIHY. První kapitoly mne popravdě příliš neuchvátily a množstvím sexuálních náznaků okolo osmi, poté jedenácti a nakonec patnáctileté Angeliky ve mně vyvolávaly pocit laciné červené knihovny, ovšem od okamžiku sňatku a zejména Peyrakova zatčení se kniha přehoupla mnohem více do polohy dobrodružného a vcelku napínavého historického románu, plného množství skutečných historických postav, barvitých popisů prostředí i francouzských reálií a dějinného pozadí svědčících o poctivých rešerších autorky, který se snad s výjimkou sáhodlouhého popisu královy svatby v Saint-Jean-de-Luz a uzavření Pyrenejského míru čte jedním dechem. A ačkoli zmíněně reálie Golonová občas podřídí příběhu (např. smrt Henrietty Anglické nebyla zřejmě vražda, král měl svého bratra prý rád atd.) nebo pro změnu šikovně využije méně známé osobnosti jako předobraz pro hrdiny své knihy a opatří je vlastním vyfabulovaným osudem, román zahrnuje celou řadu pečlivě ověřených faktů, ať již jde o život v Paříži či méně notoricky známé historické postavy jako majordoma Audigera, básníka Špínu či Velkého korzára, krále lupičů. Rozhodně lze říci, že obeznámí čtenáře s dvorem Ludvíka XIV. i Paříží 17. stol. lépe než běžná středoškolská hodina dějepisu. Milostné scény s výjimkou několika klíčových alespoň zpočátku rovněž nejsou příliš časté ani podávány příliš detailně, jak tomu bývá v brakové literatuře. S Angeličinou cestou do Versailles, problémy s Filipem i královým nadbíháním nicméně jejich frekvence opět stoupá. Román tak v jednotlivých dílech balancuje mezi seriózním historickým románem a červenou knihovnou, místy se přikloní na jednu, místy na druhou stranu, rozhodně však nelze říci, že by byl špatný či nezajímavý. To platí do dílu Angelika se bouří včetně, kde podle mého názoru měla možná Golonová své dílo ukončit. Když se vrátím k Borderieho filmu a jeho obsazení, postavu Angeliky jsem měla při četbě jaksi zamlženou, neboť Michèle Mercierová mi k ní nejen svou absencí proslulých smaragdových očí hrdinky prostě nepasovala, na rozdíl od postav Ludvíka XIV., Raymonda, Hortenzie, Desgreze, Joffreye, Béchéra, Nicolase, Savaryho, Kuassi Baa, madame de Montpensier, madame de Montespan, Ninon de Lenclos a některých dalších, jejichž tváře jsem naopak měla před očima. Poloha lehce arogantní kokety padne Mercierové jako ulitá, nicméně tím herečka klouže jen po povrchu, zobrazuje jen jednu z fazet Angeličiny povahy a zcela pomíjí ostatní charakterové rysy hlavní postavy. Nechci jí křivdit, neznám žádné její další filmy a v originále je v některých momentech po herecké stránce vlastně dobrá. Možná to tedy není její vina a je to dáno společenskou atmosférou 60. let vyžadující určitý typ hrdinky či zadáním ze strany scénáristy a režiséra, avšak já osobně postrádám ve filmu hloubku. Chybí mi Angelika knihy, Angelika zlomená bolestí, žena, která se nějakých osm měsíců marně snaží zachránit svého manžela, žena zcela na pokraji svých fyzických i psychických sil. Knižní Angelika je mnohotvárná osobnost, a i když se s ní nelze ztotožnit ani s ní mnohdy souhlasit, lze ji v mnoha jejích životních etapách chápat a upřímně jí fandit. Angelika filmová, ač na ni po přečtení knihy shlížím o poznání milostivěji, působí na diváka často jako namyšlená, povrchní, pomstychtivá, vypočítavá a místy až laciná koketa. A částečně i díky střihu a nutnému krácení děje pokrývajícího mnoho let téměř jako děvka, která z rozmaru či hlouposti přivádí do neštěstí nebo rovnou do hrobu většinu mužů, o které zakopne. Ačkoli je knižní Angelika žena smyslná a po fyzické stránce mnohdy k vlastní nelibosti silně sexuálně vnímavá, její vztahy během patnáctileté manželovy nepřítomnosti jsou v podstatě krátkodobými či jednorázovými záležitostmi danými její osamělostí, potřebou něhy a zoufalstvím (básník Špína, de Lauzun, Rákoczi či Desgrez), nebo nutností (vztah s hrubinánem Nicolasem, který ji umožní přežít v podsvětí, noc s velitelem stráže, jemuž zaplatí vlastním tělem za záchranu svého dítěte atd.). Dokonce i vydírání Filipa a sňatek za účelem získání šlechtického titulu je rámován někdejší zamilovaností patnáctiletého děvčete do svého velkého bratrance. Poprvé se tak zachová naprosto vypočítavě snad až ve chvíli, kdy svede vévodu de Vivonne, aby ji vzal na svou galéru. Knižní hrdinka působí na čtenáře zkrátka jinak než její filmová podoba. Musím ovšem uznat, že na Michèle Mercierovou se hezky dívá. Výhrady mám občas snad jen k práci maskérů, kteří to místy s těmi linkami a především modrými stíny už přehánějí natolik, že to herečce někdy nesluší. Jestliže o správnosti výběru představitelky do role Angeliky mám jisté pochybnosti, domnívám se, že tvůrci měli naopak šťastnou ruku při volbě herce do klíčové role François Desgreze, neboť Jean Rochefort se svým dlouhým nosem, milým úsměvem tvořícím onu pověstnou policajtovu ironickou vrásku a současně tvrdým pohledem i uvolněným sarkastickým projevem odpovídá do značné míry knižnímu hrdinovi. Strohá linie šatů v prvním díle mu přitom sedí zdaleka nejvíce. Tam je to přesně knižní Desgrez, zkraje na první pohled obyčejný a pro svou chudobu až politováníhodný, v advokátském taláru u soudu vzápětí impozantní a energický. Snad jen ty oči nemá oproti knize hnědé. Podobně skvělou volbou byl podle mého názoru také Jacques Toja do role Ludvíka XIV. opatřený v češtině vemlouvavým hlasem Eduarda Cupáka, neboť má v sobě dostatek elegance, charismatu a nadřazenosti, jeho touha po Angelice je hmatatelná a jeho tmavě hnědé oči v některých záběrech přesně odpovídají pronikavosti králova pohledu podle knižního popisu. A musím přiznat, že ač znám krále i v podání Richarda Chamberlaina či Alana Rickmana a pochopitelně i portréty reálného Ludvíka XIV., přesto mi při jeho jméně jako první naskočí Ludvík Jacquese Tojy. Konečně špatnou volbou vzhledem k charismatu nejsou ani Robert Hossein, jakkoli neodpovídá zcela knižnímu popisu a o jeho ohyzdnosti by se dalo polemizovat, Claude Giraud coby Filip du Plessis-Bellière, který sice není oním blonďatým Nejvyšším lovčím, avšak na arogantního šlechtice s násilnickými sklony se hodí výtečně a podává v tomto směru i přesvědčivý výkon, či rytíř de Lorraine, slizký a krutý padouch od pohledu. Příklady špatného výběru jsou naopak podle mého názoru tmavovlasá královna Marie Terezie, hostinský Bourjus, d´Andijos či králův bratr, který zde má zjevně vytvářet králův protipól a vypadat jako nízká kreatura (jednoho při pohledu na něj napadne výrok knižního Desgreze o Angeličiných nepřátelích, že jde jen o zdechliny v krajkách). Navzdory svým pochybnostem o obsazení hlavní postavy pak rozhodně nemohu popřít a nepochválit hereckou souhru i fungující vzájemnou chemii mezi představitelkou a jejími mužskými kolegy, citelnou zejména mezi Angelikou a ústřední trojicí Peyrak-Desgrez-Ludvík. Na celé filmové sérii lze bezpochyby ocenit kostýmy, které, ač mnohdy neodpovídají přesně dané době, jsou nádherné. Líbí se mi i takové detaily jako např. kameny na Ludvíkově šatu, neboť král si potrpěl na diamanty a drahé kameny našité i na oděvu. Stejně tak lze ocenit hojné využití krajek, které byly v 17. stol. a zejména za vlády Ludvíka XIV. oblíbené. Velmi