castor

Trošku jsme podřadili, o tom žádná. Kořeny Yakuzy jsou předlouhé, tudíž se policie alespoň snaží mezi klany (Chihara Kai a Tozawa) udržet mír, dozvídá se Jake Adelstein od detektiva Kena Watanabeho, co se dělo minule. Vzápětí je tu první sólokapr i účast na policejní razii. A další sbližování se Samanthou, která stejně jako Jake „uprchla“ od rodiny k nalezení nezávislosti. Pořád mi nesedí, že hlavní hrdina předtím nevěděl, jak to v praxi chodí. Šel až do morku kostí, od jazyka přes kulturu až ke složitým přijímacím zkouškám, aby se dozvěděl, že investigativní novinařina a „skutečné“ zpravodajství vypadá krapet jinak. Pevně věřím, že se dostáváme do uspokojivější části příběhu.

S tempem to nebylo úplně na palec nahoru, ani samotný děj se nestal návykovější. Přitom tu už máme finále, kterak se první veřejná nabídka akcií ruší a náš manželský pár bojuje o přežití. Adamovy vize společnost nepřijala, včetně Rady, a hodnota WeWork začala závratně klesat. Veřejný trh chce ve vedení jednoduše někoho s pevnou rukou a nikoliv rockovou hvězdu. Adam je si sám sobě nepřítelem. Zvyšování světového uvědomění a „být“ součástí velkého plánu jaksi nevydělává. Také zaměstnanci přecházejí na druhou stranu, žádají udržitelnou a „opravdovou“ firmu. Chce to krizové PR: ale proboha, tihle odborníci ničí Rebekah doma koberce i pohovku. I když mám k finále s epickým pádem docela dost výtek, nepůjdu s hodnocením níž už jen kvůli oběma hercům (a tomu, co předvádějí) a finále, které je antireklamou na „pravidla“ na koupání v Mrtvém moři, aneb pokud se vám dostane voda do očí, nepanikařte. To bylo fakt kouzelné.

Přísná matka, tanečnice a choreografka, a mladík s obrovským odhodláním. Texasan, navenek sebevědomý, uvnitř citlivý kluk. Malý Buddy měl své sny, v americkém fotbale posbíral hodně cen, měl našlápnuto se posunout ještě výš, ale v 18 letech ve vyhroceném středoškolském zápase přišlo fatální zranění kolene. Měsíce nosil sádru od kyčle až po prsty. Věděl, že je konec, po těžkém zranění mu zůstal jen tanec. Dřel a do dvou let se z něj stal špičkový tanečník. A pak přišel raketový nástup popularity, po pohádce o naivní dívce z dobré rodiny, která propadne pouličnímu tanci, následovaly hned po sobě další silné kusy (Duch, Bod zlomu). Nechybí zmínka o divokém období alkoholismu po smrti otce. Jinak srdcervoucně pojaté je to až až. Oceňuju nicméně, že tvůrci posbírali celou řadu hereckých kolegů, kteří mají, co říct, a nechybí ukázky z jeho stěžejních filmů.

Casting fajn, atmosféra uvolněná, příběh standardní. Ale ono to někdy stačí. Je velmi pravděpodobné, že divák už něco podobného viděl. A ne jednou. Režisér John Krasinski hraje zároveň ústřední postavu, která se vrací z New Yorku do rodného městečka, aby podpořil vážně nemocnou matku a viděl zbytek poměrně excentrické rodiny. A samozřejmě situace, které nám tvůrci předloží, jsou takovými těmi typickými hořkosladkými okamžiky, navíc na něj čeká minulost, před kterou se pokoušel utéct. Třeba bývalá přítelkyně, ač čerstvá matka, pro něj má stále slabost, její žárlivý manžel je navíc ošetřovatelem jeho nemocné matky. I když tahle linie (vlastně) nakonec nikam nevede. Výsledek je dojemný, upřímný, ale i rychle zapomenutelný. The Hollars si diváka nikdy úplně nezískají, ale těch několik (nijak fatálních) nedostatků jim odpustím.

Snaží se zapadnout a ctít systém. Dál se umně a přirozeně dozvídáme plno zajímavostí o tamní kultuře, ovšem teď už by to chtělo, aby nám (i s ohledem na tvůrčí podíl Michaela Manna) první „cizácký“ reportér japonského deníku nabídl i něco svižnějšího. Poznává další postavy, „sblíží se“ se společnicí Samanthou, ovšem zatím to stále zůstává u toho, zda nenapíše kvalitní článek, tak poletí. A to je trochu málo. (Nejen) tokijské podsvětí konce 90. let minulého století má nicméně hutnou atmosféru. Hollywoodský matador Mann se sice vrátil, ale zatím to vypadá jen pro jednu epizodu.