pěkný je též výběr lokací včetně skutečného Versailles. Ostatně ani kulisy Paříže nevypadají místy špatně, minimálně v případě Pont Neuf se zdá, že se tvůrci inspirovali dochovanými malbami z druhé poloviny 17. stol. či podobnými rytinami jako L´embarras de Paris, Le Pont Neuf od Nicolase Guérarda z doby okolo roku 1715. To platí i pro některé další detaily jako sál v Justičním paláci podobající se v některých bodech současným rekonstrukcím jeho vzhledu, nábytek v Ludvíkově pracovně odpovídající jeho stylu či jeho imitacím v pozdějším období atd. Pochvalu zaslouží s výjimkou některých menších či větších nepřesností v překladu (ochuzujících naneštěstí diváka občas o některé detaily převzaté z knižní předlohy) a výslovnosti rovněž český dabing, jakkoli si nejsem zcela jistá, zda krásný hlas Libuše Švormové nepřidává Angelice o kapku více oné nežádoucí nad vše povznesené arogance a koketérie. Konečně ani originál rozhodně není špatný, v něčem je dokonce lepší, a např. zmiňovaný Toja má velmi příjemný projev a barvu hlasu i ve francouzštině. O Rochefortovi se vlastně dá říci totéž. Nelze rovněž nezmínit pěknou kameru a hudební doprovod Michela Magne s nádhernou romantickou melodií, strhující, chytlavou a zároveň natolik vlezlou, že ji člověk nadosmrti nezapomene. Ostatně skladatelova práce s hlavním motivem a jeho rozvoj, aby odlišil např. to, kdy se nacházíme v soukromí, kdy na královském dvoře, kdy je veselo a kdy smutno, kdy přichází perský vyslanec, kdy vstupuje král apod., je také dobrá. Povšimnutí zasluhují i některé další pěkné hudební motivy. Kritika naproti tomu nemůže nesměřovat k úpravám děje. Podstatná část dialogů je vymyšlená, byť občas se scénáristovi podaří i nějaký ten menší slovní vtip (,, Vaše Veličenstvo musí prominout, že ruším, ale pokládal jsem za nutné vám sdělit, že markýza de Montespan je vzhůru." ,, A moc?" ,, Hrozně moc, sire."), někdy i vtip situační, který sice nemusí mít oporu v knize, přesto pobaví (viz např. jak se král nudí při proslovu perského vyslance). Zamrzí snad jen, že tvůrci nevyužili jiné humorné okamžiky, skutečně se v předloze vyskytující. V následujících řádcích zhodnotím podrobně všechny díly série. První díl ANGELIKA, MARKÝZA ANDĚLŮ se předlohy drží poměrně věrně. Vzhledem k nutnosti nahustit obsah čtyř knih (Markýza andělů, Toulouská svatba, Královské slavnosti a Popravený u Nôtre Dame) do jednoho celovečerního filmu bylo pochopitelně nutné vypustit řadu scén (Angeličin několikaměsíční pobyt v Paříži, zejména některé okamžiky z jejího života v Templu a též některé scény s Desgrezem jako návštěva lazebníka aj.) i postav (např. některé z Angeličiných sourozenců jako Gontrana, seznámení se a původně klidné vztahy s Athenaïs Mortemartovou, pozdější favoritkou madame de Montespan, přátelství s Françoise Scarronovou, pozdější královou chotí madame de Maintenon či utrpení nešťastné Louisy de la Vallière aj.). Vypuštěné Angeličino dětství vzhledem k výše uvedenému naopak vítám, jakkoli uznávám, že společně s pohledem do dějin a mentality lidí jejího rodného kraje do jisté míry osvětluje hrdinčinu dobrodružnou a impulzivní povahu. Některé odchylky od předlohy jsou zcela banální a pominutelné, jinde jde o změny výraznější, avšak logické, nalezneme však rovněž úpravy zbytečné a posouvající smysl děje i charaktery postav do jiné roviny. K prvním patří například to, že Angelika objeví skřínku s jedem za trochu jiných okolností, není v bezvědomí, když ji de Vardes znásilní a vyčítá si to (a tenhle parchant se jí, světe div se, dvakrát pokusí pomoci) či to, že jed vypije, ale zachrání ji skok do příkopu poté, co jdou její vrazi pro kněze, zbytek scény je již shodný s filmem, Desgrez se dostane do Bastily v přestrojení za zpovědníka, nikoli vojáka, ale s Peyrakem se při této příležitosti vůbec nevidí a jiné drobnosti. K druhým, pochopitelným změnám lze zařadit Peyrakovo zatčení po slavnosti v Toulouse místo po králově svatbě v Saint-Jean-de-Luz, tamější seznámení s madame de Montpensier místo v Saint-Jean-de-Luz, kde se s ní Angelika seznámí, když jí půjčí svého kadeřníka, časové přehození některých scén i Angeličino setkání s Joffreyem u soudu, které umně zvyšuje ve chvíli odlévání kovu svým propojením s minulostí romantickou stránku snímku (Angelika se s manželem ve skutečnosti od jeho zatčení neviděla a i u soudu, který byl na rozdíl od filmu neveřejný, musela mlčet, neboť zde byla tajně v převleku jeptišky, který získali od Desgrezovy sestry. A sám Joffrey litoval více svého nenaplněného života a neuskutečněných plánů, které mu poprava překazí, než utrpení vlastní ženy.). Do třetí kategorie změn zbytečných a někdy přímo nevhodných pak spadá množství dalších rozdílů oproti předloze (Nicolas je ve skutečnosti gauner a žádný romantický hrdina, který by si s Angelikou domluvil schůzku, stejně jako tlupa ze Dvora zázraků, mezi nimiž sice Angelika nalezne i nějaké přátele, ale zdejší cháska je z veliké části tvořena zloději, hrdlořezy i lidmi nešítícími se prodávat a mrzačit děti, Béchér si zlato pro arcibiskupa vyžádal, Nicolas nezabil Viléma, Germontaz se s Joffreyem bil, protože se pokusil zneužít Angeliku, král nedával při návštěvě v Toulouse najevo nelibost vůči hraběcímu páru ani nebyl znechucen královnou, Joffrey krále neprovokoval, d´Andijos nezemře, ale prchne do Toulouse, kde vyvolá povstání proti králi, nakonec je poražen a omilostněn, král se Angeliku nesnažil svést již zde, pouze se pohádali a vyhodil ji s tím, že o ní už nikdy nechce slyšet, jinak bude nelítostný, Desgrez nebodl Peyraka razidlem, ani by to nikdy neudělal, naopak byl pohoršen zneužitím moci a upřímně zasažen Peyrakovým mučením, madame de Montpensier mluví o procesu jako o samozřejmosti, avšak Peyrak byl zavřen do Bastily beze jména, aby byl zapomenut, a proces, o který se Desgrez snažil tolik měsíců, byl jeho jedinou šancí, ale také velikým rizikem, neboť v případě neúspěchu znamenal užití práva útrpného a smrt na hranici (ostatně Desgrezovi dalo hodně práce docílit toho, aby vůbec směl Peyrakovi dělat obhájce, a dosáhl toho jen svou perfektní znalostí právních kliček, nedokázal však už zařídit, aby byl hrabě souzen církevním, a nikoli civilním soudem) atd.). Nicolasova nabídka výměnného obchodu a Joffreyovy záchrany jde rovněž proti knize (Angelika se k němu dostane až náhodou po manželově smrti ve snaze zabít Béchéra, a prokázat mu tak poslední službu, a to skrze Barcarolu a Egypťana Rodogona, kterého Nicolas přepere.), ale v rámci posílení romantické linie a příběhového oblouku a zvýšení dramatu v závěru snímku je akceptovatelná, jakkoli tím Peyrakovo upálení není ve skutečnosti ani z poloviny tak tragické jako v románu. Je tedy jen škoda, že se tvůrci v některých ohledech nedrželi více předlohy, že Paříž není špinavější, Peyrak více zničený (po mučení za použití dokonce španělské boty vypadá až moc dobře, v knize je z něj před popravou fyzicky téměř troska), a že nebyly využity některé jiné, mnohem dramatičtější okamžiky z knihy (např. porod Cantora pár hodin po Joffreyově popravě ve špinavé veřejné nemocnici, Fritzovo oběšení i informace o odeslání Kouassi Baa na galeje, dojemné Peyrakovo vedení na popravu a modlitba před Notre Dame, kterých je Angelika svědkem skryta v davu, vrácení peněz katem, který neměl příležitost hraběte před upálením uškrtit, či mrazivá scéna u mistra popravčího, kdy si Angelika musí vyslechnout zmínky o manželově mučení ještě pár hodin před popravou na Béchérovu žádost, a později na Place de Grève bezohledné poznámky lidí, kteří už se chystají na sběr čarodějova popela, aby z něj vyrobili masti, jež mi svou syrovostí a bezcitností mimoděk připomněla podobnou scénu z Dickensonovy Vánoční koledy). Naproti tomu scény navíc s cákáním se ve vodě v úvodu filmu a Joffreyovo lehce trapné oprašování sochy jsou vymyšlené a zbytečné. Pokud jde o druhý díl BÁJEČNÁ ANGELIKA opírající se o Cestu do Versailles 1 a 2 (resp. Stín a světlo Paříže a Cestu do Versailles dle jiného vydání), první polovina filmu se v základních bodech opět drží předlohy poměrně věrně, byť i zde nalezneme nějaké menší odchylky a vypuštěné scény (útok na Brinvilliersovou nebyl motivován jejím někdejším postojem proti Peyrakovi, šátek, který při něm Angelika ztratila, umožní Sorbonně při pozdější loupeži v Glazerově domě Angeliku chytit, unikne psovi, nikoli však Desgrezovi, který ji lapí u kašny a nešetrně prohledá, aby ji pustil poté, co ji pozná, k Béchérově smrti dojde trochu jinak, básníka Špínu chtěla Angelika původně také zabít pro jeho pamflet na manželovu adresu během procesu a při jejich setkání netušila, o koho jde, Filip na trhu nebyl, Desgreze v podsvětí neznali jménem, ale pouze jako ,, muže se psem", Ninon de Lenclos na rozdíl od filmu nevěděla o Angeličině minulosti, vypuštěné peripetie ohledně získání patentu na čokoládu a nadbíhání Angeličina konkurenta Audigera atd.) stejně jako některé výraznější, avšak jakž takž akceptovatelné změny oproti předloze (např. s Polačkou se v knize Angelika nakonec spřátelí a ta ji zachrání, později se spolu potkají v Americe, Nicolas nezemře, ale je odeslán na galeje, umírá až v Nezkrotné Angelice, poté, co se ji pokusí znásilnit, Angelika se marně snaží svést Desgreze, aby ho zdržela u sebe v noc útěku básníka Špíny ze strachu o Desgrezův život, aniž by tušila, že on měl vlastně v úmyslu jej zachránit, Angelika ve filmu zastřelí Rodogona, ve skutečnosti do této chvíle zabije jedině Velkého Korzára (oproti filmu ho podřízne), aby zachránila své dítě, uprchne z vězení, kde jí ostříhali vlasy, a unikne surovému policejnímu strážci Lidožroutovi, jenž ji odeslal ke zbičování poté, co ho odmítla, aby se k němu vrátila kvůli záchraně druhého syna prodaného cikánům, a oproti filmu skutečně dodrží slib a vyspí se s ním–její poslední oběť, aby mohla začít nový poctivý život). Druhá polovina filmu se ovšem už liší podstatně, neboť vztah s Filipem du Plessis-Bellière není v knize žádná procházka růžovým sadem, navzdory tomu, jak se jej filmoví tvůrci snaží ve snímku rehabilitovat. Angelika maršála proslulého svou surovostí a pohrdáním ženami (a tedy nikoli něžností, jak se tvrdí ve filmu) nedokáže na rozdíl od snímku svést, ale vydíráním jej donutí k sňatku, přestože byl jedním z účastníků masakru U Rudé masky (mimochodem rovněž inspirovaném podobným skutečným případem v dané době), kde se ji dokonce pokusil znásilnit (zachránila ji tehdy podobně jako ve filmu Sorbonna vyslaná Desgrezem) a kde zavraždili nejen chudáka Linota (jehož se na rozdíl od snímku Filip nezastává), ale také zaživa vykastrovali ubohého Bourjuse, kterého nechali vykrvácet, aby všichni následně podpálili celou hospodu. Filip Angeliku o svatební noci v opilosti zbičuje a znásilní na dlažbě, poté ji znásilní ještě nejméně dvakrát a dělá vše proto, aby její plán návratu ke dvoru nevyšel. Angelika se dostaví ke dvoru Filipovi navzdory a představí se králi jako markýza du Plessis-Bellière (tj. rozhodně není zvána ke dvoru jako svobodná Filipem a už vůbec ne pod svým jménem Sancé de Monteloup, neposílá jí květiny, ona mu nevrací skřínku a neodmítá svatbu z hrdosti, Filip nezachraňuje její život před spiklenci atd. Scéna s koněm je rovněž smyšlená a nejsem si jistá, do jaké míry odpovídá Filipovi, který si zvířat cenil více než lidí.). Filip jí později zatajuje králova pozvání ke dvoru, aby upadla v nemilost, a dokonce ji nechá unést svým sluhou a zavřít do kláštera na dobu neurčitou, aby nemohla na královský hon, Angelice se ovšem podaří utéci, Filip ji fackuje před dvořany atd. Musím říci, že od chvíle svatby s Filipem jsem Angelice nerozuměla a její neustála snaha získat si srdce manžela kvůli její dávné dívčí zamilovanosti mi připadala až patologická. Golonová čtenáři ovšem vysvětlí, že Filip vlastně lituje svých činů, jeho nenávist a surovost byla jen obranným mechanismem a psychická nevyrovnanost důsledkem neštastného dětství (jak jinak, že?), až je nakonec čtenáři jeho smrti téměř líto, jakkoli zůstává postavou poněkud kontroverzní, jemně řečeno. Mezitím král Angelice otevřeně nadbíhá. Angelika si Filipa nakonec přece jen získá po domnělé smrti svého syna Cantora, avšak pár okamžiků poté, co je konečně spojí něha, Filip zmítající se mezi láskou k Angelice a láskou ke králi se vrhá na jistou smrt a dělová koule mu (zcela symbolicky vzhledem k jeho proslulé kráse) utrhne hlavu (tudíž dojemný rozhovor s králem před smrtí jako ve filmu nebyl možný). Angelika zničená žalem odmítá krále, který se ji, zasažený její bolestí, marně snaží ve válečném stanu uklidnit, a odjíždí truchlit na Plessis. Právě v tomto okamžiku začíná třetí film Angelika a král, poté co Borderie vypustil celý první díl a nějakých 270 stran stejnojmenného románu. Vrátím-li se k Báječné Angelice, je opět škoda, že tvůrci nevyužili některé silné scény z knihy: zejména dramatická záchrana Angeličiných dětí odbytá jako nepříliš podstatná epizoda mohla být jedním z vrcholů filmu a učinit jej zapamatovatelnějším. Podobně mohli využít dojemnou scénu s dobrákem Bourjusem, který daruje Angelice šaty po své milované zesnulé ženě (ve filmu si je hrdinka koupí). O to strašněji by pak působila ve filmu jeho brutální smrt. Poněkud upozaděna je též Molinesova role. A konečně chybí i scéna loučení Angeliky s Desgrezem před sňatkem stejně jako jejich scéna milostná. (Zatímco ve filmovém zpracování je divák rád, že policista jí jako jediný odolá, a tato kratičká scéna je ve filmu navíc pěkná, v knize vzhledem k vzájemnému napětí čtenář na daný okamžik naopak čeká. Dočká se ve chvíli, kdy je Angelika rozhodnutá spáchat sebevraždu (nenaznačuje to ovšem policajtovi tak průhledně jako ve filmu, ba právě naopak), a je to scéna vskutku velkolepá v podobě drsné léčby šokem, ovšem končící zcela korektně a galantně. Nutno říci, že tím Desgrezova aureola nezištného přítele nikterak neutrpí. Ostatně mám dojem, že vztah někdejšího ,,advokáta chudých" bydlícího v tak ubohém příbytku, že nemá ani stůl a píše na prkně položeném přes kolena, který pro správnou věc riskuje v procesu s Peyrakem vše, aby vše ztratil a jen díky vlastní prozíravosti si zachránil aspoň holý život, tvrdého a přísného policisty s dokonalým sebeovládáním k ženě, kterou přes dvacet let tajně chrání, opakovaně pro ni vše riskuje a chová k ní city hlubší a čistší než její první manžel, a