„Pokud nemáš očitého svědka, na vraždu rovnou zapomeň.“ Legendární Michael Mann ostré hochy vyměnil za podrobný diskurz do práce japonské policie a způsobu, jakým úřady spolupracují s novináři. Aneb jak první zahraniční kriminální reportér v největších japonských novinách k prvním případům přišel… Ke znovu svěžímu vzhledu a vizuálním hrátkám přidal jakési pohlcení japonskou kulturou a vlastně se toho v první epizodě tolik nestane. Je navíc trochu s podivem, že až po vší té složité přípravě na vysněnou pozici zjišťuje, jak to v praxi chodí. Tolik mi to ale nevadilo, jsem hlavně hrozně rád, že se hollywoodský matador Mann stojící za poctivou filmařinou, který se v posledních letech tak moc odmlčel, vrátil.

Adam nadále nechce, aby ho někdo řídil. Přesto představí svou vizi, WeWork míří na burzu a nabízí své akcie široké veřejnosti. Zároveň musí vyžehlit to, co posledně řekl Rebekah. Dlouho měla zákulisní vliv na Adamovy podnikatelské kroky, pak se nebála být typem šéfky, která rozdává vyhazovy za drobné „přestupky“. Tihle dva mě herecky zajímají, Anne Hathaway víc, krade si pozornost, kdykoli je na obrazovce. Její permanentní touha být za něco uznána mě po celou sérii bavila. Zbytek méně. Už jsem si samozřejmě nějakou dobu jistý, že jejich příběh nepotřebujeme slyšet/vyprávět. Tahle epizoda si ale čtyři hvězdy zaslouží.

Fakt nevím, zda má divák potřebu být po osm večerů „obtěžovaný“ další epizodou o zhýčkaných ignorantech, kteří dělají vše, co je třeba, aby si udrželi svou moc a ego. A až kultovně oslavovat coworking, ač zažívá po celém světě velký rozmach. Prostě tak nějak pořád dokola. Adam je přesvědčený o svých schopnostech, ale jeho okolí (zejména Rada) začíná být značně nervózní. WeWork je životní styl, který momentálně cílí na novou misi: WeGrow. Za tímhle zájmem stojí Rebekah, která to má s Adamem zase krapet na houpačce. „Ne my, to jsem vybudoval já. Ty jenom bereš a bereš. Chtěla jsi být herečkou. Dal jsem ti divadlo. Chtěla jsi něco řídit. Dal jsem ti práci. Chtěla jsi vzdělávat. Postavil jsem ti školu.“

WeWork už má zase (díky obří investici) pevné základy, Adam cestuje a je z toho 20 nových poboček po celém světě. Utrácí, aby se rozrostli. Mantinely nerozezná. A ti dva už se zase milují. Chtě nechtě je základ jejich vztahu založený na penězích. Adam chce schramstnout konkurenci, hodlá ovládnout všechny coworkingové prostory, zatímco Rebekah by ráda zachránila duši firmy, ovšem „sama stín nevrhá“. Prostě pořád je a bude tou druhou. A to už (diváka) zatraceně nudí. Stejně jako další linie. Jiným velkým problémem jsou vedlejší postavy, u kterých nikdy nejdeme do hloubky. Objevují se a mizí a divákovi je to jedno. A pokud se někdo udrží po celou dobu (spoluzakladatel firmy Miguel), platí prostě jen za dalšího stájového hráče.

Jared Leto skvěle zachytil dětské nadšení a hluboký narcismus své postavy, umí číst lidi a jejich potřeby. Ovšem to už tady nějakou dobu máme a alespoň já bych to celé rád posunul někam dál, protože tohle držení jeho ega na uzdě se jednoduše okoukalo. Coworkingové prostory si pronajímají profesionálové na volné noze, lidé z kreativního průmyslu či start-upisté. Jenže firma krvácí, čísla padají. Adam dělá vše proto, aby se dostal k japonskému investorovi, protože společnost je na klíčovém rozcestí, kdy hrozí propouštění a zavírání poboček. Něžná polovička ze zhýčkaného dua se nejen doma cítí opomíjená a naváže přátelství s úspěšnou podnikatelkou. Spoluzakladatel Miguel je dál za hňupa. Takže vlastně nic moc nového pod sluncem.