která se ho bojí, ale zároveň na něj myslí v okamžicích samoty a bezradnosti, která se k němu uchyluje pro radu i v nejintimnějších věcech, které záleží na jeho mínění o ní i v okamžiku před plánovanou sebevraždou, která ho už nechce vidět, a přesto cítí smutek a úzkost, když se loučí navždy, a která má strach o jeho život, neboť jej pokládá za nejlepšího přítele, jakého kdy měla, přítele, jehož nechce zklamat, s nímž může být sama sebou, protože ji nikdo na světě nezná lépe, a kterému je vděčná, jelikož bez jeho pomoci by nemohla zvítězit, je v knize mnohem zajímavější než celý vztah s pašerákem Joffreyem. Nebo má přinejmenším mnohem větší náboj. Ostatně i vztah s králem vzbuzujícím v Angelice díky popravě manžela a především díky své panovačnosti, pýše, sobectví a občasné bezohlednosti, které si on sám mnohdy ani neuvědomuje, jakož i nedozírné moci a svému podmanivému charismatu ambivalentní pocity, aby si ho stále dokázala vážit pro jeho velkorysost, uznalost, schopnost soucitu, existenci svědomí a díky jeho tragické osamělosti s ním příležitostně i soucítit, zatímco ona jej fascinuje vedle své krásy svou inteligencí a vzpurností, jíž ho dokáže opakovaně pořádně vytočit, má v knize daleko větší náboj než vztah s hrabětem de Peyrak, řekla bych. Kromě toho, že řada jejich setkání v románu zahrnuje vedle horoucích vyznání i humorné okamžiky a vtipné rozhovory. S oběma muži je to zkrátka romantika par excellence a je věčná škoda, že s pány Rochefortem a Tojou, kteří jsou ve svých rolích přesní, se Borderie daleko více nedržel předlohy.) Třetí díl série, ANGELIKA A KRÁL, založený na knihách Angelika a král 1 a 2 (resp. Válka v krajkách a Angelika a král), se točí okolo Angeličina vztahu s Ludvíkem a počátku travičské aféry, skutečného případu, který o něco později v letech 1675–1682 otřásl trůnem a přivedl více než 30 lidí na popraviště a téměř 300 k výslechům a na mučidla, přičemž snímek opět řadu věcí překrucuje (Např. Angelika nezabije Terezu, jen ji zfackuje a vyhodí, královna není ironicky povznesená nad manželovy milenky, nýbrž trpí, k bejovi se hrdinka dostane náhodou kvůli Savaryho mumiu, zkraje musí králi a Colbertovi naopak vysvětlit, co tam dělala a že není protifrancouzský špión, než jí nakonec král úkol okouzlit beje a přivést ho ke dvoru po sérii Saint-Amonových kulturních faux pas svěří, jde přitom především o obchod s hedvábím, král jí nevrací Peyrakův pařížský palác Beautreillis, který pro ni manžel kdysi postavil, ale Angelika jej vyhraje na princi de Condé v kartách, Desgrez neřekne Angelice, že Joffrey žije, pouze potvrdí její domněnky, neboť během let pátral na vlastní pěst, Rákoczi je pronásledován kvůli incidentu na dvoře, nikoli kvůli Angeličině záchraně, a hrdinka se s ním seznámí již dříve v předpokoji pana Colberta, k žádnému bičování služky nedojde, bej Angelice pouze vypráví o tom, jak dal ubičovat svou nevěrnou ženu, Angelika ho nesvádí, byť mu málem podlehne i díky alkoholu (tj. žádné výhrůžky znásilněním, žádná dýka, žádné rozsekané šaty, zato ji bej obere o jejích pět koní), a nechová se jako slepice nadávající svým zachráncům, bej je nicméně vylíčen stejně jako ve filmu, tj. jako krutý, bezcitný a prchlivý, ač rovněž vzdělaný a inteligentní, v knize čelí pokusu o vraždu i její syn Florimond, ve filmu jsou Angeličiny děti v podstatě vypuštěny atd.). Pochopitelnou změnou je bejova žádost o dar v podobě Angeliky přímo na dvoře, byť tak bylo v knize učiněno diplomatickou korespondencí, avšak je pravda, že tím zároveň dost podstatného mění. Film též dává na začátku větší prostor Desgrezovi, který se ve skutečnosti u dvora s Angelikou nesetkával. Potkává ji vlastně až ve chvíli, kdy mu přinese k rozboru otrávenou košili (Zde musím vytknout tvůrcům právě tu košili, z které se práší tak, že by si ji nikdo soudný stejně neoblékl, ani kdyby neviděl spálený platanový list.), avšak není mu ani jeho nadřízenému panu de La Reynie navzdory výslechu, kdy se ji pokusí dokonce opít, na rozdíl od filmu ochotná sdělit pachatele, neboť madame de Montespan stojí příliš vysoko a mimo dosah policie. Zoufalá Angelika vzdává vlastní život a musí to být opět Desgrez, který ji svou netradiční metodou znovu (podruhé a naposled) vlije energii do žil, aby jí ovšem zároveň řekl, že už ji nechce vidět, poněvadž mu komplikuje život. Poradí jí však, aby našla něco, čím vyděsí dotyčnou vražedkyni. Angelika si hrozbou získá za špicla Desoeilletovou, s níž se seznámí poté, co se jí převrhne kočár, a za pomoci svých sluhů a kontaktů ze Dvora zázraků získá dopis psaný madame de Montespan, v němž si králova milenka stěžuje Voisonové na dosud nesplněný úkol Angeličiny vraždy, za který jí zaplatila. Dopisem uloženým u prefekta pařížské policie pana de La Reynie a otevřenou výhrůžkou Athenaïs se Angelice podaří zastavit vražedné útoky na svou osobu a své děti. Jak vidno, rozdílů oproti předloze je tedy v tomto snímku vskutku požehnaně, možná více, než by bylo zdrávo. Je též zároveň s podivem, že zatímco v Markýze andělů Borderie nechal Ludvíka Angeliku obtěžovat, čímž tak trochu redukoval královu motivaci na obyčejnou závist a žárlivost, ve snímku Angelika a král je v tomto směru naopak mnohem decentnější a vkládá značnou část iniciativy do rukou samotné hrdinky v podobě jejího přehnaného koketování, a to přesto, že v knize se Angelika přitažlivosti ke králi navzdory snaží jeho neustálému nadbíhání spíše unikat, zatímco král neváhá dorazit za ní inkognito i do hostince, kde bydlí, a minimálně čtyřikrát se mu povede jí ukrást polibek. Jeho obdiv při prvním setkání po letech navíc nevyvolá jen její krása, ale dvouhodinový rozhovor o námořním obchodu, kde si ho získá svými znalostmi. Angelika nakonec souhlasí, že s králem stráví noc až poté, kdy je Ludvík zasažen žalem po smrti své milované švagrové Henrietty Stuartovny. Dojít k tomu má v Trianonu, který pro ni vyzdobil, a nikoli v jeho pracovně, ale zde musím souhlasit s kolegyní recenzentkou, že tato scéna s krásnou gradující hudbou s takřka osudově znějícími tóny klavíru je v Borderieho filmu skutečně působivá a díky tomuto hudebnímu podkresu i jedna z nejlepších. Její chybou je snad jen to, že je příliš krátká. Angelika náhle odmítá krále kvůli Peyrakovi (mnohem dramatičtěji než ve snímku), čímž mezi ně staví nepřekonatelnou zeď. Král si ji druhý den zavolá k audienci, aby jí vysvětlil své počínání. Sdělí ji, že Peyrak nebyl upálen a půjčí jí policejní spis k prostudování. Angelika se vrací do paláce Beautreillis, aby se s králem už nesetkala. Přehození chronologie děje v Borderieho snímku a scénáristy kompletně vymyšlená koupací scéna u rybníka s Angeličiným koketováním tak nedává naprosto žádný smysl. Ostatně také pochybuji, že by se hrdinka producírovala takřka nahá před zraky krále i dvořanů. Stejně tak je zcela nesmylná, byť musím uznat, že dojemná, diváky vynucená scéna Joffreyova návratu a Joffreyův útěk (Už jako dítěti mi bylo divné, proč mu Angelika dává takový náskok, aby mohl odkulhat. Kromě toho, že v knize v tuto dobu už vlastně ani nekulhal.:)). Po přečtení knihy nicméně oceňuji ve filmu některé ponechané detaily, jež mi dříve byly skryty a které filmaři využili, jako např. význam práva taburetu a veledůležitost onoho slovíčka ,, pro" na dveřích Angeličina budoiru ve Versailles. Angelika poruší slib daný Desgrezovi a žádá jej o pomoc, je jím hrubě odmítnuta, aby jí vzápětí při tajné noční návštěvě oznámil, že s ní nemůže mluvit, protože ho král pověřil jejím střežením. Markýza du Plessis-Bellière má od krále zakázáno opustit Paříž, každý její pohyb je střežen policií, všechny pařížské brány jsou hlídány a Desgrez jí nemíní pomáhat v tom, aby si zničila život. Opět na rozdíl od snímku, kdy jí Desgrez k odjezdu přímo nabádá, a dokonce jí ukazuje tajnou chodbu, kterou objevil. Knižní Desgrez o této chodbě z paláce pochopitelně neví, objevil ji před časem za pomoci starého sluhy Florimond, a Angelika díky ní prchá z Paříže a odjíždí do Marseille s Desgrezem v patách. Zde svede bratra markýzy de Montespan pana de Vivonne, který ji bere na svou galéru vyplouvající do Kandie, a Angelika tak po úprku přístavními uličkami uniká Desgrezovi doslova před nosem. Jejím naloděním začíná díl Nezkrotná Angelika rozdělený ve filmové podobě do dvou snímků: NEZKROTNÁ ANGELIKA a ANGELIKA A SULTÁN, které mne už v dětství na rozdíl od dílů odehrávajících se na francouzské půdě tolik nebavily, ačkoli byly natočeny v pěkném Sídí bú Sajjidu, který jsem kdysi navštívila. Prostě neustálé padání hrdinky do nebezpečí a její záchrana mi už tehdy zaváněly až příliš červenou knihovnou, navíc intriky na francouzském dvoře mi navzdory nelogičnostem připadaly zajímavější. Po shlédnutí po letech musím nicméně ocenit všechny ty záběry na plachetnice a středomořské ostrovy vynořující se, opět za doprovodu pěkné hudby, z azurového moře, které navozují milou atmosféru starých dobrodružných filmů o pirátech, stejně jako některé tuniské a marocké scenérie, které jako by pro změnu vypadly z příběhů Tisíce a jedné noci. Adaptace knihy je opět volná, jakkoli hrubé jádro je více méně zachováno. Děj je nicméně zjednodušen (v některých ohledech z pochopitelných důvodů) a místy pozměněn (z důvodů méně pochopitelných, výrazné změny jsou patrné zejména v posledním filmu): hrdinčina cesta se Savarym (s nímž se v knize potká znovu až v Marseille, na cestu se vydala s Flipotem) na jakýsi Ostrov lovců langust v úvodu snímku a tamější setkání s malomocným a de Vivonnem, plavba na Sardinii, Angeličino odmítání pana de Vivonne a jejich hádka na lodi, vévoda velící ve snímku jediné lodi místo celé flotile, cesta po jiných ostrovech, kde pátrá po pirátech, Peyrakova ponorka a jeskynní příbytek s harémem obývaným žárlivou milenkou a jeho vylovení Savaryho, jiný erb Rescatora a jeho pomsta na d´Escranvillovi, Angelika hloupě skákající přes palubu, aby byla vylovena d´Escranvillem (ve skutečnosti zůstala na palubě Krále Ludvíka a de Vivonne se nalodil na jinou loď, aby mohl pronásledovat Rescatora, do rukou d´Escranvilla pak hrdinka padne v loďce Marseillana po vzpouře galejníků v čele s Nicolasem a jeho smrti), Peyrak se nechává nesmyslně zajmout na arabskou galéru, aby následně v Alžíru prchl z vězení a pod ochranou tureckého vyslance pátral po své ženě, Colin zachraňuje Angeliku před sultánovou favoritkou (ve skutečnosti se s ní Angelika dohodla), Angelika vyhrožuje sultánovi zabitím sebe sama (v knize se pokusila zabít jeho), vražda sultánovy ženy z jiných důvodů a mnohem bestiálnějším způsobem než pouhým shozením ze střechy, Múláj nemá černošské rysy a Farradží není černoch, ale čert to vem, když Jean-Claude Pascal má dostatečné charisma pro tu roli atd. Závěrečnému snímku pak lze vytknout též pár drobností daných kulturní neznalostí typu již tradičně špatného postupu muslimské modlitby, sultán hovořící o muslimech jako o mohamedánech (což je možná podobně jako v případě Mykén místo Meknesu důsledek špatného překladu; nevím, jelikož tento díl jsem viděla pouze v češtině) aj. Knižní Angelika svého muže, který ji v Kandii koupil, nepozná (nosí masku, při mučení přišel o svůj krásný hlas a díky operaci arabského lékaře nekulhá) a prchá od něj díky řeckému ohni, který nerozpoutal d´Escranville, nýbrž Savary ve snaze ji zachránit, načež se hrdinka dostává na Maltu, kde přemluví rytíře řádu sv. Jana k plavbě do Alžíru, kam vedou stopy jejího muže a jistého zlatníka, který ho znal. Netuší, že dotyčný zlatník byl dávno zavražděn a že jde o past sadistického piráta Mezzo Morteho pracujícího pro Velkého eunucha ʻUsmána Farradžího. Angelika se tak stává jedním z tisícovky darů pro marockého sultána Múláje Ismáʻíla (opět skutečná historická postava, nesmírně krutý panovník v knize a prý i v reálu) a od chvíle jejího zajetí Mezzo Mortem je kniha sledem sadismu a ukrutností (vypuštění zvláště takových lahůdek jako čtvrcení zaživa mezi galérami ve filmu kvituji s povděkem), jichž je Angelika svědkem, včetně vyhlazení židovské čtvrti v Meknesu či zbytečné vraždy Savaryho (právě při té příležitosti ji sultán spatří, a nikoli díky Farradžího úskoku jako v Borderieho filmu), který ji následoval až do harému a zprostředkoval její útěk s křesťanskými otroky v čele s Colinem Paturelem. Právě ten pak ironií osudu zabije Farradžího ve chvíli, kdy tento domluvil návštěvu Rescatora, který má Angeliku koupit, neboť hvězdy eunuchovi prozradily, že Angelika bude příčinou jeho smrti a že její osud je s Rescatorem spjat, protože je to její manžel. To už jí ovšem nestihne říci (na rozdíl od snímku, kde je s identitou Rescatora coby hraběte de Peyrak a Angeličina manžela obeznámen od počátku). Farradží tak není usmýkán sultánovým koněm a Rescator nevykupuje Angeliku výměnou za technologii získávání zlata, protože konec konců už léta předtím pracoval střídavě pro marockého i cařihradského sultána, ovšem výměnou za zprávy o Angelice od Mezzo Morteho vyklidí Středozemí. Je nicméně do jisté míry pochopitelné, proč si Borderie v rámci svého tahu na romantickou bránu a snahy o závěrečné propojení posledního dílu s úvodním filmem tento výměnný obchod vymyslel. Zoufalá Angelika ještě v harému využívá setkání s křesťanskými mnichy, prosí krále o odpuštění a volá ho na pomoc (Nedoufá jako ve filmu v pomoc Rescatora, neboť v tuto dobu je již přesvědčená o Joffreyově smrti v Orientu v důsledku morové epidemie.). Angelika a Colin se po nesčetných útrapách útěku, který přežijí ze všech uprchlíků jen oni dva, dostávají do křesťanské Ceuty (Colin tedy neumírá, ostatně četnost mrtvých Angeličiných milenců ve filmu poněkud přesahuje únosnou míru.), kde ji zklamaný Colin opouští, když zjistí, že je šlechtična a nikdy nebude jeho žena (ve filmu to naopak ví), a kde se Angelika setkává s panem de Breteuil, velícím důstojníkem na galéře Král Ludvík obtěžkané poklady a vyslané králem s úkolem vykoupit markýzu du Plessis-Bellière z harému marockého sultána. Angelika je však zároveň v nemilosti, je na příkaz krále zatčena a po převozu do Francie, při němž vinou Breteuilovy nešetrné jízdy potratí Colinovo dítě, je internována na svém zámku v Plessis. Žádné dojemné setkání s manželem jako v závěru Borderieho minisérie se tedy nekoná. Následuje již nezfilmovaný román Angelika se bouří, patrně poslední skutečně zajímavý díl románové série Golonové, jehož obsah přece jen ve stručnosti vylíčím, neboť teprve ten vede ke konečnému setkání s Joffreyem. Angelice je na jejím zámku, kde je pod dohledem vojáků pod velením jistého Montadoura, dopřáno pár měsíců na vzpamatování se z utrpení, než se bude dle králova oficiálního listu povinna podrobit a veřejně ponížit ve Versailles. Králův soukromý list, v němž jí slibuje pozici milenky, návrat všech statků i někdejší moci, a prosí ji, aby jej utěšila v jeho samotě, se nese v o poznání něžnějším duchu. Celý kraj trpí násilnou rekatolizací a Angelika tajně podporuje vzbouřence, až se jí podaří zbavit nenáviděného Montadoura. Ve chvíli, kdy je rozhodnuta podrobit se králi kvůli záchraně trpících sedláků a budoucnosti svých synů, se však dozvídá o popravě svého bratra Gontrana ve Versailles, Montadour v noci dobude zámek, Angeličini přátelé včetně služky Barbe jsou zabiti, jejímu čtyřletému synkovi a Filipovu dědici Charlesi-Henrimu je podříznuto hrdlo a Angelika je brutálně znásilněna partou vojáků s Montadourem v čele. Z Angeliky je rázem žena se srdcem plným nenávisti, která si smočí ruce v Montadourově krvi, která poprvé v životě nesnese dotek jakéhokoli muže a která se stává hlavním motorem vzpoury a občanské války, která zachvátí kraj Poitou asi na tři roky. Král pláče o samotě ve své pracovně a nakonec vydává rozkaz k potlačení povstání všemi prostředky. Země je zpustošena vojáky, na hlavu Buřičky z Poitou je vypsána odměna 500 liber, Angeličini nejvěrnější přátelé se na lesní mýtině zhoupnou na provaze a sama hrdinka pronásledovaná ve sněhu vojáky a psy nachází spolu s maličkou Honorinou, dcerou počatou během oné hrůzné noci v Plessis, azyl v nieulském klášteře. Po čtrnácti dnech rozhovorů se svým známým z dětství bratrem Janem je z ní nový člověk, který v sobě opět nachází sílu k dobru. Její kroky vedou do La Rochelle, kde je při jedné příležitosti chycena jako hugenotka a ocejchována, je však zachráněna před bičováním hugenotským obchodníkem Gabrielem Bernem, kterého kdysi potkala, když zachraňovala svého syna od cikánů. Žije v jeho rodině jako služebná, avšak hugenoti čelí čím dál většímu útlaku, a poté, co Berne kvůli Angelice zabije dva najaté provokatéry, kteří ji na ulici přepadli, je nutné spolu s ostatními hugenotskými rodinami prchnout do Ameriky. Jejich plán je ale odhalen místní policií. Zdánlivě náhodně v zálivu kotvící Rescatorova loď se jeví jako záchrana a Angelika, která svého muže opět nepozná, vše domluví. V klíčový okamžik je však chycena policií a předáná k výslechu zástupci pařížského policejního prefekta de La Reynieho, který kvůli ní přicestoval až z hlavního města. Není jím nikdo jiný než Desgrez, který se tak s Angelikou setkává po cca pěti letech, a který opět riskuje vlastní existenci, když ji nechává jít a věnuje jí 24 hodin na to, aby zachránila sebe, svou dceru i své přátele. Jeho vyznání lásky po asi patnáctileté známosti ve chvíli, kdy ví, že ji vidí naposled v životě, je jedním ze smutných okamžiků knihy. Útěk se podaří a Angelika odplouvá na Peyrakově lodi do Nového světa. Je do jisté míry škoda, že tento poslední díl nebyl natočen, byť vzhledem k úpravám a změnám děje v předešlých dílech a tomu, jak působí Angelika Mercierové, pro něj možná nebyla dostatečně připravena půda. Nejsem si ovšem jistá, zda bych v případě jeho natočení neuvítala stejné zakončení jako ve snímku Angelika a sultán. Následující americké dobrodružství, kdy se hrabě de Peyrak zkraje chová jako ješitný sobec a kde se dozvíme, že Angelika a Joffrey jsou si vlastně cizí a jejich láska v podstatě neexistuje, neboť jejich vztah je prodchnut žárlivostí, nedůvěrou, ba dokonce oboustrannou nevěrou, je totiž takřka podrazem na čtenáře. (Nechť autorka promine, ale láska jest cit absolutní a naprosto nezištný, zatímco žárlivost je projevem majetnického pudu. Nejen že tedy není jejím projevem, ale je přímo jejím opakem. Přesto je tohoto bludu plná literatura i filmy, a já nepřestávám žasnout, kolik lidí okolo mne mu v reálném životě věří. I proto se domnívám, že Angeliku v knize doopravdy milovali snad jen dva muži, Desgrez a Colin, kteří ji na rozdíl od mnoha jiných nechtěli vlastnit a byli ochotní se jí vzdát pro její štěstí, svému vlastnímu celoživotnímu utrpení navzdory.) Navíc sáhodlouhé rozpitvávání vzájemného vztahu ústředního páru a neustále noví a noví Angeličini obdivovatelé v prvních dílech americko-kanadské série místy vyvolávají neodbytný pocit kvalitativního propadu románu. Ani problémy s Indiány, piráty, jezuity, zvrhlou agentkou-travičkou atd. se co do zajímavosti nevyrovnají dílům francouzským a mne silně nudily, jakkoli připouštím, že v případě filmového zpracování by pro svou dobrodružnost mohly být části věnované osidlování amerického kontinentu pro některé diváky možná lákavější. Od pobytu v Quebeku se to, pravda, o trochu zlepší, Angelika s Joffreyem postupně vybudují svůj vztah a děj začne být i díky vynoření se některých postav z Angeličiny minulosti jako Molinese, krále či Desgreze o chlup zajímavější, přesto mám dojem, že už jde jen o nastavovanou kaši. Mé doporučení knihy se tedy týká převážně jen částí do dílu Angelika se bouří včetně, tj. prvních deseti svazků. V tomto smyslu je Borderieho ladění snímku do podoby oboustranného hlubokého citu ústředního páru více než akceptovatelné a jeho romantické zakončení v duchu nehynoucí lásky zároveň krystalicky čisté v rámci svého žánru. A ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o ukončení celé série, zároveň jediné možné. Vyčítat mu tak lze snad jen až přílišnou zkratkovitost. Zatímco první díly románu mne tak ve srovnání s filmovou adaptací donutily ocenit kvality knihy, která byla o tolik lepší, že v mé mysli dokázala prakticky vymazat Angeliku filmovou, viděnou od dětství při různých náhodných příležitostech nesčetněkrát, jeho poslední díly mne naopak zpětně přiměly docenit kvality snímku. Je nicméně pravda, že závěr knižní série nesoucí se na dosti dramatické vlně a opatřený třemi až čtyřmi okamžiky, které byly veskrze dojemné (a tentokrát nikoli pouze zásluhou ,,starých známých"), společně s příslibem návratu do Francie a k původní kvalitě, donutí čtenáře vzít nakonec americkou sérii po znechucení z prvních několika dílů na milost. Je jen otázkou, zda závěrečné třísvazkové Království Francie, které autorka nestihla před smrtí dokončit a dosud nebylo navzdory slibu její dcery publikováno, tyto naděje nezklame. Tedy pokud se ho vůbec někdy dočkáme. Na závěr lze říci, že pětidílná Borderieho série o Angelice zapadá svým charakterem mezi historické dobrodružné snímky své doby a francouzskou filmovou klasiku, jaké dnes už v podstatě nikdo neumí natočit, a navzdory všem výše uvedeným nedostatkům a nedokonalosti coby adaptace skýtá řadu kladů, jako každá pohádka oplývá i jistým kouzlem, a rozhodně si tak nezaslouží zatracení. Ve srovnání s paskvilem z roku 2013 se pak jeví doslova jako klenot. Hodnocení pohybující se v závislosti na kvalitě jednotlivých dílů a s ohledem na předlohu mezi 3 až 4 hvězdičkami tak jistě není přehnaně vysoké. Absence věrného filmového zpracování s částí zdejšího obsazení však přesto bude navždy budit lítost.

plakát

Paličova dcera (1977) (TV film) 

Textové předloze velmi věrná adaptace, byť zde přirozeně místy došlo k menším dramaturgickým škrtům a místy pro změnu k drobnému doplnění. Obsazení je vpravdě luxusní stejně jako v případě staršího filmu. Zde mu kraluje Martin Růžek coby Rozárčin otec, pozadu nezůstávají ani Libuše Havelková jako Jedličková, Petr Štěpánek (Antonín Jedlička), Vlasta Matulová (tetička Šestáková), Soběslav Sejk (vilný koňař Podleský), Bohouš Záhorský či Radovan Lukavský (Kolínští, otec a syn). Zuzana Šavrdová sice možná není výrazně krásná, ale do role hodné a obětavé Rozárky mi rozhodně pasuje lépe než Lída Baarová ve starší adaptaci a zhostila se jí naprosto přesvědčivě. Poněkud tedy nechápu některé zdejší komentáře ohledně prý neslavného natočení a necitlivého zpracování klasiky. Jediný větší rozdíl je závěrečné odstěhování se kamsi za Prahu místo do Ameriky jako v textu hry, které sice nejspíš odpovídá době vzniku filmového záznamu, ale osobně ho kvituji s povděkem, neboť opuštění rodné hroudy a doživotní nucený pobyt za velkou louží bych za happyend nepovažovala. Stejně tak pokud se hodlám dívat na televizní inscenaci divadelní hry, tak přece očekávám divadelní kulisy. Ty jsou ostatně zdařilé; zatímco vesnička je více divadelní, interiéry působí realističtěji. K tomu všemu pěkná Fišerova hudba. Celkově je pak tento filmeček doslova pohlazením pro duši. Osobně tedy mohu doporučit tuto adaptaci pro první seznámení se s Tylovou hrou lidem, kteří ji nečetli ani neviděli. Zároveň jsem Františku Filipovi vděčná za natočení této inscenace, díky níž máme i my později narození to štěstí ji shlédnout v mistrovském provedení tehdejších bardů Národního divadla. Jednoznačně plný počet.

plakát

Vzpomínky Sherlocka Holmese - Lepenková krabice (1994) (epizoda) 

Základní příběh je totožný, avšak detailněji rozvinutý. Ač původní povídka je rovněž dobrá a poněkud mi zde tentokrát chyběl samolibý Lestrade vyskytující se v předloze, tak ani Hawkins není špatný a zasazení děje do období Vánoc místo srpnového žáru dodává filmu mrazivější nádech. Zároveň umožnilo snímek doplnit také některými humornějšími prvky a vánoční atmosférou v podobě shánění dárků, zdobení Baker Street a Holmese a Watsona na vánočním večírku ve Scotland Yardu, kteréžto momenty byly milé a snesla bych je i delší. Zbytek je ovšem přece jen poněkud depresivní a právě pro toto celkové ladění nepatří tento poslední díl k mým nejoblíbenějším. Závěr s Holmesovými slovy o významu života a smyslu světa, kterými se s rolí i diváky pár měsíců přes svou smrtí loučí Jeremy Brett, je působivý. Přesto se domnívám, že byl-li konec série vzhledem k hercově zhoršujícímu se stavu takto naplánován, měl být seriál ukončen pietněji zpracovanou povídkou Tři Garridebové, a sice z důvodu, který uvádím u dílu Mazarinův drahokam i svého celkového hodnocení tohoto seriálu. Co dodat? Herecké výkony byly opět velmi dobré a výborné bylo i typové obsazení jednotlivých aktérů, zcela v souladu s originálem. Nesmyslné pokusy s kamerou znovu zmizely, zaplaťpánbůh. Není v podstatě co vytknout, tudíž ráda (a k vlastní lítosti naposledy) uděluji nejvyšší hodnocení.

plakát

Vzpomínky Sherlocka Holmese - Mazarinův drahokam (1994) (epizoda) 

Aneb co se stane, když si Sherlock vezme dovolenou. Watson dedukuje, Mycroft pátrá, darebáci se činí a Bradstreet zatýká, zatímco veliký detektiv medituje kdesi na vysočině a dohlíží na to vše svým třetím okem. Nejslabší díl celého seriálu, i v porovnání s Noble bachelor a Last vampyre. Zde se jednoznačně ukazuje, že Brettovo charisma je tak veliké, že zatímco i u slabších zpracování divák nakonec dovede případné chyby odpustit, v tomto díle naopak nedokážou situaci zachránit ani některé dobré scény, byť Hardwicke s Grayem dělají, co mohou, výběr padouchů není špatný (jakkoli mladší z nich neodpovídá literárnímu popisu), menší odchylky jsou pominutelné (např. Watson jako bývalý student Nathana Garrideba), prostředí v podobě brusičské dílny zajímavé a návštěva Watsonovy ordinace po dlouhé době příjemná. Scénárista zkompiloval děj ze dvou povídek, konkrétně z Mazarinova drahokamu a Tří Garridebů. Zatímco první z nich sice disponuje některými vtipnými okamžiky, jejichž absence zamrzí, je nicméně pravda, že původní rozuzlení by nejspíš nepůsobilo ve filmu věrohodně. Navíc by takovéto řešení situace nebylo s ohledem na rozložení místností a celkové dispozice ve filmové Baker Street de facto možné. Zde lze tedy scénáristické úpravy pochopit. Ovšem povídka Tři Garridebové je dobrá a zároveň jedna z nejdojemnějších z celé holmesiády a zasloužila by si zcela doslovné zpracování. Avšak ani tento kompilát by nebyl ve výsledku špatný, kdyby si někdo nešikovný opět rádoby umělecky nehrál s kamerou, na dvou třech místech ubylo snahy o drama ve prospěch věcnosti a kdyby celou šachovou partii sehrál místo jinak dobrého Mycrofta jako vždy Sherlock. Domnívám se tedy, že tvůrci měli raději počkat, až bude Jeremy Brett schopen hrát, a to i za cenu obětování Lepenkové krabičky, ač jde o díl dobrý a jeho závěr s Holmesem kladoucím si otázku po smyslu života a utrpení s ohledem na hercovo vlastní trápení a blížící se konec rozhodně zasáhne. Tento seriál je totiž dle Brettových vlastních slov především příběhem velikého přátelství a právě v povídce Tři Garridebové vztah obou hrdinů kulminuje a dosahuje té nejkrásnější a nejsilnější pointy. Viz Watsonova vlastní slova: V okamžiku (Evans) vytrhl ze záňadří revolver a vypálil dva výstřely. Ucítil jsem náhlou žhavou bolest, jako by mi někdo přitiskl na stehno rozpálené železo. Holmesova pistole zapraštěla na mužově hlavě. … Pak mne obemkly přítelovy silné paže a pomohly mi do křesla. ,, Nejste zraněný, Watsone? Proboha živého, řekněte, že nejste zraněný!“ Stálo to za zranění. Stálo to za mnohá zranění, že jsem poznal, jak hluboká láska a věrnost se ukrývají za tou chladnou maskou. Jasné, přísné oči se na okamžik zamžily, pevné rty se chvěly. Poprvé a jedinkrát jsem na okamžik zahlédl, že Holmes má nejen vynikající mozek, ale i šlechetné srdce. Všechna ta léta, kdy jsem mu pokorně, avšak oddaně sloužil, pro mne vyvrcholila v onom okamžiku odhalení. ,, Nic to není, Holmesi. Jen škrábnutí.“ Rozřízl mi kalhoty kapesním nožem. ,, Máte pravdu,“ zvolal s nezměrnou úlevou. ,, Je to docela povrchové.“ Jeho obličej ztvrdl jako křemen, když pohlédl na našeho zajatce. ,, Při Bohu, měl jste štěstí. Kdybyste byl Watsona zabil, nedostal byste se z této místnosti živ.“

plakát

Vzpomínky Sherlocka Holmese - Rudý kruh (1994) (epizoda) 

Základní příběh opět zůstal zachován včetně dialogů, byť si lze všimnout i některých nepodstatných rozdílů oproti předloze (př. značka novin, jméno inspektora, rvačka na střeše pro zvýšení akce aj.). Největším, avšak pozitivním, odklonem od předlohy je jednak to, že Holmes odhalí totožnost nájemníka dříve, snaží se dámu přesvědčit ke spolupráci a s policií a Pinkertonem se nepotká náhodně až téměř v závěru, jednak celá linie vážící se k panu Fermanimu, která zvyšuje drama. Vidět Holmese na konci plakat je smutné. A konečně zase jednou normální kamera (Jen Bůh ví, proč si s ní v sedmé sérii někdy hrají a jindy ne.) a je to hned znát. Jen nechápu, proč byla ze světelné signalizace vypuštěna italština a znamení svíčkou zde nemají přesný význam, a proč lezl Holmes po střechách, když střechu nakonec nikdo nehlídal. Možná mi něco uniká. V každém případě ovšem zase velmi dobrý díl, dobře obsazený, dobře zahraný. Maximální hodnocení.

plakát

Vzpomínky Sherlocka Holmese - Zlatý skřipec (1994) (epizoda) 

Opět dosti věrné zpracování povídky se zachováním základní zápletky i motivu a identity pachatele, byť zde nalezneme pár odlišností (např. Alexej je přítel, a nikoli bratr dotyčné, ve snaze rozšířit okruh podezřelých přidána též milostná linka a zbytečná epizoda se suffragetkami, která nicméně není nějak přehnaná, aby příliš vadila, jen zcela zbytečná, dále změna v chování hospodyně, příběh se odehrává někdy v létě místo listopadu apod.). Další menší rozdíly jsou patrné i v postupu vyšetřování, kdy byly některé věci opomenuty, nebo častěji vloženy do úst jiným osobám, např. inspektoru Hopkinsovi, který je ve filmu ještě o něco všímavější a šikovnější než v povídce, a Mycroftovi. Právě přítomnost Mycrofta, který kvůli absenci Hardwicka v tomto díle nahradil dr. Watsona, je pak rozdílem největším. Nutno říci, že mně to nijak nevadilo a šlo o milé osvěžení, ačkoli nejvíce by se mi líbila plná sestava. Ovšem při Mycroftově inteligenci a schopnosti dedukce, kterou Sherlock sám prohlásil za lepší než jeho vlastní, bylo nezbytné mu pro ni nechat prostor a řešení případu i jednotlivé postřehy mezi oba bratry rozdělit, jakkoli ke stejnému výsledku ve filmu dospějí částečně nezávisle (byť mladší z bratrů o něco málo později). Volba na jednu stranu logická a v podstatě dobře zvládnutá, na druhou stranu malinko ubírá Sherlockovi na genialitě a rozmělňuje konzistenci jeho postupu, který do sebe v původní povídce o chlup lépe zapadal. Rozuzlení zápletky pak působí trošičku teatrálně (především zásluhou herečky), což je škoda, neboť začátek dílu za bouřky (zcela v souladu s originálem) byl působivý, dostatečně tajemný a neměl de facto chybu. Je nicméně pravda, že takto to Doyle skutečně napsal. Celkově mám pocit, že některé jeho povídky prošpikované nádechem tragické zahraniční minulosti nepatří k těm nejlepším z jeho holmesovské tvorby. Přidaný krátký úvod v Rusku na mne nepůsobil až tak zdařile a nejsem si jistá, zda neodhaluje neznalému divákovi až příliš, avšak je bohudík velmi krátký stejně jako zřejmě pro pocit spravedlnosti přidaný závěr s profesorem. Jen nechápu, proč spolu Rusové v Rusku mluví anglicky, když v ostatních dílech seriálu nebyl problém s italštinou či španělštinou. Bohužel v tomto díle opět narážíme na nepatřičné hrátky s kamerou, které jsem zmínila u některých předchozích částí, naštěstí v menší míře, avšak jsou stále stejně otravné a celkový dojem kazící. Naproti tomu mini odkaz na Holmesova otce vytvořený scénáristou byl příjemný a úplný konec se zmínkou o odklepávání popela (na které by ve skutečnosti nebyl ve filmu čas a působilo by dokonce možná hloupě), je pak vtipnou narážkou na literární předlohu, avšak pobaví spíše její znalce. Možná to vážně tentokrát bylo trochu jinak, než to Watson zapsal. Kvůli některým drobným nedostatkům tentokrát jen 4 hvězdičky. Komentář uživatele subic NEČÍST před shlédnutím, jde o SPOILER vyzrazující celý obsah.

Ovládací panel
1 bod